Girlosophy - kniha století

Je léto, stmívá se pozdě, nechce se jít spát. Všechny filmy už máme skouklý. Zabrousila sem proto onehdy na poličku s knihama, co tady nechali lidi před náma a zaujalo mě TOTO. Nejdřív sem tomu nechtěla věřit, protože přece není možný, že by si někdo takovouhle knihu koupil a platil za to. Ale možná je kradená... Musim se nicméně dneska podělit o strašnou plavbu od "spisovatelky" Anthey Paul, protože včera mi nejdřív trošku spadly čelisti a pak na třicet minut skvěle zaměstnala moje břišní svaly. Kniha obsahuje obrovské množství mouder, která pomůžou každý moderní dívce. Co věta to perla, fakt. Sama jsem aspirující spisovatelka, takže vím, jak je těžké napsat něco chytrého. Anthea mi ale teď dala naději a ukázala směr.

Podle všeho jde o bestseller, takže si tu dovolím názorně ukázat, jak napsat festovní skvost a vydělat nějakej cash.

Protože je to dívčí filosofie, nejprve musíme samozřejmě vyplýtvat dvě stránky na obrázek holčičky a definice slova Girl. Slabikujte se mnou: Nevinná moudrost. Opravdová iluze, Svěžest, Zmatená, Hravá, Nespoutaná, Připravená, Nebo ne, Malířské plátno pro život. Ok, to bysme měli.

Neboť kniha bude mít 320 stran a my máme jenom 200 fotografií mušliček, koníků, lilijí a afrických krásek, budeme potřebovat trochu textu. Nejméně dvacet dvoustran by měla zabírat hesla jako Láska, Dívka, Meditace, Sexualita, Růst a podobně, na to totiž osvícený holky letěj. Pod to všechno ještě pro jistotu jakožto definici přidáme pár superbanálních nesouvisejících kravin. Definic není nikdy dost. U LÁSKY to například může být "život" "přetéká" "plavidlo" "věčnost". To je podle mě hodně chytrý. Až moudrý.

Na stránku 15 už opravdu potřebujeme aspoň tři odstavce. Ty sice nemáme, ale tak dáme tam aspoň dva. "Duševní zdatnost. Abys přežila a uspěla, budeš muset být zdatná - duševně zdatná! Ne každý se s duševní zdatností narodí, ale každý ji může pěstovat skrze osobní disciplínu a odevzdanost. Prožívat a překonávat složitá období rozvíjí duševní zdatnost". Nic sem nevytrhla z kontextu, takhle to tam opravdu stojí. Další poučka proto je, že je úplně v pohodě, když se sousloví duševní zdatnost, ať to znamená cokoliv, nachází v každý větě aspoň třikrát. Opakování je matka moudrosti. Navíc musíme nějak zakrejt, že nemáme absolutně co říct...

Proložíme fotkou nahých dívčích zad.

Následuje krááásnej obrázek páva. Holka byla v Indii. Jako fakt drsná, tyjo. Do Indie se nedostane jen tak někdo. Strašně závidim a chci bejt multikulturní jako ona. Cajk, Tak párkrát omeleme slovo karma a mantra. "Cokoliv jsi udělala včera, ponese ovoce toho, co udeláš a čím budeš dnes (?). Toto je karma v akci. Je to doktrína, která říká, že všechno, co uděláš - dobré nebo špatné - má své následky. Svůj osud můžeš ovlivnit tím, že budeš určitým způsobem procvičovat svou svobodnou vůli ..." Né, počkej Antheo, ještě nekonči. Jakym určitym způsobem? Listuju dál. Odpověď nenacházim. O onom určitém způsobu, jak procvičovat svou svodobnou vůli už se nikde dál nepíše. Nebo to byla řečnická otázka? Ale kde je otazník? Být neurčitý a tajemný je hustý, už od dob druhýho Matrixu. A můžem si gratulovat, už máme 21 stránek!

Proložíme dvoustránkovou fotkou dívky držící kopretinu.

Stránka 24 musí bejt vizuální rozkoš. Najmeme si nedostudovanýho designéra. Ok nebudu nic hulit, když přestaneš i ty, Antheo. Drogy jsou zlé.

Fotka Holka/kytka/holka/kytka/holka/kytka

Takhle vyplníme dalších padesát stran.

Nezapomenout na ultimátní pravdu:"Na rovné cestě se nemůžeš ztratit".

A

"Buď bezstarostný jezdec.

Nebojuj proti síle zatáček.

Jdi s proudem, uvolni se, užij si scenérii.

Ale nos helmu!

Jsi na té nejdivočejší jízdě ze všech - jménem život".

Konečně strana 84 s radama o sexu, kde můžu použít tu rozkošnou fotku dvou šnečků, který sem vyfotila před třemi roky v Chorvatsku. Dva zamotaní šnečci citlivě zpodobňují pohlavní styk, nebudeme vulgární. "Miluj TO". "Respektuj TO". "Pečuj o TO"." Ochraňuj TO". Sorry, um, CO?!?

O sexu Anthea očividně nic neví, ale to je jedno, hned na následující straně u6 se obšírněji vyjadřuje k rozchodu.

"Láska je návyková. Prožívání rozchodu bolí jako čert"

Pár tipů podle Anthey:

bod2: Pij tolik vody, kolik můžeš

bod4: Nepij alkohol a neber drogy

bod6: Dobře jez (!)

bod 7: Přestěhuj se (no jasně!)

bod12: Medituj

112 - 5 odstavců a argumetace pro a proti make-upu. Spíš proti. Sme totiž vnitřně krásné a lidi, co nás souděj na základě vzhledu, jsou hloupí a bla bla bla. Poprvé nesouhlasím. Ne, to je dobrý, díky, já sem se svym peroxidem a řasenkou spokojená. Ne každej je tak strašně beautiful jako slečna spisovatelka.

OMFG! Jako fakt další obrázek kopretiny?!

Už sem z toho dost unavená. Zbejvá dopsat dvě stě stran. "Směj se dlouze, žij dlouze".

"Sny jsou také skutečné. Praktická dívka a duchovní dívka - navždy spolu. Posunuj se směrem k pozitivům. Čistá energie - to je vše, co potřebuješ". Že nejsem jediná, komu to zní trochu blbě? Na papíře to ale vypadá skvěle, tak se nad tim nebudem pozastavovat.

Dívka na obrázku tancuje.

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe

breathe...just breathe.

Ne, takhle to tam je. A to sem redakčně krátila.

Od stopadesátky nemám energii nic popisovat, ale nese se to v podobnym stylu. Poslední dvě stránky obsahujou fotky žen a popisky, co dělaj a tak podobně. Ukradeno z mého blogu. Ale já se nezlobím. Sem osvícena, naučila sem se spoustu pseudomouder a už vim, jak se teď píšou knížky! Děkuju Antheo. za měsíc vlastně taky jedu do Indie. A pak napíšu něco tak krásnýho a nápomocnýho jako Ty!

Sakra, fotka se mi nahrála naležato. No to je jedno, message je jasná: Andělé se dívají. Woe.

Jak sem lezla, přeskakovala, brodila a podlejzala

Aneb 1) O bouldrování

Tak nějak se seběhlo, že okolí Flock Fill Lodge není dokonalý jenom v zimě na lyžování, ale jakmile se oteplilo, vyklubaly se nám na svět další aktivity světového formátu!!

Naskytne-li se vám někdy šance projet se z Christchurche po Great Alpine Highway směrem k Arthurs Pass, nemáte šanci minout úžasně vypadající Castle Hill balvany. Tam prosím pěkně zastavit!!

Castle Hill a Flock Hill se nachází na žebříčku nejoblíbenějších míst k bouldrování a lezení po skalách na světě a pokud je pěkný počasí, což je celkem možný, Castle Hill skýtá boží zábavu na celé odpoledne. A to ani nemusíte bejt namakaný pavouci, co se přilepěj na skálu a lezou i hlavou dolů. Balvanů, prolejzaček a stěn je tu spousta, no, zábava pro každýho. Flock Hill je na tom ještě lip, protože je to oblíbený navštěvovaný místo díky tomu, že se tu v roce 2006 točila první Narnie (myslim tu epickou závěrečnou scénu boje, kdy proti sobě stojí čtyři děti se lvem a pět minotaurů-nebo-co-to-je se sekyrama). Skálolezci z Čech by si měli šupem otevřít tenhle odkaz, kde si o místním ráji můžou počíst se vším všudy.

