Jak se boardí v Himalájích aneb prkno na batoh, hůlky do rukou a šlapat a šlapat

Hlásím se ze slavného Gulmargu po čtyřech týdnech! Armáda mě zatím neohrožuje nijak jinak než přísunem levnýho rumu. V Gulmargu to momentálně žije. Všichni už se rozkoukali, poznali a nebejt nenadálýho přísunu asi dvou stovek Rusů, všichni by se i milovali. Rusové sou tady oblíbený asi jako opice a sou taky tak stejně přívětiví a přátelští. Aby můj blog nezněl nesnášenlivě, nechám radši toho. Ale kradou foťáky a ipody.

Přesně měsíc a jeden den trvalo, než sme se dočkali DOKONALÝHO powder day, kdy byla dokonce otevřená stage II. Dnešek byl přesně ten typ dne, kdy si řeknete:“tak, právě kvůli tomuhle sem letěla dvanáct tisíc kilometrů“. Zatím to statisticky vypadá tak, že o víkendech sněží a v tejdnu to rozjíždíme. A o víkendu zase sněží. Asi poprvý se mi povedlo narazit na zimní sezónu, kdy SNĚŽÍ. Až tak, že to není příjemný. Poslední snowfall trval čtyři dny. Plán byl tak jeden dva, nasněžit třicet cenťáků. Místo toho metr. A co s tim? Akorát se tak zabořit.

Co vám nikdo neřekne o nejvýš položenym lyžařskym středisku na světě, je, že je to vlastně docela placka. Stage I. je sice obrovsky rozlehlá a jízdu v lese miluju, ale stane se, že musít jednou dvakrát sundat prkno a popojít. Čím víc se člověk drží do prava, tím je kopec strmější. Les je ale sranda, ne že ne. S Lozem sme si fakt oblíbili jedno široký říční koryto, ve kterym je spousta šutráků a klád přes který se dá skákat. Já skáču jenom decentně, ale zato už s sebou nepráskám na zem po každym hrbolu, takže pokrok by se našel.

Sedačka vás nevyveze nijak vysoko, ale pořád to stačí, aby měl člověk přístup k mrtě velkýmu terénu okolo.

Následuje horní část s devítisty metry převýšení (zpátky k mezistanici), popřípadě víc než dvěma tisícema metrů, což je pekelně dlouhá záležitost až dolů k Tangmargu. První dva tejdny sme s Lozem byli ze Stage II. celkem rozhozený, protože tady fakt končí sranda. Avalanche control se provádí na minimálním prostoru, v podstatě jenom pod lanovkou, zbytek je backcountry nejšílenějšího rázu s hrozbou lavin. Od toho sou úterky.

Každý úterý se v hotelu Pine Palace koná velká schůzka, kde hlavní ski patroler, Američan Brian, mluví o počasí, jeho vlivu na laviny, co dělat, kam nechodit, popřípadě si stěžuje na nedostatek exploziv a vysvětluje, proč že se teda nesmí nahoru a lanovka neběží. Když desátej den našho pobytu spadla ve vedlejšim údolí lavina, co POLO-zavalila sedmnáct lidí, trochu sme se lekli a čekalil než přijde velká bouřka, co shodí zbytek sněhu a bude bezpečněji. Pronajali sme si transceivery a trénujem hledání. Teď konečně přišla ta doba, kdy je sníh stabilní, takže se vydáváme do terénu víc. Všechno, co je na mapě nalevo od lanovky je ještě pořád trochu hazard, protože je to tam strmější a hřebeny sou hodně úzký, ale hike napravo od lanovky zaručuje úžasnej sníh každej den. Přechod přes Mt. Afarwat sice trvá dobrou půlhodinu a kdo má chuť na úplně hladkej prašan, musí pochodovat ještě dýl, ale všechno, Afarwat South Bowl počínaje a Khilanmarg 4 Bowl konče, je neuvěřitelnej zážitek, kdy sjíždíte HIMALÁJE a ste tam na ten sníh skoro sami.

