neděle 3. května 2015

Cesta z japonskýho města

Ne vždycky má cestovatel v Japonsku dost času nebo možná spíš i informací k tomu, aby se vyhnul těm nejturističtějším místům a zavítal do míst mimo trasu šinkansenů. Naše dubnová expedice, kterou jsem vedla pro Zirhamii, se ale podle mě mrtě povedla a než, abych tu omílala pořád dokola fotky z tokijskýho Harajuku, dneska vás vezmu na japonskou ves. Dvakrát. 

Píšu dubnová expedice, ale myslím spíš aprílová. Už měsíc předem jsem na srazu v hospodě apelovala na nižší pudy účastníků a prosila je, aby si nezapomněli "půjčit" v letadle huňatou dečku jako vystýlku do spacáku. Tak nějak sem čekala, že v Alpách, který pokrývaj většinu ostrova Honšú, nebude v noci úplně teplo. Ovšem vyskočit z autobusu po náročnym dni v jedný z nejhezčích zahrad Japonska přímo do půl metru sněhu, to mě teda zaskočilo. Vzhledem k tomu, že sem v závěsu za sebou měla ségru Dyndu, Péťu, Tomáše, Yanu, Jirku, Silvu, Kamila, Markét a Kouďáka, nemohla sem si jít hned hodit mašli ale po chvíli hledání sme v kopci našli místo vedle prázdné stodolky, kde bylo možný postavit stany pro deset lidí, aniž by nás UNESCO obyvatelé zažalovali. V druhý destinaci si na nás zase počkal pořádnej šedej mrak, co přestal pršet až večer, kdy už sme si hřáli kosti v nádhernym hotýlku s onsenem. Počasí a nálada naší partičky byly naštěstí dvě totálně odlišný věci (takovýho smolíčka můžu mít i v srpnu v Chorvatsku žejo - teda bez toho metru sněhu) a tak sme do sebe v kombinaci s rozjíveným a lehce nervózním gebením vyklopili v kolečku zbytek Becherovky a dali se jednu noc na snow camping. Všichni sme na sobě za ty dva týdny pořádně mákli, obě místa řádně prozkoumali a můžeme proto přinýst trochu toho poučování do stojatých vod tohoto cestovatelského blogísku. Mapa naší expedice s vyznačenýma místama, o kterých píšu, je k nalezení na konci článku.

Destinace 1: SHIRAKAWA-GO


V Japonských Alpách je v zimě pořádná zima. O tom žádná. Tahle vesnička s 1.700 obyvateli je nádhernej příklad soužití nejen rodiny, ale celého osazenstva vesnice za účelem přežití. Dneska už to asi zní trochu pateticky, ale opravdu bývaly doby, kdy tudy ještě nevedla horská silnička spojující města Toyama a Takayama, a kdy tu pravidelně nasněžily minimálně tři metry sněhu, které celou vesnici na dlouhé měsíce naprosto odřízly od zbytku světa. Bavíme se tu o období Edo (1603 -1868), kdy místní horalové dovedli tuhle schopnost přizpůsobit se naprosté dokonalosti. Podstatou byly právě sousedské vztahy. V těch několika měsících tepla bylo prostě potřeba obdělat políčka s rýží, ale nadělat taky obrovský zásoby zeleniny a dalších potravin, prodat pár tun toho hedvábíčka a nařezat dříví, protože ...winter is coming.


Aby se pod nánosama sněhu nekupil sníh, jako na střechách Tesca, začaly se stavět domy ve stylu, kterému se říká gasshó-zukuri podle toho, že vypadaly jako dvě spjaté ruce k nebi. A nebyly to jen tak nějaký domky, ty největší pojaly až tři generace plus všechny nádeníky a měly až čtyři patra. Podobných vesniček se v centrálním Honšů samozřejmě nacházelo víc, ale Shirakawa - go je kouzelný seskupení asi 130 domků, což z ní činí největší obývanej skanzen v Japonsku. Vesnice si navíc vede docela dobře, místo, aby vymírala, stěhují se sem dokonce i vyhořelí sararímani, co neunesli stres Tokia a radši tu budou pěstovat daikon
Co se týká samotnejch domů, na které se nepoužívají hřebíky, nýbrž provazy z rákosu (!), mnoho z nich je otevřeno k prohlídce za symbolické ceny kolem 300 Yenů. Uvnitř si můžete prohlídnout všechna patra s vystaveným nářadím nebo si posedět u ohniště irori. V létě, kdy roste rejže, je pak pohled na celou vesnici z nedalekýho kopce naprosto dechberoucí. Jo a střechy se měněj každejch 20 let a je to tak namáhavej proces, že je potřeba skoro celá vesnice.

Co se týká cestovatelských tipů, tak:
1) Letní sezóna je tu celkem krátká a o víkendech tu budou kvanta turistů. Doporučuju proto navštívit v týdnu, brzo ráno a na okrajích sezóny. Na druhou stranu bacha, já si taky myslela, že 10. dubna už tu bude jaro :D 

2) Cesta z Takayamy autobusem trvá asi 50 minut a stojí docela dost - 2400 yeníků. Poslední bus odjíždí mimo sezónu někdy v pět odpoledne a potom ve vesnici naprosto chcípne pes bez možnosti se najíst (vlastní zkušenost? haha)

3) Ubytovat se můžete přímo u rodin žijících v gasshó zukuri domcích. Ceny se ale pohybujou od 1200 - 3000 Kč za noc se snídaní a večeří. Přehled tady.

4) Pak je tu samozřejmě PunkANDA varianta a sice kemping. Obyvatelé reprezentovaní jedním starým pánem, co se mě příliš vyptával, nejsou našemu stylu moc naklonění. Nejlepší místo na přespání je proto na kopci nad vesnicí, kde stával dřív hrad. Dnes jsou tam ruiny, stromy, je to daleko od obydlí a nikomu byste tam neměli na jednu noc vadit. Navíc, pokud vstanete v nějakou normální hodinu, nepolezou vám tam hned zrána turisti. Kousek odtud teda stojí restaurace, ale ta otevírá až s prvním turistickym busem. Ten kopec je mimochodem vidět na fotce s narcisama.

5) My sme si prohlídli domy dva. Kanda house, kde se podává zdarma matcha čaj, což bylo vzhledem k naší snowcamping noci naprosto úžasný a pak Wada house, kterej zase patřil nejbohatší rodině v okolí a taky podle toho vypadá. Je jich tu ale i spousta jinejch. My tu strávili čas asi do dvou odpoledne.
Teplíčko = štěstíčko

Je to celý svázaný
Destinace 2: Stezka NAKASENDÓ
O období Edo už dneska řeč byla, ale co to vůbec bylo. Řekněme jednoduše, že to bylo období, kdy byl císař jemně uklizen do Kjóta a vládu v zemi převzal vojenský velitel, neboli šógun. V našem případě to byl rod Tokugawů, který sídlil v Edu (dnešní Tokio). Dvě nejdůležitější města tehdejší doby samozřejmě musela být nějak propojena, aby se k oběma dvorům dobře cestovalo a tak vznikla slavná přímořská Tókaidó a její míň slavná sestřička, horská Nakasendó.

Po Nakasendó cestovali lenní pánové, obchodníci, umělci (třeba básník Matsuo Bashó) a později i potulní samurajové (což natolik okouzlilo účastnici Yanu, že to byl hlavní bod expedice, na kterej se těšila a dělala nám malou přednášku). Nakasendó měla 69 tzv. staničních městeček. Ta vznikala podél stezky za jediným účelem, poskytnout ubytování, stravu a odpočinek pro cestující. Z těchhle stanic se pak dochovaly především dvě nejatraktivnější - Magome a Tsumago. Vzdálená jsou od sebe 8 kiláků a cesta mezi nimi se vine skrz bambusové lesíky, přes říčky a kolem vodopádů. Není to nijak těžká trasa a bez krosen je to asi příjemná procházka. My si s krosnama už trochu mákli, co dělalo ale cestu mnohem příjemnější, jsou odpočívací přístřešky, který v dešti přišly k dobru. Zhruba na tři a půltém kilometru sme se pak nechali pozvat od staršího pána do velkého domu u cesty, který spolek místních dobrovolníků provozuje jako čajovnu. Pán nám s pýchou ukázal fotky nedaleké sakury, rozdal nějaké mapičky (scored!) a nalil nám výbornej čaj. Tak vidíte, i když počasí nepřeje, dobromyslní Japonci jsou vždycky poblíž a o to je zážitek sladší :)

Samotné Magome a Tsumago jsou nááádherný místa, atmosféra na vás dejchne už ze samsungovejch fotek. Po cestě sou otevřený různý kavárničky a malý jídelny, kde můžete vyzkoušet rýžový bochánky a nudle. Srandu po cestě zajišťují zvony proti medvědům, na které se při průchodu zvoní. 

Cestovní tipy:
1) Nakasendó se nachází v údolí Kiso mezi městy Nagoya a Matsumoto. Dostanete se sem vlakem, který staví ve stanici Nakatsugawa a odtud ještě musíte busem do Magome. Stezka se jde lépe odtud.
2) V první fázi to je spíš o stoupání, ale stejně se budete mrtě kochat městečkem a výhledama. V Tsumagu můžete buďto skončit a dojet busem na vlakáč v Nagiso nebo si cestu prodloužíte a ty 3 km navíc do Nagiso ujdete sami. Vlaky jezděj každejch 45 minut, no stress.
3) Kempovat by se v okolí určitě dalo a taky to byl náš plán, nicméně počasí nás dohnalo k poněkud drsnějšímu plánu B a sice zútulnit se v hotýlku. Medvědi by při většim počtu účastníků neměli bejt problém, ale jestli někoho kvůli mě sežere, tak za to může ten medvěd černý a ne medvídek panda, jakým jsem já.
Magome
Vodní mlýn
Do článku sem si vypůjčila fotku od blogera Toma Bacovského (těším se na článek) a sestry Dyndy Pindy, která neúnavně táhla GoPro. Instagram je můj.

Děkuju za pozornnost a účast na expedici těm, kterých se to týká a pac a pusu ostatním a přemejšlejte o Japonsku :)

Vaše Žanda