pátek 19. srpna 2011

Jak se bordí na Zélandu

A máme tady pravidelnou rubriku. Neva, že první a zároveň poslední příspěvek podobnýho názvu tady byl někdy v roce 2008 (ehm wow!)

Kdysi v květnu sem psala, jak to stojí za starou bačkoru, že kiwiové ochraňujou životní prostředí natolik, že tady nemaj žádný horský vesnice (alpine village zní trochu výstižnějc), kde by se dalo bydlet, pracovat a rovnou i jezdit. To sem ale tak trošičku kecala. Existujou asi čtyři výjimky a dneska vám popíšu, jak to tady chodí. Na jižnim ostrově (nevim jak na severu) můžete najít dva druhy lyžařskejch středisek. Komerční a KLUBOVÝ. Komerční nebudem rozebírat, ne? Ale ty klubový sou dost unikátní i v celosvětovym měřítku. Teď se nechci dotknout Myšáka, kterej by tvrdil, že na tom není nic zajímavýho, páč v Hlinsku maj taky klub, ale zdejší střediska sou epes žůžo už třeba tim, že se k nim skoro nedá dostat. A pokud se tam už dostanete, není ještě zaručeno, že si zajezdíte. Vysvětlim.

Nejsem si jistá, kolik jich celkem je, ale je jistý, že my ve Flockhillu sme obklopený minimálně čtyřma. Ještě když sme seděli na zadku v Queenstownu a koumali, co budem jako dělat, dostal Loz nápad poslat CVíčka do Broken River a Craigieburn, který na mapách vypadaly dost přesvědčivě a chlubily se největším backcountry terénem na celym Zélandu. Protože sdílej společnej hřeben, na skipass se dá dostat z jednoho do druhýho, společná rozloha je něco kolem 300ha. Craigieburn slibuje 500 metrů převýšení (pro nás zmlsaný Evropou – to je na Zéland jako fakt hodně!) a když se sečtě terén pro začátečníky, tak to činí 5%. Tím chci naznačit, že 95% procent sou svahy jako stvořený pro takový vysloužilý horský děvky jako já (nebo Pes a tak). Craigieburn má dokonce sebevražednej trojitě diamantovej drop (ale já nejsem úplně fanda do jezdění po holý skále kolmo, takže dotazy ohledně tohodle směřujte prosím jinam).

Cenou za tuhle bláznivinu je poloha středisek. Z Great Alpine Highway je to asi půl hodiny divokou horskou cestou, která je většinou dost prudká a klouže. Opravdu přímo ideální pro CamperVany s náhonem na dvě kola! A parkoviště vetšnou bejvá ještě kus od samotnýho střediska, takže trocha chůze není výjimkou. Další dvě střediska sou Temple Basin a Mt. Cheesman.
Porters Heights bejvalo club field, ale před pár rokama to prodali a nainstalovali tam kotvy!!! A propos, protože sou club fields provozovaný po desítky let nadšencema a rodinama, jedná se samozřejmě o naprosto nízkonákladovou záležitost. Něco jako kotva nebo nedejbože poma, je luxus, takže při příjezdu vyfasujete louskáček na ořechy (tzv. NUTCRACKER) přidělanej na kus koženýho pásu, kterej si dáte pod zadek a (za předpokladu, že se vám nějak podaří zaháknout nutcracker na tažný lano) necháte se vyvíst nahoru. Něco podobnýho si pamatuju z doby, kdy sem byla dost malá a naši mě (a Kubu V.) vzali lyžovat a taky vozili nějakej podobnej hák kolem pasu.

Ubytování je k dispozici a je dost levný, ovšem přepokládá se, že si přivezete spacák, nějakej proviant a budete se podílet na domácích pracích, jako je luxování nebo odhazování sněhu. Odměnou je úchvatná rodinná atmosféra, kde sou všichni strašně milý a pomáhaj si, nejlevnější ceny ski passů a především to, že celej kopec sdílíte s hordou maximálně tak patnácti lidí. A všichni sou stejnýho ražení jako vy = milovníci sněhu.

Práci sme ani v jednom klubu, jak víte, nedostali (zkoušeli sme i dobrovolníky), ale to neva.