Kdo si není jistej, kam jít, může si jednoduše zaplatit průvodce. Místní znaj terén skvěle, ale při vybírání si zjistěte, jestli má licenci a vybavení a znalosti, aby vás v případě nebezpečí mohl zachránit. Cena je většinou na celej den nebo podle počtu sjezdů, takže čím víc lidí se složí, tim líp. Skupina 6 nebo 8 je ideální. Výhoda průvodců tkví hlavně v tom, že vás vezmou dolů k silnici nebo okolních vesnic Baba-reshi, Tangmarg nebo Drang a postaraj se o taxi, který vás vyzvedne a odveze zpátky domů. Ale víte jak, nejlevnější vždycky je, najít si chytrýho kamaráda, co tu byl loni a svízt se s nim…Kromě chození (nebo spíš brodění se sněhem) si taky můžete zaplatit helikoptéru. Místní celebritka Billa Bakhshi si už několikátým rokem zve na zimu ze Zélandu partu odborníků na heliskiing. Cena je třeba v porovnání se Zélandem vyšší, ale ten Zéland je na heliskiing opravdu asi nejlevnější na světě. Další země už Gulmarg spolehlivě předbíhá v nabídce. 

No a pak máme velkou placku Kong Dori, na který stojí mezistanice, nástup na sedačku a restaurace. Tam je to trochu nudný, protože se všude musí chodit. Kongdori žije. V jediný zdejší vnitřní restauraci už doháněj svět a za obyčejnou polívku si účtujou 120 rupií (jinde je to polovina). První tejden sme jim to ještě promíjeli, páč sme nebyli rozkoukaný. Od tý doby, co sme tam seděli tři čtvrtě hodiny a číšníci nás okázale ignorovali, sme tam ale přestali chodit. Na Kong Dori, se totiž dá najít i úžasná restaurace SOFI SUNSHINE. Majitelem je Sofi, místní učitel angličtiny, kterej během zimy dělá nejlepší jehněčí kebaby na světě. Sofiho a další dvě restaurace s venkovnim sezenim (=hromada neladících plastových židlí) jsou vzdálený asi tři minutky chůze od mezistanice lanovky. Sofi nás zaujal hned první den, kdy nás jako jedinej nezačal tahat za ruce a řvát, ať si u nich sednem. Místo toho nás mile oslovil u cesty a pozval nás, ať někdy přijdem do jeho restaurace, že dělá dobrý kebaby. Sofi sunshine je super hlavně když svítí, protože jsou to fakt jenom plastový stolky a do kuchyně ke kamnům se vejdou tak tři lidi, takže když sněží, je to boj. Za hezkýho počasí si ale objednáme tradiční kašmírskou kahwu, kebab a placku parathu a sme nejvíc happy. U Sofiho ještě doporučuju paneer parathu, neboli placku se sýrem, je to úžasný.

Když už sme u pohostinství, vypsala sem pro zájemce většinu zdejších hotelů a pár poznámek, jak to vidim já a lidi, se kterýma sem mluvila. Taky sem pro svůj bloček ukořistila extramapku Gulmargu, která se jen tak nevidí a může pomoct při rozhodování, kde se ubytovat.

Hotel Heighlands Park – nejstarší a nejluxusnější hotel. Běsný ceny, takže pokud nevyděláváte statisíce, nechte si zajít chuť. HP je navíc trochu z ruky od lanovky, řekla bych. Jednorázový nápad zajít do HP na oběd skončil civěním na cifru 600 rupií na osobu a úprkem ještě než se nás stihli zeptat, co chceme jíst. Hotel má vlastní vlek. Vleček. Je trochu daleko od ostatních hotelů, takže spíš pro nepařmeny.

Grand Mumtaz – další „luxus“. Velkej moderní hotel, kterej si ale podle okouknutí nejsem schopná představit, jak vytápěj. Podle známýho, Robina, tam je kosa. Ale maj pěknou restauraci a hotel je ski-in a out. Protože je Mumtaz kousek od nás, máme skvělou představu o jejich odpadcích.

Hotel Heevan Retreat – krásnej útulnej hotel, kterej by se víc hodil do Whistleru než Gulmargu. Spousta lidí si ho moc chválí. 6000 rupií pro dva se snídaní a večeří mi připadá úměrná úrovni hotelu. Dvě minuty od lanovky. Kulečník.

Hotel Fluorescence – působí moderně, v jídelně maj velký kamna, kde je strašně příjemně, takže jestli se podobně staraj i o pokoje, nevadilo by mi tam přespat. V restauraci sou moc milí lidi, ale jídlo je někdy ne úplně dobrý. Hotel je tak střední třída, 4000 rupií mi pořád příde oproti tomu, co mám já, trochu moc.

