9. ledna sem se rozloučila s Flock Hillem a celkem nerada i s fajn partou lidí, co se tam začala konečně formova. Jess (samozřejmě čteme Džis) mi koupila gin, zavolaly sme Danovi a Milly, ať naklušou na bar, kde seděla partička Britů-horolezců, a poprvé za celou dobu na Zélandě sem kalila. Kalili sme všichni fakt dobře, až sme se ve tři ráno ocitli v Danově nedodělanym vanu s náhonem na všechny čtyři, kterak nás Dan veze po louce na nějakou horu. Nápad otevřít za jízdy zadní dveře kufru byl přivítán nadšením. Podobně jako nápad ve čtyři ráno hrát na hamouna se sáčkem čínských nudlí a poté projít jeskyní bez baterky.
10. ledna přiletěl Loz z pohřbu nejlepšího kamaráda a potkali sme se na letišti v Christchurchi, odkud nám za pár hodin odletělo letadlo do Kuala Lumpur. O KL už sem psala, tak to nebudem rozpitvávat. Trochu se to tentokrát lišilo v tom, že sme dělali takový ty trapný věci, co dělaj páry, jako je kupříkladu návštěva akvária. Ale měli tam žůžo žraloky a zrovna sme stihli jejich krmení! 
Taky sme s Lozem podstoupili masáž rybičkami. Ty mrňavý hrozně lechtaly a ty velký byly zas skoro tak velký jako moje chodidlo, takže to jejich ožužlávání bylo celkem hororový. Dynda by to nedala, ta se při koupání v rybníce zásadně nejvíc bojí, že jí kapr ožužlá palec. Jako vždy sme spaly v Backpackers Trvavelers Inn v Chinatownu, kterej se chystal na čínskej novej rok, a všechno bylo krásně nazdobený.
14. ledna sem dostala po palici kulturním šokem. Dorazila sem do Indie. Nové Dilí.
Před odjezdem sem si toho spoustu načetla o podvodech, na který většinou důvěřiví turisti skákaj. Dneska to tu teda trochu oživím několika ukázkama indický vynalézavosti a prolhanosti.
Předevšim se mi teda nechtělo bejt unesená jako Chrissie, moje nejklepší kamarádka z Flock Hill Lodge. Francouzska Christelle byla v Indii asi před deseti lety a její historka o tom, jak ji a její kámošku unesli a „ubytovali“ v cizim hotelu a během tří dní vysáli jejich kreditky, mě teda nepobavila. Takže první poučka: Nevěřit nikomu, kdo vypadá moc mile.
Cesta z letiště k Main Bazar, kde sme byli ubytovaní, proběhla vesele. Místo předplacenýho taxíku sme bohužel přistoupili na nabídku našeho hostelu a nabralo nás nějaký pofiderní auto s tim, že nás to bude stát sice 500 rupií, ale zato nám nikdo nebude tvrdit, že náš hotel vyhořel a neodveze nás někam jinam. Tak sme naskočili, přijeli k dálnici, objeli dva osly na pruhu uprostřed dálnice, neustále troubili, urazili zrcátko autu vedle, zase troubili, jeli prostředkem silnice, aby se auta vešly všude okolo nás, minuli živýho slona s růžovym nápisem „welcome“ na hlavě, narazili do jednoho jdoucího týpka, kterej srážku s našim autem kvitoval zvednutym obočim, dojeli k hlavnímu bazaru, vyndali všechny batohy a tašky s prknama, přeskočili krávu ležící na ulici, obešli chlápky močící v uličce k našemu hostelu a konečně vlezli do Kuldeep Friendly Hostel.
Poučka číslo dva: Na letišti si předplaťte taxíka. Když už si ho nepředplatíte, nevěřte taxikářově historce o tom, že a)váš hotel včera spadnul b)v ulicích sou nepokoje a nedá se k hotelu projet c)že váš hotel neexistuje, ale naštěstí taxikář jeden fakt dobrej (a drahej) zná a laskavě vás tam doveze. 
Váš hotel se vší pravděpodobností pořád stojí. Výmluvy, že máte velký zavazadla nebo, že je dopravní špička, a proto to bude dražší, sou taky mimo.
