Úvod do ornitologie a první záblesky sněhu

Tak už si pěkně sedim na verandičce našeho novýho domu, s kafíčkem od Loze a připravená vyrazit na prkno. Ale co to zas bylo za horor se sem dostat?!! Chcete vědět?

Historky o autech máte rádi, ne? :)

"Panda seděla v Sherpovi na místě spolujezdce, plazila se rychlostí 10 km/h (víc to totiž nešlo) ku městečku Omarama a na účtě měla 400 novozélandských dolarů. A fakt si nemohla pomoct, aby usilovně nepřemýšlela, za co proboha opravěj svůj novej van a jak se dostanou nejdřív do Queenstownu pro zbytek věcí a prkna a pak ještě do Flock Hill Lodge, kde měli s Lozem za týden nastoupit do práce. Jak se tak ohlídla za sebe, ty pískovcový skalní útvary za tuhle šlamastyku teda fakt nestály. Pak se vyklonila z okýnka a se skousnutým rtem koukala na naprosto rozedranou zadní pneumatiku, kterou před necelou hodinou propíchli na štěrkové cestě vedoucí za oním přírodním úkazem, který na mapě vypadal velmi slibně. Ne snad, že by Panda s Lozem byli neschopní břídilové a neuměli vyměnit pneumatiku (no, Panda nejspíš jo), ale problém nastal, když po zvednutí auta už tak dost pitomým heverem nemohli za nic na světě uvolnit šrouby. Tlačily a tahali, ale šrouby se ani nepohly. Loz Pandě vysvětlil, že šrouby na Sherpovi jsou jiné než u běžných aut a nejspíš se ohnuly tím, jak auto pár metrů jelo, než zjistili, že pneumatika praskla. Ani nechtěli pomyslet, kolik by stála oprava v případě, že provedli něco ještě horšího. Nejpalčivější otázka nyní zněla: Jak se dostat k mechanikovi do 15 kilometrů vzdálené Omaramy? Kdyby alespoň měli nabitý mobil, že? A kdyby alespoň nebyli tak daleko od silnice, kde by mohli někoho stopnout…

No, nedalo se nic dělat, padlo rozhodnutí doplazit se k nejbližší asfaltce a pak se uvidí…"

Poslední věc, kterou sme před cestou museli v požehnanym Blenheimu udělat, bylo získat tzv. WOF, což je v podstatě technická. Měla to bejt jenom otázka dvaceti minut a padesáti dolarů, bohužel se ukázalao, že máme všechny pneumatiky sjetý a povolený zadní brzdy, takže sme u Jima skejskli skoro celej den a rozloučili sme se s 500 dolary. No nic, jedeme do hor a se sjetejma pneumatikama to fakt nebudem zkoušet. Dali sme teda v sobotu večer adieu Blenheimu, Lozandu nechali odstavenou u mechanika Jima, nakoupili mrtě nachos, Mee Goreng nudlí (zásadní nutnost) a startovací kabely a já hopsla za volant.

Naplánovali sme si cestu na západní pobřeží,

i když to bylo delší, protože sem chtěla projet a vidět Arthurs Pass.

Tak a teď trošku zeměpisu:

Jižní ostrov je pěkně podlouhlý, přejet ho ze severu na jih trvá 9 hodin. Přesně prostředkem se táhnou Jižní Alpy v čele s Mt.Cookem, maorsky Aoraki. A táhnou se přes celej ostrov, což znamená, že dostat se z východního pobřeží na západ není jen tak. Na výběr máte jenom dva průsmyky. Ten víc na severu (zhruba uprostřed ostrova) je právě Arthurs Pass, kde se silnice (oni tý dvouproudovce říkaj dálnice ehm) šplhá až někam do vejšky 740 mnm. Poté, co přejedete městečko Arthurs Pass s početem obyvatel padesát, následuje obrovská náhorní plošina obklopená horama, po který dojedete do 40 km vzdálenýho bodu F, v jehož okolí není lautr nic (nejbližší vesnice je AP nebo Springfield z druhý strany, což je taktéž 40 kiláků). Toto překrásné F sme si vybrali za naší základnu pro zimu a na štrece do Queenstownu pro prkna nás tam čekal pracovní pohovor.

Čas na mapičku! Bod F se nachází přesně vprostřed mezi Arthurs Pass a Springfieldem, takže tvrzení, že kolem nic není, není zas tak úplně pravda! Ty kolečka sou lyžařský střediska. Plus kousek od Methvenu je ještě Mt. Hutt.

Vyrazili sme teda v sobotu večer a cesta byla v pohodě až do chvíle, kdy sem přejela králíčka. Byla už tma a po cestě sme jich viděli mraky, tak sem se jenom modlila, aby zůstali u krajnice. Pak Loz o jednom králíkovi prohlásil, že to byla možná liška a já se zasmála. Když sme míjeli dalšího (bylo to už v trochu hornatý krajině a bylo tam mrtě zatáček, na mojí obhajobu), šťouchla sem bujaře do Loze a říkám:“A tady máš další lišku!“. Asi dvě sekundy po tom, co sem to řekla, mi do cesty vběhnul další králík a bohužel po mym zásahu už zůstane navždy placatej. To se mně stalo poprvý, že sem něco zabila, takže sem lítostí skoro neviděla na cestu a Loz mi ukrad volant, protože se opodstatněně bál, že kvůli mejm slzám doprovodíme toho králíka nahoru i my. To byl teda nádhernej první den cesty.

V neděli sme se probudili u Nelsons Creek a protože cedule tvrdila, že je to zajímavá přírodní rezervace. Vydali sme se na procházku, zjistili, že se tam dřív rejžovalo a dolovalo zlato, a pak našli první tunel. A...nadšeně se vrátili do auta pro čelovky a jali se lízt každou dírou, na kterou sme přišli. Fakt dobře sme se poplavili a udělala sem si jasno, že Loz nejenže je boží, ale je i stejně hravý jako já!

Následoval párhodinovej přejezd přes průsmyk, v jehož

průběhu sem nefotila, páč sou na netu stejně mnohem lepší fotky. Minuli sme první ski resort Temple Basin (o kterym jindy) a dojeli do Arthurs Pass vesničky s hodně pevně zatnutejma zadkama, protože sme byli skoro na nule s benzínem. Tady sem obdivovala nejmenší poštu a benzínku, co sem kdy viděla. Benzínka = jeden stojan postavenej u místní kavárny. A okolo lítali Kea ptáci. To sou vám takový nevinně vypadající zelený papoušci s barevnýma křídlama, akorát maj respekt zobáky a už od pohledu sou pěkně tlustý. Kea sou totiž něco jako opice v indii nebo tak něco. Kradou jídlo, klovaj do čehokoliv gumovýho na autě, do spacáků, stanů a ehm. minulej tejden nám jedno přátelský hejno poklovalo i vázka na snowboardech.

Dojeli sme před Flock Hill Lodge, na parkovišti ze sebe udělali lidi (vzali si čistý košile a nějakej ten pudr na nos) a potkali se s manažerem Jasonem, dostali kafíčko a vlastně to ani nebyl pohovor, protože sme práci dostali hned a jenom sme se s nim domluvili, kdy máme začít, kde budem bydlet, že nebudeme platit nájem (!!!) a co a jak. Dojem sme z toho měli skvělej, protože to vypadalo jako hrozně pohodový místo. Žádný stresy.

Cestou dolů z hor sme pak chytli sněhovou vánici jak blázen a začali v autě bez topení dost solidně mrznout. Protože chvílemi sněžilo tak, že skoro ani nebyla vidět silnice, rozhodli sme se zůstat přes noc v Ashburtonu a doplnit zásoby a navštívit místní Mekáč. Ok hele, kdo nesnášíte Mekáče, nekrčte nosy, pro bezďáky je to fakt suproš místo s wifinou.

V pondělí nás čekal další pohovor u Jezera Tekapo, ale nám se cestou zalíbila značka na mapě a rozhodli sme se udělat si zajížďku a jet se podívat na slibně znějící Rock Kiln a Hanging Rock Bridge, což prostě musíte uznat, zní jako extra pecka. Takže Rock Kiln je, pokud sem to dobře pochopila, kamenná pec a byla sice velká, nicméně zasypaná, takže se žádný vzrůšo nekonalo. Hanging Rock Bridge to měl zachránit. Ale nezachránil, byl to obyčejnej most jakých sou na Zélandě tisíce, a kus od toho byla malá převislá skalka. Rozhodli sme se pro příště naší mapě moc nevěřit co se týče zajímavostí po cestě.

Druhej pohovor dopad taky moc dobře, hned zkraje sme se majitelům restaurace Reflections s výhledem na krásný Lake Tekapo přiznali, že sme vzali jeden job včera, ale máme pořád otevřený vrátka a máme se jim ozvat, až skončíme ve Flock Hillu. A jeli sme dál. To už sme byli za polovinou cesty a na mapě sme uviděli, že blízko Omaramy maj bejt nějaký hezký pískovcový útvary, pozůstalost po lomu, a rozhodli se tam přespat a ráno na to mrknout. To sme ale neměli dělat. Když sme se příští ráno doplazili s píchlou NOVOU pneumatikou k asfaltce, první auto, kterýmu sme skočili pod kola, patřilo farmářovi Hamishovi. Hamish, chlápek s velkýma rukama, se nám jal pomáhat. Byl fakt dost milej a když se pokusil odšroubovat ty mrchy (poté, co nám nejdřív dvakrát auto spadlo z jeho miniheverku), musel uznat, že sme asi v háji a musíme k mechanikovi. Zavolal svýmu kámošovi do Omaramy, mluvil s nim 20 vteřin, pak to položil a začal točit šroubama na druhou stranu. Ano prosím, šrouby byly celou dobu v pohodě, jenom nikoho vůbec nenapadlo, že bysme měli točit do prava. Nevim jak u nás, ale tady na NZ sou prej skoro všechny šrouby do leva a náš Šerpa je výjimka. Takže sme kolo vyměnili a Hamishovi moc poděkovali.

Kousek od Tarassu mi pak Loz razantně zatrhnul vejlet na místo, kde se točila scéna ze Společenstva, kde Arwen ujíždí před Nazghůlama :/

Ještě ten den sme přijeli do Queenstownu, skoro celou cestu tam nám pršelo, v QT dokonce sněžilo, vyzvedli sme si naše saky paky u Nicka a spol. a zas se rozloučili. A vydali sme se konečně plnit úkol, kvůli kterýmu sme na Zéland přijeli. Vydali sme se do Wanaky, místa, kde je nejlepší novozélandskej prašan a nejlepší lyžařský střediska Treble Cone, Cardrona a Snow Park.

Byla noc, asi deset večer a pomalu přestávalo pršet. Chápete, co to znamená, když v nižších nadmořskejch vejškách prší? To znamená, že tam nahoře nás má někdo rád a v Treble Cone se budem brodit čerstvym prašanem…

P.S. velkej velkej pozdrav pro celou moji dašáckou partu: Tinchen, Anet, Jirku, Hanku a Davea, Dana, Toma, Evču, Martina a panebože, určitě sem na někoho zapomněla…

A tady máte tu sviňu pískovcovou!