Poznali byste kdybych lhala?

Tady v Japonsku už je skoro léto:))



Po odjezdu holek mi v Tokiu zbývaly dva týdny...
Nemá smysl zapírat - jsem zpátky doma. Ale nemůžu skončit v půlce a tak dokončím příběh jaksepatří. Takže přivřete oči a předstírejte se mnou, že píšu ze šikmooký země, ze svý koleje a ráno přijde Eliška a budeme snídat americkej toastovej chleba s mandlovým sýrem a schovávat se před mojí pitomou spolubydlící, která je asi tak jedinej člověk na světě, kterýho se regulérně bojim.
Tak snad abych jí tady postavila malej pomník.
Popíšu vám Pooky, jak se nechává přezdívat, a můj krásný půlrok s ní.
První den vypadala mile. Šly sme s Martou, Eliškou a ještě jednou Japonkou na purikuru.
Byly sme jediný dvě blondýny mezi výměnnýma studentkama, tak si ve studentským centru mysleli, že si budem rozumět. To bylo asi tak jediný vysvětlení, co mě napadlo, protože jinak nevim, čim sem komu ublížila, že VŠECHNY OSTATNÍ holky se vyfasovaly navzájem a byly kamarádky a měly se rády.
Moje spolubydlící žije celý dny ve svý sluji, pardon pokoji, a vytváří dusnou atmosféru, třeba tím, že mě po ránu nezdraví. Běžný ráno vypadá tak, že stojim u linky a vařim si čaj a do toho ona projde kuchyní do koupelny, naprosto se neobtěžuje promluvit a na můj pozdrav se jenom ušklíbne, pardon usměje. Nikdy s náma nikam nchodí. Nikdy se mě na nic nezeptala, ani blbý "jak je"? Dobrá věc je, že problém evidentně není na mý straně, protože ona pohrdá všema. A když jde na záchod, se kterym mám společnou stěnu, tak hrozně tříská dveřma. Takže když potom ke mně přišla Eliška na jídlo, šeptaly sme v kuchyni, rychle si uvařily a jedly na psacím(!) stole v mým pokoji. Fakt jo Pooky, díky moc, bylo to bezva!

Kromě jídla v ústraní se věnuju i jiným aktivitám. Třeba vydělávání peněz. Ještě když u mě byly holky, zažila sem neuvěřitelnou haluz... Nakupovaly sme na Takešita dóri, nejujetější uličce v Tokiu,


a zastavily mě dvě holky, že by potřebovaly modelky na vlasovou show. Po zkušenosti s "tlumočením" už mě nic nerozhází, tak sem souhlasila.

V domluvenej den sem se dostavila na na nádraží do Sendagaji (pršelo a odlepily se mi obě podrážky u kozaček, co přežily Ósaku-haha) a vyzvedla si mě tak jedna z těch holek. Cestou sem trochu vyzvídala a na otázku, kolik zápaďaček celkem překecaly, mi bylo řečeno, že jednu. Včetně mě:)
První den probíhal nácvik na umělecký škole. Musela sem se převlíct do černých, dlouhých a úzkých šatiček a šla sem na makeup. To mě asi mohlo napadnout, že není moc dobrý jít tam namalovaná, přece jenom sem kráska od přírody a klidně bych mohla jít mezi lid bez řasenky. Tak sem to nejdřív musela odrhnout dolů. Potom sem hodinu nehnutě seděla a dostala sem super štrasový kamínky přes obličej a velký nalepovací řasu s růžovo bílýma pírkama po stranách. Kolem seděly další holky s podivnýma obličejema a já byla ráda, že některý z těch kreací nevyšly na mě.
Následně mě šouply ke slečně kadeřnici a ta s pomocí pana profesora vytvarovala moji hlavu do vysokého tvaru. Třetí štací byla kostymérna, kde mě převlékly do šatů. Celá tahle příprava trvala asi 4 hodiny ale byla sem docela v pohodě. Když bylo všech 100 modelek připraveno, postupně nás autem převezli na Šibuju, do místa, kde se měla příští den konat módní přehlídka. Tím místem byl Olympijský stadión!!! To už sem byla trochu vyděšená, protože holky kolem byly profesionáky a mně trvalo asi půl hodiny, než sem pochopila, jak mám aspoň správně chodit. A než se nacvičila choreografie, bylo už asi deset večer. Takže sem byla celá šťastná, když sem se s vypětím všech sil dostala o půlnoci do postele.
Druhý den to začalo nanovo a na ostro. V OSM ráno:(( Zádrhel se objevil u vlasů, takže můj účes nakonec vypadal úplně jinak než včera, ale s pomocí laku se to ani nepohlo. Než byli všichni připravení, uběhlo několik hodin, během niž sme čekaly, kecaly a jedly občerstvení zadarmo.
Taky sem trochu koumala, jak se k sobě modelky chovaj a jaká je mezi nima děsná rivalita. Přehlídka začala přesně ve tři a já byla ve skupnce číslo 2 s názvem "pravá ženskost". Tak sem vylezla pódium, udělala pózu, sešla po schůdkách po červenym koberci 30 metrů k fotografům, tam se otočila a cupitala zpátky. A snažila se nemyslet, na všechny ty důležitý lidi v hledišti. Mých patnáct minut trvalo 2 minuty...

