Strašně moc vodopádů v jednom příspěvku (O Maui)

Když sem expedici (ještě v Indonésii, tedy na cestě kolem světa) plánovala původně, počítala sem s tim, že se kvůli výhodnýmu letišti pravděpodobně znova podívám na Oahu, kde už znám kdejakýho bezdomovce! Big Island se svejma aktivníma spokama byl ale jasnej jako hlavní cíl. Když se náhle naskytly ucházející letenky od British Airlines + American Airlines na Maui (18000 Kč), bylo vymalováno. Oahu musí počkat, na tomhle malym ostrově se zastavíme na dva tři dny a trochu ho prošmejdíme. 

Severozápad ostrova - havajský "kopečky" se prostě poznaj na první pohled

Do hlavního města ostrova Maui, Kahului, sme dorazili někdy o pů jedenáctý večer. Podle užitečnýho webíčku http://www.sleepinginairports.net/ sem měla nastudováno, kde se dá přespat na letišti, ale nakonec nás z nějakýho důvodu zřízenci uložili do arrival haly k výdejnímu pasu. Na letišti byl od 11 klid, žádný letadly už nepřistávaly, ale příslib ztlumení světel se jaksi neuskutečnil a o sedmihodinové smyčce havajské národní hudby se RADŠI NEBUDU VYJADŘOVAT.

Kanaha Beach park hned u letiště - fajn místo na čekání, místo terminálu

Doby, kdy vám havajský krásky nasadily na letišti uvítací věnec lei na krk, jsou bohužel pryč, takže nám nezbylo než si zážitek vynahradit druhej den ve Wallmartu. Na Maui sme měli málo času, takže brzo ráno sme se zašli projít na pláž, která leží doslova pár metrů od letiště (a dá se tam docela dobře, leč ilegálně přespat na pláži v případě nouze). Jako já vás k ničemu nenavádim! Východ slunce byl nádhernej a pomalej. Půjčovna aut byla rovněž pár set metrů, prostě by to byl ráj nebejt všudypřítomnejch divokejch kohoutů, co dojem maličko rušili a navozovali dojem vesnickýho dvorku. To, že nás na expedici vyrazilo 5, což byl bezva počet do auta, znamenalo velký úspory za benzín i pronájem, ale půjčování auta byla naprostá výjimka, protože čelendž Big Islandu spočívala právě v tom, že sme chtěli auto používat minimálně.

Na havajských ostrovech obecně platí, že díky sopkám je jedna (v případě Maui i Big Islandu západní) strana ostrova suchá a ta druhá mokrá. Z dnešního vyprávění se určitě nedozvíte, že Havaj je lážo plážo. Co mám na tomhle místě tak ráda sou naopak pořádně divoký vlny a proudy, černý pláže, promáčený treky v pralesích a drsný skaliska. Plus teda taky ta jedna nepatrná drobnost a tou je řeka lávy tekoucí přímo před vašima očima do moře! Ale o tom až příště.

Takže co dělat na Maui...

Vodopád

Dva dny se ukázaly bejt na Maui dost málo, takže sme se shodli, že toho zkusíme objet a vidět co nejvíc a vyrazili sme na severozápadní část ostrova, která byla hezky ponořená v načechraných obláčkách, a tudíž tam přeci muselo bejt strašně krásně...

Jo? Prd! První, co sme udělali bylo, že Béďa zapích prst na mapě do nějakýho bezejmennýho vodopádu a řek, že to určitě bude bezva. My všichni sme si na krk pověsili lei z umělejech kytek z Wallmartu a pokývali souhlasně hlavou. Poté, co sem vybraným rebelům zakázala jít na trek v žabkách, sme si vyrazili jen tak bez jídla a pití omrknout vodopádek, nicméně z procházky se vyklubala tříhodinová drsná přelejzačka spadlých kmenů, kamenů a brodění řeky křížem krážem. Kousek treku vedl přes ukrutně hustej bambusovej lesík, což se pandám líbilo. 

Nedá se taky říct, že by nám z nebe nějak šajnilo sluníčko. Když už sme toho měli plný brejle a pohorky plný vody, našli sme cíl naší cesty! Byl to super vodopád, na kterej se dalo po laně vyšplhat a dostat se tak na druhou kaskádu. Nad ní pak byl ještě jeden mnohem drsnější provaz, kterej vedl ještě o kus vejš. Měla sem radost jako dítě, že tam místní udělali prolejzačku, ale musim přiznat, že když sem potom cestou dolů visela na šestimetrový, mechem obrostlý, stěně bosá a marně hledala, kde si opřít aspoň palec u nohy, trošku mě to vystreslo. Kdo chce navigaci k nejlepšímu vodopádu na Maui, ať mi napíše, netuším totiž, jak se jmenuje.

Sopka

Letíme nad Haleakalou

Hlavní dominantou tohohle středně velkýho ostrova je sopka Haleakala vysoká 3055 mnm. Až ji uvidíte prvně i vy, budete možná podobně zklamaní, protože se jaksi nejedná o žádnou fotogenickou Fudži-san, kdežto pěkně roztáhlou, ne moc vysokou horu se spoustou zubů, z nichž skoro každej by klidně mohl bejt vrcholek. Super je, že až nahoru vede silnice, takže absolutně není třeba platit 100 doláčů/osoba za výlet s agenturou, nýbrž stačí půjčit si dole na pár dní auto a na spektakulární východ slunce vyrazit sami. A vydělat!

Do NP Haleakala se platí jako všude v USA vstup 20 dolarů na auto, takže čím vás jede víc, tím líp. My se rozhodli přespat zadarmo v kempu Hosmer Grove v téměř dvoutisícové výšce a ve 4 ráno pak dojet zbytek cesty autem na výhled. Do kempu sme dorazili už za tmy a cestou sem dvakrát nepřejela krávu. 

