středa 12. listopadu 2014

Vipassana - hovory s bolestí

Zdravím všechny čtenáře Pandy! Ta byla tak hodná a vpustila mě Čalouníka (mé jméno je Lukáš mimochodem, těší mě:) na svůj blog, abych poreferoval o mé zkušenosti s kurzem meditace Vipassana, kterého jsem se ztenhle měsíc zúčastnil (a přežil).

O kurzu Vipassany, o kterém jsem předtím neměl ani ponětí, mi pověděla Emma, cestovatelka z Nového Zélandu, kterou jsme potkali s jejím přítelem Dannym na indonéském Pulau Weh. Ani nevím jak na to přišla řeč. Řekla nejspíš něco ve smyslu: "Byla to ta nejtěžší zkušenost v mém životě" a to asi rozhodlo. Challange accepted! Až si přečtete o co se na kurzu jedná, tak pochopíte.

Po nějakém čase, kdy jsem zjišťoval o co vůbec půjde, jsem se tedy ujal registrace a výběru místa, kde kurz provézt. Věděli jsme, že nejlevnější lety jsou s Air Asia do Kuala Lumpur, takže z těch 118 center, co mají jen v Asii, jsme šáhli po těch Malajských. Možnosti byly dvě: středisko Dhamma Malaya na východním pobřeží, zavedené velké středisko pro stovky lidí, nebo dočasné středisko Penang Hill East, který je na ostrově Penang poblíž města Georgetown na severozápadě Malajsie a který má Panda, pokud čtete její blog, tuze ráda. Bylo rozhodnuto.

Registrace byla zpočátku hladká, prostě jen vyplníte online nějaké formuláře. Ale jak se datum 29.10. blížilo, začaly chodit čím dál divnější emaily. Nejprve jestli se nechci přeregistrovat do většího Dhamma Malaya. Já že ne, že Penang nebo nic. 
Oni: "Ale je to tam větší, pohodlnější a vhodnější pro anglicky mluvícího cizince." Já že to je naprosto v pořádku, že to zvládnu i tam. 
A oni:" Zavolejte na číslo XY ať si můžeme ověřit Vaši znalost anglického jazyka". To už mi začalo být podezřelé, jako by nechtěli ať jedu do Penangu. Nenechal jsem se a řekl, že nemám fungující telefon a ať to vymyslí jinak a v reakci na to mi byla registrace potvrzena. Uff.
Výhled na Penang
Čas tedy plynul a po našem japonském dobrodružství už jsme zas vysedali v KL, skočili na bus směr Penang a po 7mi hodinách už nasávali atmosféru koloniálního a streetartového Georgetownu. Žanda to tady miluje jak jsem už říkal, takže se mi v pár hodinách snažila ukázat co nejvíc věcí. Čas byl nicméně neúprosný a druhý den už jsem si to po výtečném obědě, posledním mase na dalších 10 dní hasil busem směr místo setkání, z kterého se bude organizovat doprava do střediska. Do prudkého kopce nás kyvadlovým způsobem navozila milá asiatka a po pár minutách už jsme obdivovali shluk nenápadných baráčků, meditační středisko, můj domov a vězení na 10 dní, Penang Hills East.

Ani se nenadějete a už máte svou postel, místo v jídelně a v meditační místnosti a manager, btw. člověk který tam je na meditaci jako vy, ale je tam ne jako student, ale tzv. server (s krabici plnou koaxiálů to nemá nic společného) čili člověk, který "slouží" ostatnim, vás seznamuje s pravidly a omezeními, kterým se musíte upsat. Veškeré info o vipassaně, kurzu, pravidlech a časovém rozvrhu dám do odkazů dole, jejich popis tady by byl asi kontraproduktivní. Pro ty co budou líní to otevřít zmíním hlavně zákaz mluvení, alkoholu, drog, tělesné dekorace, segregace mužů a žen a hlavně ŽÁDNÝ MOBIL, FEJSBUK ANI NIC PODOBNÉHO. Nic co by Čalouník nezvládl!

