Čekání na sněžnýho leoparda

Je moc fajn vědět, že se nacházim v oblasti, kvůli který už skoro šedesát let bojuje Indie s Pakistánem, ale naštěstí sem chráněna atomovýma bombama, který obě strany vlastněj, takže sem v klídku… Začneme politicko-společenskym úvodem.

15. srpna 1947, v den, kdy se Indie osamostatnila od Británie, začal dlouhotrvající konflikt o území Kašmíru. Všechny pohraniční regiony Indie byly do určitý míry autonomní a směly se rozhodnout, ke kterýmu státu se připojit. Kašmír je spešl v tom, že tu žije asi 80% muslimů, takže místní maharádža chvíli váhal a zdržoval referendum. Jednou v noci se ale stalo, že Pakistánská vláda přestala čekat a poslala do Kašmíru jednotky a začala okupace. To se nelíbilo maharádžovi, takže poslal holuba (vlastně v tý době už telefon existoval) do Dilí a požádal o ozbrojenou pomoc. O dva roky později byla ustanovena demarkační linie, známá jako Linie kontroly (LOC). Tři čtvrtiny Kašmíru připadly Indii, jedna Pakistánu. Vzhledem k tomu, že Srinagar a další místa včetně Gulmargu jsou velmi oblíbená u turistů, kteří sem přivažej peníze, Pakistán rozdělení nikdy neuznal. Do toho se navíc začali montovat chudáci sami Kašmířani, kteří by vlastní stát taky úplně neodmítali. Tak se stalo, že Kašmír je už pěkných šedesát let válečnou zónou, toho času, co zde dlela Panda naštěstí mrtvou válečnou zónou. Okupace má bohužel za následek velká ztráty na životech civilistů. Střílení do protestujících teenagerů není výjimka. Asi nejvíc to tady vřelo v roce 1998, kdy Indie provedla v nedaleké provincii Radžastánu nukleární pokusy a Pakistán následoval. Ještě před pár lety byly v celku běžný teroristický útoky klidně i na turisty, vlaky, nádraží a podobně. Největší masakr se odehrál v Bombaji před třemi roky, když islamisti zabili nebo umučili 160 lidí na několika různých turistických místech během třídenního zorganizovanýho pekla. Tohle si pamatuju i já, zprávy sem četla tenkrát v Tokiu. V poslední době je klid.

„Pojedeme do Gulmargu“, řekl Loz jednoho pěkného novozélandského dne. Představa šestitýdenní dovolený v Himalájích se mi celkem líbila a nemohla sem si nechat ujít příležitost trochu posunout hranice šílenství dál. Navíc taky chci bejt teď trochu spirituální jako ta holka, co napsala tu super knížku, kterou sem tady nedávno na-nebe-vzala.

Začal rešerš a řeknu vám, že to teda byla síla, něco konkrétního o Gulmargu zjistit. Asi nejvíc nám pomohl web boardtheworld, ale bohužel byl aktualizován naposled před třemi roky, takže informace už značně zastaraly. Hlavně ty o ubytku. Minule sem vám popsala indickej blázinec, tak si asi dokážete představit, jak to tady chodí s odpovídáním na maily nebo nedejbože s webovejma stránkami jednotlivejch hotelů. Mapa dotyčnýho místa taky jaksi ještě neexistuje, aby si člověk udělal představu, co kde je, a kterej hotel je blízko gondoly. Naštěstí sem onehdá pracovala na recepci horskýho hotelu na Zélandě a pobavila se tam se spoustou lidí. Originálním algoritmem, kterýmu rozumim jenom já, sem vypočítala, že v Gulmargu byl asi tak každej třetí kiwi! Informace, jména a tipy se začaly seskupovat...

V listopadu už sme s Lozem měli jasno o ubytku, letenkách a rozpočtu. A mrtě sem se těšila jak hardcore to bude a jak o tom budu psát. Ok, takže slibovaný ubytování mělo vypadat tak, že se nebudeme sprchovat horkou vodou, ale polejvat se vodou z kbelíku a budeme bydlet v nejlevnější chatce, kde budeme po nocích s Lozem mrznout za zvuků padajícího sněhu.

