Purikura. A taky o kriminalitě v Japonsku...

Vidíte to, některý věci na Japonsku už mi připadaj úplně normální a třeba by mě nikdy nenapadlo o nich napsat. Kamarádka Bára se mě ale  takhle mezi řečí zeptala, jak vůbec funguje purikura. A já se jí nedivim, že jí to nebylo úplně jasný, mně to nebylo jasný ještě do poloviny japonskýho pobytu před 4 lety (!!!). Dnes už sem samosebou toto vzácné umění ovládla, takže vám povím, jak ze sebe holky v Japonsku dělají modelky s očima až ke krku a kluci tak trochu gaye...

A stejně jako sem vás obšírně poučila o indicko-pakistánské krizi nebo skotských vodních monstrech, ani dnes se nevyhneme lekci z historie Purikury.

Určitě ste to zkusili aspoň jednou, teda aspoň holky jo. I já si z mých telecich let pamatuju jeden den, kdy mě a další 4 kamarádky napadlo vlízt si v obchoďáku do fotobudky, ve který se dělaj fotky na pas a udělat si sérii "crazy" fotek. V roce 1997 tenhle nápad využila v Japonsku firma Altus a přišla s něčím, co se jmenovalo プリント倶楽部, tedy Purinto Kurabu, tedy Print Club. Byla to budka, kde si první zákazníci (středoškolačky a zamilované páry) mohli vyfotit jednoduchou fotku, dát si na ní nějakou veselou známku a vytisknout si ji jako samolepku.

Po 15ti letech se Altus už věnuje jenom hrám, nicméně jejich název se mezi mládeží transformoval z Purinto Kurabu na Purikura a používá se dodnes.

V roce 2000 purikuru jakýmsi způsobem v televizi zpopularizoval oblíbený (a naprosto otřesný) boyband SMAP. A začal boom. Cílem purikury bylo nalákat do heren okupovaných kluky na automatech taky nějaký holky. Začaly vznikat růžový koutky, kam se slézaly a dodnes slézají skupinky holek za cílem udělat si po návštěvě Mekáče nebo nákupech skupinovou fotku na památku na onen nezapomenutelný den.

Ten rok byl novátorský tím, že se například oddělila speciální samostatná obrazovka pro zdobení fotek. Přibyla další razítka, možnost měnit intenzitu světla atd. Sbírání purikury se stalo mánií asi jako sbírání známek. Ukažte mi na Japonku, která by neměla vlastní album na nálepky.

Postupem času zprofesionálněla technika focení. Začaly se používat stroboskopy a blesky pro profesionální fotky jako v magazínech. Super populární byl třeba stroj HITOMI, který vám do očí přidal hvězdičky nebo srdíčka.

holky shodily 5 kilo...

V roce 2003 přišla do módy příroda a začalo se ujíždět na kytičkách a mracích. Nějaký ty zvířátka...Tisknutí na speciální metalickej nebo třpytící papír bylo ale přebito mnohem lepší vychytávkou. Začal se upravovat vzhled. Stroj  udělal ze šikmookejch Japonek, toužících se přiblížit vzhledu Američanek, mimozemšťany tím, že jim zvětšil oči a vybělil pleť tak, že už skoro ani není vidět nos.

2004 - někoho napadlo přidat do fotobudky lavičku (která vám ve výsledku dokáže nasimulovat třeba koně, aby to vypadalo, že na něm jedete). Zatím jsem neviděla tyče, ale údajně jsou někde nainstalovány i ty, takže se lze vyfotit třeba zavěšenej jako opice.

Dobrou vychytávkou musí bejt třeba i větrák. Purikura reaguje na svátky a roční období. Na Halloween si do fotky přidáte strašidelný dýně, na jaře sakury.

Technologický zvrat kolem roku 2007 přinesly mobily, infrared a email. Fotky se nemusí jenom vystřihovat a lepit. Můžete si je nechat poslat na mobil a mít je na ploše počítače. 

2011 ovládla žebříčky popularity mašina zvaná Bambi-na, která se specializuje na koláže z jednotlivých obrázků.

Letos jsem si všimla, že se někde tiskne na speciální papír, kterej hází takový zvláštní pastelový odlesky...Nevim nevim, kam až to může zajít.

Tak a teď k tomu, jak se Purikura dělá.
Předem musim upozornit, že pro nejaponsky mluvící lidi to musí bejt pěkná fuška, protože celej proces probíhá na obrazovce, kde vám píšou pokyny znakama. S odesláním fotek do mobilu bych se rozloučila, ale pokud si chcete udělat purikuru hledejte herny v populárních čtvrtích Šindžuku, Ikebukuro, Šibuja, fotobudky budou někde vzadu v rohu a budou na nich princeznovsky vypadající holky. Anebo v podzemních obchůdcích na začátku Takešita Dóri, který jsou specializovaný jenom právě na purikuru. 