Co mě dřív trochu zaráželo (ale už sem si zvykla), sou kvanta sportovních nadšenců, co tady kempujou třeba měsíc nebo dva, aby si to jako pořádně užili. Měli sme tady kluka, co dva měsíce žil v autě u Craigieburn shelter, což je užitečný kempovací místo, kde se sice platí poplatek 6 dolarů za noc, ovšem protože je to v přírodě, je šance, že vás celkem dlouho nikdo neskásne. Tenhle Greg den co den vyrážel se svojí matrací na Castle Hill a jednou tejdně se k nám přišel osprchovat a najíst. DVA MĚSÍCE. To už o magičnosti a potenciálu celýho místa dost vypovídá...

Pro ty, co si vygooglili bouldrování na Zélandu a omylem třeba našli žandupandu a z předchozích článků nevěděj, kde pracuju, mám trochu info o ubytku u nás. Protože nejbližší vesnice od Castle Hill je maličkej Springfield, doporučuju nakoupit potraviny už tam, protože následujících 80 kilometrů je pustina a MY! Flock Hill Lodge je od skal ovšem jenom deset kilometrů, tudíž je tu vítanej každej, kdo si chce na chvíli vyměnit kempování v lese za pohodlíčko.

Za kempování se platí 15 dolarů a můžete se osprchovat, uvařit si ve vybavený kuchyni, vyprat si, zalogovat se na internet a večer se sejít s ostatníma baťůžkářema ve společenský místnosti s krbem. Nebo přijít do restaurace na kuřecí hamburger. Druhá možnost je nekempovat, ale vyspat se v backpackers, což přijde na 31 dolarů, pokud máte svůj spacák. Jinak na 36 s povlečenim.

Tak, tolik reklama.

Protože při googlení se ukázalo, že sem první Čech píšící o Flock Hillu, dovolim si taky pozvat kohokoliv jedoucího po Velké Alpské Dálnici do Flock Hill restaurace, zvlášt pokud je čtvrtek, kdy dostanete super jídlo (někdy dokonce uvačený Lozíčkem) a půllitr piva za 15 dolarů (to je tady na NZ dost dobrej deal).

Přístup na Flock Hill, kterej je údajně ještě lepší, ale to sem ještě neprozkoumala, je tak trochu omezenej. Protože se Flock Hill rozkládá na pozemku naší farmy, je nutný povolení, který se obstará u nás na baru. Majitel farmy Richie by určitě nebyl moc nadšenej, kdyby někoho chytnul, jak se mu potuluje po okolí. S povolenim, který nic nestojí, to ovšem jde. Jediná výjimka je v období tzv. lambingu, kdy se roděj kůzlááátka. To většinou začíná v litopadu a končí první týden v prosinci. Takže už za tejden. Boulderování na žulovejch skalách Flock Hillu je pokládáno za nejlepší na celičkym Zélandě, takže pokud ste zapálený, rozhodně to stojí za prozkoumání.

2) O jeskyňářství

Jako malá (a pak i docela velká) sem jezdila na tábor. Rok co rok, tejden nebo dva v Jůlinčině údolí bylo to nejlepší z celýho roku. Od sedmi let až do dvaadvaceti sem ani jednou nevynechala. Poodhrnu vám tu roušku tajemství, která obestírá, jak se ze mě stal dobrodruh. Nemůžete se mi divit, když mě v dětství formovaly bizarní questy, který pro nás přichystali naši vlastní otcové, a které například obnášely nacpat družstvo dvanáctiletejch dětí v noci do auta, na hlavu jim hodit deky, odvízt deset kiláků od tábora a říct nám, že se máme druhej den dostat zpátky, ale nesmíme po silnicích :D K tomu nám na záda každýmu připíchli písmenka tvořící určitý slovo a byli sme varováni, že ostatní družstva ho nesměj odhalit. Tudíž se pak z bojovky vyklubala situace, kdy se nějakym omylem na xx kilometrech čtverečných potkala dvě družstva uprostřed pole, načež všichni museli zalehnout a plazit se kolem nepřátel po zádech. Ehm.