DOPRAVA

17.ledna sme dorazili na letiště v Dilí a potkali tři kluky se snowboardma. Chudáci hoši čekali už třetí den jejich let do Srinagaru, jehož letiště bylo zavřený kvůli sněhu. A vyoadalo to, že se bude čekat dál. Naštestí sme nakonec měli zpoždění jenom hodinu a dorazili do Srinagaru. A čekali sme, že se naplněj historky a obřích vojenských prohlídkách, problémy s dopravou do Gulmargu, kam to údajně trvá dvě hodiny a podobně. Naprosto zbytečný obavy. Do Gulmargu se dá dostat naprosto jednoduše, autem do Tengmargu, kde se přesedne do sdílenejch taxíků s řetězama, který vás vyvezou nahoru do Gulmargu. My sme to skvěle vychytali, protože nás přistálo přesně šest snowboarďáků, takže sme ke třem Australanům přibrali ještě Rusa Andreje a složili se na na letišti předlacený auto, který stojí 1200 rupií, takže každýho cesta vyšla na 4 dolary. Ne 80, jak se nás snažili přesvědčit na různejch místech v Dilí. Měli sme tolik zavazadel, že to bylo celkem o fous, ale vešli sme se. V Tengmargu sme přesedli do Suma za 600 rupií nahoru, takže celkově mě štreka ze Srinagaru do Gulmargu vyšla na 6 dolarů. Strašný prachy prostě! A ne, cesta fakt netrvá dvě hodiny. Navzdory tomu, že poslední tři dny pořádně nasněžilo, sme byli na místě za 75 minut.

Představte si moje zděšení, když se ukázalo, že máme asi tak nejlepší ubytování na světě. Trochu nechápu, jakto, že naše ubytování v malý chatce se 4 pokojema a osobnim správcem (jak se překládá butler do čj?) a jeho pomocníkem, co sou nám 24 hodin denně k dispozici, je levnější než neosobní promrzlý hotely.

Martin a Ghani nám prosim pěkně každý ráno v sedm vlezou do pokoje a rozdělaj oheň v kamnech, abychom vstávali do teplíčka. Ve společenský místnosti si potom poprosíme o čaj s citronem (konečně! Země, kde netrvaj na mlíku do čaje), kafe a ovesnou kaši. Když přijdeme odpoledne ze svahu, oheň už zase hoří. Fakt sem dost naštvaná, páč teď vypadám jak Paris Hilton. Jako samozřejmě, má to tady trochu mouchy, Ghani se ještě nenaučil klepat, dráty od světel se tvářej tak zlověstně, že sem ještě radši nezkoušela rozsvítit a výpadky proudu sou celkem častý, ale pf, sem v Kašmíru a s timhle člověk musí počítat.

První tři dny sem lehla. Změna počasí asi byla trochu moc drsná, taky se začal ozývat žaludek nespokojenej s každodenní porcí pálivýho curry a do třetice, oni tady do těch kamen lejou nějaký strašný svinstvo, takže taky trvalo zvyknout si na smrad pálícího se benzínu.

Dneska, po necelejch třech týdnech si už dovolim tvrdit, že mám celkem přehled.

LANOVKA

Cesta ke gondole je od nás z kopce po zasněžený silnici 5 minut. Po ránu to ale nebejvá moc slast, kvůli taxíkům, davům lidí a především dvěma místům, kam místní hotely odvážej odpadky, takže se každý ráno děsim, jestli mě čeká průjezd mrakem vran, divokejch psů popřípadě rovnou opic.

Gondola je rozdělená na dvě části. Stage I. a II. První stage stojí 150 rupií (3 dolary), druhá 250 rupií (5 dolarů) a druhá je značně nepředvídatelná, takže se ještě donedávna nevyplatilo kupovat si celodenní permici, protože druhá stage nejela třeba několik dní. Stanice sou označeny takto:

G1: nástupní stanice v Gulmargu

G2: mezistanice na velký náhorní plošině, kde končí lini lesa. Stage I.

