roky snažení a tvrdý dřiny při budování pevných přátelských svazků se zahraničními kolegy začaly nýst svý ovoce a teď si machruju po Pardubicích popřípadě po Praze s delegacema z exotických krajů...Takže je naštěstí o čem psát i v okurkový sezóně.
Část první- Shin a Eliška na pardubickym morovym sloupu
Z Kanady sem přiletěla 13. dubna, tedy den potom, co si to Shin na moje a Eliščino pozvání přihasil do Čech, což znamená, že sme všichni tři měli tu největší kliku na světě, páč jak všichni víme z učebnic dějepisu, ten večer zkolabovala letecká přeprava nad Anglií a pak celou Evropou.
Za předpoklau, že by to snad začalo chrlit popel o den dřív, nastala by veselá situace:
Eliška by byla zaseklá v Edinburgu a nedostala by se na návštěvu domů ze Skotska, kde už 4 měsíce žije (na druhou stranu by tam byla zaseklá s Adamem).
Shin by zůstal v Madridu a chudáček malej by se nemohl po návštěvě Maroka, celýho Španělska, Portugalska, Francie a Malorky podívat na stověžatou matičku.
Já bych byla (už zase) homeless v cizí zemi a živila bych se bagetama na letišti.
Hororový scénář ale nenastal, takže druhej den po mym příjezdu sem jela vyzvednout Elis a Shina (sakra, my pro něj nemáme žádnou ošklivou přezdívku?!? No každopádně slyší na slovo: „hovno!“ a „utrpení“) na pardubický nádraží. Si představte to nadšení ze shledání.
Bylo docela hnusný počasí, ale aspoň nepršelo, takže sem je vzala na náměstí, Zelenou bránu, Třídu Míru (co není žádná Broadway) a na zámku sme trochu poděsili pávy.Nebo se poděsil Shin? Už nevim.
Zajímavý bylo, že Shin vůbec nevěděl, jak se páv řekne japonsky. Oni sou Japíci takoví zvláštní...i když páva znal, tak prostě nevěděl, jak to říct, to se u nás asi nestane, ne? V Bajerovi sme si dali čokoládu a večer byla moje Welcome party, kterou pro mě uspořádala Dynda Pinda, moje báječná setra.
Bohužel byl čtvrtek, takže dost kamarádů nemohlo, ale i tak to bylo bezvadný, neb sme si pronajali starou školu, kde sme mohli hlučet jak je libo a do kolika je libo. A taky pít vlastní sudy:)) Bratránek Zbynda zahrál na fňuknu (rozuměj na harmoniku), přijela spousta lidí z Jůliny, co sem dlouho neviděla, Čarodka nezklamala a přivezla mi zas praštěnej přivítací dárek a Shin vypil všem všechen alkohol. Kdo tam nebyl, věřte mi, že pohled na Japonce držícího v ruce slívku a tancujícího v kroužku na Co ste hasiči je prostě unikátní.
Druhej den sme se všichni jakž takž zmátořili a odebrali se do svých domovů, my tři si dali na zahradě hermelín (desetkrát za sebou) a vyrazili na roadtrip k Elišce. Čechy bohužel nejsou velký jako Kanada, takže ten roadtrip nebyl moc hustej a na místě sme byli za hodinu a půl. Cestou sem ani jednou nebourala, ani sem naštěstí nesrazila žádnýho jelence. Ve Velkym Meziříčí je to moc hezký a zajímavý a každej vám potvrdí, že největší pamětihodnost je velkej dálniční most přes údolí.
Ten most
A soudě podle fotek s Martou a Šigeruem z minulýho léta, tam Eliška bere každýho. Zajímavý to bylo velmi, akorát se tam bohužel nedalo vylízt na takovou tu konstrukci...My lezeme rádi. A park, na ten nesmim zapomenout, i když ten je spíš pro romantiky a slaboty:D A na velmezkým zámku sme se chvíli pokoušeli škádlit dvoumetrovýho psa, ale pak toho radši nechali, páč se ukázalo, že měl dost dlouhej řetěz.
Kostel na náměstí ve Velkym Meziříčí
Odpolko bylo ve znamení OKONOMIJAKI. (Tenhle blog by vůbec měl bejt celej věnovanej okonomijaki. Proč já ještě píšu o takovejch blbostech jako jsou lidi, když bych mohlam psát recepty?! Nabídka by byla celkem široká: od chleba ve vajíčku přes okonomijaki až k palačinkám s javorovym sirupem. Můžete hlasovat, co by se vám líbilo víc).
Takže sme se jali krájet zelí, slaninku a ňáký další věrmle, Shin to všechno šéfoval a začali sme smažit na pánvičce. Trochu se mi s Eliškou nezdálo, že je to takový chroustavý a když už se to smažilo asi deset minut a pořád se to neprojevovalo jako okonomijaki, tak sem to prozkoumala a zeptala se Shina, jestli do toho dal vůbec vejce, aby to drželo dohromady...Psát vám, co odpověděl, by bylo pod vaši čtenářskou úroveň:))
Elis nádherně prostřela na zemi, dotáhla svoje japonské vybaveníčko a hůlčičky, já smažila a snažila se odhánět Shina od plotny, neb on se pokoutně pokoušel radit Listerovi mistrovi.
Večer, aby toho nebylo málo, sme se vydali poznat Eliščinu partu, takže sem konečně potkala její nejlepší kamarádku (myslim jako doopravdy, ne přes facebook).
"OMG, to je tele", říkám si asi
Suma sumárum: super výlet, kterej se pak trochu protáh, neb Shin neměl jak odletět domů. Celou noc se pečlivě modlil, aby byla Ruzyně zavřená, takže musel (opět chudáček) zůstat o 4 dny dýl.
Potom sem pár dní a tejdnů seděla na zadku (svym) a psala pojednání o věhlasném Šindži Aojamovi, o kterém v Čechách kromě mýho vedoucího bakalářky a mně pravděpodobně nikdo nikdy neslyšel, takže sem teďka fakt odborník!
A Přišel květen a všechno se zazelenalo. A z Kanady přijel na měsíc Pes!
Část druhá: Alex a Pes na pardubickym morovym sloupu
Můj plán do budoucna byl ještě jednou odjet na zimu do Kanady, ale ukázalo se, že vízum už nedostanu. Ale peníze na letenku kamkoliv se hoděj kdykoliv, takže se vyrýsoval plán jet do Skotska. Jenže v tom případě sem musela naspat Alexovi (ne Skippy), kamarádovi z Pana, že musí přijet na návštěvu během pár následujícíhc tejdnů, dokud tu jsem.
Napsala sem mu v úterý večer a Alex přiletěl druhej den z Londýna do Prahy, protože "zrovna neměl co dělat".
Protože přiletěl až někdy o půl jedenáctý v noci, musela sem mu vymyslet, kde přespí, aby se druhej den mohl dostat na vlakáč a s Pejskem přijet za mnou do San Piega. Takže sem volala sestře, která tam má privát, a jestli jí tam můžu šoupnout Australana na jednu noc. Nejdřív se trochu cukala, ale pak pochopila výhody, koupila flašku(y) vína, svolala kámošky a opila ho. A druhej den sem zase čekala na vlakáči a tenrokrát sem po měsíci zřela Anet
Pes si dobarvil dredky a zroztomilovatěl
a po dvou Alexíka. A zase sme juchali v kolečku, že se vidíme.
Pak sem je vzala na oběd ke Zmijím, kde sme Alexovi daly za úkol zapamatovat si co nejvíc druhů českých piv. Pak sme to zas vzali přes náměstí k zámku, ke kostelu, do parku, na Třídu Míru a k "mrakodrapu". Ony ty Pardubky zas tak exciting nejsou...Minule se osvědčil Bajer, takže i tentokrát sem je vzala do naší secesní kavárny a přidala se k nám kamarádka Pája. ( A Pája prohlásila, že Alex je hot. Ale jenom v přítmí).
Na schodech sv. Bartoloměje
Taky sme nasedli do auta a dovezla sem je na Kunětickou horu a cestou začal Alex halekat a ukazovat z okna na hrad a svěřil se nám, že je to jeho první středověkej hrad v životě.
Na večer sme se přesunuli k nám a vydali se pěšky do vedlejší vesnice. Cesta tam proběhla spořádaně, bohužel tam sme si dali čtyři pět piv, mexickou pěst a lidi u stolu vedle nám koupili slivovici, takže cesta domů vypadala asi takhle:
Ausík v TrpišověO_o
Druhej den byl na...Pršelo a program sme měli následující:
10:00 Budíček
11:00 Snídaně
11:30- 14:00 Ranní spánek
14:00 Oběd
15:00-17:30 Odpolední spánek
18:00 Odjezd do Prahy
19:50 Kick-Ass!!!!!!v kině
A propos, Kick-Ass. Nevim jak moc se vám zamlouvá představa jedenáctiletý holčičky s katanou a pistolí, která zločincům vystřeluje mozky z hlavy. Mně hodně. Představte si tu část Kill Bill, kde si Nevěsta podá jakuzáckou Šílenou 88, k tomu Batmana, Matrix a nějakou Apattovou teenage komedii a máte celkej dobrej obrázek o Kick-Ass. Teď čtu komix, tak se mi to líbilo. Sem geek lalala.
Hit Girl Trailer YouTube, povinnost
Anet s sebou vzala kamaráda Lukáše, kterýho si děsně zamiloval Alex (a já vlastně taky). Neurčitá část naší výpravy šla z kina totálně nadšená, jedna nebohá dreda neunesla všechno to násilí a komiks asi číst nebude. Po kině první pivo v Prahe, v hospodě sme Alikovi nalili Ferneta. Já se držim svýho Citruse. Ani sme se nedostali domů, Lukáš nás totiž pozval přespat u něj v bytě "nedaleko" (To tvrdil on, já tvrdim, že chůže 45 minut už JE DALEKO). V sobotu Pes pracoval, takže došlo na nějaký ty památky s Alexem. Nachodili sme toho zase míle, však popis Královské cesty znáte určitě ještě z hodin němčiny nazpaměť. Akorát bych upozornila na lehký nedostatek Karlova mostu o víkendu a sice, že se tam nedá projít. Tak sme to museli vzít obloukem. Alex furt opakoval, jak je tam krásně a že sme hrozně lucky, že máme tak krásný město. Tak sem vysvětlila, že je to jenom naoko a že kopeček zmrzliny za 25 korun je akorát pro blbý turisty. Večer zase hospodaření se Psem a Oldou a koukání na hokej. Alex požil hermelín a málem oslepnul z absinthu. Prohra.
Druhej den gulášm a zoo zadara, neb tam Pes a Olda pracujou. Ale psa se nám nepodařilo najít. Já viděla surikaty, takže i kdyby byly všechny zvířata zalezlý, za surikaty to stálo (moment, zvířata vlastně zalezlý byly). Odpolko zas Staropramen s Lukášem. V pondělí sem musela domů, takže sme se naposledy probudili v Dendiným luxusnim bytě a ja tradá domů. Okatýho ultraroztomilýho Alexe sem ještě poslala na hrad, páč minule byla zavřená katedrála. Ale nevim jestli mě poslech. Snad jo, dokážu bejt vážně hrozivá. Nejhrozivější je když sem k pláči smutná a lidi se mě ptaj, jestli sem nasraná, to je vážně na pytel.
A co se tady vlastně Alex naučil? Moc dobře ví, co znaměná "nečum".
Teď už je Alex doma. Já taky a koumu co dál. Dostala sem zprávu od Min Young (Korejky), že přiletí do Prahy na konci května. Juchů uvidim Miňonku! A POZOR velká novina. Snad se nebudou zlobit, ale tak nějak se stali tradičně součástí tohodle blogu a svatba není jen tak něco. Eliška s Adamem se v srpnu berou. Hlasování jestli jim to vydrží, je zakázáno pod pohrůžkou smrti. Vydrží. Jo a na svatbu se chystají následující: Marta (Pol), Jamie (Skot), Christine (Něm), Tatsuja!!!!!! (Jap), Rick (Braz), Jakob (Swed), snad Shin a další. Bude to bomba!
Trak vy dva, lubim vas mrtě.
Všem ostatnim přeju konečně teplo. Nebo se zas stěhuju do Kanady. Tam sou to tropy.