Khaleel Palace Hotel – kousíček od lanovky. Hotel je úplně novej a vlastní ho Australan, takže to na lidi zkouší s první signální a pořádá jednou za pár týdnů Hamburger Dinner. Obsluha trochu otravná, páč si vynucuje dýško, i když z těch pěti hranolků a studený housky nejste úplně na větvi. Ale maso bylo dobrý. O ubytování sem nic neslyšela, skoro nikdo to zatím nezná, ale lobby a lounge vypadá čistě.

Hotel Pine Palace Herritage a Pine Palce Platinum - dva hotely vedle sebe se stejnym majitelem. Platinum je luxusnější. PPH je jedno z míst, kam choděj všichni na večeře a potkávat se s dalšíma lidma. Pořádaj se tu Avalanche Safety schůzky. Hotel má bar a alkohol. Úterky jsou vyhrazený pro kalby a DJ. Jídlo super, dobrý ceny. PPH asi není úplně nejklidnější místo na pobyt, ale je to prostě centrum všeho zdejšího dění. Super blízko k lanovce.

Hotel Alpine Ridge – si ukrad moje sympatie. Problémy s teplem v pokojích se víceméně týkaj celýho Gulmargu, takže beru s rezervou. ALE! Majitel je z Kašmíru, žil ovšem nějakou dobu v Británii a přesně ví, co MY chceme! AR je ukázka toho, jak se dá i v Himalájích kouzlit. Restaurace s velkym centrálnim topenim a okolo rozmístěnýma sedačkama, navíc obložená dřevem je nejútulnější prostor v celym Gulmargu. Jídlo je úžasný, jenom bohužel nikdy nemaj samosu, kterou si už měsíc snažim tvrdošíjně objednat. S Lozem se tady královksy najíme dohromady i za 250 rupií, což je nejlevnější, co sme našli, navíc bez vysokohorský přirážky!!! Na večeři doporučuju jít kolem sedmi večer s předstihem, protože jinak vám budou nutit jídlo formou bufetu. Obsluha opět úžasná. Tématický párty v AR bejvaj skvělý, lidi tančej, kouřej vodní dýmky, stojej na baru nebo kecaj na pohovkách. Tak nějak to tam miluju.

Hotel Hilltop – nejblíž ke gondole. Nízkonákladovka. Nejsem si moc jistá, jak tam maj teplo, ale sem si jistá, že se sprchujou vodou z kbelíku. No, já taky, tak co…Jeden dva týdny se tam určitě přežít dá. Dvě restaurace. Vnitřní je celkem drahá a nemaj moc jídel na výběr. Venkovní Big Bite slibuje western food, ale porce sou malý a pizza pálivá, takže pokud strádáte a potřebujete jíst „něco normálního“, nezachráněj vás.

Hotel Green Heights – další nízkonákladovka za 1200 rupií/noc. Hned vedle Hilltop. Celkem dobrá pozice, není to odtamtud moc daleko do vesnice. Počítejte s kbelíkem teplý vody.

Raja Hotel – mrňavá chatička se super levnym ubytkem za 500 rupií/noc. Majitel je free pohodář, co má rád společnost lidí ze zahraničí. Blízko k většině hotelů a dvě minuty od lanovky. Fakt pravej kašmírskej zážitek. Pokoje sem neviděla, ale jídelna je jedna lavice a stůl a vypadá, že tam lidi jedí i s kozama (což není pravda).

Bakshi Restaurant a Global Ski Lodge – obě patřej místnímu playboyovi a celebritě Billovi Bakshimu, kterej tu provozuje heli-skiing. Restaurant je přímo v centru Gulmargu, což znamená každodenní dvacetiminutový docházení k lanovce. Na druhou stranu cena 500 rupií/noc a nejvyhlášenější jídlo ve vesnici pořád láká spoustu lidí. Global má ceny kolem 1500 rupií, je o něco blíž a občas pořádá večírky s táborákem.

No a pak tu zbývá poklad v podobě tří soukromých chatek, z nichž jednu obývám já. Shanu Hut je nejvíc zastaralá, ale je nejblíž lanovce a Pine Palace, 34 dolarů/noc pro dva. Teplá voda v kbelíku, ale kamínka v pokoji. 6 dvoulůžáků. Rosewood Hut to samý, jenom pětilůžkovej. 38 dolarů/noc pro dva. No a konečně můj Falak Hut, 38 dolarů/noc pro dva. Chatky nemaj internet, ale včechny sou ski-in a out, nabízej možnost snídaní a večeří a maj vlastní správce, co sou vám pořád k dispozici.

