Žanda panda v Tokiu

Čekání na sněžnýho leoparda

2012-02-05T16:29:00.007+01:00

Je moc fajn vědět, že se nacházim v oblasti, kvůli který už skoro šedesát let bojuje Indie s Pakistánem, ale naštěstí sem chráněna atomovýma bombama, který obě strany vlastněj, takže sem v klídku… Začneme politicko-společenskym úvodem.

15. srpna 1947, v den, kdy se Indie osamostatnila od Británie, začal dlouhotrvající konflikt o území Kašmíru. Všechny pohraniční regiony Indie byly do určitý míry autonomní a směly se rozhodnout, ke kterýmu státu se připojit. Kašmír je spešl v tom, že tu žije asi 80% muslimů, takže místní maharádža chvíli váhal a zdržoval referendum. Jednou v noci se ale stalo, že Pakistánská vláda přestala čekat a poslala do Kašmíru jednotky a začala okupace. To se nelíbilo maharádžovi, takže poslal holuba (vlastně v tý době už telefon existoval) do Dilí a požádal o ozbrojenou pomoc. O dva roky později byla ustanovena demarkační linie, známá jako Linie kontroly (LOC). Tři čtvrtiny Kašmíru připadly Indii, jedna Pakistánu. Vzhledem k tomu, že Srinagar a další místa včetně Gulmargu jsou velmi oblíbená u turistů, kteří sem přivažej peníze, Pakistán rozdělení nikdy neuznal. Do toho se navíc začali montovat chudáci sami Kašmířani, kteří by vlastní stát taky úplně neodmítali. Tak se stalo, že Kašmír je už pěkných šedesát let válečnou zónou, toho času, co zde dlela Panda naštěstí mrtvou válečnou zónou. Okupace má bohužel za následek velká ztráty na životech civilistů. Střílení do protestujících teenagerů není výjimka. Asi nejvíc to tady vřelo v roce 1998, kdy Indie provedla v nedaleké provincii Radžastánu nukleární pokusy a Pakistán následoval. Ještě před pár lety byly v celku běžný teroristický útoky klidně i na turisty, vlaky, nádraží a podobně. Největší masakr se odehrál v Bombaji před třemi roky, když islamisti zabili nebo umučili 160 lidí na několika různých turistických místech během třídenního zorganizovanýho pekla. Tohle si pamatuju i já, zprávy sem četla tenkrát v Tokiu. V poslední době je klid.

„Pojedeme do Gulmargu“, řekl Loz jednoho pěkného novozélandského dne. Představa šestitýdenní dovolený v Himalájích se mi celkem líbila a nemohla sem si nechat ujít příležitost trochu posunout hranice šílenství dál. Navíc taky chci bejt teď trochu spirituální jako ta holka, co napsala tu super knížku, kterou sem tady nedávno na-nebe-vzala.

Začal rešerš a řeknu vám, že to teda byla síla, něco konkrétního o Gulmargu zjistit. Asi nejvíc nám pomohl web boardtheworld, ale bohužel byl aktualizován naposled před třemi roky, takže informace už značně zastaraly. Hlavně ty o ubytku. Minule sem vám popsala indickej blázinec, tak si asi dokážete představit, jak to tady chodí s odpovídáním na maily nebo nedejbože s webovejma stránkami jednotlivejch hotelů. Mapa dotyčnýho místa taky jaksi ještě neexistuje, aby si člověk udělal představu, co kde je, a kterej hotel je blízko gondoly. Naštěstí sem onehdá pracovala na recepci horskýho totelu na Zélandě a pobavila se tam se spoustou lidí. Originálním algoritmem, kterýmu rozumim jenom já, sem vypočítala, že v Gulmargu byl asi tak každej třetí kiwi! Informace, jména a tipy se začaly seskupovat...

V listopadu už sme s Lozem měli jasno o ubytku, letenkách a rozpočtu. A mrtě sem se těšila jak hardcore to bude a jak o tom budu psát. Ok, takže slibovaný ubytování mělo vypadat tak, že se nebudeme sprchovat horkou vodou, ale polejvat se vodou z kbelíku a budeme bydlet v nejlevnější chatce, kde budeme po nocích s Lozem mrznout za zvuků padajícího sněhu.

DOPRAVA

17.ledna sme dorazili na letiště v Dilí a potkali tři kluky se snowboardma. Chudáci hoši čekali už třetí den jejich let do Srinagaru, jehož letiště bylo zavřený kvůli sněhu. A vyoadalo to, že se bude čekat dál. Naštestí sme nakonec měli zpoždění jenom hodinu a dorazili do Srinagaru. A čekali sme, že se naplněj historky a obřích vojenských prohlídkách, problémy s dopravou do Gulmargu, kam to údajně trvá dvě hodiny a podobně. Naprosto zbytečný obavy. Do Gulmargu se dá dostat naprosto jednoduše, autem do Tengmargu, kde se přesedne do sdílenejch taxíků s řetězama, který vás vyvezou nahoru do Gulmargu. My sme to skvěle vychytali, protože nás přistálo přesně šest snowboarďáků, takže sme ke třem Australanům přibrali ještě Rusa Andreje a složili se na na letišti předlacený auto, který stojí 1200 rupií, takže každýho cesta vyšla na 4 dolary. Ne 80, jak se nás snažili přesvědčit na různejch místech v Dilí. Měli sme tolik zavazadel, že to bylo celkem o fous, ale vešli sme se. V Tengmargu sme přesedli do Suma za 600 rupií nahoru, takže celkově mě štreka ze Srinagaru do Gulmargu vyšla na 6 dolarů. Strašný prachy prostě! A ne, cesta fakt netrvá dvě hodiny. Navzdory tomu, že poslední tři dny pořádně nasněžilo, sme byli na místě za 75 minut.

Představte si moje zděšení, když se ukázalo, že máme asi tak nejlepší ubytování na světě. Trochu nechápu, jakto, že naše ubytování v malý chatce se 4 pokojema a osobnim správcem (jak se překládá butler do čj?) a jeho pomocníkem, co sou nám 24 hodin denně k dispozici, je levnější než neosobní promrzlý hotely.

Martin a Ghani nám prosim pěkně každý ráno v sedm vlezou do pokoje a rozdělaj oheň v kamnech, abychom vstávali do teplíčka. Ve společenský místnosti si potom poprosíme o čaj s citronem (konečně! Země, kde netrvaj na mlíku do čaje), kafe a ovesnou kaši. Když přijdeme odpoledne ze svahu, oheň už zase hoří. Fakt sem dost naštvaná, páč teď vypadám jak Paris Hilton. Jako samozřejmě, má to tady trochu mouchy, Ghani se ještě nenaučil klepat, dráty od světel se tvářej tak zlověstně, že sem ještě radši nezkoušela rozsvítit a výpadky proudu sou celkem častý, ale pf, sem v Kašmíru a s timhle člověk musí počítat.

První tři dny sem lehla. Změna počasí asi byla trochu moc drsná, taky se začal ozývat žaludek nespokojenej s každodenní porcí pálivýho curry a do třetice, oni tady do těch kamen lejou nějaký strašný svinstvo, takže taky trvalo zvyknout si na smrad pálícího se benzínu.

Dneska, po necelejch třech týdnech si už dovolim tvrdit, že mám celkem přehled.

LANOVKA

Cesta ke gondole je od nás z kopce po zasněžený silnici 5 minut. Po ránu to ale nebejvá moc slast, kvůli taxíkům, davům lidí a především dvěma místům, kam místní hotely odvážej odpadky, takže se každý ráno děsim, jestli mě čeká průjezd mrakem vran, divokejch psů popřípadě rovnou opic.

Gondola je rozdělená na dvě části. Stage I. a II. První stage stojí 150 rupií (3 dolary), druhá 250 rupií (5 dolarů) a druhá je značně nepředvídatelná, takže se ještě donedávna nevyplatilo kupovat si celodenní permici, protože druhá stage nejela třeba několik dní. Stanice sou označeny takto:

G1: nástupní stanice v Gulmargu

G2: mezistanice na velký náhorní plošině, kde končí lini lesa. Stage I.

G4: horní stanice, kde končí stage II. A kvůli který, upřímně, lidi do Gulmargu jezděj. G4 jede někam do 3950 metrů a na nedalekej vrchol, Mt. Afarwat se leze asi dvacet minut.

PERMICE

Všude se dočtete, že zásadně kupovat jenom jednotlivý jízdy. Tohle pravidlo bylo otřeseno letos, v roce 2012, kdy byla otevřená zbrusu nová sedačka, která začíná v G2 a vede asi do poloviny kopce, takže ve dnech, kdy je buď moc silnej vítr nebo hrozej laviny a G4 je zavřená, nabízí prostor pro freeride v alpine terénu a hlavně možnost projít se kousek vlevo a přejet do vedlejšího údolí. Rolbování se nekoná, ale Panda z důvěrnýho zdroje zjistila, že se chystá od přístího roku, což je celkem fajn, protože nejbližší okolí G2 je velká rovina a zpátky k sedačce se musí pěšo.

Když je dobrej den, ale horní stanice zavřená, dáme s Lozem čtyři sjezdy. 4krát stage I a 4krát sedačku, takže 24 dolarů už je celkem dost a celodenní permice se vyplatí.

Když je otevřená horní stanice, normální člověk to sjede tak třikrát a má dost. V případě, že si naplánujete delší hike po hřebeni, pravděpodobně stihnete jenom jednu jízdu. V tom případě jděte do jednorázových jízdenek.

Nebyl by to Kašmír, aby to nebyl tak trochu Kocourkov. Bohužel lístek si musíte koupit pro každou stage na různých místech. Občas to teda je tak, že nejdřív musíte do ticket office, která je asi 200 metrů od samotný lanovky, pak zpátky, ukázat lístek, dojet do G2, kde vás budou opět sem tam buzerovat, ať jim ukážete lístek (?!), slízt ze schodů, dojít do další budky, která je dvacet metrů od stanice, s lístkem vylízt zpátky po schodech a konečně nasednout na stage II. No a když sjedete úplně dolů, přímo k lanovce, musíte opět zahodit lyže a dojít si do ticket office pro další jízdu. Otrava odpadá s pořízením sezónní permice, která stojí 25.000 rupií, což je asi 500 australskejch dolarů. Nám se vyplatí, protože tady budeme asi 50 dní, takže každej den nás stojí deset dolarů.

Vim, že dneska sem celkem nezajímavá, ale vážně je děsně těžký najít jakýkoliv konkrétní informace o Gulmargu, a v češtině tuplem. Takže tohle berte jako takové exkluzivní čtení, kterým hodlám přebít jeden krátkej článek na idnes-cestování a jednu krátkou zmínku na dvou náhodnejch blozích. Příště proberu jídlo, Gulmarg vesnici, bankomaty, sáňky a hašiš.

Co se týče nějakej těch osobních informací, brzo mně bude 26. Ble. S Lozem všechno v pohodičce, dneska nás zastavil jeden kašmírskej snowboarďák a oznámil nám, že sme "jeden z nejvíc cool párů tady". Zajímavý. Bydlim se šesti Australanama. Jeden z nich, Sam, je takovej strašidelnej profík, co píše pro specializovaný lyžařský časopisy. Závist. Sem největší kámo se ski patrol, hlavně s padesátiletym Shabirem. To je můj tajný zdroj. A hlavně, beru zcela vážně lavinové nebezpečí a učim se hledat zakopanej transceiver, šťouchat do něj tyčkou a hrabat lidi lopatou. (Moje čeština začíná bejt dost tragická, protože nevim, jak se beacon, probe and showel řekne česky!!!)

Na konec se chci zmínit o mým dobrým kamarádovi, Tomášovi B, kterej nedávno vydal svůj první fatasy román Ve službách republiky a já nemohla ne jeho křest. Hrdost Tome! A taky děkuju za komentáře! Kvítko mám poznamenané v deníčku a pomalu za ní putuje maorskej přívěšek. muck muck.

P.S. Nejedu domů, dokud neuvidim sněžnýho leoparda

Indie 1: Šmejdi a bazar

2012-01-26T14:56:00.006+01:00

9. ledna sem se rozloučila s Flock Hillem a celkem nerada i s fajn partou lidí, co se tam začala konečně formova. Jess (samozřejmě čteme Džis) mi koupila gin, zavolaly sme Danovi a Milly, ať naklušou na bar, kde seděla partička Britů-horolezců, a poprvé za celou dobu na Zélandě sem kalila. Kalili sme všichni fakt dobře, až sme se ve tři ráno ocitli v Danově nedodělanym vanu s náhonem na všechny čtyři, kterak nás Dan veze po louce na nějakou horu. Nápad otevřít za jízdy zadní dveře kufru byl přivítán nadšením. Podobně jako nápad ve čtyři ráno hrát na hamouna se sáčkem čínských nudlí a poté projít jeskyní bez baterky.

10. ledna přiletěl Loz z pohřbu nejlepšího kamaráda a potkali sme se na letišti v Christchurchi, odkud nám za pár hodin odletělo letadlo do Kuala Lumpur. O KL už sem psala, tak to nebudem rozpitvávat. Trochu se to tentokrát lišilo v tom, že sme dělali takový ty trapný věci, co dělaj páry, jako je kupříkladu návštěva akvária. Ale měli tam žůžo žraloky a zrovna sme stihli jejich krmení! Taky sme s Lozem podstoupili masáž rybičkami. Ty mrňavý hrozně lechtaly a ty velký byly zas skoro tak velký jako moje chodidlo, takže to jejich ožužlávání bylo celkem hororový. Dynda by to nedala, ta se při koupání v rybníce zásadně nejvíc bojí, že jí kapr ožužlá palec. Jako vždy sme spaly v Backpackers Trvavelers Inn v Chinatownu, kterej se chystal na čínskej novej rok, a všechno bylo krásně nazdobený.

14. ledna sem dostala po palici kulturním šokem. Dorazila sem do Indie. Nové Dilí.

Před odjezdem sem si toho spoustu načetla o podvodech, na který většinou důvěřiví turisti skákaj. Dneska to tu teda trochu oživím několika ukázkama indický vynalézavosti a prolhanosti.

Předevšim se mi teda nechtělo bejt unesená jako Chrissie, moje nejklepší kamarádka z Flock Hill Lodge. Francouzska Christelle byla v Indii asi před deseti lety a její historka o tom, jak ji a její kámošku unesli a „ubytovali“ v cizim hotelu a během tří dní vysáli jejich kreditky, mě teda nepobavila. Takže první poučka: Nevěřit nikomu, kdo vypadá moc mile.

Cesta z letiště k Main Bazar, kde sme byli ubytovaní, proběhla vesele. Místo předplacenýho taxíku sme bohužel přistoupili na nabídku našeho hostelu a nabralo nás nějaký pofiderní auto s tim, že nás to bude stát sice 500 rupií, ale zato nám nikdo nebude tvrdit, že náš hotel vyhořel a neodveze nás někam jinam. Tak sme naskočili, přijeli k dálnici, objeli dva osly na pruhu uprostřed dálnice, neustále troubili, urazili zrcátko autu vedle, zase troubili, jeli prostředkem silnice, aby se auta vešly všude okolo nás, minuli živýho slona s růžovym nápisem „welcome“ na hlavě, narazili do jednoho jdoucího týpka, kterej srážku s našim autem kvitoval zvednutym obočim, dojeli k hlavnímu bazaru, vyndali všechny batohy a tašky s prknama, přeskočili krávu ležící na ulici, obešli chlápky močící v uličce k našemu hostelu a konečně vlezli do Kuldeep Friendly Hostel.

Poučka číslo dva: Na letišti si předplaťte taxíka. Když už si ho nepředplatíte, nevěřte taxikářově historce o tom, že a)váš hotel včera spadnul b)v ulicích sou nepokoje a nedá se k hotelu projet c)že váš hotel neexistuje, ale naštěstí taxikář jeden fakt dobrej (a drahej) zná a laskavě vás tam doveze. Váš hotel se vší pravděpodobností pořád stojí. Výmluvy, že máte velký zavazadla nebo, že je dopravní špička, a proto to bude dražší, sou taky mimo.

Main Bazar je jedna velká turistická atrakce. Je to přesně to, co si představíte, když se řekne Indie. Prašná ulice lemovaná obchodama s překrásnýma barevnýma látkama, šperkama a rejží. Do toho spusta lidí, cyklorikšů a motorikšů a posvátnejch krav. Jediný ty krávy netrouběj. Večer sme se sčuchli s třema Australankama a šli se najíst. Protože jedna z nich, Carli, byla celkem kick ass, našla pro nás asi ten nejšílenější pajzl na světě. Vlezli sme do nejužší možný uličky, kde chlap vařil ve třech velkejch kotlích. Na dotaz, kolik za jídlo, nám odpověděl, že třicet za talíř. To se nám celkem líbilo, takže nás všech pět vlezlo do takový malý kukaně a bylo nám naservírováno kari s rejží a nan a nějaký další dobroty. Seběhli se všichni místní a se strašnym zaujetim pozorovali, jak JÍME. Pořád něco nosili, takže po chvíli už sme museli říkat ne, páč nám bylo jasný, co zkoušej. Taky že jo. Účet činil 1200 rupií a to sme se teda vzbouřili. Nejdřív nám nebyly jasný počty ála 6x200. Ind najednou jako zázrakem přestal rozumět anglicky, takže chvíli trvalo vysvětlit, že nás není šest ale pět. Nakonec sme to nějak usmlouvali na třicet za rejži a třicet za omáčku a typ nás propustil. Protože nejsem nijak zvlášť naočkovaná, držela sem svý další poučky: nejíst jídlo z ulice a to, který mi někdo podává holejma rukama. Taky bacha na lahve s vodou. Vždycky to chce prohlídnout, jestli je víčko neporušený a měl by na něm bejt ještě plastovej obal.

Do toho do vás někdo pořád něco hustí. Jestli nechci hodinky. Jestli nechci tašku se šesti proužkama, madam. Odkud sem (=jak moc sem bohatá). Choděj za váma děti s napřaženou dlaní a recitujou „money money“. Carly potřebovala koupit jízdenku na vlak na příští den, takže sme vyrazili k nádraží, kde sem si zase ověřila, jaká sem to liška mazaná, když sem si o podvodech na nádraží přečetla předem. Dorazili sme k přepážkám, kde stáli v řadě místní. Jeden fakt neodbytnej Ind přistoupí a hlásí: „Tohle je jenom přepážka pro místní, to musíte k tý pro turisty! Ale madam! Dneska je neděle, všechno je zavřený. To budete muset do turistický agentury! Ale nic si z toho nedělejte, agentura je jenom kousek. Kolik vás je? Potřebujete taxi pro pět lidí“ a už volá taxíka. A je děsně nápomocnej a milej. Taxík vás zpravidla odveze pár kilásků vedle, kde vám ve falešný agentuře prodaj pětkrát dražší lístky na vlak nebo autobus s tim, že frajer, co vás tam poslal, dostane slušnou provizi. Protože o tomhle sem slyšela, beru si Carly stranou a říkám jí, že nám kecá. Děkujeme, ale radši se ještě optáme na přepážce. Ind je uraženej. Jdeme k informacím. Cestu nám zastoupí Ind číslo dvě, ukazuje nám jakousi legitimaci, aby nám dokázal, že je místní a že všechno ví. Agresivně na nás vrčí, co chceme. „Jenom se chceme na něco zeptat na přepážce“. „To není přepážka pro cizince!“ „To je nám jedno, stejně tam jdeme“ „Musíte do turistický agentury, která je za rohem“. Kolem opět stojej místní a s kamennou tváří pozorujou, co budem dělat. Pod fousama se musej chechtat. Tenhle nás vyloženě nechce pustit a je fakt protivnej, takže je odstrčen. Na informacích nás posílaj do prvního patra, kde se rezervujou lístky. Není pravda, že vlaky nejezděj/nedaj se rezervovat na vlakovym nádraží/v neděli je zavříno a podobně. Jakkoliv mile a přesvědčivě na vás „nádražní zřízenec“ působí, je to jenom proto, že je mrtě šikovnej a vycvičenej. Na New Delhi Station místní udělaj cokoliv, aby vás odradili od kanceláře v prvnim patře.

Druhej den jenom tak couráme po bazaru a já sem v sedmym nebi, protože můžu smlouvat, což mě desně baví. Každejch usmlouvanejch dvacet rupií mi zvedá náladu, i když to znamená, že sem si nekoupila kalhoty za 60 Kč, ale jenom za 50. Už hodinu a půl se za náma plíží Nepálec, se kterym sme se dali neprozřetelně do řeči ráno. Chce nám ukázat svůj obchod. Objevili sme super restauraci, kam chodíme každý ráno na oběd. Jmenuje se to tam Diamond restaurant. Maj super dobrý lassi. Na ulici nás zastavuje pohledný mladý Ind a zve nás do svýho obchodu. Ptá se, kam cestujem. Gulmarg. Představte si tu náhodu, že on je taky z Kašmíru a rovnou z Gulmargu! Dává nám zaručený rady ohledně Šrinagaru a na nos nám věší bulíky, že taky jezdí na boardu a za 14 dní jede domů, takže se určitě potkáme. Ještě mu věříme, neb neustále opakuje, že to s náma myslí dobře. Indové vás zvláštnim způsobem dokážou donutit cejtit se provinile, protože oni jsou tak laskaví a chtěj nezištně pomoct a vy je podezříváte. Úplnou náhodou jeho rodina vlastní houseboat na slavném jezeře nedaleko Šrinagaru, což je rozhodně něco, co musíme zažít. My to s Lozem chceme podniknout až na jaře cestou domů, ale Ind nám dává „úžasnou nabídku“, noc za 1000 rupií na jednoho i se snídaní! Wow. No, ale háček je v tom, že musíme zaplatit 200 rupií předem. 200 rupií sou přece jenom 4 dolary a „co nám to udělá“… Máme taky jeho slovo! To už bystřim, protože sem, tušim, něco četla o tom, že nikdy nebookovat Srinagar houseboat předem v Dillí. Stáčim hovor na Gulmarg a ukazuje se, že borec neví, kdo je Yasin Khan. Yasina znaj v Gulmargu všichni. Loučíme se a ne, díky, houseboat nechcem. On se dá totiž jeden sehnat i za 400 rupií na noc…A tohle je teprve první Ind, co je náááhodou z Kašmíru a má tam houseboat! My narazili na čtyři.

Další vypečenci sou rikšové. Odychtli sme si jednoho, jestli nás vezme k Red Fort, asi největší památce v Dilí. Rikša ale během jízdy začal naléhat, že musíme do agentury pro vstupenky, protože přímo v Red Fort se neprodávaj. Nedokážeme mu říct, ať se de vycpat, tak teda, že jo, aspoň zjistíme, o co jim go. V agentuře do nás samozřejmě cpou, že lístky jenom u nich, nikde jinde. A něco o tom, že to musíme stihnout do půl hodiny, protože je tam nějaká přehlídka. Tomu teda tuplem nevěřim. P.S. Red Fort je v pondělí zavřená, tak sem celkem ráda, že sme si vstupenku nekoupili. Rikša mezitím ujel…

No paráda to byla, došli sme teda aspoň k nedaleký pamětihodnosti – impozantní mešitě Jamas Masjid. Pán u vchodu si mě okamžitě neoblíbil, protože nejdřív sme mu museli zaplatit 200 rupií za foťák. Potom, že sem moc sexy (to je moje teorie), takže si na sebe musim navlíct hábit, i přesto, že mám na sobě kalhoty a svetřík s dlouhym rukávem. Okolo mě procházej Evropanky a Japonky bez hábitu… A ještě chce další peníze za půjčení hábitu. Chci po něm, ať mi ukáže nějakou ceduli a odmítám zaplatit. Cedule veškerá žádná, takže vcházim na nádvoří a děláme s Lozem fotky. Načež pán opět přisupí a jestli máme (Bóže) lístek na foťák. Je děsně zklamanej, že máme a zase mě nutí platit za hábit. To už sem byla nepříjemná a pán mě normálně vykázal a něco u toho drmolil. Fakt sem si myslela, že mám utrum, ale nakonec mě jenom vyved ven, vrazil mi do ruky moje boty, který většina návštěvníků nechává před mešitou a dal mi pokoj. Vylezli sme na věž, bylo to dost adrenalinový, protože na věž se vejde asi pět lidí a nás tam bylo dvacet a schody sou jenom díra dolů. Za vstup na věž se muselo zaplatit a naštěstí sem měla štěstí, že sem byla v doprovodu muže, jinak bych si asi na věž nevylezla. Na hradbách pod věží se muselo zaplatit ještě jednou za to, že si tam můžem (musíme) položit boty. Pochybuju, že ten týpek byl oficiální. Ale co, takhle to v Indii chodí.

V Main Bazar doporučuju dvě restaurace pro večeře. Jsou to HOTEL VIVEK a EVEREST. Obě maj sezení na střeše a je tam fajn. Ceny jídla v normě, i za 200 rupií. Jakkoliv šíleně indická kultura zní, Dilí sem si celkem dost užila a vůbec by mi nevadilo zastavit se tam na pár dní cestou domů a třeba se taky podívat na ten Táj, když už.

Dneska je čtvrtek 26. Ledna. To znamená, že sem už 9 dní v Himalájích. Konkrétně v Kašmíru. Konkrétně v Gulmargu, lyžařskym středisku s nejvyšší lanovkou na světě. Bydlim ve vejšce 2700 metrů a lanovka jede do 4000. Koho by napadlo, že se dá v Himalájích lyžovat, že? Dá a ódy na Gulmarg budou následovat, jen co najdu místo s internetem. Maminko, tatínku, babičky, dědečci, bratránci, sestřičko, nebojte se o mě. Sice občas jedu lanovkou s chlapem se samopalem, ale situace tady v Gulmargu je celkem v pohodě. Ani nebydlíme v hotelu, takže teroristi by popřípadě snad naší malou chaloupku nemuseli terorizovat. Ani si nemyslim, že je tady moc teroristů, upřímně. Většina místních má bundy z osmdesátých let a lyže. Všichni místní sou děsně milí. Někdy až moc. Jedinej problém je, že momentálně hrozej laviny, takže horní stanice lanovky je zavřená, ale já mám rozum, takže do rizikových míst stejně nelezu.

NAMASTE WOE!

Pozdní PF 2012

2012-01-02T04:39:00.002+01:00

Pardón za odmlku, nějak nebylo do řeči...

Trochu uhnu tématicky, nevadí?

Austrálie se jeví jako dokonalá země. Maj tam zvířata, který jim všichni záviděj (koalky?), tisíce kilometrů úchvatnejch písečných pláží, minimální mzdu maj asi tak nejvyšší na světě (22 dolarů celkem újde v porovnání předevšim s Kanadou) a všichni se zdaj strašně happy a v poho. Co ale neprojde mediálnim sítem do Čech je jejich historie porušování lidských práv. To, že si s původníma obyvatelema, aboriginals, poradili skoro stejně jako Cortez s Aztékama, jakž takž víte. Bohulibí běloši ovšem nakonec ukázali svoji laskavou tvář, přestali zabíjet a domorodcům vymezili překrásnej kus vyprahlý pouště, kde můžou v klidu (do)žít. Do 70. let 20.století byli aboriginci oficiálně považování za „zvířata“a status lidských bytostí získali jenom proto, že jejich počet klesnul tak drasticky, že kdyby zůstali evidování jako zvířata, stali by se ohroženym druhem a měli by moc práv!!!

Australská vláda je podle mě strašnej hnus. A snad nejsem jediná, kdo si to myslí.

Třetí den mýho pobytu v Byron Bay (před skoro desetí měsícema) sem seděla ve stanu a ehm…četla si mapu. Je mi jedno, jestli si někdo myslí, že to není koníček. Pro mě teda je! Neznám lepší pocit mít mapu a nebát se jí použít! No a takhle sem očima cestovala od Velkýho Bariérovýho útesu přes jakejsi Ghost Town až skoro doprostřed mapy a tam narazila na propátrání-hodnej-tajemnej-název Woomera Restricted Area.

Tady je zlomek toho, co sem se dozvěděla od Loze a pak z různejch stránek.

Austrálie se jeví jako ráj nejen mně, ale i nejrůznějším uprchlíkům a každoročně k břehům přijížděj lodě s rodinama, kterejm válka vzala baráky (přinejlepším) a doufaj, že Austrálie, která je mimochodem velká jako prdel a žije v ní jenom něco před dvojnásobek obyvatel ČR, by jim mohla pomoct. Omyl.

Uprchlíci se automaticky odvážej do internačních táborů. Ale nepředstavujte si žádnej hezkej uprchlickej tábor…V roce 2004 otřásl celou Austrálií děsnej skandál, kdy se pracovníci jednoho z nich, Woomery, sami vzbouřili a vypovídali proti svejm zaměstnavatelům. Už se prostě nemohli dívat na to, pro „civilizovanou“ zemi neuvěřitelný, porušování základních lidských práv. Woomera je zařízení v poušti, kde denní teploty šplhaj přes čtyřicítky. To už samo o sobě není úplně nejúžasnější místo, kam byste zavřeli lidi. Kapacita Woomery oficiálně činila 400 míst. V roce 2004 žilo ve Woomeře zavřenejch 1500 lidí. Včetně dětí. Podle oficiálních výpočtů byla průměrná dýlka pobytu dospělýho 4 roky, dítěte 1,5 roku. 1500 lidí mělo k dispozici 5 koupelen, panoval naprostej nedostatek léků a chyběli zaměstnanci. Za čtyři roky existence se z internačního tábora stal skoro koncentrák. Pokusy o sebevraždu byly na denním pořádku, uprchlíci drželi protestí hladovky a zašívali si pusy, oběšovali se, objevila se šikana a zneužívání a děti se bez pomoci psychiatrů skládaly. Vedení Woomery si samozřejmě nemohlo dovolit mít nějaký záporný čísla, takže se falšovaly úřední dokumenty, měnily čísla a vládní trolové dělali, že o tom nevěděj.

V roce 2004 už toho bylo moc a zaměstnanci tíhu situaci pochopitelně neunesli a začali nahlas mluvit. A tisk měl hody. Tehdy se ukázalo, k čemu sou charitativní organizace a protesty lidí se vystupňovaly, až dosáhly toho, že byla Woomera uzavřená a její „obyvatelé“ přesunuti do zařízení roztroušenejch po celý zemi.

O sedm let později přijela do téhle země Panda a v Melbourne se potkala s Lozovým nejlepším kamarádem z dětství, Olliem, toho času hudebníkem se startující rapovou kariérou. O Olliem toho Panda slyšela dost z Byron Bay, kde jí Loz pouštěl videa Ollieho a kytary, ale první setkání bylo stejně trochu šok. Ollie seděl na vozíčku, což jí Loz zapomněl nějak prozradit, a vesele vyprávěl, jak ho policie posprejovala slznym plynem, při nějaký demonstraci proti internačnímu táboru blízko Melbourne, odkud se podařilo přes plot utýct třem Íránskym klukům a lidi žádali, aby jim policie dovolila zůstat na svobodě a začít novej život. .

Z Ollieho se stala hvězda díky videu na místních webových zpravodajských portálech, protože vidět polici takhle tvrdě zasáhnou proti někomu na vozíčku, se nevidí často. Součástí videa je Ollie pronášejícího opravdu moc dojemnou řeč k okolo stojící ostraze.

Pak se Ollie začal vyjadřovat k politice skrz hudbu. Moc nás s Lozem mrzelo, že sme nemohli bejt přítomní na křtu jeho prvního alba.

Když vidim v televizi lidi poutající se ke stromům, většinou si pomyslim něco o bláznech. Ale 30. prosinec roku 2011 mě donutil znova přemejšlet. Přála bych si, aby si lidi uvědomili, jak úžasnej život žijeme a že starosti, jestli máme novej iPod, sou naprosto k smíchu v porovnánim s utrpením, kterym procházej další tři miliardy lidí na tomhle světě. Přála bych si, aby na sebe lidi byli hodní a nezabíjeli se. Přála bych si, aby burani nenadávali na to, že musej zaplatit doktorovi třicet korun, za vyléčení rýmy, když jejich soused trpí rakovinou a nemá naději. Přála bych si, aby lidi nebyli tak lhostejní.

Nemusíme se sami vázat ke stromům a zvedat nad hlavu protestní cedule, ale musíme si uvědomit, že kolem sou pořád lidi, co nemaj srdce z kamene a oni ty cedule za nás zvednou, a ocenit je. Kdyby nebylo lidí jako Ollie, dneska by se možná ve Woomeře tísnilo deset tisíc lidí.

R.I.P. Ollie

29. prosince 2011

je mi to moc líto...

Top alba 2011

2011-12-29T00:59:00.000+01:00

A máme tady další rok a další vysoce osobní a laický hudební top.

Letošek se nesl v duchu nedostatku kvalitního internetu, pročež sem nejenže nemohla otevírat videa z YT, ale ani pořizovat novou hudbu. Letos tady proto nenajdete nic moc divokýho, sázela sem na klasiky, který mám ráda a doufala, že se jim nová alba povedla, abych je mohla procpat do topky. Z topky bohužel hned na začátku vyřadíme pár jmen, který sem tak před třema rokama milovala, ale doba už bohužel kytarovkám nepřeje a zvuk se buďto oposlouchal nebo album obsahuje víc vaty než dobrejch skladeb. Pápá dávám The Strokes, kterym po dvou úvodních peckách došly nápady, Kasabian, Hard-Fi i Arctic Monkeys nás dřív dokázali roztancovat, letos už ale jenom znuděně usadit. Red Hot Chilli Peppers by rádi hráli rock, ale už to bohužel neuměj. Coldplay sem neslyšela a nevim jestli bych měla.

1. Awolnation - Megalithic Symphony

Hudební radost roku. Jak je možný, že tohle album přehlídly všechny světový časopisy, mi nejde do hlavy!!! Aaron Bruno bude muset zamakat na propagaci, to je můj wish do příštího roku.

Na MS není jediný slabý místo, tak kreativní je. Bum Bum Bum! Každá skladba nezapomenutelná vypalovačka a každá je úplně jiná. Není čas na šetření superlativama. Awolnation se absolutně nedá zařadit do jednoho žánru. Trocha beatů, trochu gospelu, hodně kytar a cinkátek, r&b, ale ne moc, zapojit elektriku a do toho občas trochu zarapovat. A všechno se to slejvá v jednu melodickou hymnu za druhou. Grandiózní elektrosmyčka v Sail, rocková vypalovačka Not Your Fault (Baby when Im yelling at you, its not you fault, not your fault), punková Burn It Down, Guilty Filthy Soul v soutěži o radostnou píseň nakopávaj zadek The New Pornographers, MF na épéčku si zase občas zahraje na jakejsi hard-core. People, Wake Up, nemá asi cenu vypisovat celej tracklist. Sem nadšená.

Většina skladeb začíná jako totální trotlovina viz.

Dance baby dance, like the world is ending

dum dum dum dum

takže co následuje je dost překvapení. Tohle je album pro dobrou náladu.

A když odehrajou už třináctou pecku, pro jistotu následuje dvanáctiminutovej přídavek v podobě Knights Of Shame, kde se asi 15krát změní melodie i rytmus a která zase obsahuje tolik hudebních nápadů, že by to samo vystačilo na druhou desku a stejně by byla stejně dokonalá jako debut.

Aarone, žeru tě ve velkym!

2. The Kooks - Junk Of The Heart

Po ne tak docela úžasným Konk přišel obrat a moje druhá nejoblíbenější skupina se vyhnula prokletí třetího alba a natočila desku, co se skvěle poslouchá!?! Opět nejde o nic světobornýho, ale protože sem se podle b-sides obávala, že Kooks půjdou směrem jednoduchýho vydrnkávání a pomalejch srdceryvnejch love songů a oni udělali opak, jsem potěšená. Je těžký si to představit v praxi, ale Kooks se fakt trochu posunuli. Máme tady piáno, housle, trochu elektro pižlátek a dokonce doplňující ženský vokály. A love songy. Skoro se mi to líbí víc jak debut.

Kooks už v době prvního alba dokázali, že akusticky jim to jde skvěle, takže druhá bude taky akustická. Nevadilo by mi, kdyby se Luke posadil vedle mý postele a každej večer mi zapěl jednu od podlahy.

3. Gin Wigmore - Gravel And Wine

První odchylka od mýho obvyklýho vkusu. Miluju Gin a kvůli ní budu poslouchat blues, soul i country, protože ta holka to podává s rockovou energií a navíc má strašně zajímavej hlas, kterej mě bere. Gravel And Wine je druhý album a zase je pěkně rozmanitý. Gininy dvě nejčastější témata, smrt a kopačky od prevíta, zůstavaj a jako vždy sou podaný s nadhledem a vtipně. Navíc je mi opravdu ale opravdu sympatická jako člověk. Třeba už jenom tim, jak se ze všech sil snaží nebejt moc holčičí, což demonstruje kupou tetování jak z cely. Jo a taky ta černo-bílo-červená estetika! To máme tady na žanděpandě rádi.

4. Florence and The Machine- Ceremonials

Trochu megalomanský ne?

5. Noel Galaghers Hight Flying Birds

Bitvu vyhrál Noel. Moc dobře se to poslouchá.

6. The Horrors - Skying

Divný, ale Skying sem jela hlavě na vinicích do sluchátek. Sice nepomůžou moc s tempem, ale tohle album chce soustředění a pak je to bomba.

7. Katy B - On a Mission

Další, a megavelkej, úkrok stranou pro mě. Kdo by řek, že se mi bude líbit něco tak tanečního. Dokážu si předstvit, že bych na to snad i tančila někde v klubu.

8. Tata Bojs - Ležatá Osmička

Jistota. Po Kluci kde ste? konečně přestal obsah převažovat nad formou. A Luis de Funes dost chyběl...ale to sem si uvědomila až teď.

9. M83 - Hurry Up, Were Dreaming

Tracklist je tak dlouhej, že mi dělá potíže pamatovat si jednotlivý skladby, ale jako celek to je perfektní. Be Independent! se ubírá trochu jinym směrem než dřív a všeho toho shoegaze a dream popu mám plný zuby. Tohle album ale svoji vrstevnatostí vrací chuť poslechnout si něco atmosférickýho.

10. The Joy Formidable - The Big Roar

Moje oblíbený alternativně indierockový album s fajn ženskym hlasem. Zajímavý na tom, je, že ačkoliv jsou z Británe, zněj tak nějak víc americky nebo kanadsky. Ta Kanada mě asi napadla při poslouchání A Heavy Abacus a podobnosti s Arcade Fire. Většinou ale spíš něco jako Metric.

Nepobrala sem: PJ Harvey - Let England Shake

Ne, sorry, pro mě je tam až moc naprosto neposlouchatelnejch skladeb na to, abych to mohla poslouchat.

Singly:

The Wombats

The Vaccines

Hard-Fi

Plus všechno, co sem za celej rok blogovala semka a taky na NZ blog.

Guilty Pleasure: žádná Britney letos

Co dělá u mě na počítači?: Guillemots- San Jose

Nejdřív pohodička a od 6:50 je to velkolepost!

Budu úpěnlivě sledovat a čekat na debut:

King Charles - chlápek s mrtě divnejma vlasama a písničkou na pokračování.

Jako obyvkle mě zajímají názory ostatních (ne na to, jestli je můj vkus pitomej, ale co se jim líbilo nejvíc tenhle rok). Jmenovitě Jaro, Vojta, Gjovík, Serba, Hajkis, Dukeman a vůbec všichni, co se rádi vyjadřujou k hudbě.

Mlčení jehňátek

2011-12-14T22:16:00.018+01:00

(Ne)chi vám moc pít krev, takže to, jak je místo, kde pracujem úžasný, zdůraznim (jenom) jednou.

Je to tady fakt úžasný a pučujem si kola a čtyřkolky.

Před pár týdny se u nás na dvě noci zastavil náš americkej majitel se svojí družinkou gloden kids, jejichž hobby je 1) lítání na kafe helikoptérou a 2) střílení zvířat z helikoptéry (cenu za trapárnu desetiletí získává...). Dva dny před jejich příjezdem sme se vrhli na urputný cídění všeho, aby v pokojích nebyla ani skvrna na televiznim ovladači, tudíž sem pak byla na bosse natěšená asi jako pětiletej na čerta. Kromě toho, že nám teda pak dva dny nad barákama kroužily vrtulníkem (půlrok bez češtiny se na mě podepsal, slovo vrtulník sem si musela vygooglit!) a chodili na večeře v deset večer (woe, tohle není Manhattan!), měl jejich pobyt jednu výhodu. Majitel vytáh z nám dosud utajený boudy terénní čtyřkolky a jezdil na vejlety. Panda zaslintala... Noc před jeho odjezdem sem pak pracovala na baru, zrovna když tam seděl se svejma kamarádma a nějak se to seběhlo, že sem kolem půlnoci po sedmi sklenicích vína dostala povolení pučit si někdy čtyřkolku na vejlet.

Nejdřív ale došlo na horský kola, který sme našli zašouplý ve stejný boudě. Flock Hill Lodge je kdysi pučovala, ale poslední dobou si prej lidi vozej jenom svoje, taže horáčci skončili dost nekomerčně. Tak sem je vytáhla na světlo, napumpovala a vyrazili sme s Lozem na okružní vejlet po naší farmě a pak kolem Purple Hill, co se tyčí nad náma. Trasa 40 kiláků přes hornatou farmu údajně na 2-4 hodiny. Tak to určitě! Plazili sme to s Lozem ve 30stupňovym vedru šest hodin! Ale počítám do toho i koupání v Lake Pearson. Průjezd přes pastviny byl roztomilej, protože sme nechtěně plašili kůzlátka. A taky sme je litovali, protože ještě měli na zadcích ocásky a my věděli, že až přide období tailingu (od slova tail - ocas), bude to pro ně dost krušný. Kdo by byl taky rád za to, že mu někdo upálí ocas, že? Fuj, naštěstí se aktivit spojených s farmou nemusim účastnit.

Odpoledne sme se totálně spálený dovlekli domů a začali se svlíkat z kůže.

Dobrý na tom je, že Loz má úchylku na loupání klže, takže mě u televize každej den obírá.

O pá dní pozdějc přišel vysněný den D a švanda na čtyřkolkách. Protože sme den předtim koukali na 127 hodin (já po třetí, rozhodně patří mezi moje loňský oblíbence) a jedeme do divočiny, kde není signál, zodpovědně sme si vzali vysílačku a všem řekli, kam jedem. Taky sme dostali nějaký pokyny, jak se naklánět a tak. Danny Boyle sice naši jízdu nesestříhal do cool filmu, ale i tak to bylo cool. Hm, teda spíš pro Loze, neb já se ze začátku celkem šinula a byla vyjevená z každý díry na cestě, která moji motorku nepřeklopila.

Asi po 15ti minutách sme dorazili na Craigieburn road, což je cesta, která vede kolem CGB farmy. Tam sme se chvíli zasekli, páč sme nemohli najít cestu k Waimakariri River, kam sme měli namířeno. Vyřešil to za nás týpek, co v divočině opravoval koleje, a ukázal nám brod. Jezdit brody na čtyřkolce se ukázalo bejt nějzábavnější částí. No ale problém nastal, když sme deset metrů za brodem narazili na zamčenou závoru, o který nám nikdo nic neřek. Pozdějc sme se dozvěděli, že sme si měli vzít klíč. Aha. Možná kdybysme to věděli, tak jedna z čtyřkolek nemusela spadnout ze srázu...Ale neředbíhejme.

Teď když nad tim tak přemejšlim, musíte mít mě a Loze za děsný debily, kterejm byste nesvěřili ani koloběžku, ale ona to fakt nebyla naše vina!!!

Tak teda, cesta k řece byla zamčená, ale na mapě sem objevila jinej okruh vedoucí do kopce, odkud bysme při troše štěstí mohli traverzem přejet po trávě a objet závoru zvrchu. Vydali sme se směrem Avoca, což bejvala maličká kolonie těžařů uhlí spojená se světem jenom železnicí nebo koněm.

Nad Avocou sme se pak začali šplhat do kopců. Cesta byla spíš taková necesta. Rozježděná tráva, ale bylo jasně vidět, že tamtudy někdo někam jezdí a nelámali sme si s tim hlavu. Už už sme byli skoro na vrcholku, ale poslední úsek byl fakt prudkej. Zatimco Loz ho vyjel v pohodě, mně to v půlce chcíplo. Po pravý straně bylo křoví, po levý sráz dolů, tak sem nejdřív chytla hysterku, pak začala couvat a svojí přehlídku sem zakončila v křovinách plnejch trnů. Ječela sem nahoru na Loze, kterej zmizel z dohledu, ať mi pomůže a naštěstí se po pěti minutách přišel podívat, co dělám.

Našel mě křečovitě stojící na brzdě v křoví. Tak mi pomohl a vyjel nahoru za mě. Nahoře byl krásnej výhled! Chvilku sme se kochali, dali si sváču (kéžby řízek s chlebem!) a začali koumat jak dál. Pár metrů od nás byla brána a cesta se stáčela vlevo, takže bylo stopro jistý, že se na cestu k řece najet dá. Jenže to sme si zase nebyli jistý, kolik máme benzínu, takže sme plán řeka odpískali a rozhodli se jet zpátku. Navíc sme věděli, že z druhý strany je ta zamčená závora, takže nebylo zbytí. Dolů jel zase první Loz a to bylo štěstí, prtože to teda byl nakonec on, kdo zjistil, že je to moc prudký a na kamenech se kloužou kola a nemůže zastavit. Taky cesta byla lehce nakloněná, pročež mu to začalo ujíždět směrem ke srázu a pak už sem zvrchu jenom viděla muže přes palubu, čtyřkolka udělala saltíčko a zmizela mi z dohledu. Kurva. čtyřkolka za 17.000 dolarů. To tady budem muset zůstat dva roky a vydělat na ní...

Zděšeně sem doběhla za Lozem, zjistila, že si nic nezlomil a s úlevou uviděla motorku jenom metr a půl pode mnou v křoví. Zlatý křoví!!! No štěstí v neštěstí. Asi hodinou sme s tou mašinou bojovali, ale byla moc těžká, sráz prudkej a úplně sem netoužila bejt sežvejknutá někde v divočině. Ještě chvíli sme očumovali kolem snažíce se oddálit nezbytný rádiový styk, ale zavolat sme museli doufali sme, že naše S.O.S někdo v kuchyni uslyší. Když sme Jasonovi vysvětlili co a jak (hlavní otázka: je čtyřkolka v pořádku?!?), dostali sme pokyny na zbejvajícím prostředku dojet dolů k závoře, kde nás Jason přivítal s terénním autem, podal pivka, uchlácholil nás, že nejsme první ani poslední a jel se s náma podívat na místo zločinu. Tam si oddech, zasmál se a odvez nás dom s tim, že tam pozdějc pošle pár chlapů s lanama. Moc sme se radovali, jak skvěle sme z toho vyvázli.

Dodatek: Nevyvázli...Samozřejmě si z nás všichni dělali ještě pár dní legraci a já z lásky vzala vinu na sebe, páč blondýny sou všeobecně blbý a nikdo se tolik nediví, když někomu překlopěj čtyřkolku. Richie, majitel farmy, se smál taky, ale dal nám trest. On nám pomůže motorku vytáhnout zpátky na cestu, když se jeden den zúčastníme tailingu.

O tři dny později sme vstali ve čtyři (!!!), abychom byli v pět nastoupený v autě připravený vyrazit s ostatníma pracantama na tailing. Tailing se provádí na jehňátkách, protože když si kaděj na ocas, usadí se jim tam nějakej humusnej druh hmyzu a pak se dostane dovnitř a pak je sežere ze vnitř. Tailing se mi ani trochu nelíbí, ale představa jehňátka sežranýho zevnitř se mi nelíbí ještě trochu víc, tak sem souhlasila, že se tý kruťárny zúčastnim v pozici objímače jehňátek (ale nikdo mě nebude nutit do nich čimkoliv rejpat).

Říkám si, že v Čechách bych asi nic podobnýho nezažila, tak se s váma podělim, ale jestli ste mega velký milovníci zvířat, radši teď už nekoukejte na fotky a nečtěte. Nejdřív se teda ovce naženou do ohrádky, která se zužuje, až končí vrátkama pro jehňátka vedoucí do dalšího kotce a tady se oddělej mrňata od ovcí. Na plotu kotce je přidělaná taková železná konstrukce podobnýho ražení jako je gynekologicky křeslo, akorat se tam podélně vejdou tak tak tři jehňata a zašprajcnou se jim nohy nahoru. No a pak už to jede. Jeden člověk stojí v kotci a podává jehňata na pás. Další člověk rozliší jestli holka nebo kluk a podle toho jim proštípne ucho (krev), další jim pistolkou vstříkne do pusy očkování a meducínu (tenhle job vyfás Loz a byl nejmíň drastickej), další člověk zaváže kulky (klukům!!!) a poslední dva upálej ocas spešl nářadim a zacákaj to něčim hojivim. Samozřejmě největší obavy u mě panovaly z toho, že nebudu moct vydržet poslouchat, jak chudáčci kvílej a bečej, ale musim dát za pravdu farmářům, že je to asi fakt tolik nebolí. Vypadá to sice děsivě, údajně se to ale dá srovnat s propíchnutim uší u novorozenců. Taky to bolí strašnou chvilku a nepamatujou si to. Ze začátku sem se tak půl hodiny jako správná pipka odmítala přiblížit a hrála si se psy :D

Když sem viděla, že Loz na mě kejve, že to není tak strašný a taky sem neslyšela žádnej kvikot, popošla sem blíž a hladila jehňátka na pásu. Pak sem dokonce vlezla do kotce a jala se zdvihat ovečky do náruče a dávat na na pás. To mě docela bavilo a den by nebyl tak hroznej, kdyby ke konci jeden z kluků neutrhnul jednomu beránkovi rohy a tomu se nezačala řinout po hlavě krev. Pozdějci mi bylo vysvětleno, že roky beranům zarůstaj do hlavy a je to nebezpečný, tak se musej odstranit, ale vidět tolik krve byl pro mě šok a SERU VÁM NA TO! Mezi ovcema mi to nesluší a radši budu bafat fajfku a věnovat se próze!

Gumuju všechno, co sem napsala. Je to kruťárna a není to pro každýho, rozhodně ne pro slečny z Pardubic!!! Tak sem se šla vybrečet za kopeček a kolem jedenáctý přijela farmářova manželka Anna se svačinou a odvezla nás s Lozem z toho divočince. Tohle si do životopisu nedám.

P.S. Fotky motorky vypadaj na pohodu, ale je to prudší než to na fotce vypadá...

Co vy? Někoho to láká?

Girlosophy - kniha století

2011-11-29T04:18:00.013+01:00

Je léto, stmívá se pozdě, nechce se jít spát. Všechny filmy už máme skouklý. Zabrousila sem proto onehdy na poličku s knihama, co tady nechali lidi před náma a zaujalo mě TOTO. Nejdřív sem tomu nechtěla věřit, protože přece není možný, že by si někdo takovouhle knihu koupil a platil za to. Ale možná je kradená... Musim se nicméně dneska podělit o strašnou plavbu od "spisovatelky" Anthey Paul, protože včera mi nejdřív trošku spadly čelisti a pak na třicet minut skvěle zaměstnala moje břišní svaly. Kniha obsahuje obrovské množství mouder, která pomůžou každý moderní dívce. Co věta to perla, fakt. Sama jsem aspirující spisovatelka, takže vím, jak je těžké napsat něco chytrého. Anthea mi ale teď dala naději a ukázala směr.

Podle všeho jde o bestseller, takže si tu dovolím názorně ukázat, jak napsat festovní skvost a vydělat nějakej cash.

Protože je to dívčí filosofie, nejprve musíme samozřejmě vyplýtvat dvě stránky na obrázek holčičky a definice slova Girl. Slabikujte se mnou: Nevinná moudrost. Opravdová iluze, Svěžest, Zmatená, Hravá, Nespoutaná, Připravená, Nebo ne, Malířské plátno pro život. Ok, to bysme měli.

Neboť kniha bude mít 320 stran a my máme jenom 200 fotografií mušliček, koníků, lilijí a afrických krásek, budeme potřebovat trochu textu. Nejméně dvacet dvoustran by měla zabírat hesla jako Láska, Dívka, Meditace, Sexualita, Růst a podobně, na to totiž osvícený holky letěj. Pod to všechno ještě pro jistotu jakožto definici přidáme pár superbanálních nesouvisejících kravin. Definic není nikdy dost. U LÁSKY to například může být "život" "přetéká" "plavidlo" "věčnost". To je podle mě hodně chytrý. Až moudrý.

Na stránku 15 už opravdu potřebujeme aspoň tři odstavce. Ty sice nemáme, ale tak dáme tam aspoň dva. "Duševní zdatnost. Abys přežila a uspěla, budeš muset být zdatná - duševně zdatná! Ne každý se s duševní zdatností narodí, ale každý ji může pěstovat skrze osobní disciplínu a odevzdanost. Prožívat a překonávat složitá období rozvíjí duševní zdatnost". Nic sem nevytrhla z kontextu, takhle to tam opravdu stojí. Další poučka proto je, že je úplně v pohodě, když se sousloví duševní zdatnost, ať to znamená cokoliv, nachází v každý větě aspoň třikrát. Opakování je matka moudrosti. Navíc musíme nějak zakrejt, že nemáme absolutně co říct...

Proložíme fotkou nahých dívčích zad.

Následuje krááásnej obrázek páva. Holka byla v Indii. Jako fakt drsná, tyjo. Do Indie se nedostane jen tak někdo. Strašně závidim a chci bejt multikulturní jako ona. Cajk, Tak párkrát omeleme slovo karma a mantra. "Cokoliv jsi udělala včera, ponese ovoce toho, co udeláš a čím budeš dnes (?). Toto je karma v akci. Je to doktrína, která říká, že všechno, co uděláš - dobré nebo špatné - má své následky. Svůj osud můžeš ovlivnit tím, že budeš určitým způsobem procvičovat svou svobodnou vůli ..." Né, počkej Antheo, ještě nekonči. Jakym určitym způsobem? Listuju dál. Odpověď nenacházim. O onom určitém způsobu, jak procvičovat svou svodobnou vůli už se nikde dál nepíše. Nebo to byla řečnická otázka? Ale kde je otazník? Být neurčitý a tajemný je hustý, už od dob druhýho Matrixu. A můžem si gratulovat, už máme 21 stránek!

Proložíme dvoustránkovou fotkou dívky držící kopretinu.

Stránka 24 musí bejt vizuální rozkoš. Najmeme si nedostudovanýho designéra. Ok nebudu nic hulit, když přestaneš i ty, Antheo. Drogy jsou zlé.

Fotka Holka/kytka/holka/kytka/holka/kytka

Takhle vyplníme dalších padesát stran.

Nezapomenout na ultimátní pravdu:"Na rovné cestě se nemůžeš ztratit".

"Buď bezstarostný jezdec.

Nebojuj proti síle zatáček.

Jdi s proudem, uvolni se, užij si scenérii.

Ale nos helmu!

Jsi na té nejdivočejší jízdě ze všech - jménem život".

Konečně strana 84 s radama o sexu, kde můžu použít tu rozkošnou fotku dvou šnečků, který sem vyfotila před třemi roky v Chorvatsku. Dva zamotaní šnečci citlivě zpodobňují pohlavní styk, nebudeme vulgární. "Miluj TO". "Respektuj TO". "Pečuj o TO"." Ochraňuj TO". Sorry, um, CO?!?

O sexu Anthea očividně nic neví, ale to je jedno, hned na následující straně u6 se obšírněji vyjadřuje k rozchodu.

"Láska je návyková. Prožívání rozchodu bolí jako čert"

Pár tipů podle Anthey:

bod2: Pij tolik vody, kolik můžeš

bod4: Nepij alkohol a neber drogy

bod6: Dobře jez (!)

bod 7: Přestěhuj se (no jasně!)

bod12: Medituj

112 - 5 odstavců a argumetace pro a proti make-upu. Spíš proti. Sme totiž vnitřně krásné a lidi, co nás souděj na základě vzhledu, jsou hloupí a bla bla bla. Poprvé nesouhlasím. Ne, to je dobrý, díky, já sem se svym peroxidem a řasenkou spokojená. Ne každej je tak strašně beautiful jako slečna spisovatelka.

OMFG! Jako fakt další obrázek kopretiny?!

Už sem z toho dost unavená. Zbejvá dopsat dvě stě stran. "Směj se dlouze, žij dlouze".

"Sny jsou také skutečné. Praktická dívka a duchovní dívka - navždy spolu. Posunuj se směrem k pozitivům. Čistá energie - to je vše, co potřebuješ". Že nejsem jediná, komu to zní trochu blbě? Na papíře to ale vypadá skvěle, tak se nad tim nebudem pozastavovat.

Dívka na obrázku tancuje.

breathe

breathe...just breathe.

Ne, takhle to tam je. A to sem redakčně krátila.

Od stopadesátky nemám energii nic popisovat, ale nese se to v podobnym stylu. Poslední dvě stránky obsahujou fotky žen a popisky, co dělaj a tak podobně. Ukradeno z mého blogu. Ale já se nezlobím. Sem osvícena, naučila sem se spoustu pseudomouder a už vim, jak se teď píšou knížky! Děkuju Antheo. za měsíc vlastně taky jedu do Indie. A pak napíšu něco tak krásnýho a nápomocnýho jako Ty!

Sakra, fotka se mi nahrála naležato. No to je jedno, message je jasná: Andělé se dívají. Woe.

Jak sem lezla, přeskakovala, brodila a podlejzala

2011-11-29T00:14:00.016+01:00

Aneb 1) O bouldrování

Tak nějak se seběhlo, že okolí Flock Fill Lodge není dokonalý jenom v zimě na lyžování, ale jakmile se oteplilo, vyklubaly se nám na svět další aktivity světového formátu!!

Naskytne-li se vám někdy šance projet se z Christchurche po Great Alpine Highway směrem k Arthurs Pass, nemáte šanci minout úžasně vypadající Castle Hill balvany. Tam prosím pěkně zastavit!!

Castle Hill a Flock Hill se nachází na žebříčku nejoblíbenějších míst k bouldrování a lezení po skalách na světě a pokud je pěkný počasí, což je celkem možný, Castle Hill skýtá boží zábavu na celé odpoledne. A to ani nemusíte bejt namakaný pavouci, co se přilepěj na skálu a lezou i hlavou dolů. Balvanů, prolejzaček a stěn je tu spousta, no, zábava pro každýho. Flock Hill je na tom ještě lip, protože je to oblíbený navštěvovaný místo díky tomu, že se tu v roce 2006 točila první Narnie (myslim tu epickou závěrečnou scénu boje, kdy proti sobě stojí čtyři děti se lvem a pět minotaurů-nebo-co-to-je se sekyrama). Skálolezci z Čech by si měli šupem otevřít tenhle odkaz, kde si o místním ráji můžou počíst se vším všudy.

Co mě dřív trochu zaráželo (ale už sem si zvykla), sou kvanta sportovních nadšenců, co tady kempujou třeba měsíc nebo dva, aby si to jako pořádně užili. Měli sme tady kluka, co dva měsíce žil v autě u Craigieburn shelter, což je užitečný kempovací místo, kde se sice platí poplatek 6 dolarů za noc, ovšem protože je to v přírodě, je šance, že vás celkem dlouho nikdo neskásne. Tenhle Greg den co den vyrážel se svojí matrací na Castle Hill a jednou tejdně se k nám přišel osprchovat a najíst. DVA MĚSÍCE. To už o magičnosti a potenciálu celýho místa dost vypovídá...

Pro ty, co si vygooglili bouldrování na Zélandu a omylem třeba našli žandupandu a z předchozích článků nevěděj, kde pracuju, mám trochu info o ubytku u nás. Protože nejbližší vesnice od Castle Hill je maličkej Springfield, doporučuju nakoupit potraviny už tam, protože následujících 80 kilometrů je pustina a MY! Flock Hill Lodge je od skal ovšem jenom deset kilometrů, tudíž je tu vítanej každej, kdo si chce na chvíli vyměnit kempování v lese za pohodlíčko.

Za kempování se platí 15 dolarů a můžete se osprchovat, uvařit si ve vybavený kuchyni, vyprat si, zalogovat se na internet a večer se sejít s ostatníma baťůžkářema ve společenský místnosti s krbem. Nebo přijít do restaurace na kuřecí hamburger. Druhá možnost je nekempovat, ale vyspat se v backpackers, což přijde na 31 dolarů, pokud máte svůj spacák. Jinak na 36 s povlečenim.

Tak, tolik reklama.

Protože při googlení se ukázalo, že sem první Čech píšící o Flock Hillu, dovolim si taky pozvat kohokoliv jedoucího po Velké Alpské Dálnici do Flock Hill restaurace, zvlášt pokud je čtvrtek, kdy dostanete super jídlo (někdy dokonce uvačený Lozíčkem) a půllitr piva za 15 dolarů (to je tady na NZ dost dobrej deal).

Přístup na Flock Hill, kterej je údajně ještě lepší, ale to sem ještě neprozkoumala, je tak trochu omezenej. Protože se Flock Hill rozkládá na pozemku naší farmy, je nutný povolení, který se obstará u nás na baru. Majitel farmy Richie by určitě nebyl moc nadšenej, kdyby někoho chytnul, jak se mu potuluje po okolí. S povolenim, který nic nestojí, to ovšem jde. Jediná výjimka je v období tzv. lambingu, kdy se roděj kůzlááátka. To většinou začíná v litopadu a končí první týden v prosinci. Takže už za tejden. Boulderování na žulovejch skalách Flock Hillu je pokládáno za nejlepší na celičkym Zélandě, takže pokud ste zapálený, rozhodně to stojí za prozkoumání.

2) O jeskyňářství

Jako malá (a pak i docela velká) sem jezdila na tábor. Rok co rok, tejden nebo dva v Jůlinčině údolí bylo to nejlepší z celýho roku. Od sedmi let až do dvaadvaceti sem ani jednou nevynechala. Poodhrnu vám tu roušku tajemství, která obestírá, jak se ze mě stal dobrodruh. Nemůžete se mi divit, když mě v dětství formovaly bizarní questy, který pro nás přichystali naši vlastní otcové, a které například obnášely nacpat družstvo dvanáctiletejch dětí v noci do auta, na hlavu jim hodit deky, odvízt deset kiláků od tábora a říct nám, že se máme druhej den dostat zpátky, ale nesmíme po silnicích :D K tomu nám na záda každýmu připíchli písmenka tvořící určitý slovo a byli sme varováni, že ostatní družstva ho nesměj odhalit. Tudíž se pak z bojovky vyklubala situace, kdy se nějakym omylem na xx kilometrech čtverečných potkala dvě družstva uprostřed pole, načež všichni museli zalehnout a plazit se kolem nepřátel po zádech. Ehm.

Ale proč o tom teďka píšu... Celá ta léta kolovala po táboře legenda o tajemné šachtě nedaleko tábora, o který vlastně nikdo, včetně dospělých, nevěděl, kde je. Měli sme jakž takž povědomí o tom, kde by měla bejt, ale protože to kdysi byla jenom průzkumná šachta pro těžbu uhlí, který se nepotvrdilo, byla zakryta a zapomenuta. Když mi bylo dvacet jedna (po čtrnácti letech), spolu s kamarádama z dětsví sme šachtu objevili. Tušim, že to byl Smíšek, kdo první odkryl nenápadnou hromadu prken, listí a větví a nám se naskyt pohled na díru v zemi 1m krát 0.5m, no prostě akorát tak aby se člověk proplazil do černý tmy pod ním. Nedokážete si představit naše nadšení. Do díry sme všichni vlezli a šíleně se poplavili nad kilometr dlouhou chodbou v podzemí.

Myslela sem si, že nemůže bejt nic víc cool než to.

Pardón, ale včera byl adrenalinový zážitek přebit!

Sedm kilásků od Flock Hillu narazíte v jednom zákrutu silnice na odpočívadlo nesoucí název Cave Stream Scenic Reserve. Pokud není zrovna strašně hnusně nebo neprší, tohle je něco, co nesmíte minout.

S Lozem sme si počkali, až bude pěkný počasí a konečně včera se naskytly bezva podmínky. Přímo pod Flock Hillem se řeka Broken River na 340 metrech zakousla do podzemí a během tisíců let nebo co já vim, už sem vám sakra říkala, že nejsem geolog! vytvořila úzkou dlouhou jeskyni, která se dá celá prolízt. Protože jeskyní protýká říčka, je nutný se celou cestu brodit. V některejch místech je voda až po prsa. Na obrázku cesta k jeskyni, na pozadí Flock Hill. Vyfoceno v zimě.

Nasunuli sme se teda do termoprádla, já přes něj hodila ještě nějakej vymazlenej outfit, abych byla i v podzemí in, nasadila čelovku a snowboardový rukavice a s Lozem sme vstoupili do jeskyně a vydali se proti proudu, protože to je mnohem lepší a jednodušší než jít po proudu. Už na začátku nám byla voda po kotníčky. Studilo to, ano, neb je to voda z hor. Po třech metrech už sme museli skočit do vody celí, hladina stoupla k prsům a sranda začala. Bohužel sem nevěděla, jak to tam bude vypadat, takže sem se neodvážila vzít s sebou foťák, ale protože mě v prosinci navštívěj kamarádi Neterdovi, budu jim tenhle zážitek rozhodně muset zprostředkovat a fotky dodám.

Jakmile sme si zvykli na vodu, už nás ani nestudila, naopak mi bylo celou dobu slušný teplo. Cesta podzemím trvala asi čtyřicet minut s tim, že sme samozřejmě vlezli do každý slepý odbočky a jeskyně. Nejlepší byly ty, který tvořily Ú, takže sem si udělala před Lozem náskok, vlezla do chodby, zhasla baterku, vylezla na druhý straně, obešla Loze a pak na něj zezadu bafala.

Po většinu cesty byla voda maximálně po kolena, ale asi dvakrát sme museli vylízt hodně úzkej vodopád s prudkym protiproudem, takže sme si museli pomáhat. Někde byla jeskyně dva metry široká, někdy jenom čtyřicet cenťáků. Udivilo mě, kolik světla moje čelovka vydávala. Protože jeskyně je celá z žuly, která je dost světlá, světlo se od stěn hezky odráželo, takže bylo vidět všechno. VŠECHNO!

Na konci nás čekal poslední dvoumetrovej vodopád a schůdky zabudovaný do skály. Jak sem tak lezla, uviděla sem ve vodě pod sebou červený světlo. Nedalo mi to, vrátila sem se a s Lozem sme se shodli, že tam někomu spadla čelovka. Voda nám byla do pasu a pěkně se to tam vířilo a světlo blikalo, takže lovení světýlka nám zabralo asi deset minut. Už nám bylo jedno, že sme celý morký, tak sme se začali potápět. Teď je mi líto, že sme světýlko vylovili, páč už s nim nebudete mít zábavu vy, až tam polezete :(

Když sme vylejzali, ani se mi nechtělo ven. Ale sluníčko svítilo, tak sme se svlíkli do plavek a chvíli se opalovali na parkovišti.

Fakt to bylo naprosto úžasný. Na Zélandě se mi líbí, že je všechno tak relaxed. Nevim, jestli by nám něco takovýho dovolili podniknout na vlastní pěst v Čechách. Mamíííí, tatííí až budu velká, chci bejt jeskyňář.

Dneska z nostalgie pusinku všem Jůlinkářům. Taky sem si před třemi dny v noci dala stezku odvahy, byli byste na mě pyšní! Loz pracoval, byla taková příjemně strašidelně větrná noc a nebyly žádný mraky a já dostala chuť připomenout si tábor. Tak sem se vydala lesem do kopce na útes, co se ční nad hotelem. Měla sem trochu strach z vačic. Že mně vydrápou oči nebo tak nějak. To mi říkala Harieta. Ale zvládla sem to! Bohužel tam na mě nečekala svíčka s talismanem, tak sem aspoň pod lavičku schovala víčko od pivka jako důkaz, že sem tam došla.

Jojo, takové bylo mé dětství...

Východní pobřeží a Palačinky

2011-11-11T23:43:00.013+01:00

Další krásy Zélandu teď a tady!

Už dlouho sem měla chuť naložit se do horký vody. Naložit, protože doma máme jenom sprchu. Do horký, protože i na jižnim ostrově se najde pár termálů. A vody, protože...je morká a příjemná.

Asi nejnavštěvovanější oblast horkých pramenů je v okolí Lewis Pass. Konkrétně Hanmer Springs je fakt populární. Jako jo, sice je to asi hezký, ale jak to popsal Michal, je to celý betonový a příště by si to asi rozmyslel. Udělala sem malej průzkum a zabodla prst do mapy nedaleko Lewiss Pass s názvem Maruia Sprigs. To springs mi jaksi napovědělo, co by tam mohlo bejt. Hotýlek Maruia Springs vlastněj japonští majitelé a udělali z něho japonské onsen! Horké lázně. Dostali sme dva dny volna, vyčasilo se a bylo načase pohrozit Lozovi výletem.

Ve středu sme teda vyrazili. Mimochodem sme už před pár týdny prodali Sherpu, takže sme postaru nacpali matraci a peřinu (fajnovky!) do Lozandy (Toyota Corona). Pokaždý, když jedeme do města, je to Christchurch, takže bylo celkem osvěžující vypravit se tentokrát na druhou stranu, přes Arthurs Pass. Cesta nebyla moc zajímavá až do Reeftonu. Z kraje dne bylo trošku zamračeno, takže ty bohapustý prdele s padesát procent vybydlenejma domama a krávama za polorozpadlym plotem člověku na náladě nepřidaly. Možná je pro vás těžký představit si, že jistý části Zélandu nejsou úplně krásný, když do nás fotografové cpou to nejlepší, ale pravda je taková, že kdyby Zéland neměl místama tak krásnou přírodu, dívali bysme se na něj asi jako na Ukrajinu. Zemědělství, zemědělství zemědělství. Zarostlý traktory, domy v místech, kde to prostě nechápete a okolo šedivý hory. Zéland je totiž celej sopečnej, takže hory tady v Canterbury vypadaj, jakože se pomalu hroutěj, protože na nich nerostou lesy a sou pokrytý jenom takovou černou drtí, co se sype dolů. Už ale vim, proč mi to tady občas přijde tak nehostinný. Chybí mi tady červená barva! Kdekoliv. Kolem rostou leda tak žlutý bodláky a lidi na venkově nejsou úplně žhavý do nějakejch muškátů pod oknama. To si ale nestežuju, jenom konstatuju oké?

Pak sou tady totiž ty krásy! Na oběd sme zastavili v hornickym městečku Reeftonu, který nabízí vyžití v podobě výletů do šachet. Městečko vypadá zrovinka jako z nějakýho westernu, je tu všehovšudy jedna hlavní ulice s kavárničkama a obchodama. A bohužel taky OP SHOPEM (ze slova opportunity shop), což je v překladu sekáč. Mezi tim všim ošklivym harampádím mi oko spočinulo na prďáckejch Roxy džínách za dvacku. Jauje. Začínám bejt nervózní, jak to budu posílat domů.

Pak sme si sedli do jedný z kaváren a dali si kafe, kuře gordon blé do ruky a taky smažený!!! lasagne

Do Maruia Springs to je asi tak dalších 40 minut. Vstup do venkovního jezírka stojí 16 dolarů a přístup máte i do odděleného vnitřního onsen, což je klasická japonská místnost s bazénem s horkou vodou a po stěnách zrcadla, štokrlata a sprchy. Bylo tam liduprázdno, ale stejně sme se s Lozem neodhodlali porušovat japonské tradice a šli sme každej do svýho. (Když už sme u tohohle tématu, věděli ste, že v Japonsku vás v některejch případech nepustěj do věřejnejch lázní a někdy i do fitka, pokud máte tetování? Tetování totiž odjakživa patří k hlavním atributům jakuzáků a tak i když ste Evropanka s Naive tetovánim, asociaování gangsterů a tetování se tak nějak dochovalo dodnes).

Venkovní jezírko je moc pěkný, má asi čtyři oddělený části, takže poskytuje jakž takž soukromí a jeden bazének s ledovou vodou z řeky. Ne děkuji! Vodá nádherně smrdí sírou a můžete si hrát s vodníma blemcákovitejma bakteriema.

Bohužel budu muset nadšený dojmy trochu krotit, páč jakmile sme vlezli do vody, vyrojily se kolem nás desítky mušek a mít v každym oku mouchu a taky dvacet ve vlasech a tři v levym uchu není zrovna představa elegantního relaxu. Vydrželi sme ta muka asi půl hodiny. Nejspís záleží na počasí. Zima, kdy sou mouchy ještě zmrzlý nebo nenarozený, to jistí. Nebo horkej slunečnej den? My měli pod mrakem, tak si to nějak vydedukujte.

Následuje přejezd na pobřeží. Dorazili sme do Greymouthu večer a pršelo, takže sme si nejdřív dali NECHUTNOU čínu v jednom místnim take away (never more please!) a den si zpestřili naší nejmilovanější zábavou, kterou sme si vypěstovali v Blenheimu, a sice návštěvou Warehousu, což je takovej obrovskej skoro diskont obchoďák s úplně všim. Tady zásadně vyhledáváme "love section", což je oddělení s příšernejma rudejma svíčkama, srdíčkama a 3D nápisem LOVE, kterej si můžete (ale proč?) pověsit na stěnu. To fakt milujem, úplně se nad tim všim rozplýváme a máme z toho dobrej den. Vřele doporučuju hlavně cestujícím párům!!!

V Greymouthu toho moc není, takže sme se při západu slunce přesunuli do půl hoďky vzdálený Hokitiki.

Po setmění stojí za to zastavit auto u cedule Glowing Worms u silnice na začátku městečka a vlízt na lesní stezku, která vás dovede do rokle, kde v noci na skalních stěnách zářej červi. Je to asi jako byste byli ze tří stran obklopený hvězdama, akorát že na ně civíte vodorovně. Zní to slušně, že? A romantika! Už zase!

HOKITIKA

je městečko proslavený nalezištěm a zpracováním zélandskýho jadeitu, což je zelenej nefrit, jenom ne tak super cennej jako je ten správnej čínskej. Původně zdejší nefrit používali Maoři při výrobě zbraní (motyček) a pro náboženský účely. Nicméně to kiwie nezastavilo udělat si z toho o dvě stě let pozdějc pořádnej suvenýrovej byznis. Pokud si odtud neodvezete tzv. greenstone, jako byste ani nebyli. Měli sme štěstí na počasí, takže sme v centru strávili celý dopoledne obcházejíc desítky dílen, galerií a obchodů. Na obchodech v Hoki je pěkný, že sou propojený s dílnama, takže je vidět, jak se kameny brousej. Jestli někde nakoupit suvenýry a vánoční dárky, tak jedině tady, řekla sem si (nebudu svoji rodinu mučit výrobky z ovčí vlny) a jala se vybírat.

Šlo to ztuha, protože toho bylo obrovský množství a nechci přece koupit omylem přívěšek se špatnym významem. Maorský umění se mi strašně líbí, je symbolický, každej symbol má spešl význam a spoustu kudrlinek. Představu si můžete udělat tady. Výrobky z nefritu vypadaj asi takhle a ceny jdou do ticíců. Můj nejoblíbenější je rozhodně ten poslední, triple twist, značící přátelství, ale některý designy i těch ostatních sou naprosto úchvatný. Šperky se vyráběj i z jinejch surovostí, jako sou velrybí zuby, kosti, kov a černej nefrit, australskej, kterej sem si nepatriotsky vybrala pro sebe. Moje je koru, zjednodušenej symbol ještě nerozvitýho kapradí. Na kapradí sou tady oni dost ulítlí!!! O národní symbol se kapradí pere snad jenom s ptákem kiwi.

Když už sme u maorskýho umění, pěkně naturalisticky vám popíšu, jak chutně vzniká maorský tetování!

1) Vezmete mládež, která se stává dospělým

2) Na tělo mu nejdřív kostěnym dlátem vyřežete rejhy podle toho, jak má tetování vypadat

3) Dlátko ponoříte do pigmenut vyrobenýho ze spálenejch housenek

4) Ťukáním barvu přenesete do připravenejch řeznejch ran

A to sem si myslela, že moje tetování bolí! Je to sadismus největší, takže samozřejmě ten, kdo to podstoupí, je největší kápo široko daleko. Když už se řeže...pardon tetuje na tělo, většinou to bejvá celá rodinná hostorie a pokreje tak půlku těla. No a vemte si, že nejposvátnější část těla je podle maorů hlava...

Hoki je úplně kouzelný, na západní straně oceán s pěknou pláž, na východě se tyčej Alpy. Tam bydlim já.

A teď konečně ty palačinky...Krátce po poledni sme zase nasedli do Lozandy a trošku neekonomicky se vrátili do Greymouthu a pokračovali po pobřeží na sever k městečku Punakaiki. Teď nevim, co je krásnější, jet za slunečnýho dne po pobřeží u Kaikoury na východě nebo po pobřeží západnim. Silnice z Greym. do Punakaiki je každopádně jednou z top 10 nejhezčích scénickejch silnic na světě. Souhlas. Tak nějak sme nevěděli, co od palačinkovejch skal čekat, prostě sem věděla, že tam jezděj zájezdy turistů, takže to asi bude zajímavý. Je to teda tak, že u Punakaiki vznikly nějakym divnym zvětráváním a mořeskejma pochodama fakt zvláštní úkazy, který zatim nikdo nevysvětlil. Asi tady nemá cenu, abych se pokoušela o výklad. Přece jenom sem kryptozoolog a ne nějakej geolog... Palačinky viz úvodní fotka nebo FB.

Protože sem vlastně kryptozoolog zabývající se Lochneskou a podobně, nesmim opomenou mísní urban legendu o panterovi! Zéland má velkýho strašidelnýho pantera. No není to sice moc originální, ale pokusim se ho v blízký době chytit a podat o něm hlášení.

Pak už se jelo domů. Ještě sem měla v úmyslu Shantytown aka replika zlatokopeckýho města, mezi Greymouthem a Hokitikou, ale vstup třicet dolarů byl silnej argument, neb v jakoby western městečku už sem stejně byla v Čechách.

Tak to bude pro dnešek vše, sem ráda, že ste se nechali opět poučit a jeden suvenýr pro toho z vás, kdo mi napíše, na čem by si nejvíc pochutnal na Festivalu divokého jídla, který se koná každým rokem v Hokitice. Jestli někdo napíše koňské sperma, bude z losování vyloučen :P Uzávěrka za tejden.

Kia mākona

Temple Basin, Craigieburn a kam po Zélandu?

2011-10-25T02:55:00.016+02:00

"Winters end

Haiku poets announce

spring is here"

by Jim Tantillo

Jaro už tady zaklepalo na dveře pár tejdnů zpátky, všechny střediska zavřely s nástupem října, jenom dvě zůstaly ušetřený. Mt.Hutt, kde je tradičně nejdelší sezóna z celýho Zélandu, a Broken River, který přes očekávání zůstalo otevřený až do 16.týho a pak ještě otevřeli na tři dny během Labour weekend. Takže se stalo, že tuhle neděli sme byli s Lozem a asi stovkou lidí, úplně posledníma vášnivcema na australozélandskym svahu. Sníh stál sice za houby, ale pořád ho bylo dost na nějakej ten sjezd a cena byla poloviční.

Sezóna na Zélande je tímto uzavřena.

Dneska doplnim informace o dvě nový střediska. Teple Basin a Craigieburn

Temple Basin

Jak hardcore musíte bejt, abyste si užili středisko s nejextrémnějšim terénem a nejdelšími slunečnými dny v celém Canterbury? Hódně.

Převýšení: 430 metrů

Cena: 67 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníci 25%,pokročilí 50%, experti 25%

Na Temple Basin taky nejspíš narazíte, pokud budete hledat nejskrytější středisko na Zélandě. Rozkládá se uprostřed jižních Alp, tři kilometry od Arthurs Pass a to vlastně mluvim jenom o parkovišti. TB je položeno vy výšce 1400 metrů a nevede k němu silnice. Ani zubačka jako v případě BR. Pokud někde stojí za to, zaplatit si jednu (nebo víc) noc v klubový chatě, je to rozhodně TB, protože se k ní musíte hodinu drápat do prudkýho svahu a nevim, kdo by to chtěl absolvovat víc dnů za sebou.

Mám ale jednu dobrou zprávu - lanovka na vaše prkna, lyže, jídlo a zavazadla existuje! Jinak by to už byla totální šílenost. My s Lozem vyrazili jenom na jeden den a o goods lift sme věděli, jenom sme nevěděli, kde ho hledat. Na parkovišti TB si všimněte mohyly u silnice, tam vyložte svoje věci, pošlete je nahoru (bacha na provozní hodiny!) a teprve pak zaparkujte. Rozhodně nenechávejte v autě nic cennýho, i když lezete nahoru jenom na den! My s Lozem sme byli trošičku blboučcí a vzali sme prkna do rukou. Goods lift sme objevili, až když sme kousek vystoupali a uviděli ho seshora.

Už se nám ale nechtělo jít zpátky ehm...asi sme bejvali měli. Krpál nahoru je v některejch místech o držku, v jednom místě se očekává, že se chytnete lana a vyšplháte asi dvacet vejškovejch metrů. Když je namrzlo, není to nic moc.Když už sme měli pocit, že to trvá moc dlouho, uviděli sme konečně chatu.TB má hlavní budovu s kuchyní a společenskou místností a druhou s ubytovnou. Spacák si každej musí přinýst svůj. Dál pak tři tow-ropes. Jeden z nich je pro začátečníky a jede celkem pomalu, takže je tak akorát na trénink. Hlavní tow není nic moc, takže hned zkraje dne doporučuju dostat se na ten úplně vlevo a užít si sníh tam. Hike kolem hlavního vrcholu trvá asi 20 minut a je fakt jenom pro ty největší extrémisty a po konzultaci s někym zkušenym. Nechcete totiž spadnou ze skály jako dva lyžaři, pro který přiletěla helikoptéra ten den, co sme tam byli my. Pozdějc odpoledne, tak kolem tří, je nejvíc fajn sníh na druhý straně, taky tam slunce svítí z celýho dne nejdéle a právě odtud je přístup do super rokle, která rozděluje celej TB na dvě části. Rokle skýtá přírodní half-pipe a pár fajn skoků a je skvělá na vyblbnutí se. U beginers tow je taky jeden Large-kick pro ty, co chtěj skákat. Z pobytu v TB se dá vyždímat asi nejvíc, protože za dobrejch sněhovejch podmínek dělaj i noční lyžování, takže za cenu 200 doláčů se tady vyspíte, projezdíte dva dny a ještě je v ceně jídlo. TB má taky na rozdíl od BR vlastní půjčovnu vybavení. Za velmi pravděpodobné situace, že nasněží přes noc, je TB prostě ráj, protože stačí jenom vylízt z chaty a dupnou do toho. Na rozdíl od jiných středisek, kde to chvíli trvá, než se dostanete k vleku.

http://www.templebasin.co.nz/

Pro všechny, co se potřebujou vybavit (oblečení i lyže/prkna), doporučuju Darfield na cestě z Christchurche k nám nahoru a tamní obchod GNOMES. V Gnomes udělaj i velkej servis nebo přiostřej hrany. A půjčej řetězy!!!

Craigieburn Valley

"Ski the Big One" myšleno freeride terén!!!

Převýšení: 600 metrů

Cena: 68 dolarů/dospělý plus otravná záloha za nutcracker

Terén: pokročilí 50%, experti 45%

Craigieburn je moje největší láska. Tohle středisko má samý pozitiva. Tři relativně v pohodě tow-ropes pro lidi, co jezděj regular (levou nohou dopředu), nejsou tak děsně prudký jako BR. Na druhou stranu, když mrzne, opravdu se jízda nedoporučuje lidem, co na tow-rope nikdy nejeli. Mrtě to klouže a vleky sou na hraně.

Craigieburn je jako obří hřiště skýtající velkou kotlinu, kapsy prašanu, prudký sjezdy mezi skalama a relativně krátký traverzy na obě strany. Rozloha freeride terénu v nejbližším dosahu je až 150 hektarů!!! K tomu připočtěte i možnost přeskočit na návštěvu do sousedního Broken River. Přístup k vlekům je taky mnohem příjemnější než u dvou předchozích areálů. Od parkoviště k prvnímu tow-rope je to asi 8 minut víceméně po rovince.

Po ránu vám každej doporučí jezdit Hamilton a Remarkables. Výšlap na Hamilton Peak (1922) je otázka 15 minut. Lyžaři se celkem daleko dostanou aniž by museli sundávat, prknaři se projdou, ale zase maj samotný šplhání lehčí. Střed moc nedoporučuju, Guts sice vypadaj zajímavě na mapě, ale nikdy tam nebylo dost sněhu. Kolem poledne, kdy sníh povolí, horská služba většinou Remarkables zavře. V tu chvíli se pozornost všech přesouvá na Middle Basin, vpravo od vleků. Middle Basin...co o něm říct? Z horního vleku se k němu dostanete jednoduše, žádný šplhání, treverzem. Pokud ste magoři, skočte si trojitou černou, pokud ste já, nelámejte kosti a pokračujte sjezdem až do sedla a spusťte to odsud. Popřípadě dojděte až na Castle. Je to úchvatný. Hlavně když je hodně sněhu. Spusta přírodních skoků a quarter-pipe po cestě. Do Middle Basin se dá dostat i od Koroheke chaty, ale bývá to tam trochu víc rozvoraný a slunce tam svítí celej den, takže sníh není úplně ideální. Na konci Middle basin můžou lyžaři uhnout přes les po stezce zpátky k ubytovacím chatám.

Bohužel lidi na snb to maj zakázaný, aby šlápotama neničili stezku. Ale celkově se spíš vyplatí sjet až k silnici a po ní si to vyjít zpátky k prvnímu vleku. Craigieburn má taky jedno prvenství, je to jediný středisko ležící pod hranicí stromů, takže Martys (pokud není zavřenej) stojí za to vyzkoušet, protože nikde jinde na NZ si mezi stromkama nezajezdíte.

Nejotravnější věc na CV je půjčování nutrackerů za zálohu, takže při poslední jízdě dne sice sjedete až k silnici, ale stejně musíte zpátky ke kase vrátit pás. A pozor! V Kohoreke Lodge nejsou vybavený na platební karty, takže pokud si chcete dát hamburger nebo hot dog, chce to peníze. Nebo udělat cash out ráno na pokladně. Silnice vedoucí k CV je v trochu horšim stavu než ta do Broken River, takže tady spíš doporučuju stopa.

Někoho by taky mohlo napadnout vrátit nutcrackery a vzít to říčním korytem k silnici a někoho cestou dolů stopnout. Těch pár set metrů v měkoučkym sněhu je sice super, ale připravte se na půlhodinu prodírání se hustym lesem zpátky k silnici. Neříkám ale, že to nejde. Ozkoušeno na vlastní kůži.

http://www.craigieburn.co.nz/ CV nemá půjčovnu lyží ani lyžařskou školu.

No a abych dostála názvu dnešního postu...Kam po Zélandu. Plány sou následující: ještě necelý tři měsíce tady. Chci omrknout pár dalších nezimních krás zdejších. Vydržim tu do Vánoc, abych se vám mohla potutelně smát a poslat fotku z pláže. Desátýho ledna nám odlítá letadlo zpátky do Kuala Lumpur, kterýho nemám dost a strávim tam ještě další tři dny a ukážu ho Lozovi. Třináctýho ledna nasedáme na letadlo směr Indie. Už ste někdy lyžovali v Himalájích? Já taky ne a hodlám to napravit! Od druhý poloviny března mám volnej program a budu se potulovat po JV Asii. Vypadá to na Filipíny, ale sem flexibilní. Zatim to vypadá na mě, Loze (dva tejdny) a Dyndu. Snažim se ještě přesvědčit kamaráda Gjovíka. Kdbyb si kdokoliv z kamrádů chtěl v týhle době udělat vejlet a přidat se, je vítán! K dnešnímu datu má airasia promo akci na letenku do KL za 95 liber. To je fér, podle mě!

Ke konci dubna jede Panda obtěžovat Shina, takže název blogu Panda v Tokiu konečně zase bude dávat smysl.

No a po tomhle už konečně pojedu vyžrat babičkám ledničky!

Kam přijedu, tam se slaví!

2011-10-25T01:31:00.006+02:00

Únor 2010 Kanada - Kanaďani běhaj po Panoramě nahatý a slavěj titul Olympijskejch vítězů

Květen 2010 ČR - Zrovna ten jeden rok, kdy sem na MS doma a ejhle, Rusové pláčou

Říjen 2011 Novej Zéland - Titul mistrů světa v rugby, na kterej se tady čekalo čekalo 24 let, je v kapse

Kam mám zajet příště? A kolik mám začít vybírat za tuto skromnou pomoc národům?

Mám mimochodem naprosto bizarní zážitek z předminulý noci, kdy sem měla tu čest bejt na baru a hlídat asi třicet hostů, co přišli fandit na finále NZ vs. Francie. Šéf Jason a kuchař Steve koukali na televizi, Charlotte jela někam do města a Lozovi je rugby šumák, takže sem měla restauraci na starost jenom já. Sešlo se pár hostů, pár lidí z okolí, co chtěli zažít případnou davovou euforii, tři kluci, co lezou po okolních skalách a bydlej už dva měsíce v autě (no comment) a hlavně Dan, osmnáctiletej klučina, co pracuje v Broken River a občas mi dělá fajn společnost, když je na baru prázdno.

Takže, kiwiům sem moc fandila hlavně proto, že sem chtěla vidět, jak budou slavit. Můj vztah ke sportu, kde se tři čtvrtě hrací doby (tj. asi hodinu) leží na valný hromadě a nic se nehejbe, nebudeme radši moc rozebírat. Z celýho zápasu mě suverénně nejvíc zajímá haka, pak už je to jenom šeď, v případě All Blacks, čerň s pravidlama divnějšíma než Krásné dobré ráno, Lovče a Švédská honička dohromady. V průběhu sledování mi bylo trochu divný, že při skórování nikdo nijak moc neryčel, ale ok, ne každej u nás vyvádí při gólu. Ale ono neblylo slyšet ani zádný ááách a óóch, vlastně, kdyby mezi hosty sledujícími zápas spadl na zem špendlík, bylo by to hlasitější než jejich fandění. Ve druhym poločase už sme si z toho s Danem dělali srandu, protože nám nešlo do hlavy, co to před televizí sedí za zombies. Přišla poslední minuta, All Blacks vedli o jedinej bod a furt bylo ticho. Potom All Blacks jakoby vyhráli mistrák kterým už šest tejdnů celej Zéland neuvěřitelně žije, lidi se mlčky zvedli a začali odcházet? Co co co? Vůbec sem to nepobrala. Nula emocí, nikdo ani nepísk, natož slzička dojetí. Vypadalo to, že prohravší Francouzi v televizi snad slavěj víc než lidi, co mi seděli v restauraci. V poločase sem naštěstí prodala tři soft drinky, takže obrat fakt obrovskej.

Tak tolik moje dojmy z novozélandskejch fanoušků, upřímně doufám, že ve městech to bylo jiný. Ne že by třeba ukázali nějakej prostřih na náměstí v Aucklandu (jestli tam nějaký maj). Taky komentář v rámci politický korektnosti bohužel naprosto suchej. Žádný otvírání brány se nekonalo.

Po zápase do restaurace nakráčeli rozjařený Jason a Steve, tak sme si spolu s Danem, kterej se stane Flockerem a doplní naše stavy za čtrnáct dní, dali pár panáků, pokecali a to bylo všechno.

Tak teda gratuluju

P.S. Ještě sem si všimla jedný zajímavosti. Kiwiové neříkaj "vyhrajeme", ale "All Blacks vyhrajou". Takže nějaký ty rozdíly ve vnímání sportovců tady a u nás rozhodně sou.

Hudba z dolní hemisféry

2011-09-21T03:17:00.003+02:00

Dost dlouho sem si semka nehodila žádnou muziku. Na Zélandě totiž ještě nevymysleli neomezenej internet. Fakt vůbec netušej o co go. Tim pádem platíme 50 doláčů za 3 giga (pro dva lidi), tim pádem mi zlý, zlý Loz zakázal: skypeovat s kamerou, pouštět youtube, chodit na servery s příliš promakanym designem a samozřejmě stahovat cokoliv. Já sem většinou hodná holka, tak poslouchám, ale tentokrát už to prostě nešlo, protože pár mejch oblíbenejch kapel vydalo desky.

Docela mě potěšili Arctic Monkeys, že po Humbugu jsou zas trošku víc melodičtější. Sice to bejvalo fajn pouštět si tu jejich novopsychedelii v Kanadě se Psem, ale že moje a Psova neoblíbenější byla Cornerstone, čili ta nejstravitelnější, o něčem hovoří.

Lately I've been seeing thingsBelly button piercingsno tak s tim se totálě ztotožňuju!

The Kooks...hm, pochybuju, že by někdy mohli zaujmout někoho, kdo od kapel očekává geniální hudební nápady nebo nedejbože nějakej progres. Luke Pritchard a spol. jako na obou předchozích albech jednoduše drnkaj na kytaru a zpívaj líbivý písničky. No a mně se to prostě líbí.

Is it me je asi nejpovedenější a taky to je první singl. Klip má celkem hezkej nápad se stop motion a můj kdysi to-be-manžel Luke skoro nesleze z obrazovky, takže za to velký plus. Mínus za to, že má něco divnýho s vlasama.

Gotye je asutralskej hudebník, jehož nahrávky jsou takovej zasněnej multiinstrumentální mišmaš. Kimbra je nová novozélandská naděje. Tak abyste byli v obraze, co tady frčí...

Novozélandská odpověď na The Ting Tings. O tři roky pozadu, ale je to takový hravý, tak proč ne.

A zrzka Florence! Jestli bude druhý album plný podobnejch kusů, tak slibuju, že si ho koupim. Tohle je podle mě naprosto epický. Už jenom měsíc.

A brzo se vytasim s nějakym tim hip hopem taky! Objevila sem pár zajímavejch kousků.

Jak šel čas

2011-09-16T00:59:00.026+02:00

17.září 2008 se z Ruzyňského letiště vzneslo letadlo, jakých jsou každý den desítky. Jenom jedna věc byla tenkrát jinak. Na palubě tohohle letounu tentokrát seděly dvě trubky navíc. Jedna se jmenovala Eliška a ta druhá Žanda a byly to velmi vysmáté dívky, které škola poslala prozkoumat život v Japonsku. Poprvé v životě letěly někam na dlouhou dobu a samy. Jedna z nich byla boss (protože její kamarádi z dětství ji naučili, jak bejt drsná v každý situaci a jak číst v mapě) a ta druhá byla sice skaut, ale orientace jí šla asi tak dobře jako Žandě zpívání. Od téhle chvíle byl jejich život navždycky jinej.

Jedna se po roce vrátila do Čech, pokusila se rok studovat magistra, ale nakonec ji osud zavál do Skotska za jejím snoubencem a dostudovala tam. A Žanda je v čoudu doteď a má to štěstí, že na ni její kamarádi nezanevřeli, přestože je to nevděčná a sebestředná koza, a pařej s ní na welcome a goodbye parties.

Nerada bych, aby tenhle článek vypadal jako nějaký vychloubání, ale k třetímu výročí mýho cestování sem si opravdu chtěla udělat takový malý shrnutí toho, co zajímavýho se v mym životě díky odjezdu do japonska stalo, zajímavejch míst, který sem navštívila a vůbec WTF historek, co se mi přihodily. Takže jdem na to!

Za poslední tři roky sem letěla 21 letadlama, z toho 6 zaoceánskejch letů. Nejhnusnější turbulence byly před Vancouverem. Když se letadlo propadlo o dobrý dva metry, vykvikla sem nahlas. Nejstrašidelnější byl let do Austrálie, protože byla bouřka a kolem se míhaly blesky. A taky ten při návratu z Japonska. Vídeň-Praha, protože to bylo malý letadýlko a vypadalo to, že každou chvíli upadne levý křídlo. Bohužel sem seděla u okýnka.

Na prkno sem šlápla na čtyřech kontinentech:Evropa, Asie (Japonsko), Severní Amerika (Kanada), Nový Zéland. Prkno je moje hobby

Vystřídala sem několik divných povolání: učitelka češtiny, tlumočnice (ne úplně úspěšně), pokojská (bez černejch šatiček a podvazků), recepční, kuchařka (!!!), barmanka, servírka, modelka (dostala sem za to zaplaceno, takze si za tim just stojim), instruktorka snowboardu

Koncerty v zahraničí

Jednou za čas se musej peníze rozházet za něco krátkého a intenzivního

Tokio: Late of the Pier (kde sem poznala kamarádky Sari, Konomi a Minami), Metronomy, The Kooks, kde sem poznala Ricka a šáhla na ruku Lukovi Pritchardovi, toho času to byl můj idol. Oasis (dva měsíce před rozpadem)

Skotkso: Vampire Weekend, The Strokes (zadarmo sem se proplížila s novinářkou páskou na fesťák na březích Loch Nessu), Arcade Fire (životní zážitek)

S kym sem randila (s důrazem na slovo randila):

-americkej pilot

-veslař z Oxfordu

-americkej voják

-Bůh krásy vlastnící Minicooper

-bejvalej drogovej dealer, co byl svědkem toho, jak někdo do někoho zakuchnul sekeru (o tom sem se dozvěděla až rok zpátky, takže nesoudit, please)

-novozélandkej bývalej hráč rugby a budoucí farmář

-minikopie Luka Pritcharda vlastnící Minicooper

-syn skotskýho kněze, kterej uměl ostříhat ovci

-majitel španělský pizzerie

-boží lyžař z Kojčic u Pelhřimova

-francouzskej masér

-a konečně australskej zvukař a snow chaser

Nepodařilo se mi sbalit: Švéda Jakoba a Ira Žraločáka

Adrenalin: Jednou sem spadla ze stromu v tokijskym parku. Utržila dloooouhej škrábanec pro proběhnutí křovím v téže parku. Dostala lehkej otřes mozku, když sem seskočila z korby auta na ledovou plochu před naší farmou v Kanadě. Narazila si ruku na skokánku v Kanadě. Přerazila si záda na bedně v Kanadě a jednou málem zmrzla při plavání v Severnim moři v říjnu. V Blenheimu se mi zlomily všechny nehty, což je stejně největší tragédie.

Japonsko:

Do Tokia sme s Eliškou přiletěly 18. září a ještě sme vypadaly a oblíkaly se celkem normálně. Jenom koukám, že sem byla trochu širší...

Naučily sme se modlit ve svatyních a chrámech a taky jak jíst hůlkama. První návštěva rámenja (neboli resturace s nudlema) ovšem dopadá katastrofálně. Netušíme, proč je tam automat na peníze, hůlky sou plastový a kloužou a kolem seděj Japonci v kvádrech a smějou se nám.

Při testu ve škole sme zařazeny do nejpokročilejší skupiny. Odteď následujou mraky domácích úkolů a memorování stovek výrazů nazpaměť aneb japonské školství.

Z holek obvěšenejch Gucci a LV kabelkama nám už ve škole kape na maják. Souhlasíme uvařit knedlíky na školní festival a jako za odměnu potkáváme Kenza a Tsubasu. Šílené pobíhání po ulicích Tokia začíná.

Hrajeme baseball na střeše výškové budovy, tančíme DDR, zpívám karaoke, jíme okonomijaki v restauraci, kde si je můžete sami připravit na plotně zabudovaný do stolečku. A jíme kaki. Taky sem ochutnala velrybu :/ soráč.

A já jim american dogy ostošest a skoro vůbec nejezdíme metrem a vlakama.

Chodíme pěšky a má to svý výhody, protože sme zatraceně fit.

Výlet do Nikkó za historií a výlet na Takešita Dóri za nákupama. Tokio a Takešita Dóri s mrakam obchodů vás časem změní...až vypadáte jako toto.

A přijde vám to úplně normální. Ale mohlo by bejt ještě hůř...

Bez návleků na nohy ste prostě v Tokiu ztracení.

Náhodnou Korejkou sme ve školní kantýně pozvaný na sraz studentů z Wasedy. Seznamujeme se se Šinem, Tacujou a dalšíma.

Na popud Ondry se narodila Žanda Panda a přesunula svoje notes na FB na Blogspot.

Dva úžasný vejlety na hory. Madarao a Naeba. Ten druhej skrývá mnohá šokující tajemnství a jednou vám je možná vyjevim.

Přijíždí Dingo a Martinka a musíme předstírat, že sou obě moje sestry, aby u mě mohly bydlet. Výlet do Kjóta, kde zřím nejkrásnější budovu na světě, Zlatý pavilon. Jedu dvakrát Šinkansenem.

Propuká světová finanční krize. Voser. Nemám na jídlo, protože musim šetřit na pivo. Mamka moc pomáhá.

Největší výzva mýho života: jet tlumočit do Ósaky nebo ne? Lukáš mi dohazuje učení češtiny. Taky dělám modelku na přehlídce studentů střední školy.

12ti hodinovej maratón Lord of the Rings. Respekt.

Největšín kocovina mýho života po novoročnín párty u Šina. Já a dalších šest zúčastněných spíme na vyhřívaný podlaze a nemůžem se moc zvednout.

Vrcholem je návštěva Park Hyatt Tokyo, kde se točilo Ztraceno v překladu.

Pobyt završen týdenním pobytem v Tokiu bez domova.

Skotsko:

Do Skotska sem odjela asi tři měsíce po návratu. Důvod byl vlastně úplně prozaickej, sem prostě pitomá a v Japonsku sem prošvihla přihlášku na magistra, takže sem se rozhodla zaplnit mezeru a odjet do Kanady. Ale bylo ještě spousta času, tudíž se jelo vydělat si nějaký peníze navíc. A vrátila sem se tam i podruhý, tentokrát před cestou na NZ, přestože otec skotský rodiny byl dobrejj pošuk. Jinak Skotsko dobrá továrna na peníze...

Dělám au-pair pěti dětem a de mi to tak dobře, že můj pobyt v Inverness je zpečetěn tejdnem, kdy se o ně starám úplně sama za provozu guesthousu, kterej provozuju taky sama, protože rodiče odjeli do Litvy.

Stává se ze mě breakfast chef a vařim skotský snídaně pro 19 hostů.

Noční plavání v Loch Nessu (vždycky tvrdim, že sem chytla Nessie za ocas, tak to budu tvrdit i tady). Festival Rock Ness. Výlet na Skye Island, lezení po horách. Golf ve Stirlingu, Edinburgh.

Navštěvuje mě Jamie, Adam, Dynda, Eliška, Šin, Aleš a John

Rodina mě s sebou bere na Ibizu.

Španělsko:

Jedu navštítiv Šina, kterej se mezitim intergalakticky přesunul do Evropy. Eliška taky, ale o tom on neví. Galeria Prado.

Mluvim skoro plynně španělsky (dva dny a jenom po sklenici vína).

Kanada

Na letišti ve Vancoveru poznávám ve frontě přede mnou "toho Psa z Facebooku".

Ukažte na holku, co si to na prkně dává rychlejc než Pes a já! Team Czech se seznamuje s Taynton Bowl a objevuje krásu toho pravýho freerideu mezi stromama v metrovym prašanu. Ale team nemá dost a jeden den porušuje nejpřísnější předpisy a jde si zajezdit na Jessies Monster, kam je vstup přísně zakázán pod pohrůžkou smrti. Byla to bžunda.

Šaháme si na pravou Olympijskou pochodeň.

7. týden jsem vyhlášena druhou nejlepší pokojskou (z osmdesáti haha a přede mnou je jenom jakejsi Pete...) Sem fakt nezastavitelná!

Při prvnim výletě do Whistleru navštěvuju Helču a Marťu a taky je tam s náma Paris Hilton a Justin s Jessicou. Při druhym výletě je tam se mnou Metíček.

Staff trip do Kicking Horse. A hned při první jízdě nesedáme do stejný gondoly jako onen Superrychlej uklizeč Pete a jeho nejlepší kámoš Loz, se kterýma sme se ještě nikdy nedaly do řeči. Tak to napravujem. To, co se jmenuje Loz, má modrý vlasy. Ptáme se ho, jestli o tom ví.

Vašek a Frank ukořistěj olympijský vstupenky! Vrchol mý televizní kariéry čítá celkem 4 vteřiny. Dvě vteřiny záběr, jak fandíme během zápasu Česko Slovensko. Dvě vteřiny v sestřihu kuriózních fanoušků sponzorované Money GE Bank. Jo, taky sme byly s Eliškou v televizi v Japonsku...Interview proběhlo na Ginze a už nevim, na co se nás ptali. Pamatuju se ale, že sme se japonsky navážely do Američanů, takže to sestříhali. My sme to neviděly, ale ve školním kampusu nás o pár dní pozdějc zastavil profesor a náš kamarád Chris, že sme hvězdy.

Účastnim se Burton závodu, ale sem diskvalifikovaná, protože se neumim (dvakrát za sebou) trefit mezi dvě čáry. Ale stejně mi za to dali bundu...

Dostávám zcela scestnou nominaci na Legend Award na konci sezóny. Jezdíme v šortkách. Je poslední den sezóny. Předchozí den sme se rozešli s Mattem, kterýmu je to tak nějak fuk a já teda napůl smutnim, protože mám za pár hodin nasednout na autobus. Den je mnohem snesitelnější díky párkům v rohlíku, co nám rozdávaj, a díky tomu, že mě jeden kámoš celou dobu drží za ruku a utěšuje. Kámoš Loz, oujé!

Při druhym pobytu ve Skotsku sbírám všechnu odvahu, abych řekla našim, že chci ještě trochu cestovat. A mám z toho dost špatný svědomí. Dostávám nejvíc největší podporu od VÁS. Taky po několika letech dopisuju bakalářku na téma Šindži Aojama: Postavy a prostředí v trilogii z Kitakjúšú. To neva, že nevíte, co to znamená.

Dál už jenom v bodech, protože je to všechno nedávná minulost (půl roku a míň).

- Tři tejdny v divoký jihovýchodní Asii na vlastní pěst. Královna Low Budget.

- Překrásná turistika v Cameron Highlands v Malajsii.

- Učim se surfovat a to bez žraloků!

- Hippie zážitek na festivalu Confest

- Muchlování s klokánkama

- Focení se na místech, kde vznikl film, díky kterýmu sem doteď geek s elfskou kápí v Pardubicích ve skříni.

- 6 tejdnů bydlení v autě bez teplýho jídla. A do toho ta nejtěžší práce, co se dala sehnat. A přežila sem!

-Manažer Jason mi zvyšuje plat o dva dolary! Happyend.

Tak tohle všechno se mi zatim přihodilo. Stejně důležitou část cestování ale zaujímá i čas, kterej sem strávila doma, v Čechách. Nemyslete si, že sem uprchlá imigrantka, co na vás doma plive! Právě naopak. Sem nejvíc nejhrdější a jednou se vám vrátim. A pak už budu s váma, tak mi odpusťte, že vás teď tak trochu zanedbávám, moji Jůlinkáři, Cyklisti, Gympláci, Japonštináři i Filmařky, Pardubáci, divná individua a rodino.

A nějaký moudro na závěr?

LOVE je stejně nejvíc. Už to vim.

A taky vim, že kolem mě je spousta lidí, proti jejichž cestování sem úplnej břídil a zasloužili by si mnohem víc zájmu než já. Viz. Indie, Etiopie, Egypt, Keňa, USA, Korea, Čína, Mexiko, Venezuela a další. Oni věděj, o kom mluvim. Jenom mně se poštěstilo, že mám ten čas psát...

P.S. Dneska to oslavte se mnou a napiště mi do komentářů vaše vrcholný zážitky. Vtipný, strašidný, smutný, atmosférický, romantický, cokoliv vás napadne. Dost to ocenim.

"CC dry please" "Excuse me, whaaaaat?"

2011-09-15T02:18:00.013+02:00

Můj život na Zélandě se konečně ustálil a při slově Blenheim se s Lozem už jenom divě zubíme. Situace nemůže bejt odlišnější. Tim pádem musíte pochopit, že už to není tak exciting, když teď vlastně bydlim jako člověk (v pokoji) a pracuju stejně tak. Tak aspoň vám popíšu, co že to tady dělám a kde sem.

Flock Hill Lodge bývala původně farma (ovčí…překvápko, co?), ale teď je z ní motýlek, restaurace a baťůžkářkskej hostel (což mi nějak nejde přes jazyk, takže budeme říkat backpackers). Máme tu restauraci s príma barem a velmi príma obsluhou (mnou) pro lidi, co cestujou ze západního pobřeží na východní a padaj hladem, páč už hodinu jedou pustinou, kde kromě nás nic není…Nebo pro hosty, co se tu ubytujou v jednom ze dvou luxusních baráčků, popřípadě jedné ze tří chatek pro velký rodiny. Baťůžkáři si většinou vařej sami v kuchyňce vedle backpackers. Pak je tu ještě další budova podlouhlého tvaru, co je konferenční místnost pro kravaťáky, kterým tu děláme rauty. Když sou kravaťáci v konferenční místnosti, musíme bejt já, Loz a Charlotte potichu, protože náš staff accom je ve stejný budově.

Jo a nesmim zapomenout na tu nejdůležitější budovu ze všech, čili polorozpadlej barák kousek od lesa, kterej dodnes připomíná údajně první vraždu na Novym Zélandě. Nejsem si moc jistá, jak to spočítali, ale budiž. Strašně ráda bych se teď podělila o nějakou hrůzostrašnou historku obsahující motorový pily, woodoo nebo aspoň jed na krysy, to by ale bohužel byla lež. Ve skutečnosti se stalo to, že nějakej pocestnej panďulák jednoho večera zaklepal na dveře Flock Hill farmy s tim, jestli by u nich mohl přespat. Farmář a jeho manželka ho pohostili chlebem a solí, ovšem maníkovi se nelíbilo, že sou tak skoupí, když maj za domem pár stovek ovcí a nedali mu žádný maso. Tak je zabil. END OF STORY. Dobrý, ne?

Ovce máme ostatně dodnes. A jeleny za plotem. A každej tejden čerstvý maso v restauraci, ale nevidim žádnou spojitost, vy snad jo? Taky máme koně, ale ti sou jenom na ježdění. Ke koňům nemám od malička kdovíjak vřelej vztah (nevypočitatelný potvory), ale třeba to jeden den s Lozem prubnem.

Všichni sou tady strašně v pohodě. Osazenstvo Floch Hill, neboli FLOCKERS, tvoří momentálně jenom pár lidí. Jason-manažer, Steve-šéfkuchař, Charlotte, já, Loz, francouzka Chris, co vaří snídaně o víkendech, Harriete uklízí a občas na výpomoc krásná maorka Heaven (vyslovuje se Hivn, samozřejmě :D) a australanka Lettecia.

Nejlepší na mojí práci je, že dělám úplně všechno, takže to není nikdy moc jednotvárný nebo nuda. Ze začátku sme samozřejmě s Lozem vyfásli housekeeping. Protože sou jednotlivý chatky rozesetý všude kolem, byla nám přidělena Daisy, aka prťavý autíčko, do kterýho se nacpe akorát tak vysavač a povlečení a dva lidi a pak se jezdí po okolí. Daisy je děsně roztomilá. Po tejdnu už sme byli takový děvky pro všechno a po měsíci sme se už vyšplhali mrtě vysoko :D Já dělám servírku, občas po nocích barmanku a uklízim maximálně jednou tejdně, když je toho moc. Lozík je v kuchyni a pomáhá Steveovi vařit. Pomalu sem se skamarádila s tou mašinou na kafe (pěna od Žandy je heboučká) a taky už se orientuju ve vínech. Domino efekt Jagerbomby sou dost v pohodě a konečně vim, že CC dry znamená Canadian Club (alkohol) se zázvorovou limonádou.

Nejlepší gól, byl, když sme před 14 dny přišli na večerní směnu, kterou sme měli s Lozem společně, a Jason nám oznámil, že na večeři má přijít asi jenom osm lidí a že to určitě zvládnem sami. Ještě nám stihnul zakázat muckání se na kuchyňský lince a byl fuč. Tak sem se na Loze trochu zděšeně podívala a už začali chodit lidi. Nakonec to byla docela busy večer, protože přišlo asi dvakrát víc lidí, ale s questem nám svěřenym sme se poprali víc než dobře, stejky byly, jak měly bejt a vyrobili sme i hezký dezerty.

Od tý doby nás má Jason fakt rád a nabíd, že tady můžeme zůstat nadále. Já bych sice celkem ráda změnila sídliště a podívala se jezeru Tekapo, kde sme měli domluvenou novou práci, ale fakt, že tady bydlíme zadarmo a nedá se tu za tich utrácet, vyhrál. Jediná potíž je s mým vízem...

...který je fakt posraný. S prominutim. My Češi totiž máme jako jednu z podmínek to, že nesmíme nikde pracovat víc než tři měsíce. Haló? Cejtí z toho ještě někdo další "Češi patřej na pole, takže stejně nepotřebujou nikde zůstávat na dýl". Čím víc o tom přemejšlim, tim víc mě to jejich vízum jebe, protože mezi řádkama prostě čtu "levná námezdní síla na pole z východní Evropy, která bude blahem bez sebe pracovat za míň než minimální mzdu". Takže fakt sorry, že mně Blenheim nepřišel dost dobrej a pokusila sem se najít si něco fajnovějšího...

Přinejhoršim bude holt Jason platit Loze a ne mě.

Minulej tejden sme tu měli velkou konferenci pro 66 lidí a pracovalo nás jenom 6, takže mám skoro 50 hodin. Tim pádem sme teď dostali volno na tři dny a vyjeli si na výlet do Christchurche. Měla bych asi začít číst noviny, protože sem prostě předpokládala, že tam v únoru spadlo pár domů, ale už se na tom pracuje a všechno se dává do kupy. To byl můj ignorantskej omyl.

Celý centrum je totiž doteď uzavřený a obklopený drátěnym plotem a všechny vjezdy hlídá armáda. Resident Evil, fakt! A vnější Christchurch na tom není o moc líp. Je dost smutý projíždět kolem vybydlenejch domů a obchodů. A nejen těch, někde sou prostě uzavřený celý bloky a nápisy na výlohách hlásající UNSAFE působěj dost výhružně. 10 000 budov čeká na demolici, no poteš.

Milý je, že aspoň krásnej park v centru města zůstal ušetřenej. Zase abych nepůsobila úplně mimo, život jde v Christchurchi dál, jenom sem prostě byla v šoku, protože sem nečekala, že škody budou pořád tak vyditelný. Udělali sme si aspoň výlet do New Brightonu, městečka u moře, kde maj pěkný molo na pozorování velryb. Taky sme dali ostříhat Loze, neb už vypadal jako Ezop, dali si suši a nakoupili hromadu věcí, co nepotřebuju, jako například džínový šaty za dolar. Ale byly za dolar!!!

Wow, fakt sem z vyprávění o katastrofě přešla k módě? Sem ale tak ráda, že občas můžu vytáhnout šaty místo košile a rukavic a zahradnickejch nůžek! Na cestě zpátky bylo nejlepší, že už je pomalu jaro a všude byly samý jehňátka. Obrázek sem nedám, protože by svou roztomilostí přebilo moji fotku.

Sem teď taková usedlá skoro manželka, normálně. S Lozem sme oslavili 5 měsíců a ani mi to nepřišlo. Se skalpingem sem momentálně samosebou dost na suchu. Čas od času se na baru objeví fešný hoch, ale protože Loz jakoby asi vypad z příručky na dokonalýho přítele, co mi každý ráno a večer říká, jak mě miluje, občas mi pod polštářem nechá báseň, přinese z práce Magnum bílá čokoláda, vaří těstoviny Carbonara, prdí mi pusou na zadek a hlavně mě rozesměje asi stokrát za den, sem dost spokojená tak, jak sem.

Díky za dnešní pozornost. Posílám všem pozdrav a představuju si, jaký to asi je v zemi, kde pivo nestojí šest dolarů. Myslim, že dobrý. Myslim, že se tam ráda zas podívám. Páč ste mi už začali tak trochu chybět, kamarádi a kamarádky.

P.S. ale to je v cajku, zaženu to hmotnými statky a koupim si novy snb boty

Jak se bordí na Zélandu

2011-08-19T12:36:00.014+02:00

A máme tady pravidelnou rubriku. Neva, že první a zároveň poslední příspěvek podobnýho názvu tady byl někdy v roce 2008 (ehm wow!)

Kdysi v květnu sem psala, jak to stojí za starou bačkoru, že kiwiové ochraňujou životní prostředí natolik, že tady nemaj žádný horský vesnice (alpine village zní trochu výstižnějc), kde by se dalo bydlet, pracovat a rovnou i jezdit. To sem ale tak trošičku kecala. Existujou asi čtyři výjimky a dneska vám popíšu, jak to tady chodí. Na jižnim ostrově (nevim jak na severu) můžete najít dva druhy lyžařskejch středisek. Komerční a KLUBOVÝ. Komerční nebudem rozebírat, ne? Ale ty klubový sou dost unikátní i v celosvětovym měřítku. Teď se nechci dotknout Myšáka, kterej by tvrdil, že na tom není nic zajímavýho, páč v Hlinsku maj taky klub, ale zdejší střediska sou epes žůžo už třeba tim, že se k nim skoro nedá dostat. A pokud se tam už dostanete, není ještě zaručeno, že si zajezdíte. Vysvětlim.

Nejsem si jistá, kolik jich celkem je, ale je jistý, že my ve Flockhillu sme obklopený minimálně čtyřma. Ještě když sme seděli na zadku v Queenstownu a koumali, co budem jako dělat, dostal Loz nápad poslat CVíčka do Broken River a Craigieburn, který na mapách vypadaly dost přesvědčivě a chlubily se největším backcountry terénem na celym Zélandu. Protože sdílej společnej hřeben, na skipass se dá dostat z jednoho do druhýho, společná rozloha je něco kolem 300ha. Craigieburn slibuje 500 metrů převýšení (pro nás zmlsaný Evropou – to je na Zéland jako fakt hodně!) a když se sečtě terén pro začátečníky, tak to činí 5%. Tím chci naznačit, že 95% procent sou svahy jako stvořený pro takový vysloužilý horský děvky jako já (nebo Pes a tak). Craigieburn má dokonce sebevražednej trojitě diamantovej drop (ale já nejsem úplně fanda do jezdění po holý skále kolmo, takže dotazy ohledně tohodle směřujte prosím jinam).

Cenou za tuhle bláznivinu je poloha středisek. Z Great Alpine Highway je to asi půl hodiny divokou horskou cestou, která je většinou dost prudká a klouže. Opravdu přímo ideální pro CamperVany s náhonem na dvě kola! A parkoviště vetšnou bejvá ještě kus od samotnýho střediska, takže trocha chůze není výjimkou. Další dvě střediska sou Temple Basin a Mt. Cheesman.

Porters Heights bejvalo club field, ale před pár rokama to prodali a nainstalovali tam kotvy!!! A propos, protože sou club fields provozovaný po desítky let nadšencema a rodinama, jedná se samozřejmě o naprosto nízkonákladovou záležitost. Něco jako kotva nebo nedejbože poma, je luxus, takže při příjezdu vyfasujete louskáček na ořechy (tzv. NUTCRACKER) přidělanej na kus koženýho pásu, kterej si dáte pod zadek a (za předpokladu, že se vám nějak podaří zaháknout nutcracker na tažný lano) necháte se vyvíst nahoru. Něco podobnýho si pamatuju z doby, kdy sem byla dost malá a naši mě (a Kubu V.) vzali lyžovat a taky vozili nějakej podobnej hák kolem pasu.

Ubytování je k dispozici a je dost levný, ovšem přepokládá se, že si přivezete spacák, nějakej proviant a budete se podílet na domácích pracích, jako je luxování nebo odhazování sněhu. Odměnou je úchvatná rodinná atmosféra, kde sou všichni strašně milý a pomáhaj si, nejlevnější ceny ski passů a především to, že celej kopec sdílíte s hordou maximálně tak patnácti lidí. A všichni sou stejnýho ražení jako vy = milovníci sněhu.

Práci sme ani v jednom klubu, jak víte, nedostali (zkoušeli sme i dobrovolníky), ale to neva.

Dneska to pojmu trochu jako průvodce po horskej střediscích a vypíchnu čim je který středisko zaujímavý a kdy tam stojí za to dojet.

Začnem s Treble Cone, což je jediný komerční středisko, který sem zatim navštívila.

Treble Cone

Treble Cone se nachází asi půl hodinky od Wanaky a chlubí se největší rozlohou na Jižnim ostrově. Matka příroda byla přívětivá a nadělila Treblu úžasnej free ride v prašanu, prudký dropy, ale i urolbovaný široký sjezdovky porovnatelný s Evropou. Díky šestisedačce nemusíte v tejdnu stát ani moc fronty a na druhou čtyřsedačku, vedoucí na Tims Seddle, se většinou vypraví nacelá třetina nadšenců.

Převýšení: 705 metrů

Cena: 99 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníky a pokročilý

Při návštěvě Treblu sme měli s Lozem mrtě štěstí, že noc předtim pršelo=sněžilo a měli sme deset cenťáků čerstvýho. Chtěli sme drze přespat na parkovišti pod kopcem a ráno jenom vyskočit a chytit skibus nahoru. Ukázalo se, že kempování je v okruhu pěkných deseti kiláků přísně zakázaný, takže sme chvíli bloudili tmou a pak to zapíchli na nějakym tajnym míste, kam nebylo vidět ze silnice (ne, fakt nechápu, proč je takovej problém někam zaparkovat auto uprostřed divočiny, tam přespat v témže autě, nenadělat žádnej bordel a ráno zas odjet :/) Na skibus za deset dolarů (WTF)sme se ráno vykašlali a jednoduše sme si stopli jedno z aut. Stop je tutovka, věřte mi. Nahoře sme naskočili na prkna a zasnažili sme se projezdit co nejvíc míst. Bohužel čtyřsedačku odpoledne zastavili kvůli silnýmu větru. Byl to fakt uragán, tak chápu, že ji zavřeli, jenom to byla fakt škoda, protože horní sedlo je samozřejmě ta nejvíc bomba. U šestisedačky je hlavní budova s restaurací, takže sme si na chvilku zabrali místo u okna, smažili Redbulla a čučeli na přenádhernej výhled na Lake Wanaka. Fotka ze sjezdovky s jezerem v pozadí je ostatně něco, co se tady musí pořídit! To je zdejší klasika.

Nejlepší run: Mine Shaft, Sundance, Magnum, Solitude

Ten večer sme přespali kus za Wanakou, příští den nadělali velkej nákup potravin v Ashburtonu a dorazili do Flock Hillu. Jason nás přivítal, zavedl do POKOJE!!! a řek, ať si dopočinem, že začínáme za tři dny. Dojatě sem pohlédla na postel. Od chvíle, co sem dorazila do Austrálie, sem moc postelí neměla a jedno teda bylo jistý. Teď nějakou dobu nebudu mít sex v autě!

Broken river

...sme se jali navštívit jako první. Hlavně proto, že Craigieburn je strmější a nejdřív sme chtěli vyzkoušet nutcrackery.

"Skrytý klenot", říká se o BR. Aby ne, když pokrývá dvě kotliny, který sou z obou stran krytý proti větru, takže se tady prašan drží pěkně dlouho.

Převýšení: 395 metrů

Cena: 65 dolarů/dospělý

Ideální pro: pokročilý a experty

Hned u odbočky na BR je cedule hlásající, že cesta není vhodná pro campervany, ale ceduli sme s Lozem ignorovali a posíleni důvěrou v nově koupený řetězy sme se ubírali nahoru. Ukázalo se, že obavy zbytečný, problémek sme měli jenom v jednom místě. Sice sme se nedostali úplně nahoru, ale zaparkovali sme u přístřešku s traktorem a zbytek vyšlapali. Trochu sme nedomysleli čas a k zubačce sme se dostali až o půl jedenáctý. Tam sme na to chvíli civěli a nevěděli, co dělat, až naštěstí přijela paní z klubu, zmáčkla ňáký tlačítka, naložili sme prkna a vyjeli nahoru ke kase. Tam sme vyfásli obávaný zadko-obojky a málem vypustili duši, než sme se dostali kolem 3 ubytoven, postavenejch v pěkně příkrym svahu, k prvnímu vleku. Milej (a pohlednej) personál nám ukázal jak na to. Nutcracker držíte v jedný ruce připravenej. Druhou rukou nebo obouma chňapnete lano a snažíte se mít stejnou rychlost s lanem. Jakmile toho docílíte, švihnete louskákem, aby klička byla na laně, sevřete oba konce a jedete. Ale pozor! Do toho se ještě pro jistotu musíte vyhejbat kolečků, tzv. pullies, přes který lana vwdou, protože jaksi nechcete, aby vám ruka projela kolečkem, že? Volnou rukou teda jenom přechňápnete, ale ta, která drží louskák je od kolečka asi tak šest cenťáků a je to vážně strašidelný, protože ty lana taky nejedou úplně pomalu jako v nějaky (Aaron) školičce. Já to měla dobrý, že vlek byl na fajn stranu, protože jezdim regular. Takže sem se po třech pokusech chytla. Stopa byla pěkně zmrzlá a udržet se na to prudkym vleku bylo dost o držku a nahoře sem vítězoslavě zajásala! Lozovi to trvalo o chvíli dýl, protože musel jet na swtich.

No a pak sme dojeli k hlavnímu vleku a tam to začalo. Nebo spíš skončilo. Hlavní vlek vedoucí do sedla byl totiž na můj switch a já na pravou nohy neu a neu a neumim.

(obr. Nebohý snowboarďák trpící na vleku- ilustrační foto). Jak trotl sem se tam snažila, nekecám, asi hodinu a půl a nedostala se dál než před první kolečko, protože bylo děsně blízko a mě vždycky, když sem se k němu přiblížila a ještě nebyla zaháklá, jala hrůza a radši sem se stáhla. Loz mi neměl jak pomoct, tak jezdil a doufal, že se do večera nahoru aspoň jednou dostanu. V celym areálu jezdilo asi 12 lidí, takže pak už jim mě začalo bejt líto a vzpomínali se mnou na svý začátky a dávali mi dobrý rady. Pak sem přišla na to, že když přede mnou pojede lyžař a vyhákne lano z prvního pullie, tak budu mít dost času se zaháknout. Pánové a dámy, po 90 minutách sem teda udělala pokrok a dojela k třetímu kolečku, pak to začalo bejt moc strmý a bolela mě ručička. Ale já se bila jako lev! Nejsem přece žádná blond pipka! Nevzdala sem to a po pár dalších pokusech sem ovládla toto vzácné umění a dostala se na vrchol. byla sem vám ale tak zoufalá, že ani do fotoaparátu sem se usmát nemohla a proto vám radši přinášim obrázek někoho jinýho.

Pozdějc sme se vydali po hřebenu přes spojovací vlek (ten sem radši vyšlapala pěšky) na druhou stranu a došli k dropu na Alans Basin. To byla absolutní jízda dne, našli sme tam kvanta neporušenýho hlubokýho sněhu. K odpoledni sme si na chvilku sedli ven na terasu Palmers Day Lodge, kde je k dispozici kuchyňka a čaj zdarma, tak sme si moc libovali a opalovali se a povídali si s lidma a fakt to mělo takovou rodinnou atmosféru, protože po pár hodinách se už všichni znaj. Jo, a potkala sem tam dva český kluky!

Pak sme jezdili až do konce, ale udělali sme tu chybu, že sme sjeli na parkoviště na prknech. Kluci ze ski patrol nám sice poradili, že jet mimo hranice je bezpečný a údolím se dostanem až k autům, jenomže sníh v údolíčku na pravo od vleků byl šíleně zmrzlej a už ste někdy jeli po skle?

Cesta zpátky nebyla žádnej problém, od křižovatky s hlavní silnicí to máme tři minutky.

Tak, mám trochu skluz, ale možná ste teď někdy zaslechli ve zprávách, že

"Sníh způsobil komplikace zejména na Jižním ostrově. Letiště ve městech Dunedin a Queenstown byla zcela ochromena, v Christchurchi se rušila řada letů. Mnoho škol bylo kvůli sněhové kalamitě uzavřeno. Kvůli zasněženým silnicím kolabovala i pozemní doprava na obou ostrovech. Úřady vyzývaly řidiče, aby nevyjížděli, pokud nemají náhon na všechna čtyři kola a sněhové řetězy."

No to teda jo woe, to sem si teda všimla! Asi proto nám nešla tři dny tývka, tejden net a mlíko došlo nejen nám, ale i restauraci a hosti tady museli zůstat o pár dní dýl, protože sme byli ouplně odřízlí od světa. Ať žije divočina!

Foto je z doby, kdy ještě židle nebyly pod sněhem celý. Temple Basin hlásí čtyry a půl metru! Kdy že to mám příští den volna?!

P.S. Pusinky těhotnejm kamarádkám. A uznání Jarečkovi, že se musel obětovat a jít na pornostránky a zjišťovat, kdo mě tam má rád a dal tam na mě odkaz (I když to se stejně furt neví).

Úvod do ornitologie a první záblesky sněhu

2011-08-12T03:10:00.016+02:00

Tak už si pěkně sedim na verandičce našeho novýho domu, s kafíčkem od Loze a připravená vyrazit na prkno. Ale co to zas bylo za horor se sem dostat?!! Chcete vědět?

Historky o autech máte rádi, ne? :)

"Panda seděla v Sherpovi na místě spolujezdce, plazila se rychlostí 10 km/h (víc to totiž nešlo) ku městečku Omarama a na účtě měla 400 novozélandských dolarů. A fakt si nemohla pomoct, aby usilovně nepřemýšlela, za co proboha opravěj svůj novej van a jak se dostanou nejdřív do Queenstownu pro zbytek věcí a prkna a pak ještě do Flock Hill Lodge, kde měli s Lozem za týden nastoupit do práce. Jak se tak ohlídla za sebe, ty pískovcový skalní útvary za tuhle šlamastyku teda fakt nestály. Pak se vyklonila z okýnka a se skousnutým rtem koukala na naprosto rozedranou zadní pneumatiku, kterou před necelou hodinou propíchli na štěrkové cestě vedoucí za oním přírodním úkazem, který na mapě vypadal velmi slibně. Ne snad, že by Panda s Lozem byli neschopní břídilové a neuměli vyměnit pneumatiku (no, Panda nejspíš jo), ale problém nastal, když po zvednutí auta už tak dost pitomým heverem nemohli za nic na světě uvolnit šrouby. Tlačily a tahali, ale šrouby se ani nepohly. Loz Pandě vysvětlil, že šrouby na Sherpovi jsou jiné než u běžných aut a nejspíš se ohnuly tím, jak auto pár metrů jelo, než zjistili, že pneumatika praskla. Ani nechtěli pomyslet, kolik by stála oprava v případě, že provedli něco ještě horšího. Nejpalčivější otázka nyní zněla: Jak se dostat k mechanikovi do 15 kilometrů vzdálené Omaramy? Kdyby alespoň měli nabitý mobil, že? A kdyby alespoň nebyli tak daleko od silnice, kde by mohli někoho stopnout…

No, nedalo se nic dělat, padlo rozhodnutí doplazit se k nejbližší asfaltce a pak se uvidí…"

Poslední věc, kterou sme před cestou museli v požehnanym Blenheimu udělat, bylo získat tzv. WOF, což je v podstatě technická. Měla to bejt jenom otázka dvaceti minut a padesáti dolarů, bohužel se ukázalao, že máme všechny pneumatiky sjetý a povolený zadní brzdy, takže sme u Jima skejskli skoro celej den a rozloučili sme se s 500 dolary. No nic, jedeme do hor a se sjetejma pneumatikama to fakt nebudem zkoušet. Dali sme teda v sobotu večer adieu Blenheimu, Lozandu nechali odstavenou u mechanika Jima, nakoupili mrtě nachos, Mee Goreng nudlí (zásadní nutnost) a startovací kabely a já hopsla za volant.

Naplánovali sme si cestu na západní pobřeží,

i když to bylo delší, protože sem chtěla projet a vidět Arthurs Pass.

Tak a teď trošku zeměpisu:

Jižní ostrov je pěkně podlouhlý, přejet ho ze severu na jih trvá 9 hodin. Přesně prostředkem se táhnou Jižní Alpy v čele s Mt.Cookem, maorsky Aoraki. A táhnou se přes celej ostrov, což znamená, že dostat se z východního pobřeží na západ není jen tak. Na výběr máte jenom dva průsmyky. Ten víc na severu (zhruba uprostřed ostrova) je právě Arthurs Pass, kde se silnice (oni tý dvouproudovce říkaj dálnice ehm) šplhá až někam do vejšky 740 mnm. Poté, co přejedete městečko Arthurs Pass s početem obyvatel padesát, následuje obrovská náhorní plošina obklopená horama, po který dojedete do 40 km vzdálenýho bodu F, v jehož okolí není lautr nic (nejbližší vesnice je AP nebo Springfield z druhý strany, což je taktéž 40 kiláků). Toto překrásné F sme si vybrali za naší základnu pro zimu a na štrece do Queenstownu pro prkna nás tam čekal pracovní pohovor.

Čas na mapičku! Bod F se nachází přesně vprostřed mezi Arthurs Pass a Springfieldem, takže tvrzení, že kolem nic není, není zas tak úplně pravda! Ty kolečka sou lyžařský střediska. Plus kousek od Methvenu je ještě Mt. Hutt.

Vyrazili sme teda v sobotu večer a cesta byla v pohodě až do chvíle, kdy sem přejela králíčka. Byla už tma a po cestě sme jich viděli mraky, tak sem se jenom modlila, aby zůstali u krajnice. Pak Loz o jednom králíkovi prohlásil, že to byla možná liška a já se zasmála. Když sme míjeli dalšího (bylo to už v trochu hornatý krajině a bylo tam mrtě zatáček, na mojí obhajobu), šťouchla sem bujaře do Loze a říkám:“A tady máš další lišku!“. Asi dvě sekundy po tom, co sem to řekla, mi do cesty vběhnul další králík a bohužel po mym zásahu už zůstane navždy placatej. To se mně stalo poprvý, že sem něco zabila, takže sem lítostí skoro neviděla na cestu a Loz mi ukrad volant, protože se opodstatněně bál, že kvůli mejm slzám doprovodíme toho králíka nahoru i my. To byl teda nádhernej první den cesty.

V neděli sme se probudili u Nelsons Creek a protože cedule tvrdila, že je to zajímavá přírodní rezervace. Vydali sme se na procházku, zjistili, že se tam dřív rejžovalo a dolovalo zlato, a pak našli první tunel. A...nadšeně se vrátili do auta pro čelovky a jali se lízt každou dírou, na kterou sme přišli. Fakt dobře sme se poplavili a udělala sem si jasno, že Loz nejenže je boží, ale je i stejně hravý jako já!

Následoval párhodinovej přejezd přes průsmyk, v jehož

průběhu sem nefotila, páč sou na netu stejně mnohem lepší fotky. Minuli sme první ski resort Temple Basin (o kterym jindy) a dojeli do Arthurs Pass vesničky s hodně pevně zatnutejma zadkama, protože sme byli skoro na nule s benzínem. Tady sem obdivovala nejmenší poštu a benzínku, co sem kdy viděla. Benzínka = jeden stojan postavenej u místní kavárny. A okolo lítali Kea ptáci. To sou vám takový nevinně vypadající zelený papoušci s barevnýma křídlama, akorát maj respekt zobáky a už od pohledu sou pěkně tlustý. Kea sou totiž něco jako opice v indii nebo tak něco. Kradou jídlo, klovaj do čehokoliv gumovýho na autě, do spacáků, stanů a ehm. minulej tejden nám jedno přátelský hejno poklovalo i vázka na snowboardech.

Dojeli sme před Flock Hill Lodge, na parkovišti ze sebe udělali lidi (vzali si čistý košile a nějakej ten pudr na nos) a potkali se s manažerem Jasonem, dostali kafíčko a vlastně to ani nebyl pohovor, protože sme práci dostali hned a jenom sme se s nim domluvili, kdy máme začít, kde budem bydlet, že nebudeme platit nájem (!!!) a co a jak. Dojem sme z toho měli skvělej, protože to vypadalo jako hrozně pohodový místo. Žádný stresy.

Cestou dolů z hor sme pak chytli sněhovou vánici jak blázen a začali v autě bez topení dost solidně mrznout. Protože chvílemi sněžilo tak, že skoro ani nebyla vidět silnice, rozhodli sme se zůstat přes noc v Ashburtonu a doplnit zásoby a navštívit místní Mekáč. Ok hele, kdo nesnášíte Mekáče, nekrčte nosy, pro bezďáky je to fakt suproš místo s wifinou.

V pondělí nás čekal další pohovor u Jezera Tekapo, ale nám se cestou zalíbila značka na mapě a rozhodli sme se udělat si zajížďku a jet se podívat na slibně znějící Rock Kiln a Hanging Rock Bridge, což prostě musíte uznat, zní jako extra pecka. Takže Rock Kiln je, pokud sem to dobře pochopila, kamenná pec a byla sice velká, nicméně zasypaná, takže se žádný vzrůšo nekonalo. Hanging Rock Bridge to měl zachránit. Ale nezachránil, byl to obyčejnej most jakých sou na Zélandě tisíce, a kus od toho byla malá převislá skalka. Rozhodli sme se pro příště naší mapě moc nevěřit co se týče zajímavostí po cestě.

Druhej pohovor dopad taky moc dobře, hned zkraje sme se majitelům restaurace Reflections s výhledem na krásný Lake Tekapo přiznali, že sme vzali jeden job včera, ale máme pořád otevřený vrátka a máme se jim ozvat, až skončíme ve Flock Hillu. A jeli sme dál. To už sme byli za polovinou cesty a na mapě sme uviděli, že blízko Omaramy maj bejt nějaký hezký pískovcový útvary, pozůstalost po lomu, a rozhodli se tam přespat a ráno na to mrknout. To sme ale neměli dělat. Když sme se příští ráno doplazili s píchlou NOVOU pneumatikou k asfaltce, první auto, kterýmu sme skočili pod kola, patřilo farmářovi Hamishovi. Hamish, chlápek s velkýma rukama, se nám jal pomáhat. Byl fakt dost milej a když se pokusil odšroubovat ty mrchy (poté, co nám nejdřív dvakrát auto spadlo z jeho miniheverku), musel uznat, že sme asi v háji a musíme k mechanikovi. Zavolal svýmu kámošovi do Omaramy, mluvil s nim 20 vteřin, pak to položil a začal točit šroubama na druhou stranu. Ano prosím, šrouby byly celou dobu v pohodě, jenom nikoho vůbec nenapadlo, že bysme měli točit do prava. Nevim jak u nás, ale tady na NZ sou prej skoro všechny šrouby do leva a náš Šerpa je výjimka. Takže sme kolo vyměnili a Hamishovi moc poděkovali.

Kousek od Tarassu mi pak Loz razantně zatrhnul vejlet na místo, kde se točila scéna ze Společenstva, kde Arwen ujíždí před Nazghůlama :/

Ještě ten den sme přijeli do Queenstownu, skoro celou cestu tam nám pršelo, v QT dokonce sněžilo, vyzvedli sme si naše saky paky u Nicka a spol. a zas se rozloučili. A vydali sme se konečně plnit úkol, kvůli kterýmu sme na Zéland přijeli. Vydali sme se do Wanaky, místa, kde je nejlepší novozélandskej prašan a nejlepší lyžařský střediska Treble Cone, Cardrona a Snow Park.

Byla noc, asi deset večer a pomalu přestávalo pršet. Chápete, co to znamená, když v nižších nadmořskejch vejškách prší? To znamená, že tam nahoře nás má někdo rád a v Treble Cone se budem brodit čerstvym prašanem…

P.S. velkej velkej pozdrav pro celou moji dašáckou partu: Tinchen, Anet, Jirku, Hanku a Davea, Dana, Toma, Evču, Martina a panebože, určitě sem na někoho zapomněla…

A tady máte tu sviňu pískovcovou!

Nesnášim víno

2011-07-22T03:29:00.011+02:00

KIA ORA!

takže nějaký updatey, ne??

Poslední dva tejdny bylo vidět, že ste mi drželi palce, protože nás ze snadné práce přemístili na novou vinici. Dostali sme nové zadání: pracujte od úsvitu do soumraku až z vás opadá všecko maso a my vám dáme trochu peněz. A tam sme si zase uvědomili, jaký štestí sme měli předtim, pracovat na hodinovku lážo plážo :D

Na nový vinici Oyster Bay nás začali platit na kontrakt, čili podle počtu navázanejch větví. Cena byla krásná: 22 centů za wrapping a trocha trimingu (ostříhat a navázat) jedný rostliny. Výpočty nás utrvdili, že sme v háji, páč aby si člověk vydělal aspoň 100 dolarů hrubýho (což není ani minimálka), musí navázat 500 vín děnně. První den sme navázali 300...

Trošička zoufalství.

Následující dny se ale "začalo trochu dařit" a během tejdne sme se vyšvihli na špici a dokázali udělat těch pět set. Sluníčko svítilo a celkem to šlo, i když sme vydělávali míň než předtim a každej den sme se pak polozmrzačeně svalili do postele. Ehm, my vlastně žádnou nemáme, takže aspoň na matračku. Pak Loz onemocněl, tak sem musela makat sama. Dala sem si teda 7 dní v tejdnu. Pohodička. Byla sem oblíbenkyně, takže Lucy nebo manažerka Rose občas přiskočila a navázala pár kytek. A zbejval tejden poslední.

V neděli večer se však stalo něco, co sme neočekávali! DVA emaily!!! Jeden z Lake Tekapo, luxusní restaurace, kam sme si poslali životopisy před dvěma měsícema. A druhej tramtadadá

FLOCK HILL LODGE!

Tam sme si zažádali ve stejnou dobu a mezitim na to úplně zapomněli.

V prvnim případě nás zvou na pohovor a co se týáče Flock Hillu, Jason nám přímo nabídnul práci a jedeme tam v neděli.

Flock Hill je resort uprostřed Jižních Alp, vzdálenej asi 30 minut od našich stále vysněných ski resortů Broken River a Craigieburn. Mt. Hutt, kam sme plánovali koupit permici, je asi hodinu a půl odtud. Slyšíte to gradující nadšení v mym hlase?!Maj tam jezírko s chatkama i baťůžkářskej hostel, od všeho trochu. Bydlení, zdá se, bude zadarmo. Asi nemá cenu to nějak popisovat, kdo se chce mrknout a zaslintat, ať klikne na jejich stránku. Nejlepší je, že budeme v podstatě dělat všechno, občas housekeeping, občas v kuchyni (maj krásnou restauraci), někdy na baru, prostě rozmanitá boží práce v mezinárodnim kolektivu na úpatí nádhernejch hor. Ještě to musim zaklepat, dojedeme tam za dva dny.

Pojedeme touhle kráskou, která ještě nemá jméno! Naše nová pýcha :))

Až se s Jasonem domluvíme, vyrazíme pro prkýnky do Queenstownu a cestou ještě omrknem tu druhou práci. A cestou zpátky nahoru se stavíme v proslulý Wanace, kde si hodláme sjet ten nejvíc sick (odkazuju na kiwi-slovníček v historce o gauči a Whistleru) kopec, jež se zove Treble Cone. Mrkejte na ty černý!!! Dost se těšim na Tims Table. V úterý sme udělali nejlepší možnej kšeft a nakoupili si hromadu zlevněnejch piv, ke kterejm je pro každýho sleva 33 dolarů na ski pass:))

Tohle asi ocení dost Myšák

Ano, sou to zatim jenom plány, ale sou mrtě blízko. Z rodného miloučkého Blenheimu vyrážíme zejtra a nemůžem se dočkat.

V pondělí sme teda šli za Lucy a řekli jí, že to bude náš poslední tejden. Ve středu sme byli tak vyřízený, že sme jí řekli, že končíme, ale ona vyvalila oči a že prej, když nedokončíme celej tejden, tak nám nevyplatěj náš (nelegálně zadržovanej) HOLIDAY PAY, což činí nějakejch 250 dolarů a přišlo by to celkem vhod.

Zatli sme teda zuby a šli včera do práce. Bylo pod mrakem. Ráno byly 3 stupně. Během dne se to "vyšplhalo" na 6 stupňů. NE a NE a NEchceme tam bejt!!! A mírně zuříme.

Děsně sme zmrzli, ostříhali společně s Lozem každej patetickejch 120 kytek během celýho dne a jen tak tak přežili do pěti, než smě mohli odtud.

Tak nějak logicky sme se shodli, že na to fakt nemáme a že jestli nám ty peníze nechtěj dát, tak ať si trhnou.

Proto dneska výjimečně píšu v pátek, kdy už máme padla. Teď budem jenom čekat, jestli bude příští vejplata o trochu větší. Brian se naštěstí pokaždý projevil jako fér chlap, takže snad jo.

Nebohá Lozanda zatim nenašla kupce, takže bude stát v Blenheimu do jara. Pokud semka zavítá někdo, kdo by potřeboval do začátků levný auto, ve kterym se dá bydlet (hehe), neváhejte mně napsat :)

Dámy a pánové, zatleskejte prosím statečnýmu autíčku, který nám tolik pomohlo.

Můj a Lo(j)zův barák

A nakonec mám na vás prosbu... Trápí mě jedna věc, kterou nemůžu sama prošetřit, protože knihovna i Mekáč blokujou porno stránky. Statistika blogu mi hovoří, že ZanduPandu navštívilo za minulej měsíc 31!! lidí ze serveru http://porndownloadfree.net/

Může mi to někdo nějak vysvětlit prosím? O_o

P.S. sorry, že sem dneska zapomněla bejt vtipná

Koupila sem si ale růžovej lak na nehty a brzy to zase budu já!!!

Pivo forever woe!

Neměla sem skoro nic a mám skoro všecko!

2011-07-10T03:51:00.007+02:00

Lets fly this chicken coop and take the scenic route

the long way around there is no wrong way now

Lets sleep, eat and dream and savour our travels

and babble our stories to anyone who'll listen

Jauje!

Pátý týden v autě je u konce.

Čtvrtý týden práce na vinici taktéž.

Dnes je přelomovej den, vážené SRPŽ.

Na Zéland sem přijela s hloupou tisícovkou, do Blenheimu odjela ještě s trochu míň. Zima v Queenstownu měla začít v červnu, ale je desátýho července a ještě pořád pořádně nesněží, takže představa, že doteď sedim v Queenstownu a snažim se najít práci (která není), je dost blbá. Naštěstí sme vsadili všechno na jednu kartu, odjeli na "krátkou dobu" sem, do slunečné oblasti Marlborough a všechny peníze, co sme měli, sme dali za naši roztomiloučkou Toyotku Lozandu.

V Lozandě, což je v podstatě jenom soustava předních sedadel a matrace vzadu, sme strávili přes měsíc a úspěšně přežili noční mrazíky, ranní vstávání v šest do zimy a tmy a hlavně nudný deštivý odpoledne. Ale přiznávám, že pohodlný to nebylo.

Pro znázornění vám zde uvedu náš denní harmonogram, abyste viděli, že to fakt není tak úplně prdel:

5:30 Ilegáleně se probouzíme na parkovišti u muzea po noci plný převalování se na nafukovací matračce. Budík je pochopitelně ignorován.

6:10 Ta sviňa zvoní podruhý. Děláme, že neslyšíme. Nějaké to dovádění...

6:30 Začínáme se zvedat. oblíkáme si polozmrzlý džíny. Loz skáče dopředu na jedinou volnou sedačku a podává mi dozadu krosny. Přelejzám dopředu na svoji uvolněnou sedačku a strkám si do očí čočky.

6:40 Rozmražujem a odpařujem okna a startujem

7:00 Sraz u Countdownu s Lucy, naší supervisorkou a ostatníma pracantama (děcka z Malajsie). Nasedáme do vanu a odjezd směr vinice.

7:30 Začínáme pracovat. A Oujé, už se skoro rozednilo!

17:00 Končíme a jedem domů

17:30 Nasedáme do Lozandy a už je tma. Když máme štěstí, stihnem ještě zaparkovat za knihovnou a chytit poslední wifinu, než ji ve tři čtvrtě na šest odstřihnou. Když nemáme štěstí, Mekáč to jistí. Děláme nákup potravin (netrvanlivých) na další den (sladkosti, ne vůbec nám není třináct)

19:00 Ježišku, to už je pozdě! Čas sníst večeři (pizza chleba) a zalízt do pelíšku. Dvě epizody našich oblíbenejch seriálů, než mi dojde baterka v notebooku.

20:00 Muckání

21:00 Noc

Vidíte jak máme šíleně nabitej rozvrh? A takhle to vedem šest dní v tejdnu. Když je dobrej den, tak si dáme kafe. V sobotu je čas vyhrazen na návštěvu Honzy, Michala a celý party ve Vaškově baráku. V tu dobu hráváme s Lozem šachy. Né, fakt!!! V neděli dopoledne návštěva plaveckýho bazénu a tajné využití horkých sprch ve fitku.

A čokoládové mléko jako odměna, že sme přežili další tejden.

Ještě před tejdnem byly naše vyhlídky, upřímně řečeno, dost bledý. Evidentně sem si pro návštěvu NZ vybrala tu nejhorší možnou zimní sezónu a většina ski resortů ještě nemá otevřeno. Tim pádem ani nemůžem objíždět hotely a shánět práci. Tim pádem musíme zůstat v Blenheimu :/

Až tenhle tejden se všechno otočilo!

a)začalo sněžit

b)koupili sme si náááádhernej karavan (přesně teď, jak to píšu. Loz mi držel místo v knihovně a já byla dělat překupníka)

c)prodáváme Lozandu

d)sehnali sme si WWOOFING. To znamená, že budeme celou zimu bydlet kousíček od vyhlášenýho střediska Mt. Hutt u jedný paní, co vede malej ale luxusní guesthouse. Za práci pár hodin tejdně budeme mít zadarmo bydlení a jídlo. Začínáme na konci července.

e)tim pádem máme ještě dve tejdny čas vydělávat na zimu

f)sezónní permice PO-PÁ na Mt. Hutt stojí jenom 550 dolarů

g)naše vysněný Broken River a Craigieburn jsou odtamtud jenom hodinu a půl

Takže držte palce. Po všech těch útrapách to nakonec vypadá, že si zimu přece jenom užijem a ještě stokrát víc než kdybysme zůstali v Queenstownu. Všechno do sebe najednou zapadá. Mt. Hutt je čirou náhodou jedno ze středisek, kde je sníh už teď a hlavní zima přijde právě v srpnu a září, takže se strašně těšim. Doteď sme neutratili ani fň za nájem a jídlo a spoříme celkem úspěšně. Oh sem tak plná optimismu, až byste mi jednu střelili, vidět mě.

Ani ta práce na vinici není nakonec tak strašná. Vypadá to, že sme měli obrovský štěstí. Od začátku totiž pracujem na jedný vinici, kterou před náma někdo hrozně zvoral a my to musíme opravovat. Sou tam přelámaný rostliny nebo je víno špatně navázaný. Náš úkol teda je jenom chodit v řadách a upravovat, což se naštěstí nedá vyčíslit, takže sme placený na hodinu. Sice je to minimálka, ale zase máme fakt pohodu, páč se nemusíme stresovat, že si vyděláme dvacet dolarů denně. Teda jo, jedna věc mě trochu peče. Nějakou záhadou sme s Lozem nejrychlejší ze všech. Pracuje nás ve skupině asi 16 a já s Lozem sme jaksi jediný, co vždycky dokončej řadu. Tim pádem pak musíme jít pomáhat ostatnim s jejich řadama. A to si ani nemyslíme, že bysme se nějak super snažili. Abysme si zkrátili čas, hrajem "hádej, který zvíře si myslím", postupně upgradeovaný na intelektuálnější "hádej, kterou filmovou postavu si myslím" (Joe Black, Dr. Manhattan, Mrtvá nevěsta, Létající pes Falco atd.) Mám pocit, že ti sígři přesto naší rychlosti zneužívaj. A pokud ne, tak sem stejně znepokojena efektiviou práce u východoAsiatů, neb někdy se po hodině a půl práce na jedný řadě ohlídnem a všichni ostatní sou teprve v polovině. O_o

(ale ten ve žlutý pláštěnce už nás dohání). Onu efektivitu sem kdysi barvitě líčila v historce o...ehm, vlastně čemkoliv, co mě v Japonsku potkalo (od knedlíků počínaje, přes výlet do nekvetoucí zahrady a úžasnou univerzitní knihovnou konče).

Taky mám pro vás na závěr milostnou historku, abyste pochopili, proč je Loz tak bájo. To si takhle navazujeme víno na dráty a mě napadne, že zničeho nic zařvu "Loz!" a hodim po něm klacek. Loz nehne ani brvou.

"Sakra", říkám si,"to sem asi přehnala, teď si určitě myslí, že sem úplně trapná" a trochu se stydim. Načež, jakmile přestanu dávat pozor, hodí po mě Loz láskyplně klacek dvakrát větší než byl ten můj a netrefí mě.

Přejte mi, ať mě provází síla. Potřebuju bejt silná ještě dva tejdny. Pak začne zima.

Divný co? No tak vy si naopak užívejte léto a nečumte.

P.S. koho bych měla pozdravovat dneska? Všechny cestovatele! Co? Kam se chystáte?

Cause this world is ripe and ready and I don’t want to stay in the same spot
I want to see it revolve from the bottom to the top
Yeah, expose myself to culture sunshine and raindrops
And gently become in tune to the path paved in the flow

The Pit Club

2011-06-29T02:56:00.007+02:00

Když sem se v květnu na krátkou dobu poflakovala po Byron Bay s místní hudební honorací, stalo se, že Lozíček, toho času zvukový inženýr, vyprodukoval album svejm kamarádům z The Pit Club. Důvod, proč album “Move & You’re Dead" nahráli, je dost prozaický. Loz se prostě zamiloval do skladby One Of The Ones a just ji chtěl mít v iPodu. Takže ji nejdřív museli nahrát a když už byli u toho, tak jim Loz navrhnul, že jim natočí rovnou EPčko, aby už konečně jakoby byli opravdoví hudebníci.

Brit Carlos a jeho banda se nazývají "gypsy rockem" a celý album má podle mě úžasnou atmosféru. A doufám, že to je nejen proto, že sme si Pit Cluby hráli po nocích v dodávce.

EPčko obsahuje tři pomalejší songy, dva s rychlejšim tempem a pak taky ještě přídavek, kterej začne hrát až po dlouhejch devíti minutách. Doteď se za to Lozovi směju.

SHINOBI (o nindžech a tak...)

Jako poděkování kluci napsali a věnovali Lozovi song jménem Don Lorenzo, kterej bych ráda uploadovala, ale protože je to ze živýho koncertu a nerozumíme textu, nevíme, o čem je a nemůžeme tudíž cenzurovat.

Tady si kdyžtak můžete poslechnout celý album online. Ó ten zvuk! Ten zvuk!

Nebohá Pandička na tři dny otrokem

2011-06-26T04:15:00.012+02:00

Ne, nejsem mrtvá. To jen tak pro začátek.

Mám se dobře. To je dobrá věta, kterou říkám vždycky a ráda. Ale neznamená to, že se mám zas tak dobře. Dneska to bude trochu hardcore a takovej ten můj nadprůměr, co se týče historek.

Jak se teda stalo, že už skoro měsíc bydlim v autě na různejch parkovištích a děsně mě bolej ruce?

V Queenstownu, nádhernym turistickym městě na jihu Zélandu, kde sem plánovala strávit celou zimu, sem bydlela celkem tři tejdny. Dorazila sem pátýho května, sezóna měla začít na začátku června, takže sem si říkala, že budu mít aspoň čas rozkoukat se a začít hledat práci. První tři dny sme měli opravdu štěstí, že sme nemuseli spát v hostelu a místo toho nás k sobě vzal další kámoš z Pana, Nick Tweed. Vstup do jeho třípokojovýho bytu na Frankton Road byl překvapivej, protože nás rovnou přivítali další 4 kluci, který sem znala z Kanady. Největší radost sem měla z Little Johna, mýho prvního kolegy housekeepera, s nímž sme společně smejčili lidem pokoje a pozdějc, když odjeli, tak i ledničky. S Nickem sme si hezky zavzpomínali, jak k nám chodíval na návštěvu. Vždycky, když sme se Psem přišly večer utahaný z práce do našeho kanadskýho bytečku, překvapil nás Nick, sedíce v našem prázdnym obýváku a koukajíc na naší televizi s tim, že jeho je rozbitá. Nikdy sme úplně nepobraly, jak se dostal přes bezpečnostní kód. S Nickem sme teda zavzpomínali na doby, kdy v televizi běžel program s nadčlověkem MANTRACKEREM a my ho hrozně žrali (já dodnes).

Díky tomu, že sme měli fajn gauč na bydlení, mohli sme se s Lozem soustředit na další úkoly jako například najít si dům a práci. Dům sme díky neschopnosti místního Vodafonu zařídit nám sim karty dřív než za čtyři dny našli až po čtyřech dnech, ale zato stál za to! V krásnym baráčku blízko jedinýho většího supermarketu sme se skamarádili se spolubydlícíma Simonem, Annou a Arthurem. Nájem byl jenom 105 dolarů měsíčně na jednoho včetně elektřiny a vody a hlavně v noci neomezenej internet. Interenet je totiž tady v kiwilandu dost velkej problém, páč oni ještě nevynalezli normální neomezenj internet a všude tady dostenete jenom giga na měsíc. A nájem je většinou tak 135 plus inkaso. Jak se taky ukázalo při prvnim pokusu obejít místní restaurace s životopisem (dělala sem barmanku ve Skotsku kapiš?), najímat se mělo až na začátku sezóny. Vesele sme teda s Lozem zalezli do naší nový postele, koukali na seriály (Its Always Sunny In Philadelphia, Inbetweeners, Parks and Recreation a Better Off Ted), pekli muffiny, procházeli se po krásnym Queenstownu, dělali výlety, smažili kila okonomijaki a čekali.

To byly opravdu krásný dny, kdy sme ještě nevěděli, co nás čeká…

Do toho sme potkali lidi z českýho baráku a můj spolužák z první třídy, Honza, nám povyprávěl krásnou historku o zaslíbeném městě na severu ostrova jménem Blehneim (Blinem), kde roste strdí a víno a na pruningu (prostříhávání) vína se dá vydělat dvě stě dolarů denně. Práce zaručena!!! Minimální mzda na NZ je asi 13.50, takže to je dvakrát víc než sme si kdy mohli vydělat v Queenstownu a proto v nás začala hryzat myšlenka, že ten Queenstown zas tak úžasnej není, neb Remarkables a Coronet Peak resorty nejsou moc velký a stejně nebudeme mít peníze na sezónní ski pass za neuvěřitelných 1600 dolarů, nehledě na to, jak strašně draho v Queenstownu je (klidně bych srovnávala s Whistlerem). Od toho okamžiku sme se už ani neobtěžovali pídit se po normální práci a čekali na den odjezdu do Blenheimu, kde si během měsíce dvou vyděláme strašlivě sexy peníze a pak to všechno projezdíme na snowboardu po celym Zélandě.

Nadešel den D, 27. Května a poté, co se k nám přifařili i Lozovi kamarádi Coco, Sam a Kylie, nasedli sme do jejich auta a s pár kusama oblečení na DOČASNEJ pobyt na vinicích sme za noc ujeli 800 kilometrů, abychom se vynořili v Blenu, kde na nás už čekali Honza s Michalem. Ve dvou autech sme hned zkraje dne začali objíždět slavnou Marlboroughskou vinnou oblast a zastavovali u každý z tisíc vinic, co jich tu je. A na každý nám s úsměvem děkovali, že bohužel už maj svý lidi, popřípadě, že máme zavolat kontraktora a nechat se najmout jím.

Kdo je to kontraktor?

Doufám, že nebudu znít moc protikontraktorsky zaměřená, ale v podstatě sou to vypočítavý pičky, který přišli na to, že když farmářům nabídnou, že jim sami dodaj pracovníky a postaraj se o papírování, tak farmářovi ubude práce a oni budou moct krást peníze přímo od svejch zaměstnanců. Praxe je taková, že kdybyste například pracovali přímo pro farmáře, tak dostanete třeba 60 centů za jednu rostlinu. Počty jednoduchý. Protože se ale do tohohle procesu vetřeli kontraktoři, tak teď už přímo pro farmáře pracovat nemůžete. Musíte jít za kontraktorem, kterej s váma podepíše pro vás mrtě nevýhodnou smlouvu, strhne vám peníze za všechno možný a za rostlinu zaplatí 20 centů. Počítáte správně. Kontraktor si teda do kapsy strčí těch přebejvajícíh 40 centů a hodí nohy na stůl, zatímco vy dřete jako voli. Protože sou ale ceny nastavený tak chytře, tak ať pracujete sebevíc, stejně si nevyděláte o moc víc než je minimální mzda.

Asi chápete, že tohle sme teda fakt nechtěli. Největší úspěch, co se nám podařil, bylo ale jenom pár telefonních čísel, který sme po farmách rozdali s tim, že se nám kdyžtak ozvou. A pomalu padala noc. Odjeli sme teda na camping ground kdesi za Spring Creekem na mořskym pobřeží. Honza s Michalem byli v pohodlíčku, s velkym auťákem a postelí vevnitř, neměli problém. Coco měl taky ve svým autě místa na spaní dost.

Sam s Kylie si postavili stan a já s Lozem sme vyfásli stan od kluků. Taky karimatky, protože sme samozřejmě neměli nic svýho. Jediný štěstí bylo, že sme si před odjezdem ze Simonova baráku vyprosili od Simona jeden starej rozbitej, ale úžasně tlustej spacák, pod kterej sme se ve dvou skrčili. Teplota v noci padla na 8 stupňů a bez polštářů a pořádný přikrývky nám fakt nebylo hej. První noc teda byla hrozná.

Druhej den sme se začali rozkoukávat. Pro bezdomovce je v podstatě nejdůležitější lokalizovat Mekáč a zjistit, jestli tam maj zadarmo internet. Check. Druhej bod jsou nástěnky s inzerátama v nákupních centrech. Countdown supermarket check. Otevírací doba knihovny s internetem check. Charity shops check! V rámci příjemnějších nocí sme si teda koupili polštářky v sekáči po dvou dolarech. Nálseují další neúspěchy při hledání práce. Lozovi kamarádi začínaj bejt nervózní a já ještě víc. Vracíme se do kempu a trávíme další vysoce příjemnou noc ve stanu za poryvů větru. Vedle nás parkuje další parta seskupená okolo kluka jménem Jeremy, co tady stanuje už tejden, to nám na optimismu teda moc nepřidává. Ale aspoň se všichni sesunujem k jednomu ohni a je veselo. A vyměňujem si navzájem užitečný telefonní čísla.

Třetí ráno sme zas nevyspalí a taky nemáme vařič, abysme si aspoň udělali kafe. Po dlouhym rozvažování, co dělat, usuzujem , že sedm je moc velká skupina a nikdo nám nedá práci a musíme se rozdělit. Pro Coco, Sama a Kylie sme trochu moc přítěž a musíme je teda opustit a přidat se k českejm klukům, který sou ale ten večer pozvaný k nějakejm dalším Čechům na bramboráky a nevěděj, jestli mě a Loze můžou přivíst. Na google maps si nacházíme místo, kde budem stanovat, a kluci nás tam vyhazujou s našema ruksakama. Na Zélandě si samozřejmě nemůžete postavit stan, kde se vám zlíbí a okolí Blenheimu je navíc obklopený vinicemi a soukromýma pozemkama, takže najít místo je skoro nemožný. Přesto jedno máme a stavíme stan v malym lesíčku směrem na Nelson. Noc trochu lepší,aspoňže nefouká a máme nabitej notebook, takže můžem koukat na Better off Ted. Od týhle chvíle nevíme nic o druhý skupině a sme naprosto závislí na Honzovi s Michalem a jejich autu.

Čtrvrtej den je neděle, takže sehnat práci je bez šance. S Lozem probíráme všechna pro a proti a přemýšlíme, co dělat, protože takhle to samozřejmě nejde. Nabíraj nás kluci a jedem rybařit s těma Čechama, u kterejch včera byli na večeři. Hoši sou dost v pohodě, takže se nesměle ptám, jestli by jim vadilo, kdybysme si u nich dali po 5 dnech sprchu, ohřáli se a uvařili si nudle. Obdržíme pozvání do prvního českýho domu uprostřed vinic. Obyvatelé sou děsně milí, dostáváme první teplý jídlo po několika dnech - rybu s bramborama a nabízej nám, že se můžem vyspat v zimní zahradě, kde je trochu teplejc než venku. První noc na nafukovací matraci, kterou sme si koupili.

Další ráno zase nekonečný hledání práce, ale tentokrát nám zase všude říkaj, že musíme vydržet do královniných narozenin, protože s pruningem se začne teprve pak. Královniny narozeniny maj bejt přístí pondělí a vidina dalšího tejdne ve stanu bez práce a jakýkoliv aktivity, je smrtící. S Lozem přemýšlíme, že se vrátíme zpátky do Queenstownu, což se ná ale taky moc nechce protože víme, že naši kamarádi v Nickově bytě taky pořád marně hledaj práci.

Když sme pevně rozhodnutý vydat se příští den na stop, Honzu napadne, že má ještě jedno číslo na nějakýho kluka, co tu bydlí. Voláme Vaška a Vašek říká, že hladá spolubydlící a máme se přijít podívat na barák. Je sedm večer a Vašek očekává jenom Honzu a Michala. Místo toho přijíždíme ve čtyřech a ten večer stopem přijíždí i další českej pár z Queenstownu, takže je nás rázem šest. Vašek kulí voči, ale souhlasí, že tam můžem PÁR DNÍ přespat, než si najde nějaký jiný spolubydlící (Vašek totiž nechce bydlet s Čechama, aby musel mluvit anglicky) a my nějaký jiný bydlení. Pátou a šestou noc teda konečně trávíme ve skoro vlastním pokoji. Bohužel tím, že se k nám přidala Šárka s Kubou, už pro mě a Loze není místo v autě a sme úplně v háji, protože nemáme už žádnou šanci najít si práci. Ze zoufalství obcházíme kontraktory a upisujeme se u dvou. Práce přesto není.

Když už je nám úplně nejhůř, přichází zázrak: na nástěnce najdeme inzerát od paní, co prodává svý starý auto. Za 1000 dolarů, což je přesně hranice, kterou si ještě můžeme dovolit zaplatit, než budem úplně na mizině. Vsázíme všechno na jednu kartu a druhej den si odvážíme krásnou dvacetiletou Toyotku Coronu v perfektnim stavu a místem vzadu akorát tak na matraci. Jmenuje se LoZanda. Po příjezdu k Vaškovi nám Vašek oznamuje, že si to rozmyslel a můžem zůstat, nicméně my s Lozem už fakt nemáme peníze na nájem a stěhujem se do auta. A autem do Polard parku na první tři noci. Máme tam pěknou umejvárnu a krásnej park, kde ráno krmíme kachny a jíme čokoládu.

Potom následovalo pár dalších rozmazaných dnů, když sme konečně měli první štěstí a dostali sme práci u kontraktorů z Vine Power. Sice to bylo to poslední, co sme si přáli, ale nedalo se dělat nic jinýho.

Práce u Vine Power, největší kontraktorský firmy v Blenu, byla fakt legrace. Podepsali sme smlouvu, kde stálo, že první tři dny budou zkušební a pokud budem pracovat dost rychle a dosáhnem na minimální mzdu, tak si nás nechaj. Na minimální mzdu sem ani omylem nedosáhla a proto sem byla vyhozena. A fakt mě to nemrzelo, protože sem během těch pár dní doslova prožila kulturní šok. Každý ráno ve tři čtvrtě na sedm!!! sem byla s pár dalšíma holkama - sympaťačkou Marťou z Čech, Natalí z Francie a děvčaty z Wanuatu naložena do dodávky a odvezena na vinici, kde sme osm hodin bez přestávky stříhaly a wrapovaly víno. Wanuatky, který tady sou už několik měsíců, jedou asi stokilometrovou rychlostí, zatímco my, ostatní se mohly přetrhnout a stejně to jenom vypadalo, že se za nima mírně šinem. Supervisorku nám dělala OLALA Češka, Lenka. A propos, další fakt o Zélandu je, že nejhorší spodina, se kterou se setkáte, sou zde usazení Češi, co si tady dělaj "kariéru" a přiživujou se na ostatních. Lenka, opojená faktem, že se po 6 letech života v Blenheimu dokázala vypracovat na plantážnici s platem o dolar na hodinu vyšší než je minimální mzda, mě fakt pobavila:

Si takhle druhej den stříhám větev a zničeho nic se z řady o pět metrů dál ozve ječivé:"Žaneto, jestli to ještě jednou střihneš předtim, než to přivážeš, tak sedíš v autě!". Upřímně sem se tomu podivila, protože takhle na mě nevolala ani paní učitelka, když mi bylo deset. Třetí den nás Lenka nechala pracovat tři hodiny v dešti a to už sem teda fakt klela. Když mi bylo milostivě v jednu hodinu odpoledne oznámeno, že nejsem dost rychlá, s radostí sem zahodila nůžky a přestala se cejtit jako otrok.

Lozíček si v můžské skupině vedl podobně. Večer nám najednou zazvonil mobil a ozval se nám Brian z VinCon, jesstli chceme pracovat pro něj. Vyjednali sme si celkem fajn podmínky a po Vine Power sme ani nevzdechli.

O tom, jak se nám daří teď, napíšu příště. Už sme tady měsíc, pořád bydlíme v autě a nemáme teplý jídlo, ale víte co? Sem zamilovaná a moje city jsou OPĚTOVÁNY, což je něco, co se mi naposled povedlo asi v devatenácti. A když venku mrzne, tak v autě sice taky, ale je docela kůl mít si o koho zahřát nohy.

Takže jo! Mám se dobře!

P.S. Zdravím Výsonín a moc doufám, že vám to sestra čte nahlas a že se bavíte. Zdravím prarodiče a nešilte :). A zdravim hlavně taťku, kterej určitě teď nostalgicky vzpomíná na nádhernou dobu, kdy na vejšce nějakou dobu v autě bydlel on :)))

Železný Pas, Lórien a místo meče puška

2011-05-26T03:46:00.014+02:00

Podle vašich komentářů usuzuju, že z Pána Prstenů šílíte, takže budu pokračovat :D

Je fakt super, že tady máme pár kamarádů s autama, takže nemusíme sedět doma a někam se podíváme. My si auto zatim dovolit nemůžem (i když slintáme nad každym karavanem na prodej, okolo kterýho projdem), ale za měsíc už to bude třeba jinak.

S Chrisem sme se dohodli, že když zaplatim benzín, tak mi bude dělat řidiče a vezme mě, kam budu chtít. Prst (ten) sem na mapě zabodla do kouzelné hornaté oblasti Glenorchy a že pojedeme najít Železnej Pas. Loz se na to moc netvářil a podle jeho slov nechápal, proč chci zrovna na TU mýtinu padesát kiláků odtud, když se můžu postavit doprostřed rugby hřiště v Queenstown a pořád to tam bude vypadat jako v Železnym Pase. Smířila sem se s celodenním výsměchem obou chlapců a jejich uchechtávání za mýmy zády a nakázala jet podél jezera Wakatipu do Glenorchy, odkud vede krásná vyhlídková silnice jménem Paradise Road, potom Roteuburn Kinlock Road a cíl cesty je most na Dart River, ze kterýho můžete krásně pohlédnout na Železnej Pas. Bez věže ovšem :((( Tenhle obrázek je z prvního mostu. Pro přesnej popis cesty a pár užitečnejch informací, můžete klikat semka.

Po cestě se nám otevřely krásný výhledy na hory a řeky, takže klukům naštěstí trochu sklaplo. Přesto ze mě měli legraci a pokaždý, když sme jeli kolem nějaký louky nebo mýtiny, tak se mě ptali, jestli to není ono. Pfff! Jeden z nejlepších výhledů dostanete na posledním ze tří jednosměrnejch mostů, který cestou přejedete. Pak se cesta stáčí zase zpátky na jih. Kousek za třetim mostem se dá ale uhnout do prava a autem můžete dojet až na začátek turistickejch tras, který vedou v okolních horách. Pro fanoušky PP je nejpříhodnější Routeburn Track, kterej je asi na tři dny a hlavně vede kolem lesíka, kde bydlej elfové!!! My bohužel tři dny neměli (nebo měli, ale neměli žádný vybavení jako třeba pasti na medvědy), takže sme fotku z Lorienu simulovali v lese poblíž silnice, kterej vypadá ale úplně stejně.

Neměli sme pasti, ale zato sme měli nějakou náhodou brokovnici, takže další zastávka byla přímo na velký louce, kde digitálně vzniknul Sarumanův Orthank a Gandalf tam rejdí na koni. A že tam v podstatě nic nebylo, stříleli sme. Kluci by určitě rádi tvrdili, že sme stříleli na něco, pravda je ovšem taková, že sme stříleli zcela na nic. Vlastně ano, trochu sme stříleli na Loze. Naštěstí Loz dopad o dost líp než kamarádka Kylie, co to od Chrise schytala do nohy minulej měsíc.

Coco loví králíka

A konečně, podařilo se mi ulovit celkem pěknou fotku Železnýho pasu. Je z trošičku jinýho úhlu, ale je prostě vidět, že sem si zase jednou něco podiktovala. Tuhle fotku bych ráda věnovala Lukášovi T. On ví proč :)

vs.

No, dneska to je spíš takovej fotoblog. Musim počkat na nějakou akční historku. Teď se jedu na pár dní vytratit z dosahu internetu, tak doufám, že to nějak přežiju. Jenda, jaho kamarád Michal, Coco, Sam, Kylie, Loz a já máme alternativní plán jak rychle ještě

před sezónou vydělat nějakej cash, abysme mohli zimu strávit na prkně a ne v práci, tak držte prosim palce.

Ještě jedna zajímavost: na Zélandě si můžete legálně koupit v obchodě trávu (technický konopí, co nefunguje, ale nikdo kolem mě si to nenechá vyvrátit) a taky taneční pilulky. Čumim i já. Ale s těma nemám absolutně nic společnýho. Chemie je fuj fuj.

Pozdrav pro Jarečka, mýho nejstaršího (služebně) a oblíbenýho čtenáře, páč ho dost oceňuju (to není žádná asociace, prostě pozdrav).

P.S. Mám propíchlej pupík. Babičkám se to nebude moc líbit O_o

Vaše vskutku Brutální Panda

Řeka Stříberka, brod přes Bruinen a řeka Anduina

2011-05-18T03:57:00.017+02:00

řeka Arrow

Sem v euforii. Všude okolo mě sou místa z mýho super oblíbenýho filmu a ještě lepší je, že na některejch těch místech už sem byla. Takže dneska zakládám novej štítek s názvem Honba za LOTR, kde ostatní geeky (třeba jako Cishe) budu děsně deptat božíma povědomýma fotkama. Výklad o Queenstownu a mojí práci a vůbec nechám na příště. Tohle prostě nepočká!!!

Všechno to začalo bejt akční, když asi před dvěma tejdnama kamarádka Petra, kterou sem vloni poznala ve Whistleru, hodila na FB takový pěkný fotky. Že ty hory vypadaly trochu povědomě, klikla sem a ujistila se, že jde o Novej Zélend, konkrétně o Queenstown, kde se nacházim i já. Nadšeně sem se jí ozvala a za tejden sme s Lozem obdrželi pozvání na narozeninovou párty. Ha! Párty se konala v ČESKYM baráku a nenápadně sem se teda vsunula do zdejší český komunity. Druhý překvapení následovalo když kolem mě na párty prošel týpek v boratovskejch plavkách (a šortkách naštěstí!) a jal se vesele vykřikovat "jé, čau!". Byl to Bláža, můj spolužák z první a druhý třídy a společnej kamarád našich kamarádů z Pardubic.

Do Queenstownu sem přijela proto, že je to proslulý centrum lyžování a outdoorovejch a adrenalinovejch sportů na NZ a v dosahu jsou tu dva ski-resorty - Remarkables a Coronet Peak.

Měla bych ale vlastně nejdřív napsat, že NZ se dost liší od kanadskejch hor. Rozdíl je v tom, že na Zélandě se dost krutě chrání příroda a nenajdete tu klasický horský vesnice třeba jako v Alpách. Něco jako moje kanadská Panorama Mountain Village , kdy bydlíte přímo na kopci, tu neexistuje. V lyžařskejch střediscích tady najdete jenom parkoviště, vleky a možná jednu nebo dvě bistra na zahřátí kostí. Staff i hosti bydlej ve městě, v našem případě v Queenstownu, a dojížděj každej den asi půl hodiny.

Můj hon na Pána Prstenů začal v den, kdy nás Honza vzal na jeden úplně sakra nenápadnej vejlet a teprve na kopci sem pochopila, kde že sme se to sakra octli. Tenhle vejlet sme podnikli s Honzou a jeho českou posádkou, dvěma autama právě nahoru na Remarkables (kde to pořád moc nevypadá, že má za chvíli začít sezóna:/) V hledání LOTR lokací mi skvěle pomáhá zélandskej bestseller Iana Brodyho The Lord of the Rings Location Guideook. A co se týče okolí Queenstownu, tahle mapička poslouží krásně pro orientaci. A ještě tihle Češi si to tady dost procestovali. Tak jdem na to!

1. Řeka Stříberka

Scéna, kdy po opuštění Morie a obrečení Gandalfa Aragorn běží kolem jezera a probíhá řekou Stříberkou a pak vyhlíží Lórien.

Auta sme po celkem napínavý jízdě do strmejch zatáček - místama bez svodidel - zaparkovali úplně nahoře u lanovek ve vejšce něco přes 1600 metrů. Odtud sme se vydali nahoru k horní stanici prostřední sedačky a pak se drápali do kopce lehce náhodným směrem. Protože už sme byli ve vejšce asi 1750 metrů, na zemi leželo asi deset cenťáků sněhu. Já a Loz sme si rozhodně neměli zapomenout pořádný boty. No stalo se...takže sme cestu absolvovali štylově v teniskách. Taky podrážky na teniskách nic moc, takže sem se cestou lehce rozbila. Pak sme ale dolezli k jezeru Alta a vypadalo to tam dost povědomě. Někteří členové naší výpravy tvrdili, že je to jezero s Krakenem před Morií, ale to se mi nezdálo a podle maličkýho jezírka vedle sem to správně odhadla na řeku Stříberku, co teče do Lorienu.

Skákala sem jako jatá.

A dost sem litovala, že sem svoji elfskou kápi a šaty (nekecám) nechala doma v Čechách ve skříni.

Bohužel sem nenašla žádnej screenshot Aragorna běžícího přes vodu, kterou mám na fotce, ale původní obrázek můžete najít v mym albu na žandě pandě ve světě a porovnat si je, že nekecám. Alta Lake leží vzadu v mlze.

A pak přišla sněhová vichřice...

2. Brod přes Bruinen

"If you want him, come and claim him!"

Asi 20 kiláků od Queenstownu se nachází bývalé zlatokopecké městěčko Arrowtown ležící na řece Arrow, kam sme se vypravili na krátkej odpolední výlet s Lozem a jeho dobrym kamarádem Chrisem zvaným Coco, abysme si urvali pár fotek nádhernýho kaňonu a pokusili se najít brod, kde Arwen zaháněla Nazgůly. Ten nejslavnější záběr se sice točil v nedostupnym Skippers kaňonu, ale u Arrowtown vzniklo pár záběrů Arwen přijíždějící k řece a je to tam fakt kouzelný. Doporučuju udělat si hodinovou procházku proti proudu řeky, kdy vás úzká stezka zavede do kaňonu a místama se dostanete na úžasný vyhlídky, kdy na jedný straně cesty se tyčí strmá skála a na druhý straně je hluboká propast s modro modrou řekou. Nebo pokud máte offroada, dá se kaňonem projet i autem přes tunu hlubších i mělčích brodů a podle všeho to je dobrá zábava. Já sem bohužel nevěděla, že se místo, kde Nazgůly spláchne voda, natáčelo někde jinde a pořád sem si pro sebe čmuchala a přemejšlela, kde to tak asi bude. Byla sem tak hardcore, že sem se dokonce chvíli i brodila na místo, který se mi pozdávalo, a skoro mi pak za odměnu upadly nohy. Ne blahem. Zimou. A navíc to samozřejmě nebylo TO místo. Na podívání je pěkný i samotný Arrowtown, ma to totiž takovej ten feeling starýho divokýho západu.

3. Velká řeka Anduina

Společenstvo se plaví z Lorienu po největší řece ve Středozemi směrem k Argonathu, pilířům králů. Okolo sou skaliska...

Dalších pár kilometrů od Arrowtown směrem na Cromwell po cestě narazíte na nejslavnější novozélandký bungy jumping a zároveň nejstarší na světě, protože právě tady se v roce 1988 otevřelo skákáno hlavou dolů na gumě veřejnosti. Koho by na rozdíl ode mně lákalo nechat se shodit do 43 metrů hluboký propasti nad řekou Kawarau, nechť si klikne na odkaz. Minimálně pohled na vřeštící odvážlivce ale stojí za vidění. Taky starobylej most, ze kterýho se skáče, je nádhernej a řeka neméně.

Přímo naproti Bungy Jumping Centre se dá najet na úzkou štěrkovou silničku, která vás dovede k místům, ze kterejch je skvělej výhled na řeku Kawarau, toho času Anduinu, kde společenstvo obdivuje obří sochy gondorskejch králů. V tomhle případě bych řekla, že se fotka celkem povedla, protože je na ní vidět přesně ten samej skalnatej záhyb jako ve filmu. A neříkejte mi, že se to nepočítá, když sem nevlezla do vody. Trošku škoda je, že sem měla blbý večerní sluníčko a není vidět barva vody.

A to počkejte až se vytasim se Železnym pasem!!!

P.S. Pozdrav pro Smetáka, kterej má zvláštní nápady a pozdrav pro sestru, která dělá mrtvýho brouka. A pusinku pro Loze za to, jak odvážně trpí moje ptákoviny.

Děkuju, dobrou noc Vám!

Panda s faunou

2011-05-14T11:44:00.014+02:00

Skippy, Skippy, věrný je náš kamarád,
Skippy, Skippy, každý má Skippyho rád

Nazdar bazar kamarádi,

Ještě předtim, než se rozepíšu o Zélandě, chci uvíst na pravou míru svoje klokanní dobrodružství. Poslední tejden sem strávila u Loze a jeho rodičů na předměstí Melbourne. Jak sem tuhle psala, že sem ještě nezkusila bejt hopper...Lozův nejlepší kamarád z dětství, už brzo slavný melbournský raper Ollie MC, měl freestyle battle koncert, tak sme ho šli podpořit. Nejlepší na týhle akci bylo, že sem se po víc než roce potkala s Petem, dalším dobrým kámošem z Kanady.

Pete a Loz jeli do Panoramy společně a já se Psem sme se s nima poprvý pořádně daly do řeči na jednodenním staff vejletě do Kicking Horse. Do tý doby sme se vůbec neznali, ale ten den sme celej projezdili v seskupení já, Pejsek, Zack, Loz, Pete a Anthony a odpoledne sme si užili parádní prašan, protože se krásně...prášilo. A předevšim sme se strašně splavili na tyčince Snickers, u příležitosti olympiády přejmenovaný na BELIEVE. A taky na dropu jménem Terminátor. Od té doby sem byla s Lozíčkem a Pítem kamarádka. A teď sem ho teda konečně viděla zase na živo a bylo to moc roztomilý shledání. Tak roztomilý, že sme se rozhodli následujídí den podniknou něco společně a vzali Petovo auto a vyrazili směr Philip Island, vzdálenej dvě hodiny od Melbs. Na Philip Island najdete spoustu suprovejch věcí k dělání. Asi nejslavnější je podívaná Penguin Parade, tedy pochod tučňáků, kterej se koná večer po setmění, kdy už jim nehrozí nebezpečí od racků, že je

sežerou a stovky tučňá(č)ků vylejzaj z moře na břeh a zalejzaj do nor na pobřeží. Nějaký chytrý lidi se toho rozhodli využít a udělali z toho atrakci, načež v jedný zátoce vztyčili obří reflektory a lidi je tam každej den choděj očumovat z tribun, fakt super šou.

Na Philip Island se taky nacházej úžasný pláže. Počasí a podmínky pro surfing jsou tady jedny z nejstabilnějších po celej rok a proto se tu často pořádaj závody, třeba Rip Curl 2005 nebo Roxy Pro Women's Surfing Festival. My sme bohužel nechali prkno v našem karavanu, takže sme se museli zabavit jenom vzdycháním a koukáním na surfaře v dálce a bojem proti obřím vlnám. Na to, že byl podzim, počasí bylo naprosto perfektní (taky sem hare onna, že Juro, tedy žena, co nosí krásný počasí).

Na oběd sme si zajeli na samej západní cíp ostrova, kde se rozkládá nádherný přímořský městečko Cowes a dali si strašně velkou nálož žraločích fish and chips a nakrmili tunu racků (kromě jednoho, kterej byl zlej na všechny ostatní a kousal je) zbytkama. Potom sme se rozhodovali, co dál, Pete chtěl na další pláž, k Pyramid Rock, Loz navrhoval, že bysme se měli jít ztratit do labyrintu a já nevěděla. O plánu se rozhodlo v okamžiku, co sem zahlídla klokánky za plotem a uprosila kluky, ať zastavěj. Zaparkovali sme u Wildlife Park a rozhodovali se, jestli jít dovnitř nebo ne. Načež to rozseknul jeden Číňan vycházející ze dveří s tvrzenim, že to, co vidíme, není všechno, a že si vevnitř můžem klokany i pohladit. Sem fakt happy, že sme se rozhodli zaplatit vstup 17 dolarů, protože realita byla daleko divočejší než co si můžete představit. Klokani a wallabies klokánci a emuové chodili všude kolem volně, dostali sme sáček s krmením a mohli sme drbat zvěřinu za ušima, jak nám bylo libo, protože se vůbec nebáli.

Místo toho sem se pěkně bála já, protože emueové sou děsně velký a maj velký červený voči a šli po našich sáčcích s krmením. Fotka mluví sama za sebe.

Dále sme koukali na dingy, tasmánský čerty - už chápu, proč se jim říká devils, hrozně na sebe ceněj zuby a zuřivě syčej a řvou a fakt respekt.

Sem byla celkem ráda, že byli ve výběhu. Pak wombaty, koaly, kasuáry, který taky nechcete potkat na procházce (jak tady můžou vůbec ti Australani žít, v podstatě na každym rohu číhá smrtelný nebezpečí), taky pelikány a tak. Večer sme se rozhodli vydat se zadarmo na Penguin Parade, zaparkovali sme drze auto na parkovišti, ale místo toho, abysme si zaplatili tribunu, šli sme na procházku k pobřeží oklikou, neb Pít tvrdil, že po setmění se celý kopce zaplněj tučňákama tak jako tak, takže není nutný platit za sezení. Můžu potvrdit, že sme pár tučňáků po cestě viděli a celkově to byl fajn trip. Večer sme ještě v Pítově garáži popili a dali si jointa s jeho tatínkem, strejdama a bratrem a rozloučili se s tim, že nás Pít přijede navštívit a zajezdíme si spolu jako zastara.

To je teda zatim vše z Austrálie, uvidíme, jestli se tam ještě nevydám cestou zpátky. Kapitola je nicméně uzavřená, Lozíčka sem si převezla s sebou a už hezky bydlíme a odteď do vás budu prát geekoidní fakta o Pánu Prstenů horem dolem, tak se na to pěkně předpřipravte.
A jedna nevhodná fotka Píta, mě a Loze na konec.

Peace a jaro všem

V roce 2001

2011-05-07T09:58:00.006+02:00

...sem si nechala narůst dlouhý blonďatý vlasy a nevěřícně se dívala na reklamu na Mattoni a chtěla vyhrát cestu do Země Pána Prstenů.

Teď je rok 2011. Deset let a kruh se uzavírá. Jsem tady.

Když sem poprvý uviděla zdejší hory, rozbrečela sem se štěstim.

Pamatujete na tu dobu, kdy ste seděli v kině, byli ochromení nádhernejma záběrama, kdy kamera lítala nad bězícím Aragornem, Legolasem a Gimlim a žrali ste každý slovo? Každej velkohubej proslov? Tak si vzpomeňte. Taky ste měli husí kůži? Filmy můžou lidem měnit život.

Be passionate. Live Your lifes with passion. Live YOUR lifes!!! LIVE!!!!!!!!

Splnila sem si životní sen woe a ať je moje budoucnost jakákoliv a možná nebudu mít v životě moc peněz, protože sem uklizečka, ale zato budu mít pár historek pro svý děti. Si piště :))

Klikněte a vraťte se o sedm let zpátky...

Mutace

2011-05-06T13:28:00.018+02:00

"Panda opět seděla. Na sedačku spolujezdce už začínalo pařit slunce a na rameni jí klimbal spící Loz, unavený po včerejším řízení. Paul spal vzadu, na provizorně zbudované posteli, obklopen svým obvyklým bordelem a chaosem, který už Pandu ani nevzrušoval. Zbývala jedna hodina do poledne a tou dobou podle plánu měli všichni tři projíždět Welcome Home festivalovou branou na Confest. Místo toho úmorně čekali na mechanika, který tu měl být už před hodinou. Když předešlé noci začal karavan vydávat dávivé zvuky a trojice zůstala zaseklá v kopci v odstavném pruhu na noční dálnici kousek za Sydney, situace vypadala beznadějně. S tím, co ale prožívali teď, se to nedalo srovnávat. Love Machine se tenkrát přeci jenom po patnácti minutách startování rozjela a vydržela až k nejbližšímu exitu, kde se Panda, Loz a Paul rozhodli přenocovat a nechat přehřívající se motor vychladnout. Problém byl v tom, že motor přes noc vychladl až moc a v osm ráno bylo auto stále nepojízdné. „To je konec, v autoopravně nám přece řekli, že šance, že se tímhle dostaneme do Melbourne, je minimální, jednou to přijít muselo“, myslela si pro sebe Panda. Na Confest už ani nemyslela, byla to velká zajížďka do země nikoho, a mnohem důležitější teď bylo, jak se vůbec dostat do 800 km vzdáleného Melbourne. Paul byl přesvědčený, že je potřeba jenom počkat, až vysvitne slunce a trochu auto ohřeje, což nemohlo trvat zase tak dlouho. Trojice se proto vydala na několikakilometrový pochod k blízkému městečku doplnit zásoby (což skončilo tím, že si Panda s Lozem koupili jednu plechovku husté dýňové polévky) a Panda se rozveselila, když poprvé zahlédla australskou verzi srnek, klokany skákající po poli. Po návratu ke karavanu, který už byl slunečními paprsky chvilku zalit, došlo k obrovskému zklamání. Love Machina vypadala docela mrtvě a nezbývalo, než znovu zavolat mechanika.

Panda počkala ještě půl hodiny a potom jemně vzbudila Loze a přesvědčila ho, že má zavolat znovu, protože pomoc byla na cestě už příliš dlouho. Ukázalo se, že mechanik nemohl místo, kde parkovali, najít a jakmile mu Loz znovu vysvětlil, kde se nacházejí, byl tu coby dup. Bylo téměř jisté, že se dozvědí nejhorší možnou variantu, totiž, že jim bude řečeno, že auto je odepsané, budou znovu odtaženi za nehorázné peníze a do Melbourne pojedou vlakem s deseti taškami a surf prknem. Panda byla excelentní ve vymýšlení hororových scénářů… Mechanik mezitím zapojil autobaterii, utáhl pár šroubů, něco nalil do motoru a vzduch prořízl ten nejsladší zvuk, jaký si Panda dokázala představit. Nebyly to kytary, byl to zvuk běžícího motoru."

Čau vy skety jarní v Česku, zdravim z podzimnim sluncem zalitého Melbourne.

Dnes povyprávim o tom, jak sme s rozbitym autem bez těsnění (ať to znamená cokoliv) ujeli dva tisíce kilometrů, dvakrát se složili, pili výhradně alkalizovanou vodu, minuli Sydney a Canberru, sprchovali se na benzinkách, pařili v bahně a nakonec se přes veškerá očekávání doplazili do Melbourne.

Život nemůže bejt vždycky takovej, jak si ho naplánujete. Já měla v plánu cestou na alternativní festival Confest uprostřed australský bushe navštívit dvě města, kde mám kamarády, ale všechno dopadlo trochu jinak.
Na cestu sme se vydali ve třech. Snížit náklady na benzín nám pomáhal Skot Paul, legrační a dost nudný mužík (jak sem zjistila za ty tři dny, co sem s nim neplánovaně strávila na dvou metrech čtverečních) se zálibou v alternativní medicíně, fantasmagorických konspiračních teoriích a alkalizovaný vodě, která je kdovíproč MNOHEM lepší a zdravější než normální voda (?).

Oddysea začíná ve středu, v 8:00, kdy dáváme sbohem Arts factory a Byron Bay a vydáváme se směr Sydney. 450 km šlape Love Machine jako nová. Už se smráká, a jestli chceme stihnout večerní rande se Sami a přespat na okraji Sydney (jinde hrozí, že nás vyženou cajti, spaní v karavanu je z podivných důvodů zakázaný). Bohužel 250 km před Sydney se začíná přehřívat motor a musíme zastavit a dolejvat vodu. Jedeme deset kilometrů a zastavujem znovu. Pak ještě jednou. Plazíme se, načež je motor už fakt dost horkej. Sedíme zasekle a voláme asistenční službu jako před týdnem cestou z Gold Coast. Problém prej není v chladiči, ale v nečem jinym. V čem nevíme a přátelskej řidič z odtahovky nám nabízí super deal: odtáhne nás sedmdesát kiláků zpátky do mestečka Taree za sto dolarů a ráno vyhledáme jeho kamaráda mechanika a odkážeme se na něj. Volám Samantě, že dneska to nevýde, páč sme na parkovišti třista kiláků od Sydney a vypadá to bledě. Vegetarián Paul, který nesnáší MacDonald, si v MacDrive dává rybí hamburger. Já nepohrdám hnusně přesolenýma hranolkama. Lozíček radši ani nemluví.

Čtvrtek: Loz vysvětluje sympatickému majiteli autoopravny domnělou diagnózu. Oprava bude stát asi 1500 dolarů (což je skoro jako cena celýho karavanu) a navíc sou Velikonoce, takže si počkáme čtyři dny. Zoufale prohlašuju, že se ale přece musíme dostat do Melbourne a pán se ďábelsky směje. Prosim ho, ať se tak nesměje. Pán má nápad, nechává auto prohlídnout a prodává nám dvě lahvičky nějaký věci (kluci-mechanici prominou) a že prej to máme nalejt někam a možná ujedem ještě pár kilometrů než totálně kolapsneme. Ten den ujedeme 400 kilometrů a cítíme obrovskou euforii, neb sme se dostali přes vnější Sydney a sme na cestě do Canberry. Šance, že se dostaneme na Confest pořád visí ve vzduchu. Šance, že se dostaneme na Confest, se scvrkává ve chvíli, kdy stojíme v kopci v odstavném pruhu na noční dálnici a nemůžeme nastartovat.

Pátek: Kouzelná sebeléčící Love Machine po mechanikově zásahu míjí Canberru (a Skippyho) a dosahuje města Waga Waga. Už je pozdě na rozmýšlení, sme na cestě do divočiny, na cestě na Confest. We believe! Ve Waga Waga se připojujeme online v Mekáči a dáváme si sprchu na benzince. Taky nějakej ten cheesecake. Sme fresh a ready to party. Paul si vaří nějakej divnej bylinnej čaj, my s Lozem si jako každej den vychutnáváme jointa na dobrou noc.

Sobota: Paul je zbořenej ze včerejšího čaje. HA. Na nákup jdeme jenom ve dvou a pořizujeme spoustu „hrušek“ (kdo zná australskej Woolworths, tuší;). Posledních třista kilometrů jede Love Machine poháněná láskou ( a trochou benzínu) a odpolko dorážíme k festivalový bráně. Vstup stojí 80 dolarů a nechci abyste si pohrdavě odfrkli, takže řekněme, že sem to zaplatila.

Confest je velkej nezávislej festival, kterej se koná asi sto kilometrů od města Denilinquinn, na louce u řeky, kterou google neumí pojmenovat. Stanuje se kdekoliv, my si vybrali boží místo v bushi u řeky. Všude rostou eukalypty a vysoká tráva, řeka je hnědá, člověk by čekal krokodýly. Taky se dost rozhlížim po hadech a pavoucích. Jediný co nás ale v noci děsí, sou šustící vačice vylizující pánvičku.

Hudbu tu jaksi výjimečně nenajdete, pokud nepočítáte bubny. Myšlenka je postavená na tom, že v prstoru sou postavený velký otevřený stany a kdokoliv kdykoliv může uspořádat workshop. Centrem všecho je info stan s klasickou zelenou tabulí, kam si svůj workshop napíšete do rozvrhu, aby vám tam pokud možno někdo přišel. Workshop může bejt opravdu o všem možnym, posuďte z fotky. Já si mezi jinejma vybrala Laughing Yoga, což byl opravdu nevšední zážitek, nějakou tu Tantru, masáže a How to be more awesome, což byla pěkná ptákovina. Atmosféra na Confestu je moc přátelská, lidi se předháněj, kdo bude vypadat ujetějc. Některý sou nahý. Velmi se mi zalíbil nápad s mud pit neboli jámou s bahnem. Krásnym šedym bahýnkem, do kterýho se ponoříte, pak uschnete a oloupete se zhruba ze sedmi vrstev kůže a cejtíte se zdravě. Loz říkal, ze dřív se pořádaly v mud pit party. Původně se tam lidi jenom líbali. Postupem času se z toho vždycky poslední čtvrtej den ovšem staly orgie a zábava byla zatrhnuta. Škoda. Chtěla sem jít aspoň na líbačku. Tak sme místo tphp chodili večer do Ohnivýho kruhu, kde 24 hodin denně drnčej bubny a lidi předváděj show s ohnivejma tyčema, vějiřema nebo mečema. Loz je s ohnivou tyčí sexy... Jak sem děsně nešikovná na cokoliv na světě, tak u ohně s bubnama sem se nechala pěkně unýst a v rauši tam protančila asi dvě hodiny v kuse. Sem to pořád ještě já?!?

Jasně největšim lákadlem byly stánky s jídlem (takojaki) a pak jedna šílená paní, co vázala do vlasů umělý dredy, provázky a péra. Takže očekujte moje nový nesundatelný pera a umělou fialovorůžovou dredu a bílý šaty za deset dolarů. Pak už jenom stačilo sundat conversky a přeměna byla dokonána. I do toho bahna sem vlezla (i když se tam nedělo nic trestného). Mutace jak říkám...
Cestou do Melbourne s náma už Paul nejel (já se nedivim, taky sem Love Machine nevěřila), tak sme přibrali jednoho íránsko/ americkýho stopaře a podělili se o benzín. Neuvěřitelný se nakonec stalo pravdou a náš kouzelenj vůz nás dovez až do Melbourne. Doteď to nechápeme.

P.S. Páč sou už venku na fb fotky z Austrálie, je evidentní, jak to se mnou a Lozem dopadlo. Říká mi "Honey, why do you make me hit you!" popřípadě Shut up bitch! Já na něj řvu:"You never listen! I give you everything, EVERYTHING" a každej den se mrtě nasmějem. Taky mi každej den řekne, že mi to moc sluší a sem hezká, což člověka s mejma zkušenostma (gauč a tak...) dojme. Tak sme teďka na půl roku víc než kamarádi. Sem velmi šťastná. Loz se mnou totiž jede i na Zéland a nejsem v tom teda úplně sama. Dneska bych chtěla pozdravit všechny svý úplně nejvíc nejlepší kamarádky a na pořadí nezáleží: Čarodku, Dingo, Hermélii, Páju, Cho, Psa, Elišku, Terku, Hanku. Povídat si s Váma online je pro mě děsná radost.

P.P.S. Jubilejni stý záznam, boucháme šampáňa všichni šup šup!

Hlavně nešlápnout na ocas varanovi

2011-04-17T11:53:00.016+02:00

Takže nazdar!

Upřímně, kdo nesnáší hipíky a chce mě mít nadále rád, prosím, ať přestane číst, protože poslední tejden si hraju na hipíka dost solidně, žiju s nima, hulim s nima, jezdim karavanem s namalovanym srdcem a dneska sem si koupila péra do hlavy:/

Jeden den s japonskýma návlekama a šaty se sobama, druhej den „hustě“ na snowboardu, třetí den květinový dítě. Takovýho pozéra jako mě ste ještě neviděli, co? Ještě sem nezkusila bejt hoper. Ale tady v Byron Bay se nedá nic jinýho dělat, pokud chcete aspoň trochu zapadnout! Nic tak odlišnýho od toho, na co sem zvyklá, sem ještě neviděla. Je-to-tu-neuvěřitelný!!!

Po nervy drásající cestě autobusem a taxikem a letadlem, sem v sobotu ráno dorazila do města vysněného, surfařského, jež se zove Gold Coast. Tady na mě překvapivě podle plánu čekal australskej kamarád Lawrence, kterýho sem poznala v Panu a kterýmu budeme říkat podomácku Loz. Jíkat nadšením sem začala až asi po dvou minutách, kdy sem začala objevovat, že FAKT budeme jezdit karavanem, ve kterym je provizorně zbudovaná postel, a že v Austrálii FAKT koaly krossej silnice. Cíl naší cesty je městečko Byron Bay, proslulé tím, že se tu surfuje celej rok, páč tu neprší a především kempem Arts Factory, kde bydlej všichni správný low budgeťáci jako já.

Něco o kempu…Kemp je asi 15 minut pěšky od oceánu a centra města. Kromě ústřední budovy, která má jídelnu a kuchyňku zbudovanou mezi větvema stromů, se celej kemp nachází v džungli. A to myslim, takovym způsobem, jako že nám tady choděj varani nebo gekoni nebo něco mezi tim a je to až čtyřicet cenťáků velký. V noci sou asi zalezlý, ale vždycky mám strach, že na jednoho v tý tmě šlápnu, protože během dne se vždycky vyhřívaj na cestičkách.

Taky tady choděj krocani, ale to asi není tak zajímavý. Kemp obsahuje zelenou bažinu jak vyšitou ze Šíleně smutný princezny, VIP dřevěný bungalovy, ubytování v pokojících, kavárnu, dvě jungle kuchyně, otevřenou prostornou společenskou místnost s kulečníkem a fotbálkem, houpací sítě, půjčovnu surfů, volejbalový hříště, bazén a především spoustu míst na stanování. Taky je tady pár chatek zbudovaných ze všeličeho, kde si místní usedlý zastydlí hipíci pěstujou rajčata. Vedle kempu je pivovar s hospodou Budha Bar a dvěma stagema pro koncerty a minikinem.

Loz, kterej tady žije už půl roku, mě doved k našemu stanu, ale neměla sem moc čas se rozhlížet, protože tramtadadá! v deset ráno sem musela jít pracovat. S Lozem sme se shodli, že místo, abysme každou noc hledali, kde se vyspat, bude příjemnější zůstat ve Factory. Proto mi dohodl s místním šéfikem, že si zaplatim jen dvě noci (ve stanu za 17 dolarů/noc), odpracuju si 10 hodin v kavárně a následně tu budu moct tejden žít, vařit a kalit zadarmo. Pustila sem se do toho velmi odhodlaně (myla sem nádobí) a protože se v kaféčku po ránu asi do poledne vařej snídaně, pomáhala sem Luizovi se sendvičema a tak. Brazilce Luize sem si rychle skamarádila, takže mi následně věnoval zbytek boloňských špaget, který ten den vařil, ale už k nim neměl těstoviny. Zaradovala sem se, páč toho bylo mrtě, takže po nákupu těstovin a parmezánu za tři dolary sme dva dny nemuseli s Lozem vůbec řešit jídlo. Taky mi občas podstrčil nějakej ten zapečenej toast, měla sem se moc dobře. Holky u kasy a na baru byly taky moc milý, takže sem dostávala kafíčka a ovocný šejky jen tak. První den sem pracovala jenom čtyři hodiny ráno, takže ve dvě sme už mohli vyrazit na beach (jak by řekl Shin na „bitch“). Naskočili sme do naší The Love Machine.

(Zde vzpomeňme v tiché památce na Metíčkovo Jumbo)

Mrchy Australský. Podél celýho východního pobřeží se táhnou tisíce kilometrů nádhernejch písečných pláží a my v Čechách máme kulový se srdíčkama. Všechno nám to vyžrali Australani, kdybyste nevěděli! Večer sem byla strašně vyčerpaná makáním na pláži, takže sem na matrace zalehla dost brzo.

Druhej den sem si odpracovala zbylých šest hodin (ráno a večer, takže zase zbylo dost času na plážovou makačku). V práci sem zase dostala jíst a večer sme uvařili druhou půlku špaget, takže sem zatím neutratila skoro nic (ne, že bych byla škrt, ale nikdy nemůžu vědět, jak dlouho budu hledat na Zélandě práci a fakt nechci utratit peníze za ptákoviny jako je jídlo, toho sem měla dost v Penangu). Večer sme se rozhodli, že musíme udělat něco alternativního a Loz strčil klíčky do zapalování. Jeli sme asi půl hodiny po šíleně rozvoraný cestě nějakou džunglí, nad silnicí visely liány, už byla tma a bylo to hrozně strašidelný. Přesně takhle vždycky začínaj horory. K tomu nám do atmosféry hrála kapela The Pit Club, což sou Lozovi kamarádi. No ale dojeli sme v pořádku na místo, zaparkovali ve tmě a šli k moři. Nikde ani živáčka a nad náma nádherně svítily hvězdy. Přespali sme v karavanu a ráno sem jenom odhrnula závěs!!!

Třetí den začal teda koupačkou a opalovačkou, konečně sem měla celej den volno. Na obídek sme si zašli stylově na Free Meal do křesťanskýho centra, kde sme se zařadili poblíž všech ostatních low budget surfařů, skejťáků a podivnách individuí a dostali děsně dobrou nálož jídla. Jak víte, že už ste dlouho z domova? Když jásáte, že ste dostali brambory. Pak nás ti dobří lidé ještě uzemnili dezertem. Hodili sme jim do kasičky 2 dolary, aby se neřeklo, poděkovali sme a šli. Loz, kterej je vystudovanej sound engeneer (zvukař?) měl ten den odpoledne trochu napilno, protože připravoval koncert pro svý dva kamarády. Loz je tak trochu snob a kámoší se zásadně s muzikantama. The Pit club dneska večer vydávaj a křtěj svoje EP, který jim Loz pár měsíců pomáhal nahrávat. Vystoupení v Budha Baru měl geniální kytarista Blake Noble, borec co hraje na 12ti strunnou kytaru a ještě do toho na kytaru bubnuje ja vyšinutej. Po něm vystupovala Jess z kavárny a hrála svoje vlastní písničky. Já Lozovi do jeho konceptu teda moc nezapadám.

Den čtvrtý měl Loz pracovní pohovor v Brisbane, takže sem naskočila k němu do auta a nechala se vyložit na městský pláži města Gold Coast, která se jmenuje stylově Surfers Paradise a je to tam fakt nádherný. Přímo na pláži se tyčej mrakodrapy, večer skvěle nasvícený a západ slunce je tam starorůžovej. Cesta domů se ovšem změnila v drama, když nám v osm večer na konci Gold Coastu praskla jedna hadice od chladiče a všechna voda vytekla ven. S Lozem sme teda strávili příjemnej večer ležíce na zádech pod autem, snažíce se omotat prasklou hadici izolepou. Já mu jako správná dívka svítila. Potom se motor každejch pět kilometrů přehřál a museli sme zastavit a dolejvat vodu, popřípadě odstavit auto a jít ťukat na lidi a prosit o vodu (což je na Pacific Highway dost těžký). Vtipný bylo, když sme do přehřátýho motoru nalili vodu poprvý – motor se otevíral pod mym sedadlem – vypadalo to, jako ze to začne pěnit jak sopka, já se krčila na místě řidiče a když to začlo přetejkat, Loz zařval:“Jump out!!“. Pes velmi dobře ví, jak reaguju ve vtipných situacích v autě, takže nebude překvapenej, že místo, abych vyskočila dveřma, hodila sem panickou dvoumetrovou šipku dozadu přes sedadla a sedřela si nohu. Když sme takhle ujeli asi 25 kilometrů za dvě hodiny a došla voda a já se Loze zeptala, co se stane, když se přehřeje motor a on řek, že vybouchne, už sem měla dost. Sice sme během cesty měli pár dobrejch výbuchů smíchu, ale vybouchnout motor sem fakt nechtěla. Nakonec sme teda před půlnocí zavolali odtah a nechali se odtáhnout do nejbližšího města, kde sme museli přespat a nechat trubku ráno vyměnit.

Den pátý a je to tu! Surfování. Loz musel do studia dodělávat The Pit Club album, takže sem si došla na pláž sama. Pokaždý sme jeli na jinou, takže sem to tam už lehce znala a vydala se k majáku. Na pláži sem byla asi dvě hodiny, když mě zastavil kluk Oskar, že mě zná z kavárny. Ukázalo se, že Oskar má náááhodou dvě prkna, jedno začátečnický a nemusela sem se nechat dlouho přemlouvat. Taky se ukázalo, že Oskar není zrovna instruktor, takže sem jenom dostala instrukci, kam doplavat, že mám čekat na svojí vlnu, pak pádlovat rukama jako jeblá a pak se postavit. Hm.

Víte jak je těžký dostat se s tim prknem jenom skrz obří vlny na místo, odkud můžu surfovat? Při učení sem měla spoň výhodu, že mě Oskar vždycky strčil, abych měla dobrou rychlost a abyste teď mohli trochu obdivovat, tak po pár dobrejch pádech a topení se, sem se postavila! Byla sem z toho tak překvapená, že za vteřinu a půl sem byla zas ve vodě. Ten den už se mi nic tak dobrýho nepodařilo, ale měla sem výbornej pocit, protože to nebylo zas tak těžký, jak sem si představovala a těšila sem se, jak zejtra přejdu na další level. Budu SURFING CHICK...

Šestej den sem se Surfing chick nestala, protože sem měla Lozovo profesionálnější a menší a lehčí prkno a byla to trága. Navíc sme jeli na jinou pláž a byly tam nějaký divný proudy. Náladu sem si spravila na Free meal. Abyste věděli, Byron Bay je jedno z nejkrásnějších míst na surfování na světě a všechno je tady hypsně předražený. Takovej surfařskej Whistler. Na druhou stranu, když víte, jak v tom chodit, můžete tu bydlet skoro zadarmo a pětkrát tejdně zadarmo i jíst, protože se tady takovýhle akce organizujou pravidelně. Když sme u toho Whistleru, život tady je vlastně strašně podobnej životu v Pano. Kemp je jako horský městečko, kde se všichni znaj. Jíte, spíte a žijete s lidma z celýho světa a jedinej rozdíl je v tom, že ráno nevezmete do ruky prkno, ale surf a nejdete hledat prašan, ale vlny. Nízkonákladovej den pokračoval návštěvou sekáče, kde sem si koupila Rip Curl šortky za dva dolary a úžasný šaty za pět. Hippie nálada mě popadla taková, že sem šla a zruinovala celej nízkonákladovej den koupí per do vlasů za třicku. Tak, sem prostě holka, radši na jídlo do charity a budu se místo posh jídel zdobit :D

Sedmej den byl předevčírem a začal tim, že sem potkala novýho kámoše Joshe a tan mě vzal znova k majáku a zase mi strkal do surfu. Tentokrát sem zaznamenala nemalý úspěch, když sem tři metry jela, jinými slovy JELA SEM TŘI METRY. Cos e dá dělat no, sem prostě téměř dokonalá. To je ovšem zas všechno, pak už se mi nedařilo dostat se vejš než do podřepu. Teď je po koncertě, kterých se konal tady v Arts Factory a pořádá ho Loz. Nejdřív objevuje talenty, dá dohromady čtyři vystupující a jednou za 14 dní se hraje venku u jezírka. Protože za tři dny opouštíme Byron Bay, byla tahle Friday Night Showcase speciální a poslední, proto hráli zase Jess, Blake, nováček Luke a hlavně The Pit Club. Na konci se pak jamovalo a dokonce tančilo. Já sem jako správná gruppie dostala nevděčnou práci a zastrašovala lidi, jestli nechtěj přispět umělcům na pivo. Po tejdnu tady už jenom chodim a zdravim lidi okolo, protože většina je povědomá. Když vzpomenu na první den, jak sem z toho byla vyjevená…

Osmej den přeskočíme, protože bylo celej den zataženo, Loz remastroval živák z předchozího dne a já si teda vytáhla svůj japonský román Poušť/Sabaku v originále a louskala. Brzo se k nám připojila celá zdější smetánka a hráli sme nějaký hry a tak. Vlastně nemůžu osmej den přeskočit, kvůli večeru…Večer se totiž jelo do Rainbow Temple. Rainbow Temple je obrovskej dřevěnej tree house postavenej uprostřed džungle. Postavil si ho jeden pán spolu se svojí rodinou a kamarádama holejma rukama a zpřístupnil ho lidem (ovšem jenom těm, co vědí kde ho hledat), aby sem kdykoliv přijeli, strávili den, uvařili si společně s jinýma a prostě si všeobecně užívali hipísáckou atmosféru a život v lese. Dům je opravdu masivní, stojí na kůlech nad zemí a má asi čtyři parta plus dále čítá pódium, taneční parket, různý zákoutí, kde se zašít a společnou otevřenou kuchyň. A všude sou žebříky a je to šílený bludiště. Úplně nahoře na „věži“ se nachází noclehárna s postelema s moskytiérama a připadala sem si tam jak v Nebelvíru. Běžný je, že si tam kdokoliv může kdykoliv přijet a pobejt jak dlouho chce, přičemž daruje asi 20 dolarů za nocleh a jídlo. Včerejšek byl ale výjimečnej, protože Rainbow Temple slavil 20 let a sešlo se tam asi 150 lidí. Jestli se mi něco líbí na hipících, tak je to fakt, že nechlastaj a sou fakt úžasně milí. Bubnovalo se, jedna boží Haiťanka točila ohnivou obručí, dostali sme těstoviny s avokádem (žádnou rejži!!!) a taky sme šli prozkoumat tunel vyhloubenej ve skále pod domem, kde sme objevili roztomilý netopýrky. Zůstali sme až do dnešního odpoledne.

Od tý doby se nic moc neděje, internet je drahej, takže proto dneska takovej dlouhej román ode mě. Musim vždycky všechno napsat předem a nechtělo se mi dělit. Doufám, že se nezlobíte. V Byron Bay budu ještě dvě noci, pak se s Lozem a Skotem Paulem vydáváme na roadtrip přes Sydney (kde doufám potkám Sami, mojí a Eliščinu kamarádku z Tokia) a Canberru (Skippy juhů) na čtyřdenní festival Confest. Tak uvidíme, jak to tam bude vypadat.

Zdravim svoje rodiny i babičky a dědu (i druhýho tam nahoře) a absolutně se o mně nebojte. Ještě sem neviděla ani žraloka ani hada ani pavouka ani klokana, ani žádnýho jinýho tesákoidního zabijáka.

Tak to je konec mýho dnešního reportu z ráje. Zdravim všechny, co sou ve škole nebo v práci. Pravda, je v tom dost škodolibosti. Děkuju za milý komenty z minulýho týdne, kdy sem nebyla na netu. Je fajn číst to.

"Jdeš na oběd? " "Indie nebo čína?"

2011-04-13T13:01:00.009+02:00

Penang, ostrov na severozápadě Malajsie, kam sem se úchýlila na posledních šest nocí. Ne snad, že bych nevěděla, co dál dělat, ale tak nějak došly peníze, který sem si vyšetřila na Malajsii a nechtěla sem šahat na zásoby, co mám do Austrálie. Z toho důvodu sem se rozhodla vychladit souostroví Langkawi s tropickými plážemi a Nebeským mostem a užít si zbytek ušetřených financí ve světově proslulém ráji gurmánů, městě Georgetown na ostrově Penang.

Do Penangu sem teda už přijela sama bez Tomase a mám takovej pocit, že to byla sobota 2. Dubna. Minibus z Cameron Highlands mě po čtyřech hodinách jízdy (38 MYR) vysadil na hlavní třídě penangského chinatownu.

Tomas samozřejmě trval na bookování hostelu, tak sem mu mileráda přenechala apartmánek v Banana Hostel a našla si uličku Love Lane, která zní dost šlapkovsky, ale ve skutečnosti je nacpaná levnýma hostelama. Minibusem nás jelo asi sedm a shodou náhod hned za mnou vyskočil Sebastian z minulýho dne. Tak nějak přirozeně sme začali hledat ubytko společně. Doporučovanej Love Lane Inn sme přešli, neb majitel nevypadal zrovna pohostinně a později sem si o jeho pajzlíku přečetla pár recenzí.

Najít dokonalý ubytko trvalo dalších pět vteřin. Hned vedle se totiž nacházel Civillians Inn a to bylo něco pro nás! Dormitory byla sice o trošku dražší než obvyklejch 12 MYR (stála 15) a nevýhodou je, že hostel stojí na rohu dvou ulic, takže je trochu hlučnější, ale jinak sem si to tam zamilovala tak, že mi těch šest nocí uteklo jako nic. Společná noclehárna byla pro 20 lidí, ale byla úžasně klimatizovaná (žádnej bzučivej větrák) a postele byly ze dřeva!!, takže nevrzaly a krásně se tam spalo. Wi-fi je v malajských hostelech samozřejmostí a i tady byla zadarmo asi do půlnoci. Dál se mi zamlouvala terasa na sušení oblečení, kde sme se scházeli na pokec, když na druhý straně domu bylo moc parno a absolutně největší bomba byl vchod do hostelu, kterej byl krásně světlej, čistej, velkej pro několik stolečků a otevřenej do ulice. Každý ráno sem dostala zadarmo kafčo, prohrábla se v knihovničce a čínští majitelé byli hrozně vstřícný, i když sem jim stokrát za den strkala na recepci svůj laptop, abych ho nemusela nosit nahoru.

Proč věnuju tolik místa popisu Civillians Inn? Musíte pochopit, že ČR sem opustila 20. Března a od tý doby sem všude zůstala maximálně na tři dny, takže když se mi tady poštěstilo chvíli zastavit, bylo děsně příjemný mít takovýhle zázemí. Každej den k večeru sme pak už jenom seděli ve skupinkách jako poslední otevřenej hostel v ulici a zvali kolemjdoucí, ať si k nám jdou na chvíli sednout. Kdo je MY? Píšu My, protože sem v Penangu měla strašný štěstí na úžasnou partu lidí. Já, Oliver, kterej opravdu dorazil ten večer za mnou a jen mnou, Sebastian a Kanaďanka Celine sme spolu sice strávili jenom dva dny, ale hned první den,

kdy si Oliver zahrál na průvodce a podle mapky nás vodil po místních památkách=kostelech, chrámech a mešitách, byla hrozná sranda. Všechny ty baráky byly označený nějakym číslem a bylo jich fakt mrtě. Bohužel Oliver požadoval znalost čísel a pokoušel se nás i zkoušet. Nepamatuju si nic, naštěstí mám fotky, takže o ty kvanta baráků nepřijdete. Když sme obešli, co to šlo a dali si mls v jedný pouliční restauraci v Little India (roti janai-mňááám), vydali sme se hledat slavnou penangskou pláž na severu ostrova, kde sem hodlala proválet následující tejden, co mi zbýval do odletu k protinožcům. Bus číslo 101 nás vysadil u Floating Mosque čili Plovoucí mešita. Fakt, doteď sem netušila, že by bílá Evropanka mohla bejt vpuštěna do mešity, islám mi, upřímně, nepřipadá zrovna super přátelskej. Nicméně paní se na mě a Celine usmála a nafasovaly sme epes černý hábity (nebo co to je?) a mohly vlízt dovnitř. Kluci to vzaly celkem s klidem, ale my s Celine sme byly hrozně odvázaný z naší nový image a musely sme to fotit. Celine se mi opravdu líbila, měla děsně dobrej smysl pro humor a dělala legrační obličeje, když se jí něco nezdálo.

Po mešitě následoval pochod na pláž (Oliver si mě pěkně vedl za ručičku a obecně byl totálně sladkej).

K našem překvapení sme nic jako pláž nemohli najít. Přímo po pobřeží vede silnice, voda je špinavá a o nějakym písku nemohla bejt ani řeč. Tak sme se tomu chvilku chechtali a nevěděli, jestli je to vtip. Vygooglený obrázky Penangu vypadaly teda trochu jinak. Následoval útrpný autostop a nějak sme se dostali dál podél moře a nakonec tu pláž objevili. No nebylo to tak hnusný jako Francie, ale písek byl nic moc, voda špinavá a teplá a hlavně tam byly medůzy. Já si šla jako jediná dvakrát zaplavat a když sem lezla z vody, nějakej týpek na mě mával a hrozně posunkoval na ceduli. Měla sem teda kliku, protože o chvíli pozdějc sme narazili na skupinku lidí z Cameron Heighlands (to je na takovýmhle cestování to nejlepší, že neustále potkávátě známý lidi) a jedna holka byla požahaná. Bylo tak strašný vedro, že sme se nezmohli na nic jinýho než sedět na pláži v baru a objednávat si jeden ovocnej zmrzlinovej drink za druhym. Rozmixovaný li-či u mě vítězí.

Večer sme dali dohromady velkou partu asi 16 lidí a šli společně do pořádný indický restaurace. Anglickej jídelníček samozřejmě neměli, takže nám objednávka trvala asi čtvrt hodiny, protože jedinej, kdo věděl, co je co, byl Seb, kterej strávil v Indii 9 měsíců a byl fakt profík přes jídlo.Byly sme prostě příšerně bílí no. To už sem si pomalu zvykala na ostrý jídla. Pozvali sme taky Tomase, protože bydlel s tou druhou polovinou lidí a doufala sem, že všechno bude ok. Bohužel Tom se choval trochu debilně a při jídle si nesundal kšiltovku. Smála sem se tomu a chudák Oliver se s nim pokoušel konverzovat, všechno marný, byl děsně nespolečenskej. Tak sem se mu omluvila, že nemám na to, abych jela na Langkawi a dala mu jméno hostelu Zackry Guesthouse, kterej sem zabookovala. Oukej oukej prejže. Bude tam bydlet s Hannah.

Další den odpoledne Oliver odlítal do Thajska, takže bylo mojí french romace konec. Tak sem s nim aspoň šla na zastávku a zamávala mu na rozloučenou. Pak sem se z našeho pokoje přestěhovala za ostatníma do společný místnosti.

Ani nevim, jak bych popsala následující dny. Představte si, že ste někde, kde bez přestání svítí slunce, máte hovno na práci (leda blogování), restaurace sou sto metrů od vás a nálož jídla stojí 40 korun. Se Sebem a Celine sme teda neustále žrali. Před každym jídlem samozřejmě vyvstala šíleně těžká otázka: Indie nebo Čína?

STRAŠNĚ DLOUHO TEĎ NECHCI VIDĚT REJŽI A NUDLE.

Mezi další aktivity, kterými sme trávili čas, bylo koupení a ochutnávání durianu, nechutně smradlavýhko ovoce, který sme koupili se slevou 50% v supermarketu (tak si k tomu ještě představte, jak asi bylo čerstvý), a masáž nohou rybičkami. To je taková ta věc, jak zaplatíte 35 MYR, strčíte chodidla do jezírka a rybičky vám je ožerou až do zlata. Rybičky z mejch a Celininých nohou zas tak odvázaný nebyly, ale Sebastiana málem sežraly celýho.

Hm a to je asi tak všechno, co sme dělali, když nepočítáte sezení do noci před hostelem, pití plechovkovýho piva a poznávání novejch lidí (fajnovej párek Yellow a Nill z Holandska, Japonec Suguro, Nor Nikolai, Švýcarka Anii, Slovák Peter a Malajec Jimmy a další). Lidi odcházeli a přicházeli. Anni nás jeden večer vzala do Red Garden, což doporučuju, protože je to takovej market s krytou střechou, kolem jsou stánky s místní, thajskou, japonskou, filipínskou atd. kuchyní.

Vyberete si z toho množství a řeknete jim číslo svýho stolu, kde taky platíte. Po devátý hodině navíc spustila místní kapela a Číňani tančili, bylo to moc legrační a fajn.

Den, kdy Tomas odjel na Langkawi, byl extra zajímavej, protože si ve Švédštině dal na FB nějakou větu, já si jí přeložila a zjistila sem, že se ubytoval někde jinde a nehodlal mi o tom ani říct! V původním hostelu samozřejmě měli moje údaje z kreditky a v případě, že se rezervace nezruší, tak vám ji strhnou, že? Tak sem byla úplně rozlícená, že mi udělal takovej naschvál a budu muset platit 120 MYR za oba za tři noci. Sviňa jedna! Napsala sem teda omluvnej email a večer mi přišla odpověď, že mi rezervaci zrušili. Ale byla sem fakt naštvaná, podrazák fuj fuj. Existencionalisty jako ty Sartre, tady nemáme moc v lásce…

Poslední den sem měla další stresy, protože mi pán v hostelu zamluvil autobus zpátky do KL a cesta měla trvat 5 hodin. Odjíždět sem měla v poledne a let byl o půl desátý, tak sem si libovala, že budu mít dobrou rezervu. Bylo čtvrt na dvě a autobus teprve vyjížděl (po mym nešťastnym urgování).

Do KL sme dojeli v sedm večer, navíc někam úplně mimo město a jenom cesta na letiště měla zabrat další hodinu a půl. V autobuse sem byla už pološílená, že nestihnu let. Takže jestli si tohle někdo přečtě a bude to pro něj užitečný: nechte si na cestu Penang-KL celej den a vyražte už třeba v deset ráno. V Malajsii totiž nikdy nevíte. Nakonec sem si musela vzít taxík a to se při 45 minutový cestě dost prodražilo…

Celkově bych svou cestu do Malajsie hodnotila jako moc krátkou, ale úspěšnou. Už dávno nejsem naštvaná na Johna, že mě v tom nechal a musela sem jet sama. Získala sem díky němu boží zkušenost, naučila se spolíhat hlavně na sebe. Odteď vim, že přežiju sama i v Malajsii, a když já, tak vy taky, tak nečumte a kupte si letenku.

Jak sem vyšmelila Švédsko za Francii

2011-04-07T13:29:00.019+02:00

Cameron Highlands, kouzelná vysočina 200 kilometrů severně od Kuala Lumpur, kde jsem se naučila spoustu cizích slov, se kterými na vás dnes budu machrovat. Místo, kde se nepečete, protože přes den je tu příjemných 22 stupňů. Pralesy, ve kterých na deset dní rozkvétají největší květiny na světe, slavné raflésie. Kopce pokryté plantážema čajových lístků zelených tak, že to vypadá jako fotošop. Zelení hádci jsou bonus. Je to ráj. Jenom ty raflésie jsou ve skutečnosti houby...

Konec zeměpisné lekce

"Panda horečnatě balila svoje saky paky do krosny. Nebylo to nic pěkného, balit se bez rozloučení a vysvětlení a přemýšlela, jak to později asi vysvětlí Hannah, proti které absolutně nic neměla. Nicméně s tim volem nemohla po právě prožitém dni vydržet už ani minutu. To, že na ni byl namíchnutý, poznala už dvě vteřiny poté, co po neplánované noční návštěvě Oliverova pokoje dotáhla domů (=přes chodbičku) v devět ráno. Hannah naštěstí uvolňovala atmosféru neustálým chichotáním a organizačními dotazy, takže snídaně na střeše proběhla krásně, ale Panda si nemohla nevšimnout, že na její věty Tomas sarkasticky odsekává a naopak na cokoliv, co pronese Hannah, reaguje hystericky umělým smíchem. Boj o sympatie evidentně začal. Cesta minibusem do Cameron Highlands byla utrpení. Za prvé, Panda předešlou noc vypila čtyři rumy s kolou a za druhé jí Tomasův hlas připadal čím dál nepříjemnější. Ale možná byla jenom podrážděná tím, že za celé čtyři hodiny nezavřel pusu a poučoval nezkušenou Hannah o kdejaké kravině, jíž se mu nepodařilo za poslední tři dny ohromit Pandu. Atmosféra zhoustla ještě víc následující den a Pandin pohár trpělivost přetekl právě v 15:24, kdy se od Hannah a Tomase odpojila, protože místo exkurze čajové továrny chtěla dát přednost dalšímu výšlapu. Ušla asi jeden a půl kilometru dolů z kopce a uvědomila si, že odbočka k čajové továrně je tady a ne o kus výš, jak se společně domnívali. Panda tedy běžela do kopce, nejen jeden a půl kilometru, ale o něco dále, poněvadž Hannah s Tomem měli náskok a také stihli něco ujít. Když je celá zadýchaná dohonila a pověděla jim, že jdou špatně, Tomas mlčky přikývl. Hannah se zeptala:"To jsi běžela celou tu dobu kvůli nám? Ježiš, díky moc!!!". Tomas s pošklebkem mlčel.

Tomasi, Fuck off!"

Den před odjezdem do Camron Heighlands sme s Tomasem obíhali město a snažili se zabookovat nějakej autobus. Společností jezdí docela dost, ale my zásadně odmítli jet s Kurnia Bistari (recenze vyprávěly historky o tom, jak autobusák cestou "ztrácí" krosny). Místo toho sme si vyhlídli Unititi Express, protože měl odjíždět z KL Sentral station, kde sme to dobře znali. Bohužel na hlavní stanici nikdo o společnosti nevěděl, dokonce ani slečna na informacích. My se nechtěli dát, protože nám připadalo, že se moc nesnaží nám pomoct, tak sme ji dokonce donutili někam volat. Řekla nám, že společnost je zavřená (či co) a nejezdí. Pozdějc sme zjistili, že to byl kec, jenom byla pravděpodobně líná něco zjišťovat. Když už sme nevěděli coby, praštili sme se do čela a šli do našeho hostelu a zeptali se na recepci. Minibus za 35 MYR sme měli zamluvenej během dvou minut a dokonce pro nás příští den přijel přímo před hostel. Proč jednoduše, když to de složitě totiž!

Centrum turistiky v Cameron se soustředí do malého městěčka s jednou (nacpanou) ulicí Tanah Rata. Většina trailů vede odtud. Nebyla bych to já, abych neměla v záloze jednu poctivou mapičku:

Pro low budget travelers jsou tu dva hostely s dormitories. První je Kangs Travelers Lodge a když sem ho viděla, trochu sem zalitovala, že nejsme ubytovaný tam. Bohužel Tomas chtěl do Fathers Guesthouse, kterej je sice taky fajn, jedinej problém byl, že neměli žádnej pokoj volnej, takže sme měli zabookovanej apartmán asi pět minut od guesthousu. Hannah, která se k nám připojila pozdějc, zůstala ve společný noclehárně. Jako...apartmán ok, vlastní kuchyň a lcd televize jak kráva v obýváku, jenže k čemu to je, když si večer nemůžete dát pivko a pokecat s ostatníma? Opravdu happy sem byla až když sem v jednom šuplíčku objevila tenkou knížečku o Cameron Heighlands s mapou a jala se plánovat, kam vyrazim. Tomas mě okamžitě schladil s tim, že si zaplatí nějakou tour. O_o

Organizovaný výpravy tu pořádá kde kdo a on si chtěl vybrat tu, kde vás vezmou autem na kopec, pak do pralesa, na čajový plantáže, do továrny na čaj, na motýlí farmu a na jahodovou farmu. Hannah, že oukej.

Já koukla do mapy a říkám jim, že je to pitomost, protože po Trailu 1 můžeme sami vylízt na Gunung Brinchang (2000mnm), pak sejít na k Sungai Palas plantážím, továrnu si zaplatit sami a pokud budou chtít, tak motýli i jahody budou taky cestou zpátky a rozhodně teda není potřeba dávat někomu peníze a nechat se vodit za ruku. Tomas odsek, že a co ten prales?!? Tak mu povídám, že když je ta výprava organizovaná takhle, tak logicky musí bejt i prales někde po cestě a přinejhoršim vysledujeme, kam ty skupinky voděj. Hannah nadšeně zaplesala, že to je úžasnej nápad. Tomas mi odměřeně řek, že by taky chtěl slyšet nějaký informace o těch kytkách co tam rostou neasi! Tak sem řekla, ať si to vygooglí a zeptala se jich, jestli jdou se mnou. Hannah že jo a Tomas pokrčil ramenama že "sure".

Vstali sme o půl šestý a pokusili se stihnout první ranní autobus, protože východ slunce na Sungai Palas vypadal na obrázcích božsky. Bus nám bohužel ujel, protože Hannah je v mnoha ohledech podobná skotskému zlatíčku Lamie a dostavila se pozdě :D

To absolutně nevadilo, protože sme jednoduše došli do indický restaurace a poprosili (ehm, já poprosila samozřejmě) místňáky a ti nám ochotně a zadarmo zavolali taxík. Týpek byl super, vůbec nás nenatáh a za 8 MYR nás odvez 7 km na sever do městěčka Brinchang, odkud trail začíná. Bohužel se ukázalo, že jenom cesta na vrchol trvá asi tři hodiny, takže východ slunce určitě nestihneme, ale to nevadilo, protože cesta mojí první džunglí ever byla prostě fantastická. Noc předtim pršelo, takže sme se drápali po kdovíjak letejch kořenech stromů, podlejzali spadlý kmeny a brodili se bahýnkem. Bylo by úplně ideální, kdyby Hannah neměla bílý Nike, ale po chvíli sme se tomu všichni tři vesele smáli. Nálada byla dobrá, protože ta džungle prostě stála za to a Hannah nám furt děkovala a říkala, že je to její první výšlap v životě:)

Na vrchol Gunung Brinchang sme dorazili přesně ve chvíli, kdy z druhý strany začaly přijíždet auta s trapnejma turistama.

Ha! Ráda bych vám na ukázce předvedla můj a Tomasův vztah.

Já při pohledu do mapky:"Jé, ona tam je nahoře i rozhledna!"

On takovym tim opovrhujícím tónem, jakože sem úplně blbá:" Ano. My víme. Včera nám to říkal chlap v cestovce"

Já:"Hm, tak ses moh podělit ne?"

Vylezli sme teda na rozhlednu, aneb, jak mít perfektní makeup i na vrcholu.

Najít Mossy Forest nebylo vůbec nic těžkýcho. Druhou stranou se z kopce slejzá bohužel po asfaltce, což není moc fajn, ale prales sme našli asi po pěti minutách při cestě. Měli byste vidět, jak to Toma žralo. Úplně to z něj kapalo, že sem měla zatim ve všem pravdu. Cestička pralesem je zbudovaná tak, že chodíte po dřevěnejch můstkách a schůdkách a obdivujete prastarý stromy okolo. A taky masožravky rozvěšený po větvích.

Potom sme šli asi hodinu a půl k plantážím. Ti dva se šíleně táhli, tak sem šla trochu nespolečensky napřed a hledala správnou cestu, protože všude byly slepý odbočky.

Tak sme šli a šli, až za jednou zatáčkou se nám najednou odkryl ten nejkrásnější výhled na Sungai Palas Tea Plantations. Kulatý kopečky pokrytý čajem. V průvodcích to vypadalo nádherně a v reálnu ještě líp. Jenom se nikde v průvodci nedočtete, že je tam v podlstetě jediný místo, odkud se daj ty krásný fotky nafotit:/ Ne, že bych byla trošku zklamaná...ale mělo přijít něco tisíckrát lepšího... Kousek za plantážema sme narazili na křižovatku, o který sme usoudili, že vede k továrně a rozdělili sme se. Já si zvesela vykračovala dolů a po chvíli dorazila k baráčkům trhačů čaje. Tam už bylo trošku rušno, tak sem zvedla palec a za dvě minuty mi zastavili Holanďani. Dovezli mě až do Brinchangu k hinduistickýmu chrámů. Ten není až tak zajímavej, spíš je lepší vyptat se na skrytou cestu mezi barákama a najít čínskej Sam Poh Temple Za Sam Poh sem měla v úmyslu vlízt na Trail 2, pak se připojit na 3 a 4 a dojít zpátky do Tanah Rata. Hrozně sem tam bloudila, protože tam bylo trojcestí a nenapadlo mě lízt po schodech kolem chrámu nahoru. Dala sem se do řeči se dvěma sladkejma indickýma holčičkama, co šly ze školy, tak sem jim vzala tašku a ony mi ukázaly, kde bydlej. Nakonec sem nějak trail 2 našla. Bohužel systém značení trochu selhal a ztratila sem v džungli cestu. Prostě najednou tam nebyla! Tak sem se někudy prodrala zpátky k městu a prošla někomu po zahradě. Stopla sem si týpky s korbičkou a ti mě vzali k hlavní silnici, odkud sem chtěla stopovat. U silnice sem narazila na skupinku tří holek, se kterýma sem se za ten den už párkrát potkala, tak mě vzaly do party a oklikou po vedlejších silničkách sme došly dom. Ta nejfajnovější se jmenovala Caroline a byla to Číňanka z Austrálie, která učí na Havaji angličtinu a zemák. Hrozně dobře sme se skamarádily a sem pozvaná na Havaj :D Tak sem jí povyprávěla, co mám za trable s Tomasem a ona mě ukecala, ať se přestěhuju k nim do Kangs Lodge, páč tam maj každej večer ohníček a Jungle bar.

Přišla sem s krosnou, ubytovala se v dormitory za 10 MYR (levnější než v Fathers Guesthouse) a večer si šla s Tomasem promluvit. Na rovinu sem se ho zeptala, jestli má nse mnou nějakej problém, nebo proč se tak chová. Samozřejmě se zbaběle vymlouval, že všechno je ok a že sorry, jestli sem měla nějakej blbej pocit. Řekla sem ok, ale stejně se stěhuju. Dostavil se krásnej pocit úlevy, dokonce sme si zase ve třech s Hanou zašli na jídlo. Doporučuju Chicken Tika Set v restauraci KUMAR.

Zbytek večera sem už strávila v rozmanitý společnosti asi 10 lidí bez Tomase a vyprávěli sme si legrační historky u ohně. Třeba dva Němci, co učili ájinu ve Vietnamu, tvrdili, že je Vietnamci nepoznávaj na fotkách z pasu a když si nechali dělat místní řidičák, tak je hrozně upravili ve photoshopu, jakože jim vymazali pihy a děsně vybělili, až vůbec nevypadali jako oni a teprve pak je začali lidi na fotkách poznávat! Taky musíte mít bezpodmínečeně deset prstů, abyste získali řidičák.

Druhej den jeli Hannah a Tomas na zaplacenou tour za raflésiema. To by se mi bejvalo ze všech tours líbilo nejvíc, ale chtěla sem šetřit a navíc sem měla vyhlídlý další dva kopce. Gunung Jasar a Gunung Perdah, teda Trail 10 a Trail 11. V Lonely Planet se píše, že si máte vzít s sebou místního průvodce, protože je to blbě značený a těžký, tak sem si odfrkla a vyrazila sama. Kdyby někdo hledal začátek 10ky, tak je to hned za koncem Tanah Rata, po pravý straně kolem bílých Olli Apartments a skrz starou čínskou zahradu. Pak už je značení bez problémů. Celá trasa měla trvat tři hodiny, na vrchol sem dorazila asi za 45 minut a potkala tam milej německej párek s průvodcem. Ten průvodce čirou náhodou uměl japonsky, tak sem si čirou náhodou lehce zakonverzovala!

Pak za náma vylez takovej pěknej černovlasej maník a já sem hned skočila a měla kamaráda. Slíbila sem mu, že ho nebudu zdržovat a vydali sme se na druhej vrchol a přitom čile hovořili o všem možnym. Vincent se jmenoval a byl to Frantík. Vincent byl tak úžasnej, že vlastnil nějakou podpultovou mapu, protože na žádný jiný nebyla Trail 6 vyznačená, takže sem o její existenci nevěděla.

Šestka prakticky začíná tam, kde se desítka vynořuje z pralesa a na skále jsou tam šipky. Prodloužili sme si teda trasu a vydali se oklikou po šestce s tim, že dorazíme na Bharat Tee Plantations, který nejsou skoro vůbec známý, protože se tam nepořádaj výlety. Cesta byla divoká, chodili sme po strmejch políčkách s kapustou a sešli po nějaký době do Asli Vilage, neboli vesnici domorodců. Ještě než se silnička začala zvedat na kopec, kde vesnice stála, pustili sme se po úzký cestičce po proudu vody a podél roztomilýho zavlažovacího systému. Pohled na Bharat byl dechberoucí!!!

Předchozí den sme plantáže obdivovali jenom ze silnice, ale teď sme opravdu chodili mezi čajovejma keříkama! To už sem nahlas vyřikovala nadšením a Vincent se dmul pýchou, neb sem mu dokola děkovala, že mě vzal s sebou. Cestou sme zase narazili na kluky s minináklaďáčkem a nechali se svízt. To bylo úplně šílený, co to auto dokázalo a jak se šplhalo. V jednu chvíli sem myslela, že přepadnem do propasti na straně. Vyklopili nás v další vesničce, odkud už byla nahoře nad náma vidět silnice vedoucí zpátky do města. Bylo tam tak čisto! Všechno upravený, dokonce tam měli i parčík s vodopádem. S Vincentem sme se na sebe podívali a bylo nám jasný, na co myslíme. Abysme nepohoršovali muslimy, šli sme kus po proudu řeky a skočili do vody. Ani moc nesmrděla. A byli sme fakt v dobrý náladě, že sme oba stejně ujetý. Pak sem vylezli k silnici a objevili suvenýr shop, kde sme si sedíce s výhledem na tu krásu, vypili úžasnej ledovej místní čaj.

Cestou nám okamžitě zastavilo auto s milým Indem, co fandil českýmu fotbalu. Stopování v Cameron Heighlands je hračka, místní si strašně rádi povídaj. Odpolko sme si dali s Vincentem polovečeři a rozloučili se. Sedla sem si v poklidu na rozlehlou krytou terasu v Kangs Lodge a připojila se online. Zewlila sem asi dvě hodiny, Caroline už byla bohužel pryč, ale dala sem se do řeči s Belgičanem Sebastianem, kterýho sme si pamatovala z Kuala Lumpur, jak sem tam první ráno málem exla na střeše v baru. Seb ten den z KL odjížděl, takže sme si tenkrát vyměnili jenom pár vět, ale bylo milý vidět někoho známýho. Ostatně, ona Malajsie zas tak velká není a většina lidí má naprosto stejnej cestovní plán jako já, takže sem ho vlastně jenom dohnala.

A pak skrz dveře prošel někdo další s povědomym ksichtem - Fracois a za ním ách OLIVER TWIST. A zase sme seděli, já, Francois, Seb, a Oliver hrál na svojí minikytaru a já z něho byla zas hotová, páč když se na mě usmál tou svojí propíchnutou tlamičkou, tak sem ani nemohla uvěřit, že je to na mě. U ohně se objevilo pár novejch lidí a s vervou sobě vrozenou sem začala zeširoka popisovat, který traily musej jít a kudy se tam dostat. Dokonce sem jim donesla mapu a řekla časy autobusů a ceny. Jeden místní zasloužilý Malajec se hrozně smál a řek mi, že bych tam měla zůstat a dělat průvodce po džungli:)

Bohužel sem druhej den v sedm ráno zase odjížděla, tentokrát směr ostrov Penang a nebyla moc šance, že se někde s opožděnym Oliverem potkáme na delší dobu...

Předtim než sem se od ohně odebrala na svoje lože v noclehárně a jala se klepat kosu, protože v noci v Cameronu teploty dost klesaj, zastavil mě Oliver a pošeptal:"Zítra večer tam budu bejby. A zamluv nám pokoj".

Dobrou noc kůzlátka
fotky na zande pande :)

Welcome to Kuala Lumpur

2011-04-05T04:57:00.014+02:00

Dobré ráno San Piego a ostatní krásná česká města!!!

Mám se nádherně, život je krásnej atd. atd.

Nálada nad sto stupňů celsia.

Zdravim z ostrova Penang na severozápadě Malajsie, kam sem dorazila před třemi dny. Sama. Bohužel se Švéďákem sme si nepadli zrovna do oka (problém je samozřejmě v něm haha) a tak sem se znovu stala Independent woman, hodila krosnu na záda a vypravila se do neznáma, přenechávajíc náš zabookovaný pokoj v hostelu Tomovi (o něm se dočtete dneska). Vlastní ubytko sem po chvilce vyjednávání a hledání našla v další Čínský čtvrti (Chinatown 4ever woe!).

Vlastně, zas tak sama sem tady nebyla...

Je to dlouhá a telenovelní story, která započala v KL ve chvíli, co sem vylezla na střechu našeho hostelu, objednala si rum s kolou, otočila se a uviděla Olivera, jak se na mě zubí...

Malajsie, rozmanitá země, kde pěkně po hromadě a bez problémů, žije 27 milionů malajských muslimů, čínských budhistů a indických hinduistů. Země pálivýho jídla, deštných pralesů, orangutanů na Borneu a překrásných pláží na severu. Země durianu, ovoce tak smradlavého, že je zakázáno nosit ho do veřejných budov. Země, kde se nacpete k prasknutí za 58 korun. Ale radši ne durianem...

Konec zeměpisné lekce

Je neděle, 27. března a sedim v nočnim buse ze Singaporu do Kuala Lumpur. Venku je opravdu příšerný vedro, takže naplno zapnutá klimatizace v buse, je požehnání. Jo, lidi si častou stěžujou, jak hrozně mrzli a bla bla, ale s klímou tady počítejte všude a pro takovýhle cesty si nechte navrchu batůžku aspoň nějakou tenkou mikču. Nebudeme fňukny přece!

Asi o půlnoci dorážíme na hranice s Malajsií a ne moc příjemnej cápek mě vykazuje kamsi pro potřebný papíry na vyplnění, páč se tam chvíli motám jak vítr v bedně a nikdo mi nechce poradit. Od nepříjemnýho cápka si pučuju propisku (div za ni nechce zálohu) a snažim se nebejt tak podělaná z poslední větičky na úředním papíře, totiž, že pašování drog se trestá smrtí. Když mi bylo 15, měli sme nějakou dobu HBO a párkrát sem nechtěně viděla film Téměž bez šance o těch dvou holkách, co byly odsouzený na doživotí v Thajsku. Tak doufám, že mně nikdo nic nestrčil do batohu.

Mám vyplněno a jdu radši k vedlejšímu mladýmu kolegovi a snažim se ho přesvědčit úsměvem o tom, že k nim nejedu lovit orangutany. Jakmile mi nakoukne do pasu, je vyhráno. Ano ano...Baroš...ano Peter Czech yes! Přidává se i ten nepříjemnej a už je příjemnej. Batůžek prochází skenem a jur! Sem v Malajsii!

Podle jízdního řádu máme dorazit v šest ráno. Bohužel už o půl čtvrtý mě vyháněj jako poslední spící z autobusu, že sme v KL. Páč je tma jako v pytli, musim následující tři a půl hodiny do rozednění prospat na kovový lavici. Tentokrát už to trochu na fňuknu je, neb to není moc pohodlný, moje krosna je pořád na letišti, takže u sebe skoro nic nemám a je fakt kosa. Nejvíc se mi chce fňuknovat při pohledu na toalety, kde není papír, ale jenom hadice trčící ze zdi a nevim, co s tim mám dělat (teď už sem v omývání profík samosebou, ale nepřipravenýho člověka to překvapí, to ne že ne).

No, v sedm se rozednívá a vyrážim vlakem do KL Sentral station a pak rapidem na následující Pasar Seni, odkud je Chinatown asi tak metr. Plán KL veřejné dopravy zde.

Po hodině chození křížem krážem (a jednou nechtěnou odbočkou do dva metry úzký uličky, kde po obou stranách seděj chlapi a prodávaj použitý mobily, boty a šroubky a ostatních 300 na to čumí a já sem tam jediná ženská a ještě bílá!) sem našla Backpackers Travelers Inn. Pokud vám nevadí trochu skromější pokoje, co vypadaj jako vězeňská cela, je to volba přesně pro vás! Já byla spokojená děsně! Hlavně proto, že majitel Stevie pořádá výlety například za slonama, do jeskyní a podobně, organizuje autobus za 35 ringittů přímo do Cameron Heighlands (moje následující destinace) a hlavně kvůli baru na střeše, kde si ráno dáte úžasnou banánovou palačinku za 4 ringitty (ok, oficiální zkratka měny je MYR, takže ji teď budu používat, kurz je asi 5,50Kč za 1 MYR, takže si to můžete násobit pěti a budete tušit). Kolem 11 se bar zavře a ožije až v 8 večer, kdy vám Australan Chris prodá plechovku piva za 6 MYR (dost drahý bohužel, ale furt levnější než z obchodu) nebo rum s kolou (čtvrtej drink zdarma!) Takováto akce pak většinou končívá tim, že se lidi sbalej a kolem jedný vyrazej do nedalekýho Raegge Baru, kterej vlastně vůbec není raegge a všechno je tam strašně drahý, ale dokonce i JÁ!! sem tam poslední večer skončila. Cena za postel v dormitory je 12 MYR, obvykle se ceny za dormitory v Malajsii pohybujou mezi 10 a 15 MYR. Krát pět ok?

Protože sem přijela hrozně brzo a nástup na pokoje je až v poledne, musela sem jít na střechu, plácla sem hlavou na stolek a bylo mi jedno, že se postupně scházej lidi na snídaně a vypadám pravděpodobně jako omráčenej bezďák. V 11 sem měla svůj pokoj, vlastně bych měla začít říkat náš, páč sem si už měsíc předtim našla parťáka na cestování. Je jím Švéd Tomas, kterej podle pokecu přes skype vypadal moc vpohodě. Jediný, s čim sem nebyla moc spokojená bylo, že chtěl všechno rezervovat předem (já sem víc dobrodružná, jakože se prostě vždycky něco najde) a chtěl vlastní double pokoj. Udělala sem Ach jo, ale ok teda...

Dojela sem si na LCCT letiště pro krosnu a přesunula se zpátky na ubykaci. A pozor! KL má ve skutečnosti letiště asi tři, což mě dost zmátlo, páč sem myslela, že přiletíme stejným letadlem. Takže všechny nízkonákladovky, tedy i AirAsia, lítaj tam. Pak je tam hlavní International letiště, neboli KLIA který přijímá většinu ostatních.

Tom se dostal do hostelu večer a už sem o něm dopředu věděla, že je mu 27 a je elektrický inženýr. Pokecali sme nahoře i s ostatníma lidma a šli spát. Střešní bar sem si opravdu zamilovala, byla to fakt paráda sedět ráno a večer, kdy už nebylo takový strašlivý vedro, uprostřed střech nad rušnou čínskou ulicí a popíjet ledovej čaj a poznávat se z lidma, co přicházeli a odcházeli. Začala sem si zvykat na batůžkaření.

CO DĚLAT V KUALA LUMPUR

Menara Tower

Druhá nejvyšší telekomunikační věž na světě s vyhlídkou a otočnou restaurací. Doporučuju zeptat se v hostelu na slevu, protože my dostali lístek za 25 MYR místo 38 MYR.

Výhled je pěknej, daj se tam koupit ňáký suvenýry a taky tam maj fajn naučnou výstavu, kde porovnávaj nejvyšší věže světa. Protože věž stojí lehce na kopečku, můžete si u brány odchytit free shuttle minibus, kterej vás vyveze. My to udělali, ne že bysme byli unavený, ale za chvíli klimatizace fakt dáte cokoliv. Jak podotknul můj oblíbený kolega-bloger Vojta, mohli to postavit rochu jinak, jako aby se jim nezakrejvaly věže Petronas Tower. Ale co s tim teď no...Pokud máte rádi tenhle blog, pak možná zkuste na Vojtův kliknout, mám pocit, že máme úplně stejnej styl humoru, ocěňujeme stejný věci a především sme low budget, takže máme samý dobrý rady. Jenom Vojtův report z KL asi nebude tak pozitivní jako ten můj:)

Od Menara to je asi 15 minut chůze k nejslavnější budově KL, Petronas Towers, kterou sem si zamilovala už onehdy v době HBO, kdy tam každej druhej den běžela Past s Catherine-Zeta Jones a Seanem Connerym jakožto lupičích provádejících loupež milénia. Sestra, vzpomínáš? No koho by napadlo, že se tou věží vyfotim! Pokud chcete na Skye Bridge, kterej obě dvojčata spojuje, ujistěte se, že není pondělí. Cenu sem nezjišťovala, nemám na to a fotky vypadaj mnohem víc cool ze zdola! Navíc chvíli předtim sem byla na Menaře, není čeho litovat. Za věžíse rozkládá pěknej parčík s vodou a tak. Taky tam maj fontánku s pitnou vodou, takže se dá doplnit a je pitná. Voda ve vodovodu se nedoporučuje pít. No, až jednou sami uvidíte Chinatown v KL, ani nebudete mít odvahu :D

Oběd v Borneo Baruk Club - stylovej prostornej a větranej hudební klub s jungle výzdobou. Úžasně milá obsluha podá výklad o bornejský kuchyni. Každej den meníčko za 10 MYR. V ceně je nealko fialovej drink, pravděpodobně extrakt z nějaký kytky, vonělo to jako jasmín. Dál hustá polívka, sladká. Pak hlavní chod, já si dala tradiční malajskou Laksu, zde konkrétně specialitu podniku laksa sarawak. Všechno dost pálivý.

Nakupování v Chinatown -tady se prostě musí vyjednávat s prodejcema. Koupila sem si epesní fake Quiksilver surf šortky (určo byste to nepoznali) za 35 MYR. Původně mě chtěli natáhnout až za 75 MYR!

Pokud máte obří koule, dejte si někdo jednu z těch zelenejch nafouklejch žab, co maj v akvárku na hromadě před jednou místní pouliční restaurací.

Lake Gardens, Bird Park, Butterfly Farm, Deer Park- všechno se nachází pohromadě na západní straně centra KL. Vstup není nic tak tragickýho, ale motýly sem už na farmě viděla a cestou sme potkali opice, což pro mě byla mnohem větší atrakce. Někdo povídal, že Bird Park je sice super, ale dost často se stane, že sou ptáci někde schovaný...Cestou k parku se můžete mrknout na Národní mešitu. Nic proti ní, ale nic moc styl.Oproti Masjid Jamek je ta národní trochu...ne moc historická.

Little India -rozkošná fialová indická čtvrť, kde hraje bollywoodská hudba a na obchody se sárí fakt radost pohledět. Taky sme vyzkoušeli kokos s brčkem. Zajímavý nic než moc, ale zvědavost je mocná. Jedno ráno sme si vyhradili pro návštěvu Imbi Marketu, dočetli sme se, že si tam máme dát snídani. Stanice Imbi se nachází na trase jednokolejky a najít tržiště je trochu složitější, ale když se 3krát 4krát zeptáte, dá se to najít. Najedla sem se famózně, vepřový kousky ve sladký omáčce a nudle asi za 3 MYR. Ledový kafíčko s velmi kalnou a nebezpečnou barvou za 2 MYR (chuť skvělá). Mimochodem, pokud si na ulici koupíte kafe, dost možná ho vyfasujete v igelitovym sáčku, ze kterýho trčí brčko, jako já pozdějc ten den :)

Věcí, co dělat, je spousta, já toho už asi víc nestihla, tak mě třeba někdo poučí, co sem nestihla.

Dneska to bylo opět zeměpisné, ale všimla sem si, že máte rádi vztahové příběhy, takže vás navnadim na příště, když vám prozradim, že po třech dnech mě už Tomas svojí neschopností cokoliv zařídit/rozhodnout/vymyslet začínal dost srát. Jako že si vymyslel Imbi Market, tak sme vstali v sedm a on mi pak řek, že si zapomněl průvodce. Místo aby se teda někoho zeptal, stáli sme uprostřed ulice jak trubky a já schválně zkoušela, jak dlouho tam on vydrží stát než se ho zeptám, jestli to jako bude nějak řešit. Výsledek je DLOUHO. Dokonce sem mu musela i ukazovat, koho by se měl zeptat. Uf. Taky měl děsně chytrý kecy a hrozně uměle se smál, navíc dost často právě těm svejm obecně pravdivejm cancům. Taky se občas choval dost povýšeně a velmi zdůrazňoval, že je elektrický INŽENÝR. Já sem ale zdvořilá, tak sem to zatim nechala.

Nicméně...začala se stahovat mračna.

Poslední den sme očekávali příjezd třetí parťačky Hannah z Británie a očekávali sme jí na střešním baru. A tady sem mezi třema Francouzema sedícíma u protějšího stolu zbystřila naprosto kouzelnej úsměv Olivera Twista. On se usmál na mě, já na něj. Pak takhle asi desetkrát dokola, pak se šlo do Raegge Baru, tančilo se a následně Tomas nerozdejchal, když sem se do pokoje vrátila v devět ráno. Oliver Twist mi oznámil, že má stejnou trasu jako já, jenom je o dva dny zpožděnej, takže se zase uvidíme v Cameron Heighlands.

Tam začal bejt Tomas neúnosně nepříjemnej. Story o tom, jak sem od Tomase zdrhla, a pak se náhodou s Olivierem zase potkala a pak s nim tři dny chodila (v tomto pořadí!!!), je napříště.

Sing Sing Singapore - dobří lidé po celý den!

2011-04-01T14:20:00.015+02:00

Singapůr je státeček na jihu malajskýho poloostrova a skládá se ze zhruba 160 ostrovů včetně hlavního města, který leží na pevnině. Páč patříval Britům, ti si o něj celkem pečovali (dobrej strategickej námořní bod). Nachází se pouhých 180 km od rovníku a je tu celý rok tropické vedro. Neoprávněné držení žvýkací gumy je přísně zakázáno. Kromě lidí a psů mají patrně i holubi zakázáno kadit na chodník, tak je tady čisto.

Konec zeměpisné lekce!

Do Singaporu sem dorazila nějakej den. Jako já vlastně ani nevim, co je dneska za den v tejdnu, takže to prostě nebudeme řešit. Krosnu sem nechala za poplatek v Kuala Lumpur na letišti a musela si vystačit s jednim tílkem na převlečení, řasenkou a notebookem, kterýho sem se odmítla vzdát. Už na letišti mě omráčili dva týpci. Zašla sem za dvěma klukama v uniformách zeptat se, jak se dostanu k terminálu 2 a oni na to, že zrovna padla a že je mám následovat. Načež mi koupili jízdenku!!! a posadili na metro. Mluvili naprosto perfektně anglicky, jeden byl evidentně Ind a druhej Singaporec a hrozně mě vítali. S kym mám co do činění sem pochopila, když se na mě v metru všichni děsně usmívali a sami od sebe mi radili, kam mám jet a kde přestupovat.

Linka metra mě dovezla do stanice Chinatown a exitem A sem se ocitla přímo v tom úžasnym mraveništi stánků, červených luceren, jídelniček a dobromyslných Číňánků.

Hostel sem si prostě nemohla vybrat líp. Místo se jmenovalo Beary Good Hostel a na recepci se střídali dva pohodoví kluci, co se všim poradili a pomohli. Je pravda, že ubytko nebylo úplně nejlevnější, ale 25 sing. dolarů nebyla tragédie. Vevnitř to bylo medvědově doztomilý. U recepce se nacházelo Hang out room s pohovkou, televizí, playstationem, DVD a knihovnou, kde se ráno a večer scházeli lidi a společně surfovali na místních laptopech nebo wi-fi zadarmo! V ceně byla i snídaně, takže sem si vždycky než sem vyrazila, dala toasty s marmoškou a uvařila kafčo. Nejlepší kamarády mi tam dělali Brazilec Reggie a parta šesti veselejch Filipínek, se kterejma sem si pak druhej večer zašla na večeři. Reggie, to vám byl zajímavej týpek. Víte, čim se baví?? Prosim vás řekněte mi, že nejsem poslední člověk na Zemi, co o existenci tohoto hobby nevěděl!

První večer sem si našla kousíček za rohem super levnou večeři za 3 dolary a bylo to Kuřecí Congee a k tomu jako zákusek Siew Mai masový knedlíčky. Na cestě k restauraci sem si chtěla koupit pití a mezitim, co sem se orientovala v singaporskejch mincích, týpek stojící za mnou, místo aby mě seřval, že mi to trvá, vyklopil na pult dolar a s úsměvem mi petku vrazil do ruky. Singapore je úžasnej.

Co se týče spaní v dormitory, tedy společný noclehárně, zas tak dobře sem se nevyspala...Kvůli časovýmu posunu sem chodila spát o půl třetí ráno a probouzela se v sedm. Ale celej den sem pak byla čerstvá, to jo! První den sem se potkala s Andrém, Australanem z Perthu, kterýho sem si vyhledala na netu a krásně sme si sedli. Musim poděkovat kamarádce Míše A. za dobrou radu ohledně Singaporu, fakt je to tak na dva tři dny maximálně!

První den sme teda pěšo prošli čínskou čtvrť,

navštívili chrám

Sri Mariamman Temple

Pak sme to vzali k nábřezí do moderního centra s mrakodrapama, kde se nachází největší singaporská blbina, socha možského lva MerLiona, s kterým si každej správnej turista musí udělat fotku. Bohužel nás strašně vypekli, protože kolem Merliona postavil nějakej Japík v rámci uměleckýho projektu hotel a tudíž nebylo nic vidět. Kromě červený krychle. Poněvadž byla ale hned vedle taková malá náhražka, byli sme s Andrém asi půl hodiny takoví lehce zmatení a nechápali, jestli je to jako ONO! Podle mně je to fakt ptákovina, tak si kdyžtak Merliona vygooglete sami:)

Okolí zátoky Marina bay stojí za rozhled, ulice sou plný květin, všechno eňo ňuňo upravený a vypiplaný. Zaujala mě hlavně stavba Marina Bay Sands, což jsou tři pilíře a na nich ve výšce je položená obří jakoby loď.

Odtamtud je fajn vzít to po Esplanade Road a pak Stamford road, která vede kolem moc fajn kopečku Fort Canning, kde se rozprostírá park a maj tam lijány, na kterejch se dá houpat a eskalátor naprosto WTF zasazenej do přírody.

Když se člověk potlouká kolem tohohle parku, řeka a nádherný nábřeží je jenom malej kousek odtud. My si s Andrém dali výbornej oběd (zase čínskej) v jedný z levnejch pouličních restaurací. Poučka, že člověk má jíst tam, kde je nabito, je úžasná a díky tomu, kdo mi ji vštěpil. Když budete mít štěstí, možná náhodou taky narazíte na roztomilej hippie Alkaff Bridge made by nějakej Filipínec.

Centrum

všeho se podle všeho nachází na masivním bulváru Orchard Road, kterej se táhne pěknejch pár kiláků městem a vypadá to trochu jako nějaká nákupní pěší zóna v džungli, protože jsou tam krásně nasázený obří stromny, co chráněj před všudepřítomným tropickým sluncem.Já zas tak odvázaná z věcí typu Dior, Armani a MacDonalds nejsem, ale z místní architektury si uděláte celkem dobrej obrázek o tom, jak je na tom Singapore s penězma. Spíš záporně mě zaujala hlavně budova Ngee Ann City, což je taková koňská zhůvěřilost, že musí zaujmout přední místo v top 10 důvodů, proč nenávidět kapitalismus každýho dobrýho socialisty. Fuj, je to tak obří a na první pohled zbytečný, až mi z toho dobře nebylo. A to ani nejsem socialistka!

