středa 3. března 2010

Jak sme pandili, teda fandili! na Olympiádě

Včera dávali Forresta. Forresta Gumpa. Ten k tomu taky přišel jak slepej k houslím...


Olympiáda mi vždycky připadala jako něco, co normální smrtelník prostě nezažije. A nechápala sem, jak se tam do tý arény ti lidi dostanou. A ani ve snu by mě třeba nenapadlo jet do Turína. A už vůbec ne do Vancouveru. Akorát že pak kluci jen tak mimochodem jakoby nic koupili lístky do A sekce nad naší střídačku a nejoriginálnější narozeninovej dárek, co sem si kdy dala k...ehm narozeninám, byl na světě. Taky asi nejdražší, ale za to to stálo. Sorry, sem z toho vyjetá ještě teď!

Sem si říkala, že s kariérou blogerky praštim, protože se mi solidně rozjíždí kariéra televizní a mám teď hrozně plnej diář, ale tak ten jeden post ještě napíšu, no...

Na cestu se nás vydalo osm. Sedm Čechů (=kompletní české osazenstvo Panoramy) plus chudák Švédík Toby, kterej to moc nedomyslel, takže byl potom během desetihodinovejch jízd autem překvapenej, že nám vůbec nerozumí.
Původně to vypadalo, že se cesta pěkně prodraží, protože v Invermere není imrwere žádný dost velký auto k pronajmutí, až na mikrobus. Tak že prej pojedeme mikrobusem. A že jenom pronájem bude stát každýho šílenejch 70 dolarů, bez benzínu. Uff, to je docela dost. Jenže potom sem s Metíčekm vyrazila na supertrip do Whistleru a když na první benzínce zastavil a šel čerpat, tak nějak sem se mimovolně otočila dozadu a začala počítat sedadla. Napočítala sem osm...Adrenalin se mnou šil ještě několik dnů a třetí den sem se ho zeptala, jestli nám ho pučí.


Milovanýhoj JUMBA mi můj přítel (ha!) předal v úterý v noci a se Psem a Míšou sme vstaly v čtyři ráno. Protože blbkapanda nemá mezinárodní řidičák, bylo na Psovi, aby nás dovez na kopec, kde naberem ostatní členy posádky a kluci přeberou řízení. Cesta byla klikatá, místy suchá a hodně veselá, poněvadž Metíček sice udělil pětiminutovou lekci řízení, ale neřek nám, kde má JUMBO dálkový světla. Dojely sme s akademickou půlhodinkou a nejmenovaní jedinci byli po revizi auta trošku překvapeni, že sedačku spolujezdce podpírá zezadu prkno a s dveřma se musí pořádně chlapsky zab(í)rat, abyste se dostali ven a dovnitř.

Nicméně miláček šlapal krásně až do Vancu, cestou sme obdivovali krásný okolí a podivovali se kanadský specialitě, dvoukilometrovejm vlakům. Dostat červenou na přejezdu musí bejt fakt na palici. To si pak můžete tak deset minutek dáchnout.
Do Vancu sme dorazili ve tři odpolko a ještě prodělali máááličkou ponorku a hádku, když sem já navigovala přes centrum podle mapy a Martin za mnou si myslel jak není drsnej s navigací, až na to, že byl úplně mimo a já mám přece vždycky pravdu.



Protože sem byla na přednim sedadle a jediná vlastnila okno, co se dá otevřít, uzurpovala sem vlaječku a řvali sme na kolemjedoucí Kanaďany. Našli sme hostel Jericho, kde sme natrvalo zaparkovali, Míša, Martin, Lenka a Toby se ubytovali v hostelu a dívky si z euforie udělaly hned na záchodcích tetování a Lenka vytáhla nehoráznou zásobu českobarevnejchh fandítek.


Cestou pěšky do centra sme museli přejít most klenoucí se přes False Bay a naskytla se nám podívaná, jakou sem snad ještě neviděla. Díky západu slunce a modře se zrcadlícím mrakodrapům, byl už tak překrásnej Vancouver ozářenej zvláštním fialovym světlem a dojem pohádky byl ještě zesílenej bělostnejma horama v pozadí, kde blikalo podvečerní osvětlení Cypres Hills, nedalekýho Olympijskýho střediska, kde se například jela U-rampa a skoky na lyžích. Ta krása se prostě popsat nedá, ani fotka to nevystihne. Navíc most přechází v bulvár rovně vedoucí až k moři, takže mezi horama a mostem nejsou žádný stavby a vypadá to, jakoby cesta vedla přímo do hor a ne do metropole.

Takže sme se octli v dobře známé čtvrti, protože hostel Samesun, kde sem po příletu do Kanady bydlela, byl přímo tady. A nenapadlo nás lepší místo, kde si dát pivo a jídlo než tam, protože je to nádherně útulnej a relativně levnej studentskej pajzlík. Po zhltnutí nálože fish a chips a hamburgerů a zkouknutí zlatýho Shauna Whitea a hokeje Německo x Švédsko sme vyrazili do ulic a dělali bordel, bordel dělala hlavně Lenka se svojí trubkou, jiní se špičkovali s Kanaďanama, bujaře se zdravili s krajanama a celý město bylo oblečený do národních dresů...


