Normální život

Dneska to bude taková všehochuť. 

Už měsíc sem Pra-Žanda, takže bych ráda toto období zhodnotila. 

Za měsíc pobytu v Praze:

- Ke mně na ulici přiběh ze zadu týpek a zvednul mi sukni

- Mně a mojí kamarádku Tery pět minut pronásledoval pán na nádraží s tim, že by nás chtěl za pětistovku ... a používal takový slova, že se červenaly i kachle, po kterejch sme před nim utíkaly

- Pán onanoval na zastávce tramvaje, když sem ve čtvrt na dvanáct čekala na spoj domů

Ani jedna z těchto věcí se mi nestala v žádnym městě na světě za posledních 13 měsíců cestování...Nevim co si o tom mám myslet. Poradí někdo? Mám si jako zvykat?

Hákuju

Na druhou stranu mám moc fajn práci. Nakonec jsem nenastoupila do Mitsubishi, jak jsem hlásila původně, ale vzali mě do reklamní agentury. A rovnou do tý největší. Nejsem teda samozřejmě žádnej kreativec, ale prostá account executive, nicméně na vizitce to vypadá dost good. Brífuju, hlídám deadliny launchování a objevuju svět faktur!!! Je tady samozřejmě ten malý morální problémek, a sice, že můj klient je Philip Morris, takže dělám reklamu na cigára. Ale co už.

Na mý práci je nejlepší, že mám na výběr ze tří druhů Jupí šťávy a můžu jí vypít, kolik chci. A mám moc fajn nový kolegyně a zatim mě moc dobře berou. Snažim se vypadat kultivovaně, užívám si svoji sbírku šatečků, co mi poslední rok tlely ve skříni a taky se snažim neříkat moc "vole".

Byla za mnou na návštěvě Marta z Polska. Vzala sem jí a její kamarádku Goshiu na Vítkov a hrozně sem se podivila velikosti koně. A Taky se během Eura ozval Elišce a mně náš společnej kamarád Krystián, co sme ho potkaly v Tokiu. Krystián žije s rodičema v texaským Austinu (přece nenapíšu post, ve kterym bych nezmínila Awolnation...Jsou z Austinu), takže do Evropy moc často nejezdí. Tudíž sme se s ním shledaly opravdu po víc než třech letech. Jeli sme na Křivoklát. Hrad nic moc, ale společnost vybraná.

Dokument

Na doporučení jednoho ze čtenářů, sem se koukla na dokument The Cove, protože dotyčný se mně ptal na můj názor.
Dokument je to spíš v uvozovkách, protože se spíš jedná o film skupinky aktivistů, kteří se snaží odhalit světu dost děsivou pravdu o každodenním brutálním masakru delfínů v jedný malý rybářský vesnici v Japonsku. Problém je, že dokument se dá lehce smíst jako naivní agitka, která vykresluje Japonce jako hnusný vrahy a nedají jim moc šanci k diskusi. Druhej problém je, že svět o děsivý pravdě nechce moc slyšet, takže se vám nakonec udělá smutno víc ze zkorumpovaný politiky a naprosto neschopnejch "organizací", který by se měly podobnejma problémama světa zabývat a aspoň je trochu řešit.

The Cove citově opravdu dost tlačí na pilu, červeně zbarvený moře ze mě rozhodně vymáčklo slzu a nevěřícný kroutění hlavou. Jestli je úplná pravda, co se v dokumentu říká, to opravdu nevím. Četla jsem o tom, že se filmaří snažili uměle vyvolávat v Japoncích agresivitu, aby měli co točit. Na druhou stranu sem toho taky přečetla celkem dost o japonském chování během druhý světový války a jestli si doteď někteří Japonci zachovávaj myšlení chodícíh vygumovanejch mašin s bajonetama a potřebujou si to na někom vybít, klidně bych věřila, že delfini z oný tajemný zátoky jsou pro ně to nejlepší povyražení.
Nejsem proboha žádnej specialista na japonskou kulturu a nehodlám nikomu vštěpovat svoje názory. Ale jedna scéna z dokumentu přesně zapadla do mýho smýšlení o Japoncích.
Štáb po řadě peripetií natočí krvavá jatka na kamery a jdou s tím za jakýmsi japonských odborníkem, jestli si myslí, že je to nehumánní. "Nestranný" doktor se na film s kamennou tváří podívá a pak řekne něco jako:"jak se vám podařilo tyhle záběry získat?". Je samozřejmě znepokojenej tím, že film vůbec existuje, než aby byl šokován jeho obsahem.
Tohle je myslim, pro Japonce typický zůsob myšlení a není to věc, kterou bych na nich měla ráda.
To, co prováděj na těch chudácích delfínech, je tak hrozný, že teď Japonce nebudu mít nejmíň dva týdny ráda!!
Potom totiž Indové přijdou s dokumentem o hovězích jatkách odehrávajících se v ČR...a tentokrát Oscara dostanou oni.
Jarovi děkuju za podoručení.

Na konec ještě malá nálož hudby.

Passion Pitt vydali příjemný album Gossamer. Podle prvního singlu Take a Walk se dalo odhadovat, že to bude super. Jestli ste se mnou na stejný hudební vlně, budete mít z Love is greed stejnou radost jako já.

Kolegyně z M-Collectoru už následující píseň otagovala jako hit letošního léta. Naprosto souhlasim, děkuju za doporučení a shareuju dál. Co když ji totiž ještě neznáte?!? Electric Guest:

A ještě jedno album. Americká kytarová kapela na vzestupu Walk the Moon vydala podle mě dost povedenej eponymní debut. Na ukázku vybírám Next in line. V live klipu není dobře slyšet, jak fajn zvuk maj, takže dávám skladbu tak, jak ji najdete na albu.


Hit Anna Sun už možná znáte: