pátek 5. listopadu 2010

Dvě města, jeden rok

První město: EDINBURGH

Návrat z Ibizy sem samozřejmě pojala po svym, takže sem pobyla tři dny v Edinburghu s Eliškou, Adamem a naší kamarádkou Monikou z Německa. To bylo vůbec vtipny! Monika patřila k Waseda partě, se kterou sme kalili ve Wasshoi hospodě, ale protože dělala brigádu, nechodila moc často. Znaly sme ji z fotek, zdravily se a občas prohodily pár slov. Monika byla na Eliščině narozeninový párty, když už sem já byla zpátky doma, ale jinak se nedá říct, že bysme byly nějaký super kámošky. Potom sme se s Elis vypravily do Madridu a po nás se za Shinem vydala i Monika. Najednou sme měly ještě víc společných kamarádů, třeba Shinovi spolubydlící Alexe a Lucase a občas sme se v komentá
řích na FB pošťouchly. Nebo sme se společně bavily o hokeji a fotbale se Švédem Jakobem. Pak Monika poslala Elišce vlastnoručně zavařenou marmeládu jako svatební dárček a my se zeptaly:"proč nepřijedeš do Skotska?" Víte jak to chodí...Monika přijela :D

Takže vám ještě jednou ukážu krásy Edinburghu, protože sem se už ujistila, že to je jedno z nejkrásnějších měst, kde sem kdy byla a atmosféra kamennýho Edi je romantická a tajemně strašidelná. Před rokem mi Jamie Lamie nebyla schopná vysvětlit ohledně města ani fň, takže sem zde nemohla publikovat ani některé cestovatelské teze, což bych chtěla napravit. Páč do hlavního města Skotska? Tam fakt JO!
Mrkejte na ty nádherný modrý Stínadla.
Středověk, strašidla, úzký uličky, turisti.

První večer byl Adamster ve škole, takže mě Eliška uvedla do studentskýho života a protáhla mě na promítání studentský filmový společnosti. Neochotně přiznávám, že sem si teprve teď doplnila Tarantinovu Jackie Brownovou. Potom sme zůstaly ve stejný budově, ale v jiný sekci nazvaný Library, což je...studentskej bar. Pivo za libru. Ráj. Adamster přišel posléze a rodina byla kompletní.

Druhej den přijela Monika, takže sme fotily a chodily.
Nejdřív vám tradičně ukážu mapičku města, abyste věděli kudy kam :)
Edinburgh je v podstatě rozdělenej na dvě části železnicí. Na severu máme hlavní třídu Princess street, kde se nachází vélkej pomník sira Waltera Scotta, krásný Princess Gardens, starobylej obchodní dům Jenners, kterej doporučuju kvůli architektuře (ty interiéry!) a oáza klidu Calton Hill, kopec uprostřed města, první veřejnej park ve Skotsku, kde na jedny hromadě najdete mauzoleum nějakýho maníka, co neznám, Iónské sloupořadí, Observatoř a starou kamennou rozhlednu, odkud se dá...rozhlídnout. Vstupný asi tři libry.
Pozdrav z Řecka

S Monikou sme kousek od kopce našly pozapomenutej starej hřbitov. Takovej ten s velkejma rodinnejma hrobkama, co maj dveře, erby a nápisy typu:"Zde leží roční Anna, tříletá Margaret a pětiletý Christoph" z roku 1800.

Adam se sice chlubil, jaký to nemá fešácký mezinárodní kamarády, nicméně, skalpy žádný nedopravil, takže sme večer ve čtyřech vyrazili do restaurace Bonsai na suši, agedaši tofu, sunomono salát, takojaki, kacudon a nějakýho lososa na horký pánvi (?) mňam mňam. Do Bonsaje, bere Eliška, steně jako pod most ve Velkym Meziříčí, každýho :D
Druhej den museli Vytlačilovic chudáčci do školy, tak sme se zas s Monikou couraly.