Ještě sem slibovala informace o hašiši. Ten je všude. Alkohol se shání od armády, ale musíte mít kamaráda, co má kontakty. Rum stojí 500 rupií. Pivo ve vybraných hotelech za 200 rupií. Gulmarg je prostě na pohodu a úrovní už skoro dohání…Afriku :-)

Dneska sem si k narozeninám vybrala naprosto úžasnej kašmírskej tradiční kabátek, fotku postnu příště, protože mi ho ještě přešívaj na míru, abych bola kočka.

Ještě sem neviděla sněžnýho leoparda.

A děkuju VŠEM za přání k narozkám! Už se nějak nemůžu dočkat, až vás uvidim! Pochopila sem to dobře, že už sem u Hýsků dvojnásobná teta?!?

Čekání na sněžnýho leoparda

Je moc fajn vědět, že se nacházim v oblasti, kvůli který už skoro šedesát let bojuje Indie s Pakistánem, ale naštěstí sem chráněna atomovýma bombama, který obě strany vlastněj, takže sem v klídku… Začneme politicko-společenskym úvodem.

15. srpna 1947, v den, kdy se Indie osamostatnila od Británie, začal dlouhotrvající konflikt o území Kašmíru. Všechny pohraniční regiony Indie byly do určitý míry autonomní a směly se rozhodnout, ke kterýmu státu se připojit. Kašmír je spešl v tom, že tu žije asi 80% muslimů, takže místní maharádža chvíli váhal a zdržoval referendum. Jednou v noci se ale stalo, že Pakistánská vláda přestala čekat a poslala do Kašmíru jednotky a začala okupace. To se nelíbilo maharádžovi, takže poslal holuba (vlastně v tý době už telefon existoval) do Dilí a požádal o ozbrojenou pomoc. O dva roky později byla ustanovena demarkační linie, známá jako Linie kontroly (LOC). Tři čtvrtiny Kašmíru připadly Indii, jedna Pakistánu. Vzhledem k tomu, že Srinagar a další místa včetně Gulmargu jsou velmi oblíbená u turistů, kteří sem přivažej peníze, Pakistán rozdělení nikdy neuznal. Do toho se navíc začali montovat chudáci sami Kašmířani, kteří by vlastní stát taky úplně neodmítali. Tak se stalo, že Kašmír je už pěkných šedesát let válečnou zónou, toho času, co zde dlela Panda naštěstí mrtvou válečnou zónou. Okupace má bohužel za následek velká ztráty na životech civilistů. Střílení do protestujících teenagerů není výjimka. Asi nejvíc to tady vřelo v roce 1998, kdy Indie provedla v nedaleké provincii Radžastánu nukleární pokusy a Pakistán následoval. Ještě před pár lety byly v celku běžný teroristický útoky klidně i na turisty, vlaky, nádraží a podobně. Největší masakr se odehrál v Bombaji před třemi roky, když islamisti zabili nebo umučili 160 lidí na několika různých turistických místech během třídenního zorganizovanýho pekla. Tohle si pamatuju i já, zprávy sem četla tenkrát v Tokiu. V poslední době je klid.

„Pojedeme do Gulmargu“, řekl Loz jednoho pěkného novozélandského dne. Představa šestitýdenní dovolený v Himalájích se mi celkem líbila a nemohla sem si nechat ujít příležitost trochu posunout hranice šílenství dál. Navíc taky chci bejt teď trochu spirituální jako ta holka, co napsala tu super knížku, kterou sem tady nedávno na-nebe-vzala.

Začal rešerš a řeknu vám, že to teda byla síla, něco konkrétního o Gulmargu zjistit. Asi nejvíc nám pomohl web boardtheworld, ale bohužel byl aktualizován naposled před třemi roky, takže informace už značně zastaraly. Hlavně ty o ubytku. Minule sem vám popsala indickej blázinec, tak si asi dokážete představit, jak to tady chodí s odpovídáním na maily nebo nedejbože s webovejma stránkami jednotlivejch hotelů. Mapa dotyčnýho místa taky jaksi ještě neexistuje, aby si člověk udělal představu, co kde je, a kterej hotel je blízko gondoly. Naštěstí sem onehdá pracovala na recepci horskýho hotelu na Zélandě a pobavila se tam se spoustou lidí. Originálním algoritmem, kterýmu rozumim jenom já, sem vypočítala, že v Gulmargu byl asi tak každej třetí kiwi! Informace, jména a tipy se začaly seskupovat...

