neděle 7. prosince 2014

Pandí průvodce po Kjótu za tři dny

"Vyprávění" o tom, jak sme jezdili v Kjótu od památky k památce, není nijak dramatický, takže dneska sem dala dohromady dalšího obrazovýho průvodce. Jakožto bývalá Tokijčanka nemám patent na Kjóto, takže moje doporučení jsou based na dvou návštěvách města v rozmezí šesti let a 4 dnech sightseeingu. Kjóto, jakožto bejvalý hlavní město Japonska a sídlo císaře, je takovej Českej Krumlov Japonska. Zasazený v mezi horama prošpikovaný stařičkejma chrámama a 17 (!) památkama UNESCO, Kjóto je pro spoustu návštěvníku numero uno hned po hlavním městě. Proč? To vám vysvětlim foktama :)

1.Císařský palác
Dovnitř se sice nepodíváte, ale má pěkný okolní zahrady a viděli ste ho ve Ztraceno v překladu
http://japantravelmate.com/wp-content/uploads/2014/04/main-gate-shishinden-kyoto-gosho.jpg
2. Nijó-jó
Šógunovo sídlo s ochrannýma prvkama jako vrzací podlahy a skrytý místnosti s ozbrojenou stráží jsou must see hlavně pro kluky. Kromě dobrýho vhledu do historický problematiky císař vs. šógun se můžete projít pěknejma zahradama skýtajícíma hradní příkopy, jezírka, borovice a čajovej altánek.
 

3. Zlatý pavilon Kinkaku-ji
Kinkaku-ji je nejkrásnější, když vám počasí dopřeje a slunce se odrazí od zlatem pokrytýho čajovýho pavilonu a modrá obloha se zračí v jezírku, který ho obklopuje. V tu chvíli máte pocit, že stojíte před nejúchvatnějším výtvorem středověkých architektů. Seriously, Taj Mahal jde stranou! Pokud není modrý nebe, ani se neobtěžujte a počkejte si.

4.Ryóan-ji
Slavná suchá zenová zahrada sloužící k meditaci. Zárověň ovšem jedna z nejnavštěvovanějších kjótských památek, což meditaci trochu ztěžuje.

5.Arashiyama bambusový háj Free
Pro trpělivý fotografy je to ráj, jinak jde o několikaminutovou procházku mezi ploty. Samotná čtrvť je ale moc pěkná, stačí jen zalízt do útulnýho kaféčka a obdivovat japonskej cit pro podzimní  estetično.

6. Kiyomizu-dera

Nejstarší dřevěný budhistický chrám s výhledem na Kyóto. Tady je asi nejzásadnější pokusit se poslepu přejít mezi kamenama lásky.
http://2.bp.blogspot.com/_extSqkPXlvw/TQWXuPWmkTI/AAAAAAAAGQE/EcRYAUlu9Hs/s1600/Kyoto%2B%25286%2529.jpg

7.  Ninen-Zaka, Sannen- Zaka Free
Dvě zrestaurované dřevěné čtrvti pod chrámem Tódai-ji. Jde o takovou Zlatou uličku, jenom ve větším měřítku, s hezčími suvenýry a především se spoustou ochutnávek zdarma. Čalouník se nemohl otrhnout od mochi. Čtrvť se táhne několik kilometrů až do pěknýho parku Maruyama a po cestě si můžete sami objevit další malý chrámy a svatyně.

8. Gion Free

Stará dochovalá čtvrť s dřevěnými domky a nejluxusnějšími podniky, kde zábavu neobstarává nikdo jinej než pravé gejši. Zahlídnout gejšu je otázka naprostý náhody, ale svoje šance zvýšíte tím, že se tu projdete mezi sedmou a osmou večerní. Naše skupinka může šťastně potvrdit.

9.Nishiki Market Free
Zasazený do několika pasáží v samém centru Kjóta, Nishiki Market vás spolehlivě zabaví klidně na celý deštivý den. Najdete tu všechno od obchodů s oblečením (tričko s japonským tetování na zádech), přes nejrůznější suvenýry (plyšový ultraroztomilý lachtan velikosti menšího auta) až po obchod specializovaný jen na originální samolepky (!). Tohle bludiště skýtá kavárny, videohry, kino, všechno zabaleno do japonskýho stylu, žádný Paladium. Pro Evropany bude ovšem nejzajímavější část s jídlem, kde se prodávaj speciální ingredience pro luxusní restaurace. Tady se dá sehnat snad všechno, většinou ale nevíte, co to přesně je. Food ulička ovšem zavírá kolem třetí odpoledne, takže je potřeba přijít brzo.

10. Fushimi Inari Taisha Free
 Znáte ten obrázek tří tisíc bran torii? Tak to je tady. Brány lemujou stezku na vrchol kopce a prochází skrz staré hřbitovy a svatyňky. Lehce zmatená mapka vypadá jednoduše, ale procházka je to delší, než se na první pohled zdá. Liška je patron zdejší svatyně. Dřív se věřilo, žen lišky jsou poslové bohyně Inari, která byla zodpovědná za úrodu. Klíč v její puse je symbolicky od sýpky.

Extra dvě, kde jsem zatím nebyla
11. Stříbrný pavilon Ginkaku-ji
http://3.bp.blogspot.com/-M1vVc1uKvng/UXKKXFDIruI/AAAAAAAANjs/6YsWbWgIhfs/s1600/DSC_0006.JPG
12. Císařská vila Katsura
https://c1.staticflickr.com/7/6098/6345127083_1265756726_z.jpg

pátek 5. prosince 2014

Jak sme si mysleli, že ujet 600 kilásků v Japonsku bude pohodička

http://www.theydrawandtravel.com/
Přestože Čalouník už ublognul z Malajsie, je potřeba se podívat ještě zpátky do Japonska.Kontinuita musí být!
Jak už sem párkrát zmínila, během října sem měla v Japonsku dvě návštěvy. Nejprve skupinku rodičů, kterou po 12 dnech vystřídali mlaďoši z Čalouníkovi party - Dave, Lea a Téra. 12 dní sme měli půjčený dvě auta a cruizovali sme na cestě mezi Tokiem a Ósakou. Provádět rodiče bylo místama opravdu vtipný. Nikdy sem si neuvědomila, jak sou hrozně zvědaví a tolik otázek sem nemusela odpovídat od státnic z japonštiny :D Na druhou stranu byli obzvlášť vděčný publikum, snědli, co jim bylo předloženo a nezalekli se ani sashimi ze syrovýho koně. Tři dny sme strávili v Tokiu a zažili rovnou dva tajfuny, dneska to bude o rurálním Japonsku.

Čas na čaj
KAMAKURA
Naše cesta vedla před starý hlavní město Kamakura. Ta je od Tokia jenom kousíček a vydá za pěknej celodenní výlet. Hlavním lákadlem je obří socha Budhy, ale o tom sem už jedou psala. Navíc tentokrát sme se s rodičema tak trochu díky mě ztratili na treku v lese nad Kamakurou. Naštěstí to dopadlo dobře, páč sme cestou objevili dva opravdu krásný chrámy, ke kterejm bysme se jinak asi nedostali. Parkování je v Japonsku docela drahý (cca 300 yenů za hodinu), ale když se to rozpočítá, dá se to. Vyrazili sme pěšo od nádraží Kita-Kamakura k chrámu Engakuji. Pak někam do lesa, jak sem už řekla, ale snažila sem se tvářit jako že vim. Vylezli sme u Kenchoji s bezva výhledem.
Engakuji
Pohled z chrámu Kenchoji
Rozhodla sem se, že to budeme dělat tak trochu na punk a protože v Japanu není zakázáno divoký stanování, hledali sme místečko. To se ukázalo jako docela problém, protože podél moře je Japonsko snad celý obstavěný domama. Když už se našlo místo, tak zase nebylo kde zaparkovat dvě auta. Nakonec sme se na první noc uchýlili k nedalekejm horám, kus od Odawary. Pěkně sme pohli s Becherovkou od Myšáka a ráno se probudili u několika hrobečků. 
Odawara je nejen vstupní brána do národního parku Hakone, ale stojí tu celkem fajn hrad. Pokud se nedostanete do Ósaky nebo Matsumoto, určitě stojí za zastávku. Hrad měl strategickou polohu, protože hlídal stezku Tókaidó mezi Tokiem a Kjótem. Právě u Odawary se Tókaidó nořila do lesa a hor, tudíž se nedala nikde obejít a Odawarou  prostě musel projít každý pocestný. Uvnitř je velká expozice různejch předmětů denního použití, dobrá lekce z historie a hlavně nějaká ta samurajská brnění a meče, z čehož byl Čalouník urván. Strávili sme tam aspoň hodinu, takže dávám thumbs up.
Odawara Castle
HAKONE
Do NP Hakone se na víkendy jezdí rekreaovat  Tokijčani. Jde o oblast kolem jezera Ashinoko, která je dost bohatá na horký prameny, hory a trečíky. Asi největší lákadlo je Ówakudani neboli Velké vřící údolí. Je to místo, kde před x desetitisíci lety bouchla sopička, nechala kráter jako Brno a odhalila moje oblíbený fumaróly :) Nahoru kromě lanovky vede taky bohužel silnice, což znamená o 70% víc Japonců na jednom místě, než by bylo záhodno. To si přeložte, jako je tam mrtě plno. Na dolní stanici lanovky maj super anglicky hovořící informační centrum s mapkama a můžou vám poradit s trasama na treking. Samo údolí je maličký, je tam jeden krátkej okruh na pár minut, ale kdo se chce víc projít, měl by zamířit po treku směrem na Kamiyamu, což sme šli my. Od Kamiyamy není cesta dolů bohužel moc scénická, protože nejsou výhledy a jde se předevšim mladym bambusem, což není vůbec taková zábavička, jak si představujete. 
V Ówakudani je nutností koupit si místní klasiku - vajíčka vařený v horkym jezírku. Vtip je v tim, že přítomný minerály vám z něho udělaj něco, co vypadá takhle!
Cesta na Kamiyamu byla ale fakt pěkná, na začátku listopadu musej bejt barvy lesa fakt úchvatný. My měli zatím ještě zeleno. Poznatek z japonskejch hor je ale takovej, že Japonci úplně nefanděj výhledům do okolí, takže v tomhle ohledu se nemůžou rovnat ani Slovákům. Na oběd sme si sedli na vrcholku Kamiyamy, sešli sme se tam s dalšíma Japoncema, kteří vystoupali z opačnejch stran a rodiče si s nima vesele zagestikulovali.
Cesta je lemovaná šintoistickýma bránama torii
Zakempili sme u jezera Ašinoko, na jeho severnim břehu v Ashinoko Camp Mura. Kemp byl přímo u vody, což bylo štěstí, protože chyběla sprcha, takže rodiče řešili hygienu ráno skokem do ledový vody (říjen) a rybáři si dosytosti užili jejich holý zadky. Ke kempišti se nedalo dojet autem, takže sme vyfásli kárky, což vyústilo v nějaké to dovádění. Kousek od kempu se dalo dojet do supermarketu, kde sme nakoupili nám neznámý dobroty a udělali si jeden večer japonský barbeque. Všechno vybavení bylo k dispozici v (poloprázdnym) kempu. Na jižním konci jezera je ještě fotogenická svatyně Kófuku-ji s rudou bránou torii ve vodě. Z Ówakudani je hezkej pohled na Fuji, ale pro ještě lepší zážitek doporučuju scénickou silnici Ashinoko Skyline Driveway západně od jezera, která kopíruje hřeben hor a majestátní Fuji v dálce ponořená dolní polovinou těla v mracích vypadá jako na dosah ruky.
Trek v japonských travinách
POLOOSTROV IZU
Další profláklá destinace plná víkendových výletníků je pro svý onseny slavný lesnatý poloostrov Izu. Onsen je tradiční japonská lázeň zbudovaná na horkých pramenech. Japonsko leží na Ring of fire, čili je prošpikovaný sopkama, tektonickejma deskama a výsledkem je mrtě děr do země, odkud vyvěraj léčivý prameny po celým císarštví. V dávnejch dobách, kdy lidi neměli vlastní koupelny, byly veřejný onseny místem pro socializaci a drbání se sousedy. Onsen je vždy oddělenej podle pohlaví a do lázně se vstupuje nahý. Článek o tom, jak a co se dělá v onsenu můžu napsat na vyžádání :)