Ale proč o tom teďka píšu... Celá ta léta kolovala po táboře legenda o tajemné šachtě nedaleko tábora, o který vlastně nikdo, včetně dospělých, nevěděl, kde je. Měli sme jakž takž povědomí o tom, kde by měla bejt, ale protože to kdysi byla jenom průzkumná šachta pro těžbu uhlí, který se nepotvrdilo, byla zakryta a zapomenuta. Když mi bylo dvacet jedna (po čtrnácti letech), spolu s kamarádama z dětsví sme šachtu objevili. Tušim, že to byl Smíšek, kdo první odkryl nenápadnou hromadu prken, listí a větví a nám se naskyt pohled na díru v zemi 1m krát 0.5m, no prostě akorát tak aby se člověk proplazil do černý tmy pod ním. Nedokážete si představit naše nadšení. Do díry sme všichni vlezli a šíleně se poplavili nad kilometr dlouhou chodbou v podzemí.

Myslela sem si, že nemůže bejt nic víc cool než to.

Pardón, ale včera byl adrenalinový zážitek přebit!

Sedm kilásků od Flock Hillu narazíte v jednom zákrutu silnice na odpočívadlo nesoucí název Cave Stream Scenic Reserve. Pokud není zrovna strašně hnusně nebo neprší, tohle je něco, co nesmíte minout.

S Lozem sme si počkali, až bude pěkný počasí a konečně včera se naskytly bezva podmínky. Přímo pod Flock Hillem se řeka Broken River na 340 metrech zakousla do podzemí a během tisíců let nebo co já vim, už sem vám sakra říkala, že nejsem geolog! vytvořila úzkou dlouhou jeskyni, která se dá celá prolízt. Protože jeskyní protýká říčka, je nutný se celou cestu brodit. V některejch místech je voda až po prsa. Na obrázku cesta k jeskyni, na pozadí Flock Hill. Vyfoceno v zimě.

Nasunuli sme se teda do termoprádla, já přes něj hodila ještě nějakej vymazlenej outfit, abych byla i v podzemí in, nasadila čelovku a snowboardový rukavice a s Lozem sme vstoupili do jeskyně a vydali se proti proudu, protože to je mnohem lepší a jednodušší než jít po proudu. Už na začátku nám byla voda po kotníčky. Studilo to, ano, neb je to voda z hor. Po třech metrech už sme museli skočit do vody celí, hladina stoupla k prsům a sranda začala. Bohužel sem nevěděla, jak to tam bude vypadat, takže sem se neodvážila vzít s sebou foťák, ale protože mě v prosinci navštívěj kamarádi Neterdovi, budu jim tenhle zážitek rozhodně muset zprostředkovat a fotky dodám.

Jakmile sme si zvykli na vodu, už nás ani nestudila, naopak mi bylo celou dobu slušný teplo. Cesta podzemím trvala asi čtyřicet minut s tim, že sme samozřejmě vlezli do každý slepý odbočky a jeskyně. Nejlepší byly ty, který tvořily Ú, takže sem si udělala před Lozem náskok, vlezla do chodby, zhasla baterku, vylezla na druhý straně, obešla Loze a pak na něj zezadu bafala.

Po většinu cesty byla voda maximálně po kolena, ale asi dvakrát sme museli vylízt hodně úzkej vodopád s prudkym protiproudem, takže sme si museli pomáhat. Někde byla jeskyně dva metry široká, někdy jenom čtyřicet cenťáků. Udivilo mě, kolik světla moje čelovka vydávala. Protože jeskyně je celá z žuly, která je dost světlá, světlo se od stěn hezky odráželo, takže bylo vidět všechno. VŠECHNO!

