Jak se bordí na Zélandu

A máme tady pravidelnou rubriku. Neva, že první a zároveň poslední příspěvek podobnýho názvu tady byl někdy v roce 2008 (ehm wow!)

Kdysi v květnu sem psala, jak to stojí za starou bačkoru, že kiwiové ochraňujou životní prostředí natolik, že tady nemaj žádný horský vesnice (alpine village zní trochu výstižnějc), kde by se dalo bydlet, pracovat a rovnou i jezdit. To sem ale tak trošičku kecala. Existujou asi čtyři výjimky a dneska vám popíšu, jak to tady chodí. Na jižnim ostrově (nevim jak na severu) můžete najít dva druhy lyžařskejch středisek. Komerční a KLUBOVÝ. Komerční nebudem rozebírat, ne? Ale ty klubový sou dost unikátní i v celosvětovym měřítku. Teď se nechci dotknout Myšáka, kterej by tvrdil, že na tom není nic zajímavýho, páč v Hlinsku maj taky klub, ale zdejší střediska sou epes žůžo už třeba tim, že se k nim skoro nedá dostat. A pokud se tam už dostanete, není ještě zaručeno, že si zajezdíte. Vysvětlim.

Nejsem si jistá, kolik jich celkem je, ale je jistý, že my ve Flockhillu sme obklopený minimálně čtyřma. Ještě když sme seděli na zadku v Queenstownu a koumali, co budem jako dělat, dostal Loz nápad poslat CVíčka do Broken River a Craigieburn, který na mapách vypadaly dost přesvědčivě a chlubily se největším backcountry terénem na celym Zélandu. Protože sdílej společnej hřeben, na skipass se dá dostat z jednoho do druhýho, společná rozloha je něco kolem 300ha. Craigieburn slibuje 500 metrů převýšení (pro nás zmlsaný Evropou – to je na Zéland jako fakt hodně!) a když se sečtě terén pro začátečníky, tak to činí 5%. Tím chci naznačit, že 95% procent sou svahy jako stvořený pro takový vysloužilý horský děvky jako já (nebo Pes a tak). Craigieburn má dokonce sebevražednej trojitě diamantovej drop (ale já nejsem úplně fanda do jezdění po holý skále kolmo, takže dotazy ohledně tohodle směřujte prosím jinam).

Cenou za tuhle bláznivinu je poloha středisek. Z Great Alpine Highway je to asi půl hodiny divokou horskou cestou, která je většinou dost prudká a klouže. Opravdu přímo ideální pro CamperVany s náhonem na dvě kola! A parkoviště vetšnou bejvá ještě kus od samotnýho střediska, takže trocha chůze není výjimkou. Další dvě střediska sou Temple Basin a Mt. Cheesman.

Porters Heights bejvalo club field, ale před pár rokama to prodali a nainstalovali tam kotvy!!! A propos, protože sou club fields provozovaný po desítky let nadšencema a rodinama, jedná se samozřejmě o naprosto nízkonákladovou záležitost. Něco jako kotva nebo nedejbože poma, je luxus, takže při příjezdu vyfasujete louskáček na ořechy (tzv. NUTCRACKER) přidělanej na kus koženýho pásu, kterej si dáte pod zadek a (za předpokladu, že se vám nějak podaří zaháknout nutcracker na tažný lano) necháte se vyvíst nahoru. Něco podobnýho si pamatuju z doby, kdy sem byla dost malá a naši mě (a Kubu V.) vzali lyžovat a taky vozili nějakej podobnej hák kolem pasu.

Ubytování je k dispozici a je dost levný, ovšem přepokládá se, že si přivezete spacák, nějakej proviant a budete se podílet na domácích pracích, jako je luxování nebo odhazování sněhu. Odměnou je úchvatná rodinná atmosféra, kde sou všichni strašně milý a pomáhaj si, nejlevnější ceny ski passů a především to, že celej kopec sdílíte s hordou maximálně tak patnácti lidí. A všichni sou stejnýho ražení jako vy = milovníci sněhu.

Práci sme ani v jednom klubu, jak víte, nedostali (zkoušeli sme i dobrovolníky), ale to neva.

Dneska to pojmu trochu jako průvodce po horskej střediscích a vypíchnu čim je který středisko zaujímavý a kdy tam stojí za to dojet.

Začnem s Treble Cone, což je jediný komerční středisko, který sem zatim navštívila.