My sme zamířili do mestečka Shuzenji. V infocentru sme opět zjistili, že nebudeme muset punkovat a dostali sme mapku, jak se dostat do kempu. Ten byl opět na krásnym místě, tentokrát na vrcholku zelenýho kopce s výhledem do okolí. Správce nás nechal postavit si 4 stany na jednom kempišti a zaplatili sme za noc v přepočtu asi 20 Kč na osobu. K večeru sme se prošli městečkem (momentálně trochu rozvoraný od bagrů) a užili si hoďku v nádhernym dřevěnym onsenu. Večerní procházka podél řeky bambusovym hájem osvětlenym červenejma lucerničkama, byla fakt atmosférická. Výpravu sme zakončili pivkem v malý levný hospodě po cestě, kde kromě nás nikdo nebyl. Po tejdnu trvrdýho tréninku, už sezení na zemi nedělalo nikomu problém. Asi.
O den později sme vyrazili do Kjóta, který popíšu příště. 
Gang
K cestování autem
Vzhledem k tomu, že nás bylo osm, předpokládali sme, že bude levnější půjčit minivan, aby byla sranda. Pak ale vyvstala otázka, kam narveme všechny krosny a těsně před odjezdem sme změnili booking na dvě osobní auta.Vzdálenost 630 kiláků do Ósaky nám na deset dní přišla hodně ok, nicméně po téhle zkušenosti mám pár poznámek, se kterejma je třeba počítat:
1) Opravdu drahý poplatky na dálnici.300 km vyjde na nějakejch 6.000 jenů, což je cca 1.200 Kč.
2) Jízda mimo dálnice je často na totální zbláznění. 500 kilometrů mezi Tokiem a Nagoyou vyplňujou nekonečný aglomerace měst se semaforama na každym kilometru. Taková cesta je sice zadarmo, ale ve výsledku je rychlost auta tak 60 km/h. 
3) Auto je hodně užitečný, když máte ubytování, popřípadě se potřebujete dostat do kempu (kempy jsou opravdu všude, stačí zajet do místního infocentra, divili byste se.
4) Auto je hrozně neužitečný, když chcete spát na punk, protože po celym Japonsku je každej volnej kus půdy zabranej na placený parkování.
5) Všude se platí parkovný, což po tejdnu už může narůst na dobrou sumičku
6) I přesto, že inzerujou anglický GPSky, bez mojí japonštiny bysme se daleko nedostali, protože je potřeba místa zadávat v hiraganě a umět číst znaky měst. To, že pak slečna opravdu mluví anglicky, je vedlejší. Step jedna nejde obejít.
7) Při plně obsazenym autě se nám opravdu cestování finančne vyplatilo (třeba o 1.500 kč na osobu), což je dost. Na druhou stranu to bylo na úkor dlouhých přejezdů strávených jako sardinky v autě.
8) Asi nejlevnější booking v Aj od TaCoo zde

středa 12. listopadu 2014

Vipassana - hovory s bolestí

Zdravím všechny čtenáře Pandy! Ta byla tak hodná a vpustila mě Čalouníka (mé jméno je Lukáš mimochodem, těší mě:) na svůj blog, abych poreferoval o mé zkušenosti s kurzem meditace Vipassana, kterého jsem se ztenhle měsíc zúčastnil (a přežil).

O kurzu Vipassany, o kterém jsem předtím neměl ani ponětí, mi pověděla Emma, cestovatelka z Nového Zélandu, kterou jsme potkali s jejím přítelem Dannym na indonéském Pulau Weh. Ani nevím jak na to přišla řeč. Řekla nejspíš něco ve smyslu: "Byla to ta nejtěžší zkušenost v mém životě" a to asi rozhodlo. Challange accepted! Až si přečtete o co se na kurzu jedná, tak pochopíte.

Po nějakém čase, kdy jsem zjišťoval o co vůbec půjde, jsem se tedy ujal registrace a výběru místa, kde kurz provézt. Věděli jsme, že nejlevnější lety jsou s Air Asia do Kuala Lumpur, takže z těch 118 center, co mají jen v Asii, jsme šáhli po těch Malajských. Možnosti byly dvě: středisko Dhamma Malaya na východním pobřeží, zavedené velké středisko pro stovky lidí, nebo dočasné středisko Penang Hill East, který je na ostrově Penang poblíž města Georgetown na severozápadě Malajsie a který má Panda, pokud čtete její blog, tuze ráda. Bylo rozhodnuto.

Registrace byla zpočátku hladká, prostě jen vyplníte online nějaké formuláře. Ale jak se datum 29.10. blížilo, začaly chodit čím dál divnější emaily. Nejprve jestli se nechci přeregistrovat do většího Dhamma Malaya. Já že ne, že Penang nebo nic. 
Oni: "Ale je to tam větší, pohodlnější a vhodnější pro anglicky mluvícího cizince." Já že to je naprosto v pořádku, že to zvládnu i tam. 
A oni:" Zavolejte na číslo XY ať si můžeme ověřit Vaši znalost anglického jazyka". To už mi začalo být podezřelé, jako by nechtěli ať jedu do Penangu. Nenechal jsem se a řekl, že nemám fungující telefon a ať to vymyslí jinak a v reakci na to mi byla registrace potvrzena. Uff.
Výhled na Penang
Čas tedy plynul a po našem japonském dobrodružství už jsme zas vysedali v KL, skočili na bus směr Penang a po 7mi hodinách už nasávali atmosféru koloniálního a streetartového Georgetownu. Žanda to tady miluje jak jsem už říkal, takže se mi v pár hodinách snažila ukázat co nejvíc věcí. Čas byl nicméně neúprosný a druhý den už jsem si to po výtečném obědě, posledním mase na dalších 10 dní hasil busem směr místo setkání, z kterého se bude organizovat doprava do střediska. Do prudkého kopce nás kyvadlovým způsobem navozila milá asiatka a po pár minutách už jsme obdivovali shluk nenápadných baráčků, meditační středisko, můj domov a vězení na 10 dní, Penang Hills East.

Ani se nenadějete a už máte svou postel, místo v jídelně a v meditační místnosti a manager, btw. člověk který tam je na meditaci jako vy, ale je tam ne jako student, ale tzv. server (s krabici plnou koaxiálů to nemá nic společného) čili člověk, který "slouží" ostatnim, vás seznamuje s pravidly a omezeními, kterým se musíte upsat. Veškeré info o vipassaně, kurzu, pravidlech a časovém rozvrhu dám do odkazů dole, jejich popis tady by byl asi kontraproduktivní. Pro ty co budou líní to otevřít zmíním hlavně zákaz mluvení, alkoholu, drog, tělesné dekorace, segregace mužů a žen a hlavně ŽÁDNÝ MOBIL, FEJSBUK ANI NIC PODOBNÉHO. Nic co by Čalouník nezvládl!

