Žanda panda v Tokiu: června 2012

No, nevim, co vám mám vykládat prostě. Znáte přece ten pocit, když jste dvanáctiletá holka a obejmete se se svym americkym idolem z Bravíčka? Never let your fear decide your faith.

Když sem loni naprosto podlehla albu Megalithic Symphony, nespočetněkrát ho s Lozíčkem poslouchala v našem karavanu cestou na nákup do Christchurche a pak si v prosinci posteskla, proč že je Awolnation tak přehlížený, fakt mě nenapadlo, že přijedu do Čech a Jamrock mi je přiveze přímo pod nos (=do Žamberku). Takový dramaturgický vítězství sem dlouho neviděla. Na základě ohlasů ze zahraničí přivízt perspektivní, leč zatim úplně neznámou kapelu, a udělat z ní headlinera, je velkej risk, ale řekla bych, že kdo se octnul ve čtvrtek večer na Jamrocku, ten si po návratu domů zákonitě musel otevřít Piratebay (nenabádám ke stahování, ale sakra, Awolové si nepřivezli cédéčka na prodej). Na druhou stranu musim uznat, že pořadatelé fakt udělali maximum pro jejich zviditelnění. A jejich jméno bylo na plakátech dostatečně velký.

„Sám fakt, že je domácí publikum nezná, nám nijak nevadí,“ říká ředitel festivalu Libor Pavlata a dodává: „Ve světě jsou to skutečné hvězdy a my dobře víme, že naši fanoušci nejsou taková stádní zvířata, jak se nám snaží vsugerovat rádia. Dobrou hudbu prostě poznají.“ To bych teda řekla. S těma hvězdama si ovšem nejsem tak jistá. Pravda, hoši maj za sebou vystoupení na americkym megafestivala Coachelle a ano Sail je hit jako prase a má na YT přes deset milionů views, ale hodnotit Awolnation na základě Sail je dost ošemetný, protože ta skladba stojí na albu dost osamoceně. Ale to vlastně každá, když každá je jinýho žánru. Fanoušci dub-stepu (nebocotoje) budou každopádně zklamaný.

Úkol pro mě byl tim pádem jasnej, za každou cenu ukořistit fotku s Aaronem a říct jim, že sem TA! (:D) žandapanda a trochu se s nima pomuckat.

Přestože už o Awolech píšu poněkolikátý, nepodařilo se mi dát dohromady stohlavej dav, kterej by si zasloužili. Zato sem vyrazila s partou, na kterou se můžu kdykoliv spolehnout a jsou děsně milý, že věřej mýmu úsudku a nechaj se ukecat k poslechu. Všem mým duhovým nohsledům patří veliký dík!

Sestra, Čarodka, Jiří, Pája

Do Žamberku sme dorazili krátce po sedmý a stihli pěkně Blue Effecty. Protože byl čtvrtek a následující den byl pracovní, mohlo tam bejt okolo pár stovek lidí, fakt nic velkýho. Velikost publika byla ale vyvážená jeho milostí. Fakt se mi nestalo, že by kolem mě někdy v první řadě postávali takhle fajn lidi. Podchytit kapelu takhle v zárodku slávy, když ještě pod pódiem nestojej hysterky (ehm ehm) sme si naplánovali skvěle. Dokonce i sekuriťáci byli kamarádský, fotili nás a když sme si ze srandy přinesli do první řady schůdky, nechali nás čtvrt hodiny se poplavit a teprve pak nás poslali k čertu.

http://www.tumblr.com/tagged/aaron-bruno?before=1336854580

Koncert začal tradičně s People a bylo trochu vidět, že kapela je lehce skeptická k neanglicky mluvícímu publiku. Myslim, že se moc nemluvilo a Aaron si bohužel tentokrát nepřinesl surfový prkno, aby nám ho položil na hlavy a zajezdil si. Ale tak aspoň mi nezničil účes. U All I need nás vyzval, abychom si dali navzájem ruce kolem ramen, při Sail se dobře zařvalo. Už sem si zvykla, že Soul Wars, která je na albu první, je hrozně opomíjená, ale jinak zahráli všechno a navíc naložili dvě skladby, který neznám (a to mám od nich všechny EP a B-sides, takže asi novej matroš). Poslední přídavek byli samozřejmě Knights of Shame o tom, že je rok 2012 a za chvíli z nás všech budou walking dead. Ten kousek je prostě úžasnej a Aaron si v ní sednul za bubny.

S koncertem sem strašně spokojená, ale jednu vítku teda mám. Když sem se po koncertě drze ptala kapely, co je jako s Jump On My Shoulders, přiznali se mi, že jí měli v setlistu, ale zapomněli na ní. Jump je přitom jedna z mejch nejoblíbenějších a s Jiřím se přem o to, jestli je lepší než Kill Your Heroes (on říká, že ne pf). Vim, že jestli sem vás doteď nepřesvědčila k poslechu Awolnation, už vás asi nepřesvědčim, ale chudáčkovi Jump musim udělat zadostiučinění. Navíc na Awolech oceňuju, že dávaj do klipů i texty pro nás...méně ...prostě pro nás.

Už sem prozradila, že se mi vlastně splnilo, o čem sem snila a sice pokecat si s kapelou.

Nejen, že po mně na konci koncertu cíleně hodil Aaron paličku (jak zoufale sem asi musela vypadat?!?) kterou chytnul o devět hlav vyšší Jiří za mnou :D, ale dovolili mi, abych na ně v autogramiádovym stanu chvíli mluvila a pak se s nima vyfotila. Oproti RfP, kde sem neúspěšně lovila The Kooks, je tu viditelná změna k lepšímu. Jiří se navíc ukázal jako kamarád největší a paličku mi následně daroval. Co se týče merchant designu, výběr byl mezi tričkama, vlajkou a náramkem, takže nic moc, ale vybrala sem pro Loze jedno tričko a nechala ho podpísnout (a on mi pak na to napsal thanks for the shirt hunni. did you have fun?) Po tomhle se Awolnation sbalili a odletěli z Evropy zpátky do Texasu. A já mám doma na památku tyhle dva úlovky:

A prosimvás, můžete se mi tady někdo přiznat, jestli se mi podařilo aspoň z někoho udělat fanouška? Třeba falešně...Víte jak, já to nezjistim. Taky sem happy, že se tu objevila jiná online borka, se kterou můžu nadšení sdílet. A vy ostatní počkejte, jaká megakapela to bude za rok ;)

"Kdosi" se zmínil, že je škoda, že už nepíšu a nefotim. Bohužel dokud se kolem mě nebude dít nějaký WTF, jako třeba, že mi někdo nabídne, abych letěla zadarmo do kosmu, nebo ulovim skalp Luka Pritcharda na Rokáči a budu se chtít podělit o milostnou historku, asi není moc o čem psát. Fotky na blogu sem vždycky brala jenom jako doplňek textu, takže to, že někoho zajímají, je pro mě celkem nový zjistění. Ale je pravda, že mám v zásobě zatim nepublikovaný klenoty, o který se můžu podělit.

Tahle série fotek je od Terezky, která svým portrétním objektivem dokázala úžasně vystihnout atmosféru nočního Tokia. Myslim, že je mám tak ráda právě proto, že navozujou atmosféru mýho nejoblíbenějšího filmu ever. Tak, jak sem si Tokio na základě Ztraceno v překladu představovala v sedmnácti, tak to tam opravdu vypadá. Včetně bláznivýho pobíhání po ulicích, zpívání karaoke s kamarády a popíjení alkoholu ve třicátym patře mrakodrapu...Big city lights ou jé. Ještě jednou děkuju, Terez. Ostříhanej a "seriózní" Shin jako bonus.