V listopadu už sme s Lozem měli jasno o ubytku, letenkách a rozpočtu. A mrtě sem se těšila jak hardcore to bude a jak o tom budu psát. Ok, takže slibovaný ubytování mělo vypadat tak, že se nebudeme sprchovat horkou vodou, ale polejvat se vodou z kbelíku a budeme bydlet v nejlevnější chatce, kde budeme po nocích s Lozem mrznout za zvuků padajícího sněhu.

DOPRAVA

17.ledna sme dorazili na letiště v Dilí a potkali tři kluky se snowboardma. Chudáci hoši čekali už třetí den jejich let do Srinagaru, jehož letiště bylo zavřený kvůli sněhu. A vyoadalo to, že se bude čekat dál. Naštestí sme nakonec měli zpoždění jenom hodinu a dorazili do Srinagaru. A čekali sme, že se naplněj historky a obřích vojenských prohlídkách, problémy s dopravou do Gulmargu, kam to údajně trvá dvě hodiny a podobně. Naprosto zbytečný obavy. Do Gulmargu se dá dostat naprosto jednoduše, autem do Tengmargu, kde se přesedne do sdílenejch taxíků s řetězama, který vás vyvezou nahoru do Gulmargu. My sme to skvěle vychytali, protože nás přistálo přesně šest snowboarďáků, takže sme ke třem Australanům přibrali ještě Rusa Andreje a složili se na na letišti předlacený auto, který stojí 1200 rupií, takže každýho cesta vyšla na 4 dolary. Ne 80, jak se nás snažili přesvědčit na různejch místech v Dilí. Měli sme tolik zavazadel, že to bylo celkem o fous, ale vešli sme se. V Tengmargu sme přesedli do Suma za 600 rupií nahoru, takže celkově mě štreka ze Srinagaru do Gulmargu vyšla na 6 dolarů. Strašný prachy prostě! A ne, cesta fakt netrvá dvě hodiny. Navzdory tomu, že poslední tři dny pořádně nasněžilo, sme byli na místě za 75 minut.

Představte si moje zděšení, když se ukázalo, že máme asi tak nejlepší ubytování na světě. Trochu nechápu, jakto, že naše ubytování v malý chatce se 4 pokojema a osobnim správcem (jak se překládá butler do čj?) a jeho pomocníkem, co sou nám 24 hodin denně k dispozici, je levnější než neosobní promrzlý hotely.

Martin a Ghani nám prosim pěkně každý ráno v sedm vlezou do pokoje a rozdělaj oheň v kamnech, abychom vstávali do teplíčka. Ve společenský místnosti si potom poprosíme o čaj s citronem (konečně! Země, kde netrvaj na mlíku do čaje), kafe a ovesnou kaši. Když přijdeme odpoledne ze svahu, oheň už zase hoří. Fakt sem dost naštvaná, páč teď vypadám jak Paris Hilton. Jako samozřejmě, má to tady trochu mouchy, Ghani se ještě nenaučil klepat, dráty od světel se tvářej tak zlověstně, že sem ještě radši nezkoušela rozsvítit a výpadky proudu sou celkem častý, ale pf, sem v Kašmíru a s timhle člověk musí počítat.

První tři dny sem lehla. Změna počasí asi byla trochu moc drsná, taky se začal ozývat žaludek nespokojenej s každodenní porcí pálivýho curry a do třetice, oni tady do těch kamen lejou nějaký strašný svinstvo, takže taky trvalo zvyknout si na smrad pálícího se benzínu.

Dneska, po necelejch třech týdnech si už dovolim tvrdit, že mám celkem přehled.

LANOVKA

Cesta ke gondole je od nás z kopce po zasněžený silnici 5 minut. Po ránu to ale nebejvá moc slast, kvůli taxíkům, davům lidí a především dvěma místům, kam místní hotely odvážej odpadky, takže se každý ráno děsim, jestli mě čeká průjezd mrakem vran, divokejch psů popřípadě rovnou opic.

