Ale než vám prozradim, co se bude dít, potřebuju si trochu zabilancovat. Po akčnim 2014 byl loňskej rok zase trochu poklidnější, blogování z ČR mi nikdy moc nešlo. A když to není černý na bílym, tak to pojďme zpětně projet, abych na to nezapomněla.
Letošek nebyl úplně marnej. Dvakrát sem se mrkla do Japonska a na úplně nový místa, který jsem předtím neznala. Taky sem jela na hodně romantickou svatební cestu pod stan do deštivýho Skotska, libovej nápad a předtim sem se stihla i vdát.
Docela sem obcházela cestovatelský akce.
Skvělý Zcestomítání doporučuju i kdybych tam nebyla já, bylo to hrozně sympatická jednodenní promítání, možná zkuste příští rok načerpat inspiraci. Děkuju Ivy za šanci otrkat se před kino sálem.
Pak hned nato jsem se vetřela Karlu Wolfovi na festival Kolem světa. Můžu namachrovaně konstatovat, že sem přednášela hned v závěsu za Trabantama, Láďou Ziburou a Honzou z Wohnoutů (kterýho sem se styděla oslovit úplně stejně, jako před 14 lety, když sem je žrala). Moje předáška byla v neděli večer, jako jedna z posdleních. Ukecala sem rodinu, aby to nebyl trapas, že budu přednášet sama sobě, ale přišli lidi. Docela mě to překvapilo. Díky!
No a na konci roku se mi dostalo velký cti, že mě moderátor Rádia Wave Pavel Sladký zařadil do Top 10 hostů cestovatelkýho pořadu Casablanka. Přitom zpětně mi přijde, že sem v rozhovoru nestihla říct nic vzdáleně inteligentního a soustředila se na bitching ohledně Čalouníkovy touhy kupovat si píčoviny (mačety) a vozit je v krosně po JV Asii. Ocitnout se v takový skvělý společnosti je pocta. Mně osobně nejvíc vzal rozhovor s Tomášem Poláčkem o jeho epickym dobrodružství stopem přes Assi až do Patagonie. Tomáš totiž mluvil naprosto upřímně a pravdivě nejen o těch cool aspektech jako je lezení na sopky, ale hlavně o pocitech únavy, občasný bezmoci, stýskání, honby za letadlama. Moc doporučuju, je to skvělej rozhovor.
Link na rozhovor sem sice asi kdysi dala na FB, ale tam je to pomíjívý, takže tady přertvá na věky.
Už když to a vypadalo, že blog pomalu uhyne, objevil se novej čelendž. Zkrátka a dobře, není mi souzeno tady v rodný zemi moc čumět ani jako vdané paničce a už za necelý tři tejdny znova balíme.
Tentokrát ne krosnu (i když tu nutně potřebuju taky), ale kufry a obleky. Stěhujeme se totiž s Čalouníkem do New Yorku!
Zatím sem si vyjednala dobu určitou, rok. Budeme se snažit rozjet pobočku firmy, co před dvaceti rokama založil Čalouník starší. Máme židle a nebojíme se je použít. Nebo ste mysleli, že ta přezdívka je jenom tak :)? Bude to zase takovej skok do neznáma, ale tak ve Státech sem ještě nikdy nežila, tak to prubnem. Mě láká americká příroda a že se zase vrhnu na blogování, jeho myšlenka pokračovat v rodinný tradici. A dobrodružství musí bejt.
Kromě toho se chci letos opřít do Expedic, mrknout se do Japonska, na Havaj nebo na Kubu, no prostě to tu snad znova ožije.
Z Pardubic na cestu kolem světa. Do krosny boty, stan a stolní hru pro dva
Pardubice, 4. listopadu 2014 – Žanda Panda z Pardubic začala svůj blog zandapandavtokiu.blogspot.cz psát v roce 2008, kdy získala stipendium a odjela studovat do Japonska. Dnes je jí 28 let a od první velké cesty nasbírala do cestovního pasu několik desítek razítek a o svoje tipy na výlety, levné přespání a doporučení co kde ochutnat se dělí na svém blogu už šestým rokem. Do téhle blondýnky s vizáží víly a květem ibišku za uchem byste jistě neřekli, že na zádech už devět měsíců tahá dvacetikilovou krosnu a když není zbytí, přespí ve stanu v křoví.
O tom, jak se plánuje cesta kolem světa, kdy se bála o život, s kým cestuje a co z Česka jí chybí prozradila v rozhovoru pro Město perníku, který jsme spolu vedly na dálku, protože v době jeho vzniku byla Žaneta v Malajsii.
Žando, jak se plánuje několikaměsíční cesta kolem světa a co nejdůležitějšího dát do krosny?
„Pro mě to byla radost. Cestování je moc důležitou součástí mého života, takže mě hnala hlavně touha vyrazit do neznáma s novým přítelem a zjistit, jestli to bude správný parťák nejen na cesty ale i do života. Tohle je podle mě skvělá zkouška vztahu. Začalo to vlastně už u samotného šetření, které nám trvalo přes rok. Za tři nejdůležitější věci považuji boty, stolní hru pro dva a stan. Stan, i když to jsou 4 kila v batohu navíc, nám dodal obrovskou svobodu. Díky němu jsme mohli podnikat výpravy na vlastní pěst a vylézt si třeba v Nicaragui o půlnoci na sopku úplně sami. Po devíti měsících už na sobě máme jen málo kusů, se kterými jsme původně vyrazili. Před cestou jsme nejvíc zainvestovali do pořádných pohorek a outdoorových kalhot, všechno ostatní se vždycky nějak sežene. Třeba právě v Bolívii se ukázalo, že není nejlepší nápad jet na cestu kolem světa s bílýma plavečkama, takže jsem je musela po čase vyměnit. Stačilo na Hawaii obejít pár garážových výprodejů.“
Náš stan ve druhém nejhlubším kaňonu světa. Colca v Peru
Na tuhle náročnou dovolenou ses vydala se svým partnerem, kterému na blogu přezdíváš Čalouník. Kolik času Vám plánování zabralo, měli jste vše předem vymyšleno, nebo se trasa upravuje a mění podle potřeby a finančních možností?
„Nějaké cesty jsem už podnikla, takže jsem na to šla vyřazovacím způsobem a určila si kontinenty, které bych chtěla vidět. Vyhrála to celá Amerika a kus Asie. Kdyby vyšly peníze, přidali bychom i Austrálii. Následně bylo potřeba určit, jak se dostat přes oceány. Pro hlavní přelety jsme měly letenky nakoupené s předstihem, všechny vntirostátní přejezdy a přelety jsme pak řešili operativně. Stalo se nám třeba, že náklady na přelet z Kolumbie do střední Ameriky, byly tak vysoké, že jsme „museli“ zaimprovizovat a vzít to přes karibské Portoriko. To, že se mezi americkým kontinentem a Filipínami vyskytuje Hawaii, byl už jen takový bonbónek. Jednou jsme také nestihli sehnat včas víza na indonéský Kalimantan a museli oklikou. Jediná letenka domů zůstávala dlouho otevřená.“
Jakým způsobem jste výpravu financovali? Doplňovali jste rozpočet během putování nějakou brigádou?
„Oba jsme měli přes rok stabilní práci v reklamní agentuře, takže se šetřilo opravdu dobře. Během té doby jsme si prostě nekupovali zbytečné věci a hlídali se při nákupech potravin. Protože jsme vyráželi v březnu, rodiče a babičky nám o Vánocích pomohli hodnotnými dárky. Stan, vaření, čtečku knih, GoPro kameru, to všechno máme od nich. Peníze jsme nedoplnili, ale třeba na Filipínách pro nás byly výlety lodí na okolní ostrovy příliš drahé, takže jsme se nechali na několik dní zaměstnat a výlety si odpracovali.“
Svůj denní rozpočet pro dvě osoby stanovili na 1.000,- Kč a částka zahrnuje ubytování, jídlo, vstupy, výlety. Ne vždycky se podařilo stanovený rozpočet dodržet: „Například když se nám naskytla možnost jet se v Bolívii podívat do pampy, lovit piraně a hledat anakondu. Po takovém výletu je pak potřeba pár dní utáhnout opasky a vyrovnat rozpočet. Já sama jsem spíš old school, ale můj přítel mě přesvědčil, že se při cestování hodí i mobilní aplikace. Poctivě všechno zaznamenával a zpětně máme přesnou představu, která země měla nejlevnější jídlo a kde se nejlevněji cestovalo místní dopravou. Po příjezdu do Asie jsme si rozpočet snížili na 600,- Kč. Vypadá to jako celkem dostatek peněz, ale počítají se do toho i zážitky, za které je někdy potřeba si připlatit.“
Z článků a fotek na blogu to vypadá, že je tahle cesta absolutní ráj, splnění všech cestovatelských snů. Zažili jste situaci, kdy jste se opravdu báli o život? A kdy Vaše maminky?
„Maminky byly určitě nejvíc nervózní před sjezdem silnice smrti v Bolívii,Yungas Road vedoucí z hlavního městaLa Paz na severovýchod doCoroica.Tam jsme ale výjimečně zainvestovali do opravdu dobrých horských kol, takže se žádné drama nekonalo. Já se bojím o život při setkání s jakýmkoliv hadem, i slepýšem. S lidmi jsme problém neměli, v celé jižní a střední Americe jsme nepotkali nikoho vyloženě zlého. Jen v Guatemale jsme se rozhodli nelézt na jednu sopku blízko města Antigua, protože tu prý vesničané číhají a přepadávají turisty s mačetami.“
Co Vás na téhle výpravě přes několik kontinentů nejvíc ohromilo?
„Z přírody to byl západ USA a jeho národní parky. Je neuvěřitelné, kolik přírodních divů se vejde na tak „malé“ území. Začne to Joshua Tree přes Grand Canyon, kousek odtud je padesátistupňové Údolí Smrti a večer vás přepadne sněhová bouře v Yosemitském národním parku. Překrásné byly také skalní propadliny cenotes s křišťálovou vodou v Mexiku. Negativně mě úplně rozhodila Sumatra, kterou jsem si představovala jako pralesní ráj tygrů a slonů. Když se u nás mluví o odlesňování a vymírání druhů, zní mi to jako nějaké vzdálené sci-fi. Přeci jenom pro nás v České republice, kde je modré nebe a laňky pijí ze studánek, je těžké představit si, že na druhém konci planety je země, kde hoří lesy, kam až dohlédnete, před domy se pálí hory plastových lahví a nebe zakrývá permanentní žlutá vrstva smogu. Ale taková je bohužel realita.“
Na blogu mimo jiné ostatním cestovatelům doporučuješ co kde ochutnat. Co nejzvláštnějšího jsi jedla a co z Česka Ti naopak chybí?
„Mangrovové červy na Filipínách a syrové maso z koně (basashi) v Japonsku. Na svoji obranu musím říct, že Japonky zase zděšeně koukaly na mě, když jsem jim řekla, že u nás jíme králíčky. A zalít to vše doporučuji Inka kolou z Peru, to chutná jako taková zvodnatělá fluorescenční žvýkačka a je hrozně návyková.
Nevím, jestli můžu dělat reklamu, ale chybí mi chleba, Granko a citrónová Poděbradka.“
Piraňa nakonec skončila na talíři.
Má tahle dovolená pevné datum, nebo skončí až dojdou peníze?
„Bývali bychom rádi vydrželi celý rok. Před drahým Japonskem jsme si ale sedli, podívali se na všechna bankovní konta a uznali, že je pomalu na čase jet domů. Přála jsem si ještě vzít to domů přes Indii, Írán a Omán, ale to si budu muset nechat na příště. Naše cesta tak vyjde na deset měsíců. V tuhle chvíli jsem cestovatelsky nabažená, ale ono se po prvním týdnu zpátky doma zase něco najde.“
Na cestě, kde jste odkázáni jeden na druhého a jste spolu 24 hodin denně, může přijít ponorková nemoc. Zažili jste situaci, kdy jste se chtěli rozdělit, skončit tuhle dobrodružnou dovolenou dřív?
„Takové to: „víš co, tak si dáme pár dní pauzu a sejdeme se v Mexico City na letišti“ nás chytlo asi třikrát, naštěstí netrvalo déle než pár hodin. Zpětně jsem se teď od kamaráda, co jsem potkala v Malajsii, dozvěděla, že se přátelé na naší rozlučkové party sázeli, jak dlouho to spolu vydržíme. Má nejlepší kamarádka prý sázela dva měsíce. Naše zasnoubení cestou asi všem vyhnalo z kapsy výhru.“
Vaše zasnoubení znamená, že se Žanda usadí a zakotví trvale v Čechách?
“Cesta nás měla naučit větší empatii s chudými lidmi, společnému plánování, jak vyjít s málem a docenit obyčejné teplo a střechu nad hlavou. To se nám, myslím, splnilo a moc rádi se vrátíme zpátky do Čech. Rodiče se mnou cestovali, co si pamatuji, takže se budu držet jejich vzoru. A dítě bude stejně tahat Čalouník. :-)“
Pokud Vás podobná cesta láká, ale nechcete vyrazit sami, můžete využít nabídku expediční agentury Zirhamia, se kterou Žanda spolupracuje a již v dubnu 2015 vyrazit na čtrnáctidenní cestu do Japonska. Pod slovem expedice si můžete představit výlet se skupinkou cca devíti dalších lidí, kteří sdílejí zájem pro danou zemi, ale nechtějí se tam vydat úplně sami. Na druhou stranu ovšem nechtějí jet s klasickou cestovkou, protože to postrádá dobrodružný ráz. Žaneta by chtěla lidem ukázat, co na Japonsku miluje, vzít je na místa, která třeba ani sama nezná a dopřát jim možnost podílet se na běhu výpravy. Informace o expedici naleznetezde.
Celou trasu Žandy a Čalouníka si můžete prohlédnout tady.
