Žádná žandapanda, ale bezdomovec v Tokiu

...

2.noc
Takže první noc sem měla celkem úspěšně za sebou a u Elis sem se ještě trochu dospala. Ale měla sem moc zařizování s posledníma nákupama pro rodiče a kamarády, nějaký to kopírování knih na bakalářku (už sem si prostě zvykla, že naše knihovna na Gakushuin není určená ke studování:) atd. A taky sme začaly dělat na upomínkovým fotoalbu pro hochy, se kterými sme si zatim neřekly poslední sbohem.
Co se týče plánů pro dnešní noc, naštěstí sem měla štěstí a Robin mně a Martě okamžitě dovolil zůstat u něho v novym bytě na noc. Jo, mimochodem, běhěm dne přišla Jamie s tím, že jí do batohu někdo strčil použitý spodky :D, ale neodvažovaly sme se hádat, čí byly. Podala mi je chudák značně štítivě:)
V jedenáct sem popadla tašku s dekou a před kolejí se sešla s Martou a jejím přítelem jménem Šigeru, což je tak neskutečně sympatickej kluk, že to ani není možný. Cesta pěšo byla docela dlouhá, ale já to vydržela s výhledem na úžasnou noc, která mě čeká.

Spánek: 7:00 - 10:00
Celkem: 3 hodiny (Šigeru neočekávaně zůstal s Martou na rozkládací pohovce v obýváku, čímž sem přišla o vrstvu Martiný deky, se kterou sem počítala a tudíž sem CELOU noc neusla zimou, pže sem spala jenom v tílku a neměla nic jinýho na sebe a Robin nezapnul topení a já si teprvě když odešel ráno do práce urvala trochu jeho peřiny a na chvíli usla.
Únava: Hodně velká a navíc bylo ráno venku víc teplo než u Robina doma
Zbývá: 5 nocí

3. noc
Nesehnala sem kamaráda:)) Jde se na celonoční karaoke. Já, Eliška z věčné solidarity se mnou, Jamie proto, aby si mohla zazpívat ty svoje praštěný písničky z Disney pohádek a Marta, protože je na tom stejně jako já (ale na rozdíl ode mě se noc předtím skvěle vyspala:)
Popisovala sem už někdy trochu podrobnějc karaoke? Myslim, že ne a myslim, že je třeba dodat blogu znovu trochu edukativního obsahu, abyste věděli, co vás čeká, až vás tam jako příště vezmu s sebou;) Karaoke baráky jsou v Tokiu všude. Na Takadanobaba, zkráceně, na Babě, máme 3. Karaoke Kan je nejdražší. To sme si omylem vyzkoušly jednou s Amíkama. Protože má celá budova asi tak 6 pater, nahoře jsou velký prosklený okna a je tam úžasnej výhled na noční ulice, takže člověk neodolal.



Jenže je to trochu (čti hrozně)zbytěčně drahý, zvlášť když hned naproti přes ulici stojí Uta Hiroba s útulnejma malejma kobkama bez oken, kam se můžete zašít na celou noc, v týdnu jen za 1000jenů. A ještě si můžete objednávat pití kolik chcete. Nealko je v ceně. Takže i kdybyste nezpívali a jenom spali, je to asi tak 6 krát levnější než Love hotel (kam sem se taky jednou neúspěšně snažila dostat s Eliškou a Krystiánem, kterýmu ujel poslední vlak, ale ta ženská na recepci nás tam prostě nechtěla nechat ve třech 8-O)
Ale my sme samozřejmě nezahálely a prozpívaly celou noc. Aby taky ne, když je tam neskutečnej výběr muziky od japosnkýho anime Evangelion (muhaha), přes Britney (Baby...one more time je prostě klasika, ne že ne) až po moje typický oblíbený vypalovačky typu When the sun goes down od Arctiků nebo Blur, Kaiser chiefs nebo Mando diao!
Zajímavej je způsob, jakym se pití objednává. To totiž musíte vzít sluchátko a zavolat si o něj. Fuj.
A potom vás v pět vykopnou. A protože do deseti na otevření koleje prostě čekat nemůžu, tak se jde do Mekáče. (Kdykoliv potřebujete někde přečkat noc, jděte do Mekáče:))

Spánek: 6:00 - 9:00
Celkem: začíná to bejt nuda, ale zase jenom 3 hodiny.
Únava: Mega moc, ale příští noc se už natuty vyspim...
Zbývá: 4 noci

Japonský noční život II.

