Jak sem lezla, přeskakovala, brodila a podlejzala

Aneb 1) O bouldrování

Tak nějak se seběhlo, že okolí Flock Fill Lodge není dokonalý jenom v zimě na lyžování, ale jakmile se oteplilo, vyklubaly se nám na svět další aktivity světového formátu!!

Naskytne-li se vám někdy šance projet se z Christchurche po Great Alpine Highway směrem k Arthurs Pass, nemáte šanci minout úžasně vypadající Castle Hill balvany. Tam prosím pěkně zastavit!!

Castle Hill a Flock Hill se nachází na žebříčku nejoblíbenějších míst k bouldrování a lezení po skalách na světě a pokud je pěkný počasí, což je celkem možný, Castle Hill skýtá boží zábavu na celé odpoledne. A to ani nemusíte bejt namakaný pavouci, co se přilepěj na skálu a lezou i hlavou dolů. Balvanů, prolejzaček a stěn je tu spousta, no, zábava pro každýho. Flock Hill je na tom ještě lip, protože je to oblíbený navštěvovaný místo díky tomu, že se tu v roce 2006 točila první Narnie (myslim tu epickou závěrečnou scénu boje, kdy proti sobě stojí čtyři děti se lvem a pět minotaurů-nebo-co-to-je se sekyrama). Skálolezci z Čech by si měli šupem otevřít tenhle odkaz, kde si o místním ráji můžou počíst se vším všudy.

Co mě dřív trochu zaráželo (ale už sem si zvykla), sou kvanta sportovních nadšenců, co tady kempujou třeba měsíc nebo dva, aby si to jako pořádně užili. Měli sme tady kluka, co dva měsíce žil v autě u Craigieburn shelter, což je užitečný kempovací místo, kde se sice platí poplatek 6 dolarů za noc, ovšem protože je to v přírodě, je šance, že vás celkem dlouho nikdo neskásne. Tenhle Greg den co den vyrážel se svojí matrací na Castle Hill a jednou tejdně se k nám přišel osprchovat a najíst. DVA MĚSÍCE. To už o magičnosti a potenciálu celýho místa dost vypovídá...

Pro ty, co si vygooglili bouldrování na Zélandu a omylem třeba našli žandupandu a z předchozích článků nevěděj, kde pracuju, mám trochu info o ubytku u nás. Protože nejbližší vesnice od Castle Hill je maličkej Springfield, doporučuju nakoupit potraviny už tam, protože následujících 80 kilometrů je pustina a MY! Flock Hill Lodge je od skal ovšem jenom deset kilometrů, tudíž je tu vítanej každej, kdo si chce na chvíli vyměnit kempování v lese za pohodlíčko.

Za kempování se platí 15 dolarů a můžete se osprchovat, uvařit si ve vybavený kuchyni, vyprat si, zalogovat se na internet a večer se sejít s ostatníma baťůžkářema ve společenský místnosti s krbem. Nebo přijít do restaurace na kuřecí hamburger. Druhá možnost je nekempovat, ale vyspat se v backpackers, což přijde na 31 dolarů, pokud máte svůj spacák. Jinak na 36 s povlečenim.

Tak, tolik reklama.

Protože při googlení se ukázalo, že sem první Čech píšící o Flock Hillu, dovolim si taky pozvat kohokoliv jedoucího po Velké Alpské Dálnici do Flock Hill restaurace, zvlášt pokud je čtvrtek, kdy dostanete super jídlo (někdy dokonce uvačený Lozíčkem) a půllitr piva za 15 dolarů (to je tady na NZ dost dobrej deal).

Přístup na Flock Hill, kterej je údajně ještě lepší, ale to sem ještě neprozkoumala, je tak trochu omezenej. Protože se Flock Hill rozkládá na pozemku naší farmy, je nutný povolení, který se obstará u nás na baru. Majitel farmy Richie by určitě nebyl moc nadšenej, kdyby někoho chytnul, jak se mu potuluje po okolí. S povolenim, který nic nestojí, to ovšem jde. Jediná výjimka je v období tzv. lambingu, kdy se roděj kůzlááátka. To většinou začíná v litopadu a končí první týden v prosinci. Takže už za tejden. Boulderování na žulovejch skalách Flock Hillu je pokládáno za nejlepší na celičkym Zélandě, takže pokud ste zapálený, rozhodně to stojí za prozkoumání.

2) O jeskyňářství

Jako malá (a pak i docela velká) sem jezdila na tábor. Rok co rok, tejden nebo dva v Jůlinčině údolí bylo to nejlepší z celýho roku. Od sedmi let až do dvaadvaceti sem ani jednou nevynechala. Poodhrnu vám tu roušku tajemství, která obestírá, jak se ze mě stal dobrodruh. Nemůžete se mi divit, když mě v dětství formovaly bizarní questy, který pro nás přichystali naši vlastní otcové, a které například obnášely nacpat družstvo dvanáctiletejch dětí v noci do auta, na hlavu jim hodit deky, odvízt deset kiláků od tábora a říct nám, že se máme druhej den dostat zpátky, ale nesmíme po silnicích :D K tomu nám na záda každýmu připíchli písmenka tvořící určitý slovo a byli sme varováni, že ostatní družstva ho nesměj odhalit. Tudíž se pak z bojovky vyklubala situace, kdy se nějakym omylem na xx kilometrech čtverečných potkala dvě družstva uprostřed pole, načež všichni museli zalehnout a plazit se kolem nepřátel po zádech. Ehm.