Tak to bylo stručně (doufám?) na úvod, teď už rozpis událostí po jednotlivých dnech.
Můj meditační koutek


DEN 0
Příjezd na středisko, podepsání papírů, instrukce k pobytu a chování obecně. Na kurzu, který je zadarmo, financovaný z příspěvků studentů před vámi, je nás 12 – 5 mužů a 7 žen. Protože většinou neznáte jejich jména a v průběhu kurzu se nemůžete zeptat, tak si časem vymyslíte přezdívky. Tady uvádím ty hlavni (čti „ty nejvýraznější“, popř. „těch co mě nejvíc prudili“):

Merdeka Zvraceč Boží – postarší asiat, kterému k stereotypnímu vzhledu typického Číňana chyběl jen klasický kónický klobouk. Jeho specialitou byla škytavka, asi psychosomatická reakce na meditaci, kterou dostal pokaždé, kdy si sednul. Blbý je, že to znělo, jako když si nemůže odříhnout, popř. pozvracet. Nejhorší rušivý element.
Pytlík Prdů a Pytlík Krků (od slova „krkat“) – dvě starší Asiatky, které si nebraly servítky a jejich divoká flatuence a říhání byly každodenní realitou meditační haly. To nebylo až tak hrozné, kdyby ho nevydávaly tak nepokryté dvě celkem mile vypadající dámy!
Mr. Afekt – Viktor, Malajec, 27, měl jsem možnost s ním mluvit před kurzem, ale rychle získal tuhle přezdívku pro své neurvalé způsoby a neustálý kravál, který provázel celé jeho počínání na kurzu od chůze (dupal), přes čištění zubů (dávil se při něm), spaní (mluvil ze spánku), meditace (vzdychal, prděl), jídla (mlaskal, mlátil s nádobím), nicnedělání (blbě čuměl) atd. atd. Několiktát jsem měl chuť vzít ten neho kuřecí krk a omlátit mu hlavu o jídelní stůl (seděl vedlě mě). Ale jinak milý hoch!
Zbylí dva hlavní protagonisti byli Pilot a Anglán, což byli Angličani James (55) a Harry (21) kteří byli total na pohodu. Vidíte, že v Asii mají prostě jiné způsoby…

DEN 1
Budíček ve 4:00. Čekal jsem, že se proberu ve stavu podobném chodící mrtvole, ale nic takového se nekoná. První meditace, ve které také poprvé slyšíme hlas, který nám bude hrát v hlavách i dlouho po skončení kurzu - Mr. S.N.Goenka. Nasazuje chanting (ukázka ), který se podobá vyvolávání ďábla díky velké hloubce jeho hlasu. Po chantingu dává instrukce pro první část kurzu - meditační techniku anapana. Místo soustředění na můj dech ale mé ztuhlé tělo zápaďáka, který seděl posledních 25 let buď za lavicí nebo v kanclu, reaguje prudkou bolestí v kyčli a koleni na turecký sed, ve kterém by se mělo sedět celý dvouhodinový blok. Začíná uvědomění reality: budeš tady trpět chlapče! 
Zbytek dne pak při meditacích hledám vhodnou konfiguraci polštářků různých velikostí podkládající mě na různých místech tak, aby se posed dal snést alespoň pár minut, než se budu muset zase vrtět a měnit polohu. Rovněž se snažím ignorovat roztodivné zvukové projevy Merdeky, Afekta a obou Pytlíků. V 19:00 probíhá první video "discourse", kde Goenku vidíme na živo. Ty budeme vídat každý večer a v podstatě jde o shrnutí dne a teoretické části s plno příběhy a někdy i vtípky. Jediná multimediální zábava celého kurzu! Do postele jdu zbitý a děkuji za lahvičku koňské masti, kterou mi kamarádka přivezla do Japonska (Téro!).
Příjemný chlapík ten Goenka
DEN 2
Anapana pokračuje. Našel jsem si tři polohy, které měním po cca 15ti minutách a cítím zlepšeni při dýchání (cílem je vybudovat citlivost mysli na nejmenší podněty a zlepšit soustředěnost). Máme první pohovor s učitelem - Indkou Indirou, která mateřsky bdí nad našim progresem. Její angličtina není z nejlepších, ale z kontextu se dá leccos odtušit. Po náročném dni plném boje s vlastním tělem ulehám vyčerpaný a spánek přichází hned.
Tady, na konci druhého musím zmínit důležitou věc. Začnu ze široka: zkuste (ne teď, vy hlupáčci) zavřít oči. Tak a teď se soustřeďte tak, aby jste vnímali jen svůj dech, bez jakýchkoli myšlenek okolo, alespoň 10 minut. Impossible? O to v anapaně jde. Nedovedete si představit, co vám probíhá hlavou za blbosti, když máte zírat dvě hodiny na vnitřní stranu víček a totálně se koncentrovat. Vzpomínky z dětství i na věci nedávné, úryvky z filmů, fantazie, plánování budoucnosti, virtuální prohlídka míst kde jste byli, komentování situace (bože jak to zvládnu?, hmm, dal bych si něco sladkého..., kolik je asi hodin?,...) zpívání písniček, nemluvě o brutálně vlezlém chantingu Goenky, který vám opravdu zní v uších i když dávno skončil. A právě písničky a hudba se mi krádaly do hlavy snad každou druhou vteřinu. Proto vám ke každému dni připíšu tu, co celý den převažovala ať jsem se jí snažil zapudit sebevíc. Pro tento den to byla, a neptejte se  proč, Ghostbusters. Můžete si ke čtení pustit odkaz a vžít se tak víc do mé denní reality.  