Treble Cone

Treble Cone se nachází asi půl hodinky od Wanaky a chlubí se největší rozlohou na Jižnim ostrově. Matka příroda byla přívětivá a nadělila Treblu úžasnej free ride v prašanu, prudký dropy, ale i urolbovaný široký sjezdovky porovnatelný s Evropou. Díky šestisedačce nemusíte v tejdnu stát ani moc fronty a na druhou čtyřsedačku, vedoucí na Tims Seddle, se většinou vypraví nacelá třetina nadšenců.

Převýšení: 705 metrů

Cena: 99 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníky a pokročilý

Při návštěvě Treblu sme měli s Lozem mrtě štěstí, že noc předtim pršelo=sněžilo a měli sme deset cenťáků čerstvýho. Chtěli sme drze přespat na parkovišti pod kopcem a ráno jenom vyskočit a chytit skibus nahoru. Ukázalo se, že kempování je v okruhu pěkných deseti kiláků přísně zakázaný, takže sme chvíli bloudili tmou a pak to zapíchli na nějakym tajnym míste, kam nebylo vidět ze silnice (ne, fakt nechápu, proč je takovej problém někam zaparkovat auto uprostřed divočiny, tam přespat v témže autě, nenadělat žádnej bordel a ráno zas odjet :/) Na skibus za deset dolarů (WTF)sme se ráno vykašlali a jednoduše sme si stopli jedno z aut. Stop je tutovka, věřte mi. Nahoře sme naskočili na prkna a zasnažili sme se projezdit co nejvíc míst. Bohužel čtyřsedačku odpoledne zastavili kvůli silnýmu větru. Byl to fakt uragán, tak chápu, že ji zavřeli, jenom to byla fakt škoda, protože horní sedlo je samozřejmě ta nejvíc bomba. U šestisedačky je hlavní budova s restaurací, takže sme si na chvilku zabrali místo u okna, smažili Redbulla a čučeli na přenádhernej výhled na Lake Wanaka. Fotka ze sjezdovky s jezerem v pozadí je ostatně něco, co se tady musí pořídit! To je zdejší klasika.

Nejlepší run: Mine Shaft, Sundance, Magnum, Solitude

Ten večer sme přespali kus za Wanakou, příští den nadělali velkej nákup potravin v Ashburtonu a dorazili do Flock Hillu. Jason nás přivítal, zavedl do POKOJE!!! a řek, ať si dopočinem, že začínáme za tři dny. Dojatě sem pohlédla na postel. Od chvíle, co sem dorazila do Austrálie, sem moc postelí neměla a jedno teda bylo jistý. Teď nějakou dobu nebudu mít sex v autě!

Broken river

...sme se jali navštívit jako první. Hlavně proto, že Craigieburn je strmější a nejdřív sme chtěli vyzkoušet nutcrackery.

"Skrytý klenot", říká se o BR. Aby ne, když pokrývá dvě kotliny, který sou z obou stran krytý proti větru, takže se tady prašan drží pěkně dlouho.

Převýšení: 395 metrů

Cena: 65 dolarů/dospělý

Ideální pro: pokročilý a experty

Hned u odbočky na BR je cedule hlásající, že cesta není vhodná pro campervany, ale ceduli sme s Lozem ignorovali a posíleni důvěrou v nově koupený řetězy sme se ubírali nahoru. Ukázalo se, že obavy zbytečný, problémek sme měli jenom v jednom místě. Sice sme se nedostali úplně nahoru, ale zaparkovali sme u přístřešku s traktorem a zbytek vyšlapali. Trochu sme nedomysleli čas a k zubačce sme se dostali až o půl jedenáctý. Tam sme na to chvíli civěli a nevěděli, co dělat, až naštěstí přijela paní z klubu, zmáčkla ňáký tlačítka, naložili sme prkna a vyjeli nahoru ke kase. Tam sme vyfásli obávaný zadko-obojky a málem vypustili duši, než sme se dostali kolem 3 ubytoven, postavenejch v pěkně příkrym svahu, k prvnímu vleku. Milej (a pohlednej) personál nám ukázal jak na to. Nutcracker držíte v jedný ruce připravenej. Druhou rukou nebo obouma chňapnete lano a snažíte se mít stejnou rychlost s lanem. Jakmile toho docílíte, švihnete louskákem, aby klička byla na laně, sevřete oba konce a jedete. Ale pozor! Do toho se ještě pro jistotu musíte vyhejbat kolečků, tzv. pullies, přes který lana vwdou, protože jaksi nechcete, aby vám ruka projela kolečkem, že? Volnou rukou teda jenom přechňápnete, ale ta, která drží louskák je od kolečka asi tak šest cenťáků a je to vážně strašidelný, protože ty lana taky nejedou úplně pomalu jako v nějaky (Aaron) školičce. Já to měla dobrý, že vlek byl na fajn stranu, protože jezdim regular. Takže sem se po třech pokusech chytla. Stopa byla pěkně zmrzlá a udržet se na to prudkym vleku bylo dost o držku a nahoře sem vítězoslavě zajásala! Lozovi to trvalo o chvíli dýl, protože musel jet na swtich.