Canada Hockey Place, aréna s roztomilou kapacitou 16000 lidí, byla skoro plná a když sme se všichni našli, usadili se, zakulili oči a zavřeli doširoka otevřeny pusy, ozvalo se Tonight`s gonna be a good night, a my měli fakt feeling, že tonight bude good night. To, že sme seděli v sekci A nad střídačkama (ok, asi v 18. řadě...) a měli kamery a komentátory (Vojta Bernatskej ale stejně sedí někde ve studiu) přímo před náma na druhý straně, nám dodávalo naději, že bysme se třeba náááhodou dokázali vtírnou do záběru a potěšit naše maminky aspoň letmo, když už sme se Psem bohužel nedokázaly sehnat jasnou pecku sezóny, českou vlajku s nápisem NEČUMTE! Já se teda aspoň postrojila do národních barev, abych byla vidět. Sorry, dneska je to hodně narcistní a to ještě bude následovat celá přehlídka outfitů, který sem stihla během dvou dnů vystřídat.



Když sem celou rodinu před tejdnem vyzývala, ať koukaj na televizi, protože tam budu, upřímně, bylo mi jasný, že bych musela mít neuvěřitelný štěstí, aby mě mezi těma šestnácti tisícema šílenejch fanúšikov rozpoznali. Se nakonec ani nemuseli moc snažit. Chlápky od televize na protější straně arény zřejmě zaujaly moje bílé návleky se sexy bambulkami a svoje udělátka(=kamery) namířili na Psa, Lenku, Vaška a moa.

Co psát o hře? Ste to viděli sami. Já viděla na vlastní oči Jaromíra válet, jako by mu nebylo čtyřicet, ale dvacet, mexická vlna proběhla už po prvních pěti minutách, Fantomas přítomen. Šílená druhá třetina, kdy to vypadá, že nás Slováci ještě pěkně roznesou. Furt nejsme ani na tý pitomý velký obrazovce v hale, natož tak v čt:/ ... Konec druhý přestávky, s Lenkou a Anet stojíme u východu z kabin a tramtadadá! Podávám si ruku si s Tomíkem Kaberlem, blonďákem Eratem a a a Jardou Jágrem.

Blízko

Podávám...hm, no prostě dostávám od 68ičky pěsťovku do napřažený ruky:D Sem z toho hotová dalších třicet minut, takže poslední třetina uteče jako nic a je konec. Bomba. Ten zážitek už je napořád. Koukám se na mobil, tři zprávy.
Mamka: Ustroj se!!!
Teta Marťa: Měla ses svlíknou do naha, abys tam byla ještě dýl!
Hermélie:Žanet, tak sem tě konečně po tak dlouhé době viděla hlavou nahoru (mám kameru na notebooku zabudovanou vzhůru nohama, pamatujete?) Hezky si fandila.


důkaz, že nejsem jenom virtuální

Z toho se samozřejmě zhrozim a sem celej večer nervózní, protože si nejsem jistá, jestli sem se v tu chvíli, co mě zabírali, třeba nedloubala v nose...Nicméně účel splněn. Sem teď slavná, protože druhej den koukám na facebook, kamarádi mě viděli a má nejlepší kamarádka mě prosí o podpis na břicho.
Po hokuji a oslavě v hospodě následuje noc v autě se psem, páč už ste si prostě museli všimnout, že sem socka, a za hotel prostě utrácet nebudu...Pes klepe kosu.

Druhej den ještě ráno nikam nejedem. S Frantou a Vaškem máme sraz v centru u Oceanic Station, že se pudem mrknout do Olympijskýho obchodu a nakoupíme věrmle pro nejbližší. Malá nehoda (=během neohrabaného parkování a otáčení JUMBA Martinem, odřeme auto nějakýmu týpkovi) a to, že kluci sou mimoňové, zapřičiní čtyřhodinové zpoždění času odjezdu. Komu by to ale vadilo, když to znamená víc času na nákupy?!? Chudák Martin jde mezitim na policii podepisovat protokoly. Ale že sem tak hodná, tak mu slibuju koupit dres.

HAHA, fronta do Olympic Storu je asi půlkilometrová.
STOJIM. STOJIM. POSOUVÁM SE . STOJIM. SUNU SE POMALU. STOJIM. STOJIM. STOJIM. ŠOUPU. STOJIM. A už sem tam. Holky, která se mezitim odběhly podívat na Oheň, to bohužel nestihnou, ale o to víc pak čumim, když prostě ukecaj sekuriťáky u VÝCHODUa objevěj se vedle mě v obchodě O_o

Co sem koupila, je tajemství, ale vzhledem k tomu, že se tam dá platit JENOM :(( Visou a nebo hotově a já mám třicet posledních doláčů, tak to asi zas tak slavný nebude. A kdybych něco měla, tak by těch 220 dolarů šlo rozhodně na tohle:

Za koho asi Crosby hraje???

V dvě odpolko je bouračka vyřešená, Martin propuštěn, kluci nalezeni, Míša s Lenkou navráceny ze Starbucksu a můžem jet dom. Cestou navrhuju jet přes Kelownu, protože na mapě to vypadá skoro stejně daleko jako přes (mnou třikrát projetý) Kamloops a navíc jezero slibuje krásnou podívanou.

Na mnou zvolené trase není benzínka. Dochází benzín. Zastavujeme na čůrací pauze. Už si nepamatuju, proč sem se snažila otevřít zadní dveře Jumba, ale pravda je, že moje vypracované svaly pohnou s celou dodávkou a já se lekám, že není zabržděno, páč stojíme v mírným kopci. Takže skáču na sedadlo spolujezdce a natáhnu ruku k řidičovi a zatáhnu ručku. Problém je ale v tom, že ručka předtim zatažená byla a teď už není. Auto se pomalu pozpátku rozjíždí z kopce. Mnu si ruce, jak sem hezky zabrzdila a vůbec mi na pár vteřin nedochází, že sem udělala úplnej opak. V panice vyskakuju z auta a celá posádka na mě ječí, co to dělám a ať se vrátim, protože všichni ostatní seděj vzadu. Jediný co mě napadne, je držet auto zvenku za dveře. Martin má naštěstí rychlejší a logictější řešení a bleskurychle hodí šipku dopředu, aby zabrzdil. Mám docela štígro, že mi auto nepřejelo haksnu. Sranda musí bejt, takže mi všichni ještě nějakou dobu nadávaj a posmívaj se. Je tma, takže jezero není vidět. A KIDS, the way thru Kelowna is not shorter...


Tak tahle sme si zase užívali. Ještě pár novinek. Bydlim na kopci s Josém a Psem. José spí v kuchyni, já se psem se dělim o jeden mimipokojík (dobrej rozdíl oproti mý královský komnatě na Pštrosí farmě), do hospody to není třicet minut, ale jenom dvě. Do venkovní vířivky je to deset vteřin. Nádhera.

STÁLE MÁM PŘÍTELE. Heleme se! Někdo se mnou vydrží dýl než jedenáct dní! Matt je ten největší flegmatik na světě, kašle na mě na Valentýna, a já byla trochu naštvaná, ale ono je kurňa težký se zlobit na někoho, kdo vám posílá zprávy, v nichž vás oslovuje HOT STUFF a naživo vám říká HEY BABE.

Ještě nikdy v životě sem nebyla takhle na dně s penězma. Jako že bych neměla lautr nic. Až teď. Tejden s třiceti centama na účtě. Ale dneska vejplata konečně!!

V neděli se řešilo dilema, komu fandit. Prohlašuju, že fandim USA nebo Sidneymu. Místo abych luxovala a smejčila, stojim nad tývkou a řvu radostí jak tur, když USA vyrovnává. Víme jak to dopadlo, žejo? Kanaďanům sem zlato nepřála (to si neumíte představit, jak byli namachrovaný!), ale když to Crosby rozhodnul, normoš sem se dojala, byla na něj pyšná a zaslzela. Bohužel, kamarádi, myslim, že odteď budu mít větší konkurenci a plán, se kterym sem sem přijela, asi nesplnim. Von se sice krásně vyjímá na zdi vedle postele, ale když si to tak vezmu, opravdovej přítel je lepší. Plakátovýmu Sidneymu nemůžu sáhnout na zadek. Mattovi jo :P

Most přes False Bay

P.S. Mami, miluju tě!!!Hrozně!!!
Žando moje, pozdrávek vzduchem sviští za Tebou, čas se Ti krátí a Tebe mě domů vrátí. Maminka Tvoje trošku vykulená, že děti jsou příliš velké.

3 komentáře:

Jaroslav řekl(a)...

tohle bude nanejvys ot, ale minulej patek se mi povedlo konecne po roce natrefit pri nakupech na murakamiho. v polevce miso jsem zacal cist tohle pondeli odpoledne a docetl na druhej den rano. toz dobre to bylo :))

Eliska řekl(a)...

cha, tady je nekdo kandidat na jeste vetsiho autolosera nez ja se svym "mam tam zavrenej prst" sprintem!!! :DDD
a na valentyna ser, je to trapnej svatek - jestli lidi potrebujou mit urcenej konkretni den na to dokazovat si lasku (jednou za rok), tak je to docela blby;)

radobyelfka řekl(a)...

Jaro, to sem ráda, já to taky zhltla během dvou dnů. Ta pasáž, kde se zastaví čas a on stojí a přemejšlí jestli má jít na policii, je prostě skvělá. A já to vůbec vidim jako hotovej scénář k filmu, IMHO by to fungovalo perfektně bez úprav. Teď od něj vyšly Čáry a sem trochu, hm...dost zklamaná.

Elis:ty pomlč. Tys vyžrala toho nejlepšího přítele :P