Dneska to pojmu trochu jako průvodce po horskej střediscích a vypíchnu čim je který středisko zaujímavý a kdy tam stojí za to dojet.

Začnem s Treble Cone, což je jediný komerční středisko, který sem zatim navštívila.

Treble Cone

Treble Cone se nachází asi půl hodinky od Wanaky a chlubí se největší rozlohou na Jižnim ostrově. Matka příroda byla přívětivá a nadělila Treblu úžasnej free ride v prašanu, prudký dropy, ale i urolbovaný široký sjezdovky porovnatelný s Evropou. Díky šestisedačce nemusíte v tejdnu stát ani moc fronty a na druhou čtyřsedačku, vedoucí na Tims Seddle, se většinou vypraví nacelá třetina nadšenců.

Převýšení: 705 metrů

Cena: 99 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníky a pokročilý

Při návštěvě Treblu sme měli s Lozem mrtě štěstí, že noc předtim pršelo=sněžilo a měli sme deset cenťáků čerstvýho. Chtěli sme drze přespat na parkovišti pod kopcem a ráno jenom vyskočit a chytit skibus nahoru. Ukázalo se, že kempování je v okruhu pěkných deseti kiláků přísně zakázaný, takže sme chvíli bloudili tmou a pak to zapíchli na nějakym tajnym míste, kam nebylo vidět ze silnice (ne, fakt nechápu, proč je takovej problém někam zaparkovat auto uprostřed divočiny, tam přespat v témže autě, nenadělat žádnej bordel a ráno zas odjet :/) Na skibus za deset dolarů (WTF)sme se ráno vykašlali a jednoduše sme si stopli jedno z aut. Stop je tutovka, věřte mi. Nahoře sme naskočili na prkna a zasnažili sme se projezdit co nejvíc míst. Bohužel čtyřsedačku odpoledne zastavili kvůli silnýmu větru. Byl to fakt uragán, tak chápu, že ji zavřeli, jenom to byla fakt škoda, protože horní sedlo je samozřejmě ta nejvíc bomba. U šestisedačky je hlavní budova s restaurací, takže sme si na chvilku zabrali místo u okna, smažili Redbulla a čučeli na přenádhernej výhled na Lake Wanaka. Fotka ze sjezdovky s jezerem v pozadí je ostatně něco, co se tady musí pořídit! To je zdejší klasika.

Nejlepší run: Mine Shaft, Sundance, Magnum, Solitude

Ten večer sme přespali kus za Wanakou, příští den nadělali velkej nákup potravin v Ashburtonu a dorazili do Flock Hillu. Jason nás přivítal, zavedl do POKOJE!!! a řek, ať si dopočinem, že začínáme za tři dny. Dojatě sem pohlédla na postel. Od chvíle, co sem dorazila do Austrálie, sem moc postelí neměla a jedno teda bylo jistý. Teď nějakou dobu nebudu mít sex v autě!

Broken river

...sme se jali navštívit jako první. Hlavně proto, že Craigieburn je strmější a nejdřív sme chtěli vyzkoušet nutcrackery.

"Skrytý klenot", říká se o BR. Aby ne, když pokrývá dvě kotliny, který sou z obou stran krytý proti větru, takže se tady prašan drží pěkně dlouho.

Převýšení: 395 metrů

Cena: 65 dolarů/dospělý

Ideální pro: pokročilý a experty

Hned u odbočky na BR je cedule hlásající, že cesta není vhodná pro campervany, ale ceduli sme s Lozem ignorovali a posíleni důvěrou v nově koupený řetězy sme se ubírali nahoru. Ukázalo se, že obavy zbytečný, problémek sme měli jenom v jednom místě. Sice sme se nedostali úplně nahoru, ale zaparkovali sme u přístřešku s traktorem a zbytek vyšlapali. Trochu sme nedomysleli čas a k zubačce sme se dostali až o půl jedenáctý. Tam sme na to chvíli civěli a nevěděli, co dělat, až naštěstí přijela paní z klubu, zmáčkla ňáký tlačítka, naložili sme prkna a vyjeli nahoru ke kase. Tam sme vyfásli obávaný zadko-obojky a málem vypustili duši, než sme se dostali kolem 3 ubytoven, postavenejch v pěkně příkrym svahu, k prvnímu vleku. Milej (a pohlednej) personál nám ukázal jak na to. Nutcracker držíte v jedný ruce připravenej. Druhou rukou nebo obouma chňapnete lano a snažíte se mít stejnou rychlost s lanem. Jakmile toho docílíte, švihnete louskákem, aby klička byla na laně, sevřete oba konce a jedete. Ale pozor! Do toho se ještě pro jistotu musíte vyhejbat kolečků, tzv. pullies, přes který lana vwdou, protože jaksi nechcete, aby vám ruka projela kolečkem, že? Volnou rukou teda jenom přechňápnete, ale ta, která drží louskák je od kolečka asi tak šest cenťáků a je to vážně strašidelný, protože ty lana taky nejedou úplně pomalu jako v nějaky (Aaron) školičce. Já to měla dobrý, že vlek byl na fajn stranu, protože jezdim regular. Takže sem se po třech pokusech chytla. Stopa byla pěkně zmrzlá a udržet se na to prudkym vleku bylo dost o držku a nahoře sem vítězoslavě zajásala! Lozovi to trvalo o chvíli dýl, protože musel jet na swtich.

No a pak sme dojeli k hlavnímu vleku a tam to začalo. Nebo spíš skončilo. Hlavní vlek vedoucí do sedla byl totiž na můj switch a já na pravou nohy neu a neu a neumim.

(obr. Nebohý snowboarďák trpící na vleku- ilustrační foto). Jak trotl sem se tam snažila, nekecám, asi hodinu a půl a nedostala se dál než před první kolečko, protože bylo děsně blízko a mě vždycky, když sem se k němu přiblížila a ještě nebyla zaháklá, jala hrůza a radši sem se stáhla. Loz mi neměl jak pomoct, tak jezdil a doufal, že se do večera nahoru aspoň jednou dostanu. V celym areálu jezdilo asi 12 lidí, takže pak už jim mě začalo bejt líto a vzpomínali se mnou na svý začátky a dávali mi dobrý rady. Pak sem přišla na to, že když přede mnou pojede lyžař a vyhákne lano z prvního pullie, tak budu mít dost času se zaháknout. Pánové a dámy, po 90 minutách sem teda udělala pokrok a dojela k třetímu kolečku, pak to začalo bejt moc strmý a bolela mě ručička. Ale já se bila jako lev! Nejsem přece žádná blond pipka! Nevzdala sem to a po pár dalších pokusech sem ovládla toto vzácné umění a dostala se na vrchol. byla sem vám ale tak zoufalá, že ani do fotoaparátu sem se usmát nemohla a proto vám radši přinášim obrázek někoho jinýho.

Pozdějc sme se vydali po hřebenu přes spojovací vlek (ten sem radši vyšlapala pěšky) na druhou stranu a došli k dropu na Alans Basin. To byla absolutní jízda dne, našli sme tam kvanta neporušenýho hlubokýho sněhu. K odpoledni sme si na chvilku sedli ven na terasu Palmers Day Lodge, kde je k dispozici kuchyňka a čaj zdarma, tak sme si moc libovali a opalovali se a povídali si s lidma a fakt to mělo takovou rodinnou atmosféru, protože po pár hodinách se už všichni znaj. Jo, a potkala sem tam dva český kluky!

Pak sme jezdili až do konce, ale udělali sme tu chybu, že sme sjeli na parkoviště na prknech. Kluci ze ski patrol nám sice poradili, že jet mimo hranice je bezpečný a údolím se dostanem až k autům, jenomže sníh v údolíčku na pravo od vleků byl šíleně zmrzlej a už ste někdy jeli po skle?

Cesta zpátky nebyla žádnej problém, od křižovatky s hlavní silnicí to máme tři minutky.