Na konci nás čekal poslední dvoumetrovej vodopád a schůdky zabudovaný do skály. Jak sem tak lezla, uviděla sem ve vodě pod sebou červený světlo. Nedalo mi to, vrátila sem se a s Lozem sme se shodli, že tam někomu spadla čelovka. Voda nám byla do pasu a pěkně se to tam vířilo a světlo blikalo, takže lovení světýlka nám zabralo asi deset minut. Už nám bylo jedno, že sme celý morký, tak sme se začali potápět. Teď je mi líto, že sme světýlko vylovili, páč už s nim nebudete mít zábavu vy, až tam polezete :(

Když sme vylejzali, ani se mi nechtělo ven. Ale sluníčko svítilo, tak sme se svlíkli do plavek a chvíli se opalovali na parkovišti.

Fakt to bylo naprosto úžasný. Na Zélandě se mi líbí, že je všechno tak relaxed. Nevim, jestli by nám něco takovýho dovolili podniknout na vlastní pěst v Čechách. Mamíííí, tatííí až budu velká, chci bejt jeskyňář.

Dneska z nostalgie pusinku všem Jůlinkářům. Taky sem si před třemi dny v noci dala stezku odvahy, byli byste na mě pyšní! Loz pracoval, byla taková příjemně strašidelně větrná noc a nebyly žádný mraky a já dostala chuť připomenout si tábor. Tak sem se vydala lesem do kopce na útes, co se ční nad hotelem. Měla sem trochu strach z vačic. Že mně vydrápou oči nebo tak nějak. To mi říkala Harieta. Ale zvládla sem to! Bohužel tam na mě nečekala svíčka s talismanem, tak sem aspoň pod lavičku schovala víčko od pivka jako důkaz, že sem tam došla.

Jojo, takové bylo mé dětství...

Východní pobřeží a Palačinky

Další krásy Zélandu teď a tady!

Už dlouho sem měla chuť naložit se do horký vody. Naložit, protože doma máme jenom sprchu. Do horký, protože i na jižnim ostrově se najde pár termálů. A vody, protože...je morká a příjemná.

Asi nejnavštěvovanější oblast horkých pramenů je v okolí Lewis Pass. Konkrétně Hanmer Springs je fakt populární. Jako jo, sice je to asi hezký, ale jak to popsal Michal, je to celý betonový a příště by si to asi rozmyslel. Udělala sem malej průzkum a zabodla prst do mapy nedaleko Lewiss Pass s názvem Maruia Sprigs. To springs mi jaksi napovědělo, co by tam mohlo bejt. Hotýlek Maruia Springs vlastněj japonští majitelé a udělali z něho japonské onsen! Horké lázně. Dostali sme dva dny volna, vyčasilo se a bylo načase pohrozit Lozovi výletem.

Ve středu sme teda vyrazili. Mimochodem sme už před pár týdny prodali Sherpu, takže sme postaru nacpali matraci a peřinu (fajnovky!) do Lozandy (Toyota Corona). Pokaždý, když jedeme do města, je to Christchurch, takže bylo celkem osvěžující vypravit se tentokrát na druhou stranu, přes Arthurs Pass. Cesta nebyla moc zajímavá až do Reeftonu. Z kraje dne bylo trošku zamračeno, takže ty bohapustý prdele s padesát procent vybydlenejma domama a krávama za polorozpadlym plotem člověku na náladě nepřidaly. Možná je pro vás těžký představit si, že jistý části Zélandu nejsou úplně krásný, když do nás fotografové cpou to nejlepší, ale pravda je taková, že kdyby Zéland neměl místama tak krásnou přírodu, dívali bysme se na něj asi jako na Ukrajinu. Zemědělství, zemědělství zemědělství. Zarostlý traktory, domy v místech, kde to prostě nechápete a okolo šedivý hory. Zéland je totiž celej sopečnej, takže hory tady v Canterbury vypadaj, jakože se pomalu hroutěj, protože na nich nerostou lesy a sou pokrytý jenom takovou černou drtí, co se sype dolů. Už ale vim, proč mi to tady občas přijde tak nehostinný. Chybí mi tady červená barva! Kdekoliv. Kolem rostou leda tak žlutý bodláky a lidi na venkově nejsou úplně žhavý do nějakejch muškátů pod oknama. To si ale nestežuju, jenom konstatuju oké?

