čtvrtek 30. prosince 2010

Moje top 10 za 2010

Rok se s rokem sešel...
Tak zas bilancování - nevěřim, že poprvý sem bilancovala z Tokia v éře nu-raveu, loni z Kanady, kdy sem mezi nejoblíbenější alba zas nacpala tucet anglánů s kytarama a letos bilancuju hezky z domova s vidinou australský pláže. Tak to jenom, abych vysvětlila, proč sem letos tolik protěžovala cokoliv, kde se objevilo slovo surfing, beach, popřípadě coast :D

10. The New Pornographers - Together
Všechny jejich skladby sou v podstatě stejný, ale že sou to takový optimističtí melodičtí mucíni kanadský...


9. Best Coast - Black Iris 7
Kiss you. Miss you. To je rým panečku. Texty sou snad ještě naivnější než moje tetování, nicméně to album má tak úžasnou atmosféru, že si při poslechu připadám jak na matraci v moři před západem slunce. A z toho rozhodně nejsem zpruzená.

Ne, ono to bude asi tou kočkou na obalu...

8. Vampire Weekend - Contra
Letos mi ke štěstí stačilo málo...


7. Kids Of 88 - Sugarpills
Novej Zéland!!!Super elektro album. Objev roku na NZ atd...
Oficiální klip k Just a little bit mě nepřestane bavit, ale youtube nechce, abych si ho sem šoupla


6. Wavves - King of the Beach
Mrchy kalifornský, to se jim to zpívá


5. Grinderman - Grinderman II
S Cavem je to jako s Jackem Whitem. Může si tu kapelu pojmenovat, jak chce, ale vždycky je to on a vždycky je to bomba. Tohle je ještě totálně šílená neladící anarchie.


4. Diamond Rings - Special Affection
Ten týpek na videu tohle fakt zpívá? Je to taky Kanaďan, stylizuje se do teen-Bowieho a celý je to ňáký dobrý!


3. I Blame Coco - The Constant
Vkusnej pop s holčičim vokálem.


2. The Drums - The Drums
Hymnu všech drnej surfařů (jako sem například já) Lets Go Surfing sice vydali už loni zabalenou do geniálního EP, ale právoplatný album můžu ocenit teprve teď. Snad se se mnou nikdo nebude hádat, že to sou už teď klasici. Vybrat jednu jedinou skladbu bylo pekelně těžký. A ten blonďákův účes a trhanej tanec, to mi hlava nebere...


1. Vážím si všech milovaných lidí, co googlej zandupandu, a abych dokázala, že si Vás vážím, tak Vás ani nebudu urážet tim, že bych Vám to vysvětlovala :))))

Extra songy na ne tak extra albech

Interpol- Barricade


Klaksons - Twin Flames
Brutaaalni klip!!


Two Door Cinema Club - I Can Talk


Cokoliv od Mariny (ale nemela sem odvahu dat ji do desitky :D)

The Naked and Famous - Girls Like You

Stydim se, ale berou mě Take That. To mě klidně zbijte, ale S.O.S. je...překvapivá a ehm super

Guilty Pleasure:
Lady Gaga - Alejandro
Obavam se, že hit roku jako...



WTF roku:
Nechápu, kde se to u mě na počítači vzalo, ale tohle je geniální osmdesátkový album
Visage - Visage


A když se daj dva z topky dohromady:
Tak mi sem ještě přijdete v 2011? Každopádně díky za rok 2010!!!
Jako vždy prosím kritizujte a nadávajte, jak sem mohla vynechat...

pondělí 20. prosince 2010

Vrchol nesoustředěnosti

You probably got the wrong picture - like totally wrong. Wendy was really sweet and together. She just wanted to get out there a little bit before she got, like, you know, married and pregnant and yelling at her children that they better study or they´ll end up at Burger King.
And if she was a guy, you would really understand and say: "Hey wow","Thats cool","A ski bum screwing all those snow bunnies","Wish it were me".

Foreign Exchange
Larry Beinhart p.47


Učim se na státnice z filmu...
Veselý Vánoce!!!

neděle 19. prosince 2010

Arcade Fire

Nezažila sem The Beatles. Zažila sem ale Arcade Fire.

(Upozorňuju, že pokud nesnášíte šílené a nekritické fanynky, budete při čtení strašlivě trpět!!)Nevim, kolik z Vás je zná, ale sem si jistá, že tomu, kdo ano, vstávaj při Wake Up chlupy na celym těle úplně stejně jako mně. Působěj na vás taky tak zhoubně? Poslední album sem ještě nepřestala od srpna v kuse točit, při Neighbourhood #1 Tunnels se mi dobře brečí, tohle není normální! Možná to je tim, že je mám spojený s naprosto tragickou láskou k jistému klukovi, kterej mi kdysi u sebe na gauči dal do ruky pivo, zapnul hi-fi, vložil originální Neon Bible do přehrávače a pak sem se na 4 minuty a 19 sekund neodvážila ani nadechnout, abych ten okamžik nepokazila. Možná, kdybych k nim nepřišla takhle, neomdlívala bych na jejich koncertech blahem...tolik. To už se ale nedozvim. (To zni, jako by byl mrtvej- neni prosimvas)

30. Listopadu sem seděla ve Skotsku v obýváku a truchlila, že nemůžu bejt se sestrou v Mnichově a zažít je na živo, hodit jim na podium nějakou tu podprsenku a tak. O půl desátým sem přijala telefonní hovor a když sem rozpoznala No Cars Go, byla sem ještě nešťastnější, že je nikdy nebudu mít šanci vidět (minimálně v krátký budoucnosti). Tak sem si to aspoň představovala. Protože to sou Kanaďani, semka nejezděj každej měsíc a zrovna turné k megaúžasnýmu The Suburbs by byl vrchol všeho.

Druhej den samozřejmě okamžitě Skypuju na lince Inverness - Pardubice a Dynda mi jen tak mezi řečí suše oznamuje, že budou taky ve Skotsku. Googlim, ale vim, že budu zklamaná, páč mi už přesně za 12 dní letí letadlo a i kdyby byl koncert snad příští týden, není šance na lístky.

Koncert je 12. prosince v Glasgow.
Můj let je 13. prosince z Edi.
Místa na stání sou sold out.
Místa na sezení!!!
Lístky mám druhej den.
Jedu na AF, koncert, o kterym by mě ani v nejdivočejšich snech nenapadlo, že se na něj dostanu (ehm, ono taky...s těma Strokes to bylo podobně haha).
A nejlepší na tom je, že nejedu sama, ale s Eliškou, se kterou už sme už objely další moje srdcovky - The Kooks s mym budoucim manželem Lukem a Oasis těsně předtim, než se rozpadli. Shodou okolností to taky byla Elis, kdo musel v Tokiu poslouchat moje útrpné nářky nad onou nenaplněnou láskou, takže dobře chápala, o co de.
Jako třetího sme s sebou přibrali Kiwiho Amose, kterýho mám z kanadského dobrodrůža, a který se teď v Edi na nějakej čas usazuje.
Abych vám ještě nastínila, kdo to jsou AF, tak si piště, že letošek pro ně byl tak velkej, že jejich třetí album The Suburbs Q a Clashmusic je vyhlásili albem roku, podle NME jsou druzí, Pitchfork 11. místo (pf), na last.fm, kde se výroční žebříček počítá podle počtu poslechů, jsou na třetím (a to vydali Suburbs až v srpnu!!) Zajímavý je srovnání třeba takový Katy Perry, se třema shitkozníma singlama, který teenageři omílaj furt dokola, díky čemuž je v žebříčku taky. No a AF maj podle lastu počet přehrání jednotlivejch skladeb v takovym počtu, kolikátá skladba je to na albu, z čehož vyplývá, že to album je tak úžasný, že si ho drtivá většina posluchačů pouští od začátku do konce, než by vyzobávala jednotlivý skladby. To je co říct. Taky abych nezapomněla, U2 před nástupem na podium hrávali jejich Wake up. Po letošním roce, budou asi U2 rádi, když AF budou hrát je :))) Kromě toho, že druhý album nahráli ve vlastním kostele, kterej si koupili, aby tam měli varhny, videoklip k Neon Bible natočili ve výtahu, dělaj rádi interaktivní experimenty. Třeba znova k Neon Bible (a musíte klikat). Nebo grandiózně vygradovaný We Used to Wait, kde spojili síly s Google Maps (a musíte znát svoji adresu a mít Google Chrome). Kromě toho jsou držiteli titulu za nejromantičtější apokalyptický love song, který jsem jim udělila já.



Do Edi sem dorazila v sobotu večer, přivítala se s Elis a Adamstrem, mejma druhejma rodičema, zavolala sem Amosovi a pěkně sme se přejedli v Bonsaji. Pak nás oba studentíci vzali do The Library, studenstkýho baru s pivem za dvě libry!!, kde sme seděli a rozebírali starý časy, též v Panoramě s Amosem a dělili se o lechtivé příhody z této wild wild oblasti. Na koncert sme vyrazili v neděli odpolko v domění, že to začíná v sedm (jak stálo na lístcích). Tak sme tam od pěti seděli, pak sme seděli v hale a závistivě koukali na těch sto lidí pod podiem a nechápali, kde všichni sou a proč nám tvrdili, že ná stání sou vyprodaný, když tam nikdo není. Pak sem se zhrozila, že třeba přijde málo lidí, protože všichni sou moc busy s poslouchánim Lady Gaga. V sedm se nezačlo. Začlo se v devět a o předkapele se zmiňovat nebudu, protože nás uspala. Pak konečně začali lidi zaplňovat prostor na stání a mě pomalu opustila otrávenost z téhle akce.
Pak na podium vylezlo všech 7 (+1) multiinstrumentálních členů kapely, Win dal rozkaz: "Stand up" a začal konec světa.