DEN 3
píseň dne: Sledgehammer, Peter Gabriel
Cítím se čím dál lépe. Anapanu už mám prakticky zvládnutou - dokážu vypozorovat sebemenší záchvěv nozder při výdechu. Se získaným sebevědomím se do meditace ponořuji víc a víc. Bolest se snažím překonat v discourse s mnohokrát omílaným buddhistickým: "Realita je pomíjívá (impermanence, aničča), jediným defenitivem je smrt. Přijmi realitu i s jejími bolestmi a radostmi a nech je proplouvat, aniž bys na ně reagoval. Buď si jich vědom, ale tvá mysl je musí přijmout bez avarze či puzení" (moje formulace, neberte mě doslova - bylo to moje první setkání s buddhismem). 
Celý den tedy probíhalo přijímání bolesti s tím, že jednou přejde. A to se lehčeji říká než dělá. Večer přichází tropická bouře, která dělá z poslední meditace v kombinaci s voláním muezzínů z okolních mešit nesoucím se údolím (už jsem zmiňoval že jsme na kopci?) neuvěřitelný zážitek. Den 3 končí a já s povznesenou náladou očekávám zítřek, kdy má přijít to hlavní, vipassana.


DEN 4
píseň dne: Reflektor, Arcade Fire
Ok vipassano, předveď se! První polovina dne se ovšem nese ve stejném duchu jako předchozí 3 dny. Jedinou změnou je můj přesun z otevřeného prostoru meditační haly k její zadní stěně, abych se mohl opřít zády a v 15:00 to začíná. 
Goenka nás z repráků instruuje, ať pocity, na které jsme se doteď soustředili v oblasti nozder, máme přenést na vršek hlavy. Ok, jdu na to. Téměř okamžitě cítím lehké mravenčení! Nevsugeroval jsem si to? Znáte ten pocit, když má někdo tak příjemný hlas, že při soustředění na něj se vám ježí zátylek? Já jsem měl tyhle pocity, když jsem stál modelem ve výtvarce a poslouchal, jak se zhmotňuji tahy uhlu na papíře, nebo při bezpečnostních instrukcích letušek před odlety. Někdo to má dokonce při pozorování uklízeček při čištění podlahy (zdravím Janu!:)) Nevím o co jde, ale bylo to podobné. 
Zbytek dne jsem pocity snažil vnímat i na ostatních částech hlavy, ale moji soustředěnost rušili komáři a ostatní havěť, která mi způsobovala hotové peklo. A to nemluvím o prdících spolumeditátorech. Pytlík Prdů jednou vydal jednou tak mocný úfrk, že jsem povyskočil leknutím. Jak jsem psal, vipassana je o nereagování jak na příjemné tak nepříjemné podněty, kam se rozhodne komáří štípanec nebo averze k projevům ostatních řadí. Navíc dnešním dnem až do konce jsou zavedeny tzv. "hours of strong devotion" a to 3x denně, což se dá volně přeložit jako "masochismus po buddhisticku". Kousne tě komár? Neškrábej se, je to vžitá reakce tvého nevědomí, musíš to porazit a zbavit se jí. Bolí tě koleno, kyčel, záda? Bolest je jen dočasná, vše je přeci pomíjivé. A tak to začlo. Přišel jsem si jak voják hradní stráže, o kterých mám zažitý blud, že se nesmí pohnout i když je štípne vosa. Bolest byla někdy tak nesnesitelná, že jsem se v duchu začal hystericky smát v touze ji zahnat. OK tak to bude oříšek. Ulehám s pocitem, že na té vipassane fakt něco je.


DEN 5
píseň dne: Where the wild roses grow, Nick Cave & Kylie Minogue
Pokračuje pozorování vlastních pocitů v reakci na okolí (angl. sensations - může to být cokoliv, od komářího píchnutí po kapku potu stékající po zádech, tlak od sezení na zadku a bolest obecně, vánek na čele nebo ježící chlupy na rukou - důležité je nereagovat). Cítím, jak jsem koncentrovanější a moje tělo citlivější, jak se mysl zaostřuje. Taky už máme za sebou cca 40 hodin meditace, což prakticky způsobí, že máte 17 hodin denně zavřené oči. Hlavu a ruce dokážu procítit a pozorovat, co se děje, ale zbytek těla je tzv. zamlžený, čili buď necítím nic, nebo vnímám tupou bolest, přes kterou se nedostanu. Jedna z účastnic kurzu, mladá Australanka, odpadá. Z večerní videosession s Goenkou si odnáším poznatek, že většina bolesti a utrpení, které v životě cítíme, vychází z nesplněného chtění, nebo když nám někdo šlape na naše JÁ a MOJE. Je to tak, éra egocentrismu vládne světu.


DEN 6
píseň dne: I can´t dance, Genesis
Stále rozšiřujeme oblasti vnímání sensations na těle, tentokrát se snažíme "skenovat" více částí naráz. Představte si že si na hlavu vylejete kýbl vody, ta vám pak stéká po celém těle dolů a vy ji při tom samozřejmě cítíte. Asi tak to má vypadat. Spodek těla mám od sezení mrtvý, tak se uchyluji i k extrému, jakým je konverzace s bolestí ("Respektuju tvoji přítomnost tady, nechci a netoužím ať odejdeš, ale pro mě neexistuješ"). Sranda je, že to na pár okamžiků pomohlo. 
Podle Goenky má bolest odejít a "rozpustit" se pokud vydržíme dostatečně dlouho. Snažím se představit, jak ji zametám a ona mizí a mizí. Jako odměna za moji práci se v poslední devotion hour dne moje bolest kolene rozplývá v záplavě tepla a brnění. Začínám přemýšlet nad anatomickými pochody tohoto jevu a na mysl vyvstávají pojmy jako hormony a endorfiny. Ještě to musím nastudovat. Tento den, jsouc jedním ze dvou kritických, kdy to vzdává nejvíce lidí (tím prvním je den 2), jsem musel více času trávit na vzduchu, když to šlo. Při odpočinku v posteli po obědě jsem měl neustále pocit, že slyším Goenkův hlas a jeho chanting. Řekl jsem si že, pokud se nechci zcvoknout, tak musím začít něco dělat, takže nastoupila studená sprcha, kliky, strečink a chůze do kopce s prozpěvování mých oblíbených pecek. Lehoučký podvod, ale zachránilo mě to. Jede se dál.



DEN 7
píseň dne: Staid, Outside
Další den tvrdé dřiny. I po týdnu snažení jsou pro mě rána slabší částí dne a trvá mi pár hodin, než se dokážu soustředit natolik, že už mi před zavřenými víčky nelítají zběsilé obrazy a výjevy z gymplu (stále mě pronásleduje, jak jsem v primě místo diskotéky šel s Kubíčkem běhat okolo tábora). Spíš to jsou obrazce, které bych přirovnal k videoequalizéru WM Playeru, které se neustále mění, když hýbete očima. Bolest občas ustoupí v záplavě brnivého tepla, ale zatím se nekoná nic podobné tomu, co má přijít později.