Gondola je rozdělená na dvě části. Stage I. a II. První stage stojí 150 rupií (3 dolary), druhá 250 rupií (5 dolarů) a druhá je značně nepředvídatelná, takže se ještě donedávna nevyplatilo kupovat si celodenní permici, protože druhá stage nejela třeba několik dní. Stanice sou označeny takto:

G1: nástupní stanice v Gulmargu

G2: mezistanice na velký náhorní plošině, kde končí lini lesa. Stage I.

G4: horní stanice, kde končí stage II. A kvůli který, upřímně, lidi do Gulmargu jezděj. G4 jede někam do 3950 metrů a na nedalekej vrchol, Mt. Afarwat se leze asi dvacet minut.

PERMICE

Všude se dočtete, že zásadně kupovat jenom jednotlivý jízdy. Tohle pravidlo bylo otřeseno letos, v roce 2012, kdy byla otevřená zbrusu nová sedačka, která začíná v G2 a vede asi do poloviny kopce, takže ve dnech, kdy je buď moc silnej vítr nebo hrozej laviny a G4 je zavřená, nabízí prostor pro freeride v alpine terénu a hlavně možnost projít se kousek vlevo a přejet do vedlejšího údolí. Rolbování se nekoná, ale Panda z důvěrnýho zdroje zjistila, že se chystá od přístího roku, což je celkem fajn, protože nejbližší okolí G2 je velká rovina a zpátky k sedačce se musí pěšo.

Když je dobrej den, ale horní stanice zavřená, dáme s Lozem čtyři sjezdy. 4krát stage I a 4krát sedačku, takže 24 dolarů už je celkem dost a celodenní permice se vyplatí.

Když je otevřená horní stanice, normální člověk to sjede tak třikrát a má dost. V případě, že si naplánujete delší hike po hřebeni, pravděpodobně stihnete jenom jednu jízdu. V tom případě jděte do jednorázových jízdenek.

Nebyl by to Kašmír, aby to nebyl tak trochu Kocourkov. Bohužel lístek si musíte koupit pro každou stage na různých místech. Občas to teda je tak, že nejdřív musíte do ticket office, která je asi 200 metrů od samotný lanovky, pak zpátky, ukázat lístek, dojet do G2, kde vás budou opět sem tam buzerovat, ať jim ukážete lístek (?!), slízt ze schodů, dojít do další budky, která je dvacet metrů od stanice, s lístkem vylízt zpátky po schodech a konečně nasednout na stage II. No a když sjedete úplně dolů, přímo k lanovce, musíte opět zahodit lyže a dojít si do ticket office pro další jízdu. Otrava odpadá s pořízením sezónní permice, která stojí 25.000 rupií, což je asi 500 australskejch dolarů. Nám se vyplatí, protože tady budeme asi 50 dní, takže každej den nás stojí deset dolarů.

Vim, že dneska sem celkem nezajímavá, ale vážně je děsně těžký najít jakýkoliv konkrétní informace o Gulmargu, a v češtině tuplem. Takže tohle berte jako takové exkluzivní čtení, kterým hodlám přebít jeden krátkej článek na idnes-cestování a jednu krátkou zmínku na dvou náhodnejch blozích. Příště proberu jídlo, Gulmarg vesnici, bankomaty, sáňky a hašiš.

Co se týče nějakej těch osobních informací, brzo mně bude 26. Ble. S Lozem všechno v pohodičce, dneska nás zastavil jeden kašmírskej snowboarďák a oznámil nám, že sme "jeden z nejvíc cool párů tady". Zajímavý. Bydlim se šesti Australanama. Jeden z nich, Sam, je takovej strašidelnej profík, co píše pro specializovaný lyžařský časopisy. Závist. Sem největší kámo se ski patrol, hlavně s padesátiletym Shabirem. To je můj tajný zdroj. A hlavně, beru zcela vážně lavinové nebezpečí a učim se hledat zakopanej transceiver, šťouchat do něj tyčkou a hrabat lidi lopatou. (Moje čeština začíná bejt dost tragická, protože nevim, jak se beacon, probe and showel řekne česky!!!)

Na konec se chci zmínit o mým dobrým kamarádovi, Tomášovi B, kterej nedávno vydal svůj první fatasy román Ve službách republiky a já nemohla ne jeho křest. Hrdost Tome! A taky děkuju za komentáře! Kvítko mám poznamenané v deníčku a pomalu za ní putuje maorskej přívěšek. muck muck.

P.S. Nejedu domů, dokud neuvidim sněžnýho leoparda