Tak to bylo stručně (doufám?) na úvod, teď už rozpis událostí po jednotlivých dnech.
Můj meditační koutek


DEN 0
Příjezd na středisko, podepsání papírů, instrukce k pobytu a chování obecně. Na kurzu, který je zadarmo, financovaný z příspěvků studentů před vámi, je nás 12 – 5 mužů a 7 žen. Protože většinou neznáte jejich jména a v průběhu kurzu se nemůžete zeptat, tak si časem vymyslíte přezdívky. Tady uvádím ty hlavni (čti „ty nejvýraznější“, popř. „těch co mě nejvíc prudili“):

Merdeka Zvraceč Boží – postarší asiat, kterému k stereotypnímu vzhledu typického Číňana chyběl jen klasický kónický klobouk. Jeho specialitou byla škytavka, asi psychosomatická reakce na meditaci, kterou dostal pokaždé, kdy si sednul. Blbý je, že to znělo, jako když si nemůže odříhnout, popř. pozvracet. Nejhorší rušivý element.
Pytlík Prdů a Pytlík Krků (od slova „krkat“) – dvě starší Asiatky, které si nebraly servítky a jejich divoká flatuence a říhání byly každodenní realitou meditační haly. To nebylo až tak hrozné, kdyby ho nevydávaly tak nepokryté dvě celkem mile vypadající dámy!
Mr. Afekt – Viktor, Malajec, 27, měl jsem možnost s ním mluvit před kurzem, ale rychle získal tuhle přezdívku pro své neurvalé způsoby a neustálý kravál, který provázel celé jeho počínání na kurzu od chůze (dupal), přes čištění zubů (dávil se při něm), spaní (mluvil ze spánku), meditace (vzdychal, prděl), jídla (mlaskal, mlátil s nádobím), nicnedělání (blbě čuměl) atd. atd. Několiktát jsem měl chuť vzít ten neho kuřecí krk a omlátit mu hlavu o jídelní stůl (seděl vedlě mě). Ale jinak milý hoch!
Zbylí dva hlavní protagonisti byli Pilot a Anglán, což byli Angličani James (55) a Harry (21) kteří byli total na pohodu. Vidíte, že v Asii mají prostě jiné způsoby…

DEN 1
Budíček ve 4:00. Čekal jsem, že se proberu ve stavu podobném chodící mrtvole, ale nic takového se nekoná. První meditace, ve které také poprvé slyšíme hlas, který nám bude hrát v hlavách i dlouho po skončení kurzu - Mr. S.N.Goenka. Nasazuje chanting (ukázka ), který se podobá vyvolávání ďábla díky velké hloubce jeho hlasu. Po chantingu dává instrukce pro první část kurzu - meditační techniku anapana. Místo soustředění na můj dech ale mé ztuhlé tělo zápaďáka, který seděl posledních 25 let buď za lavicí nebo v kanclu, reaguje prudkou bolestí v kyčli a koleni na turecký sed, ve kterém by se mělo sedět celý dvouhodinový blok. Začíná uvědomění reality: budeš tady trpět chlapče! 
Zbytek dne pak při meditacích hledám vhodnou konfiguraci polštářků různých velikostí podkládající mě na různých místech tak, aby se posed dal snést alespoň pár minut, než se budu muset zase vrtět a měnit polohu. Rovněž se snažím ignorovat roztodivné zvukové projevy Merdeky, Afekta a obou Pytlíků. V 19:00 probíhá první video "discourse", kde Goenku vidíme na živo. Ty budeme vídat každý večer a v podstatě jde o shrnutí dne a teoretické části s plno příběhy a někdy i vtípky. Jediná multimediální zábava celého kurzu! Do postele jdu zbitý a děkuji za lahvičku koňské masti, kterou mi kamarádka přivezla do Japonska (Téro!).
Příjemný chlapík ten Goenka
DEN 2
Anapana pokračuje. Našel jsem si tři polohy, které měním po cca 15ti minutách a cítím zlepšeni při dýchání (cílem je vybudovat citlivost mysli na nejmenší podněty a zlepšit soustředěnost). Máme první pohovor s učitelem - Indkou Indirou, která mateřsky bdí nad našim progresem. Její angličtina není z nejlepších, ale z kontextu se dá leccos odtušit. Po náročném dni plném boje s vlastním tělem ulehám vyčerpaný a spánek přichází hned.
Tady, na konci druhého musím zmínit důležitou věc. Začnu ze široka: zkuste (ne teď, vy hlupáčci) zavřít oči. Tak a teď se soustřeďte tak, aby jste vnímali jen svůj dech, bez jakýchkoli myšlenek okolo, alespoň 10 minut. Impossible? O to v anapaně jde. Nedovedete si představit, co vám probíhá hlavou za blbosti, když máte zírat dvě hodiny na vnitřní stranu víček a totálně se koncentrovat. Vzpomínky z dětství i na věci nedávné, úryvky z filmů, fantazie, plánování budoucnosti, virtuální prohlídka míst kde jste byli, komentování situace (bože jak to zvládnu?, hmm, dal bych si něco sladkého..., kolik je asi hodin?,...) zpívání písniček, nemluvě o brutálně vlezlém chantingu Goenky, který vám opravdu zní v uších i když dávno skončil. A právě písničky a hudba se mi krádaly do hlavy snad každou druhou vteřinu. Proto vám ke každému dni připíšu tu, co celý den převažovala ať jsem se jí snažil zapudit sebevíc. Pro tento den to byla, a neptejte se  proč, Ghostbusters. Můžete si ke čtení pustit odkaz a vžít se tak víc do mé denní reality.  