DEN 8
píseň dne: Insight and the Catharsis (od 6. minuty), Dimmu Borgir 
Klasický průběh dne si zpříjemňuji pozorováním místní fauny, kde totálně svou epičností dominují mravenci. Nechci zabíhat do detailů, ale vydržel jsem koukat celou odpolední pauzu na chaotickou bitku všech proti všem černých mravenců, do které se postupně zapojovali mravenci červení a dokonce jeden zmatený pavouk. Vzhledem k míře dostupné zábavy na té ploše cca 100 metrů čtverečních, které jsme měli k dispozici to bylo to nejlepší k mání. Písni dne přikládám pro dnešek zvláštní význam, protože možná díky ní jsem se v průběhu rána a odpoledne dostal do stavu (má totálně magický refrén, od 6:00 videa), který mi při poslední "hodince utrpení" dovolil zažít nevídané, možná pro to, že mám husinu pokaždé, kdy to slyším. 
Bylo to už na konci, kdy jsem po 40ti minutách celkem klidného sezení začal cítit nastupující bolest spodku těla. Po 15ti minutách se to stupňovalo do míry, kdy už jsem myslel, že to vzdám, ale utěšoval jsem se, že už musí přijít konec. A taky že jo. Každá meditační session je zahájena, ale taky ukončena chantingem. Jeho nástup na konci sezení vás vyleká, protože přichází celkem zostra do naprostého ticha a soustředění, takže jsem s sebou pravidelně trhal. A při tomhle trhnutí, nevím co se stalo, se veškerá bolest mého těla rozplynula v mravenčení, ne nepodobné pocitu po prokrvování odkrvené a zalehnuté končetiny. Vibrace, rozlévající  se teplo... 
Není to moje sugesce? Seděl jsem na svém místě dalších pár minut s blaženým výrazem, snažíc si to moc neužívat, abych si nevytvořil další "sankharu", což se dá hodně hrubě přeložit jako "zakořeněná reakce", než mě učitel musel naznačit, že už je pět minut konec. Když jsem mu řekl, co jsem zažil a že mi to přerušil, tak ho to celkem mrzelo...
Důležitý byl pocit naprostého splynutí, kdy zažíváte lásku ke všemu a všem. Což pokud mě znáte, u vás nutně musí vyvolat ironický úsměv. Každopádně další motivační boost na mojí cestě.


DEN 9
píseň dne: Vermillion, Slipknot 
Situace, kdy zažíváte něco, co vaše tělo ještě nezná, se dnes už nekonala. To mi nicméně jako skoro-absolventovi kurzu nemohlo vadit, protože podstatou celé meditace je přijímat realitu tak jak je a nepídit se po libých pocitech. Takže jsem prostě jen dál piloval to, co jsme se naučili v předchozích dnech s vidinou toho, že zítra už je po všem.


DEN 10
píseň dne: Bleed, Meshuggah.
Poslední den, je to možné? Zákaz mluvení, "noble silence" končí v 10 hodin takže se začíná vesele diskutovat a seznamovat. Přezdívky jsou vyměněny za jména a staré averze zapomenuty. Dáváme dobrovolné příspěvky, z kterých se bude financovat další kurz a do postele jdeme s turistickou horečkou lidí, co se nemůžou dočkat až už vypadnou z rutiny.



DEN 11
Úklid a loučení. V 8:00 jsme už v civilizaci, protože budíček ve 4:00 vám přeci dovoluje být tak efektivní…

No a to je všechno, díky že jste vydrželi číst až sem
Závěrem ještě pár postřehů:
Dříve by mi dvě jídla denně a absence masa fakt vadily ale po 9 měsících na cestě už jsem byl "vycvičený", jak Žanda ráda říkává. Vybudovaná tolerance k jiným kultůrám taky pomohla, protože na to říhání a prdění na veřejnosti u nás fakt nejsme zvyklí. 
Dále fakt, že jsem se mohl přesunout z mého určeného místa a opřít si při meditaci záda, by naprosto zásadní. Když vidíte ta obrovská centra, kde se mačká 200 lidí, tak sem těch našich 12 fakt ocenil. Většina lidí končí právě kvůli nemožnosti se přesunout do lepší polohy, protože nevydrží sedět v tureckém sedu a zároveň se koncentrovat. No a to hlavní byla velikost střediska, které bylo svou intimností totální výhra. I když vše bylo otlučené a hodně základní, tak fakt, že nečekáte na jídlo s další stovkou lidí, byl naprosto super. Hodně příjemné.
A co se týče samotné vipassany, toho co jsem si odnesl do života a pokračování meditace v budoucnu?
Jsem z podstaty skeptik, realista, optimista a racionálně uvažující člověk. Mám rád důkazy, fakta a rád je analyzuji. I vipassanu sem podrobil detailní analýze – dříve jsem se ničemu takovému nevěnoval. V pátrání po náznaku nějakého podvodu, snahy Goenky si budovat kult osobnosti apod. jsem nic nenašel. Totiž první u čeho zbystříte je, že je celý kurz zdarma. Čech si řekne: „V tom je nějaká kulišárna! O co jim jde? Kde je háček?“ Ale ten tam není. Je to vědecká, racionální technika, kterým jediným cílem je takříkajíc hodit celý svět do klidu. A tím to hasne. Prostě chovat se hezky k ostatním, šířit dobrou náladu, pomáhat, být pozitivní a vyrovnaný. Zní to jak nějaké klišé? Asi trochu jo, ale je snad lepší vyznávat egocentrismus, honbu za penězi a pokrytectví? A to, že je to zdarma? Nejchytřejší věc na světě. Tím, že byste předem zaplatili, byste přišli o pocit úcty a vděčnosti k těm před vámi, díky kterým tu jste. A hlavně: vše by bylo podrobeno neustálé kritice. „Hmm, za ty prachy bych čekal lepší jídlo/ubytování/pohodlí/učitele…takhle prostě berete co je a jste vděční. Navíc vás to má na deset dní vrhnout do reality lidí žijících jako mniši apod. Žádná sranda! 
A samotná technika, pokud se úplně odprostíte od buddhismu a všeho kolem, je jen cvičení vaší soustředěnosti, vnímavosti a sebeovládání. Já osobně jsem teď více soustředěný, vyklidněný, mám neustálý pocit rovnováhy, kterou si, když ji něco naruší, nenechám rozhodit. Vipassana není jen kurz, něco co si dáte za rámeček s duševní poznámkou SPLNĚNO, je to životní styl. Už ji začínám aplikovat do každonenních situací, snažím se denně meditovat a při konfliktech využít co jsem se naučil. Jde jen o to se zaměřit na svůj dech, objektivně zhodnotit své pocity a reakce a hlavně si uvědomit: Nic není stálé… a ty jsi pánem svého života a štěstí. Nikdo jiný.