Hosmer Grove je pěkný klidný a travnatý místo s vodou, záchodkama a roštama na grilování. Je ale potřeba počítat v noci docela s kosou My byli připravený a tasili se s podvlíkačkama, tlustýma ponožkama a s kradenejma dekama z letadla a nejstudenější havajskou noc (8⁰C) sme relativně přežili. 

Ráno ve čtvrt na pět už sme se zařadili do lajny aut, který se jako zářivý korále táhly na sopku. Tady sme zaparkovali a hodinu sledovali, jak se mění obloha a pomalu se rozednívá. Béďa sice prohlašoval, že na Javoru je to o něco lepší, ale já byla unešená. Pro nejlepší výhled doporučuju nezůstávat hned u návštěvnickýho centra, ale najít stezičku, která vás za 5 minut zavede na vrcholek, kde není tolik lidí. Čelovku s sebou!!! Atmosféra, kdy native havajanka/ranger zpěvem vítala slunce, byla magická. Cestou dolů sem nepřejela chráněnou husu ne-ne.

Krátery všude kolem

Pro zájemce o trekování v NP Haleakala mám pár tipů:

Nahoře se nacházej tři horský kabiny Kapalaoa, Holua a vzdálená Paliku (první a třetí mají i primitivní kempiště), který si můžete zadarmo zarezervovat a přejít tak za 2-3 dny celý kráter.

Mapka ke stažení zde.

Jako ideální trasu navrhuju:

Vyjet autem do kempu HG a vyspat se tu. Ráno vyrazit stopem na vrchol a počkat na východ slunce. Vyrazit na 10 km trasu a přespat na Kapalaoa Cabin. Druhý den udělat velký trek uvnitř kráteru a přespat v Holua cabin. Poslední den se vrátit do HG pěšky k autu. 

Náklady na takový výlet jsou naprosto minimální. Kapaloa Cabin nemá vodu, ale u ostatních chatek jsou záchytný kontejnery na pitnou vodu, takže filtr s sebou!

Silnice

Druhá nejznámější destinace na Maui je městečko Hana, respektive cesta do něj. Road to Hana je legendární klikatá silnička po východním mokrém pobřeží, která překračuje asi 50 vodopádů různých velikostí a skýtá super výhledy (když nechčije). Některý z vodopádů jsou fakt masivní a nemůžu nezmínit mrňavou restauračku po cestě, kde sme si objednali coconut shrimps, neboli krevety smažený v kokosovym těstíčku.

12 dolarů

Jeden z mnoha

Projet ty šílený serpentýnky do Hany nám zabralo aspoň 3 hodiny a občas to byly nervy, hlavně proto, že mokrá tvář Havaje o sobě dávala vědět a silnice byla steží pro dvě auta. Naším cílem ale nebylo tohle ospalý městečko, nýbrž druhý (a poslední bezplatný) kemp Kipahulu hned vedle přírodní krásy Seven Sacred Ponds. Kipahulu totiž taky zasahuje do NP Haleakala a nikde jinde, než v NP se na Maui zadarmiko nevyspíte. Aspoň ne legálně a klidně.

Součástí ohruhu kolem kaskád Seven Sacred Ponds je i slavná Pipiwai Trail, nicméně my sme ještě neměli pořádně suchý boty z dobrodružství předešlýho dne, takže sme si dali jen asi 4 km dlouhý trečík, mrkli na obří vodopád Makahiku, obdivovali krásný banyan strom a mudrovali, jak je sakra možný, že se dá v rozbahněných jezírkách někdy plavat a neumřít (odpověď zní: když pár dní neprší). Od kempu, můžete očekávat fajnovější noční teploty (16⁰C), pěknej trávník, suchý záchodky, vodu u infocentra a naopak nečekejte moc pěkný plavání, protože žralok.

Zajímalo by mě, jestli tohle někdy někdo viděl s čistou vodou

Při pohledu na mapu Maui mě nejvíc trápilo, jestli se dá ostrov objet z jihu zpátky na sever kolem dokola. Protože nám druhej den letělo letadlo už v 9 ráno, vůbec sem nebyla nadšená (=byla sem vystrašená) z představy, že bych za tmy měla znova absolvovat Road to Hana. Na mojí mapě byl ovšem notnej jižní kus silnice značenej jako offroad, což se dá vyložit různě, takže se Danča poptala místních a po konzultaci s infoletáčkama sme se definitivně rozhodli, že to zkusíme spodem (a kdyžtak budem tlačit), protože prý „road has been improved“. Sice sme moc nevěděli, co to bude znamenat v praxi, ale těch třicet nezpevněných kilometrů sme projeli úplně v pohodě a zbytek pak byla zbrusu nová silnice. Bohužel byla tma, takže sme nic neviděli, ale ve dne to musí bejt nádhera. Taky proto, že za Hanou už zase začíná suchá část ostrova. A bacha, Hana je poslední místo, kde si koupit jídlo a benzín, dál už je to docela divočina, kde vás nikdo moc nezachrání.

To, že předchozí den při večerním grilování klobás přišla pěkná smršť a zmáčela nám večeři, co sme s Radimem a Pepou pracně připravovali, byla zatím jenom taková předzvěst toho, že se musíme mít před bohyní Pelé na pozoru.  

Zpátky v Kahului sme v pořádku odevzdali auto a na letišti si počkali na privátní letadélko Káně, o kterym napíšu taky příště.

Pokud jste byli na Maui dýl než já (což je fakt lehký), já i mí čtenáři ocení vaše top zážitky v komentářích.

Petr "Béďa", Danča, Radim "Nick Slaughter", Petr "Pepa" a já.

Následuje samozřejmě mapka, neasi...

Vaše Panda