Hm..tohle zní trochu jako pohádka...nebo jako kec:))Chcete pravdivou verzi?:))

První den probíhal nácvik na středí kadeřnický škole. Musela sem se převlíct do černý, dlouhý a úzký zástěry a šla sem na makeup. To mě asi mohlo napadnout, že není moc dobrý jít tam namalovaná, ale fakt si nemůžu dovolit jít mezi lid bez řasenky. Tak sem to nejdřív musela odrhnout dolů. Potom sem hodinu nehnutě seděla a dostala sem super štrasový kamínky přes obličej a velký nalepovací řasu s růžovo bílýma pírkama po stranách. Kolem seděly další holky s podivnýma obličejema a já byla ráda, že některý z těch kreací nevyšly na mě.
Následně mě šouply ke slečně šetnáctiletý kadeřnici a protože jí to nešlo, tak za ní pan profesor vytvaroval moji hlavu do vysokého tvaru. Třetí štací byla třída s oblečkama, kde mě obalily hnědým plátnem a pověsily na mě umělý jahody. Celá tahle příprava trvala asi 4 hodiny ale byla sem docela mrtvá. Když bylo všech 20 modelek připraveno, postupně nás autem převezli na Šibuju, do místa, kde se měla příští den konat módní přehlídka. Tím místem byl malý klub v areálu Olympijského stadiónu!!! To už sem byla hodně vyděšená, protože 3 holky a dva hezcí kluci kolem byly profesionálové a já se ani po půl hodině nenaučila trochu správně chodit. A než se nacvičila choreografie, bylo už asi deset večer. Takže sem byla celá šťastná, když sem se s vypětím všech sil dostala o půlnoci do postele.
Druhý den to začalo nanovo a na ostro. V OSM ráno:(( Zádrhel se objevil u vlasů, takže můj účes nakonec vypadal úplně jinak než včera, ale s pomocí litru laku mi z vlasů vytvořili kámen a ani se to nepohlo. Než byli všichni připravení, uběhlo několik hodin, během niž sme čekaly, všichni kromě mě spolu kecaly, protože já jim nerozuměla a jedly občerstvení zadarmo, ale všechny sendviče kromě jednoho byly s vejcem, který já nesnášim:)) .
Taky sem trochu koumala, jak se ke mně modelky hezky chovaj a že se mi snažej co nejvíc poradit a pomoct. Přehlídka začala přesně ve tři a já byla ve skupince číslo 2 s názvem "pravá ženskost", jestli sem tomu dobře rozuměla. Tak sem vylezla na pódium, udělala trapný pukrle, pokusila se nespadnou ze shůdků,po červenym koberci dojít 6 metrů k 2fotografům, tam se otočila a cupitala zpátky. A snažila se nemyslet, na všech těch 80 rodičů v hledišti.Mých patnáct minut trvalo 20 sekund:)))

No, tahle verze už je pravdivá. Překvapivě i to, s tim červenym kobercem a fotografama. Haha, dokonce tam měli i takovou tu pásku, jak vždycky odděluje Nicole Kidmanovou od fanoušků:D Bohužel se nedochovaly žádné dobové fotografie, protože se mi rozbil foťák na mobilu a ta holka, co sem jí dala mail, se neozvala:)
NEVA

Druhá věc, s čim se chci pochlubit, je vyučování češtiny. Na Waseda univerzitě studuje ještě jeden Čech. Je to machr Lukáš, kterej tady žije asi už přes tři roky a není to žádnej obyčejnej exchange student, ale dělá tady magistra a myslim, že od příštího semestru i doktoranta. No a tenhle Lukáš,

díky Studnovi, náš kamarád, jel na prázdniny domů a potřeboval záskok na vyučování. Eliška byla ve Skotsku, takže sem se nechala ukecat já, dostala instrukce a číslo na pana Jamamota a vyrazila šířit českou učenost.
No, nevydržim to a jako první napíšu, že sem učila v MRAKODRAPU NA ŠINDŽUKU. Sice ve třetím patře, ale furt je to mrakodrap:))


