Pastelová japonská mládež

Hm, super.

Poslední dva dny mám na blogu provoz jak Zuckerberg na Facemashi...Co s tim?

Stalo se, že Fuxoft dal na svůj blog odkaz na mojí story o výletě do lesa medvídka Pů. Vzhledem k tomu, jaká sebranka lidí (včetně mě) čte fffilm pravidelně, si ještě můžu gratulovat, že sem z toho vyvázla jenom s pár posměškama na účet svýho slangu, věku a pár vzkazama v mailboxu.

Zejtra to budou už dva týdny od příjezdu do Tokia. Takže pár novinek. Bydlení v mrakodrapu u Tatsuyi bylo sice super, nicméně po tejdnu sem byla vykopnuta a protože Rick, ke kterýmu sem byla pozvaná se "nějak neozýval", zažila sem jednu z nejhorších chvilek za celou dobu cestování. Teda já vlastně zažila jenom dvě. Jednou ve Vancouveru, kdy sem se přes město táhla s dvacetikilovym kufrem, taškou přes rameno a novym snowboardem v podpaží a v metru nebyly eskalátory a všechno bylo děsně daleko. To sem pak chvíli seděla večer na chodníku a bulela jak malá.

No a teď teda podruhý. Tatsuya mi šetrně oznámil, že dva tejdny už by bylo moc, takže sem si sbalila a vydala se ven a čekala na Rickovu odpověď na mejch dvacet zmeškanejch hovorů. Rick se neozval až do večera a pak už bylo pozdě na vlak do tý jeho slavný Gunmy, takže mě čekala noc v Mekáči/Manga kavárně. To by nebylo tak hrozný, koneckonců už sem to párkrát přežila. Jenže celej den pršelo, bylo teprve osm večer a vidina dalších osmi hodin v Mekáči, kde neměli zásuvky, bez blogování, což je většinou náplň nocí jako je tahle, mě položila. Poprvý od chvíle, co Loz odjel, se mi strašně zastesklo a hrozně sem mu chtěla zavolat a říct mu, jak bych chtěla, aby tam byl se mnou. Nebo mamince. Šance na internet zdarma v Tokiu je ale téměř nulová, takže nazdar bazar. Do toho to počasí, kvůli kterýmu sem se ani nemohla projíždět na kole.  Sedla sem si do nějakýho průjezdu a počítala do deseti a pak sem zavolala Hance, která mě musela dvacet minut utěšovat. Dost se jí to povedlo. No a pak mi jako zázrakem zavolala Luana, ať jedu k ní, takže sem teď tady. Mám sakra štěstí na lidi kolem sebe. Čimž ještě jednou zdravim Terku s Vojtou, bylo super s váma popíjet. 

Byla sem tak nadšená, že bych bejvala byla na nádraží během pár vteřin, kdybych cestou nechytila přednim kolem rantl a hezky se nerozsekala na mokrejch dlažicích. Víte jak to vypadá, když koukáte na motorky, jeden borec spadne a jede po zemi ještě několik metrů? Takhle sem jela i s kolem a zastavila sem se o sloup. Seběhlo se ke mně asi deset lidí, takže sem naživu. Kdo dává dlaždice na chodník?!?

A teď k dnešnímu blogu. Fashion! Víte přece, jak ráda se v cizině převlíkám za Japonce/hipíky/Kanaďany...

Dokud se nejčtenějšim článkem na blogu nestal Jukai les, byl jím můj tři roky starej, lehce posměšnej příspěvek na téma: Barevná japonská mládež. Tenkrát sem samozřejmě byla v Japonsku poprvý, anima, mangou, j-popem nedotčená (to sem naštěstí i teď), takže japonský oblíkání byla pro mě spíš taková kuriozita. Tou sem byla ale hloupoučká! Letos sem se začala pořádně rozhlížet, co ty holky pořádně nosej. Taky poslední dobou celkem nenápadně stalkuju komunitu českých lolitek a závidim jim jejich dovahu. Na nakupování v Tokiu sem si teda brousila zuby už půl roku. To, kde sem šetřila, se celkem projevilo na mojí váze. Před třema dny sem se zvážila asi poprvý od doby, co sem odjela z domova a mám 54 kilo. To sem naposled měla, když mi bylo 5! 

Dneska sem vytáhla kámošku Moniku na Harajuku a společně sme odchytily pár chudáků slečen, abych vám mohla ukázat, proč já sama vypadám tak, jak vypadám. Slečny se tvářily dost vyděšeně, takže mě to brzo přešlo, konkrétně po třech fotkách.

Na rozdíl od minulýho článku vám chci ukázat, že se tady nenosej jenom růžový zástěry se sukní tak širokou, že neprojdete dveřma. Ale pořád je to móda, za kterou bych v těch našich nudnejch Čechách byla strašně happy. A moje mamka strašně unhappy.

Letošní jaro v Tokiu se nese ve znamení krepovejch sukní a pastelovejch barev. Docela mě zaráží, že se holky japonský ani moc nesnažej vypadat trochu vyšší a radši nosej ty sukně dlouhý až na zem. Ale vypadaj fakt roztomile. Kéž by to vypadalo normálně i na nás! Mrkejte, jak maj všechno sladěný dohromady. A vrstvený.

Druhý dvě slečny to maj trochu nudnější, ale zase je to úplně typický. Zakrejt celej vršek a ukázat nohy.

Tři nejznámější nákupní centra pro mládež jsou: 109 na Shibuye, kam chodim s pytlem přes hlavu, protože si mezi zdejšíma vyfintěnejma prodavačkama připadám jako zombie.

Pak LaForet na Harajuku, kam chodim jenom koukat, protože tam sídlej ti nejznámější a nejoriginánější návrháři a ceny jsou hodně vysoký.

A konečně Takeshita dóri, třista metrů dlouhá ulička napráskaná všim od levnejch doplňků přes levný punčocháče až po levný oblečení. Moje oblíbená vychytávka jsou "surprise package", kdy si koupíte za 500 jenů balíček s bižuterií, a co je uvnitř, se dozvíte až po zaplacení a otevření. 

Než přejdem ke zlatýmu hřebu večera, ještě se podělim o link na Japan streets, kam lidi posílaj svoje foto-úlovky Japonců z ulic.

Už slyšim babičku, jak mi říká: "dyť si o tobě budou kluci myslet, že jsi bláznivá". Tak pusu pro ni a i tu druhou. Čtrnáct dní a budu doma!!! Po roce, kdy sem tahala všechen svůj život v jedný krosně, se nemůžu dočkat postele. A skříně. A dalších takovejch těch věcí, jaký maj lidi v bytech.

Zas budu muset jet někam, kde je to trochu zajímavý. Nechci se rouhat, ale jak tak chodim po Tokiu, kde sem kdysi bydlela, skoro nic už mě nepřekvapuje. No, i když, teď jak o tom přemýšlim, konec blogu se pomalu blíží. Aspoň dokud si ke mně zase nenajde cestu Loz.