DEN 3
píseň dne: Sledgehammer, Peter Gabriel
Cítím se čím dál lépe. Anapanu už mám prakticky zvládnutou - dokážu vypozorovat sebemenší záchvěv nozder při výdechu. Se získaným sebevědomím se do meditace ponořuji víc a víc. Bolest se snažím překonat v discourse s mnohokrát omílaným buddhistickým: "Realita je pomíjívá (impermanence, aničča), jediným defenitivem je smrt. Přijmi realitu i s jejími bolestmi a radostmi a nech je proplouvat, aniž bys na ně reagoval. Buď si jich vědom, ale tvá mysl je musí přijmout bez avarze či puzení" (moje formulace, neberte mě doslova - bylo to moje první setkání s buddhismem). 
Celý den tedy probíhalo přijímání bolesti s tím, že jednou přejde. A to se lehčeji říká než dělá. Večer přichází tropická bouře, která dělá z poslední meditace v kombinaci s voláním muezzínů z okolních mešit nesoucím se údolím (už jsem zmiňoval že jsme na kopci?) neuvěřitelný zážitek. Den 3 končí a já s povznesenou náladou očekávám zítřek, kdy má přijít to hlavní, vipassana.


DEN 4
píseň dne: Reflektor, Arcade Fire
Ok vipassano, předveď se! První polovina dne se ovšem nese ve stejném duchu jako předchozí 3 dny. Jedinou změnou je můj přesun z otevřeného prostoru meditační haly k její zadní stěně, abych se mohl opřít zády a v 15:00 to začíná. 
Goenka nás z repráků instruuje, ať pocity, na které jsme se doteď soustředili v oblasti nozder, máme přenést na vršek hlavy. Ok, jdu na to. Téměř okamžitě cítím lehké mravenčení! Nevsugeroval jsem si to? Znáte ten pocit, když má někdo tak příjemný hlas, že při soustředění na něj se vám ježí zátylek? Já jsem měl tyhle pocity, když jsem stál modelem ve výtvarce a poslouchal, jak se zhmotňuji tahy uhlu na papíře, nebo při bezpečnostních instrukcích letušek před odlety. Někdo to má dokonce při pozorování uklízeček při čištění podlahy (zdravím Janu!:)) Nevím o co jde, ale bylo to podobné. 
Zbytek dne jsem pocity snažil vnímat i na ostatních částech hlavy, ale moji soustředěnost rušili komáři a ostatní havěť, která mi způsobovala hotové peklo. A to nemluvím o prdících spolumeditátorech. Pytlík Prdů jednou vydal jednou tak mocný úfrk, že jsem povyskočil leknutím. Jak jsem psal, vipassana je o nereagování jak na příjemné tak nepříjemné podněty, kam se rozhodne komáří štípanec nebo averze k projevům ostatních řadí. Navíc dnešním dnem až do konce jsou zavedeny tzv. "hours of strong devotion" a to 3x denně, což se dá volně přeložit jako "masochismus po buddhisticku". Kousne tě komár? Neškrábej se, je to vžitá reakce tvého nevědomí, musíš to porazit a zbavit se jí. Bolí tě koleno, kyčel, záda? Bolest je jen dočasná, vše je přeci pomíjivé. A tak to začlo. Přišel jsem si jak voják hradní stráže, o kterých mám zažitý blud, že se nesmí pohnout i když je štípne vosa. Bolest byla někdy tak nesnesitelná, že jsem se v duchu začal hystericky smát v touze ji zahnat. OK tak to bude oříšek. Ulehám s pocitem, že na té vipassane fakt něco je.


DEN 5
píseň dne: Where the wild roses grow, Nick Cave & Kylie Minogue
Pokračuje pozorování vlastních pocitů v reakci na okolí (angl. sensations - může to být cokoliv, od komářího píchnutí po kapku potu stékající po zádech, tlak od sezení na zadku a bolest obecně, vánek na čele nebo ježící chlupy na rukou - důležité je nereagovat). Cítím, jak jsem koncentrovanější a moje tělo citlivější, jak se mysl zaostřuje. Taky už máme za sebou cca 40 hodin meditace, což prakticky způsobí, že máte 17 hodin denně zavřené oči. Hlavu a ruce dokážu procítit a pozorovat, co se děje, ale zbytek těla je tzv. zamlžený, čili buď necítím nic, nebo vnímám tupou bolest, přes kterou se nedostanu. Jedna z účastnic kurzu, mladá Australanka, odpadá. Z večerní videosession s Goenkou si odnáším poznatek, že většina bolesti a utrpení, které v životě cítíme, vychází z nesplněného chtění, nebo když nám někdo šlape na naše JÁ a MOJE. Je to tak, éra egocentrismu vládne světu.


DEN 6
píseň dne: I can´t dance, Genesis
Stále rozšiřujeme oblasti vnímání sensations na těle, tentokrát se snažíme "skenovat" více částí naráz. Představte si že si na hlavu vylejete kýbl vody, ta vám pak stéká po celém těle dolů a vy ji při tom samozřejmě cítíte. Asi tak to má vypadat. Spodek těla mám od sezení mrtvý, tak se uchyluji i k extrému, jakým je konverzace s bolestí ("Respektuju tvoji přítomnost tady, nechci a netoužím ať odejdeš, ale pro mě neexistuješ"). Sranda je, že to na pár okamžiků pomohlo. 
Podle Goenky má bolest odejít a "rozpustit" se pokud vydržíme dostatečně dlouho. Snažím se představit, jak ji zametám a ona mizí a mizí. Jako odměna za moji práci se v poslední devotion hour dne moje bolest kolene rozplývá v záplavě tepla a brnění. Začínám přemýšlet nad anatomickými pochody tohoto jevu a na mysl vyvstávají pojmy jako hormony a endorfiny. Ještě to musím nastudovat. Tento den, jsouc jedním ze dvou kritických, kdy to vzdává nejvíce lidí (tím prvním je den 2), jsem musel více času trávit na vzduchu, když to šlo. Při odpočinku v posteli po obědě jsem měl neustále pocit, že slyším Goenkův hlas a jeho chanting. Řekl jsem si že, pokud se nechci zcvoknout, tak musím začít něco dělat, takže nastoupila studená sprcha, kliky, strečink a chůze do kopce s prozpěvování mých oblíbených pecek. Lehoučký podvod, ale zachránilo mě to. Jede se dál.



DEN 7
píseň dne: Staid, Outside
Další den tvrdé dřiny. I po týdnu snažení jsou pro mě rána slabší částí dne a trvá mi pár hodin, než se dokážu soustředit natolik, že už mi před zavřenými víčky nelítají zběsilé obrazy a výjevy z gymplu (stále mě pronásleduje, jak jsem v primě místo diskotéky šel s Kubíčkem běhat okolo tábora). Spíš to jsou obrazce, které bych přirovnal k videoequalizéru WM Playeru, které se neustále mění, když hýbete očima. Bolest občas ustoupí v záplavě brnivého tepla, ale zatím se nekoná nic podobné tomu, co má přijít později.

DEN 8
píseň dne: Insight and the Catharsis (od 6. minuty), Dimmu Borgir 
Klasický průběh dne si zpříjemňuji pozorováním místní fauny, kde totálně svou epičností dominují mravenci. Nechci zabíhat do detailů, ale vydržel jsem koukat celou odpolední pauzu na chaotickou bitku všech proti všem černých mravenců, do které se postupně zapojovali mravenci červení a dokonce jeden zmatený pavouk. Vzhledem k míře dostupné zábavy na té ploše cca 100 metrů čtverečních, které jsme měli k dispozici to bylo to nejlepší k mání. Písni dne přikládám pro dnešek zvláštní význam, protože možná díky ní jsem se v průběhu rána a odpoledne dostal do stavu (má totálně magický refrén, od 6:00 videa), který mi při poslední "hodince utrpení" dovolil zažít nevídané, možná pro to, že mám husinu pokaždé, kdy to slyším. 
Bylo to už na konci, kdy jsem po 40ti minutách celkem klidného sezení začal cítit nastupující bolest spodku těla. Po 15ti minutách se to stupňovalo do míry, kdy už jsem myslel, že to vzdám, ale utěšoval jsem se, že už musí přijít konec. A taky že jo. Každá meditační session je zahájena, ale taky ukončena chantingem. Jeho nástup na konci sezení vás vyleká, protože přichází celkem zostra do naprostého ticha a soustředění, takže jsem s sebou pravidelně trhal. A při tomhle trhnutí, nevím co se stalo, se veškerá bolest mého těla rozplynula v mravenčení, ne nepodobné pocitu po prokrvování odkrvené a zalehnuté končetiny. Vibrace, rozlévající  se teplo... 
Není to moje sugesce? Seděl jsem na svém místě dalších pár minut s blaženým výrazem, snažíc si to moc neužívat, abych si nevytvořil další "sankharu", což se dá hodně hrubě přeložit jako "zakořeněná reakce", než mě učitel musel naznačit, že už je pět minut konec. Když jsem mu řekl, co jsem zažil a že mi to přerušil, tak ho to celkem mrzelo...
Důležitý byl pocit naprostého splynutí, kdy zažíváte lásku ke všemu a všem. Což pokud mě znáte, u vás nutně musí vyvolat ironický úsměv. Každopádně další motivační boost na mojí cestě.


DEN 9
píseň dne: Vermillion, Slipknot 
Situace, kdy zažíváte něco, co vaše tělo ještě nezná, se dnes už nekonala. To mi nicméně jako skoro-absolventovi kurzu nemohlo vadit, protože podstatou celé meditace je přijímat realitu tak jak je a nepídit se po libých pocitech. Takže jsem prostě jen dál piloval to, co jsme se naučili v předchozích dnech s vidinou toho, že zítra už je po všem.


DEN 10
píseň dne: Bleed, Meshuggah.
Poslední den, je to možné? Zákaz mluvení, "noble silence" končí v 10 hodin takže se začíná vesele diskutovat a seznamovat. Přezdívky jsou vyměněny za jména a staré averze zapomenuty. Dáváme dobrovolné příspěvky, z kterých se bude financovat další kurz a do postele jdeme s turistickou horečkou lidí, co se nemůžou dočkat až už vypadnou z rutiny.



DEN 11
Úklid a loučení. V 8:00 jsme už v civilizaci, protože budíček ve 4:00 vám přeci dovoluje být tak efektivní…

No a to je všechno, díky že jste vydrželi číst až sem
Závěrem ještě pár postřehů:
Dříve by mi dvě jídla denně a absence masa fakt vadily ale po 9 měsících na cestě už jsem byl "vycvičený", jak Žanda ráda říkává. Vybudovaná tolerance k jiným kultůrám taky pomohla, protože na to říhání a prdění na veřejnosti u nás fakt nejsme zvyklí. 
Dále fakt, že jsem se mohl přesunout z mého určeného místa a opřít si při meditaci záda, by naprosto zásadní. Když vidíte ta obrovská centra, kde se mačká 200 lidí, tak sem těch našich 12 fakt ocenil. Většina lidí končí právě kvůli nemožnosti se přesunout do lepší polohy, protože nevydrží sedět v tureckém sedu a zároveň se koncentrovat. No a to hlavní byla velikost střediska, které bylo svou intimností totální výhra. I když vše bylo otlučené a hodně základní, tak fakt, že nečekáte na jídlo s další stovkou lidí, byl naprosto super. Hodně příjemné.
A co se týče samotné vipassany, toho co jsem si odnesl do života a pokračování meditace v budoucnu?
Jsem z podstaty skeptik, realista, optimista a racionálně uvažující člověk. Mám rád důkazy, fakta a rád je analyzuji. I vipassanu sem podrobil detailní analýze – dříve jsem se ničemu takovému nevěnoval. V pátrání po náznaku nějakého podvodu, snahy Goenky si budovat kult osobnosti apod. jsem nic nenašel. Totiž první u čeho zbystříte je, že je celý kurz zdarma. Čech si řekne: „V tom je nějaká kulišárna! O co jim jde? Kde je háček?“ Ale ten tam není. Je to vědecká, racionální technika, kterým jediným cílem je takříkajíc hodit celý svět do klidu. A tím to hasne. Prostě chovat se hezky k ostatním, šířit dobrou náladu, pomáhat, být pozitivní a vyrovnaný. Zní to jak nějaké klišé? Asi trochu jo, ale je snad lepší vyznávat egocentrismus, honbu za penězi a pokrytectví? A to, že je to zdarma? Nejchytřejší věc na světě. Tím, že byste předem zaplatili, byste přišli o pocit úcty a vděčnosti k těm před vámi, díky kterým tu jste. A hlavně: vše by bylo podrobeno neustálé kritice. „Hmm, za ty prachy bych čekal lepší jídlo/ubytování/pohodlí/učitele…takhle prostě berete co je a jste vděční. Navíc vás to má na deset dní vrhnout do reality lidí žijících jako mniši apod. Žádná sranda! 
A samotná technika, pokud se úplně odprostíte od buddhismu a všeho kolem, je jen cvičení vaší soustředěnosti, vnímavosti a sebeovládání. Já osobně jsem teď více soustředěný, vyklidněný, mám neustálý pocit rovnováhy, kterou si, když ji něco naruší, nenechám rozhodit. Vipassana není jen kurz, něco co si dáte za rámeček s duševní poznámkou SPLNĚNO, je to životní styl. Už ji začínám aplikovat do každonenních situací, snažím se denně meditovat a při konfliktech využít co jsem se naučil. Jde jen o to se zaměřit na svůj dech, objektivně zhodnotit své pocity a reakce a hlavně si uvědomit: Nic není stálé… a ty jsi pánem svého života a štěstí. Nikdo jiný.

ODKAZY:
Rozvrh dne a popis techniky: https://www.dhamma.org/en/about/code
Středisko Penang Hill East: http://www.malaya.dhamma.org/en/penang.shtml

PS. Pokud budete mít jakékoliv dotazy nebo poznámky k textu tak se na mě s klidem obraťte :)

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Díky moc za předání zážitků z takové jedinečné záležitosti :) Věřím tomu, že kurz musel být dost náročný a zároveň i přínosný... :) Snad ti to vydrží a nenecháš se zase unést davy a uspěchanou společností ;) Zuzu

Blogger řekl(a)...

Sociální obchodování spočívá v otevření trhů pro každého. Na eToro se můžete spojit, obchodvat a sdílet znalosti s miliony obchodníků a investorů. Navíc můžete kopírovat obchodní rozhodnutí obchodníků, kteří odpovídají vaší strategii. Registrujte se nyní a získejte chytřejší obchodní rozhodnutí využitím rozumu našich obchodníků s nejlepšími výsledky.

Obchodujte kdekoliv Váš čas je drahý. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu

Otevřené obchody na eToro: 227,651,647