pátek 2. srpna 2013

Dovolená po Beduínsku


Kopečky nad Pellou
Nějak se mi do toho poslední dobou nechtělo, protože sem minule omylem napsala elaborát  s odbočkama a detailama olbřímých rozměrů a lekla se ho. Ale kupěj se mi tady zážitky, protože o Ornelle čtu jenom jednou tejdně a jinak zbytek volnýho času si šetřim na výjezdy, takže to musim nějak odbavit a je tu pár veselejch věcí, co se nám ještě v Jordánsku přihodily a byla by škoda je nezmínit.

A taky pokračuju v bohulibym průvodci pro chudé o tom, jak se vyspat kdekoliv (dneska je na řadě beduínská jeskyně a skládka) a zadarmo.

Koření u hlavní silnice.
Něco jako když se u nás prodávaj borůvky
Tedy, probudili jsme se s kocovinou u Indeeda, absolvovali snídani (Look at my garden best friends. Its beautiful, God loves you) a zmizeli dřív, než si stihnul prohlídnout svoji popínavou kytku v našem nedobrovolným apartmánu.
Byli jsme konečně v Jordánsku a možnosti se zdály nekonečné, takže Tom ukázal na zelený kopečky za náma a prohlásil, že tam chce. Jen tak. 
Následující dva dny sme tedy strávili túrou po místech, který sice nejsou v Lonely Planet, ale byly po tý šedivý mizérii v Palestině super útěchou. Já s Tery jsme v Pelle oběhly pár stánků a obchodů (místní strašně civěli, protože tam v centru súku - arabsky tržiště - asi turistů moc nemaj). Pak nás tak okradl gang dětí o vodu, což sme zjistili až po dvou hodinách chůze do kopce. No, hezky sme si šli, potkali cestou hala bala pasoucí se velbloudy a želvu a oslíka, až sme došli do dědin za devatero horama a okusili trochu pravý konfrontace s arabskym světem.
Neměli sme vodu, takže Tom a já jsme u prvního stavení, kde byli lidi, došli poprosit vesničana o doplnění do flašky. A hned, že musíme k nim, seběhla se kolem nás celá rodina, i manželka a dcera vykoukly zpoza zárubní, a abysme šli na čaj. Nutno říct, že sme s Tery cestovaly s tříčtvrtečníma kalhotama a tričkama a nikdo nikdy nic nenamítal, ale tady nám posuňkama dali najevo, ať se oblečeme. Hodili sme si na hlavu šátky, na ramena mikiny a rodina se nás začala vyptávat hodně špatnou angličtinou, co tam děláme a taková ta klasika. Mezi zvědavcema byl i Bin Ládin...

Arabskej zloun
Týpek vypadal takhle, ale neměl frčky a brejle, ale měl zato bílou  čepičku. A ten vám byl drsnej! Samozřejmě sme řekli, že Tom s Tery a já s Pepou jsme manželé. Naše super neprůstřelný alibi nám ale Bin zkazil hrozivym posunkováním, jakto teda, že jsem pro vodu přišla já s cizím mužem (Tomem) a ne se svým manželem. Pak koukal na klučičí oholený brady a ukazoval na nebe, říkal Aláh a naznačoval podříznutí krku. Já s Terry bysme bejvaly už klíďo šly, ale on se pak trochu uklidnil. Navíc chaj, co sme dostali na vypití, byl samozřejmě jako vždy úplně vařící, takže sme ho do sebe nemohli zdvořilostně jen tak kopnout. Vysvětlovali sme, co tam děláme a ukazovali jim mapy, rodinní příslušníci se tvářili, že nikdy žádnou neviděli. Tak sem Bin Ládinovi jakoby chtěla ukázat, kde je Jordánsko a ČR, on mi nicméně štítivě vytrh průvodce z ruky a, coby ženu, odkázal  do patřičnejch mezí. Tim si mě nasral a zároveň nám bylo úzko, takže sme živě konverzující kluky překecaly, ať jdem. Pak si ještě jeden z rodinných členů zaklepal na čelo a ukázal na odejivšího Bin Ládina, jako, že je vadnej a ať si z toho nic neděláme. To potěšilo, ale byly sme rády, že můžem jít pryč. 
Ale stejně to byl super zážitek, protože ve městech se vám tohle prostě nestane.