Ale proč o tom teďka píšu... Celá ta léta kolovala po táboře legenda o tajemné šachtě nedaleko tábora, o který vlastně nikdo, včetně dospělých, nevěděl, kde je. Měli sme jakž takž povědomí o tom, kde by měla bejt, ale protože to kdysi byla jenom průzkumná šachta pro těžbu uhlí, který se nepotvrdilo, byla zakryta a zapomenuta. Když mi bylo dvacet jedna (po čtrnácti letech), spolu s kamarádama z dětsví sme šachtu objevili. Tušim, že to byl Smíšek, kdo první odkryl nenápadnou hromadu prken, listí a větví a nám se naskyt pohled na díru v zemi 1m krát 0.5m, no prostě akorát tak aby se člověk proplazil do černý tmy pod ním. Nedokážete si představit naše nadšení. Do díry sme všichni vlezli a šíleně se poplavili nad kilometr dlouhou chodbou v podzemí.

Myslela sem si, že nemůže bejt nic víc cool než to.

Pardón, ale včera byl adrenalinový zážitek přebit!

Sedm kilásků od Flock Hillu narazíte v jednom zákrutu silnice na odpočívadlo nesoucí název Cave Stream Scenic Reserve. Pokud není zrovna strašně hnusně nebo neprší, tohle je něco, co nesmíte minout.

S Lozem sme si počkali, až bude pěkný počasí a konečně včera se naskytly bezva podmínky. Přímo pod Flock Hillem se řeka Broken River na 340 metrech zakousla do podzemí a během tisíců let nebo co já vim, už sem vám sakra říkala, že nejsem geolog! vytvořila úzkou dlouhou jeskyni, která se dá celá prolízt. Protože jeskyní protýká říčka, je nutný se celou cestu brodit. V některejch místech je voda až po prsa. Na obrázku cesta k jeskyni, na pozadí Flock Hill. Vyfoceno v zimě.

Nasunuli sme se teda do termoprádla, já přes něj hodila ještě nějakej vymazlenej outfit, abych byla i v podzemí in, nasadila čelovku a snowboardový rukavice a s Lozem sme vstoupili do jeskyně a vydali se proti proudu, protože to je mnohem lepší a jednodušší než jít po proudu. Už na začátku nám byla voda po kotníčky. Studilo to, ano, neb je to voda z hor. Po třech metrech už sme museli skočit do vody celí, hladina stoupla k prsům a sranda začala. Bohužel sem nevěděla, jak to tam bude vypadat, takže sem se neodvážila vzít s sebou foťák, ale protože mě v prosinci navštívěj kamarádi Neterdovi, budu jim tenhle zážitek rozhodně muset zprostředkovat a fotky dodám.

Jakmile sme si zvykli na vodu, už nás ani nestudila, naopak mi bylo celou dobu slušný teplo. Cesta podzemím trvala asi čtyřicet minut s tim, že sme samozřejmě vlezli do každý slepý odbočky a jeskyně. Nejlepší byly ty, který tvořily Ú, takže sem si udělala před Lozem náskok, vlezla do chodby, zhasla baterku, vylezla na druhý straně, obešla Loze a pak na něj zezadu bafala.

Po většinu cesty byla voda maximálně po kolena, ale asi dvakrát sme museli vylízt hodně úzkej vodopád s prudkym protiproudem, takže sme si museli pomáhat. Někde byla jeskyně dva metry široká, někdy jenom čtyřicet cenťáků. Udivilo mě, kolik světla moje čelovka vydávala. Protože jeskyně je celá z žuly, která je dost světlá, světlo se od stěn hezky odráželo, takže bylo vidět všechno. VŠECHNO!

Na konci nás čekal poslední dvoumetrovej vodopád a schůdky zabudovaný do skály. Jak sem tak lezla, uviděla sem ve vodě pod sebou červený světlo. Nedalo mi to, vrátila sem se a s Lozem sme se shodli, že tam někomu spadla čelovka. Voda nám byla do pasu a pěkně se to tam vířilo a světlo blikalo, takže lovení světýlka nám zabralo asi deset minut. Už nám bylo jedno, že sme celý morký, tak sme se začali potápět. Teď je mi líto, že sme světýlko vylovili, páč už s nim nebudete mít zábavu vy, až tam polezete :(

Když sme vylejzali, ani se mi nechtělo ven. Ale sluníčko svítilo, tak sme se svlíkli do plavek a chvíli se opalovali na parkovišti.

Fakt to bylo naprosto úžasný. Na Zélandě se mi líbí, že je všechno tak relaxed. Nevim, jestli by nám něco takovýho dovolili podniknout na vlastní pěst v Čechách. Mamíííí, tatííí až budu velká, chci bejt jeskyňář.

Dneska z nostalgie pusinku všem Jůlinkářům. Taky sem si před třemi dny v noci dala stezku odvahy, byli byste na mě pyšní! Loz pracoval, byla taková příjemně strašidelně větrná noc a nebyly žádný mraky a já dostala chuť připomenout si tábor. Tak sem se vydala lesem do kopce na útes, co se ční nad hotelem. Měla sem trochu strach z vačic. Že mně vydrápou oči nebo tak nějak. To mi říkala Harieta. Ale zvládla sem to! Bohužel tam na mě nečekala svíčka s talismanem, tak sem aspoň pod lavičku schovala víčko od pivka jako důkaz, že sem tam došla.

Jojo, takové bylo mé dětství...