Moji třídu tvořilo sedm Japonců, od třiceti do sedmdesáti(? věk Japonců si vůbec netroufám odhadovat)a byli pokročilí! Neumíte si představit moje nadšení. Potkala sem v Tokiu sedm Japonců, co maj natolik rádi Čechy, že každou sobotu, týden co týden, choděj na hodiny češtiny.
Takže sem pro ně měla připravený články z netu o tom, jak se velryby dřív rodily na souši hlavou napřed, o nahým turistovi, co si dovolil plavat ve vodním příkopu u císařského paláce, o borcovi, co na pláži vytratil mobil, snědla ho obří treska (ne toho borce), kterou ulovil rybář a když jí rozříz, tak ten mobil našel a je funkční a vrátil se majiteli, a že americkej generál jel na sjezd ČSSD a vyjádřil tam uznání českému obyvatelstvu za podporu radaru. A překládali sme Svěrákovu povídku FOTOGRAF.
Během těch dvou hodin, co sem učila, sem pochopila, že nejdůležitější a nejfrekventovanější šeské slovo jsou ÚTROBY. A vysvětlila jim co to znamená, že "mě někdo pěkně sere":))
Ale hlavně sem poznala bezva partu lidí nejen ve škole, ale i v hospodě, kam se chodí pravidelně už několi let po hodině na jedno, popřípadě na 7:)
Mimo jiné sem se seznámila s manželkou bohužel zesnulého zakladatele japonské bohemistiky, paní Čino. S klukem, co studoval na Karlovce historii a píše o nás disertačku, s hudebníkem, co taktéž studoval u nás, a nebo třeba se spisovatelem dětských knížek, který hodlá přeložit znovu a lépe Lovce mamutů do japonsštiny.

No, byla to úžasná zkušenost a i když sem ty lidi viděla jenom třikrát, tak pokaždý to bylo hrozně milý.
A jedna vtipná poznámka na konec...před Lukášem a mnou:)) je vyučoval Tomáš Jurkovič, což je kluk, kterej překládá do češtiny romány Haruki Murakamiho. Jak říkám...neuvěřitelný.

Srandapanda
P.S. Ještě sem nedomluvila

Jo! Ještě něco ze světa filmu. Před dvěma dny byl zveřejněn českej název Tarantioných Inglourious basterds. Nikdy sem nevěřila, že se to stane, ale je to tak. Film pojmenovanej po mně. Nebo mým taťkovi, nebo babičce.
Tramtadadá...
Hanebný pancharti. To je fakt k popukání. Už se nemůžu dočkat, až mi nějakej kamarád řekne, že na to jde do kina:D

A díky Adamovi sem objevila seriál Family guy. Tenhle skvělej nekoretktní humor se může utkat se Simpsnovejma a asi i vyhraje!



Zdraví vás hanebná Žanda Panda Panchártková

Zmrtvýchvstání

Jejda! Pěkně sem to tady teď zanedbala!
Ale mám docela rozumnej důvod. Na dva týdny sem se totiž starala o pohodlí a zábavu dvěma puberťačkám, jmenovitě sestřičce Dingovi a Martince. Holky bydlely u mě na koleji (na jednom futonu na zemi) a společně sme prolezly celý Tokio a přilehlý i odlehlý oblasti.
Z toho teda vyplývá, čemu se budu věnovat tentokrát. Máme za sebou sociologii, gastronomii (haha, tenkrát sem byla ještě takovej mimoň), vychloubání se, módní policii. Dnes se nebudu věnovat matematice (tý se ostatně já nebudu věnovat NIKDY), ale takovej děják a zemák, který mě vždycky baviliy nejvíc…

Před půl rokem sem jen tak nadhodila do Skypeu, proč za mnou vlastně Denda nepřijede na návštěvu. Když řekla že teda jo, zaradovala sem se a v tý euforii jí slíbila, že v březnu tady bude krásný počasí a (skoro)kvetoucí sakury a bude moct dosyta nakupovat ujetý oblečky.
Btw. znáte tu historku jak si Američani trochu moc půjčovali, až se mi ze dne na den z mého životně důležitého obchodu „VŠE ZA 15 Kč“ stalo „VŠE ZA 25 Kč“? Samozřejmě to s tou nákupní horečkou dopadlo trochu jinak:))

A potom, týden před jejich příjezdem, sem jim taky světácky poradila, ať si hlavně neberou žádný bundy ani moc věcí, aby:
a) měly volný kufry na moje krámy
b)měly volný kufry na tu spoustu věcí, co si tu koupěj.
Sem moc ráda, že mě nezabily v pátek 27. února, kdy sme v poledne rozhrnuly záclony a venku sněžilo…

Tak to je na úvod. Teď sem nahážu nějaký fotky a přidám pod každou něco děsně zajímavýho a jímavýho.