Koncert začal stylově s Ready To Start, skladbou, ke který vzniknul úchvatnej, vášnivej a neuvěřitelně dynamickej klip z live koncertu. Ok, s timhle otravuju na FB už dost, ale nemůžu si pomoct.


Scéna byla celkem jednoduchá, kapela stála prostě pod billboardem, na kterym běžela projekce, ale ten nápad s billboardem skvěle zapadá do celý koncepce The Suburbs.
Keep the Car Running všechny roztancovala, fakt sem nečekala, že když některý skladby zahrajou rychle, může z nich bejt takovej nářez. Aby to bylo ještě vtipnější, tak v podstatě nikdo nehraje dvě skladby za sebou na stejnej nástroj, všech 8 jich skáče od jednoho nástroje k druhýmu, jednou hrajou dva bubeníci naráz, podruhý dva bušej paličkou do jednoho společnýho bubínku. Basa, housle, varhany, kytary, tamburíny, tympány klasika.

Sice si nepamatuju playlist, ale překvalivě hodně hráli z Funneral (člověk by čekal, že přehrajou celý Suburbs, ne?). Z prvního alba teda zahráli Neighbourhood #1,2,3, Haiti, Rebellion a Wake up.
Z Neon Bible Keep The Car Running, No Cars Go, (Antichrist Television Blues) a hlavně My Body Is a Cage, kterou prej normálně moc nehrajou. Oujé, jakmile se ozvaly varhany, věděla sem, že dojde i na Intervention :)))
Ze Suburbs - Ready to Start, Modern Man, The Suburbs, Rococo, We Used To Wait, Month of May - ta bohužel tak nějak nevyzněla, album verze je podle mě lepší :(( a Sprawl II.




Při Tunnels, která přišla na řadu v polovině, byla obrazovka černá a jenom dolů padaly sněhový vločky, Eliška mě chytla z ručku a společně sme řvaly, říkám řvaly, protože sem ji nikdy nezpívala takhle nahlas:))
Jestli byl celej koncert skvělej, tak poslední ctyřka byl 20 minut stupňovanej orgasmus. Nejdřív Power Out, která na konci propukla v bílo-červený stroboskopický peklo. Na ní navázala Rebellion (Lies), a to, co přišlo ve 4:30...Na tom videu to není tak dobře slyšet, ale to, jak se všechno zastavilo, kapela odložila nástroje, postavila se do řady a 5 tisíc lidí na konci Rebellion jednim dechem zpívalo závěrečnej popěvek..nevim, na jakym jinym koncertu bych tohle mohla ještě zažít. To bylo prostě kouzelný a nepopsatelný.


ve 4:30...

Přídavek sme si vydupali na tribunách jako skřeti bitvu o Helmův Žleb a na podiu se objevily obří varhany. Intervention, nic lepšího už zahrát nemohli.
Vlastně mohli. Před posledí skladbou nám Win pověděl, že když začínali, tak v publiku stálo všeho všudy pět lidí, z toho tři byli jeho rodiče a že táta mu po koncertě povídá:"Nejlepší byla ta skotská válečná. Tak my vám ji teď, Glasgow, zahrajeme". Načež nás dodělali úchvatnou emotivní mega hymnou, kterou sem si pouštěla, jak mě tenkrát tamten nechtěl, takže je mi jasný, že mi ji zahráli na objednávku.
Something filled up
my heart
with nothing
Someone told me not to cry.



Upřímně, jakkoliv v tu chvíli všichni zpívali "my heart is colder", pravdou byl naprostej opak.

pondělí 29. listopadu 2010

Ze statistiky blogu...

Ten posledni navstevnik musel bejt dost zklamanej :(((( Chudak.

sobota 27. listopadu 2010

Chci vase prachy

Poslouchejte, dneska je to navazno. A asi spis pro ty, co me znaj a verej, ze sem duveryhodna.
A ze sem uz do sebe investovala a koupila si letenku do sveta a sou Vanoce, prestavam ted myslet na sebe.
Rozhodla sem se. Brecet u televiznich zprav z Afriky nikomu nepomuze.

Jdu si koupit africky dite.

A o co de...
Vygooglila sem si adopci na dalku a klikla hned na prvni odkaz, procetla, co Nadace Mezinarodni Potreby rika, a prohlidla si deti.
Vec se ma tak, ze se muzu stat budto polovicnim darcem nebo plnym. Bohuzel ste si asi vsimli, ze ackoliv sem sik za kazdych okolnosti, tak nejezdim zrovna v Mercedesu, a protoze v nadchazejicim roce je moje budoucnost na NZ vic nez ve hvezdach, netroufam si delat uplnyho darce.

To znamena, ze si budu muset koupit jenom horni polovinu ditete za tri sta padesat korun mesicne. S tim neni problem, proste si nedam 14 piv. Ale rikam si, jak by bylo hezky, kdyby se mezi lidma nasel nekdo, s kym bych se mohla o to pandi super decko podelit, jako abysme meli i jeho nohy...aby bylo cely nase.

Tak koumu, nasel by se nekdo, kdo by se mnou chtel mit dite? I holky :D A muze nas bejt klidne i tricet. Cim vic, tim dyl bude moct studovat. Na oplatku bych slibila zajistit temto osobam nehynouci slavu na mem celosvetove slavnem blogu, oslavne leninske basne, otiskavani dopisu od te male vermle a tipuju, ze i hezkej pocit ze sebe sama. Ty woe lidi...

Ted sem jeste ve Skotsku a aby to bylo pekne prehledny, chci zacit posilat penize od ledna. Jeste sem nasla jednu zajimavou stranku, ale musim pockat nez mi odpovedej na mail ohledne mejch dotazu. Sice netrvam na zadnym konkretnim diteti, hlavne ze nejaky, i kdyz moji favoritkou je tahle kraska - Fatoumata Camara. Jak pisou, cim sou deti starsi, tim je jejich sance mensi, takze predstava, ze by diky nam treba udelala stredni skolu a pomuze svejm sedmi brachum a segram, je uzasna. Taky bych radsi starsi dite, protoze by nam mohlo psat trosicku vic odusevnely dopisy, ktery by nam ostatni ctenari blogu zavideli.


Tak ted budu cekat, jestli me v teto bohulibe cinnosti nekdo podpori...Jestli ne, bude ze me furie, budu psat o metalu a kabelkach Luis Vuitton. A budu tak namyslena, ze me budete prosit, abych to tady zavrela. Jezis, prece me nenechate, abych psala o polovine ditete! Kontakt na me mate na facebooku, tak se mi treba podari najit aspon dva abysme utvorili spasitelsky tym :D

P.S. Ostrihala sem si vlasy, takze uz nevypadaj jako v dobach jejich nejvetsi slavy...hm to je ale zajimava zprava!
Matka Panda ♥ z Kalkaty woe

čtvrtek 18. listopadu 2010

23 vět

Dneska je to bez hacku a carek, pac mi zas kiksnul pocitac, tak moc necumte.
Pohled do meho "kluciciho zapisniku", kterej pred par dny oslavil 4 intenzivni roky, a fakt, ze sem se neudrzela a napsala Mattovi, jestli se mnou nechce znova navazat pratelsky kontakt, ze me cini celkem prvnotritni debilku. Dnes sem se teda rozhodla spasit divci svet par radama a postrehama, co delat a nedelat, aby se mi (ne)vyrovnaly co do debility. Ostatne, jak podotkl Tomas Z, sem neco jako Halina Pawlowska (ale ne tlusta a jeste predtim, nez zacaly bejt Bananovy rybicky natahovany a trapny) a shareovat ty moje fantasmagioricky horory by mohla bejt celkem svanda.
Tady jsou moje rady

1) Mejte hezke vztahy se svymi ex, abyste se nemusely bat, co o vas kde rikaj (a nepiste o nich blog)

2) Kdyz je kluk behem rozchodu tak velkej debil, ze ste mu musely dat pesti, po par letech se omluvte. Chtelo by to.

3) Pokud mate velmi fajn vztah se svym ex ze stredni skoly a jdete spolu zachlastat a pak ve ctyri rano zpivate U2 na ulici, nenavrhujte mu, ze muze prespat u vas kdyz mate se setrou spolecnej nejen pokojicek, ale i velkou postel. At je to prespani jakkoliv neskodne a nevinne, nepobere to rano ani sestra, ani mamcin Mysak, kterej se s nim potka u lednicky, ani ex-pritelova pritelkyne, ktera vam dozivotne zakaze se s nim stykat. (uz se ani nedivim)

4) Kdyz vam kluk napise, ze jste "Libickovo sneni", uvedomte si, ze tim Libickem nemysli sebe a za tri dny vam vesele oznami, ze prave uhnal divku svych snu a uz ho snad nebudete svadet.

5) Kdyz ste cerstve zamilovany a vas mily ma svatek, nekupujte mu dva listky do kina na "V Brugach", pac si do kina pozve dalsich 10 kamosu a vy to jednoduse nepoberete.