Main Bazar je jedna velká turistická atrakce. Je to přesně to, co si představíte, když se řekne Indie. Prašná ulice lemovaná obchodama s překrásnýma barevnýma látkama, šperkama a rejží. Do toho spusta lidí, cyklorikšů a motorikšů a posvátnejch krav. Jediný ty krávy netrouběj. Večer sme se sčuchli s třema Australankama a šli se najíst. Protože jedna z nich, Carli, byla celkem kick ass, našla pro nás asi ten nejšílenější pajzl na světě. Vlezli sme do nejužší možný uličky, kde chlap vařil ve třech velkejch kotlích. Na dotaz, kolik za jídlo, nám odpověděl, že třicet za talíř. To se nám celkem líbilo, takže nás všech pět vlezlo do takový malý kukaně a bylo nám naservírováno kari s rejží a nan a nějaký další dobroty. Seběhli se všichni místní a se strašnym zaujetim pozorovali, jak JÍME. Pořád něco nosili, takže po chvíli už sme museli říkat ne, páč nám bylo jasný, co zkoušej. Taky že jo. Účet činil 1200 rupií a to sme se teda vzbouřili. Nejdřív nám nebyly jasný počty ála 6x200. Ind najednou jako zázrakem přestal rozumět anglicky, takže chvíli trvalo vysvětlit, že nás není šest ale pět. Nakonec sme to nějak usmlouvali na třicet za rejži a třicet za omáčku a typ nás propustil. Protože nejsem nijak zvlášť naočkovaná, držela sem svý další poučky: nejíst jídlo z ulice a to, který mi někdo podává holejma rukama. Taky bacha na lahve s vodou. Vždycky to chce prohlídnout, jestli je víčko neporušený a měl by na něm bejt ještě plastovej obal.
Do toho do vás někdo pořád něco hustí. Jestli nechci hodinky. Jestli nechci tašku se šesti proužkama, madam. Odkud sem (=jak moc sem bohatá). Choděj za váma děti s napřaženou dlaní a recitujou „money money“. Carly potřebovala koupit jízdenku na vlak na příští den, takže sme vyrazili k nádraží, kde sem si zase ověřila, jaká sem to liška mazaná, když sem si o podvodech na nádraží přečetla předem. Dorazili sme k přepážkám, kde stáli v řadě místní. Jeden fakt neodbytnej Ind přistoupí a hlásí: „Tohle je jenom přepážka pro místní, to musíte k tý pro turisty! Ale madam! Dneska je neděle, všechno je zavřený. To budete muset do turistický agentury! Ale nic si z toho nedělejte, agentura je jenom kousek. Kolik vás je? Potřebujete taxi pro pět lidí“ a už volá taxíka. A je děsně nápomocnej a milej. Taxík vás zpravidla odveze pár kilásků vedle, kde vám ve falešný agentuře prodaj pětkrát dražší lístky na vlak nebo autobus s tim, že frajer, co vás tam poslal, dostane slušnou provizi. Protože o tomhle sem slyšela, beru si Carly stranou a říkám jí, že nám kecá. Děkujeme, ale radši se ještě optáme na přepážce. Ind je uraženej. Jdeme k informacím. Cestu nám zastoupí Ind číslo dvě, ukazuje nám jakousi legitimaci, aby nám dokázal, že je místní a že všechno ví. Agresivně na nás vrčí, co chceme. „Jenom se chceme na něco zeptat na přepážce“. „To není přepážka pro cizince!“ „To je nám jedno, stejně tam jdeme“ „Musíte do turistický agentury, která je za rohem“. Kolem opět stojej místní a s kamennou tváří pozorujou, co budem dělat. Pod fousama se musej chechtat. Tenhle nás vyloženě nechce pustit a je fakt protivnej, takže je odstrčen. Na informacích nás posílaj do prvního patra, kde se rezervujou lístky. Není pravda, že vlaky nejezděj/nedaj se rezervovat na vlakovym nádraží/v neděli je zavříno a podobně. Jakkoliv mile a přesvědčivě na vás „nádražní zřízenec“ působí, je to jenom proto, že je mrtě šikovnej a vycvičenej. Na New Delhi Station místní udělaj cokoliv, aby vás odradili od kanceláře v prvnim patře.
Druhej den jenom tak couráme po bazaru a já sem v sedmym nebi, protože můžu smlouvat, což mě desně baví. Každejch usmlouvanejch dvacet rupií mi zvedá náladu, i když to znamená, že sem si nekoupila kalhoty za 60 Kč, ale jenom za 50. Už hodinu a půl se za náma plíží Nepálec, se kterym sme se dali neprozřetelně do řeči ráno. Chce nám ukázat svůj obchod. Objevili sme super restauraci, kam chodíme každý ráno na oběd. Jmenuje se to tam Diamond restaurant. Maj super dobrý lassi. Na ulici nás zastavuje pohledný mladý Ind a zve nás do svýho obchodu. Ptá se, kam cestujem. Gulmarg. Představte si tu náhodu, že on je taky z Kašmíru a rovnou z Gulmargu! Dává nám zaručený rady ohledně Šrinagaru a na nos nám věší bulíky, že taky jezdí na boardu a za 14 dní jede domů, takže se určitě potkáme. Ještě mu věříme, neb neustále opakuje, že to s náma myslí dobře. Indové vás zvláštnim způsobem dokážou donutit cejtit se provinile, protože oni jsou tak laskaví a chtěj nezištně pomoct a vy je podezříváte. Úplnou náhodou jeho rodina vlastní houseboat na slavném jezeře nedaleko Šrinagaru, což je rozhodně něco, co musíme zažít. My to s Lozem chceme podniknout až na jaře cestou domů, ale Ind nám dává „úžasnou nabídku“, noc za 1000 rupií na jednoho i se snídaní! Wow. No, ale háček je v tom, že musíme zaplatit 200 rupií předem. 200 rupií sou přece jenom 4 dolary a „co nám to udělá“… Máme taky jeho slovo! To už bystřim, protože sem, tušim, něco četla o tom, že nikdy nebookovat Srinagar houseboat předem v Dillí. Stáčim hovor na Gulmarg a ukazuje se, že borec neví, kdo je Yasin Khan. Yasina znaj v Gulmargu všichni. Loučíme se a ne, díky, houseboat nechcem. On se dá totiž jeden sehnat i za 400 rupií na noc…A tohle je teprve první Ind, co je náááhodou z Kašmíru a má tam houseboat! My narazili na čtyři.
