Poznali byste kdybych lhala?

Tady v Japonsku už je skoro léto:))



Po odjezdu holek mi v Tokiu zbývaly dva týdny...
Nemá smysl zapírat - jsem zpátky doma. Ale nemůžu skončit v půlce a tak dokončím příběh jaksepatří. Takže přivřete oči a předstírejte se mnou, že píšu ze šikmooký země, ze svý koleje a ráno přijde Eliška a budeme snídat americkej toastovej chleba s mandlovým sýrem a schovávat se před mojí pitomou spolubydlící, která je asi tak jedinej člověk na světě, kterýho se regulérně bojim.
Tak snad abych jí tady postavila malej pomník.
Popíšu vám Pooky, jak se nechává přezdívat, a můj krásný půlrok s ní.
První den vypadala mile. Šly sme s Martou, Eliškou a ještě jednou Japonkou na purikuru.
Byly sme jediný dvě blondýny mezi výměnnýma studentkama, tak si ve studentským centru mysleli, že si budem rozumět. To bylo asi tak jediný vysvětlení, co mě napadlo, protože jinak nevim, čim sem komu ublížila, že VŠECHNY OSTATNÍ holky se vyfasovaly navzájem a byly kamarádky a měly se rády.
Moje spolubydlící žije celý dny ve svý sluji, pardon pokoji, a vytváří dusnou atmosféru, třeba tím, že mě po ránu nezdraví. Běžný ráno vypadá tak, že stojim u linky a vařim si čaj a do toho ona projde kuchyní do koupelny, naprosto se neobtěžuje promluvit a na můj pozdrav se jenom ušklíbne, pardon usměje. Nikdy s náma nikam nchodí. Nikdy se mě na nic nezeptala, ani blbý "jak je"? Dobrá věc je, že problém evidentně není na mý straně, protože ona pohrdá všema. A když jde na záchod, se kterym mám společnou stěnu, tak hrozně tříská dveřma. Takže když potom ke mně přišla Eliška na jídlo, šeptaly sme v kuchyni, rychle si uvařily a jedly na psacím(!) stole v mým pokoji. Fakt jo Pooky, díky moc, bylo to bezva!

Kromě jídla v ústraní se věnuju i jiným aktivitám. Třeba vydělávání peněz. Ještě když u mě byly holky, zažila sem neuvěřitelnou haluz... Nakupovaly sme na Takešita dóri, nejujetější uličce v Tokiu,


a zastavily mě dvě holky, že by potřebovaly modelky na vlasovou show. Po zkušenosti s "tlumočením" už mě nic nerozhází, tak sem souhlasila.

V domluvenej den sem se dostavila na na nádraží do Sendagaji (pršelo a odlepily se mi obě podrážky u kozaček, co přežily Ósaku-haha) a vyzvedla si mě tak jedna z těch holek. Cestou sem trochu vyzvídala a na otázku, kolik zápaďaček celkem překecaly, mi bylo řečeno, že jednu. Včetně mě:)
První den probíhal nácvik na umělecký škole. Musela sem se převlíct do černých, dlouhých a úzkých šatiček a šla sem na makeup. To mě asi mohlo napadnout, že není moc dobrý jít tam namalovaná, přece jenom sem kráska od přírody a klidně bych mohla jít mezi lid bez řasenky. Tak sem to nejdřív musela odrhnout dolů. Potom sem hodinu nehnutě seděla a dostala sem super štrasový kamínky přes obličej a velký nalepovací řasu s růžovo bílýma pírkama po stranách. Kolem seděly další holky s podivnýma obličejema a já byla ráda, že některý z těch kreací nevyšly na mě.
Následně mě šouply ke slečně kadeřnici a ta s pomocí pana profesora vytvarovala moji hlavu do vysokého tvaru. Třetí štací byla kostymérna, kde mě převlékly do šatů. Celá tahle příprava trvala asi 4 hodiny ale byla sem docela v pohodě. Když bylo všech 100 modelek připraveno, postupně nás autem převezli na Šibuju, do místa, kde se měla příští den konat módní přehlídka. Tím místem byl Olympijský stadión!!! To už sem byla trochu vyděšená, protože holky kolem byly profesionáky a mně trvalo asi půl hodiny, než sem pochopila, jak mám aspoň správně chodit. A než se nacvičila choreografie, bylo už asi deset večer. Takže sem byla celá šťastná, když sem se s vypětím všech sil dostala o půlnoci do postele.
Druhý den to začalo nanovo a na ostro. V OSM ráno:(( Zádrhel se objevil u vlasů, takže můj účes nakonec vypadal úplně jinak než včera, ale s pomocí laku se to ani nepohlo. Než byli všichni připravení, uběhlo několik hodin, během niž sme čekaly, kecaly a jedly občerstvení zadarmo.
Taky sem trochu koumala, jak se k sobě modelky chovaj a jaká je mezi nima děsná rivalita. Přehlídka začala přesně ve tři a já byla ve skupnce číslo 2 s názvem "pravá ženskost". Tak sem vylezla pódium, udělala pózu, sešla po schůdkách po červenym koberci 30 metrů k fotografům, tam se otočila a cupitala zpátky. A snažila se nemyslet, na všechny ty důležitý lidi v hledišti. Mých patnáct minut trvalo 2 minuty...

