čtvrtek 21. října 2010

Jak dobře hoří spodky


vrrrr
Tak nakonec sme teda sice internet měli, ale bylo moc krásně na to, abych psala a navíc, tentokrát mám v záloze velmi ucelený příběh a musela sem počkat, jak to celý dopadne.
Předně, dneska to nebude moc o nějakejch přírodních podmínkách Ibizy...Bude to o tom, jak sem se rozhodla, že ulovim španělskej skalp, protože sem tušila, že dvoutýdenní rodinná dovolená v hotelu s polopenzí nebude taková odvázanost, na jakou sem zvyklá. Doufám, že kamarádi i neznámí sympatičtí lidé, co čtou můj blog pravidelně, zatim nemají úplně pocit, že sem děvka.
Ten, kdo sem náhodou zabrousí poprvý, když do googlu zadá "nesnáším Sidney Crosbyho", asi nebude chápat.
Moje rodina ví, že sem humoristka a snad se za mě teda nebude stydět, když vám jednou za uherskej rok dám k dobru wtf romantickou historku.



Kýč musí bejt, ne že ne

Sem velmi povrchní. Na ulici šťouchám do kamarádek pokud kolem projde indie boy ve skinny jeans, nějakym rádobyhomelasáckym ohozu za pár tisíc, sluchátkama na uších a ďolíčkama ve tvářích. Španělové, Italové a podobný milovníci mi vždycky přišli spíš k smíchu...To ale píšu v minulym čase :)))

(Protože v dnešním příběhu bude spousta úplně vadných věcí, ale nechci na ně poukazovat, protože bych se opakovala, udělám u každý úplně vadný věci hvězdičku. Víte jak sem děsně alergická na otce mý Skotský rodiny. Nechci ho ale pomlouvat moc explicitně, takže to na vás jenom tak rychle vysypu)

Vědla sem, že to bude sranda už od první minuty, kdy sme v úterý vstali v jednu ráno. Děti logicky spaly už oblečený*, takže nebylo moc těžký nacpat je do auta. Podle plánu sme měli bejt v šest v Glasgow na odbavení. Ale nejdřív sme museli všichni v tichosti sedět před domem v autě, neb přední sklo bylo zevnitř zamlžený a místo, abysme ho utřeli rukávem, čekali sme pět minut než se okno odmlží* Pokusila sem se sice navrhnout lepší a rychlejší řešení, avšak bylo ignorováno (možná i kvůli tónu, jakým jsem to přednesla). Cesta proběhla hladce až na to, že sme si vezli jenom příruční zavazadla a bitchina od Ryan Air mi dělala peklo, protože sem měla tašku o centimetr širší než byl předpis.
O chvíli pozdějc sme seděli v autobuse, bylo pěkných 27 stupňů a cesta do Santa Eulalie („rodinny resort bez velkých hlučných otravných klubů“ jupí) trvala přes hodinu a řidič to krouhal. Když sme vystoupili, Jessice se udělalo špatně a začala zvracet. Mamča už zařizovala check in na recepci a naskytla se opět zajímavá situace nad kterou sem kroutila hlavou. Freďák začal hledat po spakovaných kufrech* papírový kapesníčky* zatímco vedle něho stálo deset minut poblitý dítě. Kapesníčky samozřejmě nikde, ale trvalo to dost dlouho, než všech sedm kufrů prohledal. Já sem mezitim mlčky stála a koulela očima a kousala se do jazyka, abych se ho nezeptala, jestli je normoš (na což ostatně odpověď stejně znám). Pak už to ale nešlo, tak sem vzala vodu a řekla Jessice, ať se překloní, že jí rukou ty blitky normálně omeju z obličeje. Podpory se mi nedostalo ond Jessicy, která začala hystericky vřískat, ani od jejího otce, kterej si myslel, že mu chci vodou zavraždit dceru...Tam sem pochopila, že nejlíp si uchovám mentální zdraví, když se za dobu pobytu budu v jeho přítomnosti zdržovat co nejméně. Stejně sem se ale nevyhnula nákupu, při kterym sme museli nakoupit velký zásoby vody, protože nevěřil, že ve čtyřhvězdičkovym pokoji bude voda pitná (ale spíš si myslim, že měl vidinu, jak se nás španělští teroristi snažej otrávit). Vybrat tu správnou čirou vodu trvalo dalších deset minut.