ODKAZY:
Rozvrh dne a popis techniky: https://www.dhamma.org/en/about/code
Středisko Penang Hill East: http://www.malaya.dhamma.org/en/penang.shtml

PS. Pokud budete mít jakékoliv dotazy nebo poznámky k textu tak se na mě s klidem obraťte :)

středa 5. listopadu 2014

Pandí průvodce po stěžejních tokijských čtvrtích

Hlavně se neztratit
...aneb 11 aktivit, bez kterejch nemůžete jet domů
Nechci si vystřílet všechny náboje před expedicí, takže dnešní post bude lehce picture heavy a míň textu. Pojďte si se mnou projít tokijské čtvrti a dozvědět se, kde si užít největší srandu!
Seznamte se s mutantníma havranama, zatleskejte tancujícím Elvisům a pomodlete se v Meiji Jingu
1. Yoyogi - 代々木
Svatyně Meiji je zasvěcená prvnímu modernímu císaři Japonska, který se ujal vlády v roce 1868 po několika staletích vlády šógunů. Díky tomu, že je skrytá hluboko mezi starými stromy, je to jedno z mála míst Tokia, kde uniknete hluku velkoměsta. Najdete ji v parku Yoyogi, kterej je taky jedním z nejvytíženějších míst v období kvetoucích sakur. Odkoukejte od místních, jak se modlí k šintoistickým božstvům a taky si obětujte jeden penízek pro štěstí. O víkendu máte navíc šanci narazit na vystoupení amatérskejch kapel nebo legračních imitátorů Elvise.


Hoďte 100 yenů do libovolného automatu a zpoťte se
2. Ikebukuro - 池袋
Japonsko je rodným domovem DDR (tančení na podložce podle šipek), Street Fighteru, Pokemonů i GuitarHero. Čtvrť Ikebukuro možní není tak trendy jako sestřička Shibuya, ale určitě je tu větší zábava.Ulice Sunshine Dori každý odpoledne přitahuje tisíce dětí, co se tu stavujou cestou ze školy. Tady nejdete SEGA hrad, Round 1, pačinko a všechny možné UFO automaty (to sou ty, kam hodíte peníze a marně se snažíte něco vylovit jeřábem). OK, míra gamblujícíchc dětí v Japonsku je celkem alarmující, odtrhnout se je ale opravdu těžký. Holky zamíří na dvě hoďky do Sunshine City za nákupama, kdo nic nekoupil v S.I2.C, musí příště.

Projděte se po jedný z mála " skoro pěších zón" v Tokiu, pofoukejte si takoyaki a podivte se neotřelým designům důvěrně známých věcí
3. Aoyama - 青山
Na Aoyamu se přestěhovali snad všichni všichni designéři a projít se po jejich rajónu znamená neustálé otáčení hlavy. Mě zaujaly jízní kola, ale je toho mnohem víc. Kdysi sme třeba s Eliškou našly obchod, kde prodávali merchandise k Krtečkem. A to nemluvím o přehšli hrabáků. Pouliční stánek s kuličkami takoyaki (chobotničky v těstíčku) poznáte podle obrázku chobotnice. Ale bacha! Jsou dost horký. A vůbec, pučit si kolo by mělo bejt na seznamu taky.

Vyvalte se na pláži, pošoupejte zadarmo fidlátkama v Panasonic showroomu a rozhlídněte se po nočním Tokiu z obřího ruskýho kola
4. Odaiba - お台場
Umělej ostrov Odaiba patří k víkendovým destinacích Tokijčanů, takže si kupte celodenní lístek na jednokolejku (Shimbashi station), sedněte si dopředu místo neviditelnýho řidiče a cvakejte fotky Raibow mostu. Nebo radši počkejte na večer, kdy se všechno nádherně rozsvítí. Panasonic showroom nabízí zábavu na i dvě hoďky, zvlášť pokud si připlatíte 500 yenů za třetí patro. Replika starých lázní z období Edo je spíš zábavní park, lepší možnost ponořit se do horký vody a ocitnout se o sto let zpátky, v Tokiu nenajdete. Edo Monogatari je pro nás s tetovánim ovšem zatim nedostižná destinace. Fotka se Sochou Svobody, anyone?

Dejte si kafe ve Starbucksu a sledujte mumraj na nejnepřehlednějšim přechodu pro chodce ever, pak očekujte, co se bude letos nosit. Podpadky s bambulkama?
5. Shibuya - 渋谷
Věrný psík Hačikó sice nebyl podle sochy žádnej krasavec, u jeho pomníku to ale všechno začíná. Doporučuju moc nekoukat na kvanta reklam na sebou a dávat pozor, aby do vás na přechodu  nikdo nevrazil hned z pěti stran. Majestátní kulatá budova 109 láká už zdálky a pohled na místní prodavačky/supermodelky je k nezaplacení. Holky vám ukážou, jak vy ve stejnym oblečení nikdy vypadat nebudete. Od nákupů to ale minimálně Žandu stejně neodradí.
Komu se podaří sbalit jednu z gyaru (subkultura prodavaček ve 109), může prozkoumat Love Hotel Hill. Ale dá se to i za dne a zvenku.

Dejte si pauzu od shoppingu, sedněte si do sedu seiza a vychutnejte úžasně hořky japonský čaj z prášku
6. Ginza - 銀座
I když nedaleká Ginza není zaměřená na nic jinýho než nakupování, nechte si ji na odpoledne a rána se dejte lodí do nejkrásnějších tokijských zahrad Hamarikyu. Až se před váma vyloupne jezírko s čajovým pavilonem na ostrůvku uprostřed, nebudete litovat. Miska čaje vás vyjde na 500 jenů a dostanete i sladkost. Další opšn je rybí trh a aukce tuňáků, ale v tak někřesťanskou dobu, jako sou tři ráno, neprobudíte pand ani za nic. Sushi teda podle mýho názoru rozhodoně vydrží čerstvý i na svačinku v deset. A jeden tip na dostupný obchůdek uprotřed předražený čtvrti, který vládne Vuiton - krásný papírnictví Kyukyodo. Pochopíte.