Hm..tohle zní trochu jako pohádka...nebo jako kec:))Chcete pravdivou verzi?:))

První den probíhal nácvik na středí kadeřnický škole. Musela sem se převlíct do černý, dlouhý a úzký zástěry a šla sem na makeup. To mě asi mohlo napadnout, že není moc dobrý jít tam namalovaná, ale fakt si nemůžu dovolit jít mezi lid bez řasenky. Tak sem to nejdřív musela odrhnout dolů. Potom sem hodinu nehnutě seděla a dostala sem super štrasový kamínky přes obličej a velký nalepovací řasu s růžovo bílýma pírkama po stranách. Kolem seděly další holky s podivnýma obličejema a já byla ráda, že některý z těch kreací nevyšly na mě.
Následně mě šouply ke slečně šetnáctiletý kadeřnici a protože jí to nešlo, tak za ní pan profesor vytvaroval moji hlavu do vysokého tvaru. Třetí štací byla třída s oblečkama, kde mě obalily hnědým plátnem a pověsily na mě umělý jahody. Celá tahle příprava trvala asi 4 hodiny ale byla sem docela mrtvá. Když bylo všech 20 modelek připraveno, postupně nás autem převezli na Šibuju, do místa, kde se měla příští den konat módní přehlídka. Tím místem byl malý klub v areálu Olympijského stadiónu!!! To už sem byla hodně vyděšená, protože 3 holky a dva hezcí kluci kolem byly profesionálové a já se ani po půl hodině nenaučila trochu správně chodit. A než se nacvičila choreografie, bylo už asi deset večer. Takže sem byla celá šťastná, když sem se s vypětím všech sil dostala o půlnoci do postele.
Druhý den to začalo nanovo a na ostro. V OSM ráno:(( Zádrhel se objevil u vlasů, takže můj účes nakonec vypadal úplně jinak než včera, ale s pomocí litru laku mi z vlasů vytvořili kámen a ani se to nepohlo. Než byli všichni připravení, uběhlo několik hodin, během niž sme čekaly, všichni kromě mě spolu kecaly, protože já jim nerozuměla a jedly občerstvení zadarmo, ale všechny sendviče kromě jednoho byly s vejcem, který já nesnášim:)) .
Taky sem trochu koumala, jak se ke mně modelky hezky chovaj a že se mi snažej co nejvíc poradit a pomoct. Přehlídka začala přesně ve tři a já byla ve skupince číslo 2 s názvem "pravá ženskost", jestli sem tomu dobře rozuměla. Tak sem vylezla na pódium, udělala trapný pukrle, pokusila se nespadnou ze shůdků,po červenym koberci dojít 6 metrů k 2fotografům, tam se otočila a cupitala zpátky. A snažila se nemyslet, na všech těch 80 rodičů v hledišti.Mých patnáct minut trvalo 20 sekund:)))

No, tahle verze už je pravdivá. Překvapivě i to, s tim červenym kobercem a fotografama. Haha, dokonce tam měli i takovou tu pásku, jak vždycky odděluje Nicole Kidmanovou od fanoušků:D Bohužel se nedochovaly žádné dobové fotografie, protože se mi rozbil foťák na mobilu a ta holka, co sem jí dala mail, se neozvala:)
NEVA

Druhá věc, s čim se chci pochlubit, je vyučování češtiny. Na Waseda univerzitě studuje ještě jeden Čech. Je to machr Lukáš, kterej tady žije asi už přes tři roky a není to žádnej obyčejnej exchange student, ale dělá tady magistra a myslim, že od příštího semestru i doktoranta. No a tenhle Lukáš,

díky Studnovi, náš kamarád, jel na prázdniny domů a potřeboval záskok na vyučování. Eliška byla ve Skotsku, takže sem se nechala ukecat já, dostala instrukce a číslo na pana Jamamota a vyrazila šířit českou učenost.
No, nevydržim to a jako první napíšu, že sem učila v MRAKODRAPU NA ŠINDŽUKU. Sice ve třetím patře, ale furt je to mrakodrap:))


Moji třídu tvořilo sedm Japonců, od třiceti do sedmdesáti(? věk Japonců si vůbec netroufám odhadovat)a byli pokročilí! Neumíte si představit moje nadšení. Potkala sem v Tokiu sedm Japonců, co maj natolik rádi Čechy, že každou sobotu, týden co týden, choděj na hodiny češtiny.
Takže sem pro ně měla připravený články z netu o tom, jak se velryby dřív rodily na souši hlavou napřed, o nahým turistovi, co si dovolil plavat ve vodním příkopu u císařského paláce, o borcovi, co na pláži vytratil mobil, snědla ho obří treska (ne toho borce), kterou ulovil rybář a když jí rozříz, tak ten mobil našel a je funkční a vrátil se majiteli, a že americkej generál jel na sjezd ČSSD a vyjádřil tam uznání českému obyvatelstvu za podporu radaru. A překládali sme Svěrákovu povídku FOTOGRAF.
Během těch dvou hodin, co sem učila, sem pochopila, že nejdůležitější a nejfrekventovanější šeské slovo jsou ÚTROBY. A vysvětlila jim co to znamená, že "mě někdo pěkně sere":))
Ale hlavně sem poznala bezva partu lidí nejen ve škole, ale i v hospodě, kam se chodí pravidelně už několi let po hodině na jedno, popřípadě na 7:)
Mimo jiné sem se seznámila s manželkou bohužel zesnulého zakladatele japonské bohemistiky, paní Čino. S klukem, co studoval na Karlovce historii a píše o nás disertačku, s hudebníkem, co taktéž studoval u nás, a nebo třeba se spisovatelem dětských knížek, který hodlá přeložit znovu a lépe Lovce mamutů do japonsštiny.

No, byla to úžasná zkušenost a i když sem ty lidi viděla jenom třikrát, tak pokaždý to bylo hrozně milý.
A jedna vtipná poznámka na konec...před Lukášem a mnou:)) je vyučoval Tomáš Jurkovič, což je kluk, kterej překládá do češtiny romány Haruki Murakamiho. Jak říkám...neuvěřitelný.

Srandapanda
P.S. Ještě sem nedomluvila