Díra v plánu

Lidi! Nejde to! Všecka ta sláva a vědomí, že mám aspoň DESET fanoušků mi nedaj spát a chce se mi psát.
Navíc vám povim něco o mý babičce. Moje babička trpí utkvělou představou, že až její vnoučata vyrostou, budou to chytří a kultivovaní lidé. Proto chce mít z bratránka, kterej je momentálně nadšený člen Sboru dobrovolných hasičů Výsonín a budoucí starosta téže obce, zubaře (ačkoliv Zbynda by radši bagroval na stavbě:)) Druhej bratránek, sportovec Maty bude asi chudák právník :/ Omlouvám se, ale nevim přesně, čim má bejt sestra(kdyžtak mi to sem napiš), ale ekonom se babičce asi docela líbí. No a se mnou, která má problém napsat tří stránkovej refert do školy to má vymyšlený tak, že budu spisovatelka, protože sem jako malá pořád něco psala (nevim co). A když jí jedu navštívit, tak se ptá, kdy už konečně začnu něco psát :/ Načež se jí vysměju. Takže jí aspoň udělám radost takhle.

Napadlo mě, že bych mohla začít hrát takovou hru: zadat si nějakej nelehkej úkol a pak o něm v průběhu jeho plnění psát. Asi jako když sem se v 17-ti ze srandy rozhodla, že chci do Japonska a vyfotit se v Park Hyattu. To sice nějakou chvíli trvalo, ale v podstatě to nakonec byla brnkačka:D
Tentokrát mám před sebou novou výzvu. Jak sem za tu dobu zestárla a v době, co sem byla pryč, se mi minimálně 3 skvělý kamarádky usadily, tak bych taky asi chtěla manžela. Problém je v tom, že si chci vzít buď Luka Pritcharda z The Kooks nebo Sidney Crosbyho z Pittsburgu a to se momentálně jeví...jak to říct eufemisticky...nesplnitelně.
I když...

Ne, nezcvokla sem se. Ono to tak trochu souvisí s tím, o čem bych chtěla v budoucnu znovu na etapy psát.
Jak sem psala, tenhle rok bych chtěla znovu cestovat. A taky už sem byla jednou nohou v Kanadě, dokud se nevyskyt problém. Přihlásila sem se totiž na Work Experience in Canada s tim, že na půl roku pojedu makat někam do horskýho hotelu, kde:
a)naučim se geniálně anglicky
b)vydělám si nějaký peníze
c)budu mít zadara ski pass a po práci budu jezdit na prkně

Všechno šlo skvěle, vyplnila sem mrtě lejster, absolvovala první pohovor v ájině, napsala (asi dobře) test, volala do kanadský agentury, kde mě super milá paní vyzpovídala ohledně mých zkušeností a přišel mi mail, že můžu podat žádost o pracovní povolení do vysněné země. O dva dny pozdějc mi přišel další mail, že se naplnila kvóta pro udělení pracovních povolení a program se zastavuje.
Důvod sou naši Romové, co zdrhaj a místo mi vyfoukli. Já teda nejsem rasista, nikdy sem neměla žádnej problém, ale tohle je Grrrr...zvlášť když pak zas hnedka jedou domů. Nicméně se jedná s ambasádou o navýšení kvót. A je jen na mně, jestli si podám za dva a půl litru žádost a počkám jak to dopadne. Neb když to dopadne, tak ti, co budou mít odevzdáno mezi prvníma, se tam snad vejdou...
Můj podělanej optimismus mě donutil vysolit ty šílený peníze (program stál mimochodem 14 tisíc a doufám, že je kdyžtak dostanu zpátky), vyplnit žádost, sehnat během 12 hodin výpis z rejstříku trestů, 25 tisíc na účet, ofotit pas, napsat 2 motivační dopisy v AJ, zjistit, kdy se narodili rodiče- to teda fakt sorry nevim-, sehnat otevřenou letenku a pár dalších věcí a čekat. Hned po víkendu sem jela do Hradce a tam odevzadala jistojistě mezi prvníma.
Teď čekám.

Abysme se dostali k tý podstatě, jestli to vyjde, tak pojedu do Kanady a Sidney Crosby je...Kanaďan. Tentokrát je mi jasný, že jestli na konci neseženu fotku s ním, tak se mi tady děsně vytlemíte, ale svět potřebuje tragédy a vy budete mít komu fandit, když zrovna neběží v televizi mistrovství světa v hokeji:))

Dokud ale nepřijde zpráva, že se kvóta zvýšila, je to jenom takovej návrh.
Ale neb se pořád kolem dějou zajímavý věci, a než budou mý naděje definitivně pohřbený, něco napíšu.
Třeba bych vám ráda přiblížila, jak vypadá takový čundr, když se pět slepic rozhodne, že pojede...na čundr. Akorát že vzhledem k tomu, že sme si na čundr vzaly auto, lak na nehty, Bravíčko a děravej stan, není se moc čim chlubit, páč to dopadlo tak, že díky autu a jedné nepijící slepici sme ušly celkem asi tak 1 Km za tři dny (jednalo se o cestu mezi hospodama)a díky děravýmu stanu sme se zabydlely na verandě cizí chatičky uprostře divočiny. A netušim, jestli někdo z vás není pan Pátek (popřípadě Pávek- když sme jednomu jeho sousedovi lhaly, že sme příbuzný, moc sme nepochytily jméno), tak to radši nebudu moc rozmazávat.
Každopádně mě strašně překvapilo, jak sou všichni děsně překvapený, když viděj pět holek na vejletě. To jak kamarádky, tak kamarádi a cizí lidi, co sme cestou potkaly. Sakra, trochu emancipace, ne?



Sorry, jestli ste zklamaný, že už se nevěnuju Japonsku a vyměnila sem to za pubertální výlevy (ještě nevíte, o čem chci psát příště:))), ale neříkejte mi, že v Kanadě nejsou divný věci, kterejm se můžem smát! Zjistim to, ju?
Držte palce
P.S. Extra pozdrav pro Cishe: report bude zejtra;)