Nebylo zbytí, MUSELA!!! sem si najít kamaráda/ku.
Hned druhej den sem pochopila, že sme na Ibizu nepřijeli kvůli moři, ale kvůli hotelovýmu bazénu, což mi překvapivě celkem vyhovovalo, protože dvě hodiny dopoledne sem se dětí ujala já, takže sem pak celý odpoledne měla pro sebe.

I vyrazila sem na pláž. Santa Eulalia je celkem malá, takže sem se prošla po pobřeží kolem přístavu a písečnou pláž našla. Trochu blbý bylo, že byla přímo ve městě, takže kolem vedla promenáda, ale co, jak sem pozdějc popisovala Elišce:“aspoň na mně bylo dobře vidět“.

Jestli mě něco děsí víc než bouřky a hadi, tak sou to bílý prsa. Ty dvě hodinky u hotelu byly strašidelný, ale tady mě nikdo neznal, takže sem ani nemusela ukazovat svoji poor koupací výstroj, která se sestává z pět let starejch vybledlejch plavek, který u moře stejně vždycky používám jenom první den, dokud to mě a sestru neotráví a nezačnem se rožnit v obyčejnech tanga kalhotkách. No tak tentokrát sem kalhotky vytáhla rovnou. A protože konec roku se blíží a zase se bude bilancovat, podrobně sem skrz mp3 študovala 2010 hudbu a celkem si užívala, že sem sama.

Asi za hodinu kolem jel borec na kole.
Kolo otočil, zamnul k lampě a nenápadně si 15 metrů ode mě rozhodil ručník. Rádoby sem ho ignorovala, ale říkala sem si, že by nebylo špatný si „popovídat španělsky“. A usla sem. Když sem se podívala znova, byl už ode mě jenom metrů deset. Když sem otevřela očí potřetí, bylo to protože do mně šťouchal a jestli chci drink. Si si! Una cerveza would be great! Por Favor...
Načež ručník přistál vedle mýho, klíče a mobil taky, a že bude hned zpátky. To byla asi zkouška důvěry.

O dalších třicet minut pozdějc se mě Sergio pokoušel líbat v moři, ale já mu řekla Co to! Já sem kontinentální dívka a nelíbu se jen tak a nemysli si, že mě sbalíš jednim pivem! Sorry sorry, provinle on na to. Zjistila sem, že je původně ze severu Španělska, snad dokonce Baskicko a semka přijel před patnácti lety na prázdniny a už tady zůstal. Že pracuje v pizzerii, která je nejlepší na Ibizze. Že nezná Naive, ale má rád Guettu a U2. A že známe stejnej bar Mango´s. Ani nevim jak, a už sme byli domluvený na večer... O půlnoci tam, protože on pracoval do noci a Mangos bylo kousíček od mýho hotelu. O půlnoci sem dostala piňacoladu a bylo mi pod hvězdným nebem řečeno, že sem very different, very happy girl. Tak sem se culila.



Tam jděte

Druhej den sem zase trávila dopoledne nejhorší prací na světě- opalováním se a hlídáním dětí v bazénu a čekal mě šok, když se v poledne Sergio objevil v hotelu a jestli pudem na pláž. Na chvíli sem se zamyslela, jestli to není moc šílený a že se přece nemůžu nechat tak lehce nabalit. Ale jak říkám, jenom na chvíli. Došli sme na nádherný místo. Bylo to na skalnatym pobřeží, kde byl malej borovej háj s roztomilým kaféčkem Savines, u kterýho byly lehátka, a do vody se daly skákat šipky. Bylo mi vnuceno pivo a tak sem hodila za hlavu nějaký svý zásady, že když pijou oba, tak by měli platit oba a nechala se hostit. On byl totiž hrozně fajn.

Že mě má omotanou kolem prstu, sem zjistila, když sem po dvou dnech, co se neobjevil, seděla na promenádě kousek od místa, kde sme se potkali, a čuměla, jestli kolem nepojede kolo :D A v kapse žmoulala vizitku hlásající Chicho Pizza, kterou sem od něj vyfásla, a snažila sem sama sebe přesvědčit, že ještě nejsem tak zoufalá, abych šla tu pizzerii hledat. Pfff. To tak ještě.
No, do Chicha sem dorazila následující den.

