pondělí 4. března 2013

O SuperVánocích a SuperBahnu

Nohy nepotopíš ani za nic
...
K večeru sme nasedli do autobusu a jeli kopcovitou krajinou. Jízda do Betléma trvá asi 40 minut a cestou tam nemusíte projíždět žádnýma check pointama. Taky už se začalo smrákat, což nás nutilo při projíždění neočekávaně velkým Betlémem (25 000 obyvatel - a já si představovala náves s jeskyní) čumět z okna a koukat na ulice a  jako kde budem spát?! 
Vánoční výzdoba
Trochu sme se uklidnili hned minutu po vystoupení z busu, kdy sme zamířili přes ulici do kebabárny a oni tam měli kafe z automatu za 2 shekely. Palestinský ceny se nám rozhodně začly zamlouvat.

Pak sme hodili krosny na ramena a začali chodit ulicema a koukali po nějakym plácku v křoví. Až sme omylem došli do centra, který vypadalo pěkně starobyle, měly tam pěkný dlážděný uličky a kostel, do kterýho sme s drzostí největší vlezli a ptali lidí hrajících basket na kostelním dvoře, jestli tam nemůžeme přespat, když sme "poutníci" z Čech.
No, nebyli dnešní, takže nás vesele vypakovali zpátky do tmy. Vánoční výzdoba nás hřála v srdci a celkem sem si připadala, jak na Starym městě.

Další místo, který sme zvažovali pro přespání, byl market s ovocem a zeleninou, ale po uvážení, že nás budou ráno budit stánkaři požadující zpět svoje stánky, nás odradil a došli sme až na náměstí, kde stojí chrám Narození Páně. Tam se právě narodilo to naše vánoční páně. (=Ježíšek). Docela nás tam překvapil na tu večerní hodinu čilej ruch. Cestou si s náma místňáci povídali, vítali nás a kupodivu nám vůbec nic nevnucovali ani do nás nehustili pitomosti. Lidi se mi teda fakt okamžitě zalíbili. 

Tady bych chtěla udělat odbočku a vnutit vám trochu svýho názoru.
Chvíli předtím, než jsme na výlet letěli, probíhalo v OSN slavný hlasování o uznání Palestiny jako samostatnýho státu. Asi ste o tom četli. My jsme samozřejmě jako správný řiťopichové hlasovali veledůležitě proti společně s Mikronésií a Amerikou. Předpokládám, že Mikronésie taky vyváží do Izraele tuny škodovek pro zdejší taxikáře, takže nebylo zbytí. No a přesně v týhle chvíli se mi POPRVÝ v životě stalo, že sem se začala stydět za to, že sem Češka. Pokaždý, když sme se dali s někym do řeči a po odpovědi, že se nám Palestina moc líbí, následovala obligátní "a odkud jste?", sme odpovídali, že ze Slovenska. Omlouvali sme si to samozřejmě tim, že si je nechcem pohněvat, ale myslim, že všichni sme věděli, že to není pravda, že se prostě normálně stydíme! Teď si třeba myslíte, že to hrozně přehánim, ale fakt kdekoliv jinde hrdě naši kultůru šířim (tj. učim Kanaďany Halí Belí koně v zelí), nicméně oproti Izraelcům, co se všichni tvářej, že jim před chvílí pošlo morče, na nás byli Palestinci tak milý, že se ta děsná shame fakt nedala unýst. 

Vaříme u Ally v kuchyni dort
Deset minut sme takhle bloumali kolem
A pak si nás odchytnul Usáma...

Šli sme si takhle kolem dokola náměstí, že zamíříme zpátky do klidnějších částí, tu se z ničeho nic u nás zastavil borec a chtěl si povídat. Chtěl si povídat tak moc, že sme si s ním pak povídali další dva dny. Dostali jsme naše první pozvání k někomu domů...

