pondělí 30. dubna 2012

Jak mě cestou z Bengálska hrozně cpali

Vždycky, když jedu někam sama a nebo je to nějaká divná destinace, těšim se na to, jak to snad nějak přežiju a pak budu psát, jak to bylo drsný. U Malajsie se mi to nepodařilo, protože sem si nabrnkla OliveraTwista. U Kašmíru se to taky nepodařilo, protože sem měla sluhu. A u pětidenní cesty přes celou Indii...
...se mi to taky nepodařilo.

Poslední tokijskej tejden strávenej u Irinky se mi bydlelo jako v bavlnce, chvílema sem si až připadala jak v nějakym americkym teen filmu, protože mi Irinka ve volných chvílích dělala manikůru a malovala oči. Manikůru mně nikdo nikdy nedělal, protože sem v sedmi letech odkoukala, že se mi z pilování nehtů dělá na zvracení. Ale mít růžovoučký nehty a asi sedm vrstev různejch laků a vodiček na nehty je príma. Nicméně poslední dva dny se nesly v zarmouceném duchu. Čekalo mě pět dní v Indii, což by nebylo tak děsný, kdybych neměla třídenní lhůtu na přejezd z, mně neznámý, Kalkaty vlakem do tisíc pět set kilometrů vzdálenýho Dilí, kde si musim vyzvednout prkno na ambasádě a naskočit na letadlo do Evropy.

Rozrušovalo mě několik otázek:
Jak se dostanu na vlak, když se nedá zarezervovat z ciziny a rezervace je nutná? 
Co když bude všechno obsazený a nestihnu se přepravit během tří dnů a zmeškám svůj let a umřu?
Jak se zorientuju v Kalkatě, kde sem nikdy nebyla?
Pustěj mě vůbec do Indie na celním? Nebude jim vadit, že mezi mejma návštěvama neuplynulo ještě 8 týdnů?
Podaří se mi vyzvednout prkno v pondělí ráno na ambasádě, abych stihla letadlo v deset?
A konečně ta nejpalčivější: Jestliže se dostanu do indickýho vlaku, co budu dělat, až budu potřebovat na záchod a nebudu mít Lozíčka, aby mi pohlídal batoh?!

Ať sem se snažila, jak sem se snažila, zabookovat místenku se mi z Tokia prostě nepodařilo. Takže plán byl jasnej, přespat jednu noc v Kalkatě a udělat všechno pro to, abych následující den už seděla ve vlaku směr Dilí. Cesta mimochodem trvá 22 hodin. V tom lepšim případě.

Byla půlnoc v Tokiu a letadlo se vzneslo. Přistálo v KL, kde sem přetrpěla pár hodin čekání na další spoj. Už sem se zmínila, jak úžasný je KL letiště, protože tam maj internet zadarmo? Večer sem byla vyplivnuta v Indii. O ubytku v Kalkatě se se na netu taky moc nedočetla, takže majíc jedinou opsanou adresu v bločku, nasedla sem na autobus a vydala se někam do centra. Nemám moc problém s kamaráčoftem, takže sem si v buse nabalila jedinou přítomnou turistku (hele, krosna!) a společně s Hiromi (ano, spávně, byla to Japonka) sme začaly hledat ubytko spolu. Hiromi byla předpřipravená asi jako já...Pro baťůžkáře je to ale v Kalkatě na pohodu. Z letiště sme dojely na konečnou autobusu, zastávku Esplanade a odtud je do cobydup do Sudder street, kde je to levnejma hostelama různý kvality narvaný. Složily sme se na pokoj za 500 rupií v pěknym čistym Royal Place. 

Bohužel už bylo dost pozdě jet do vládní tourist office pro místenku, takže sem se rozhodla být trapná a spolehnout se na "cestovního agenta" a zaplatit přirážku asi 1000% za sehnání jízdenky na příští den. Vyplnila sem personálie, vysvětlila mu, že mu svůj pas jako přes noc fakt nenechám a druhej den byla strašně happy za jízdenku do Dilí. Indologové asi zapláčou, když se přiznám, že mě to stálo 2100 rupií, ale upřímně, to je cena, kterou bych zaplatila za hodinovej bus z Londýna na Stanford, a moje místenka byla navíc do 17ti hodinovýho expresu s vip palandou nahoře. 

Na Howrah train station sem si dojela lidovym busem a na udivený pohledy místních už sem byla zvyklá. 
Pak sem hledala vlak. Moje představa indickýho vlaku je takováhle:


Místo toho sem našla svoje kupé (a oddychla si, že moje jízdenka není fake) a v něm pět kamarádů, spolucestujících. Dva Indy, Bangladéšský páreček na výletu a ještě jedn pán z Bangladéše s hezkou bílou čepičkou. V indickym lehátkovym vlaku se nachází šest paland v každym kupéčku. Dvě řady nad sebou. Horní palandy sou pro šťastlivce, protože na nich si lze hovět celou dobu. Prostřední palandy sou během dne a jídla sklopený, aby lidi mohli sedět na dolních palandách. Deka, povlečení a polštář jsou samozřejmostí. Chvíli sme kecali  a po hodině sem se odhodlala vyskočit na svojí postel, protože sem měla čirou náhodou tu nahoře. Než sem to stihla udělat, začalo TO. 