Tak, mám trochu skluz, ale možná ste teď někdy zaslechli ve zprávách, že

"Sníh způsobil komplikace zejména na Jižním ostrově. Letiště ve městech Dunedin a Queenstown byla zcela ochromena, v Christchurchi se rušila řada letů. Mnoho škol bylo kvůli sněhové kalamitě uzavřeno. Kvůli zasněženým silnicím kolabovala i pozemní doprava na obou ostrovech. Úřady vyzývaly řidiče, aby nevyjížděli, pokud nemají náhon na všechna čtyři kola a sněhové řetězy."

No to teda jo woe, to sem si teda všimla! Asi proto nám nešla tři dny tývka, tejden net a mlíko došlo nejen nám, ale i restauraci a hosti tady museli zůstat o pár dní dýl, protože sme byli ouplně odřízlí od světa. Ať žije divočina!

Foto je z doby, kdy ještě židle nebyly pod sněhem celý. Temple Basin hlásí čtyry a půl metru! Kdy že to mám příští den volna?!

P.S. Pusinky těhotnejm kamarádkám. A uznání Jarečkovi, že se musel obětovat a jít na pornostránky a zjišťovat, kdo mě tam má rád a dal tam na mě odkaz (I když to se stejně furt neví).

pátek 12. srpna 2011

Úvod do ornitologie a první záblesky sněhu

Tak už si pěkně sedim na verandičce našeho novýho domu, s kafíčkem od Loze a připravená vyrazit na prkno. Ale co to zas bylo za horor se sem dostat?!! Chcete vědět?

Historky o autech máte rádi, ne? :)

"Panda seděla v Sherpovi na místě spolujezdce, plazila se rychlostí 10 km/h (víc to totiž nešlo) ku městečku Omarama a na účtě měla 400 novozélandských dolarů. A fakt si nemohla pomoct, aby usilovně nepřemýšlela, za co proboha opravěj svůj novej van a jak se dostanou nejdřív do Queenstownu pro zbytek věcí a prkna a pak ještě do Flock Hill Lodge, kde měli s Lozem za týden nastoupit do práce. Jak se tak ohlídla za sebe, ty pískovcový skalní útvary za tuhle šlamastyku teda fakt nestály. Pak se vyklonila z okýnka a se skousnutým rtem koukala na naprosto rozedranou zadní pneumatiku, kterou před necelou hodinou propíchli na štěrkové cestě vedoucí za oním přírodním úkazem, který na mapě vypadal velmi slibně. Ne snad, že by Panda s Lozem byli neschopní břídilové a neuměli vyměnit pneumatiku (no, Panda nejspíš jo), ale problém nastal, když po zvednutí auta už tak dost pitomým heverem nemohli za nic na světě uvolnit šrouby. Tlačily a tahali, ale šrouby se ani nepohly. Loz Pandě vysvětlil, že šrouby na Sherpovi jsou jiné než u běžných aut a nejspíš se ohnuly tím, jak auto pár metrů jelo, než zjistili, že pneumatika praskla. Ani nechtěli pomyslet, kolik by stála oprava v případě, že provedli něco ještě horšího. Nejpalčivější otázka nyní zněla: Jak se dostat k mechanikovi do 15 kilometrů vzdálené Omaramy? Kdyby alespoň měli nabitý mobil, že? A kdyby alespoň nebyli tak daleko od silnice, kde by mohli někoho stopnout…

No, nedalo se nic dělat, padlo rozhodnutí doplazit se k nejbližší asfaltce a pak se uvidí…"

Poslední věc, kterou sme před cestou museli v požehnanym Blenheimu udělat, bylo získat tzv. WOF, což je v podstatě technická. Měla to bejt jenom otázka dvaceti minut a padesáti dolarů, bohužel se ukázalao, že máme všechny pneumatiky sjetý a povolený zadní brzdy, takže sme u Jima skejskli skoro celej den a rozloučili sme se s 500 dolary. No nic, jedeme do hor a se sjetejma pneumatikama to fakt nebudem zkoušet. Dali sme teda v sobotu večer adieu Blenheimu, Lozandu nechali odstavenou u mechanika Jima, nakoupili mrtě nachos, Mee Goreng nudlí (zásadní nutnost) a startovací kabely a já hopsla za volant.