Pak sou tady totiž ty krásy! Na oběd sme zastavili v hornickym městečku Reeftonu, který nabízí vyžití v podobě výletů do šachet. Městečko vypadá zrovinka jako z nějakýho westernu, je tu všehovšudy jedna hlavní ulice s kavárničkama a obchodama. A bohužel taky OP SHOPEM (ze slova opportunity shop), což je v překladu sekáč. Mezi tim všim ošklivym harampádím mi oko spočinulo na prďáckejch Roxy džínách za dvacku. Jauje. Začínám bejt nervózní, jak to budu posílat domů.

Pak sme si sedli do jedný z kaváren a dali si kafe, kuře gordon blé do ruky a taky smažený!!! lasagne

Do Maruia Springs to je asi tak dalších 40 minut. Vstup do venkovního jezírka stojí 16 dolarů a přístup máte i do odděleného vnitřního onsen, což je klasická japonská místnost s bazénem s horkou vodou a po stěnách zrcadla, štokrlata a sprchy. Bylo tam liduprázdno, ale stejně sme se s Lozem neodhodlali porušovat japonské tradice a šli sme každej do svýho. (Když už sme u tohohle tématu, věděli ste, že v Japonsku vás v některejch případech nepustěj do věřejnejch lázní a někdy i do fitka, pokud máte tetování? Tetování totiž odjakživa patří k hlavním atributům jakuzáků a tak i když ste Evropanka s Naive tetovánim, asociaování gangsterů a tetování se tak nějak dochovalo dodnes).

Venkovní jezírko je moc pěkný, má asi čtyři oddělený části, takže poskytuje jakž takž soukromí a jeden bazének s ledovou vodou z řeky. Ne děkuji! Vodá nádherně smrdí sírou a můžete si hrát s vodníma blemcákovitejma bakteriema.

Bohužel budu muset nadšený dojmy trochu krotit, páč jakmile sme vlezli do vody, vyrojily se kolem nás desítky mušek a mít v každym oku mouchu a taky dvacet ve vlasech a tři v levym uchu není zrovna představa elegantního relaxu. Vydrželi sme ta muka asi půl hodiny. Nejspís záleží na počasí. Zima, kdy sou mouchy ještě zmrzlý nebo nenarozený, to jistí. Nebo horkej slunečnej den? My měli pod mrakem, tak si to nějak vydedukujte.

Následuje přejezd na pobřeží. Dorazili sme do Greymouthu večer a pršelo, takže sme si nejdřív dali NECHUTNOU čínu v jednom místnim take away (never more please!) a den si zpestřili naší nejmilovanější zábavou, kterou sme si vypěstovali v Blenheimu, a sice návštěvou Warehousu, což je takovej obrovskej skoro diskont obchoďák s úplně všim. Tady zásadně vyhledáváme "love section", což je oddělení s příšernejma rudejma svíčkama, srdíčkama a 3D nápisem LOVE, kterej si můžete (ale proč?) pověsit na stěnu. To fakt milujem, úplně se nad tim všim rozplýváme a máme z toho dobrej den. Vřele doporučuju hlavně cestujícím párům!!!

V Greymouthu toho moc není, takže sme se při západu slunce přesunuli do půl hoďky vzdálený Hokitiki.

Po setmění stojí za to zastavit auto u cedule Glowing Worms u silnice na začátku městečka a vlízt na lesní stezku, která vás dovede do rokle, kde v noci na skalních stěnách zářej červi. Je to asi jako byste byli ze tří stran obklopený hvězdama, akorát že na ně civíte vodorovně. Zní to slušně, že? A romantika! Už zase!

HOKITIKA

je městečko proslavený nalezištěm a zpracováním zélandskýho jadeitu, což je zelenej nefrit, jenom ne tak super cennej jako je ten správnej čínskej. Původně zdejší nefrit používali Maoři při výrobě zbraní (motyček) a pro náboženský účely. Nicméně to kiwie nezastavilo udělat si z toho o dvě stě let pozdějc pořádnej suvenýrovej byznis. Pokud si odtud neodvezete tzv. greenstone, jako byste ani nebyli. Měli sme štěstí na počasí, takže sme v centru strávili celý dopoledne obcházejíc desítky dílen, galerií a obchodů. Na obchodech v Hoki je pěkný, že sou propojený s dílnama, takže je vidět, jak se kameny brousej. Jestli někde nakoupit suvenýry a vánoční dárky, tak jedině tady, řekla sem si (nebudu svoji rodinu mučit výrobky z ovčí vlny) a jala se vybírat.

Šlo to ztuha, protože toho bylo obrovský množství a nechci přece koupit omylem přívěšek se špatnym významem. Maorský umění se mi strašně líbí, je symbolický, každej symbol má spešl význam a spoustu kudrlinek. Představu si můžete udělat tady. Výrobky z nefritu vypadaj asi takhle a ceny jdou do ticíců. Můj nejoblíbenější je rozhodně ten poslední, triple twist, značící přátelství, ale některý designy i těch ostatních sou naprosto úchvatný. Šperky se vyráběj i z jinejch surovostí, jako sou velrybí zuby, kosti, kov a černej nefrit, australskej, kterej sem si nepatriotsky vybrala pro sebe. Moje je koru, zjednodušenej symbol ještě nerozvitýho kapradí. Na kapradí sou tady oni dost ulítlí!!! O národní symbol se kapradí pere snad jenom s ptákem kiwi.

Když už sme u maorskýho umění, pěkně naturalisticky vám popíšu, jak chutně vzniká maorský tetování!

1) Vezmete mládež, která se stává dospělým

2) Na tělo mu nejdřív kostěnym dlátem vyřežete rejhy podle toho, jak má tetování vypadat

3) Dlátko ponoříte do pigmenut vyrobenýho ze spálenejch housenek

4) Ťukáním barvu přenesete do připravenejch řeznejch ran

A to sem si myslela, že moje tetování bolí! Je to sadismus největší, takže samozřejmě ten, kdo to podstoupí, je největší kápo široko daleko. Když už se řeže...pardon tetuje na tělo, většinou to bejvá celá rodinná hostorie a pokreje tak půlku těla. No a vemte si, že nejposvátnější část těla je podle maorů hlava...

Hoki je úplně kouzelný, na západní straně oceán s pěknou pláž, na východě se tyčej Alpy. Tam bydlim já.

A teď konečně ty palačinky...Krátce po poledni sme zase nasedli do Lozandy a trošku neekonomicky se vrátili do Greymouthu a pokračovali po pobřeží na sever k městečku Punakaiki. Teď nevim, co je krásnější, jet za slunečnýho dne po pobřeží u Kaikoury na východě nebo po pobřeží západnim. Silnice z Greym. do Punakaiki je každopádně jednou z top 10 nejhezčích scénickejch silnic na světě. Souhlas. Tak nějak sme nevěděli, co od palačinkovejch skal čekat, prostě sem věděla, že tam jezděj zájezdy turistů, takže to asi bude zajímavý. Je to teda tak, že u Punakaiki vznikly nějakym divnym zvětráváním a mořeskejma pochodama fakt zvláštní úkazy, který zatim nikdo nevysvětlil. Asi tady nemá cenu, abych se pokoušela o výklad. Přece jenom sem kryptozoolog a ne nějakej geolog... Palačinky viz úvodní fotka nebo FB.

Protože sem vlastně kryptozoolog zabývající se Lochneskou a podobně, nesmim opomenou mísní urban legendu o panterovi! Zéland má velkýho strašidelnýho pantera. No není to sice moc originální, ale pokusim se ho v blízký době chytit a podat o něm hlášení.

Pak už se jelo domů. Ještě sem měla v úmyslu Shantytown aka replika zlatokopeckýho města, mezi Greymouthem a Hokitikou, ale vstup třicet dolarů byl silnej argument, neb v jakoby western městečku už sem stejně byla v Čechách.

Tak to bude pro dnešek vše, sem ráda, že ste se nechali opět poučit a jeden suvenýr pro toho z vás, kdo mi napíše, na čem by si nejvíc pochutnal na Festivalu divokého jídla, který se koná každým rokem v Hokitice. Jestli někdo napíše koňské sperma, bude z losování vyloučen :P Uzávěrka za tejden.

Kia mākona