Večer sme měli krásnej západ slunce a ohníček a nebyla tolik kosa a měsíc házel stín na mrak, což sme nepochopili. Ráno sme našli bezva cestu dolů z kopců korytem vyschlý řeky, která v některejch místech tvořila fakt pěkný kaňonky a byla tam cesta jenom po ovečkách. Po průchodu banánovou plantáží , sme se dostali po poledni zase někam do civilizace, oslnili teenagery a ti nám nasadili na taxík/bus, co nás vždycky někam dovezl, tam zastavil, přeposadil na jiný auto a tak sme se dokodrcali k večeru do Madaby kus u Mrtvýho moře, odkud sme chtěli pokračovat po silnici podél moře. See, v Jordánsku se ze severu na jih dostanete jenom třema silnicema:
1) Podél Mrtvýho Moře - ta je nejzajímavější a je tam nejvíc míst, kde zastavit a něco dělat
2) Královská silnice vedoucí prostředkem království - kterou se doporučuje procestovat, nicméně by si na ni člověk měl vyhradit celej tejden, protože busy jezděj jenom některý dny, po cestě jsou ruiny Karaku, největšího křižáckýho hradu a prej je to tam super na kole
3) Hlavní pouštní silnice - z hlavního města Amánu, která je nejrychlejší a nejmíň zajímavá

Asi nejhezčí spaní
Ukázalo se, stopnout auto na silnici podél moře, je nemožný. Trolili sme u silnice asi hodinu a dostávali jordánskej ekvivalent zdviženýho prostředníčku. Vždycky když nějaký auto zastavilo, chtělo peníze a do toho nás tam ukecával borec, že musíme do Amánu na autobu, abychom se dostali dolů k Petře, že tady nám nikdo nezastaví.
Vzdali sme to a v Amánu nasedli do nočního dálkáče (cesta trvá cca 4 hodiny) a vydali se do města Maán, což je taková křižovatka silnic, odkud do Petry nejlíp. Tady přichází low point našeho tripu, kdy nás řidič vysadil ve dvě ráno v liduprázdnym městě se známkama pouličních fightů a muselo snad bejt pod nulou. Natáhla sem kulicha a stejně drkotala. Chvíli sme čekali, jestli nás jako třeba někdo nepozve k sobě, ale ne, a tak si našli perfekt místečko.
Spali sme na staveništi/skládce, ale aspoň nám tam nefučelo a skoro nikdo na nás neviděl, i když to bylo ve městě.

Dopoledne sme si Maán prošli, nakoupili si potraviny, což doporučuju, protože městečko Vádí Musa u Petry je plný turistů a mrtě předražený. Taky nám náš taxikář, co se celý dopoledne nedal odbýt, koupil pepsikolu, takže sme ho vzali na milost a dovolili mu odvízt nás k Petře (bylo po sezóně, takže o nás byl mezi taxikářema asi boj). 
Začali sme Malou Petrou, která se prostírá na severu, protože sme se ehm...dočetli, že se dá do Velký Petry dostat zadem. To bylo něco pro náš, žeáno. Malou Petru sme vzali zevrubně a udělali si dvoudenní plán, jak projít Malou Petrou zakončený obejitím pokladny a uviděním chrámů ve skalách (v LP sme se od Jenny Walkerové mimo jiné dozvěděli, že na pokladně chtěj za vstup asi 200 dinárů). A předem avizuju, že to byla nejlepší část vejletu, protože v Malý Petře nikdo není a bylo to tam absolutně překrásný.
Takhle překrásný! V pozadí na nás čučí Velká Petra zezadu.




Petra je vlastně taková zakopaná hrouda skal zničehonic uprostřed pouště a skýtá spoustu možností, jak se ztratit/přizabít/bavit. My sme se rozhodli bavit se a chodili sme křížem krážem. Chvilku sme uvažovali, že budeme spát na balkóně z fotky nad tímhle odstavcem, ale protože mezi našima Petrama ležely beduínský stany a každou chvíli se tam někdo drcal na Jeepu, chtěli sme bejt neviditelný pro naše ilegální plány. Tak sme radši slezli skoro dolů na plošinu a ustlali si za takovou kupolovitou skalkou a přemýšleli, jak to asi vypadá v beduínský jeskyni, kam se všechny Evropanky provdávaj za vášnivý Beduíny.
Večer sme pozorovali červený zbarvení skal při západu slunce a pak v osm vykouknul měsíc a strašně rychle stoupal. To musim zdůraznit. Už ste někdy viděli, jak hrozně rychlej je vycházející měsíc?!?

Tery má obsesi oslíkama,
ale na fotce není ona, nýbrž dva malí Beduínci
Přišla nejdelší noc mýho života. Fakt to není kec, že na poušti "může být zima". Vemte si, že slunce zajde v osm a vyjde na horizont v devět ráno. To nám dělá příjemných 13 hodin v mrazíku, zvlášť pokud máte jako já na spacáku napsáno komfort +10, extreme +6 stupňů. To sem se vždycky vzbudila, vyndala nos a oči ze spacáku, koukla na oblohu, řekla "kurva, to je furt ještě tma?!?" a zase zalezla. No, byla sem hodně ráda, když se konečně rozednilo a my se vydali na obcházení Petry. 