6) Kdyz do vaseho zapadakova prijede sest tisic Kanadanu, jednoho ulovte, abyste s nim mohly za dva roky chodit po nocim Londyne s matraci na hlave.

7) Kdyz nemuzete vystat kluka, co vam zlomil srdce, na FB, tak si ho vymazte. (ale pak si ho zase pridejte)

8) Jestlize vam milej Sved venuje skladbu "Fix You" a pak jdete ve dvou bruslit a mate super vecer, nemyslete si, ze to bylo rande. Nebylo. A kdyz vam inteligetni Shin tvrdi, ze mate udelat prvni krok a poslat mu zpravu, proboha nedelejte to!

9) Kdyz potkate boziho kluka, nepiste si do denicku k jeho jmenu srdicko hned ten vecer. S odstupem casu nad tim budete kroutit ocima (a hned potom potkate boziho kluka a udelate to samy)

10) Pokud randite s cizincem a neozve se vam na Valentyna, neomlouvejte ho s tim, ze vam to vynahradi na prvniho maje.

11) I kdyz si myslite, ze mate hezky vztah s veslarem z Oxfordu, kterej vas ovsem mimochodem nevedomky donutil na Valentyna poslouchat "White Lies", nebudte na neho pak v baru hodny. Protoze ho pak ozralyho musite vzit taxikem na jeho kolej, on vam bude utikat a posleze mocit na sloup u cesty a druhej den si nebude nic pamatovat, taxika vam nezaplati a pro jistotu se vam uz nikdy neozve.

12) Kdyz se vratite z cest a zjistite, ze ten, jak vam rikal Libickovo sneni a balil i vasi sestru a nejlepsi kamaradku, tvrdi, ze je single a chce vas, rozhodne mu neverte, pac uz zase kouka po jiny, jenom se ted zrovna nudi.

13) Nekupujte si zadny mejdla s vytazky z Mrtvyho more od opalenejch handsome Izraelcu.

14) Kdyz potkate Boha, neskoncete s nim v obeti v posteli predtim, nez vas vezme na Franz Ferdinand. Protoze pak uz vas nevezme...

15) Za predpokladu, ze jedete do Kanady, kde s vama na izolovanym kopci zije 250 kluku, neporizujte si pritele!

16) Kdyz je vrcholem romantiky to, ze vam da jednu ze svejch plechovek piva, varit pro nej, kupovat muffiny a nosit mu zmrzlinovy pohary neni ta sparavna odplata.

17) Pokud si udelate fuck-buddyho z devatenactiletyho borce, co vypada a chova se jako rockova hvezda, nenechavejte ho, aby vas pri tom kousal do obliceje, protoze se ty monokly pak blbe vysvetluje mamince.

18) Kluka, co vam pise basnicky, si vazte vic nez toho, co zustane uplne v klidu sedet na posteli, kdyz cestou k nemu do suterenniho pokoje spadnete ze schodu a skrz zaves se k nemu prikutalite a boli vas noha.

19) Az vam nejakej pablb v hospode rekne, ze mate dobry kozy, ale jinak ste uplne blba, klidne mu jednu ubalte. V pripade, ze to nepovazujete za kompliment.

20) Kdyz mate desetidenni vztah s hodnym krestanem, hlavni problem nebude to, jak vychovavat pripadny deti, ale to, ze se vas regulerne boji a posloucha vas na slovo.

21) Neprikryvejte lapicky NICIM. Hori to.

22) Kdyz vas oslovujou Princezno, Stunning, Charmer, Hot Stuff nebo Zandooo, je to hezky ale je to trik. Kdyz vas neoslovujou hezky, tak vas zas nechtej, coz je blby.

23) Kdyz vam nevola, tak to neni proto ze ztratil vase cislo, ale protoze nechce! (na to sem prisla sama a to, ze je o tom i vtipna komedie "Zas tak moc te nezere" s bohyni Scarlett, je nahoda)

24) Vedte si o kazdy konine denik, protoze az se vam jednou rozbije pocitac a budete sedet ve Skotsku, tak se dost nasmejete.

Nekdo nejaky pripominky? Vlastne ja! Nemate nejaky podobny rady a historky!? Jakkoliv to totiz tenkrat bolelo, kdyz to bylo aktualni, casem se z toho stane dobrej vtip a pomaha to od stresu.

Pandicka

úterý 9. listopadu 2010

Čotto o japonský reklamě

O víkendu si sestra připravovala do školy prezentačku o japonský reklamě a marketingu a trošičku sem jí s tim pamáhala, díky čemuž sem narazila na úžasnou kampaň na Absoult Vodku ála Tokio. Páč se mi moc páčí, hned to semka obtiskávám.
Absolut Metropolis kampaň postavená na mladý urban tokijský módě.
Doufám, že za to nepudu k soudu nebo něco...





A protože sme se přitom dost nasmály i jejich reklamám televizním, vypláchnu vám trochu mozek, pokud dovolíte. Je mi jasný, že ty reklamy sou celkem provařený, ale prostě nad tim člověku zůstává rozum stát...







A konečně reklama s oprsenejma tančícíma zvířátkama, Červenou karkulkou a jezevcem, comá velký koule. Interpretace volná...Tohle je podle mě záhadnější než UFO.


pátek 5. listopadu 2010

Dvě města, jeden rok

První město: EDINBURGH

Návrat z Ibizy sem samozřejmě pojala po svym, takže sem pobyla tři dny v Edinburghu s Eliškou, Adamem a naší kamarádkou Monikou z Německa. To bylo vůbec vtipny! Monika patřila k Waseda partě, se kterou sme kalili ve Wasshoi hospodě, ale protože dělala brigádu, nechodila moc často. Znaly sme ji z fotek, zdravily se a občas prohodily pár slov. Monika byla na Eliščině narozeninový párty, když už sem já byla zpátky doma, ale jinak se nedá říct, že bysme byly nějaký super kámošky. Potom sme se s Elis vypravily do Madridu a po nás se za Shinem vydala i Monika. Najednou sme měly ještě víc společných kamarádů, třeba Shinovi spolubydlící Alexe a Lucase a občas sme se v komentá
řích na FB pošťouchly. Nebo sme se společně bavily o hokeji a fotbale se Švédem Jakobem. Pak Monika poslala Elišce vlastnoručně zavařenou marmeládu jako svatební dárček a my se zeptaly:"proč nepřijedeš do Skotska?" Víte jak to chodí...Monika přijela :D

Takže vám ještě jednou ukážu krásy Edinburghu, protože sem se už ujistila, že to je jedno z nejkrásnějších měst, kde sem kdy byla a atmosféra kamennýho Edi je romantická a tajemně strašidelná. Před rokem mi Jamie Lamie nebyla schopná vysvětlit ohledně města ani fň, takže sem zde nemohla publikovat ani některé cestovatelské teze, což bych chtěla napravit. Páč do hlavního města Skotska? Tam fakt JO!
Mrkejte na ty nádherný modrý Stínadla.
Středověk, strašidla, úzký uličky, turisti.

První večer byl Adamster ve škole, takže mě Eliška uvedla do studentskýho života a protáhla mě na promítání studentský filmový společnosti. Neochotně přiznávám, že sem si teprve teď doplnila Tarantinovu Jackie Brownovou. Potom sme zůstaly ve stejný budově, ale v jiný sekci nazvaný Library, což je...studentskej bar. Pivo za libru. Ráj. Adamster přišel posléze a rodina byla kompletní.

Druhej den přijela Monika, takže sme fotily a chodily.
Nejdřív vám tradičně ukážu mapičku města, abyste věděli kudy kam :)
Edinburgh je v podstatě rozdělenej na dvě části železnicí. Na severu máme hlavní třídu Princess street, kde se nachází vélkej pomník sira Waltera Scotta, krásný Princess Gardens, starobylej obchodní dům Jenners, kterej doporučuju kvůli architektuře (ty interiéry!) a oáza klidu Calton Hill, kopec uprostřed města, první veřejnej park ve Skotsku, kde na jedny hromadě najdete mauzoleum nějakýho maníka, co neznám, Iónské sloupořadí, Observatoř a starou kamennou rozhlednu, odkud se dá...rozhlídnout. Vstupný asi tři libry.
Pozdrav z Řecka

S Monikou sme kousek od kopce našly pozapomenutej starej hřbitov. Takovej ten s velkejma rodinnejma hrobkama, co maj dveře, erby a nápisy typu:"Zde leží roční Anna, tříletá Margaret a pětiletý Christoph" z roku 1800.

Adam se sice chlubil, jaký to nemá fešácký mezinárodní kamarády, nicméně, skalpy žádný nedopravil, takže sme večer ve čtyřech vyrazili do restaurace Bonsai na suši, agedaši tofu, sunomono salát, takojaki, kacudon a nějakýho lososa na horký pánvi (?) mňam mňam. Do Bonsaje, bere Eliška, steně jako pod most ve Velkym Meziříčí, každýho :D
Druhej den museli Vytlačilovic chudáčci do školy, tak sme se zas s Monikou couraly.

Ok, teď je čas zmínit druhou část Edi, tu na jih od železnice. Hlavní třídou je Royal Mile, táhnoucí se od Hradu (vstupný dost vysoký, takže nevim) kolem impozantní St. Giles Cathedral, která je impozantní hlavně pokud je modrý nebe, protože to vytváří krásnej kontrast. Po cestě sou stovky krámků, který vás přesvědčej, že pokud si nekoupíte kilt nebo nálepku se skotským národním psem (nebo co to je), tak ste ztracený. Socha Davida Hummea.
Svérázná interpretace
Na Edinburghu je krásný, že z centra je to kousíček do přírody. Nad městem se totiž tyčí kopec zvanej Arthurs Seat. Původně vulkanická vyvřelina je součástí parku Holyrood a procházka nahoru se vyplatí hlavně kvůli úžasnýmu výhledu.
Večer sme si šli sednout do Live Music Pubu Whistley Binkies, kam sem pozvala kámoše Simona, co se s nim bydlela na farmě v Kanadě a nemohla ho zaboha vystát jako spolubydlícího, ale jako kámoše do hospody to jo. Simon nedorazil, protože mu ten večer umřel pes :( Vzhledem k tomu, že se do Kamennýho města podívám znova v polovině prosince, napíšu mu znova. Jo a mám tam sraz s Amosem, dalším Kiwim, co opustil Kanadu a objíždí svět. Vlastně sem se ani nezmínila o tom, jak mi jednoho dne psal Skippy, u kterýho sem bydlela na matraci v Londýně, že jede s kámošema do ČR a jestli bych ho ubytovala. Moje milá sestra a její spolubydlící si asi už pomalu zvykaj, takže tentokrát sem jí do pražskýho bytu nastěhovala Skippyho, Jacka a Racheal, jeho spolubydlící, co znám z Londýna.
To mě fakt podržte! Takový seskupení! Děcka byly údajně nadšený z piva,
města, Karlštějnu a Krumlova.

Tak ono je to taky dost výhodný pro mě haha, páč mě aspoň bude mít kdo províst po Canbeře juch!
P.S. Jestli si Eliška a Adam myslej, že se vetřou na mym blogu všude, tak to maj sice pravdu, ale fotku jim sem z trucu nedám! Až v prosinci.

Druhý město: VANCOUVER
NORMÁLNĚ SEM SI UVĚDOMILA, ŽE SEM NIKDY NENAPSALA, JAK SEM LETĚLA DO KANADY A O PRVNÍCH NĚKOLIKA DNECH VE VANCOUVERU!
A teoreticky by to mohlo bejt přínosný pro nějaký dobrodruhy, takže bych vám chtěla odvyprávět, jak sem se seznámila se Psem.
Bylo září, neměla sem ubytování v Kanadě, byla sem sama a byla sem nervózní. Na FB už probíhaly nějaký pokusy lidí seznámit se dohodnout se na bydlení, tak sem tenkrát odepsala na inzerát jakési Racheal z NZ, co sháněla čtvrtýho do baráku. Než Racheal stihla odepsat, dostala sem tu nejsladčeji uštěkanou zprávu od Psa Pralesního:

Ahoj Žanet, já taky snad mířím do Panorama (pořád ještě nemám pracovní povolení),
ale tak snad se zadaří. Dneska mi přišel email,
že nějaká slečna schání parťáka na ubytování, tak třeba si to ty :)
Každopádně bych byla ráda, kdyby sis mě přidala a mohly bysme poklábosit.
Směj se. Aneta :)

Tak sme se staly "kamarádkami". Letenku sme sice měly koupenou od jinejch společností, takže sme nemohly letět spolu, ale slíbily sme si, že se potkáme ve Vancouveru v hostelu. Uplynuly dva měsíce a já se sama vyzbrojená jenom kufrem a vázáním v něm, dostavila do Vancouveru.
Stojim na letišti ve frontě na imigračnim a oujé! Asi tak 30 lidí přede mnou stojí holka s červenejma dredama po pás. Tolik podobnejch lidí zas na světě není! Její oči netečně přejely přeze mně a najednou se zarazily a čučely...Cenim zuby, jako že ano! sem Panda! Haha, tolik naše seznámení. Pes přiletěl z Čech přes Londýn ve stejnej okamžik jako já z Mnichova přes Madrid!

Že si úžasně sednem, sme zjistily už asi po pěti minutách a na nástupišti na vlak směr centrum Vancu potkáváme další dva nebo tři Čechy s prknama. Děláme skupinku. Nejaktivnější člen se jmenuje Adam a páč je nějak moc drsnej a hustej, docházíme se Psem k závěru, že je to pitomej svalnatej machýrek. Vedle Psa sedí ve vlaku santusácky vypadající kluk, co nám oznamuje, že je Němec, jen tak si přijel hledat ve Vancu práci a hustí do nás cosi o biologickejch farmářskejch komunitách u Mnichova. Uh.
Plán centra Vancouveru. Pamatujete na most,
přes kterej sme šli směrem k hokejovýmu stadionu na Olympiádě?
To byl Granville Bridge. Chinatown nestojí za nic.
Hezký je přístaviště Hastings s hospůdkama.

Náš baťůžkářskej hostel Samesun, kterej nám Student Agency zaplatila na dvě noci, sme našli s menšíma potížema a já byla naprosto unešená!!! Sice tam prej sou blechy, říkala Helča, ale ono se to vykompenzuje něčim jinym. Já naštěstí blechu neviděla.

Je to několikapatrová budova toho nejlevnějšího typu, kde sou po stěnách chodeb vylepený plakáty, čmáranice, rozvalujou se tam mladý lidi z celýho světa snažící se chytit wi-fi a všichni si mezi sebou povídaj a zvou sena pivo v baru, kterej je v přízemí. Batohy sme hodily do pokojů, potkali Ausíka Lokiho, přibrali "nafoukance" Adama a během večera u piva zjistily, že Adam je děsně boží a je s nim sranda, páč má výborně černej smysl pro humor, a člověk nemá nikdy soudit podle prvního dojmu. Bar je ověšenej hokejovejma dresama, pivo se leje do plastovejch džbánů a připadám si jak v jinym světě- chce se mi hlasitě se chechtat radostí. Když jdu pro pivo, všimnu si tří roztomilejch kluků, podle přízvuku z Anglie. Jeden z nich vypadá jako malej bráška Luka Pritcharda, já sem okouzlená, on na mě nekouká...

Druhej den vyrážíme se Psem a Adamem na dobrodružnou výpravu do spleti mrakodrapů. Na druhym roku potkáváme Němce ze včerejška. Pořád vypadá jako santusák, ale máme radost, že tam už známe tolik lidí a berem ho s sebou. Páč vlastnim průvodce a mapičku, sem jakoby vedoucí. A rozhoduju, že nejdřív se pude do Stanleyho parku (ano, ten samej Stanley jako jeho Cup) na totemy.
Tohle v Edinburghu nemaj. Ale v Kanadě zas kluci nenosej sukně...Totemy původních indiánskejch kmenů. Tady na místě dnešního parku stávala squamishská vesnice X̱wáýx̱way

V parku, kterej se de facto rozkládá na poloostrově, se dá kromě totemů obdivovat socha Dívky v neoprénu, což je parafráze na kdaňskou Malou mořskou vílu, zachovalý prales s masivníma stromama a veverky, co se toho nebojej! Taky je to tam jak dělaný v létě na kolo nebo brusle. Nebo běhání. Ale o tom já nic nevim. Marcus už není santusák, ale fajn týpek, takovej dobromyslnej a free jak já když mi bylo 16. Protože jestli má Vanc s něčim teda problém, tak je to doprava, trvá celou věčnost dostat se někam na oběd. My, co sme vyrostli na tokijským metru, nechápem, kde maj nějaký metro nebo vlaky a proč je všechno tak hrozně daleko. Vyptáváme se a dostanem tip, jít na oběd na Denman Street. Ta se celá skládá ze stovek maličkejch jednopatrovejch domků s japonskýma, indickýma, čínskýma kdovíčímvším dalšíma restauracema. Dáváme si "sněz kolik můžeš nudlí a zeleniny" za 11 dolarů. A banán.
Odpolko se jde mezi ty mrakodrapy pořádně konečně, neb sem se dočetla, že budova soudu je skvostná a sou tam balkónky s kytičkama uvnitř. Tak ostatní chtě nechtě pochodujou se mnou a hledáme to hodinu. Budova evidentně oslnila jenom mě, takže aby si spravili chuť, kluci se rozhodnou, že MUSÍ existovat způsob, jak se dostat do toho superluxusního mrakodrapu, co je hotelem a jdem dovnitř. Že jako vyjedem úplně nahoru a pokocháme se výhledem. Ve výtahu zjišťujem, že namáme kartu...zklamání. Přichází postarší dáma a vstupuje do výtahu. My nenápadně za ní. Obdivuhodně a mile nás vyvezla do skoro nejhořejšího patra a nadšeně vylejzáme z výtahu. Paní mizí v jedněch z pokojových dveřích.
Je to v kelu...sme v kruhový chodbě a pokoje sou po obou stranách, okna nikde žádný. Navíc nemáme kartu a tak se nemůžem dostat pryč. Muži aktivně najdou bezpečnostní schodiště, takový to, jak po něm vždycky běhaj SWAT v akčních filmech...Lol, sme na děsivym schodišti, dveře se za mnou zabouchly a zjišťujem, že sou opět na kartu, takže se ze schodiště nedostanem už vůbec. V této fázi sem pochcaná strachy. S bušícím srdcem slejzáme všech 27 (!) pater a modlim se, aby poslední dveře na konci byly otevřený. A přemejšlim, jak vysvětlíme ochrance, co tam děláme, až ty dveře otevřem. Ne, na takovýhle dramata fakt nejsem, v tomhle ohledu sem ta ROZUMNÁ.
"Nesnášim vás!" :D
Dopadlo to dobře skobře, dveře otevřít šly a nenápaně sme se odtamtud vymotali.
Večerní obhlídka Vancouver Lookout Tower je povinností. Stojí to peníze, tak sme si vymysleli šibalskej plán a na věži sme zamířili místo na vyhlídku do luxusní otočný restaurace a každej si dáváme kolu nebo víno. Výhled pěknej, nejvíc nás vzrušujou svítící Olympijský kruhy uprostřed Burrard zátoky. A výhled na okolní rozsvícený hory, kde už pomalu začíná sezóna. Jaj!
Druhej den byl ve znamení běhání po úřadech a získávání mobilu, pojištění social insurance number. Naštěstí za asistence (příšerné) paní z místní agentury. V baru si večer všímám hocha v bílé čapce. Tyjo! Takovejch kluků! By mě zajímalo, který z nich jedou do Panoramy. Samesun je obrovskej a zdaleka ani ne desetina má namířeno tam, kam my...
Třetí noc pro mě do Samesunu přichází Jódži! Z Japonska! Abych nemusela platit za další noc, kouřim u něho na koleji (superluxusní!!!) vodní dýmku a nechápem, že se vidíme po takový době. Chudáček Jódži spí na zemi haha.