Sergio mi se zářícíma očima řekl, ať přijdu v noci až skončí, že pudem na drink. Přihopkala sem, usedla na bar, protože ještě nebylo zavřeno a házela do sebe všechno, co mi Sergio, jeho šéf a další kluk, podávali. V průběhu toho sem pochopila, že šéf není šéf, ale partner a ta pizzerie Sergiovi patří...To když sem se ho ostýchavě ptala, jestli nebude mít trouble z toho, že mi jen tak dává Heinekeny, pouští Naive po zavíračce a snaží se mně nenápadně nvuknout, abych se položila na ten dlouhej stůl vzadu. Odolala sem, opět s tim, že sem kontinentální dívka (to se mi celkem zalíbilo), gentleman opět řekl sorry sorry a domů sem si jela jako primadona taxíkem, na kterej sem dostala eura haha.

Popisovat, jak báječně sem se mezitim měla, asi nemá cenu. Na pokoji sem žila se staršíma dětma Charlotte, Mattem a Donaldem, který se spolu teda sice neustále rvali, ale srovnala sem si je do latě tim, že sem je naučila hrát Kenta. Polopenzička. Když se občas zatáhlo, četla sem si nebo šla mrknout do pizzerie a po večerech se snažila neslyšet tu hrůznou disko hudbu, co se linula z pódia u bazénu každej večer od půl desátý. Přiznávám, lidma, co trávěj večer v hotelu sledováním pětiřadý Dracula show, kde se hrajou ty největší shity, a herci neherci se vlněj do rytmu a předstíraj zpěv, lehce pohrdám. Tak abych si ještě zvýšila ego a připadala si nad věcí, přečetla sem si Velkýho Gatsbyho v originále a Dance dance dance spolu s několika povídkama od génia moderní japonský magicko/realistický literatury Haruki Murakamiho. Jestli máte chuť, enjoy this one.

Desátej den sem šla podruhý v životě na romantickou večeři. A pak už mi to bylo blbý a ten večer sem Sergiovi velmi neodborně věnovala masáž a ujistila se, že se zpátky do hotelu dostanu předtim, než se vzbuděj děti...

Lovení španělskýho skalpu nebylo moc těžký, nevim teda kdo lovil koho, ale jistý je, že sme poslední noc před odjezdem lovili ještě jednou, ale dopadlo to velmi vtipně, neb Sergio pro navození atmosféry přikryl lampičku vedle postele dvojema spodkama a dresem Real Madrid, kterej mi předtím věnoval na památku, načež to samozřejmě vzplanulo a do mýho epesního dresu vypálilo nádhernou kulatou díru přímo doprostřed zad. Záchvat smíchu nás přešel po dvaceti minutách. Sergio mi opakoval, že je moc happy a že mám pro něho dokonalej zadek a že to byl důvod, proč tenkrát otočil kolo a přišel za mnou na pláž. Protože můj zadek jako fakt miluju, tak sem řekla aha, ale stejně sem mu dovolila, aby si ho vyfotil. A prej, že kdykoliv přijedu na Ibizu, tak jeho byt je tam pro mě připravenej. Ráno sem do hotelu nejela sama, Sergio mě vyprovodil, políbil a rozloučili sme se s tim, že na to fakt nezapomenem.

Sem sice trochu pozadu, protože takovýdle historky si vozej čtrnáctky z letních táborů, ale mimo jiné sem během těch dvou týdnů zjistlia, že když vás krásnej charismatickej mimoň španělskej vezme na večeři, tak je to o něco fajnovější než spát na zemi vedle gauče, na kterym se v pohodlí rozvaluje božan, stvořenej přímo pro vás, kterej na vás ovšem sere.
Amen



Dodatek: K moři se děti dostaly až 11. den. Protože sem se už na tu demenci a lenost rodičů nemohla dívat. Sebrala sem jich všech pět, za peníze, co mi zbyly, koupila dvě lopatky a kbelík a na pláži sme postavili vítečnej a vysokej hrad. Každopádně doufám, že tahle dovolená v hotelu s nicnedělánim, byla moje poslední do konce života. Tak nějak se nemůžu dočkat na svojí krosnu a Malajsii. Bohužel sem s sebou neměla foťák, jenom poslední den sem vyžumrala od nevěřícího Freďáka, jestli si můžu prosím udělat aspoň pár foteček, takže nemůžu dokázat, že je to všecko pravda, ale ten propálenej dres fakt mám!

Jo a koupila sem si nový plavky. Taky, když je člověk opálenej, nejsou tolik vidět špeky, všimli ste si někdy???

16 komentářů:

Tomáš řekl(a)...

hehe

Anonymní řekl(a)...

Dost dobry :)

Anonymní řekl(a)...