Cena za jedno focení je docela v pohodě, pohybuje se mezi 100-500 yeny, což není ani stovka. Třeba ve 4 vás to tedy vyjde na nějakejch 20, 25Kč na osobu. Těm 100 yenovejm budkám bych se ale určitě vyhnula, to bude humus jak z chinatownu v Jokohamě!...

Vlezete do budky za plentu a bundy a tašky hodíte na zem, aby nebyly na fotkách vidět. Na obrazovce si vyberete z různých formátů fotokoláží. To se dá poznat ještě bez znaků. Asi se vás japonsky zeptaj, jakej chcete styl. Velký oči vždycky zaručujou srandy kopec. Nebo superopálená pleť.Na řadu přichází výběr pozadí a ráměčků. Většinou si jich navolíte tak pět šest. Potom máte pár sekund vybrat si několik různejch pozadí. Čas vám většinou vyprší než si stihnete navolit třetí... a pak probíhá focení. Pojede asi šest fotek za sebou, po každý má skupinka trochu času se přeskupit a udělat jiný pózy.

Samozřejmě nezapomeneme na Victory prsty do véčka. Čím víc si je strčíte do ksichtu, tím víc ste jakoby japonský. A nečumte hlavně na obrazovku, ale do kamery! Po dofocení si nezapomeňte posbírat sakypaky. Teď přichází na řadu nejtěžší boj. Pobíhat kolem a snažit se najít svojí touch obrazovku s perama, na kterou budete psát, a která kdovíproč nikdy není v blízkosti vchodu do vaší fotobudky. Protože místo vás se už se do purikura budky okamžitě nastěhovala banda Japonek, máte omezenej čas na zdobení. To je strašně frustrující část, když ještě potřebujete nutně najít ty kočičí uši, ale už na vás bliká, že vám zbejvá posledních dvacet sekund času. Dobrý je, že můžou současně zdobit dva lidi naráz. Ale stejně tam pak ve zmatku omylem prdnete obřího delfína.

Když dokončíte tuhle část, můžete si nechat poslat emailem na mobil fotky. Za mejch časů se to ještě posílalo infraredem tak, že se přiložil mobil na světýlko. Pokrok nezastavíš. A pak už jenom počkáte minutku a za stroje vám vyjede každýmu purikura. Protože žádná holka by nechtěla čekat až na doma, než si ji rozdělíte, můžete se porozhlídnout po nůžkách. Někde tam budou na provázku připravený. Trochu nechápu, proč sou přidělaný na provázku...sme v Japonsku, kdo by to krad?

Bambi-na, neasi

Jak jsem předtim mluvila o tom boybandu...SMAP jsme poslouchali díky kvůli naší profesorce na konverzaci, Tanace-sensei. Museli sme zpívat Sekai no hitocu dake no hana a dělat, že rozumíme textu (byli sme prvňáčci). Jak já tu hudbu tenkrát nenáviděla. Ale ha! Teď, když jdu na karaoke, co myslíte, že zpívám?

P.S. Jednou, když sme s Waseďákama odcházeli z hospody, Tatsuya si všimnul, že maj dole v chodbě bedny hlávkovýho zelí. Jedno vzal, pak nás ho asi deset na ulici jedlo a pak ho někdo někam vzduchem zaklopnul. Doteď mě ta japonská krádež tíží...

Zdroje:
http://homepage3.nifty.com/shikis/primuseum.htm
http://purikura.blogspot.cz/2012/04/history-of-purikura.html 

Normální život

Dneska to bude taková všehochuť. 

Už měsíc sem Pra-Žanda, takže bych ráda toto období zhodnotila. 

Za měsíc pobytu v Praze:

- Ke mně na ulici přiběh ze zadu týpek a zvednul mi sukni

- Mně a mojí kamarádku Tery pět minut pronásledoval pán na nádraží s tim, že by nás chtěl za pětistovku ... a používal takový slova, že se červenaly i kachle, po kterejch sme před nim utíkaly

- Pán onanoval na zastávce tramvaje, když sem ve čtvrt na dvanáct čekala na spoj domů

Ani jedna z těchto věcí se mi nestala v žádnym městě na světě za posledních 13 měsíců cestování...Nevim co si o tom mám myslet. Poradí někdo? Mám si jako zvykat?

Hákuju

Na druhou stranu mám moc fajn práci. Nakonec jsem nenastoupila do Mitsubishi, jak jsem hlásila původně, ale vzali mě do reklamní agentury. A rovnou do tý největší. Nejsem teda samozřejmě žádnej kreativec, ale prostá account executive, nicméně na vizitce to vypadá dost good. Brífuju, hlídám deadliny launchování a objevuju svět faktur!!! Je tady samozřejmě ten malý morální problémek, a sice, že můj klient je Philip Morris, takže dělám reklamu na cigára. Ale co už.