Před odjezdem do Calgary, odkud nás autobus odveze do Panoramy, si kupuju prkno na 2nd Avenue. Pes mě familérně oslovuje Pandiku, ja jeho Pse.

Tak takhle nějak to bylo.
P.S. Tři kluci z Anglie jsou pozdější sousedi Beatlesáčci a ještě netušim, že s Williamem historie přece jenom bude.
P.P.S. Kluk v čapce je budoucí Žraločák z Irska
P.P.P.S. Racheal, se kterou sem nakonec nebydlela, si místo mě našla jiný dva spolubydlící. Jmenovali se Matt a Mitt...

čtvrtek 28. října 2010

Skotské vtipy

Ach jo, tak teda jo.

Inženýr technik byl poslán na měsíc kvůli práci do Stornoway na Isle of Lewis. Dorazil jednoho šedého, deštivého a chladného dne. Druhý den se probudil, aby zjistil, že je šedý deštivý a chladný den. Další den bylo stejně a ten další den taky. Následující den, když se probudil do šedého, deštivého a chladného dne, potká na ulici malého kluka a podrážděně se ho ptá:"Bude tady vůbec někdy hezky?"
"Já nevim, mně je teprve šest"

Paní Campbellová:"Už se váš syn přestal učit hrát na dudy?"
Paní MacDonaldová:"Ne, ale sousedi už nám vyhrožují"

Shug stál na rohu Argile Street a čekal na svoje rande naslepo. Aby si dodal trochu odvahy, upíjel z plechovky Super Lager. Každou chvíli vyhlížel na jednu či druhou stranu. Konečně uviděl přicházet pěknou holku, která se zvědavě rozhlížela kolem. Shug přiskočil:
"Jsi Margaret?"
"Jsi Shug?"
"Jo, to sem já!"
"Já nejsem Margaret"

Rande naslepo pro Marii a Shuga nešlo moc dobře. Shug si pro jistotu předem zařídil, aby mu kamarád zatelefonoval v polovině večeře. Když se vrátil zpátky, povídá:
"Obávám se, že mám špatné zprávy, můj otec vážně onemocněl. Musím hned za ním."
"To je v pořádku", říká Marie s úlevou. "Můj otec má umřít o půl deváté."

A co mám s tim asi tak dělat, že jsou ty jejich vtipy tak pitomý :D

čtvrtek 21. října 2010

Jak dobře hoří spodky


vrrrr
Tak nakonec sme teda sice internet měli, ale bylo moc krásně na to, abych psala a navíc, tentokrát mám v záloze velmi ucelený příběh a musela sem počkat, jak to celý dopadne.
Předně, dneska to nebude moc o nějakejch přírodních podmínkách Ibizy...Bude to o tom, jak sem se rozhodla, že ulovim španělskej skalp, protože sem tušila, že dvoutýdenní rodinná dovolená v hotelu s polopenzí nebude taková odvázanost, na jakou sem zvyklá. Doufám, že kamarádi i neznámí sympatičtí lidé, co čtou můj blog pravidelně, zatim nemají úplně pocit, že sem děvka.
Ten, kdo sem náhodou zabrousí poprvý, když do googlu zadá "nesnáším Sidney Crosbyho", asi nebude chápat.
Moje rodina ví, že sem humoristka a snad se za mě teda nebude stydět, když vám jednou za uherskej rok dám k dobru wtf romantickou historku.



Kýč musí bejt, ne že ne

Sem velmi povrchní. Na ulici šťouchám do kamarádek pokud kolem projde indie boy ve skinny jeans, nějakym rádobyhomelasáckym ohozu za pár tisíc, sluchátkama na uších a ďolíčkama ve tvářích. Španělové, Italové a podobný milovníci mi vždycky přišli spíš k smíchu...To ale píšu v minulym čase :)))

(Protože v dnešním příběhu bude spousta úplně vadných věcí, ale nechci na ně poukazovat, protože bych se opakovala, udělám u každý úplně vadný věci hvězdičku. Víte jak sem děsně alergická na otce mý Skotský rodiny. Nechci ho ale pomlouvat moc explicitně, takže to na vás jenom tak rychle vysypu)

Vědla sem, že to bude sranda už od první minuty, kdy sme v úterý vstali v jednu ráno. Děti logicky spaly už oblečený*, takže nebylo moc těžký nacpat je do auta. Podle plánu sme měli bejt v šest v Glasgow na odbavení. Ale nejdřív sme museli všichni v tichosti sedět před domem v autě, neb přední sklo bylo zevnitř zamlžený a místo, abysme ho utřeli rukávem, čekali sme pět minut než se okno odmlží* Pokusila sem se sice navrhnout lepší a rychlejší řešení, avšak bylo ignorováno (možná i kvůli tónu, jakým jsem to přednesla). Cesta proběhla hladce až na to, že sme si vezli jenom příruční zavazadla a bitchina od Ryan Air mi dělala peklo, protože sem měla tašku o centimetr širší než byl předpis.
O chvíli pozdějc sme seděli v autobuse, bylo pěkných 27 stupňů a cesta do Santa Eulalie („rodinny resort bez velkých hlučných otravných klubů“ jupí) trvala přes hodinu a řidič to krouhal. Když sme vystoupili, Jessice se udělalo špatně a začala zvracet. Mamča už zařizovala check in na recepci a naskytla se opět zajímavá situace nad kterou sem kroutila hlavou. Freďák začal hledat po spakovaných kufrech* papírový kapesníčky* zatímco vedle něho stálo deset minut poblitý dítě. Kapesníčky samozřejmě nikde, ale trvalo to dost dlouho, než všech sedm kufrů prohledal. Já sem mezitim mlčky stála a koulela očima a kousala se do jazyka, abych se ho nezeptala, jestli je normoš (na což ostatně odpověď stejně znám). Pak už to ale nešlo, tak sem vzala vodu a řekla Jessice, ať se překloní, že jí rukou ty blitky normálně omeju z obličeje. Podpory se mi nedostalo ond Jessicy, která začala hystericky vřískat, ani od jejího otce, kterej si myslel, že mu chci vodou zavraždit dceru...Tam sem pochopila, že nejlíp si uchovám mentální zdraví, když se za dobu pobytu budu v jeho přítomnosti zdržovat co nejméně. Stejně sem se ale nevyhnula nákupu, při kterym sme museli nakoupit velký zásoby vody, protože nevěřil, že ve čtyřhvězdičkovym pokoji bude voda pitná (ale spíš si myslim, že měl vidinu, jak se nás španělští teroristi snažej otrávit). Vybrat tu správnou čirou vodu trvalo dalších deset minut.


Nebylo zbytí, MUSELA!!! sem si najít kamaráda/ku.
Hned druhej den sem pochopila, že sme na Ibizu nepřijeli kvůli moři, ale kvůli hotelovýmu bazénu, což mi překvapivě celkem vyhovovalo, protože dvě hodiny dopoledne sem se dětí ujala já, takže sem pak celý odpoledne měla pro sebe.

I vyrazila sem na pláž. Santa Eulalia je celkem malá, takže sem se prošla po pobřeží kolem přístavu a písečnou pláž našla. Trochu blbý bylo, že byla přímo ve městě, takže kolem vedla promenáda, ale co, jak sem pozdějc popisovala Elišce:“aspoň na mně bylo dobře vidět“.

Jestli mě něco děsí víc než bouřky a hadi, tak sou to bílý prsa. Ty dvě hodinky u hotelu byly strašidelný, ale tady mě nikdo neznal, takže sem ani nemusela ukazovat svoji poor koupací výstroj, která se sestává z pět let starejch vybledlejch plavek, který u moře stejně vždycky používám jenom první den, dokud to mě a sestru neotráví a nezačnem se rožnit v obyčejnech tanga kalhotkách. No tak tentokrát sem kalhotky vytáhla rovnou. A protože konec roku se blíží a zase se bude bilancovat, podrobně sem skrz mp3 študovala 2010 hudbu a celkem si užívala, že sem sama.