Usáma byl asi 30ti letej kluk, co pracoval pro cestovku a vozil turisty autobusama do Betléma, jestli sem to dobře pochopila. Žil v malym kamennym bytečku kousíček od náměstí se svojí ženou Allou a sedmiletou hyperaktivní dcerkou Talou. Usáma okamžitě vyrazil pro něco k jídlu a absolutně nechtěl slyšet, že bysme mu za to cokoliv dávali. Alla nás přijala úplně skvěle, sice asi hodinu tvrdila, že neumí anglicky, to ale kecala. Tala si nebrala servítky vůbec, nejdřív na nás přišla rozespale zamžourat a za chvíli už se s náma hrozně rvala, skákala po nás a lezla nám po hlavách. Usáma nám uvařil šorbu, což znamená polívka a vyklubal se z toho ryzí českej vývar s nudlema :D Hrozně to bodlo a zas sme si připadali blíž domovině. Blbli sme s dítětem a Usáma to prokládal osvětou izraelsko-palestinský situace, ukazoval nám dokumenty o tom, jak se k nim Izraelci chovali a vůbec, dostali sme príma jednostrannej brainwash. Nic to nicméně nemění na tom, že do Izraele bych už asi na vejlet nejela...na rozdíl od Palestiny.
Spát sme šli hodně pozdě a v obýváku na zemi se nám spalo nebývale krásně.
Na Štědrej den v Betlémě - přiznej si, že závidíš

Den třetí
Na Štedrej den sme se probudili o půl desátý a to už sme pobývali v Palestině něco přes 15 hodin a pořád sme nepoužili Rock´n´Sock (viz předchozí vyprávění) a začalo to bejt fakt divný. Dostali sme snídani, arabskou kávu a vodnici čili argilu. Usáma musel do práce, takže si nás vzala na starost Alla, vzali sme Talu, kterou pro tu příležitost asi omluvili ze školy, protože muslimové to Páně zas tak neřešej, a šli sme na obhlídku. 

Náměstí bylo totálně přeplněný lidma, chodily tam průvody a hrálo se a kolem chodil Muhamad Abbás, ale asi byl nenápadnej, protože sme ho nikdo neviděl. Ještě než se spustila hlavní SUPERMŠE, stihli sme prolízt kostel a najít tu jeskyni, kde se Páně narodilo. Fakt moc hezký, jenom kdyby tam neproudily tolik dychtiví Číňánci s foťáčkama.

Během koukání na průvod mi kdosi v davu hrabal na zadek a tak podobně, tak sem se rozhodla, že chci bejt radši v televizi a šla se vystavit opodál náhodnýho tv štábu. Asi za deset vteřin ke mně s Talou přišli, jestli si nás můžou natočit. Dělala sem děsně překvapenou a řekla jim k tomu do objektivu jako obvykle pár slov. 

Zadní betlémské uličky


Asi největší zážitek sme ten den nakonec měli z návštěvy Nejlepší Tetičky na Světě. Alla nás vzala ke svým příbuzným, kde nás pohostili čajem, arabic kávou, čajem a sušenkama. A pak ještě jednou, když sme se na návštěvu vrátili o pár hodin pozdějc, protože se nás Tetička prostě nemohla nabažit (a my jí taky ne). Byla to taková strašlivě milá paní, která sice uměla anglicky jenom pár solov, ale nějakym způsobem sme si rozuměli a byla hrozně ale hrozně pohostinná a hodná. Dostali jsme od ní sáček s miramíjou (což je asi pelyněk), kterou na Blízkym Východě přidávaj do toho svýho super silnýho čaje pro zajímavější chuťa já s Tery sme obdržely věrmle do vlasů a deodoranty!
Štědrý ráno
Večer sme si ještě jednou sedli kolem stolu a povídali si s Usámou o jeho světonázoru. Protože si od nás odmítali cokoliv vzít, druhej den sme jim nechali zarámovat na památku dvě fotky na zeď.

Den čtvrtý:
Sice sme chtěli zůstat v Palestině o něco dýl, ale jet na jih přes Hebron nám nebylo doporučeno ani místníma, takže sme se na to vyprdli a jako ostřílení borci sme se vydali...k moři.
Usáma nám domluvil u svýho známýho taxi odvoz k Mrtvýmu moři. Trochu sme se báli, co z toho bude, ale ani tentokrát se nekonala žádná šmela. Vezli sme se žlutym shared taxi s dalšíma několika lidma nejdřív do Jericha, kam nás řidič Omar, sice nejdřív vzal do nějakýho šílenýho hotelu s obchodem plným "luxusních produktíčků na vaše póry, z Mrtvýho moře", kde ceny byly pěkně v dolarech.
Tak sme Omarovi řekli, že dík, ale jestli nás vezme někam na jídlo, někam, kde jedí místní.
Zastavil u silnice v takovym maličkym ochodě, kde nám majitel vytáhl čtyři plastový židle a dal čaj. Vedle sme si skočili pro falafel. Zpětně tento hodnotíme jako ten nejlepší falafel za celou cestu. Protože majitel byl s Omarem kámoš (oni se tam vůbec znaj všichni), čaj sme dostali darem.
No a pak už následoval příjezd k jednomu z resortů u moře, cestou sme míjeli opuštěnej aquapark, zašlý tobogány se tyčily na poušti, asi půl kilometru od vody. Byla to taková smutná upomínka na to, jak rychle postupuje vysoušení...
Museli sme si zaplatit asi dvacet dolarů za vstup (páč sprchu po vylezení z moře fakt chceš) a došli sme k vodě. Omar a jeho kamarád, policejní šerif si sedli opodál na lehátka a čekali, až se vyčvachtáme a pojedeme dál.
Bahno za milión a fakt překrásný mořský pobřeží!!

Co vám budu povídat, koupání v Mrtvym moři je bžunda. Chvíli. Pak vás začne hrozně bolet, když si chcete prdnout, popřípadě, když ste magoři jako Tom a rozhodnete si stůj co stůj z legrace strčit hlavu pod vodu. Když se Tom vynořil, už se nesmál. My ale jo a hrozně sme se poplavili jako děti nad nemožností potopit nohy pod hladinu. Taky bylo nutný se pomazat bahnem a k tomu nám laskavě pomohl Omar, který se zvedl z lehátka a šel nám s Tery pomoct matlat bahno jakoby na záda (ale spíš to bylo do výstřihu). 

U Mtrvýho moře to je popravdě řečeno docela hnusný a byla docela kosa, takže nám stačil hodinovej zážitek. Pepe samozřejmě pořídil momentku, jak si na vlnkách čte časopis, pask sme se šli ospršit a vyrazili na hranice s Jordánskem.
Na hraničním přechodu Allenby Bridge sme ovšem narazili na problém, když nás Obřezánci nechtěli bez víz vpustit a taky si říkali o celkem vysokou sumu za to, že opustíme Izrael. Otočili sme se na podpadku a dojeli zpátky k dálnici, kde sme stopli autobus jedoucí na sever a strávili v něm asi 3 hodiny, než sme se dostali na severní přechod.
Tam sme dojeli stopem (vzala nás po třech vteřinách stopování Angličanka, co tam někde žila v kibucu) a už se stmívalo.

Ranní rutina
Teď nevim, jestli má smysl vyprávět, co se nám přihodilo na hranicích, protože dnešní vyprávění je už celkem dlouhý, ale prostě je to nezbytný... 

Takže, do Jordánska běžně lidi za vstupní vízum platěj dvacet dinárú (600 Kč), ovšem ne tak Pepe, kterej se někde dozvěděl, že pokud dojedete do Akaby na jihu a do dvou dnů si obstaráte  v jakési office razítko a vypadnete ze země, nemusíte platit nic. Rozhodli sme se teda čiště z legrace, že uvidíme, jak to s tim jejich vízem je. Na hranici si nás vyslechli a všichni sme jim svorně tvrdil, že se jedeme potápět k Rudýmu moři na dva dny a v Akabě jít do Aseza Office pro razítko. Celníkům sme se moc nelíbili, ale po zdlouhavym přesvědčování nás nakonec nechali projít. Jelikož sme tam ale vysvětlovánim strávili dost času, odjel nám zatím poslední autobus, kterej vozí pocestný k nejbližšímu městečku - Pelle. A tak si říkáme, že pudem kus pěšky a buď něco stopnem nebo někde zalezem a rozbijem stan. Čert tomu nechtěl a museli sme projít kolem taxikářů, co na nás už z dálky křičeli ty svý nesmyslný ceny. Houkli sme na ně, že ne a chtěli jít dál. Jenže nás dohnala celá skupinka taxikářů a absolutně nás nehodlali pustit pěšky. Když se po deseti minutách už situace dost vyhrotila a my odmítali nastoupit do jejich aut, zavolali ze zoufalství zpátky na celnici a že prej děláme problémy a nechceme jet autem. Tím víc sme se my ovšem nasrali a zatvrdili. Nedalo se nic dělat a borec si nás odvedl na výslech. To byl náš první policejní výslech. 

Na zdi visel portrét muže ve středních letech s nakrčenym nosem a přísně na nás shlížel. 
Šéf celníků na nás nebyl moc zvědavej, tak nás asi jenom deset minut vyslýchal a přesně si zapisoval imaginární destinace, co sme mu hlásili jako cíle naší cesty. A kde prej chceme spát. Arabové nemaj moc pochopení pro to někde chodit pěšky a stavět si jen tak stany, takže sme nechtěli provokovat a ještě na parkovišti, zatímco se Pepe hádal s taxikářema, sme si v průvodci našli náhodnej Resthouse, jehož jméno sme pak náčelníkovi oznámili. Pak sme mu ještě chvíli vysvětlovali, že nás taxikáři chtěj okrást a že nás přece nemůžou donutit jet autem.

Takhle vypadá Palestina
Donutili nás jet autem.

Bylo nám oznámeno, že nás chápou, ale opravdu bohužel se musíme nechat do Pelly dovízt za osm dinárů. Nechtěli sme, aby nás vyhostili po hodině, takže sme to vzdali a s nataženou hubou se nechali odvízt. Plán byl, že až nám v Pelle řidič někde zastaví, budeme předstírat, že se jdeme ubytovat do resthousu a potom zajdeme za město a tam se vyspíme. Řidič nás ale děsně přelstil a nejenže nás dovezl přímo před Resthouse, on ještě několikrát zatroubil a z domu se okamžitě přihnal modrookej Arabáček slizkej jako had. A že nás vítá. "Bůh vás miluje, že vás přived až sem ke mě". "Ubytování stojí jenom 40 dinárů (1200 Kč) za pokoj pro dva". Zalapali sme po dechu a přestože mlel jako o život, snažili sme se mu vysvětlit, že u něj vlastně spát nechcem, že nás k tomu donutili. Indýd (protože neustále opakoval slovo indeed) to vzal jako výzvu a hrozně s náma smlouval. My sme se zajímali spíš, jestli nemá zahradu. Taxikář na to všechno čuměl, mobil v ruce připravenej kdykoliv volat na celnici). Indýd mezitim polevil na nějakejch 20 dinárů se snídaní pro všechny čtyři. To už sme byli hodně naštvaný a odhodlávali sme se prostě odejít do tmy. Zeptala sem se zvědavě, co se stane, když budeme spát jinde, na to se Indýdovi zlostně zablesklo v očích a prohlásil, že to by byl vskutku problém, že to by byla pohotovost a musel by volat na policii. No narazili sme na největšího hajzla v okolí. Kdyby tam nebyl taxikář, poslali bysme hoteliéra do zadku, ale nakonec sme to vzdali a rozhodli se tam teda zůstat. "Výborně, mojí přátelé", řekl Indýd, "takže za dvacet pro všechny". 

Na hranicích sme přirozeně prošli duty free a nakoupili...
Indýd nás odvedl do "apartmánu" a co se tam dělo popíše v jednoduchosti následující fotka, kde si totálně opilí cpeme do pusy lahvičky od Finlandia vodeček, za náma visí princ Modroočko, kterýmu za pár chvil bude přimalován pyj zubní pastou, vedle nás hoří toaletní papír visící na popínavé kytce, která se nedožije rána. A já budu zabalena do koberce, což si ale dodnes nepamatuju... To všechno na truc Indýdovi.

Ten největší podraz, kterej mu Pepe asi nikdy nezapomene, ale přišel až druhej den, kdy sme si museli připlatit za snídani!

Žádné komentáře: