Temple Basin, Craigieburn a kam po Zélandu?

"Winters end

Haiku poets announce

spring is here"

by Jim Tantillo

Jaro už tady zaklepalo na dveře pár tejdnů zpátky, všechny střediska zavřely s nástupem října, jenom dvě zůstaly ušetřený. Mt.Hutt, kde je tradičně nejdelší sezóna z celýho Zélandu, a Broken River, který přes očekávání zůstalo otevřený až do 16.týho a pak ještě otevřeli na tři dny během Labour weekend. Takže se stalo, že tuhle neděli sme byli s Lozem a asi stovkou lidí, úplně posledníma vášnivcema na australozélandskym svahu. Sníh stál sice za houby, ale pořád ho bylo dost na nějakej ten sjezd a cena byla poloviční.

Sezóna na Zélande je tímto uzavřena.

Dneska doplnim informace o dvě nový střediska. Teple Basin a Craigieburn

Temple Basin

Jak hardcore musíte bejt, abyste si užili středisko s nejextrémnějšim terénem a nejdelšími slunečnými dny v celém Canterbury? Hódně.

Převýšení: 430 metrů

Cena: 67 dolarů/dospělý

Ideální pro: začátečníci 25%,pokročilí 50%, experti 25%

Na Temple Basin taky nejspíš narazíte, pokud budete hledat nejskrytější středisko na Zélandě. Rozkládá se uprostřed jižních Alp, tři kilometry od Arthurs Pass a to vlastně mluvim jenom o parkovišti. TB je položeno vy výšce 1400 metrů a nevede k němu silnice. Ani zubačka jako v případě BR. Pokud někde stojí za to, zaplatit si jednu (nebo víc) noc v klubový chatě, je to rozhodně TB, protože se k ní musíte hodinu drápat do prudkýho svahu a nevim, kdo by to chtěl absolvovat víc dnů za sebou.

Mám ale jednu dobrou zprávu - lanovka na vaše prkna, lyže, jídlo a zavazadla existuje! Jinak by to už byla totální šílenost. My s Lozem vyrazili jenom na jeden den a o goods lift sme věděli, jenom sme nevěděli, kde ho hledat. Na parkovišti TB si všimněte mohyly u silnice, tam vyložte svoje věci, pošlete je nahoru (bacha na provozní hodiny!) a teprve pak zaparkujte. Rozhodně nenechávejte v autě nic cennýho, i když lezete nahoru jenom na den! My s Lozem sme byli trošičku blboučcí a vzali sme prkna do rukou. Goods lift sme objevili, až když sme kousek vystoupali a uviděli ho seshora.

Už se nám ale nechtělo jít zpátky ehm...asi sme bejvali měli. Krpál nahoru je v některejch místech o držku, v jednom místě se očekává, že se chytnete lana a vyšplháte asi dvacet vejškovejch metrů. Když je namrzlo, není to nic moc.Když už sme měli pocit, že to trvá moc dlouho, uviděli sme konečně chatu.TB má hlavní budovu s kuchyní a společenskou místností a druhou s ubytovnou. Spacák si každej musí přinýst svůj. Dál pak tři tow-ropes. Jeden z nich je pro začátečníky a jede celkem pomalu, takže je tak akorát na trénink. Hlavní tow není nic moc, takže hned zkraje dne doporučuju dostat se na ten úplně vlevo a užít si sníh tam. Hike kolem hlavního vrcholu trvá asi 20 minut a je fakt jenom pro ty největší extrémisty a po konzultaci s někym zkušenym. Nechcete totiž spadnou ze skály jako dva lyžaři, pro který přiletěla helikoptéra ten den, co sme tam byli my. Pozdějc odpoledne, tak kolem tří, je nejvíc fajn sníh na druhý straně, taky tam slunce svítí z celýho dne nejdéle a právě odtud je přístup do super rokle, která rozděluje celej TB na dvě části. Rokle skýtá přírodní half-pipe a pár fajn skoků a je skvělá na vyblbnutí se. U beginers tow je taky jeden Large-kick pro ty, co chtěj skákat. Z pobytu v TB se dá vyždímat asi nejvíc, protože za dobrejch sněhovejch podmínek dělaj i noční lyžování, takže za cenu 200 doláčů se tady vyspíte, projezdíte dva dny a ještě je v ceně jídlo. TB má taky na rozdíl od BR vlastní půjčovnu vybavení. Za velmi pravděpodobné situace, že nasněží přes noc, je TB prostě ráj, protože stačí jenom vylízt z chaty a dupnou do toho. Na rozdíl od jiných středisek, kde to chvíli trvá, než se dostanete k vleku.

http://www.templebasin.co.nz/

Pro všechny, co se potřebujou vybavit (oblečení i lyže/prkna), doporučuju Darfield na cestě z Christchurche k nám nahoru a tamní obchod GNOMES. V Gnomes udělaj i velkej servis nebo přiostřej hrany. A půjčej řetězy!!!

Craigieburn Valley

"Ski the Big One" myšleno freeride terén!!!

Převýšení: 600 metrů

Cena: 68 dolarů/dospělý plus otravná záloha za nutcracker

Terén: pokročilí 50%, experti 45%

Craigieburn je moje největší láska. Tohle středisko má samý pozitiva. Tři relativně v pohodě tow-ropes pro lidi, co jezděj regular (levou nohou dopředu), nejsou tak děsně prudký jako BR. Na druhou stranu, když mrzne, opravdu se jízda nedoporučuje lidem, co na tow-rope nikdy nejeli. Mrtě to klouže a vleky sou na hraně.

Craigieburn je jako obří hřiště skýtající velkou kotlinu, kapsy prašanu, prudký sjezdy mezi skalama a relativně krátký traverzy na obě strany. Rozloha freeride terénu v nejbližším dosahu je až 150 hektarů!!! K tomu připočtěte i možnost přeskočit na návštěvu do sousedního Broken River. Přístup k vlekům je taky mnohem příjemnější než u dvou předchozích areálů. Od parkoviště k prvnímu tow-rope je to asi 8 minut víceméně po rovince.

Po ránu vám každej doporučí jezdit Hamilton a Remarkables. Výšlap na Hamilton Peak (1922) je otázka 15 minut. Lyžaři se celkem daleko dostanou aniž by museli sundávat, prknaři se projdou, ale zase maj samotný šplhání lehčí. Střed moc nedoporučuju, Guts sice vypadaj zajímavě na mapě, ale nikdy tam nebylo dost sněhu. Kolem poledne, kdy sníh povolí, horská služba většinou Remarkables zavře. V tu chvíli se pozornost všech přesouvá na Middle Basin, vpravo od vleků. Middle Basin...co o něm říct? Z horního vleku se k němu dostanete jednoduše, žádný šplhání, treverzem. Pokud ste magoři, skočte si trojitou černou, pokud ste já, nelámejte kosti a pokračujte sjezdem až do sedla a spusťte to odsud. Popřípadě dojděte až na Castle. Je to úchvatný. Hlavně když je hodně sněhu. Spusta přírodních skoků a quarter-pipe po cestě. Do Middle Basin se dá dostat i od Koroheke chaty, ale bývá to tam trochu víc rozvoraný a slunce tam svítí celej den, takže sníh není úplně ideální. Na konci Middle basin můžou lyžaři uhnout přes les po stezce zpátky k ubytovacím chatám.

Bohužel lidi na snb to maj zakázaný, aby šlápotama neničili stezku. Ale celkově se spíš vyplatí sjet až k silnici a po ní si to vyjít zpátky k prvnímu vleku. Craigieburn má taky jedno prvenství, je to jediný středisko ležící pod hranicí stromů, takže Martys (pokud není zavřenej) stojí za to vyzkoušet, protože nikde jinde na NZ si mezi stromkama nezajezdíte.

Nejotravnější věc na CV je půjčování nutrackerů za zálohu, takže při poslední jízdě dne sice sjedete až k silnici, ale stejně musíte zpátky ke kase vrátit pás. A pozor! V Kohoreke Lodge nejsou vybavený na platební karty, takže pokud si chcete dát hamburger nebo hot dog, chce to peníze. Nebo udělat cash out ráno na pokladně. Silnice vedoucí k CV je v trochu horšim stavu než ta do Broken River, takže tady spíš doporučuju stopa.

Někoho by taky mohlo napadnout vrátit nutcrackery a vzít to říčním korytem k silnici a někoho cestou dolů stopnout. Těch pár set metrů v měkoučkym sněhu je sice super, ale připravte se na půlhodinu prodírání se hustym lesem zpátky k silnici. Neříkám ale, že to nejde. Ozkoušeno na vlastní kůži.

http://www.craigieburn.co.nz/ CV nemá půjčovnu lyží ani lyžařskou školu.

No a abych dostála názvu dnešního postu...Kam po Zélandu. Plány sou následující: ještě necelý tři měsíce tady. Chci omrknout pár dalších nezimních krás zdejších. Vydržim tu do Vánoc, abych se vám mohla potutelně smát a poslat fotku z pláže. Desátýho ledna nám odlítá letadlo zpátky do Kuala Lumpur, kterýho nemám dost a strávim tam ještě další tři dny a ukážu ho Lozovi. Třináctýho ledna nasedáme na letadlo směr Indie. Už ste někdy lyžovali v Himalájích? Já taky ne a hodlám to napravit! Od druhý poloviny března mám volnej program a budu se potulovat po JV Asii. Vypadá to na Filipíny, ale sem flexibilní. Zatim to vypadá na mě, Loze (dva tejdny) a Dyndu. Snažim se ještě přesvědčit kamaráda Gjovíka. Kdbyb si kdokoliv z kamrádů chtěl v týhle době udělat vejlet a přidat se, je vítán! K dnešnímu datu má airasia promo akci na letenku do KL za 95 liber. To je fér, podle mě!

Ke konci dubna jede Panda obtěžovat Shina, takže název blogu Panda v Tokiu konečně zase bude dávat smysl.

No a po tomhle už konečně pojedu vyžrat babičkám ledničky!

Kam přijedu, tam se slaví!

Únor 2010 Kanada - Kanaďani běhaj po Panoramě nahatý a slavěj titul Olympijskejch vítězů

Květen 2010 ČR - Zrovna ten jeden rok, kdy sem na MS doma a ejhle, Rusové pláčou

Říjen 2011 Novej Zéland - Titul mistrů světa v rugby, na kterej se tady čekalo čekalo 24 let, je v kapse

Kam mám zajet příště? A kolik mám začít vybírat za tuto skromnou pomoc národům?

Mám mimochodem naprosto bizarní zážitek z předminulý noci, kdy sem měla tu čest bejt na baru a hlídat asi třicet hostů, co přišli fandit na finále NZ vs. Francie. Šéf Jason a kuchař Steve koukali na televizi, Charlotte jela někam do města a Lozovi je rugby šumák, takže sem měla restauraci na starost jenom já. Sešlo se pár hostů, pár lidí z okolí, co chtěli zažít případnou davovou euforii, tři kluci, co lezou po okolních skalách a bydlej už dva měsíce v autě (no comment) a hlavně Dan, osmnáctiletej klučina, co pracuje v Broken River a občas mi dělá fajn společnost, když je na baru prázdno.

Takže, kiwiům sem moc fandila hlavně proto, že sem chtěla vidět, jak budou slavit. Můj vztah ke sportu, kde se tři čtvrtě hrací doby (tj. asi hodinu) leží na valný hromadě a nic se nehejbe, nebudeme radši moc rozebírat. Z celýho zápasu mě suverénně nejvíc zajímá haka, pak už je to jenom šeď, v případě All Blacks, čerň s pravidlama divnějšíma než Krásné dobré ráno, Lovče a Švédská honička dohromady. V průběhu sledování mi bylo trochu divný, že při skórování nikdo nijak moc neryčel, ale ok, ne každej u nás vyvádí při gólu. Ale ono neblylo slyšet ani zádný ááách a óóch, vlastně, kdyby mezi hosty sledujícími zápas spadl na zem špendlík, bylo by to hlasitější než jejich fandění. Ve druhym poločase už sme si z toho s Danem dělali srandu, protože nám nešlo do hlavy, co to před televizí sedí za zombies. Přišla poslední minuta, All Blacks vedli o jedinej bod a furt bylo ticho. Potom All Blacks jakoby vyhráli mistrák kterým už šest tejdnů celej Zéland neuvěřitelně žije, lidi se mlčky zvedli a začali odcházet? Co co co? Vůbec sem to nepobrala. Nula emocí, nikdo ani nepísk, natož slzička dojetí. Vypadalo to, že prohravší Francouzi v televizi snad slavěj víc než lidi, co mi seděli v restauraci. V poločase sem naštěstí prodala tři soft drinky, takže obrat fakt obrovskej.

Tak tolik moje dojmy z novozélandskejch fanoušků, upřímně doufám, že ve městech to bylo jiný. Ne že by třeba ukázali nějakej prostřih na náměstí v Aucklandu (jestli tam nějaký maj). Taky komentář v rámci politický korektnosti bohužel naprosto suchej. Žádný otvírání brány se nekonalo.

Po zápase do restaurace nakráčeli rozjařený Jason a Steve, tak sme si spolu s Danem, kterej se stane Flockerem a doplní naše stavy za čtrnáct dní, dali pár panáků, pokecali a to bylo všechno.

Tak teda gratuluju

P.S. Ještě sem si všimla jedný zajímavosti. Kiwiové neříkaj "vyhrajeme", ale "All Blacks vyhrajou". Takže nějaký ty rozdíly ve vnímání sportovců tady a u nás rozhodně sou.