Arcade Fire

Nezažila sem The Beatles. Zažila sem ale Arcade Fire.

(Upozorňuju, že pokud nesnášíte šílené a nekritické fanynky, budete při čtení strašlivě trpět!!)Nevim, kolik z Vás je zná, ale sem si jistá, že tomu, kdo ano, vstávaj při Wake Up chlupy na celym těle úplně stejně jako mně. Působěj na vás taky tak zhoubně? Poslední album sem ještě nepřestala od srpna v kuse točit, při Neighbourhood #1 Tunnels se mi dobře brečí, tohle není normální! Možná to je tim, že je mám spojený s naprosto tragickou láskou k jistému klukovi, kterej mi kdysi u sebe na gauči dal do ruky pivo, zapnul hi-fi, vložil originální Neon Bible do přehrávače a pak sem se na 4 minuty a 19 sekund neodvážila ani nadechnout, abych ten okamžik nepokazila. Možná, kdybych k nim nepřišla takhle, neomdlívala bych na jejich koncertech blahem...tolik. To už se ale nedozvim. (To zni, jako by byl mrtvej- neni prosimvas)

30. Listopadu sem seděla ve Skotsku v obýváku a truchlila, že nemůžu bejt se sestrou v Mnichově a zažít je na živo, hodit jim na podium nějakou tu podprsenku a tak. O půl desátým sem přijala telefonní hovor a když sem rozpoznala No Cars Go, byla sem ještě nešťastnější, že je nikdy nebudu mít šanci vidět (minimálně v krátký budoucnosti). Tak sem si to aspoň představovala. Protože to sou Kanaďani, semka nejezděj každej měsíc a zrovna turné k megaúžasnýmu The Suburbs by byl vrchol všeho.

Druhej den samozřejmě okamžitě Skypuju na lince Inverness - Pardubice a Dynda mi jen tak mezi řečí suše oznamuje, že budou taky ve Skotsku. Googlim, ale vim, že budu zklamaná, páč mi už přesně za 12 dní letí letadlo a i kdyby byl koncert snad příští týden, není šance na lístky.

Koncert je 12. prosince v Glasgow.
Můj let je 13. prosince z Edi.
Místa na stání sou sold out.
Místa na sezení!!!
Lístky mám druhej den.
Jedu na AF, koncert, o kterym by mě ani v nejdivočejšich snech nenapadlo, že se na něj dostanu (ehm, ono taky...s těma Strokes to bylo podobně haha).
A nejlepší na tom je, že nejedu sama, ale s Eliškou, se kterou už sme už objely další moje srdcovky - The Kooks s mym budoucim manželem Lukem a Oasis těsně předtim, než se rozpadli. Shodou okolností to taky byla Elis, kdo musel v Tokiu poslouchat moje útrpné nářky nad onou nenaplněnou láskou, takže dobře chápala, o co de.
Jako třetího sme s sebou přibrali Kiwiho Amose, kterýho mám z kanadského dobrodrůža, a který se teď v Edi na nějakej čas usazuje.

Abych vám ještě nastínila, kdo to jsou AF, tak si piště, že letošek pro ně byl tak velkej, že jejich třetí album The Suburbs Q a Clashmusic je vyhlásili albem roku, podle NME jsou druzí, Pitchfork 11. místo (pf), na last.fm, kde se výroční žebříček počítá podle počtu poslechů, jsou na třetím (a to vydali Suburbs až v srpnu!!) Zajímavý je srovnání třeba takový Katy Perry, se třema shitkozníma singlama, který teenageři omílaj furt dokola, díky čemuž je v žebříčku taky. No a AF maj podle lastu počet přehrání jednotlivejch skladeb v takovym počtu, kolikátá skladba je to na albu, z čehož vyplývá, že to album je tak úžasný, že si ho drtivá většina posluchačů pouští od začátku do konce, než by vyzobávala jednotlivý skladby. To je co říct. Taky abych nezapomněla, U2 před nástupem na podium hrávali jejich Wake up. Po letošním roce, budou asi U2 rádi, když AF budou hrát je :))) Kromě toho, že druhý album nahráli ve vlastním kostele, kterej si koupili, aby tam měli varhny, videoklip k Neon Bible natočili ve výtahu, dělaj rádi interaktivní experimenty. Třeba znova k Neon Bible (a musíte klikat). Nebo grandiózně vygradovaný We Used to Wait, kde spojili síly s Google Maps (a musíte znát svoji adresu a mít Google Chrome). Kromě toho jsou držiteli titulu za nejromantičtější apokalyptický love song, který jsem jim udělila já.



Do Edi sem dorazila v sobotu večer, přivítala se s Elis a Adamstrem, mejma druhejma rodičema, zavolala sem Amosovi a pěkně sme se přejedli v Bonsaji. Pak nás oba studentíci vzali do The Library, studenstkýho baru s pivem za dvě libry!!, kde sme seděli a rozebírali starý časy, též v Panoramě s Amosem a dělili se o lechtivé příhody z této wild wild oblasti. Na koncert sme vyrazili v neděli odpolko v domění, že to začíná v sedm (jak stálo na lístcích). Tak sme tam od pěti seděli, pak sme seděli v hale a závistivě koukali na těch sto lidí pod podiem a nechápali, kde všichni sou a proč nám tvrdili, že ná stání sou vyprodaný, když tam nikdo není. Pak sem se zhrozila, že třeba přijde málo lidí, protože všichni sou moc busy s poslouchánim Lady Gaga. V sedm se nezačlo. Začlo se v devět a o předkapele se zmiňovat nebudu, protože nás uspala. Pak konečně začali lidi zaplňovat prostor na stání a mě pomalu opustila otrávenost z téhle akce.
Pak na podium vylezlo všech 7 (+1) multiinstrumentálních členů kapely, Win dal rozkaz: "Stand up" a začal konec světa.

Koncert začal stylově s Ready To Start, skladbou, ke který vzniknul úchvatnej, vášnivej a neuvěřitelně dynamickej klip z live koncertu. Ok, s timhle otravuju na FB už dost, ale nemůžu si pomoct.

Scéna byla celkem jednoduchá, kapela stála prostě pod billboardem, na kterym běžela projekce, ale ten nápad s billboardem skvěle zapadá do celý koncepce The Suburbs.
Keep the Car Running všechny roztancovala, fakt sem nečekala, že když některý skladby zahrajou rychle, může z nich bejt takovej nářez. Aby to bylo ještě vtipnější, tak v podstatě nikdo nehraje dvě skladby za sebou na stejnej nástroj, všech 8 jich skáče od jednoho nástroje k druhýmu, jednou hrajou dva bubeníci naráz, podruhý dva bušej paličkou do jednoho společnýho bubínku. Basa, housle, varhany, kytary, tamburíny, tympány klasika.

Sice si nepamatuju playlist, ale překvalivě hodně hráli z Funneral (člověk by čekal, že přehrajou celý Suburbs, ne?). Z prvního alba teda zahráli Neighbourhood #1,2,3, Haiti, Rebellion a Wake up.
Z Neon Bible Keep The Car Running, No Cars Go, (Antichrist Television Blues) a hlavně My Body Is a Cage, kterou prej normálně moc nehrajou. Oujé, jakmile se ozvaly varhany, věděla sem, že dojde i na Intervention :)))
Ze Suburbs - Ready to Start, Modern Man, The Suburbs, Rococo, We Used To Wait, Month of May - ta bohužel tak nějak nevyzněla, album verze je podle mě lepší :(( a Sprawl II.



Při Tunnels, která přišla na řadu v polovině, byla obrazovka černá a jenom dolů padaly sněhový vločky, Eliška mě chytla z ručku a společně sme řvaly, říkám řvaly, protože sem ji nikdy nezpívala takhle nahlas:))
Jestli byl celej koncert skvělej, tak poslední ctyřka byl 20 minut stupňovanej orgasmus. Nejdřív Power Out, která na konci propukla v bílo-červený stroboskopický peklo. Na ní navázala Rebellion (Lies), a to, co přišlo ve 4:30...Na tom videu to není tak dobře slyšet, ale to, jak se všechno zastavilo, kapela odložila nástroje, postavila se do řady a 5 tisíc lidí na konci Rebellion jednim dechem zpívalo závěrečnej popěvek..nevim, na jakym jinym koncertu bych tohle mohla ještě zažít. To bylo prostě kouzelný a nepopsatelný.

ve 4:30...

Přídavek sme si vydupali na tribunách jako skřeti bitvu o Helmův Žleb a na podiu se objevily obří varhany. Intervention, nic lepšího už zahrát nemohli.
Vlastně mohli. Před posledí skladbou nám Win pověděl, že když začínali, tak v publiku stálo všeho všudy pět lidí, z toho tři byli jeho rodiče a že táta mu po koncertě povídá:"Nejlepší byla ta skotská válečná. Tak my vám ji teď, Glasgow, zahrajeme". Načež nás dodělali úchvatnou emotivní mega hymnou, kterou sem si pouštěla, jak mě tenkrát tamten nechtěl, takže je mi jasný, že mi ji zahráli na objednávku.
Something filled up
my heart
with nothing
Someone told me not to cry.

Upřímně, jakkoliv v tu chvíli všichni zpívali "my heart is colder", pravdou byl naprostej opak.