Na mý práci je nejlepší, že mám na výběr ze tří druhů Jupí šťávy a můžu jí vypít, kolik chci. A mám moc fajn nový kolegyně a zatim mě moc dobře berou. Snažim se vypadat kultivovaně, užívám si svoji sbírku šatečků, co mi poslední rok tlely ve skříni a taky se snažim neříkat moc "vole".

Byla za mnou na návštěvě Marta z Polska. Vzala sem jí a její kamarádku Goshiu na Vítkov a hrozně sem se podivila velikosti koně. A Taky se během Eura ozval Elišce a mně náš společnej kamarád Krystián, co sme ho potkaly v Tokiu. Krystián žije s rodičema v texaským Austinu (přece nenapíšu post, ve kterym bych nezmínila Awolnation...Jsou z Austinu), takže do Evropy moc často nejezdí. Tudíž sme se s ním shledaly opravdu po víc než třech letech. Jeli sme na Křivoklát. Hrad nic moc, ale společnost vybraná.

Dokument

Na doporučení jednoho ze čtenářů, sem se koukla na dokument The Cove, protože dotyčný se mně ptal na můj názor.
Dokument je to spíš v uvozovkách, protože se spíš jedná o film skupinky aktivistů, kteří se snaží odhalit světu dost děsivou pravdu o každodenním brutálním masakru delfínů v jedný malý rybářský vesnici v Japonsku. Problém je, že dokument se dá lehce smíst jako naivní agitka, která vykresluje Japonce jako hnusný vrahy a nedají jim moc šanci k diskusi. Druhej problém je, že svět o děsivý pravdě nechce moc slyšet, takže se vám nakonec udělá smutno víc ze zkorumpovaný politiky a naprosto neschopnejch "organizací", který by se měly podobnejma problémama světa zabývat a aspoň je trochu řešit.

The Cove citově opravdu dost tlačí na pilu, červeně zbarvený moře ze mě rozhodně vymáčklo slzu a nevěřícný kroutění hlavou. Jestli je úplná pravda, co se v dokumentu říká, to opravdu nevím. Četla jsem o tom, že se filmaří snažili uměle vyvolávat v Japoncích agresivitu, aby měli co točit. Na druhou stranu sem toho taky přečetla celkem dost o japonském chování během druhý světový války a jestli si doteď někteří Japonci zachovávaj myšlení chodícíh vygumovanejch mašin s bajonetama a potřebujou si to na někom vybít, klidně bych věřila, že delfini z oný tajemný zátoky jsou pro ně to nejlepší povyražení.
Nejsem proboha žádnej specialista na japonskou kulturu a nehodlám nikomu vštěpovat svoje názory. Ale jedna scéna z dokumentu přesně zapadla do mýho smýšlení o Japoncích.
Štáb po řadě peripetií natočí krvavá jatka na kamery a jdou s tím za jakýmsi japonských odborníkem, jestli si myslí, že je to nehumánní. "Nestranný" doktor se na film s kamennou tváří podívá a pak řekne něco jako:"jak se vám podařilo tyhle záběry získat?". Je samozřejmě znepokojenej tím, že film vůbec existuje, než aby byl šokován jeho obsahem.
Tohle je myslim, pro Japonce typický zůsob myšlení a není to věc, kterou bych na nich měla ráda.
To, co prováděj na těch chudácích delfínech, je tak hrozný, že teď Japonce nebudu mít nejmíň dva týdny ráda!!
Potom totiž Indové přijdou s dokumentem o hovězích jatkách odehrávajících se v ČR...a tentokrát Oscara dostanou oni.
Jarovi děkuju za podoručení.

Na konec ještě malá nálož hudby.

Passion Pitt vydali příjemný album Gossamer. Podle prvního singlu Take a Walk se dalo odhadovat, že to bude super. Jestli ste se mnou na stejný hudební vlně, budete mít z Love is greed stejnou radost jako já.

Kolegyně z M-Collectoru už následující píseň otagovala jako hit letošního léta. Naprosto souhlasim, děkuju za doporučení a shareuju dál. Co když ji totiž ještě neznáte?!? Electric Guest:

A ještě jedno album. Americká kytarová kapela na vzestupu Walk the Moon vydala podle mě dost povedenej eponymní debut. Na ukázku vybírám Next in line. V live klipu není dobře slyšet, jak fajn zvuk maj, takže dávám skladbu tak, jak ji najdete na albu.


Hit Anna Sun už možná znáte: