Tenokrát to asi nebude moc exkurze po japonských zajímavostech, protože přece jenom píšu o svým výletu na hory, což všeho všudy zas tak strašně výjimečný není. Někdo z vás už možná i někdy na horách byl:)) Ale bylo to prostě v Japonsku a pár odlišností od Evropy by se našlo. A navíc to byl tak skvělej víkend, že to musim vykřičet.
Už je to dost dlouho, co sme se s klukama dohodli, že pojedem na hory. Původně sme to plánovali na nějakej lednovej termín, takže když nám minulou středu Kenzo napsal, že o víkendu jedem, byl to super vánoční dárek. Takže ve čtvrtek sme s Eliškou jely na jejich popud kamsi do Šimo-kitazawy k Alexovi do "bytu" nadělat plány a dohodnout podrobnosti. Musím to napsat do uvozovek, protože se tomu ani byt říct nedá. Odhlédnu-li od faktu, že tam Alex vůbec nebyl, nejvíc nás překvapilo, kolik odpadků se vejde do jednoho 3 krát 3 metry "velkýho " bytu. Ježiš, takovej klučičí brloh sem v životě neviděla. Eliška mi potvrdila, že i když by se největší bordel jejích dvou bráchů dal dohromady, pořád to nebude ani polovina. I já, co sem zažila pár Silvestrů na Pomezkách, sem měla trochu problém se usadit na zem ( o záchodě ani nemluvě). Pořád tak nějak doufám, že to nebyl ničí byt, ale třeba nějaký malý skladiště, kde shodou okolností byla postel a televize s videohrama (Pikaču rulezzz). No, tak sme se zhruba pět minut věnovali plánování a zbytek večera propili a prokouli na Terje Hakonsena a jeho fajn triky na U-čku a začali se těšit...
Následovalo balení a dvě hodiny spánku. Kluci měli přijet v 5 ráno Tsubasovým autem. V pět 10 sem zašla za Eliškou, jestli si ke mně chce dát nějaký věci do tašky a jestli kluci nepsali, že se zdržej. Eliška...ehm...spala. Tak sem jí vzbudila a šla se podívat na Jamie, jak je na tom ona. Tady přichází první předzvěst toho, jak bude následující víkend vypadat. Jamie totiž spala taky. Bylo přesně 5:20 a na Medžiru číslo 1-3-21 zastavilo červený auto. Eliška se opravdu pochlapila a byla za pět minut po vzbuzení schopná vyjet. Na Jamie sme počkali čtvrt hodiny a pak konečně vyrazili.
Madarao, naše destinace, bylo vzdálený asi 4 a půl hodiny jízdy autem na sever. Tsubasa s Kenzem se střídali v řízení a všechno šlo jak po másle, až na to, že pořád nebylo moc nikde vidět nějakej sníh. Vlastně jo!!!poprvý sem viděla Fujisan. Ale dost z dálky, z okýnka auta v raním rozbřesku. Ale stejně nádhera. Po 3 a půl hodinách začal bejt okolo silnice vidět trochu sníh a kluci, i přes moje námitky, že řetězy se používaj na sněhu:)) se rozhodli je nandat. No. Takže sme pak asi 15 minut jeli po suchý dálnici s řetězama a měli neuvěřitelnej výtlem ze všech aut, co nás předjížděly. Pak sme odbočili, projeli tunelem a ocitli se v jiným světě. Stoupali sme a stoupali, sněhu přibývalo, až ho bylo asi 40 cm. Teď nevim, jak sem vsunout příhodu se smykem, aby to moc nenarušilo čtěnářovo dojetí z té krásy. Tak si prohlédněte náčrtek, jenž sem pro vás připravila. Není sice dokonalý a pohyblivý jako ten, co dělaj na Nově, ale plně dostačuje.
Červené auto je naše. V první poloze. Za volantem (jezdí se samozřejmě vlevo) je Tsubasa, který se na poslední chvíli rozmyslí zahnout v rychlosti asi 6O km/h doleva. Zapomněla sem na silnici nakreslit sníh:) Druhé červené auto sme my po smyku a hodinách. Pán v zeleném autě, které bylo zaparkované u krajnice byl lehce překvepaný, když sme ho minuly o půl metru.
Pak sme při jízdě z kopce udělali ještě jeden smyk, ale už sme byli zvyklí, takže když se naše auto zastavilo o nahrnutej sníh u kraje silnice, jenom sme se zasmáli a poprosili Tsubasu, jestli by nemohl jet jenom třicítkou a před zatáčkou občas přibrzdit.Potom už sme dojeli do Madaraa a ubytovali se v hotýlku Snowhill nebo tak nějak. Musim říct, že jet na víkend je v Japonsku hrozně pohodlný, protože sme zaplatily asi 3 tisíce v přepočtu a dostali sme noc, dvoudenní permici, večeři, snídani / kterou sme nedali z důvodů uvedených níže), lázeň, lyžařký vybavení (pro Jamie i oblečení) a kartáček na zuby zadarmo. A spali sme v pokoji japonskýho stylu, takže na rohožích tatami a ve futonech. Teda, byly tam taky dvě postele, ale ty vyfasovali Kenzo s Tsubasou/Jamesem Bondem.
Večer se sedí pěkně u stolečku a na noc se ze skříní na levo vyndají futony a jde se spát. Prostě ideální šetření prostorem
Potom sme na sebe nastrojili co se dalo (sakra, proč všem okolo připadá slovo " strojení" tak divný??? Je to úplně normální slovo používané v naší rodině po staletí) a sjeli o 4 patra níž do Ski rental (jap. Sukí rentaru). Mami. Děkuju ti z celého srdce za to, žes mi sem poslala moje strojení a nemusela sem si na rozdíl od chudáka Jamie vybírat hadry tam. To už bych radši nosila "cyklistické kalhoty s přaskou a ponožky s mašličkama" než tu duhovou kombinézu s kožíškem, co byla vystavená opodál. Nebo modrá nádražácká bunda, ze který někdo odpáral nápis "nádražácká bunda"...No krása. Jamie nakonec zvolila nejmenší zlo a nevypadalo to zas až tak špatně...když chodila 10 metrů za náma...ne, dělám si srandu:))
V půjčovně nám taky nabídli super pojištění za stovku na den pro lyžaře a 150 na board. Já sem se zařekla, že při jízdě prkno určitě naztratim, ale Jamie jakožto úplnej začátečník, by si ho koupit mohla, protože když se po pádu vypne lyže, může to bejt docela probléme. Ale nakonec k tomu nedošlo a my svěže vyrazili na svah.
Protože Skotka Jamie byla poprvé v životě na lyžích, začali sme zvolna. Protože sem lehce netrpělivá osoba, nechala sem Elišku, aby jí udělila pár základních rad (já bych jí to na prkně stejně nevysvětlila) a sjela si dvakrát kopec s klukama. Byl naprosto úžasnej lehce mrazivej a jasnej den. Výhled byl krásnej, sníh trochu rozrytej, ale ok. Trochu mínus bylo, že černá sjezdovka byla zatim zavřená, takže lidi byli nakumulovaný na poměrně malým místě. Potom sem se Jamie ujala já, že si Elis půjde zalyžovat a nemohla sem věřit tomu, když ta holka ušatá udělala dobrejch 8 obloučků nejen bez pádu, ale i v celkem solidní rychlosti. No fakt sem, neviděla, aby se někdo naučil tak rychle jezdit. Při druhý jízdě ale hodila lehkou držku a uvolnilo se jí vázaání na jedný lyži. Já už byla u lanovky, takže sem jenom mhouřila oči, co to tam dělá a modlila se, aby jí ze shora přijeli pomoct ti tři. Jamie teda sešla pěšo dolů a když se k nám přidala druhá skupinka, začai sme řešit co dál. Eliška by tuhle příhodu asi moc nerozpitvávala, ale já sem prostě taková a popíšu vám jí z pohledu konstruktivně a prakticky uvažujícího cholerika:)))
14:00 Jamie padá
14:13 Jamie schází dolů za mnou
14:17 Kenzo, Tsubasa a Eliška přijížděj a začíná debata. Přes moje doporučení pořídit si pojištění, žádné nemáme a chybí nám dva šroubky do vázka. Jdu do obchodu s lyžařskýma potřebama zeptat se na šroubky, ale nemaj je.Protože mám špatnej pocit z toho, že si kluci kvůli nám nezajezděj, můj návrh je, aby Jamie došla do hotelu, vysvětlila jim, co se stalo a nechala si vyměnit lyže, protože dva šrouby není nic hroznýho.
14:30 Debata trvá...Kenzo a Tsubasa se nabízej, že půjdou s ní a odcházejí. S Eliškou si jdeme sjet svah a když sme po 15 minutách zpátky vidíme, že ti tři nikam neodešli a ptáme se jich, co je. Prej se bojej, že budem muset platit 20 tisíc jenů (4 litry) za zničení lyží.
14:45 Jamie, Kenzo (patrně jeho návrh) a rameny krčící Tsubasa jdou pěšky na svah hledat dva šroubky v kupce sena. Křičim za nima, že je to kravina a ať jdem do hotelu. Pak na ně čekáme a Eliška se mně snaží uklidnit hypnózou a hřejivými slovy.
14:55 Šroubky se překvapivě nenašly. Tsubasa odmontoval za svýho vázaní šrouby a připevňuje je na lyže, že je dojdeme vyměnit z důvodů nevyhovující délky. Po 10 minutách nejen že to nejde, ale Jamie si vzpomene, že na ledabyle přidělaným vázání by si někdo mohl ublížit.
15:07 Berem situaci do svých rukou a s jednou lyží se společně s Elis vydáváme na protější kopec, kde jsou desítky obchodů a budou tam mít na 100% servis.
15:20 konečně vystupujem ze sedačky, která je tak pomalá, že kdybych šla na ten 200 metrovej kopec pěšky v lyžákách s živým koněm nad hlavou, byla bych tam stejně rychle.
15:25 V servisu nám oznamují, že sou v lyžích dvojitě navrtaný díry a šrouby se tam dát nedaj.
15:35 V našm ski rental chtějí 20 tisíc jenů(prej od toho taky maj to pojištění). Japonsky se zdvořila, leč pevně přu s týpkem, že špatně navrtaný díry jsou jejich chyba a dva šrouby určitě nebudou stát čtyři tisíce českých korun. Úspěch!!! máme nový lyže a Jamie akorát zaplatí dva tisíce jenů za cosi, co sme nepochopily.
15:55 sme zpátky, jdeme jezdit, protože do konce nám zbývá jenom hodina a půl:DJinak to byl skvělej den. Kolem pátý se rozsvítila světla a lyžovalo se v přítmí. Zůstali sme jak nejdýl to šlo a ze svahu sme odjeli poslední.
Před vchodem do hotelu sme objevili neporušenej svah s 60 cm vrstvou prašanu. Tak sme svedli nejlepčí nelítostnou sněhovou bitvu od od doby, co mně bylo 14. "Žer sníh" byl ještě hodně nebolestivej tríček:)) Do hotelu sme vkročili bílí a rozesmátý. Před večeří na nás klici vybalili, že půjdem do ofuro, což je japonská lázeň. Protože sme ještě v žádný nebyly, ale víme, že se tam chodí donaha a oni o tom mluvěj, jako že tam půjdem všichni, lehce sme s holkama znervózněly. Naštěstí nám naše misunderstood brzo opravili a vydali sme se každá parta do oddělený lázně. Před tím, mně ještě milej Kenzo vysvětlil, že ručníček se používá na omejvání těla a ten malej kartáček, co vypadá jako na čištění zubů, je na vlasy a v tubičce je speciální šampon.
Z nutnosti svlíknout se do naha před cizíma ženskajema se zbožná Jamie fakt zhrozila a musely sme jí přemlouvat. Když sme tam pak byly už jenom 4, dala se ukecat a vstoupily sme do kamenama vykachlíkovaná místnosti se sprchama a sedátkama po dvou stěnách. Na pravo pak byl bazén s vodou. S vařící vodou.
Mučírna. Jak v tom někdo může "odpočívat" třeba půl hodiny?!?
Po koupely sem si ještě učesala vlasy kartáčkem, kterej byl nakonec fakt kartáček na zuby. Kenzo, ty parchante:))to ti oplatim. Eliška mu ale mojí blbost nepráskla, za což si jí opravdu vážim.
Fajn uvolněný sme se poté šli navečeřet, protože sme vlastně neměli ani snídani svačinu ni oběd. Za veselého laškování a kradení si zmzlinových muffinů navzájem, sme se jakž takž najedli a Kenzo zapomněl na stole klíče od pokoje. Tak sem je strčila do kapsy, že bude legrace. Přišel čas zmínit super vtipnej výtah, kterej na tačítko"zavírání dveří "reagoval extra rychle, tekže vítěz byl vždycky ten, co se do něj dostal první, protože ostatní pak díky němu museli podstoupit potupný sevření dveřma. A když takhle výtahový dveře sevřou pokaždý postupně čtyři lidi (nepočítám vystrkování se z výtahu), zabere ta jízda dost času. U pokoje Kenzo zjistil, že zapomněl klíče a šel pro ně zpátky do jídelny. my sme si zatim odemkli a začali popíjet. Večer sme strávili hraním český tleskací hry japonsky. panda-panda/ šika-šika šika-šika/kuma-kuma se zahraničním přátelům fakt zalíbilo. Udělali sme si diskotéku (Hives měli úspěch), koulovali se v pokoji sněhem z parapetu, zavírali Tsubasu do skříňky atd a pili roztodivný japonský alkoholy.
Noc na futonech proběhla hezky a v devět sem všechny okolo musela probudit, protože ti ignoranti by klidně prospali check out v deset.
Počasí druhej den bylo ještě lepší než prve. Přes noc napadlo 20 cenťáků a stále sněžilo. Takže bylo celkem teplíčko a díky prašanu sme se vyblbli na skokáncích. Tsubasa předvedl pár efektních přemetů většinou končících dost ošklivě na hlavě a Kenzo po jednom moc hezkym skoku ztratil přehled a projel v ohromný rychlosti lesíčkem, při čemž o centimetr minul asi tři stromy a odnesla to akorát bunda.
Jamie už normáně jezdila s náma a celkem nám dobře stačila. Ještě sme kolem poledne poseděli chvíli v jídelně a každou chvíli někdo prohlásil, že je cokoliv, kdokoliv SUBETERU, což japonsky znamená trapný, ale nám to slovo přišlo tak hrozně cool, že sme za celý dva dny skoro nic jinýho neříkali. Po lyžovačce sme vrátili vybavení a ještě jednou zašli do ofura, což je od hotelu pěkný, vzhledem k tomu, že už sme vlastně nebyli hosti.
A nakonec zlatý hřeb večera- cestou mezi lanovkou a hotelem sem si všimla roztomilý chaloupky s nápisem Okonomijaky (šli sme okolo toho 4 krát, jak to, že sem byla jediná?:)) Zaklepali sme, přišel nám otevřít starší pán a pozval nás do místnosti akorát tak velký pro kuchyňskou linku a stůl s plechovou plochou na smažení placek Okonomijaki. Paní domu nám pak přímo před našima očima ukázala, jak se vaří v její rodné Hirošimě.
Ano, je to tak dobré jak to vypadá!!!
Trvalo to si polovinu hodiny, protože se do toho přidávají přísady postupně a my se navzájem pošťuchovali a jmenovali se našima novýma přezdívka Lamie/Jamie, Tsubaka/Tsubasa (baka znamená japonsky pitomec) a Kenzo bude odteď znám jako Reizo, což se vyvinulo ze slova Leizo, což měla být přesmička z anglickýho lame Kenzo:)) Já sem jako vždycky vyvázla bez přezdívky, což už mě začíná pěkně štvát:) Jo a ještě sme vymysleli nový slovo, který oceněj asi jenom studenti japonštiny. Sumoi. Nemůžu uvěřit, že takový pěkný slovo Japonci zatim nevyužili. Je to přídavé jméno zvolacího typu, vzniklo spojením sugoi (skvělý) a sumo (sumo) a znamená to tlustý. Tak sme seděli u toho stolu navzájem si říkali Subeteru a při pohledu na Okonomijaki vykřikovali sumoi a majitelé si nás tak oblíbili, že si s náma udělali fotku na svůj blog a darovali nám neuvěřitelně složitý origami v podobě růže z jednoho!!!papíru.
No a potom sme sedli do auta a kluci nás bezpečně dostali ze sněhové země do podzimního Tokia.
