Sedm tejdnů v Kašmíru je popravdě tak trochu vyčerpávající. Sice sem psala, že úroveň služeb se zvyšuje a že turisti rozhodně nijak nestrádaj, ale řeknu vám, že už od čtvrtýho tejdne sme byli s Lozem za kus italský kuchyně ochotný platit končetinama. A to dokonce našima. Indický jídlo je sice super, ale v rámci šetření se našem jídelníčku objevoval kozí sýr na tisíc způsobů, rejže a brambory (který sou mimochodem v Kašmíru excelentní!) spíš než tandoori chicken a kari.
Pátej tejden sme zjistili, že v nedalekym Pine Platinum dělaj pizzu. No byli sme z toho úplně vyjevený, protože byla za
a)velká
b)tenká se spoustou kuřete a cibule a sýru a paprik
c)NEBYLA PÁLIVÁ
Zájemce o cestu do Gulmargu můžu uchlácholit, že jinak mi tam opravdu nic nescházelo. Na vesnickym marketu se dá koupit spousta dobrot, ovoce i pečiva. Bankomat JE (ale nefunguje když sněží). Půjčovna lyží a snowboardů taky je a dokonce třikrát. Takže nemusíte vzdychat, když ste v Indii jenom s batohem, že si nezalyžujete. Ceny za půjčení sou celkem rozumný a i nějaký to oblečení se najde. V Gulmargu spolu zápolej tři obchody. Goverment shop, Billa Bakshi shop a konečně Kashmir Alpine Shop, kterej doporučuju nadevše. Obchod vede Yasin Khan, zdejší legenda a hrdý otec nadějnýho lyžařskýho závodníka, jehož jméno si nepamatuju. Na Yasina se člověk fakt může spolehnout. Je to takovej pohodovej týpek, co rád sem tam dá slevu, půjčí cokoliv od lyžáků přes transcievery až po sněžnice a pro stálý zákazníky servíruje ten nejlepší chaai.
To mi ještě připomíná druhýho pána, co se jmenuje Khan, ale je to…jak se řekne švadlena v mužskym rodě?!? No prostě vlastní obchod s oblečenim, prodává fajn hutný ponožky a kulichy a hlavně šije na zakázku tzv. fereny. Feren je tradiční jednovrstvý kašmírský kabát dlouhej až k zemi, pod kterym se v zimě schovávaj muži. Přesně jako ten pán na obrázku vlevo. Já sem si nechala ušít festovní černou mikinu za 1800 rupií, což mi přijde jako dobrá cena, ale já sem debil a nepoznám, když mě někdo natáhne, takže možná se to dalo usmlouvat i na míň.
Ženy tady nežijou. Všechny sou dole n Tangmargu, takže je to občas pro místní trochu depka. Pro mě je depka jít na trh a každejch pět vteřin odmítat, že FAKT NECHCI, ABY MĚ NĚKDO TÁHNUL TEN KILOMETR NA SÁŇKÁCH!!
O to víc se skepsí pak koukám na tlustý Číňany, co se po Gulmargu nechávaj tahat místníma. Před nějakou dobou sme odněkud šli a předcházeli sme Kašmířana, kterej se opravdu urputně snažil táhnout do kopce nějakýho ruskýho hlupce se snowboardem. Kopec byl fakt prudkej, Kašmířan se sáňema nemohl pohnout ani o cenťák a ten borec seděl a seděl a ne-výs-lov-ně čuměl. Kdybych bejvala nebyla moc busy litováním Kašmířana, asi bych tomu snowboarďákovi musela jít dát ťavu nebo co. Je trochu smutný, že někdo musí tohle dělat pro obživu.
Posledních deset dní ježdění nastala nenadálá situace. Za prvé skoro všichni Rusové zmizeli. Zároveň taky lidi, co tu byli na měsíc, takže sme rázem měli trochu víc sněhu pro sebe a fronty na stage II. se uvolnily tak, že sme si jí sjeli třeba pětkrát. To bejvávala fakt radost. Velká bouřka v polovině února urvala nahoře spoustu lavin, takže sme jezdili realtivně v klidu s vědomim, že vršek je vyčištěnej a slunce se pěkně stará o zbytek. Tejden nato bohužel přestala z neznámýho důvodu fachčit sedačka a sněžiloooo ve velkym, takže sme se znovu ocitli na bodě nula a nedalo se jezdit nic jinýho než stage I.
K tomu všemu ještě přišla armáda s tim, že na dva dny budou nahoře cvičně bouchat, takže bude zavřeno. Vztah armády a lyžařskýho středisku je velmi velmi křehkej. Armáda dodává exploziva, ale je jenom na nich kolik a kdy a dobro lyžařů opravdu není jejich hlavní prioritou. Občas sme sice podepsali nějakou tu petici, dokud bude ale Kašmír válečná zóna, nebude situace ideální. Ke konci sme už odpočítávali dny do konce, protože ne, že bysme trpěli, ale koukat od lanovky na ten krásnej kus hory a nemoct se tam nahoru dostat, bylo frustrující.