Kamakura byla v letech 1192 až 1333 sídlem prvního vládnoucího šóguna Minamoto no Joritoma. A kdo si chce udělat fajn jednodenní výlet ven z Tokia, určitě by měl jet sem. Jako my, když sme se po Eliščině návratu sebraly vyrazily sem s kamarádem Rickem(Brazil). Cesta vlakem trvá asi jenom hodinu a my vystoupili o jednu zastávku dřív a udělali si "celodenní" (odpolední-vstávali sme zase v 10) procházku.
V Kamakuře se nachází plno chrámů a svatyň, ale jednoznačně největším lákadlem je obří socha Budhy. Kterýmu za maličkej příplatek můžete vlízt do břicha. Kdysi nebýval outdoor, ale od té doby, co přišla cunami a smetla baráček, co stál nad ním, sedí pod širým nebem. A na zádech má okna:))Tahle socha sice není větší než ta v Naře, ale prej se Japonci shodují, že je umělecky kvalitnější. Nevim, čim to je, ale při hledání Budhy se pokaždý ztratíme. K tomu se váže legrační trapas, co se mi stal, když sem se jedný paní ptala na cestu. Velká Budhova socha se totiž japonsky řekne Daibucu. Já sem asi v tu chvíli byla trochu mimo, protože existuje ještě jedno dost podobné slovo a sice dóbucu. Dóbudu znamená zvíře. Takže když sem se paní ptala, kde je to zvíře, byla docela překvapená, co po ní chci. Hm...takhle to ani nezní vtipně, ale Eliška, neb rozumí japonsky, se docela pobavila.



Nechápu, jak je možný, že sme měly takový štěstí na počasí. Naposled sme se v Tichým oceánu koupaly s Eliškou v říjnu, ale bylo to tak super, že sme ani tentokrát nemohly odolat. No fakt, kdyby se pak bylo kde převlíknout z mokrejch plavek, hned bych tam skočila!!!V Kamakuře maj moc zajímavou pláž. Vypadá jako hrozně špinavá kvůli šedýmu písku, co jí pokrývá. A taky se musí jít hrozně daleko do vody. Ale dá se tam surfovat, takže loni na podzim mi Eliška musela furt říkat, ať moc nečumim:))
Eliška si nasbírala plnou tašku smradlavejch mušlí, ze kterejch měla děsnou radost(!?!) (kterou sem se jí snažila já zkazit) a já se spokojila s vylovenym golfovym míčkem.
Taky bych neměla zapomenout zmínit, že Rick krmil u jednoho jezírka kachny a přiletěli tam racci a holuby a Hitchcock by měl radost a co točit, protože se začali hrozně rojit a dva holubi se drze zahlodli do Ricka a nechtěli se pustit. A chudáci okolosedící lidi, co si dělali klidnou siestu byli napadeni dotěrnou kachnou.



Den před odjezdem Dinga a Marti sme jely na celodenní výlet do Kjóta. Kjóto bylo dloooouhá léta sídlem císaře až do restaurace Meidži, kdy se císař přesídlil do tehdejšího Eda (Tokia). Za vlády šógunů neměl císař fakticky žádnou moc a jeho úkolem (teda i jeho rodiny a dvořanů) bylo věnovat se ušlechtilostem jako poezie, kaligrafie, různý obřady atd.
Kjóto je nejkrásnější místo v Japonsku. Je tu císařský palác, císařova vila, hrad Nidžó s obranou proti nindžům jako sou vrzací schody a tajný skovky (jé, to chci domů), stovky chrámů, svatyň, čtvrť gejš, což NEJSOU PROSTITUTKY a obrovskej dřevěnej chrám Kijomizu. Atakdále. My sme bohužel neměly moc peněž, abysme zůstaly na dva dny, ale i za ten jeden den sme toho trochu stihly.
Z Tokia sme jely nočním autobusem o den pozdějc než byo v plánu, protože Eliška ehm...no nešlo jí trochu koupit lístky přes automat:))
Ráno sme vyskočily z busu. A byla to hrozná haluz, protože tři dny předtím pršelo a den potom taky, ale my měly v Kjótu modrý nebe a já z toho byla tak vydřená, že bych i metala kozelce. Pak sme se vypořádaly s divnejma zaměstnancema místních informací, co byli děsně překvapený, že jich někdo ptá na kjótskou nejkrásnější a nejslavnější památku Kinkakudži, kam denně choděj stovky lidí, a hromadnou dopravou se dostaly k prvnímu bodu naší výpravy.