Asi za hodinu kolem jel borec na kole.
Kolo otočil, zamnul k lampě a nenápadně si 15 metrů ode mě rozhodil ručník. Rádoby sem ho ignorovala, ale říkala sem si, že by nebylo špatný si „popovídat španělsky“. A usla sem. Když sem se podívala znova, byl už ode mě jenom metrů deset. Když sem otevřela očí potřetí, bylo to protože do mně šťouchal a jestli chci drink. Si si! Una cerveza would be great! Por Favor...
Načež ručník přistál vedle mýho, klíče a mobil taky, a že bude hned zpátky. To byla asi zkouška důvěry.

O dalších třicet minut pozdějc se mě Sergio pokoušel líbat v moři, ale já mu řekla Co to! Já sem kontinentální dívka a nelíbu se jen tak a nemysli si, že mě sbalíš jednim pivem! Sorry sorry, provinle on na to. Zjistila sem, že je původně ze severu Španělska, snad dokonce Baskicko a semka přijel před patnácti lety na prázdniny a už tady zůstal. Že pracuje v pizzerii, která je nejlepší na Ibizze. Že nezná Naive, ale má rád Guettu a U2. A že známe stejnej bar Mango´s. Ani nevim jak, a už sme byli domluvený na večer... O půlnoci tam, protože on pracoval do noci a Mangos bylo kousíček od mýho hotelu. O půlnoci sem dostala piňacoladu a bylo mi pod hvězdným nebem řečeno, že sem very different, very happy girl. Tak sem se culila.



Tam jděte

Druhej den sem zase trávila dopoledne nejhorší prací na světě- opalováním se a hlídáním dětí v bazénu a čekal mě šok, když se v poledne Sergio objevil v hotelu a jestli pudem na pláž. Na chvíli sem se zamyslela, jestli to není moc šílený a že se přece nemůžu nechat tak lehce nabalit. Ale jak říkám, jenom na chvíli. Došli sme na nádherný místo. Bylo to na skalnatym pobřeží, kde byl malej borovej háj s roztomilým kaféčkem Savines, u kterýho byly lehátka, a do vody se daly skákat šipky. Bylo mi vnuceno pivo a tak sem hodila za hlavu nějaký svý zásady, že když pijou oba, tak by měli platit oba a nechala se hostit. On byl totiž hrozně fajn.

Že mě má omotanou kolem prstu, sem zjistila, když sem po dvou dnech, co se neobjevil, seděla na promenádě kousek od místa, kde sme se potkali, a čuměla, jestli kolem nepojede kolo :D A v kapse žmoulala vizitku hlásající Chicho Pizza, kterou sem od něj vyfásla, a snažila sem sama sebe přesvědčit, že ještě nejsem tak zoufalá, abych šla tu pizzerii hledat. Pfff. To tak ještě.
No, do Chicha sem dorazila následující den.

Sergio mi se zářícíma očima řekl, ať přijdu v noci až skončí, že pudem na drink. Přihopkala sem, usedla na bar, protože ještě nebylo zavřeno a házela do sebe všechno, co mi Sergio, jeho šéf a další kluk, podávali. V průběhu toho sem pochopila, že šéf není šéf, ale partner a ta pizzerie Sergiovi patří...To když sem se ho ostýchavě ptala, jestli nebude mít trouble z toho, že mi jen tak dává Heinekeny, pouští Naive po zavíračce a snaží se mně nenápadně nvuknout, abych se položila na ten dlouhej stůl vzadu. Odolala sem, opět s tim, že sem kontinentální dívka (to se mi celkem zalíbilo), gentleman opět řekl sorry sorry a domů sem si jela jako primadona taxíkem, na kterej sem dostala eura haha.

Popisovat, jak báječně sem se mezitim měla, asi nemá cenu. Na pokoji sem žila se staršíma dětma Charlotte, Mattem a Donaldem, který se spolu teda sice neustále rvali, ale srovnala sem si je do latě tim, že sem je naučila hrát Kenta. Polopenzička. Když se občas zatáhlo, četla sem si nebo šla mrknout do pizzerie a po večerech se snažila neslyšet tu hrůznou disko hudbu, co se linula z pódia u bazénu každej večer od půl desátý. Přiznávám, lidma, co trávěj večer v hotelu sledováním pětiřadý Dracula show, kde se hrajou ty největší shity, a herci neherci se vlněj do rytmu a předstíraj zpěv, lehce pohrdám. Tak abych si ještě zvýšila ego a připadala si nad věcí, přečetla sem si Velkýho Gatsbyho v originále a Dance dance dance spolu s několika povídkama od génia moderní japonský magicko/realistický literatury Haruki Murakamiho. Jestli máte chuť, enjoy this one.

Desátej den sem šla podruhý v životě na romantickou večeři. A pak už mi to bylo blbý a ten večer sem Sergiovi velmi neodborně věnovala masáž a ujistila se, že se zpátky do hotelu dostanu předtim, než se vzbuděj děti...

Lovení španělskýho skalpu nebylo moc těžký, nevim teda kdo lovil koho, ale jistý je, že sme poslední noc před odjezdem lovili ještě jednou, ale dopadlo to velmi vtipně, neb Sergio pro navození atmosféry přikryl lampičku vedle postele dvojema spodkama a dresem Real Madrid, kterej mi předtím věnoval na památku, načež to samozřejmě vzplanulo a do mýho epesního dresu vypálilo nádhernou kulatou díru přímo doprostřed zad. Záchvat smíchu nás přešel po dvaceti minutách. Sergio mi opakoval, že je moc happy a že mám pro něho dokonalej zadek a že to byl důvod, proč tenkrát otočil kolo a přišel za mnou na pláž. Protože můj zadek jako fakt miluju, tak sem řekla aha, ale stejně sem mu dovolila, aby si ho vyfotil. A prej, že kdykoliv přijedu na Ibizu, tak jeho byt je tam pro mě připravenej. Ráno sem do hotelu nejela sama, Sergio mě vyprovodil, políbil a rozloučili sme se s tim, že na to fakt nezapomenem.

Sem sice trochu pozadu, protože takovýdle historky si vozej čtrnáctky z letních táborů, ale mimo jiné sem během těch dvou týdnů zjistlia, že když vás krásnej charismatickej mimoň španělskej vezme na večeři, tak je to o něco fajnovější než spát na zemi vedle gauče, na kterym se v pohodlí rozvaluje božan, stvořenej přímo pro vás, kterej na vás ovšem sere.
Amen



Dodatek: K moři se děti dostaly až 11. den. Protože sem se už na tu demenci a lenost rodičů nemohla dívat. Sebrala sem jich všech pět, za peníze, co mi zbyly, koupila dvě lopatky a kbelík a na pláži sme postavili vítečnej a vysokej hrad. Každopádně doufám, že tahle dovolená v hotelu s nicnedělánim, byla moje poslední do konce života. Tak nějak se nemůžu dočkat na svojí krosnu a Malajsii. Bohužel sem s sebou neměla foťák, jenom poslední den sem vyžumrala od nevěřícího Freďáka, jestli si můžu prosím udělat aspoň pár foteček, takže nemůžu dokázat, že je to všecko pravda, ale ten propálenej dres fakt mám!

Jo a koupila sem si nový plavky. Taky, když je člověk opálenej, nejsou tolik vidět špeky, všimli ste si někdy???

pondělí 4. října 2010

Pár slov před cestou

Co vám na to mám říct?
Děkuju všem za osobní vyznání a slova útěchy. Budu je potřebovat. Už asi víte, že tento blog je o Pandě, co ráda cestuje a pak o tom zasvěceně píše poučné cestopisy, kde se vysmívá nejrůznější aspektům života.
No tak přece vás nebudu furt nudit příběhy o vycucaných příšerách ze Skotska, když vám můžu vesele zamávat z Ibizy, kde si tak zhruba za...čtrnáct hodin budu dva tejdny hřát kosti a úpěnlivě bojovat proti bílému poprsí.

Je to tak, zas sem si to vychytala a moje skotská rodina mě s sebou bere na dovolenou. Zadarmo. Já ten titul Nejvíc sexy socky prostě vyhraju!!!
Jenom doufám, že se neprovalí, že všechny dosavadní fotky byly z photoshopu a ve skutečnosti to celý píšu z Jevíčka.

Chtěl sem uploadovat nějaký fajn hudební video, ale na youtube sem se kousla u (SWE-CZE)Česko vyrovnává na 2:2 sedm vteřin před koncem) a nepohla se ani o píď.

Tak budu trochu neoriginální a doporučim tohle:

a tuhle úžasnou návykovou lo-fi hitovku


Dneska je to okurková sezóna, ale na Ibize snad tadycty internety taky mit budou, ne?
Jo a pro toho, kdo to ještě neví:

Je to tady pěkná divočina :D Zdá se, že někdo bonznul, jaký orgie se tady dějou, tak bacha, aby na vás taky nepřišli!

Jdu trénovat svoji malo espanol a vy se mějte báječně, vy...vy prasáci.

sobota 25. září 2010

S pravdou ven

This is our decision, to live fast and die young.
We've got the vision, now let's have some fun.
Yeah, it's overwhelming, but what else can we do.
Get jobs in offices, and wake up for the morning commute.