No a pak sme dojeli k hlavnímu vleku a tam to začalo. Nebo spíš skončilo. Hlavní vlek vedoucí do sedla byl totiž na můj switch a já na pravou nohy neu a neu a neumim.

(obr. Nebohý snowboarďák trpící na vleku- ilustrační foto). Jak trotl sem se tam snažila, nekecám, asi hodinu a půl a nedostala se dál než před první kolečko, protože bylo děsně blízko a mě vždycky, když sem se k němu přiblížila a ještě nebyla zaháklá, jala hrůza a radši sem se stáhla. Loz mi neměl jak pomoct, tak jezdil a doufal, že se do večera nahoru aspoň jednou dostanu. V celym areálu jezdilo asi 12 lidí, takže pak už jim mě začalo bejt líto a vzpomínali se mnou na svý začátky a dávali mi dobrý rady. Pak sem přišla na to, že když přede mnou pojede lyžař a vyhákne lano z prvního pullie, tak budu mít dost času se zaháknout. Pánové a dámy, po 90 minutách sem teda udělala pokrok a dojela k třetímu kolečku, pak to začalo bejt moc strmý a bolela mě ručička. Ale já se bila jako lev! Nejsem přece žádná blond pipka! Nevzdala sem to a po pár dalších pokusech sem ovládla toto vzácné umění a dostala se na vrchol. byla sem vám ale tak zoufalá, že ani do fotoaparátu sem se usmát nemohla a proto vám radši přinášim obrázek někoho jinýho.

Pozdějc sme se vydali po hřebenu přes spojovací vlek (ten sem radši vyšlapala pěšky) na druhou stranu a došli k dropu na Alans Basin. To byla absolutní jízda dne, našli sme tam kvanta neporušenýho hlubokýho sněhu. K odpoledni sme si na chvilku sedli ven na terasu Palmers Day Lodge, kde je k dispozici kuchyňka a čaj zdarma, tak sme si moc libovali a opalovali se a povídali si s lidma a fakt to mělo takovou rodinnou atmosféru, protože po pár hodinách se už všichni znaj. Jo, a potkala sem tam dva český kluky!

Pak sme jezdili až do konce, ale udělali sme tu chybu, že sme sjeli na parkoviště na prknech. Kluci ze ski patrol nám sice poradili, že jet mimo hranice je bezpečný a údolím se dostanem až k autům, jenomže sníh v údolíčku na pravo od vleků byl šíleně zmrzlej a už ste někdy jeli po skle?

Cesta zpátky nebyla žádnej problém, od křižovatky s hlavní silnicí to máme tři minutky.

Tak, mám trochu skluz, ale možná ste teď někdy zaslechli ve zprávách, že

"Sníh způsobil komplikace zejména na Jižním ostrově. Letiště ve městech Dunedin a Queenstown byla zcela ochromena, v Christchurchi se rušila řada letů. Mnoho škol bylo kvůli sněhové kalamitě uzavřeno. Kvůli zasněženým silnicím kolabovala i pozemní doprava na obou ostrovech. Úřady vyzývaly řidiče, aby nevyjížděli, pokud nemají náhon na všechna čtyři kola a sněhové řetězy."

No to teda jo woe, to sem si teda všimla! Asi proto nám nešla tři dny tývka, tejden net a mlíko došlo nejen nám, ale i restauraci a hosti tady museli zůstat o pár dní dýl, protože sme byli ouplně odřízlí od světa. Ať žije divočina!

Foto je z doby, kdy ještě židle nebyly pod sněhem celý. Temple Basin hlásí čtyry a půl metru! Kdy že to mám příští den volna?!

P.S. Pusinky těhotnejm kamarádkám. A uznání Jarečkovi, že se musel obětovat a jít na pornostránky a zjišťovat, kdo mě tam má rád a dal tam na mě odkaz (I když to se stejně furt neví).