Naplánovali sme si cestu na západní pobřeží,
i když to bylo delší, protože sem chtěla projet a vidět Arthurs Pass.
Tak a teď trošku zeměpisu:
Jižní ostrov je pěkně podlouhlý, přejet ho ze severu na jih trvá 9 hodin. Přesně prostředkem se táhnou Jižní Alpy v čele s Mt.Cookem, maorsky Aoraki. A táhnou se přes celej ostrov, což znamená, že dostat se z východního pobřeží na západ není jen tak. Na výběr máte jenom dva průsmyky. Ten víc na severu (zhruba uprostřed ostrova) je právě Arthurs Pass, kde se silnice (oni tý dvouproudovce říkaj dálnice ehm) šplhá až někam do vejšky 740 mnm. Poté, co přejedete městečko Arthurs Pass s početem obyvatel padesát, následuje obrovská náhorní plošina obklopená horama, po který dojedete do 40 km vzdálenýho bodu F, v jehož okolí není lautr nic (nejbližší vesnice je AP nebo Springfield z druhý strany, což je taktéž 40 kiláků). Toto překrásné F sme si vybrali za naší základnu pro zimu a na štrece do Queenstownu pro prkna nás tam čekal pracovní pohovor.

Čas na mapičku! Bod F se nachází přesně vprostřed mezi Arthurs Pass a Springfieldem, takže tvrzení, že kolem nic není, není zas tak úplně pravda! Ty kolečka sou lyžařský střediska. Plus kousek od Methvenu je ještě Mt. Hutt.

Vyrazili sme teda v sobotu večer a cesta byla v pohodě až do chvíle, kdy sem přejela králíčka. Byla už tma a po cestě sme jich viděli mraky, tak sem se jenom modlila, aby zůstali u krajnice. Pak Loz o jednom králíkovi prohlásil, že to byla možná liška a já se zasmála. Když sme míjeli dalšího (bylo to už v trochu hornatý krajině a bylo tam mrtě zatáček, na mojí obhajobu), šťouchla sem bujaře do Loze a říkám:“A tady máš další lišku!“. Asi dvě sekundy po tom, co sem to řekla, mi do cesty vběhnul další králík a bohužel po mym zásahu už zůstane navždy placatej. To se mně stalo poprvý, že sem něco zabila, takže sem lítostí skoro neviděla na cestu a Loz mi ukrad volant, protože se opodstatněně bál, že kvůli mejm slzám doprovodíme toho králíka nahoru i my. To byl teda nádhernej první den cesty.

V neděli sme se probudili u Nelsons Creek a protože cedule tvrdila, že je to zajímavá přírodní rezervace. Vydali sme se na procházku, zjistili, že se tam dřív rejžovalo a dolovalo zlato, a pak našli první tunel. A...nadšeně se vrátili do auta pro čelovky a jali se lízt každou dírou, na kterou sme přišli. Fakt dobře sme se poplavili a udělala sem si jasno, že Loz nejenže je boží, ale je i stejně hravý jako já!

Následoval párhodinovej přejezd přes průsmyk, v jehož

průběhu sem nefotila, páč sou na netu stejně mnohem lepší fotky. Minuli sme první ski resort Temple Basin (o kterym jindy) a dojeli do Arthurs Pass vesničky s hodně pevně zatnutejma zadkama, protože sme byli skoro na nule s benzínem. Tady sem obdivovala nejmenší poštu a benzínku, co sem kdy viděla. Benzínka = jeden stojan postavenej u místní kavárny. A okolo lítali Kea ptáci. To sou vám takový nevinně vypadající zelený papoušci s barevnýma křídlama, akorát maj respekt zobáky a už od pohledu sou pěkně tlustý. Kea sou totiž něco jako opice v indii nebo tak něco. Kradou jídlo, klovaj do čehokoliv gumovýho na autě, do spacáků, stanů a ehm. minulej tejden nám jedno přátelský hejno poklovalo i vázka na snowboardech.

Dojeli sme před Flock Hill Lodge, na parkovišti ze sebe udělali lidi (vzali si čistý košile a nějakej ten pudr na nos) a potkali se s manažerem Jasonem, dostali kafíčko a vlastně to ani nebyl pohovor, protože sme práci dostali hned a jenom sme se s nim domluvili, kdy máme začít, kde budem bydlet, že nebudeme platit nájem (!!!) a co a jak. Dojem sme z toho měli skvělej, protože to vypadalo jako hrozně pohodový místo. Žádný stresy.

Cestou dolů z hor sme pak chytli sněhovou vánici jak blázen a začali v autě bez topení dost solidně mrznout. Protože chvílemi sněžilo tak, že skoro ani nebyla vidět silnice, rozhodli sme se zůstat přes noc v Ashburtonu a doplnit zásoby a navštívit místní Mekáč. Ok hele, kdo nesnášíte Mekáče, nekrčte nosy, pro bezďáky je to fakt suproš místo s wifinou.

V pondělí nás čekal další pohovor u Jezera Tekapo, ale nám se cestou zalíbila značka na mapě a rozhodli sme se udělat si zajížďku a jet se podívat na slibně znějící Rock Kiln a Hanging Rock Bridge, což prostě musíte uznat, zní jako extra pecka. Takže Rock Kiln je, pokud sem to dobře pochopila, kamenná pec a byla sice velká, nicméně zasypaná, takže se žádný vzrůšo nekonalo. Hanging Rock Bridge to měl zachránit. Ale nezachránil, byl to obyčejnej most jakých sou na Zélandě tisíce, a kus od toho byla malá převislá skalka. Rozhodli sme se pro příště naší mapě moc nevěřit co se týče zajímavostí po cestě.

Druhej pohovor dopad taky moc dobře, hned zkraje sme se majitelům restaurace Reflections s výhledem na krásný Lake Tekapo přiznali, že sme vzali jeden job včera, ale máme pořád otevřený vrátka a máme se jim ozvat, až skončíme ve Flock Hillu. A jeli sme dál. To už sme byli za polovinou cesty a na mapě sme uviděli, že blízko Omaramy maj bejt nějaký hezký pískovcový útvary, pozůstalost po lomu, a rozhodli se tam přespat a ráno na to mrknout. To sme ale neměli dělat. Když sme se příští ráno doplazili s píchlou NOVOU pneumatikou k asfaltce, první auto, kterýmu sme skočili pod kola, patřilo farmářovi Hamishovi. Hamish, chlápek s velkýma rukama, se nám jal pomáhat. Byl fakt dost milej a když se pokusil odšroubovat ty mrchy (poté, co nám nejdřív dvakrát auto spadlo z jeho miniheverku), musel uznat, že sme asi v háji a musíme k mechanikovi. Zavolal svýmu kámošovi do Omaramy, mluvil s nim 20 vteřin, pak to položil a začal točit šroubama na druhou stranu. Ano prosím, šrouby byly celou dobu v pohodě, jenom nikoho vůbec nenapadlo, že bysme měli točit do prava. Nevim jak u nás, ale tady na NZ sou prej skoro všechny šrouby do leva a náš Šerpa je výjimka. Takže sme kolo vyměnili a Hamishovi moc poděkovali.

Kousek od Tarassu mi pak Loz razantně zatrhnul vejlet na místo, kde se točila scéna ze Společenstva, kde Arwen ujíždí před Nazghůlama :/

Ještě ten den sme přijeli do Queenstownu, skoro celou cestu tam nám pršelo, v QT dokonce sněžilo, vyzvedli sme si naše saky paky u Nicka a spol. a zas se rozloučili. A vydali sme se konečně plnit úkol, kvůli kterýmu sme na Zéland přijeli. Vydali sme se do Wanaky, místa, kde je nejlepší novozélandskej prašan a nejlepší lyžařský střediska Treble Cone, Cardrona a Snow Park.

Byla noc, asi deset večer a pomalu přestávalo pršet. Chápete, co to znamená, když v nižších nadmořskejch vejškách prší? To znamená, že tam nahoře nás má někdo rád a v Treble Cone se budem brodit čerstvym prašanem…

P.S. velkej velkej pozdrav pro celou moji dašáckou partu: Tinchen, Anet, Jirku, Hanku a Davea, Dana, Toma, Evču, Martina a panebože, určitě sem na někoho zapomněla…

A tady máte tu sviňu pískovcovou!