Dejchej Pando, dejchej hodně hodně zhluboka.
Je těžký zůstat klidná. A taky pořádně nevim, jak to mám oznámit rodině, která by si přála, abych si, až v lednu s pomocí všech nahoře a profesorů na katedře dodělám školu, našla nějakou pěknou práci v Čechách a usadila se... Je to těžký. Ale tohleto je v mý hlavě už přes dva měsíce a je to silnější než strach z toho, co řeknou.
Bojim se, že když si teď najdu práci a stanu se normální holkou, tak už se k něčemu takovýmu neodhodlám. Doteď když jsem někam jela, byla sem omezená šesti měsícema, ale tentokrát už budu volná. A nechci si ve čtyřiceti říkat, že sem tenkrát za svobodna měla víc cestovat.

Takže to chci udělat teď.
Právě sem si koupila letenku do Austrálie...
Ale to není moje konečná zastávka. Rozhodla sem se, že strávím několik měsíců na Novým Zélandu, zažiju ještě jednu zimu v horách, budu pracovat na farmách, naučim se surfovat a slibuju, že potom už budu poslušná a najdu si práci, při který nebudu muset drhnout vany.
Kdybyste viděli, jak se teďka klepu

Dingo mě tady chlácholila, že mamka a taťka to vezmou dobře, páč už se smířili s tim, jaká sem, ale stejně vim, že jim a celý rodině moc dlužim za všecku podporu, co sem doteď dostala. Ale taky věřim, že ve 24 ještě není čas na to, abych si začala šetřit na důchod. A že bez titulu magistra nejsem bezcenná...Vim, že při mým nadšenectví, kurevským štěstí, co při mně stojí a při mý lásce k lidem, si po tomhle dobrodružství v Čechách určitě najdu nějakou tu práci snů. Prostě to vim, akorát ještě nevim, co budu dělat.
Ale chci ze všech sil bojovat proti zažitejm názorům, co do nás tolik let tlačili komunisti, a sice, že člověk se má ve dvaceti vdát, zůstat v rodnejch Kozohůlkách a na prázdiny jet k Balatonu. Ne, prosimvás, k tomuhle mě nikdo nenuťte. Žijeme v úplně jiný době, kdy si můžeme vybrat. Kariéra, rodina nebo dobrodružství. A nikdo to za vás nemůže rozhodnout, protože to každej cítíme jinak.

Za poslední rok se mi provdaly tři nejlepší kamarádky. Terka, Eliška a minulej tejden Renata Cho, jejíž svatbu sem zmeškala:((

Moje nejlepší kamarádky z dětství. Pája, Renata a Hermélie. Já sem měla bejt ta čtvrtá...
Absolutně nechci říct, že se svatbou v našem věku nesouhlasim, to vůbec. Ale chci ukázat, že každej člověk je jinej. Sme všechny stejně starý, holky sou strašně šťastný, Terka má dokonce Barušku, ale já mám na rozdíl od nich naprostou hrůzu z toho, že bych se už měla usadit. O čem bych pak psala blog?

Když sem byla před měsícem zpátky doma, pohádaly sme se na tohle téma s Hermélií, která nemohla pochopit, proč sem tak sebestředná a sobecká. Já vim, že sem. Že jednou musim našim na oplátu něco dát já, ale potřebuju ještě trochu času. Zkrátka to řeknu takhle:kdybyste mě teď chtěli zavřít doma, tak se vám usoužim k smrti
Tady vidíte, jak mě ta otázka trápí, a že o tom hodně přemejšlim. Že se cejtim provinile, ale nemůžu přece bojovat proti svýmu životnímu přesvědčení, že ze života se musí vytřískat maximum, protože mě zejtra taky může srazit opilej řidič.

Teď na trochu veselejší notu.
Svůj příští rok si představuju nějak takhle:

To zatim nejsem já, ale takhle nějak bych určitě chtěla stát ve vodě
A teď se naskytla šance, jaká se moc nevidí.
London-Kuala Lumpur Malaysie 220 liber, což je můj plat za 14 dní.
Kuala Lumpur- Gold Coast surfařský ráj v Austrálii 100 liber.
Život na pláži v karavanu s kamarádem Lozzem a každej den surfovat.
Na roadtripu v karavanu z Byron Bay přes Sydney až do Melbourne navštívim všechny australský kamarády!!!
Z Melbourne poletíme do NZ Quennstownu, kde se přidáme ke kámošovi Nickovi Tweedovi a jeho kamarádům a najdem si práciv horách.
A potom...?!?
Potom najdu konečně ELFY a hlavně tu....no...jak se podle ní nechávám od svejch 16ti stříhat ...


Cestuju nalehko, jenom se snowboardem. Lets hunt some orcs.
Kluci sou přítěž. Neberu. Nepotřebuju. Pořád to jenom fňuká, stěžuje si a je to naprosto neužitečné. Mapičky ovládám. Kung-fu taky. Kluky na cestách zásadně a jenom potkávám.

Taky chci všem klukům, co mě kdy nechtěli, upřímně poděkovat za to, jak si mě vychovali. Je ze mě soběstačná feministka, co počítá kluky za trofeje. Výborně.
Tuhle bojovnou náladu mám mimochodem proto, protože se mi před tejdnem ozval nejhorší srdcelamač mýho života...Matt. Teda nebyl to on, kdo se mi ozval. Sedim si takhle na facebooku a najednou na mě vybafne kiwi Scott, náš společnej známej, se kterym sem vždycky v Kanadě jenom prohodila milej small talk, ale jinak sme si na netu nijak nepsali. A píše:"Fingers says hi". Fingers je Matt. Nic víc nic míň.
Tak nejdřív na to pár minut vejrám a přemejšlim, co jako mám na tohle odpovědět.
Napadá mě toho spousta. Například Hm and I say I dont fucking care and get out of my life...
nebo "Hm...nice. Thanks". Místo toho sem se rozhodla zahrát to na cool borku a píšu: "Hey guys. U already in LDN Scott? Hows you?"
Odpověď jaktěživ žádná.
Takže sem spíš fakt měla napsat to Fuck off...

Ale kde je můj point...proč mě sakra nenechá žít? Když už sem se s tim jakž takž srovnala, tak mi sem zase jen tak vleze a všecko rozhází?!?

Svůj úchvatnej milostnej život si přece musim něčim nahradit:D V březnu jedu na rok do Austrálie a na Novej Zéland. Neni cesta zpátky, mám letenku. A tentokrát Vás chci poprosit a zeptat se: Co si myslíte vy? Sem nepovedená a sobecká dcera? Protože se tak asi cejtim...

Kung-fu Panda

Hlasování: Cestuj 13 x Zůstaň 1

čtvrtek 16. září 2010

Cestování autem, tipy na výlety a hlavně o příšerách

Everywhere you go you always take the weather with you
Everywhere you go you always take the weather


Tááák, anglický orgie nad svými kamarády mám za sebou a teď se můžu opět sebestředně zaměřit na sebe. Tak jak to máme všichni nejradši. A na cestování.


Loni, když sme s Adamem chtěli jet na Skye, čučela sem na net a snažila se neúspěšně najít nějaký zajímavý informace a tipy, co a kde vidět. Našla sem sice krásnej pdf soubor slibující úžasnou dovolenou po severním Skotsku za roztomilých 24.000, ale rozhodla sem se fušovat jim do trochu řemesla a popsat pár výletů, který sme v okolí Inverness Johnovým autem absolvovali my.
Ještě bych ráda prohodila něco o novinkách zde na severu. Za prvý, byla sem povýšena. Už nejsem servírka, teď vařim snídaně. Mohlo by se i stát, že rovnou pro všech devatenáct lidí, co se nám sem vejde. Je to dost vtipný, vzhledem k tomu, že nejim vejce a teď mám jakoby bejt odborník na sázený vejce, smažený vejce, míchaný vejce a omeletu. Za druhý, byla sem na důchodcovským bálu a tančila s důchodcema skotský tance. Za třetí byla sem na vesnický párty, kde hrála nejvíc rave kapela s dudama a houslema, co sem kdy viděla. Já jim říkám Bagpipe Soundsystem.

Za čtvrtý, koupila sem si nechutně úžasnou zimní bundu Roxy z limitovaný edice, co původně stála 6 litrů a už si brousim zuby na Aukro. Pokud by byla nějaká zájemkyně, může se hlásit a nezájemkyně můžou alespoň udělat Ach a Och! I když nevim nevim. Kdyby se nějakym zázrakem přece jenom prodala, asi se mi o tom budou ještě týden zdát noční můry, že ji musim dát pryč. Možná se to pokusim sama sobě sabotovat.

Tak, ještě musim připomenout, že pracujem se ségrou do dvanácti, takže podle toho ty výpady do přírody vypadaj. Jsou spíš takový odpolední a třeba co vy víte, se semka jednou podíváte a nebudete mít do čeho píchnout...

Výlet 1- Zdolání vrcholu Ben Wyvis a koupání v No Name řece
Vzdálenost autem: 45 minut po A835 směrem přes velkej Invernesskej most na sever
Dýlka trailu:údajně 5-7 hodin, my to dali za necelý 4, přičemž sestra Dingo by to dala tak za dvě páč cestou nahoru běžela
Na kruháku u Glackmoru si taky můžete udělat zajížďku do Rosemarkie, kde maj fajnovej maják, Severní moře a hlavně delfíny (který ovšem nikdo nikdy neviděl)
Po cestě k Ben Wyvis se dá zastavit na odpočívadle u místa, kde silnice křižuje úplně boží řeku, kterou googlemaps nezná, ale ty kaskády a vodopády se ani přehlídnout nedaj! Koupáníčko je tam přímo božský. Mimochodem, jak teďka už skoro umim galštinu a rozumim už! čtyřem slovům, tak vás mohu poučit, že Ben je to samý jako Mt. Takže Ben Nevis je Mount Nevis. Chytrý, co?
Hned následující odpočívadlo po pravý straně je začátek trailu na Wyvis. Pak už se jdem pěkně nahoru po pěšince. Wyvis má něco málo přes tisícovku, takže polovina cesty nahoru je po kamení. Taky se tam dost mění počasí. My vycházeli za krásnýho počasí zatímco nahoře začalo pršet a lehnce sme mrzli. Ano, i mně byla trochu zima,

ale nerada bych, aby se to dostalo na veřejnost.