Jak nebejvám nemocná, tak sem za tu dobu v Gulmargu lehla třikrát. Nevim odkdy sem taková třasořitka, co nesnese dlouhodobej pobyt ve třech tisítích metrech, ale cesta dolů do Srinagaru a na letiště mi úplně otevřela oči a teprve tam sem si uvědomila, jak se mi najednou krásně lehce dejchá.
4.března sme si sbalili fidlátka a dali sbohem osazenstvu Falak Hut, hlavně Samovi, kterej mi celkem přirostl k srdci a Norce Karině. 
Ráno se neslo ve znamení opice, která využila otevřenýho okna v Samově pokoji a vlezla dovnitř zrovna když sme tam seděli i my. Byla taková podezřele neohrožená a protože sme znali poučku nenech se kousnout od opice nebo umřeš, heroicky sme prchli všichni čtyři za dveře a situaci pozorovali z povzdálí. To přitáhlo pozornost Martina, manažera chaty, kterej zavolal na Ghaniho (našeho roztomilýho nechci říst sluhu, ale nemluví anglicky a v podstatě všechnu práci oddře on) a chudáka ho vstrčil s holejma rukama do pokoje. Ghani nás zachránil díky Samovejm kalhotám, kterejma na opici zamával a ta se lekla. Třetí světovou sme z toho měli ještě dlouho.
Ráno se neslo ve znamení opice, která využila otevřenýho okna v Samově pokoji a vlezla dovnitř zrovna když sme tam seděli i my. Byla taková podezřele neohrožená a protože sme znali poučku nenech se kousnout od opice nebo umřeš, heroicky sme prchli všichni čtyři za dveře a situaci pozorovali z povzdálí. To přitáhlo pozornost Martina, manažera chaty, kterej zavolal na Ghaniho (našeho roztomilýho nechci říst sluhu, ale nemluví anglicky a v podstatě všechnu práci oddře on) a chudáka ho vstrčil s holejma rukama do pokoje. Ghani nás zachránil díky Samovejm kalhotám, kterejma na opici zamával a ta se lekla. Třetí světovou sme z toho měli ještě dlouho.
V Tangmargu sme jako obyčejně museli vyměnit auto s řetězama za normální a místo 1200 rupií za odvoz do Srinagaru sme si odchytli "shared taxi" za 55 rupií na osobu. To je 1 dolar pro upřesnění!
Naprostou povinností pro návštěvníky Kašmíru a cestovatele přes Srinagar je zastávka na minimálně jednu noc u jezera Dal Lake. Před sto lety místní maharádža vydal zákaz vlastnění pozemku v Kašmírském údolí pro Brity. Lišky ryšavý ovšem našly cestu, jak pravidlo obejít a začaly houfně stavit na Dalském jezeře houseboaty. Po odchodu Britů z nich kamšířané udělali výnosnej turistickej byznis. A je to nádhera. Cena houseboatů se na konci zimy pohybuje kolem 1000 za noc pro dva. My si pronajali Taj Palace za 1500 rupií se snídaní a večeří a i když bylo jídlo vegetariánský, dost sme si to užili. Jako obvkle sem neodolala a just sem musela mít nějakej suvenýr, takže sem ukořistila pravej kašmírovej šátek a nedám na něj dopustit. Fashion report z Indie už se chystá.
Na houseboat se dostanete pomocí loďky, zvané shikara. Některý sou krásně zdobený a můžete si zaplatit projížďku nebo si ji i vypůjčit. Můj tip je, abyste to udělali jako my. Majitel houseboatu má jako všude v Indii provizi u obchodníků, pokud jim do obchodu dostane zákazníky. Je jedno, že jenom počumíte, i to se počítá. Nechte se teda klidně ukecat od hostitele, když vám to nabídne. Sice je trochu těžký vykroutit se z koupi padesátikilovýho mramorovýho slona, když vám ho pán v obchodě vnucuje půl hodiny, ale taková projížďka mezi plovoucíma obchodama může trvat třeba hodinu a ušetříte 300 rupií na hodinovou projížďku po těch samejch místech.
Potom už následovala cesta taxíkem na letiště, pět bezpečnostních skenů (!) a za hodinu a ůl sme bezpečně přistáli zpátky v Dilí. Sem naživu! Děkuju všem indickejm božstvům.
Šukría.
Momentálně už sedim v námi všeobecně známém Penangu, ostrově na severu Malajsie, kde sem bez pár dní před rokem nabalila francouzského hřebce Olivera Twista. Chápete to, jak ten čas letí?!? S Lozem sme se ubytovali ve stejnym pokoji. haha
Cestou sem to vzala přes Taj Mahal, smlouvání na Paharganj v Dilí a indický svátek Holi, se kterym vás obeznámim příště. Teď budeme počítat do pěti, načež se po roce shledám se ségrou. Jauje. Čeká mě zas děsná dřina na plážích v Thajsku :/
P.S. To na prvnim obrázku není opice, ale Sam...
Žádné komentáře:
Okomentovat