Ahoj Žando, ani nevím jakou náhodou jsem asi tak v lednu klikla na Tvůj blog, ale doteď si pamatuju, že bylo ve zkouškovým, já ten večer proetla všechno zpátky, dost se zasmála, jednou se tím smíchem málem zadusila a zkoušku neudělala...)))
Každopádně díky za to, protože od teď ho čtu celkem pravidelně a zdá se mi, že snad článek od článku má větší grády.
Těším se na další zážitky!

Peťa

radobyelfka (nebo Panda) řekl(a)...

Hehe, díky Péťo, ráda budu mít na svědomí víc takových veselých zážitků se zkouškama :))

To je vtipný, ono je to totiž čím dál víc nuda tady, když už nejsem v Kanadě, ale vtip je v tom předstírat, že každá blbost je naopak největší odvaz a prohlásit se za superstar.
Apeluji na Tebe i ostatní, abys v případě, že se budeš někdy nacházet na stejné zeměpisné šířce, dala vědět a stala se aktivni postavou mého blogu, kde si z Tebe budu dělat srandu :))))

Anonymní řekl(a)...

Vojta
pěkný, pěkný, ale kde je ta fotka toho zadku?

radobyelfka (nebo Panda) řekl(a)...

vydavatel mě nenechal...:)

Anonymní řekl(a)...

Jakmile se dokutalim domu stane se tvuj blog druhym osobnim blogem ktery budu odebirat. Nedala si mi jinou moznost :-D P.S. Na Cafe del Mar ocividne nebyl cas ;-)

Ondřej

radobyelfka (nebo Panda) řekl(a)...

ou jé. hlavne diky komu si pisu blog, ze?!?

Anonymní řekl(a)...

haha..i like i like...ten gauč mi něco připomíná, je to to, co myslím?:). Jinak jsem slyšela o tvých plánech, držím palce at to všechno výjde a klapne!!

Marťa

radobyelfka (nebo Panda) řekl(a)...

Sviňa novlozélandská XD to je jasný, že musíš poznat SVŮJ gauč :D Jedeš zpátky do Kanady?

Anonymní řekl(a)...

No jak jsem to četla, tak bych nejradši jela na Ibizu:D..ale ještě jedna zima tam by mě max.uspokojila. :). Nějak se zatím srovnávám.tělo je doma, ale zbytek:)
A sviňa to teda je..ale byl doobrej..a ten smích, no kdo by ho nechtěl:D

Marťa

Eliska řekl(a)...

no dobry, zacalas plavkama, tak priste vypurchasujes konecne ten fotak, doufam....staci, ze skemras o pastu na zuby. B-P
jinak mas ode me thumbs up za to, ze ses KONECNE nechala pozvat...no a pochopitelne i za to, jaks to cely pojala - protoze carpe diem je nase heslo, ne? (jo a od adama mas prej thumbs up za ten stul tam vzadu :D)

elis

Anonymní řekl(a)...

Pěkný blog, koukám, že máš spisovatelský střevo? Právě jsem dočetla část o Kanadě - perfektní. Jen by mě zajímalo - tam jsi jela úplně sama? A na ty ostatní cesty jezdíš také sama?
Mohla bych se ještě zeptat, přes jakou agenturu jsi jela do Kanady? Kamarádka byla se Student Agency a trosku to prý s nima skřípalo. Tak jen tak pro zajímavost, kdyby mě popadla cestovatelská horečka. Díky za inspiraci!!!

radobyelfka řekl(a)...

Hola hola!
Do Kanady sem se fakticky rozhodla jet sama se Student agency. Zaplatila sem celkem nehorazny penize za zprostředkování, ale zas je pravda, sem nemela s nicim problem. Dali mi vsecky info, rekli kdy mam kam telefonovat a ve Vancouveru nam zaplatili dve noci v uzasnym studentsky hostelu, coz byla desna svanda. A nakonec sem ani sama nejela, pac se SA dala svuj mail a rekla jim, at ho daj komukoliv kdo bude chtit. A nasel si me PES :D
Ted na NZ jedu uplne sama, bez prace a zpatecni letenky, ale bude to zuzo dobrodruzo a taky diky Kanade a Japonsku mam spoustu lidi, ktery muzu zneuzivat :D

Kdykoliv poradim a dik za kompliment!

Anonymní řekl(a)...

I love U, Panda :-)
Taky asi začnu sbírat zahraniční skalpy, i když zatím asi jenom po Hradci (mezi zahraničníma studentama se pár kusů najde). Jinak díky za to, že jsem si po dlouhý době romanticky zaslintala:-)
Janina-Magický voko

radobyelfka řekl(a)...

Magičáku, romantika je barva naše, nevyzraďme nic co víme!