A rovnou to byl naprostej vrchol dne. Kinkakudži, česky Zlatý pavilon, je, myslim, krásnější stavba na světe. K čertu s Eiffelovkou a Českým Krumlovem:)) Potřebuje tohle komentář?





Zlatý pavilon je obklopenej nádhernou zahradou a my si tam daly čaj. Když Japonci dělaj čaj, má to grády. Ne, že si doma u stolu vylouhujou Lipton. V lesíku tam jsou rozmístěný lavičky pokrytý červenou látkou, což dělá krásnej kontrast s přírodou a k čaji dostanete Wagaši, sladkost.

Další fotka je z císařského paláce. Vstup je zadarmo,ale musíte dostat speciální povolení. trochu netušim, k čemu to je, ale musíte předložit pasy a občanky a jeden ze skupiny se stane bossem (bosse sem si urvala já) a je ostatní jdou na jeho jméno. V paláci se bohužel nemůžete proběhnout všude, protože je to prohlídka s průvodkyní. Takže když si Charlotte, vykračuje po dvoře, císařskýho paláce, nevěřte tomu jako já. Sofia dostala speciální a ojedinělý povolení pro natáčení. Ale stejně je to krásný a náš dojem byl lehce umocněn jedním zajímavým klukem, co byl s náma na prohlídce a doufám, že to nebyl Čech a nerozuměl nám:))



Kromě Kinkakudži sem nejvís chtěla vidět proslulou suchou zenovou zahradu v chrámu Rjóandži. Trochu blbý je, že ať jdeme kamkoliv, je to tam většinou Under construction, takže sem kvůli hluku nemohla meditovat tak jak sem zamýšlela:))
Suchá zahrada je odbélníkový pískoviště obehnaný zdí ze tří stran. Písek je tam uhrabanej speciálně tak, aby evokoval moře a aby vlny kopírovaly ostrovy, který sou znázorněný 15 kamenama nenáhodně rozloženýma v prostoru. Samozřejmě se tam nesmí vstupovat, můžete se kochat jenom očima. Nechci se opakovat, ale je to boží.



Kdyby cestování městskym autobsem nezabralo tolik doby, určitě bysme toho stihly ještě mnohem víc. Takhle už byly tři odpoledne a Šinkansen nám jel v sedm.
Eliščin sen je vidět gejši, takže další zastávkou byla starobylá čtvrť Gion, tvořená užasnýma starýma uličkama mezi dřevenými domy. Místní pán nám ale vysvětlil, že gejši je možné vidět až večer, kdy vycházejí do města bavit zákazníky. Tak sme se alespoň prošly mezi domky se suvenýrama a ochutnávaly, co se dalo. Nevěřili byste, jak je strašně dobrá pasta z fazolí Azuki obalená v čajovém těstě.



Potom se lehce zatáhlo a já začala koumat, jak se dostaneme ke chrámu Kijomizu. Na mapě to vypadalo, že budeme muset trochu přidat do kroku a bude složitější ho najít. Asi o dvě minuty později sme k němu omylem došly:)) Chrám zajímavej, ale nás nejvíc zaujaly 2 kameny, co věštěj lásku. Když od jednoho přejdete ke druhému se zavřenýma očima, budete mít štěstí. Denda ani Marťa se netrefily, Eliška to nezkoušela, protože je celkem spokojená a Adamem:D a já na to nemám nervy vědět, že zas nic:)
Docela mě překvapilo, kolik bylo okolo mladejch lidí. Nejen u kamenů, ale myslim tim, kolik si jich fakt s partou vyrazí do chrámu. To je hrozně sympatický.

Na nádraží sme dojely s velkym předstihem, protože cestou na bus nás zastavil taxikář a chtěl nás svízt, protože sme Bidžin (krásky):))
Tak sme to usmlouvaly na stejnou cenu, jako autobus a udělaly si pohodlí. O cestě domů Šinkansenem už nemí moc co napsat, to může bejt zajímavý leda tak pro někoho, kdo tim ještě nejel:))))Tentokrát sme si den předem koupily speciální pas se slevou na vlak Kodama. Je to ten nejstarší typ, ale i tak sme ušetřily celou noc, co bysme strávily v dálkovým autobusu.

Protože holky už tady nejsou mám teď čas psát, tak to tady useknu a brzo toho napíšu víc.

Třeba co dělám u Sochy svobody