Další vypečenci sou rikšové. Odychtli sme si jednoho, jestli nás vezme k Red Fort, asi největší památce v Dilí. Rikša ale během jízdy začal naléhat, že musíme do agentury pro vstupenky, protože přímo v Red Fort se neprodávaj. Nedokážeme mu říct, ať se de vycpat, tak teda, že jo, aspoň zjistíme, o co jim go. V agentuře do nás samozřejmě cpou, že lístky jenom u nich, nikde jinde. A něco o tom, že to musíme stihnout do půl hodiny, protože je tam nějaká přehlídka. Tomu teda tuplem nevěřim. P.S. Red Fort je v pondělí zavřená, tak sem celkem ráda, že sme si vstupenku nekoupili. Rikša mezitím ujel…
No paráda to byla, došli sme teda aspoň k nedaleký pamětihodnosti – impozantní mešitě Jamas Masjid. Pán u vchodu si mě okamžitě neoblíbil, protože nejdřív sme mu museli zaplatit 200 rupií za foťák. Potom, že sem moc sexy (to je moje teorie), takže si na sebe musim navlíct hábit, i přesto, že mám na sobě kalhoty a svetřík s dlouhym rukávem. Okolo mě procházej Evropanky a Japonky bez hábitu… A ještě chce další peníze za půjčení hábitu. Chci po něm, ať mi ukáže nějakou ceduli a odmítám zaplatit. Cedule veškerá žádná, takže vcházim na nádvoří a děláme s Lozem fotky. Načež pán opět přisupí a jestli máme (Bóže) lístek na foťák. Je děsně zklamanej, že máme a zase mě nutí platit za hábit. To už sem byla nepříjemná a pán mě normálně vykázal a něco u toho drmolil. Fakt sem si myslela, že mám utrum, ale nakonec mě jenom vyved ven, vrazil mi do ruky moje boty, který většina návštěvníků nechává před mešitou a dal mi pokoj. Vylezli sme na věž, bylo to dost adrenalinový, protože na věž se vejde asi pět lidí a nás tam bylo dvacet a schody sou jenom díra dolů. Za vstup na věž se muselo zaplatit a naštěstí sem měla štěstí, že sem byla v doprovodu muže, jinak bych si asi na věž nevylezla. Na hradbách pod věží se muselo zaplatit ještě jednou za to, že si tam můžem (musíme) položit boty. Pochybuju, že ten týpek byl oficiální. Ale co, takhle to v Indii chodí.
V Main Bazar doporučuju dvě restaurace pro večeře. Jsou to HOTEL VIVEK a EVEREST. Obě maj sezení na střeše a je tam fajn. Ceny jídla v normě, i za 200 rupií. Jakkoliv šíleně indická kultura zní, Dilí sem si celkem dost užila a vůbec by mi nevadilo zastavit se tam na pár dní cestou domů a třeba se taky podívat na ten Táj, když už.
Dneska je čtvrtek 26. Ledna. To znamená, že sem už 9 dní v Himalájích. Konkrétně v Kašmíru. Konkrétně v Gulmargu, lyžařskym středisku s nejvyšší lanovkou na světě. Bydlim ve vejšce 2700 metrů a lanovka jede do 4000. Koho by napadlo, že se dá v Himalájích lyžovat, že? Dá a ódy na Gulmarg budou následovat, jen co najdu místo s internetem. Maminko, tatínku, babičky, dědečci, bratránci, sestřičko, nebojte se o mě. Sice občas jedu lanovkou s chlapem se samopalem, ale situace tady v Gulmargu je celkem v pohodě. Ani nebydlíme v hotelu, takže teroristi by popřípadě snad naší malou chaloupku nemuseli terorizovat. Ani si nemyslim, že je tady moc teroristů, upřímně. Většina místních má bundy z osmdesátých let a lyže. Všichni místní sou děsně milí. Někdy až moc. Jedinej problém je, že momentálně hrozej laviny, takže horní stanice lanovky je zavřená, ale já mám rozum, takže do rizikových míst stejně nelezu.
NAMASTE WOE!