Ok, teď je čas zmínit druhou část Edi, tu na jih od železnice. Hlavní třídou je Royal Mile, táhnoucí se od Hradu (vstupný dost vysoký, takže nevim) kolem impozantní St. Giles Cathedral, která je impozantní hlavně pokud je modrý nebe, protože to vytváří krásnej kontrast. Po cestě sou stovky krámků, který vás přesvědčej, že pokud si nekoupíte kilt nebo nálepku se skotským národním psem (nebo co to je), tak ste ztracený. Socha Davida Hummea.
Svérázná interpretace
Na Edinburghu je krásný, že z centra je to kousíček do přírody. Nad městem se totiž tyčí kopec zvanej Arthurs Seat. Původně vulkanická vyvřelina je součástí parku Holyrood a procházka nahoru se vyplatí hlavně kvůli úžasnýmu výhledu.
Večer sme si šli sednout do Live Music Pubu Whistley Binkies, kam sem pozvala kámoše Simona, co se s nim bydlela na farmě v Kanadě a nemohla ho zaboha vystát jako spolubydlícího, ale jako kámoše do hospody to jo. Simon nedorazil, protože mu ten večer umřel pes :( Vzhledem k tomu, že se do Kamennýho města podívám znova v polovině prosince, napíšu mu znova. Jo a mám tam sraz s Amosem, dalším Kiwim, co opustil Kanadu a objíždí svět. Vlastně sem se ani nezmínila o tom, jak mi jednoho dne psal Skippy, u kterýho sem bydlela na matraci v Londýně, že jede s kámošema do ČR a jestli bych ho ubytovala. Moje milá sestra a její spolubydlící si asi už pomalu zvykaj, takže tentokrát sem jí do pražskýho bytu nastěhovala Skippyho, Jacka a Racheal, jeho spolubydlící, co znám z Londýna.
To mě fakt podržte! Takový seskupení! Děcka byly údajně nadšený z piva,
města, Karlštějnu a Krumlova.

Tak ono je to taky dost výhodný pro mě haha, páč mě aspoň bude mít kdo províst po Canbeře juch!
P.S. Jestli si Eliška a Adam myslej, že se vetřou na mym blogu všude, tak to maj sice pravdu, ale fotku jim sem z trucu nedám! Až v prosinci.

Druhý město: VANCOUVER
NORMÁLNĚ SEM SI UVĚDOMILA, ŽE SEM NIKDY NENAPSALA, JAK SEM LETĚLA DO KANADY A O PRVNÍCH NĚKOLIKA DNECH VE VANCOUVERU!
A teoreticky by to mohlo bejt přínosný pro nějaký dobrodruhy, takže bych vám chtěla odvyprávět, jak sem se seznámila se Psem.
Bylo září, neměla sem ubytování v Kanadě, byla sem sama a byla sem nervózní. Na FB už probíhaly nějaký pokusy lidí seznámit se dohodnout se na bydlení, tak sem tenkrát odepsala na inzerát jakési Racheal z NZ, co sháněla čtvrtýho do baráku. Než Racheal stihla odepsat, dostala sem tu nejsladčeji uštěkanou zprávu od Psa Pralesního:

Ahoj Žanet, já taky snad mířím do Panorama (pořád ještě nemám pracovní povolení),
ale tak snad se zadaří. Dneska mi přišel email,
že nějaká slečna schání parťáka na ubytování, tak třeba si to ty :)
Každopádně bych byla ráda, kdyby sis mě přidala a mohly bysme poklábosit.
Směj se. Aneta :)

Tak sme se staly "kamarádkami". Letenku sme sice měly koupenou od jinejch společností, takže sme nemohly letět spolu, ale slíbily sme si, že se potkáme ve Vancouveru v hostelu. Uplynuly dva měsíce a já se sama vyzbrojená jenom kufrem a vázáním v něm, dostavila do Vancouveru.
Stojim na letišti ve frontě na imigračnim a oujé! Asi tak 30 lidí přede mnou stojí holka s červenejma dredama po pás. Tolik podobnejch lidí zas na světě není! Její oči netečně přejely přeze mně a najednou se zarazily a čučely...Cenim zuby, jako že ano! sem Panda! Haha, tolik naše seznámení. Pes přiletěl z Čech přes Londýn ve stejnej okamžik jako já z Mnichova přes Madrid!

Že si úžasně sednem, sme zjistily už asi po pěti minutách a na nástupišti na vlak směr centrum Vancu potkáváme další dva nebo tři Čechy s prknama. Děláme skupinku. Nejaktivnější člen se jmenuje Adam a páč je nějak moc drsnej a hustej, docházíme se Psem k závěru, že je to pitomej svalnatej machýrek. Vedle Psa sedí ve vlaku santusácky vypadající kluk, co nám oznamuje, že je Němec, jen tak si přijel hledat ve Vancu práci a hustí do nás cosi o biologickejch farmářskejch komunitách u Mnichova. Uh.
Plán centra Vancouveru. Pamatujete na most,
přes kterej sme šli směrem k hokejovýmu stadionu na Olympiádě?
To byl Granville Bridge. Chinatown nestojí za nic.
Hezký je přístaviště Hastings s hospůdkama.

Náš baťůžkářskej hostel Samesun, kterej nám Student Agency zaplatila na dvě noci, sme našli s menšíma potížema a já byla naprosto unešená!!! Sice tam prej sou blechy, říkala Helča, ale ono se to vykompenzuje něčim jinym. Já naštěstí blechu neviděla.

Je to několikapatrová budova toho nejlevnějšího typu, kde sou po stěnách chodeb vylepený plakáty, čmáranice, rozvalujou se tam mladý lidi z celýho světa snažící se chytit wi-fi a všichni si mezi sebou povídaj a zvou sena pivo v baru, kterej je v přízemí. Batohy sme hodily do pokojů, potkali Ausíka Lokiho, přibrali "nafoukance" Adama a během večera u piva zjistily, že Adam je děsně boží a je s nim sranda, páč má výborně černej smysl pro humor, a člověk nemá nikdy soudit podle prvního dojmu. Bar je ověšenej hokejovejma dresama, pivo se leje do plastovejch džbánů a připadám si jak v jinym světě- chce se mi hlasitě se chechtat radostí. Když jdu pro pivo, všimnu si tří roztomilejch kluků, podle přízvuku z Anglie. Jeden z nich vypadá jako malej bráška Luka Pritcharda, já sem okouzlená, on na mě nekouká...

Druhej den vyrážíme se Psem a Adamem na dobrodružnou výpravu do spleti mrakodrapů. Na druhym roku potkáváme Němce ze včerejška. Pořád vypadá jako santusák, ale máme radost, že tam už známe tolik lidí a berem ho s sebou. Páč vlastnim průvodce a mapičku, sem jakoby vedoucí. A rozhoduju, že nejdřív se pude do Stanleyho parku (ano, ten samej Stanley jako jeho Cup) na totemy.
Tohle v Edinburghu nemaj. Ale v Kanadě zas kluci nenosej sukně...Totemy původních indiánskejch kmenů. Tady na místě dnešního parku stávala squamishská vesnice X̱wáýx̱way

V parku, kterej se de facto rozkládá na poloostrově, se dá kromě totemů obdivovat socha Dívky v neoprénu, což je parafráze na kdaňskou Malou mořskou vílu, zachovalý prales s masivníma stromama a veverky, co se toho nebojej! Taky je to tam jak dělaný v létě na kolo nebo brusle. Nebo běhání. Ale o tom já nic nevim. Marcus už není santusák, ale fajn týpek, takovej dobromyslnej a free jak já když mi bylo 16. Protože jestli má Vanc s něčim teda problém, tak je to doprava, trvá celou věčnost dostat se někam na oběd. My, co sme vyrostli na tokijským metru, nechápem, kde maj nějaký metro nebo vlaky a proč je všechno tak hrozně daleko. Vyptáváme se a dostanem tip, jít na oběd na Denman Street. Ta se celá skládá ze stovek maličkejch jednopatrovejch domků s japonskýma, indickýma, čínskýma kdovíčímvším dalšíma restauracema. Dáváme si "sněz kolik můžeš nudlí a zeleniny" za 11 dolarů. A banán.
Odpolko se jde mezi ty mrakodrapy pořádně konečně, neb sem se dočetla, že budova soudu je skvostná a sou tam balkónky s kytičkama uvnitř. Tak ostatní chtě nechtě pochodujou se mnou a hledáme to hodinu. Budova evidentně oslnila jenom mě, takže aby si spravili chuť, kluci se rozhodnou, že MUSÍ existovat způsob, jak se dostat do toho superluxusního mrakodrapu, co je hotelem a jdem dovnitř. Že jako vyjedem úplně nahoru a pokocháme se výhledem. Ve výtahu zjišťujem, že namáme kartu...zklamání. Přichází postarší dáma a vstupuje do výtahu. My nenápadně za ní. Obdivuhodně a mile nás vyvezla do skoro nejhořejšího patra a nadšeně vylejzáme z výtahu. Paní mizí v jedněch z pokojových dveřích.
Je to v kelu...sme v kruhový chodbě a pokoje sou po obou stranách, okna nikde žádný. Navíc nemáme kartu a tak se nemůžem dostat pryč. Muži aktivně najdou bezpečnostní schodiště, takový to, jak po něm vždycky běhaj SWAT v akčních filmech...Lol, sme na děsivym schodišti, dveře se za mnou zabouchly a zjišťujem, že sou opět na kartu, takže se ze schodiště nedostanem už vůbec. V této fázi sem pochcaná strachy. S bušícím srdcem slejzáme všech 27 (!) pater a modlim se, aby poslední dveře na konci byly otevřený. A přemejšlim, jak vysvětlíme ochrance, co tam děláme, až ty dveře otevřem. Ne, na takovýhle dramata fakt nejsem, v tomhle ohledu sem ta ROZUMNÁ.
"Nesnášim vás!" :D
Dopadlo to dobře skobře, dveře otevřít šly a nenápaně sme se odtamtud vymotali.
Večerní obhlídka Vancouver Lookout Tower je povinností. Stojí to peníze, tak sme si vymysleli šibalskej plán a na věži sme zamířili místo na vyhlídku do luxusní otočný restaurace a každej si dáváme kolu nebo víno. Výhled pěknej, nejvíc nás vzrušujou svítící Olympijský kruhy uprostřed Burrard zátoky. A výhled na okolní rozsvícený hory, kde už pomalu začíná sezóna. Jaj!
Druhej den byl ve znamení běhání po úřadech a získávání mobilu, pojištění social insurance number. Naštěstí za asistence (příšerné) paní z místní agentury. V baru si večer všímám hocha v bílé čapce. Tyjo! Takovejch kluků! By mě zajímalo, který z nich jedou do Panoramy. Samesun je obrovskej a zdaleka ani ne desetina má namířeno tam, kam my...
Třetí noc pro mě do Samesunu přichází Jódži! Z Japonska! Abych nemusela platit za další noc, kouřim u něho na koleji (superluxusní!!!) vodní dýmku a nechápem, že se vidíme po takový době. Chudáček Jódži spí na zemi haha.

Před odjezdem do Calgary, odkud nás autobus odveze do Panoramy, si kupuju prkno na 2nd Avenue. Pes mě familérně oslovuje Pandiku, ja jeho Pse.

Tak takhle nějak to bylo.
P.S. Tři kluci z Anglie jsou pozdější sousedi Beatlesáčci a ještě netušim, že s Williamem historie přece jenom bude.
P.P.S. Kluk v čapce je budoucí Žraločák z Irska
P.P.P.S. Racheal, se kterou sem nakonec nebydlela, si místo mě našla jiný dva spolubydlící. Jmenovali se Matt a Mitt...

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Až na ty xichty, kde se šklebíte přeně jako 99% zbytku planety to docela jde, ale článek z Ibizy byl teda o dost lepší!

radobyelfka řekl(a)...

Je.to.pochvala.nebo.kritika? Můj bloček je hlavně o cestování, to že si tady dělám ostudu takovejma historkama jako z Ibizi pod pravym jménem, je už tak možná trochu dost :D
P.S. až se začnu tvářit jako něco víc nebo naopak míň, tak je to se mnou špatný, ne??? :)

Eliska řekl(a)...

Miluju tvy pouziti slova "mapicka". S taky bych s vama moc chtela byt v tom hotelu s vytahem na kartu - vecne suverenni pandu sem podelanou strachy jeste nevidela B-D. Jo a jestli Monika prijede do Cech (jakoze asi urcite o Vanocich, nalakala sem ju na vanocni trhy), tak kam myslis, ze ju vezmu ve VM? :)