G4: horní stanice, kde končí stage II. A kvůli který, upřímně, lidi do Gulmargu jezděj. G4 jede někam do 3950 metrů a na nedalekej vrchol, Mt. Afarwat se leze asi dvacet minut.

PERMICE

Všude se dočtete, že zásadně kupovat jenom jednotlivý jízdy. Tohle pravidlo bylo otřeseno letos, v roce 2012, kdy byla otevřená zbrusu nová sedačka, která začíná v G2 a vede asi do poloviny kopce, takže ve dnech, kdy je buď moc silnej vítr nebo hrozej laviny a G4 je zavřená, nabízí prostor pro freeride v alpine terénu a hlavně možnost projít se kousek vlevo a přejet do vedlejšího údolí. Rolbování se nekoná, ale Panda z důvěrnýho zdroje zjistila, že se chystá od přístího roku, což je celkem fajn, protože nejbližší okolí G2 je velká rovina a zpátky k sedačce se musí pěšo.

Když je dobrej den, ale horní stanice zavřená, dáme s Lozem čtyři sjezdy. 4krát stage I a 4krát sedačku, takže 24 dolarů už je celkem dost a celodenní permice se vyplatí.

Když je otevřená horní stanice, normální člověk to sjede tak třikrát a má dost. V případě, že si naplánujete delší hike po hřebeni, pravděpodobně stihnete jenom jednu jízdu. V tom případě jděte do jednorázových jízdenek.

Nebyl by to Kašmír, aby to nebyl tak trochu Kocourkov. Bohužel lístek si musíte koupit pro každou stage na různých místech. Občas to teda je tak, že nejdřív musíte do ticket office, která je asi 200 metrů od samotný lanovky, pak zpátky, ukázat lístek, dojet do G2, kde vás budou opět sem tam buzerovat, ať jim ukážete lístek (?!), slízt ze schodů, dojít do další budky, která je dvacet metrů od stanice, s lístkem vylízt zpátky po schodech a konečně nasednout na stage II. No a když sjedete úplně dolů, přímo k lanovce, musíte opět zahodit lyže a dojít si do ticket office pro další jízdu. Otrava odpadá s pořízením sezónní permice, která stojí 25.000 rupií, což je asi 500 australskejch dolarů. Nám se vyplatí, protože tady budeme asi 50 dní, takže každej den nás stojí deset dolarů.

Vim, že dneska sem celkem nezajímavá, ale vážně je děsně těžký najít jakýkoliv konkrétní informace o Gulmargu, a v češtině tuplem. Takže tohle berte jako takové exkluzivní čtení, kterým hodlám přebít jeden krátkej článek na idnes-cestování a jednu krátkou zmínku na dvou náhodnejch blozích. Příště proberu jídlo, Gulmarg vesnici, bankomaty, sáňky a hašiš.

Co se týče nějakej těch osobních informací, brzo mně bude 26. Ble. S Lozem všechno v pohodičce, dneska nás zastavil jeden kašmírskej snowboarďák a oznámil nám, že sme "jeden z nejvíc cool párů tady". Zajímavý. Bydlim se šesti Australanama. Jeden z nich, Sam, je takovej strašidelnej profík, co píše pro specializovaný lyžařský časopisy. Závist. Sem největší kámo se ski patrol, hlavně s padesátiletym Shabirem. To je můj tajný zdroj. A hlavně, beru zcela vážně lavinové nebezpečí a učim se hledat zakopanej transceiver, šťouchat do něj tyčkou a hrabat lidi lopatou. (Moje čeština začíná bejt dost tragická, protože nevim, jak se beacon, probe and showel řekne česky!!!)

Na konec se chci zmínit o mým dobrým kamarádovi, Tomášovi B, kterej nedávno vydal svůj první fatasy román Ve službách republiky a já nemohla ne jeho křest. Hrdost Tome! A taky děkuju za komentáře! Kvítko mám poznamenané v deníčku a pomalu za ní putuje maorskej přívěšek. muck muck.

P.S. Nejedu domů, dokud neuvidim sněžnýho leoparda