Objevte temnější stránky Tokia
7. Akihabara - 秋葉原
V tuhle chvíli už máte pravděpodobně naprosto zcestný dojem, že jsou Japonci totálně sweet a slušní díky všemu tomu uklánění se v obchodech. Tak to vám navrhuju svézt se do čtvrti osamělých geeků objímajících potištěné polštáře a píchajících umělé panenky. V sedmipatrovém Book Off (sekce manga nebo rovnou hentai) si kupte příslušnou literaturu. Stačí taky zabrousit do libovolnýho ochodu a můžete se podivovat, jako já, nad videem, kde mezi sebou válčí králící a lamy v uniformách nebo obdivovat desítky umělých vagín. Z dalších repráků pak řve další nejnovější hit, dívčí skupina AKB48. Zkuste prosím odolat! V Super Potato  se asi líp zabaví kluci, než holky, taky sem zatím ještě nezvažovala Maid Café, kde by mě slečny v kostýmech francouzské pokojské oslovovaly "master". Ale někoho to třeba rajcuje!

Zpívejte celou noc. Ale mimo víkend, jinak se nedoplatíte
8. Shinjuku - 新宿
Shinjuku je potřeba vidět během a po setmění. Tokio už prostě šílenější a zářivější nebude. Výjezd výtahem do 45. patra radnice Tokyo Tochó je zadarmo, tak proč se nerozhlídnout. Na dohled je Sky Tree, japonská Eiffelovka i okolostojící mrakodrapy. Dostat se na druhou stranu nejrušnějšího dopravního uzlu na světě chce trochu cviku, snad to půjde rychlejc s vidinou noční zábavy v Kabukichó. Čtrvť červených luceren skrývá špinavější tajemství (novela Ryu Murakamiho V polívce miso by vás mohla trochu poděsit), než byste na první pohled čekali, ale karaoke je totálně bezpečná zábava. Zastavte se v jednom z tisíců barů a kopněte do sebe před výkonem pár panáků. Nebo dva Strongy z kombini obchůdku. A začněte listovat nabídkou songů. Objevíte třeba Reflektor od Arcade Fire jako Panda tuhle. A nebuďte sakra nervózní, máte přece celou místnost sami pro sebe a svý kamarády. Třeba si to nebudou ráno pamatovat.

Čekejte na tajfun, až přijde, vraťte se do historie ve Fukugawa Edo Museum
9. Hirano - 平野
To je jedno, že ste o týhle čtvrti nikdy neslyšeli. Taky je významná jenom tim, že tam bydlí Shin. Ale když prší, nabídne jeden z těch zábavnějších indoor programů. Fukugawa Edo Muzeum je replika starý tokijský čtrvti u řeky Sumida. V obřím hangáru najdete asi 15 různých staveb od prodejny zeleniny přes hasičskou věž po čajovej domek. Super je, že si všechno můžete ošahat, zdvihnout a v případě rákosový "pláštěnky" i ponosit. Kolem se navíc motaj dobrovolníci, takže se vyplatí využít jejich služeb a nechat si anglicky vysvětlit, k čemu že například sloužil oltáříček v kupeckých domcích. Až se vyčasí, hned vedle je pěkná japonská zahrada. A dvě zastávky metra se tyčí momentálně nejvyšší televizní vysílač na světě - Sky Tree

Obklopte se rozjuchanými teenagery na nejpopulárnější a nejtěsnější uličce Tokia
10. Harajuku - 原宿
Podle mých posledních průzkumů pověstnej most ve čtvrti Harajuku, kam se chodily vystavovat děcka v kostýmech svých manga hrdinů, dnes zeje prázdnotou. Doba 00´s  je bohužel pryč a s ním i fotekchtivé lolity. Zajímavý osůbky se daj ale pořád najít právě na Takeshita Dori, kde se můžete inspirovat a rovnou si pořídit gothic sukni, krajkovou halenku s králíčky a mašličkou a k tomu Hallo Kitty brejle. Vyplatí se nebýt zbabělý a sem tam vylízt po schodech do obskurních obchůdků nebo naopak zalízt do podzemí a udělat si s kamarády taktéž obskurní purikuru. Na hlad jsou tu všudypřítomné palačinky v kornoutku. 

Vemte s sebou rodiče a ukažte jim taky trochu tý historie
11. Asakusa - 浅草
Provádět po Tokiu o generaci starší skupinku byl zážitek sám o sobě, protože rodiče byli samozřejme ze všecho paf ještě víc, než já! A bylo to skvělejch několik dní! 
Všichni si představujou, jak hrozně starý svatyňky a chrámy v Tokiu jsou, ale nesmíte zapomenout, že skoro celý město několikrát lehlo popelem, při velkém Kanto zemětřesení a pak při kobercovejch náletech spojenců. Jedna z mála dochovaných čtrvtí je právě Asakusa a její nádherný chrám Sensoji. Bránou Kaminari-mon vstoupíte do roztomile starobylý uličky Nakamise s obřím množstvím levných, ale i stylových suvenýrů a typickejch sezónních dobrot. Sice tady nedostanete moc ochutnávek zadarmo, rozhodně je ale dobrej nápad ukázat na pár sladkostí a třeba se trefíte do Čalouníkova oblíbenýho mochi nebo mých oblíbených bochánků plněných anko pastou z fazolí azuki. Z nedaleký říční promenády je pěkně videt Zlaté hovno (co to asi je, že?) a hlavně odsud můžete nasednout na loď, co vás vezme do Hamarikyu zahrad. Ale to už bych se opakovala :)

Chtěla bych moc poděkovat Čalouníkovým rodičům, mamce, Myšákovi a Neterďákům, že se za náma vypravili, dovolili mi vyzkoušet si průvodcovství větší skupinky a určitě nás ještě čeká jeden post o mimotokijskejch destinacích. Tentokrát sme jich zvládli hned několik.

Pan pan! (to je můj novej pozdrav)