Původně sem chtěla zakončit svoje strhující vyprávění historkou o tom, jak sme šly s Elis do Park Hyatt Tokyo, a vyrazily si z kopejtka, který máme na vysoké noze. Ale to by rozhodně nevystačilo na plnohodnotný dramatický oblouk.
A taky poté, co sem minulý víkend jela na vejlet s kámošema do lesa a našla tam deset metrů dlouhou rouru...úzkou a rezavou rouru...a vsadila se o oběd, že jí prolezu i přes pavouky a jednu strašidelnou plechovku, mi došlo, že vlastně žádný kopejtko ani vysokou nohu, čili úroveň nemám, a radši to zakončim trochu stylovějc. Popíšu vám, jak sem poslední týden prožila v magic city Tokio jako BEZDOMOVEC.

Abych nastínila situaci. Nový semestr na japonský vejšce začíná první týden v dubnu. Zvací dopis sem měla od školy až do března, takže sem si letenku logicky koupila na 31. března. Chápete?
Pak sem přijela, a jak se dočtete v první kapitole blogu, měly sme přivítací hostinu s karé rice. A tam nám Jajama-san, naše mega milá a potrhlá domácí, předložila ubytovací smlouvy, ať je podepíšem. No! a ono tam bylo napsáno, že ubytování budem mít do 15. března. Nechápete?
Tak to máte podobně pitomej výraz jako já, když sem se jich ve studentským centru ptala, proč jako. Odpověděli mi, že přece o prázdninách každej stejně cestuje!!:)

Ale já moc dobře vim, že oni ty dva týdny potřebujou na dezinfekci našich pokojů:D

Sem si řekla, že to za ten půlrok nějak vyřešim.
Pak už to byl jenom měsíc.
Týden před vyhazovem šlo do tuhýho.
Vzdávám to a přesunuju si let na 22. března. 20. totiž hrajou v Čibě Oasis, na který mám lístek už dva měsíce a teda opravdu ho nehodlám prodat:))
Přemejšlela sem, jestli mám nějaký kamarádky. Nebyla sem si jistá, páč většinu mých nejlepších kamarádů tvořili kluci. Konkrétně ti, co maj svoje holky.
Byl čtvrtek a šla sem do studenskýho prosit o smilování a svolení spát u Elišky na podlaze. Moje argumenty jsou, že si nemůžu dovolit platit za spaní v hostelu kažej den litra. A jet domů hned taky nemůžu, protože "nejbližší volný let je čirou náhodou až za týden".
Ty ženy jsou nemilosrdné:)) a ještě víc pravidla, která se prostě neporušují.
Příkaz zněl jasně. Nesmim bejt na koleji před desátou ranní a po jedenácté večerní. Jo jasně...a taky nesmí projet muž s koženou brašnou...

V pátek jdeme s Martou a Elis na Australskou ambasádu. Ne že bysme snad byly nějak důležitý, ale máme tam věrnýho kamaráda Robina, co sám pořádně neví, jakou má vlastně národnost, ale pioslední dobou je to Australan a pracuje tam. Na ambasádě se koná každej pátek bar-párty. Tentokrát sem se mimochodem oblíkla normálnějc než poprvý, kdy sem se ohákla, jako bych šla na párty na ambasádě a ostaní kolem zatím měli trencle. Z Marty vypadlo, že má úplně stejnej problém. Ne snad ohledně trenclí, ale spíš s ubytováním. Kamarádka, co jí slíbila azyl, jí to z ničeho nic po dvou měsících odřekla. To je tady úplně normoš. Kujeme pikle, jak spolu uděláme na Robina psí obličej.

Neděla večer. Vypuká to.

1.Noc
...sme si domluvily párty s klukama. Doufám, že si pamatujete na naše roztomilé kamarády Kenza a Tsubasu ze snowboardovýho výletu:)) Pravda je, že za ten půlrok sme se s nima skamarádliy natolik, že když sme se jednou za dva týdny scházeli, ti jeboňové se k nám spíš než jako k holkám chovali jako ke svejm kámošům (což je teda pro mě osobně důkaz pravýho přátelství).
Tak tedy...
Z poloviny zabalenej kufr sem nechala u Elišky, vzaly sme Jamie a jely vlakem so Šimokitazawy. Ano tušíte správně, na scéně se znovu objevuje Alexův "..." (do uvozovek si můžete dosadit libovolné slovo vystihující místo, kde někdo bydlí) Já volim výraz smrdutej pelech:))) Hoši si nás vyzvedli v obchodě, kde sme pak taky udělali nákup. Jelikož sme děcka nostalgická, pokoupili sme přísady na OKONOMIJAKI.



Jste taky nostalgičtí? To dost pochybuju, ale pamatujete na baštu, co nám paní na horách vařila na takový tý velký plotně? To bylo okonomijaki po hirošimsku, my zvolili klasickou Ósackou formu (brrr...Ósaka, víme, že?;)
Páč majitel Alex chudák netušil, že se u něj už jedna kalba konala, musely sme dělat hrozně překvapený, kam nás to zavedi. Ale zahráy sme to dobře a rozesadili se po zemi. Atmosféra se docela blbě popisuje, takže vypíchnu jenom ty nejujetější body:

-Eliška Kenzovi ze srandy neprozřetelně napsala, ať jako vždy vezmou nějaký masky (kdykoliv sme s nima někam šly do města, mohly sme očekávat, že se na nás zpoza rohu vyřítěj v převlečení za Batmana, úchyláka, Buddhu, popřípadě v té lepší variantě, za koně s vypoulenýma očima).
Asi tak kolem jedenáctý sem se šla podívat ven, co tam jako Kenzo s Tsubou tak dlouho dělaj. Kenzo si zrovna svlíkal kalhoty, tak sem zase radši zalezla a čekala, co z toho bude. Načež si to dovnitř přihasil v černým koženým SM oblečku, co se skládal z kalhotek, tílka s roláčkem až ke krku a policejní čepice. Myslim že tohle si Eliška fakt nepředstavovala:)))



-uchvacuju Kenzovy spodky. Protože sou to děsně boží Kelvin Klein.
-věřící a ctnostná Jamie je totálně zkažena v okamžiku, kdy si nasadí červenou paruku a zapálí svůj první doutník v životě a prokládá to kouřením vodní dýmky a pitím šóčú.
-Přichází Alexův teplý kamarád, kterej se ale bude následujících pět hodin sápat po všech přítomných dívkách.
-je tam děsnej bordel
-Kenzó nám ukazuje holej zadek a Jamie si svůj zděšený obličej zakrývá rukama
-Eliška furt někoho prudí, jestli neviděl "její" policejní čapku:)
-JEŽIŠ, PROČ TO SEM VŮBEC PÍŠU!
-každej v mísnosti od teď ví, že rum se pije zásadně jenom s kafem a cukříkem (Mexická pěst), pokud má někdo zájem, naučim:)
-Netušim proč, ale kluci se jdou z ničeho nic sprchovat
-Tsubasa mi slibuje, že spolu pojedeme surfovat na Bali.
-Alex jde druhý den na pohovor do práce, takže musí jít na noc do mekáče, aby mohl pracovat na počítači.
-Kluci mě nenechaj spát a perou se se mnou. Tsubasa mi do ucha šeptá památnou větu:" I love me. Do you love me?"
-Jdeme spát a já jenom tak ze zvědavosti poodhrnu závěs. Venku je denní světlo.
-spodky sou oficiálně moje

Spánek: 6:00 - 9:00
Celkem: 3 hodiny
Únava: Je tam nějaká a ještě sem vysílená od lechtání
Zbývá: 6 nocí