Nejdřív donesli vody. Jééé, děkuju, řekla sem jim. No ale za chvíli přinesli snack na chroupání. Byla sem mile překvapená. Dokud nepřinesli polívku. Snědla sem ji. Následoval bez varování oběd! Fotku přikládám, abyste viděli, že teda fakt moc nešetřili. Po obědě sme dostali jogurt. Na tom Indové vůbec dost jedou, protože jak je tady všechno pálivý, tak jogurt to skvěle neutralizuje. Už sem nemohla. Ale donesli mi zmrzlinu! Sakra, kde sem se to octla. Zmrzlinu sem už jedla na palandě a naštěstí mě nechali milostivě se vyspat tři hodiny, než mi přinesli další polívku! A večeři ve stejný konstalaci jako byl oběd. A jogurt. To už sem do sebe soukala jen tak tak a přemejšlela, proč že sem si s sebou do vlaku přinesla sendvič. Modlila sem se, aby už nic nenosili. Naštěstí vlak dorazil do Dilí už v šest ráno, takže do mě nestihli nacpat snídani. Štěstí, že sem nejela až do Bombaje.

Hodně mile mě překvapilo, jak k sobě byla posádka našeho kupéčka přívětivá. Všichni si pomáhali, radili mi, co mám dělat, podávali si navzájem ta kvanta jídlo, když někdo seděl dole a někdo nahoře a vůbec takm pěkně spolupracovali při sklápění a odklápění lehátek. Samozřejmě sem jela nějakou brutální business třídou, kam se Ind z ulice nedostane, takže obavy vůbec nebyly na místě. Dobrodružství taky ne. Jenom si pamatuju, že sem si občas řekla: "Prosim prosim, ať na nás nezaútočej teroristi nebo tak něco".

Z New Delhi Station je to na Hlavní Bazar (Paharganj) asi dvě minuty, takže za chvíli už sem padla na postel v pokoji mýho oblíbenýho Kuldeep Hostelu.

- Ještě uvedu na pravou míru,co sem řešila s vízem. Třeba to někdy někomu bude k užitku. Pro cestu do Indie musíte mít vízum. To sem samozřejmě měla kvůli Kašmíru. Vízum je na 90 dní pro každou návštěvu, přičemž mezi jednotlivýma návštěvama musí bejt 2 měsíce mezera. Moje mezera byla jenom 6 týdnů, takže sem se trochu obávala. Naštěstí na webovkách sem vyčetla, že pokud je další cesta součástí připravenýho itineráře a ukážu letenku ven z Indie, může mně úředník na celnim odklepnout razítko. A je to pravda, v Kalkatě se mě jenom zeptali, odkud sem. Ukázala sem letenku ven a prej žádnej problém. Jedinej, kdo teda dělal vlny bylo letiště v KL, kde sem jim to musela dlouho vysvětlovat a pak jim slíbit, že pokud mě po příletu nevpustěj do země, bude to na moje triko. 

Teď máme neděli večer. Chystám se jít spát, protože ráno v sedm vstávám, abych si dojela pro svoje prkýnečko. A pak domů. Eh, teda ještě se zastávkou ve Finsku. A Německu. Svatosvatě slibuju, že odteď už fakt nikdy nebudu plašit před takovouhle cestou. Ty nervy, co sem měla...hahaha. A přitom nejhorší, co se mně stalo, bylo, že na mě pouliční prodavači volaj darling.

Když už sem v tý Indii, ještě se vrátim tošku zpátky v čase a přišoupnu sem fotky z návštěvy Taj Mahalu, druhý nejkrásnější budovy, co sem kdy viděla. Promiň Taji, Zlatý Pavilon v Kjótu pořád vede. Taj je taky nádhernej, jenom kdyby v Indii byl občas vidět aspoň kousek modrýho nebe :/

Wow. Sliz se dneska vrací domů!!

4 komentáře:

Eliska Vytlacilova řekl(a)...

Kamon kamóóóón, Slizka čeká na Sliza! :D

Vojtas řekl(a)...

No a co to je?

Médea řekl(a)...

Jé, Tádž Mahál..krása...závist.:(
(A pak, že si muslimové nevažej žen, žádnej křesťan tohle ženské z lásky nepostavil. :D)

Anonymní řekl(a)...

hele mám obavu, že zase budeš brzy muset někam vyrazit... co bych jinak četla???