Výlet 2,3 a 4- Koupáni v Loch Ness, Nairnu a Loch Insch
Myslíte si, že sem trochu jednostranně zaměřená na koupání? Neasi!
Ness
Autem: 15min
Dýlka jezera: 35km
Monstrum: ano
Jak už sem zmiňovala někdy předtím, nejlepší místo na koukání, pozorování Lochnesky a cachtání se ve vlnách Loch Nessu, je mestečko jménem Dores. To je takový klamavý, protože většinou všechny šipky směřujou na druhej břeh lochu, kde je sice Urquhart Castle a podobně, ale žádná pláž. Kdežto na levym břehu (beru to z pohledu od Inverness) u Dores je nádherná oblázková pláž, ze který nedohlídnete na druhej konec jezera. Taky tam jsou kachničky. Takže v tomhle případě jeďtě proti proudu řeky Ness. A vůbec. Jeďte tam na kole, páč je to ještě lepčí. Pak je taky fajn objet celej loch kolem dokola. Cesta je tam v pohodě a kvalitní, toho se Adam loni trochu bál. Vemte to přes Fort Augustus (jinudy to stejně nejde).
Nairn
Autem: 20min po A96 směrem na východ podél mořskýho pobřeží
Do Nairnu zásadně na písčitou pláž, kde vás bude ovívat vítr a očichávat cizí pes. Taky se tam hezky dělaj stojky a pikniky.
Insch
Autem: 40min směrem východ k Aviemore a národnímu parku Cairngorm
Monstrum: ne:(
V národnim parku jako takovym sem nebyla, ale určitě je to tam krásný. Insch je centrum vodních sportů a když se vám zadaří a je fakt teplo, tak je roztomilý si půjčit za dvacet liber lodičku nabo jezdit na kajaku, windsurfu a nebo si dát při západu slunce na pláži v restauraci večeři.

To není ta restauraci vy bezvěrci
Jak sem zjistila já s Johnem, je to tam dobrý na brodění, ale bacha,abyste se omylem nedostali na ostrov, kde se trkaj ptáci, protože jinak tam za váma přijede hlídka na lodi říct vám, ať je nerušíte a když ste dost drzý, tak vás ta hlídka vezme na motoráčku na nějaký hezčejší místo, kde budou ovce. U Loch Insch maj taky sjezdovku, co stojí za to, i když má jenom 12 metrů! Jo a právě někde v týhle oblasti se nachází jediný britský lyžaský středisko. Doufám, že tim nemyslej tohle chudáčci...

Vsuvka
O monstrech

Jezerní příšery existujou. O tom se snad se mnou nebudete přít! Musim to vědět, protože proč jinak bych byla tak podělaná z nočního plavání v Nessu?
Skoti ale nemaj jenom Nessie!
Podle všeho se v každym kvalitnějšim lochu musí nějaký to monster schovávat, jinak si o ten loch nikdo ani neopře kolo. Nejznámější monstra nejdeme v Loch Morar, Loch Awe, Loch Lomond, Loch Lochy (ťuťuňuňu), Loch Maree a Loch Schiel. Některý maj roztomilý jména: Lizzie (ty sou pro jistotu dvě), Morag nebo Wee Oichy (to je asi něco ze Star Wars), a některý se naopak nedaj vyslovit: Muc-sheilch a Seileag.

Historky o monsters (budu to psát takhle, příšery zněj lacině) se datujou až do 7. století. Tenkrát si poprvý nějakej mnich zaznamenal do deníčku, že viděl čtyři maličkatý nožičky a dlouhej krk =Nessie. Potom se podobný úkazy začaly množit a od roku 1933 to bylo jasný, páč byla zvěřejněná první fotografie. Od tý doby se uskutečnilo několik výprav, žádná sice nepřinesla nějakej úplně nabušenej důkaz, ovšem skoro pokaždý sonary zachytily něco, co by se do škatulky monstra nacpat při dobrý vůli dalo. Vždycky to bylo nějaký zviřátko u dna a přinejmenšim 6 metrů malý, co tu a tam plavalo rychlostí 19 km/h nebo super rychle utíkalo od kamery.
Co se týče slavný fotky s černobílou hlavou Nessie čouhající nad hladinu, to byl fakt vydařenej podvrh a oficiálně se na to přišlo až v roce 1994, kdy se k tomu ten týpek doktorskej přiznal. Jeden borec v 70.letech jménem Robert Rines ale vyfotil něco fakt zajímavýho a vypadalo to takhle a taky takhle. Ale taky je možný, že to není plesiosaurus, ale jenom to miminko z Lynchovy Mazací hlavy...nevim.

Zatim poslední výpravu sponzorovala BBC v roce 2003 a udělali to tak důkladně, že si dovolili prohlásit, že Nessie možná vyhynula. A jak že se jí mohlo podařit přežít v Loch Nessu? Už sem jednou říkala, že nikdy nezamrzá a je tam spousta jeskyní na dně, nevíc propojených s mořem, takže dobu(y) ledovou mohla klidně přežít. Akorát nechápu, že si nikdo neláme hlavu nad tim, jak tam jedna obludka může sama žít tak dlouho. Copak nikdo nepřišel s teorií o rodince? Podívejte jaký historický odhalení tady na svym blogu dělám!
Poslední, kdo zatim Lochnesku viděl, je Johnova teta a stalo se to minulej týden.

Muck muck Muc-sheilch a Lizzie spolu něco maj
Kryptozoologové (ti mě teďka určitě vemou mezi sebe) dokonce koumaj, jestli plesiosauři můžou chodit po souši a přemisťovat se mezi jezerama, což by vysvětlovalo, proč sou vídaný tak sporadicky na různejch místech. Navíc je pravda, že mnoho z historek o tom, jak někdo viděl Nessie, se točí kolem toho, jak přecházela silnici a skočila do vody(?).

Ještě mám v zásobě historku o monstru z jezera Maree, kde jsme byli s Dingem, Johnem, Eliškou a Adamem. Zdejší monster je to nešťastný Muc-sheilch a podle mýho názoru, jestli se chce fakt proslavit, tak si bude muset dát umělecký jméno. Muc to měl v životě těžký, protože mu v 50.letech 19.století šlapal na paty pan Banks, kterej se nejdřív snažil Loch Maree vysušit (ehm, prosím?) a pak taky otrávit.
Morag má přesně opačnej problém, byl viděnej jenom párkrát, protože Loch Morar není moc přístupnej lidem. Navíc jezero je ještě hlubší než Ness, takže je snadno přehlídnutelnej. Pokud tedy hoch nepřejde do jiný kaluže, může se stát, že na něj lidi zapomenou (kromě těch dvou, kterejm v roce 1968 málem překlopil motorovej člun).

Loch Maree

Tak, to je vše, co vím o monstrech z lochů a případné dotazy ráda zodpovím :D

Výlet 5- Loch Maree a Beinn Eighe mountain trail
Autem: hodina a půl, tetokrát na západní břeh Skotska
Monstrum: ano
Dýlka trailu: 3-4 a více hodin
Jeden týpek mi poradil, ať se cestou stavíme ve vesničce Achnasheen. Tak sme to udělali a nic tam nebylo. Kromě malý kavárničky vedle vlakový zastávky, kde sme všichni zjistili, že si nikdo z pěti lidí nevzal žádnej cash, protože sme spolíhali na ostatní. Eliška měla aspoň na vodu, Adam na slaninu a John na okoralou palačinku.
Nutno ale říct, že příroda je tam překrásná, takže v podstatě je možný odstavit auto kdekoliv a proste někam jít...

O Loch Maree se říká, že je jedno z nejkrásnějších ve Skotsku. A je to pravda, i když sme se dostali jenom na jeho začítek. Při příjezdu rozhodně nemůžete přehlídnout obří Victoriin vodopád na protějšim strmym srázu.

Naše trasa začíná skoro na úrovni moře a šplhá do 550metrů, ovšem je nutno podotknout, že nahoře jsou podmínky a příroda údajně stejný jako na severu Grónska nebo Špicberků za polárnim kruhem. A tak to hezky začalo! Slunečno bylo a než vylezete nad level stromů, vypadá to tam jak v ňákejch druhohorách! Nahoře můžete obdivovat malý "plesa", například Lunar Loch a nějaký pěkný fotky dodám jakmile Adam přestane dělat mrvýho brouka. Pak se teda počasí trochu zkazilo a cestou dolů nám hodinku lilo na hlavy. Přesto poučnej zážitek, taky díky mapičkám, co sme si našli na parkovišti.


Láska k mapičkám mě nikdy nepustí a proto sem si dovolila...kdybyste se neurazili...


Plus toho času v Japonsku, nejlepší kapela pro mě...teď mi ji Pablo znovuobjevil a tenhle "klip" je proste fantastickej!