Tady to zkraťme a přesuňme se na policejní stanici. Byli sme totiž chyceni (aniž bysme ve skutečnosti věděli, že jsme jako chycení) a šerif, co si tam seděl pod velkou skálo ve stínu, nás jakoby odvez na policii. Bylo nám sice divný, že se s nim můžeme svízt zadarmo autem k hlavní bráně, ale pak se vše vysvětlilo. Lovec hlav za nás chtěl odměnu a byla nám uložena pokuta 50 dinárů + dalších 50 za vstup (1500 kč, takže to bylo ještě dražší, než tvrdil LP). Šli sme na to chytře, nejdřív sme osočili hlídače, že nás k sobě přilákal, páč to byla pravda, páč na nás z dálky mával, a požadovali sme jeho omluvu, že nám zkazil okružní výlet kolem Petry a okamžitý odvoz zpět na místo odchytu, abychom mohli dokončit nás trek. Když Tom zvýšil hlas, ukázal na hlídače a prohlásil: "And you WILL take us back!", docela sme všichni zbylí na jeho taktiku čuměli. Pak to na nás zkoušeli, že nás chytli uvnitř Petry (což nebyla pravda), ale nedokázali nám na mapě ukázat, kde je reálná hranice. Shora na nás shlížel portrét krále Čichače a my věděli, že ten nás nedá a nakonec sme byli propuštěni a lovec hlav ostrouhal. 
Teď si říkáte, že jsme hrozní hajzli, co? My víme.

Zaplatili sme teda regulérní vstupný, zaradovali se, že sme vlastně dostali odvoz zadara, svěřili bágli za úplatu jednomu stánkařovi a vstoupili do síku neboli soutěsky.
O Petře musim říct, že byla zastíněna její menší sestrou, ale tam zase nebyly tyhle epesní chrámy, takže to za to asi stálo. 1.500 Kč je teda docela dost a dobře na tom rejžujou. 

Ze stručné historie Petry: Postavena kmenem Nabatejců, což byli Beduíni, co se v okolí dost vyznali a zabrali soutěsku pro sebe, aby mohli kontrolovat veškeré karavany Hedvábné stezky mířící od Rudýho moře ke Středozemnímu.  Pak Nabatejci nějak pomřeli a dlouho se na to, co postavili uprostřed pouště, zapomnělo. Až v roce 1812 nějakej Ludvig ze Švýcar vydyndal tajemství z místních Beduínů a Petru znovuobjevil pro svět. 
Dneska jsou Beduíni boháči, maj domy a jeepy a věnujou se luxusnímu stanování.a vození bílejch zadků po pouštích. Dneska je Petra jeden ze 7 Divů světa.

Orientace po Petře je jednoduchá, na prohlídku stačí cca 6 hodin úplně vpohodě. Zlatej hřeb je výstup na Klášter, což je to místo z Indiana Jonese a Chrámu Zkázy. Odtud doporučuju vylízt ještě úplně nahoru, na samej vrchol Petry, odkud je neuvěřitelnej rozhled na Malou Petru a okolní skály.
Nahoře sme se seznámili se dvěma Beduínskejma mladíkama, co prodávali šperky, slovo dalo slovo a dohodli sme se, že zakalíme v jejich jeskyni. Dali sme si sraz večer v beduínský vesnici, tak jsme nakoupili brambory, zeleninu a nějaký maso na gril a Abdula s Kozlíkem nás odvezli svým Jeepem do pouště. Tak sme konečně viděli, jak vypadá jeskyně. Na skálu byla přidělaná stříška, kde se dalo večer sedět, z jedné strany byla skalní stěna se vsazenýma dveřma a útulnej krychlovej kutloch s nabílenejma stěnama, kobercema a matracema na zemi. 
Kluci vyndali hliníkovej pekáč, do kterýho sme nakrájeli všechny ingredience, hodili to na oheň a celej večer popíjeli Jacka, vodku od beduínů a zkusili si jakou maj trávu. Tráva moc nenakopávala, což bylo s podivem, protože ten mladší, exotičtější a sexejší beduín se choval dost legračně, předváděl kung-fu a lehal si na záda a kopal nohama a rukama ve vzduchu. To byl Kozlík a pozdějc sme od Abduli zjistili, že je tak trochu na drogách.

Bylo to super, Beduíni sou obecně velcí hudebníci, takže se hrálo na lyru a bubínek a zpívalo pouštní popěvky a bylo veselo. K žádnýmu kriminálnímu činu nedošlo, jen sme se dozvěděli, že Beduíni sou prasáci, co rádi z legrace ošukávaj cizinky a rádi se tim chluběj a jeskyně používaj na kalby a nějakej Islám je jim trochu putna.
Ráno s Kozlíkem

No, zase sem to s tou stručností nezvádla...
A to sme se ještě ani nedobrali k Lawrencovi z Arábie!

Panda Pouštní 

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Ja chci pokracovani! takhle s odstupem se prece nebloguje!

Olbrimi Mroz