Pozdní PF 2012

Pardón za odmlku, nějak nebylo do řeči...

Trochu uhnu tématicky, nevadí?

Austrálie se jeví jako dokonalá země. Maj tam zvířata, který jim všichni záviděj (koalky?), tisíce kilometrů úchvatnejch písečných pláží, minimální mzdu maj asi tak nejvyšší na světě (22 dolarů celkem újde v porovnání předevšim s Kanadou) a všichni se zdaj strašně happy a v poho. Co ale neprojde mediálnim sítem do Čech je jejich historie porušování lidských práv.

To, že si s původníma obyvatelema, aboriginals, poradili skoro stejně jako Cortez s Aztékama, jakž takž víte. Bohulibí běloši ovšem nakonec ukázali svoji laskavou tvář, přestali zabíjet a domorodcům vymezili překrásnej kus vyprahlý pouště, kde můžou v klidu (do)žít. Do 70. let 20.století byli aboriginci oficiálně považování za „zvířata“a status lidských bytostí získali jenom proto, že jejich počet klesnul tak drasticky, že kdyby zůstali evidovaní jako zvířata, stali by se ohroženym druhem a měli by moc práv!!!

Australská vláda je podle mě strašnej hnus. A snad nejsem jediná, kdo si to myslí.

Třetí den mýho pobytu v Byron Bay (před skoro deseti měsícema) sem seděla ve stanu a ehm…četla si mapu. Je mi jedno, jestli si někdo myslí, že to není koníček. Pro mě teda je! Neznám lepší pocit než mít mapu a nebát se jí použít! No a takhle sem očima cestovala od Velkýho Bariérovýho útesu přes jakejsi Ghost Town až skoro doprostřed mapy a tam narazila na propátrání-hodnej-tajemnej-název Woomera Restricted Area.

Tady je zlomek toho, co sem se dozvěděla od Loze a pak z různejch stránek.

Austrálie se jeví jako ráj nejen mně, ale i nejrůznějším uprchlíkům a každoročně k břehům přijížděj lodě s rodinama, kterejm válka vzala baráky (přinejlepším) a doufaj, že Austrálie, která je mimochodem velká jako prdel a žije v ní jenom něco přes dvojnásobek obyvatel ČR, by jim mohla pomoct. Omyl.

Uprchlíci se automaticky odvážej do internačních táborů. Ale nepředstavujte si žádnej hezkej uprchlickej tábor…V roce 2004 otřásl celou Austrálií děsnej skandál, kdy se pracovníci jednoho z nich, Woomery, sami vzbouřili a vypovídali proti svejm zaměstnavatelům. Už se prostě nemohli dívat na to, pro „civilizovanou“ zemi neuvěřitelný, porušování základních lidských práv. Woomera je zařízení v poušti, kde denní teploty šplhaj přes čtyřicítky. To už samo o sobě není úplně nejúžasnější místo, kam byste zavřeli lidi. Kapacita Woomery oficiálně činila 400 míst. V roce 2004 žilo ve Woomeře zavřenejch 1500 lidí. Včetně dětí. Podle oficiálních výpočtů byla průměrná dýlka pobytu dospělýho 4 roky, dítěte 1,5 roku. 1500 lidí mělo k dispozici 5 koupelen, panoval naprostej nedostatek léků a chyběli zaměstnanci. Za čtyři roky existence se z internačního tábora stal skoro koncentrák. Pokusy o sebevraždu byly na denním pořádku, uprchlíci drželi protestní hladovky a zašívali si pusy, oběšovali se, objevila se šikana a zneužívání a děti se bez pomoci psychiatrů skládaly. Vedení Woomery si samozřejmě nemohlo dovolit mít nějaký záporný čísla, takže se falšovaly úřední dokumenty, měnily čísla a vládní trolové dělali, že o tom nevěděj.

V roce 2004 už toho bylo moc a zaměstnanci tíhu situaci pochopitelně neunesli a začali nahlas mluvit. A tisk měl hody. Tehdy se ukázalo, k čemu sou charitativní organizace a protesty lidí se vystupňovaly, až dosáhly toho, že byla Woomera uzavřená a její „obyvatelé“ přesunuti do zařízení roztroušenejch po celý zemi.

-

O sedm let později přijela do téhle země Panda a v Melbourne se potkala s Lozovým nejlepším kamarádem z dětství, Olliem, toho času hudebníkem se startující rapovou kariérou. O Olliem toho Panda slyšela dost z Byron Bay, kde jí Loz pouštěl videa Ollieho a kytary, ale první setkání bylo stejně trochu šok. Ollie seděl na vozíčku, což jí Loz zapomněl nějak prozradit, a vesele vyprávěl, jak ho policie posprejovala slznym plynem, při nějaký demonstraci proti internačnímu táboru blízko Melbourne, odkud se podařilo přes plot utýct třem Íránskym klukům a lidi žádali, aby jim policie dovolila zůstat na svobodě a začít novej život. .

Z Ollieho se stala hvězda díky videu na místních webových zpravodajských portálech, protože vidět polici takhle tvrdě zasáhnou proti někomu na vozíčku, se nevidí často. Součástí videa je Ollie pronášejícího opravdu moc dojemnou řeč k okolo stojící ostraze.

Pak se Ollie začal vyjadřovat k politice skrz hudbu. Moc nás s Lozem mrzelo, že sme nemohli bejt přítomní na křtu jeho prvního alba.

Když vidim v televizi lidi poutající se ke stromům, většinou si pomyslim něco o bláznech. Ale 30. prosinec roku 2011 mě donutil znova přemejšlet. Přála bych si, aby si lidi uvědomili, jak úžasnej život žijeme a že starosti, jestli máme novej iPod, sou naprosto k smíchu v porovnánim s utrpením, kterym procházej další tři miliardy lidí na tomhle světě. Přála bych si, aby na sebe lidi byli hodní a nezabíjeli se. Přála bych si, aby burani nenadávali na to, že musej zaplatit doktorovi třicet korun, za vyléčení rýmy, když jejich soused trpí rakovinou a nemá naději. Přála bych si, aby lidi nebyli tak lhostejní.

Nemusíme se sami vázat ke stromům a zvedat nad hlavu protestní cedule, ale musíme si uvědomit, že kolem sou pořád lidi, co nemaj srdce z kamene a oni ty cedule za nás zvednou, a ocenit je. Kdyby nebylo lidí jako Ollie, dneska by se možná ve Woomeře tísnilo deset tisíc lidí.

R.I.P. Ollie

29. prosince 2011

je mi to moc líto...

.