Na Orchard se nachází taky kvalitní turistický centrum, kde si můžete nahrabat mrtě mapiček a brožurek na podpal. My se tam konkrétně dozvěděli, že zrovna ten den zahajuje módní týden a tak sme šli na přehlídku do obchodního centra a těšili se na modelky. Ta zas tak povedená nebyla vzhledem k tomu, že tam nechtěli skoro nikoho pustit a ty zamračený holky v šedejch legínách maj do Češek dost daleko. Nos ohrnul i André a šli sme dom. Cestou zpátky sem to vzala znovu po nábřeží, ale Clarke Quay se v noci mění k nepoznání a naskytl se mi pohled na neuvěřitelnou pařící pěší zónu, kde se odehrává všechen noční singaporskej život. Pěkně pod jednou (architektonicky vtipně vyřešenou) střechou. Akorát si na tom obrázku představte tisíc lidí a je to mnohem větší. Chápu, že existují i lidé, co maj jiný hobby než bejt low budget a poslouchat hrdelní písně mongolských pastevců Huun Huur Tu, a těm říkám: di na drink a zapařit!!!

Komu nestačí přehled architektonických skvostů v podání ex-studentky filmu a japonštiny, může si kliknou semka a trošku se pokochat dalšíma hezkýma nápadama.

Den druhý. Ok, žádám vás hned z kraje, abyste se mi nesmáli!!! Několik kilometrů na jihozápad od centra města se nachází ostrov Sentosa Island. Za druhý světový tady měla v pevnosti Silosa základnu britská námořní armáda, v 70. letech se singaporská vláda rozhodla přestavět Sentosu na rodinný rekreační resort. Hned zprvu musim ujistit Elišku, že je to něco podobnýho jako Disneyland a samozřejmě sem tam nešla! Jenomže kromě Vodního světa, Zpívající fontány, Universal Studios prohlídky nebo casina tady maj taky uměle naveženou písečnou pláž, palmy a celkově je to místo krásně upravený pro procházky. Nebo, jako v mym a Andrého případě, projížďky dětskym vláčkem. Musim uznat, že bejt dítě, asi bych na takovym místě jako je Sentosa byla blahem brzo ťuhík. Na ostrov se dá dostat dvěma způsobama. Lanovkou (pro ty, co jsou z Mongolska a nikdy žádnou neviděli) za asi 26 dolarů. taky si můžete pronajmout tu s drahokamama. Nebo po jednokolejce z obchodního centra Vivo city, zpáteční jízdenka za 3 dolary. Dojeli sme až na konečnou Beach station a nechali se dovízt na pláž, krásné místo pro víkendovej beach volej s kamarádama, plavání a polehávání v síti s piňa coladou v ruce. A to už sem byla naštvaná jako čert! Neměla sem plavky. Naštěstí André prohlásil, že jemu teda opravdu vadit nebude když pudu ve spodnim prádle a parta místních plavčíků mu dala za pravdu. Přece jenom, Singapore je muslimskej a nechci jim to tady nějak česky zneuctít. Sem si jistá, že není potřeba se rozepisovat, co všechno se dá na Sentose dělat, ale je toho fakt mrtě a jestli si rádi hrajete, je to nádherný místo.

Highlitem dne pak bylo zjištění, že zpátky na pevninu se dá dojít po zastřešený dřevený lávce s PĚTI pojízdnejma pruhama za sebou!!! Eliška tuší, jak moc sem se na těch travelátorech (od slova travel a eskalátor) poplavila. Den sme završili jízdou na stanici Little India, což je na přímý lince jako Vivo city. V India town maj pěkný barevný domky, spoustu krámků s ovocem a v jedný restauraci sme si dali Banana list kuřecí set a přinesli nám jídlo na banánovym listě. Jenom těma rukama jako místní sme to fakt nedali...André mi byl celou dobu veselým společníkem, učil mě nějakej afroaustraleskej slang a pořád nemohl pochopit, že sem low budget a evidentně mu mě bylo dost líto, protože sme se celý dva dny hádali o placení a on mi furt kupoval kokakoly (i když sem před nim utíkala). Nakonec mě ještě nechal u sebe v hotelu vysprchovat a mezitim šel na internet do lobby. Taková dávka důvěry mě dojala! Bylo teprve pět a noční bus měl jet o půl desátý, ale stejně sem vyrazila s tim, že si na autobusovym nádraží sednu a budu blogovat. Bohužel se ukázalo, že společnost Transnasional Coach Services odjíždí z ošklivýho špinavýho parkoviště. Chvilku sem pokecala s taxikářem ("v Malajsii nikomu neveř" "nikomu neukazuj peníze, budou tě sledovat a přepadnou tě" apod.) a vydala se do nedalekýho hotelu, že je ukecám, ať mě tam chvilku nechaj jsedět a chytat wifinu. Dvě minuty nato mě zastavil Brazilec Jo, slovo dalo slovo a seděli sme na rohožích tatami v nějaký akademii bojových sportů. Jo dost dělá do brazilskýho Jiu Jitsu a všechno mi pěkne vysvětlil i s videama. Byl to dobrej borec a vydržela sem v jeho příjemný společnosti až do půl desátý, kdy mně Jo zamával a já odjela. Vzhůru do divoký Malajsie!!!

Fotky sou na zande pande ve svete :)

P.S. Zatim se mi po vás nestýská ♥

O úchylkách

2011-04-01T09:21:00.003+02:00

No moc nečumte, sem přežila v JV Asii už tejden!!! Úplnej Willy Fog neasi.

Teď vám teda povim, jak bylo během prvních dvou fází mého výletu. Co bych tak řekla o Londýně...Tak jako samozřejmě sem se hlavně potkala po deseti měsících s Mattem. Naše poslední setkání nebylo úplně šťastný, končilo sms z my strany, ať jde někam (no...), ale během pobytu ve Skotsku se náš vztah zlepšil. Až natolik, že mi chudáček neprozřetelně napsal, ať kdykoliv řeknu, když budu potřebovat v LDN přespat.

Nebudu to natahovat...přivítání a pokec byl jako obvykle pro mě mrtě emocionální (vevnitř, na venek sem děsně drsná). Gentleman jako zastara, ani najíst mi v deset večer nedal po tý dlouhý štrece. Pak sme se rozhodovali, kde budu spát. Jestli u něho (ale má jenom jednu postel!!!) nebo v obýváku. Nějak se to seběhlo a už sem lezla po žebříku (!!!) do jeho pokoje. Mimochodem, myslim, že Matt není úplně normální. V Kanadě měl jako jedinej v domě pokoj ve sklepě, kam se chodilo po temnym schodišti skrz závěs. Tentokrát sem se teda ocitla na nějaký půdě, 3x3 metry, kam se lezlo po železnym žebříku padacíma dveřma. Taky tam nebylo okno a topení. Vůbec sem se potměšile nezaradovala, že absolutně nemá šanci přivíst si tam nějakou normální holku...

No, ale to nejhorší teprve přišlo. Pak sme teda jako šli spát a byla tma. Přichází erotický zážitek roku, páč Matt se dotknul palcem u nohy toho mýho. Mrcha jedna. Takhle mi srdce netlouklo ani když mě po Černý Hoře honil bejk. Fakt trapas, že sem z toho tak jatá. Tak sme tam normálně leželi ve tmě jak náký páťáci a dotýkali se palcema.
Volnej čas sem ty tři dny trávila sama, potkávala sem se se starejma známejma a chodila dost pěšky. Metíček mezitim pracoval a pak sme se vždycky potkali večer doma. Druhej večer sem provedla socilogickej průzkum a zeptala se ho, proč nemá holku. Odpověď mě úplně uzemnila, páč prej, že je ještě mladej. Jak kdybych se ho ptala na vdavky:) Z toho sem konečně našla navždy pokoj v duši, neb sem usoudila, že chyba teda v Kanadě nebyla ve mně a že přece nebudu řešit někoho, kdo mi ani nenabídne čaj. Dále už asi lady pomlčí.

Velmi se omlouvám za ten skluz, ale nějak není čas psát. Pokusim se to dohnat.

Garáž a letiště

2011-03-20T15:22:00.005+01:00

Think I need somebody
A real somebody now
Gonna need somebody
I use somebody :P

Tak parto, odjíždět na Zéland s kocovinou jakoby není úplně ideální...
Díky za včerejší hojnou účast vy zvířátka!

Ale tak trochu přemejšlim co to mám proboha za kamarády?! Vtípky o manku, a že nebudu mít za co jet do Brna na letiště, se nakonec ukázaly jako trochu mimo, neb když sme s poslední skupinkou platili, tak Smíšek povídá:" a já měl osm až deset piv..." a číšník říká:"tady mám už jenom dvě" Smíšku, gratuluju!
A vy ostatní, ste chodili určitě do skauta, co?!

Jako kamarády vás řadim do šedi vysokého nadprůměru.

Jinak teď mi všichni prosim držte pěsti, za tři hoďky se potkám s Metíčkem (ehm, jak sem před rokem blogovala, že už o něm nechci nikdy slyšet, tak na to zapomenem jo? :D )
a budu u něj tři dny bydlet v Londýně. Asi chápete, že jakožto ta, co dostala kopačky, musim prostě dneska vyzerat úplně megadobře, aby viděl, jak sem děsně independent a cool bez něho haha. Já mu dám. A strašně se na něj těšim. Jestli mi řekne Hey babe, tak to se mnou asi sekne.
Taky je ještě v plánu potkat se s Britíkem Bartem z Kanady, Minami z Tokia, se kterou sem absolvovala Late Of The Pier koncert kdysi!!!, Blonckou Alison z NZ a pak se uvidí.
Další letadlo na mě bude čekat na letišti Stansted v pět odpoledene léta Páně 23. března...Tentokrát už na férovku do Malajsie.

Držte mi palce, zachovejte přízeň, žeru vás do jednoho.

Dík za tričko Šimůnková!

Zvláštní poděkování Kátě a Kátě a Kátě za to, že včera neuvěřitelně dorazily na mojí báj báj párty.

Jedu Kick Ass! muck

Uka, co máš v kabelce

2011-03-16T11:14:00.019+01:00

The countdown is on!!!
Čtyři dny do odletu, ježišmarjá.

Tak copak mi to už tři dny leží na zemi:
-Kytky do vlasů od Páji(abych vzbuzovala roztomilost a soucit)
-Mapa NZ a Austrálie od tatíčka
-Mp3 do letadla od matičky a spol.
-Moje boty Meindl, dárek k patnáctym narozeninám, který se mnou vydržely už DESET LET, prošly x krát Slovenský hory, Dolomity, Černou Horu a posloužily i v Kanadě
-Přívěšek ZAKOUSNI OBDIVUJ od Čarodky, geniální a milovanej dárek k narozeninám
-Mezinárodní řidičák, aby mě Lawrenc nechal po Austrálii řídit karavan jůůůůů
-Kudla na zlý lidi a zvířátka od tatíčka
-Brejle za dvě libry, abych vypadala drsně, když to bude třeba
-Čelovka, aby bylo vidět na skalpy (od mamči a Myšáka)
-Pas (Australské turistické a NZ pracovní vízum)
-Průvodce do Austálie a na NZ od tatíčka
-Manikůra, co sem původně rozněžněle koupila ve Skotsku a dala Psovi, kterej řekl na růžovou barvu fůj (ale pořád ji jakž takž chtěl), ale bohužel odjel na Erasmus do Německa a tak je to teď teda moje :)))

+ Kartáček na zuby (začínám se dost zlepšovat. Už nejmíň dvakrát sem si ho vzala na cesty s sebou!!!)

Zvláštní poděkování pro úžasné podporující babičky. Babičky jsou radost!
Cestovní horečka.
V sobotu se můžem naposled vidět v Garáži:)

Co se týče Japonska...
Všichni na to čumíme s otevřenou pusou, ano. Já doufám, že média strašně ale strašně přeháněj, nicméně pravda je, že Shin a Tatsuya zdrhli z Tokia někam dolů (jak tam zas bují ta sopka) a Rick nemá vodu. Nejkrásnější situaci asi má moje ex-spolužačka z Olomouce, Pája, která tenhle rok studuje v Ucunomiji, městě asi sto kiláků nad Tokiem, takže asi necelejch dvě stě kiláků od Fukušimy 1, a všem (důležitejm) je úplně jedno, že je už téměř poslední na koleji a nemá peníze na čtyřnásobně drahou letenku domů. Držim palce.
Ale abych to odlehčila...V den zemětřesení se na Shinově FB objevilo tohle:

Pamatujete, co je to HUB?

Debile milovanej!!! :D :D
Shin strávil celou tu noční paniku v hospodě...Fakt klasik.

Co dál...poslední dva tejdny sem strávila ve Velký Úpě v Krkonoších jako instruktorka snowboardu a úplně sem si to zamilovala. Opálila sem se tak, až je to hanba, poznala partu bezva lidí, vypila pár piv na Skleníku, naučila se dělat vlekařku a hlavně dostala slíbeno, že v roce 2012 mě vezme na rande jeden hot hot božan z Kojčic (to je až u Pelhřimova XD!)
Tak aby to nebylo jak s Johnem, co vydržel plnit svůj slib o Malajsii asi tři měsíce. Budu muset bejt rafinovaná...páč ho jako fakt chci.

S mojí klientkou
Největší radost sem ale stejně měla, když se mi podařilo naučit jezdit šestiletou holandskou holčičku Brigitte.

Díky všem, co se zapojili do nenávistné gigakampaně vůči Silentu :D
Včera sem totálně přišla o iluze, že mi pošlou třeba spoň ty tři litry, co mi vypočítali. Mamčin Myšák a mamka jim volali ještě asi tak pětkrát a ty zmetci pokaždý slíbili, že peníze budou (sice ne mejch šest, ale aspoň něco) a Michálek Myšákovi řek, že tu flashku nepotřebuje a že si ji můžu sežrat (asi ne takhle doslova), ale že peníze budou do 10. na účtu. V pátek jim tam zase zavolal a Michálek povídá, že už je poslal a ať si počkám, než je banka převede. Tak čekám celej víkend a v úterý nic. Tak Myšák s neuvěřitelnou výdrží volal zas, co jako je. Tentokrát to zvedla Janička a povídá, že Míchálek je na WC (jauje!) a že o žádnejch penězích nemůže bejt řeč, protože sem jim neposlala flashku. Tak teď budem psát udání a pošlem jim tam nejen tu hygienu, který se pořád tak báli ("Žaneto, kdyby přišla hygiena, tak řekněte, že kuchař je na měsíc na dovolený!"), nehledě na to, že mě tam vlastně zaměstnali načerno a taky na černo ubytovávaj všechny, co tam pracujou. Hlavně se mi postarejte o to, ať tam nejede někdo z vašich rodin nebo kámošů.

Jo a ještě něco, na fb sem založila stránku, kam budu házet linky na hostely a vůbec takový ty praktický věci o mý cestě necestě. Taky třeba jestli se tu vyskytuje někdo, koho neznám osobně, ale chtěl by vidět nadcházející fotky, budou tam. Woe a Twitter byste ještě nechtěli? Ne.
žanda panda ve světě
Dik lidi

The Asteroids Galaxy Tour

2011-03-09T20:45:00.010+01:00

Moc děkuju Michalovi S. za sdílení týhle dánský popový kapely. Album je roztomilý retro a tu holku chci chci! Čim se odlišujou? Trumpetky, saxíky a chill out.

Album FRUITS 2009

Hotel Silent

2011-03-09T11:55:00.003+01:00

Znáte to, když máte super matroš na blog, ale už ste tu historku vyprávěli tolikrát, že vám začíná lízt krkem...nebo se prostě bojíte, že když jí zveřejníte, stihne vás strašlivá pomsta?

Moc dlouho sem to teda v těch Krkonoších nevydržela, jen co je pravda. Přitom deal zněl krásně: přijeďte hned zítra, potřebujem recepční do hotelu, ubytování a strava zajištěna, prkno s sebou, dáme vám permici na den za stovku.

Protože sem byla ták strašně blbá a 14 dní čekala na slibovanou "maminku ze Sokolova, co mi do Harrachova přiveze smlouvu", mám teď velký kulový, natož snad nějakou smlouvu. Dneska se podělím o zasmáníhodnou příhodu, kterak sem 14 dní zadarmo pracovala v nejjeblejšim českym hoteluv Harrachově. Vzhledem k tomu, že peníze mi už stejně nepošlou a já na ně chtěla bejt hodná aspoň do doby, kdy už to bude jistý, teď vypršela ta moje lhůta. Takže na tvrdo.

VYHNĚTE SE OBLOUKEM HOTELU SILENT V HARRACHOVĚ

První den, kdy sem pracovala, byla sobota. Vzheldem k tomu, že noc předtim sme měli slučák základky po deseti letech (panebože) a spolu se zbývající partou 6 lidí sme jeli nonstop, byla cesta do Krkonoš celkem únavná (=na nádraží sem v šest ráno došla jako zombie, praštila sebou o sedačku ve vlaku a skoro zaspala 3 přestupy).

Pan majitel Michálek mě vesele uvítal a podrbala sem na hřbetu psa. Vzhledem k tomu, že sem tam tak trošku přijela s nečestnými úmysly přivydělat si tam pár tisíc na Zéland, cejtila sem se lehce blbě, ale jakmile se ukázalo, že o pracovním poměru nemůže bejt ani řeč a budu pracovat na dohodu, ani sem nemusela vyloženě lhát.

Práce za 11tisíc na měsíc na recepci, kde sme se měly střídat dvě a s bydlenim zajištěnym, není nic moc, ale na přežití malajskýho pekla by to mohlo bejt fajn, řekla sem si.

První dojem byl celkem fajn, hotel sice lehce komunistická hegeš ze 70. let a nazývat to hotelem se skoro-třema-hvězdičkama, je skoro podvod, ale majitela vypadal jako nadšený amatér a tak sem se vždycky nenápadně snažila přispět poznatkama z Kanady a Skotska. Diktovala sem si to na recepci tak dobře, že mi majitel druhej den řek, že si asi vybral provozní (HAHA, to určitě) a o dalších pět dní nato souhlasil, že mi zvýší plat na 13 litrů, páč se ukázalo, že ta druhá, se na recepci až tak moc nevyskytuje (s výjimkou hodiny odpoledne, kdy si sedla k fejsbuku) a já makám od 8 a.m. do 8 nebo 9 p.m. Bylo mi vlídně vysvětleno, že "takhle to na horách chodí", ale slíbil mi teda víc. A ŽE MÁM POČKAT NA MAMINKU ZE SOKOLOVA.

A propos...ta druhá...

Ta druhá, co byla jakoby moje šéfka, byla majitelova přítelkyně Janička. Představte si tu nejhloupější holku ze základky s naprosto nulovou sociální a vlastně jakoukoliv inteligencí a od tohohle člověka máte poslouchat poučky. Jeeezus. Pevně sem proto skousla jazyk a snažila se bejt na tuhle ošklivou a nepříjemnou bečku uctivá. To se většinou projevovalo v tom, že sem se musela dívat na dementní youtube videa a souhlasně přikyvovat, že nahej tlouštík zpívající Rihanu, je fakt funny. První den sem teda převzala recepci i s jejich složitym rezervačnim systémem, což byl cár papíru s tabulkou, kde byly zvýrazňovačema napsaný jména hostů. Chvilku sem tomu nevěřila a bylo mi vysvětleno, že tady předemnou bývala slečna, co je hrozně podvedla, nadělala škody a ukradla jim 200 tisíc. Přízrak téhle slečny Nikoly se nad recepcí vznášel neustále a vysvětloval chaos v účtech, fakturách i rezervacích. To už sem měla zbystřit...

Já se místo toho jala vytvářet (při mé inteligenci) v excelu tabulku rezervací a objednávek, což ejhle umožnilo najednou přesouvat hosty mezi pokojema a zvýšit kapacitu hotelu asi tak třikrát.

Nad vodou mě drželi hosté, co mě milovali a nosili mi čokolády nebo dávali aspoň dýška a já si s nima mohla normálně pokecat. Jo, občas byl někdo naštvanej, že na pokoji nemá televizi (kterejch sme měli asi deset, takže sem každej den běhala po pokojích a přenášela televize jenom proto, aby hosti hotel- a mě- úplně nenenaáviděli). Jak mi slibovali, že budu mít permici za stovku, tak to nakonec bylo tak, že sem měla permici, na kterou sem za stovku mohla jezdit tři hodiny. Jezdit sem nebyla ani jednou, páč sem měla během 14 dnů volno jednou a to za mnou přijel Pes a kámoš MY COOL a jeli sme jinam. Ubytování mě taky štvalo, protože to byla ošklivá místnost, ze který sálal puch od toho, jak tam dlouhý léta někdo vykuřoval a v předsíni byl beton, kterej mi teda první den slíbili přikrejt linem (ehm).

A já si říkala:"už jenom měsíc. Už jenom tři tejdny. Už jenom..."

Aspoň, že mi Michálek na začátku povídá, že tam u mě může kdokoliv bydlet, že je mu to jedno.

Celkem dost alergická sem začala bejt, když mi ve druhym tejdnu začal šéf říkat věci jako"Žaneto, kdyby přišla hygiena, tak kuchař je na měsíc na dovolený!!!" popřípadě "Žaneto, kdyby mě dneska někdo hledal, tak tady nejsem". Blbý bylo, že to druhý mi řek nahlas do vysílačky zrovna ve chvíli, kdy mi u recepce stepoval týpek, co přivez maso a chtěla peníze.

Největší morální problém sem měla, když chodily recenze na hotel a já dostala přikázáno volat do cestovky a prosit je, aby ty negativní recenze mazali. To už sem byla nasraná, protože v těch recenzích nebyla nic než pravda.

Udělala sem rebelku a dovolila si jednu uloupit a uložit. Podívejte se natvrdo na todle svinstvo, o kterym sem předtim díky svá naivitě ani netušila.

Tady je originální verze:

Pobyt v tomto hotelu nám připadal jak návrat do dob ROH,personál v kuchyni-dvě mladá děvčata bez energie,znuděně odnášejí použité nádobi,stoly utřou papirovým ubrouskem,příbory jen doplní na nepoužité ubrousky!Jedna z divek byla ok,druhá bych řekla nafoukaná až drzá-když jsme nejedli večeři, bez okolků natvrdo nám řekla,proč jsme si to tedy brali!!!Odešla do kuchyně a ihned dovedla kuchaře,aby se podíval na lidi,kteří večeři nejedli-nebyli jsme ovšem jediní-někteří to jen rozvrtali.

Nikde nebyl vyvěšen jídelní lístek-nabídka večeří,tudíž jsme ani nemohli vědět,co je na talíři.Takže naše večere byla pouze na zeleninové misce salátu.Výběr večeře z jednoho jídla není dobrá varianta pro každého.
Doporučila bych informaci o přehledu večeří,protože pokud strávíte den na lyžích a pak vám zrovna typ jídla nevyhovuje,je lepší být informován včas a zařídit se,než být zklamán a jít na večeří do jiného hotelu.
Jediné plus bylo milé přivítání na recepci a její personál,milá,příjemná,ochotná slečna,ráda poradila,zařídila a pomohla.Ta si zaslouží pochvalu nejvyšší.
Máme na co vzpomínat a jsme poučeni pro příště.

A tohle je pro srovnání upravená verze:

Personál na recepci příjemný,ochotný,rád poradil a pomohl.Obsluha v jídelně-dvě mladá děvčata bez energie,znuděně odnášely použité nádobí,stoly pouze setřely ubrouskem,na nepoužité ubrousky doplnily příbory.Na foto hotelu je na stolech prostírání,to jsme po celou dobu pobytu neviděli-jen papírové ubrousky,na kterých byl příbor.Informaci o tom co bude na večeři jsme zjistili až u stolu,pokud vám dané jídlo nechutná,máte smůlu nic jiného než zeleninový salát není.Pokud jídlo odmítnete-mladá slečna o vás informuje kuchaře,ihned mu ukáže,že tito lidé jídlo nechtějí-aniž bychom jídlo nějak kritizovali,pouze jsme ho nejedli-nebyli jsme ovšem jediní. Parkování je pod hotelem,v zimním období na neupraveném parkovišti. Tv na pokoji se špatným signálem a pouze ČT1 a cizí televizní stanice.

S timhle jako fuck off!

Jednou z dalších věcí bylo, že mi Janička přikázala psát do knihy hostů jen asi každýho čtvrtýho, aby se z nich nemusely platit daně (!). Woe, tohle už je trochu mimo zákon, ne? MAMINKA ZE SKOLOVA BY UŽ TU MĚLA BEJT KAŽDOU CHVÍLI.

Pak bohužel odjely ty dvě holky, praktikantky z hotelovky a přišla sem o možnost pokecat a zasmát se s jednou z nich, sympatickou Nikolou. Místo nich přijeli jejich dva spolužáci a já kráva s nima šla první večer na pivo a mimo jiné jim řekla o Zélandu...Kdybych věděla, co mi potom ošklivý Pavlík, jehož hlavním hobby, je dělání vyhazovače na své oblíbené diskotéce, provede, asi bych se mu nesnažila poradit s jeho nešťastnou láskou k 25leté mamince, do které se zamiloval, když pozoroval, kterak se opojně svíjí na oné diskotéce.

Ze začátku sme byli kámoši, ten druhej kluk mi přišel hrozně v pohodě, ale postupně, když sem zvysoka kašlala na pozvánky přijít si večer sednout do zahulenýho baru v pátym patře a povídat si s ostatnim personálem o hovně, začali píct s panem majitelem.

Na moje narozeniny přijel MY COOL a dva dny u mě spal a chodil jezdit do Rejdic do parku a taky mě vytáhnul do města na pizzu, protože ten den byl už zase guláš (jako fakt? Během 13 dnů uvařit 4krát guláš?!?). Zrovinka ten večer sem na recepci skončila o hodinu dřív a ve dveřích se minula s MAMINKOU ZE SOKOLOVA.

A druhej den to přišlo...Já už sem fakt stěží skrejvala opovržení vůči šéfovi, jehož oči se velmi nebezpečně blýskaly a on měl evidentně problém s tim, že mám o hotelu větší přehled než on. Ten den mi přijela rodina, kterou sem neměla ani v počítači ani na mailu ni na nějakym papíře a stálo mě dost stresu najít jim tři pokoje. Všechno sem jakž takž zvládla

"V tomto hotelu jsem strávila víkend a první překvapení,které nás čekalo při příjezdu,bylo,že o nás na recepci vůbec nevěděli,že máme přijet.Takže jsme čekali,až nám najdou 3 volné pokoje. Slečna recepční byla příjemná.omlouvala se a snažila se situaci co nejrychleji vyřešit (...)"

ale namíchnutá sem byla pěkně. Pak přijel pan doktor z Prahy a manželkou.

Tady musim vysvětlit ještě jednu věc. Víc než polovina hostů byla v našem hotelu, protože si přes jakýsi spa.cz koupili wellness (opět chachá) pobyt v našem hotelu s HODINOU PRIVÁTNÍHO SAUNOVÁNÍ ZDARMA, jak to stálo v poukaze. Už sem byla zvyklá se lidem omlouvat, že to máme špatně napsaný, protože ta sauna je moc velká a nemůžeme si dovolit dát je tam samotný, a pokoušela se je nějak udobřit a do tý doby to všichni přijali. Pan doktor ale ne a po právu mi řekl, slečno, nezlobte se, ale zavolejte mi pana vedoucího. To sem taky udělala a nevěřila sem vlastním uším, co následovalo. Michálek se na něj utrhnul a místo, aby jim nabíd nějakou dohodu a omluvu, posměšně se jich ptal jestli věděj, kolik stojí vytopení sauny a podobný píčoviny. Když hosti odvětili, že to ale maj v poukaze, klidně se k nim otočil zády. No jednání toho největšího hovada. To už byl pán vyprovokovanej a začal se hádat. Já tam stála se sklopenejma ušima a TAK STRAŠNĚ SE STYDĚLA. Michálek jim teda řek, že jestli chtěj mít saunu sami pro sebe, tak můžou, ale musej tam přijít od dvou do tří ráno. Hosti to vzdali, protože to, co jim můj šéf říkal, bylo neuvěřitelně absurdní a trapný, že na to neměli.

Pak sem se k němu obrátila a řekla sem mu, že tam končim, protože nemůžu souhlasit s jeho jednánim. On řek ok a já mu řekla, že bych chtěla svoje peníze za těch 14 dní, co sem tam pracovala. On řek ok, ale já mu povídám, že chci přesně tu polovinu z dohodnutýho platu, takže 6 a půl tisíce. On řek, že to platilo předtim. Bylo mi jasný, že s tímhle dementem, kterej lže dodavatelům, hostům a vlastně každýmu do očí, nic nenadělám a udělala sem jedinou rozumnou věc, co mě v tu chvíli napadla DRAG DROP IN ony my flashcard a všechno, co sem jim tam 14 dní zadarmo tvořila v počítači, sem vyhodila do koše.

Nejsem na to pyšná, ale vlastně sem.

Pak se kolem mě sešel celej polokulturní personál a bavili se tim, jak sem oškubaná a zoufalá a bylo už asi sedm večer a já tam nehodlala zůstat ani chvíli a MAMINKA ZE SOKOLOVA PRO MĚ POŘÁD ŽÁDNOU SMLOUVU NEMĚLA. Sedla si a vypočítala mi celkovou pěknou odměnu za moji práci 3200 poté, co odečetla peníze za ubytování (!) a ještě měla tu drzost mi říct, že sem tam pracovala jenom 11 dní. No haluz, hádej se se šmejdem, že jo? Potom ještě Janička přišla s tim, že chybí jeden poukaz na pivní lázeň v hodnotě 1800 Kč. To už sem fakt čuměla, protože sme spolu tři dny předtim řešily, že chybí a ona mi to před svojí matkou řekla jako úplnou novinku. Tak jí říkám, jestli je magor a ať aspoň nelže vlastní matce. Pak sem jim řekla, že když mi nedaj mý peníze, tak zejtra nebudou vedět ani kolik jim má přijet lidí, neb mám všechno u sebe.

Janička: "Jak si to můžeš dovolit?!?"

Já: "Já bych to neudělala, kydyby mi tady pan Michálek neřek, že mi nedá, co mi patří. Přesně sem věděla, jak to tady dopadne a že mě pošlete pryč bez peněz."

Janička: "A jaks to asi mohla vědět, co?!?"

Já: "Tak asi sem tady už dva tejdny a tu vaši úroveň pozoruju..."

Janička: "Ty nemáš co pozorovat!"

Pak se ještě otočila ke svojí matce a pronesla památnou větu:"A vona chce 6 a půl tisíce jo?!? Za čtrnáct dní? Dyť to sem brala já za měsíc!"

Teď už se tomu zase směju, ale povim vám, že sem děkovala osudu, že u mě dole v pokoji seděl MY COOL a čekal s autem, že mě odveze dom. Nohy se mi klepaly páč když sem ze stolu shrálbla hmotnou odpovědnost zatim bez mýho podpisu (tyhle lidi by si mě tam podepsali sami a řekly by, že sem jim čorla dalších 200 litrů jako Nikola přede mnou), tak Janička po mně normálně skočila a začala mi jí rvát z ruky. No cirkus to byl. Taky neopomenul přijít Pavlík s tim, že jedu na Zéland, což majitele rozzuřilo ještě stokrát víc než flashka.

Maminka ze Sokolova mi říkala ať se uklidnim, že mi peníze pošle a já jí říkala, že sem nechtěla aby to takhle dopadlo a že tu flashku k ničemu nepotřebuju a nechci jim uškodit, jenom chci mít od nich pokoj. Pak mi ona podala ruku, řekla, že to s majitelem vyřeší (ona je totiž oficiálně in charge) a řekla mi, že peníze budou. Už mi fakt bylo jedno, jestli mi daj za ty dva tejdny tři tisíce a prostě sem odjela s holou prdelí.

KONEC ZVONEC WOE

P.S. když Michálkovi volal Myšák a snažil se mu domluvit, tak mu Michálek řek, že mě maj natočenou na průmyslovou kameru, jak se chovám jak maniak a kopu do věcí. EH, blbý je, že tam žádná průmyslová kamera nebyla a kdybych fakt do něčeho kopala, tak to bude leda tak on a Janička. Ale tak zas mám trochu úroveň, no ne?

Tak co říkáte? Stálo to za post?

P.P.S. Jak sem měla hacknutej FB, tak to udělal Pavlík, kterej nevěděl, že umim udělal screenshoty a na tu policii klidně i pudu

Sorry za gramatiku, čárky a vůbec, tohle se nedá psát s klidnou hlavou

GangstaPanda

Warning. Sem radioaktivní

2011-02-19T23:38:00.002+01:00

LOL

Můj účet na Fb byl hacknut. A víte kým? Těma, co sem pro ně 14 dní pracovala v Harrachově.

Zatim no comment, cokoliv co bude na mym FB divny, neni moje. Můj FB teď není můj, ale legrační party z legračního hotelu S.

Dejte si mě radši na pár dní z přátel. Pak si vás zas přidám. Tohle opravdu píšu já.

Svatá válka woe!

P.S. Dneska sme byly jezdit se Psem, Bernardettou, kamarádkou Češkou z Lake Louise, a Tomem ve Špindlu. Pes má zlomenou ruku. Hm.

Ještě jeden LOL

Matte,

2011-02-08T20:31:00.005+01:00

je to rok, co sme spolu byli ve Whistleru a začaly TY dva měsíce. Kéž bys mohl vědět, že sem ještě nezapomněla.

If you kick my dick I won't break your balls

2011-02-03T22:12:00.001+01:00

Zodpovědně, zodpovědně sem se měsíc nedotkla blogu a místo toho koukala na kvanta filmů a drtila strukturalismus. A teď to mám!!! Papír na hlavu! Díky moc všem, co mi UDIVENĚ blahopřáli k titulu :D

Takže, co teď. No, ještě před deseti hodinama měly následovat "ještě dva měsíce v Čechách, který absolutně nevim, jak strávim...", teď se ale balim a stěhuju se směr Harrachov. Dostala sem práci na recepci v hotelu a prej si mám s sebou vzít prkno, tak se nebudu vzpouzet. Zas sem se rozhodla během deseti minut a zejtra už tam budu.

Ještě pro hochy, z poslední diskuse:

DukeLuke: Jareček prudí vždycky a programově a pak má z nás všech legraci :)))
Ale v jednom ste měli oba pravdu, na první místo samozřejmě patří The Suburbs ;) A dík za Tvůj žebříček!

Honza: Tak záplavy se "naštestí" vyskytujou o trošku severněji než jedu já, ale z některejch zpráv kamarádů Ausíků na fb šel mráz po zádech...

Anonym: ♥ ty seš ale miloučké

Teď o tom, co mě udivuje

Poslední dobou mě dost udivil můj kamarád John, se kterym sem v létě ve Skotsku dva tejdny randila a společně s ním a sestrou Dingem sme objížděli skotskou přírodu. Vzhledem k tomu, že sme věděli, že John potom odjede na rok do Austrálie, brali sme to randění pohodově. Takže když Johnovi povídám, že se cestou do Austrálie stavim v Malajsii, SÁM SE MI TAM POZVAL a já říkám:"ok, proč vlastně ne? Aspoň se podíváme do hor, budem moct stopovat do Sigapooru a podobně." A společně sme si koupili letenky tak, abysme v Malajsii strávili hezkejch 17 dní. Pak sme si občas poslali nějakej odkaz, fotku, kam MUSÍME vyrazit. Kolem Vánoc přestal pomalu odpovídat...

A předminulej tejden přišla zpráva :)

Něco v tom smyslu, že mu ta Malajsie ASI nevyjde, páč si chce dělat nějakej kurz, co je zrovinka v tom termínu.

Následuje moje "řekni mi, že si ze mě děláš srandu a nenecháváš mě jet do Malajsie na 17 dní samotnou!!!"

Neřek. Nic.

O dva dny pozdějc je John in Relationship with...

Od tý doby sem nedostala ani větu, takže předpokládám, že to je jeho křesťanský způsob, jak mi říct ať se jdu vycpat.

Následující video bych ráda věnovala tomuhle šmejdovi se vzkazem, že je jenom dalším z řady omylů, ani pořadový číslo si nezaslouží, a obsahu tý písničky patrně nebude vůbec rozumět. Druhej, komu bych chtěla tohle video věnovat, jsou všichni moji FRIENDS, ti praví, od Mattela.

If you trip over I'll catch your fall
If you kick my dick I won't break your balls
If you get drunk and vomit on me
I'll make sure you get home safely

If you crossed the road and a truck struck you
I'll scrape you up and reconstruct you
I'll cheer you up if you're depressed
If you get murdered I'll avenge your death

Uf, musela sem to ze sebe dostat.

Si poradim sama ne? Třeba co vim, omylem si to přečte někdo, kdo taky jede na přelomu března dubna do Malajsie a nutně by potřeboval, aby mu společnost dělala dezorientovaná nenápadná fňukna. Nebo přiletim do Kuala Lumpur a v hostelu se s někym seznámim. Nebo to udělám jako Gabča s Vietnamem a prostě budu baťůžkařit sama. Když tam ona přežila celej měsíc, tak já taky!

Vzhůru k světlým zítřkům. Konkrétně k zítřejšímu zítřku. Dejte mi ještě den dva než se rozkoukám na horách a pak vám řeknu, jaký to tam je a kdy mě můžete navštívit, a taky musim vyslepičit, jak sme se se Psem staly (málem) slavnýma.

P.S. Ten v červenym s brejlema...je tak nějak...úchylným způsobem...sexy :/ Seriál Flight of The Conchords se bude podrobněji zkoumat až na Zélandě (v terénu)