Zmrtvýchvstání

Jejda! Pěkně sem to tady teď zanedbala!
Ale mám docela rozumnej důvod. Na dva týdny sem se totiž starala o pohodlí a zábavu dvěma puberťačkám, jmenovitě sestřičce Dingovi a Martince. Holky bydlely u mě na koleji (na jednom futonu na zemi) a společně sme prolezly celý Tokio a přilehlý i odlehlý oblasti.
Z toho teda vyplývá, čemu se budu věnovat tentokrát. Máme za sebou sociologii, gastronomii (haha, tenkrát sem byla ještě takovej mimoň), vychloubání se, módní policii. Dnes se nebudu věnovat matematice (tý se ostatně já nebudu věnovat NIKDY), ale takovej děják a zemák, který mě vždycky baviliy nejvíc…

Před půl rokem sem jen tak nadhodila do Skypeu, proč za mnou vlastně Denda nepřijede na návštěvu. Když řekla že teda jo, zaradovala sem se a v tý euforii jí slíbila, že v březnu tady bude krásný počasí a (skoro)kvetoucí sakury a bude moct dosyta nakupovat ujetý oblečky.
Btw. znáte tu historku jak si Američani trochu moc půjčovali, až se mi ze dne na den z mého životně důležitého obchodu „VŠE ZA 15 Kč“ stalo „VŠE ZA 25 Kč“? Samozřejmě to s tou nákupní horečkou dopadlo trochu jinak:))

A potom, týden před jejich příjezdem, sem jim taky světácky poradila, ať si hlavně neberou žádný bundy ani moc věcí, aby:
a) měly volný kufry na moje krámy
b)měly volný kufry na tu spoustu věcí, co si tu koupěj.
Sem moc ráda, že mě nezabily v pátek 27. února, kdy sme v poledne rozhrnuly záclony a venku sněžilo…

Tak to je na úvod. Teď sem nahážu nějaký fotky a přidám pod každou něco děsně zajímavýho a jímavýho.



Kamakura byla v letech 1192 až 1333 sídlem prvního vládnoucího šóguna Minamoto no Joritoma. A kdo si chce udělat fajn jednodenní výlet ven z Tokia, určitě by měl jet sem. Jako my, když sme se po Eliščině návratu sebraly vyrazily sem s kamarádem Rickem(Brazil). Cesta vlakem trvá asi jenom hodinu a my vystoupili o jednu zastávku dřív a udělali si "celodenní" (odpolední-vstávali sme zase v 10) procházku.
V Kamakuře se nachází plno chrámů a svatyň, ale jednoznačně největším lákadlem je obří socha Budhy. Kterýmu za maličkej příplatek můžete vlízt do břicha. Kdysi nebýval outdoor, ale od té doby, co přišla cunami a smetla baráček, co stál nad ním, sedí pod širým nebem. A na zádech má okna:))Tahle socha sice není větší než ta v Naře, ale prej se Japonci shodují, že je umělecky kvalitnější. Nevim, čim to je, ale při hledání Budhy se pokaždý ztratíme. K tomu se váže legrační trapas, co se mi stal, když sem se jedný paní ptala na cestu. Velká Budhova socha se totiž japonsky řekne Daibucu. Já sem asi v tu chvíli byla trochu mimo, protože existuje ještě jedno dost podobné slovo a sice dóbucu. Dóbudu znamená zvíře. Takže když sem se paní ptala, kde je to zvíře, byla docela překvapená, co po ní chci. Hm...takhle to ani nezní vtipně, ale Eliška, neb rozumí japonsky, se docela pobavila.



Nechápu, jak je možný, že sme měly takový štěstí na počasí. Naposled sme se v Tichým oceánu koupaly s Eliškou v říjnu, ale bylo to tak super, že sme ani tentokrát nemohly odolat. No fakt, kdyby se pak bylo kde převlíknout z mokrejch plavek, hned bych tam skočila!!!V Kamakuře maj moc zajímavou pláž. Vypadá jako hrozně špinavá kvůli šedýmu písku, co jí pokrývá. A taky se musí jít hrozně daleko do vody. Ale dá se tam surfovat, takže loni na podzim mi Eliška musela furt říkat, ať moc nečumim:))
Eliška si nasbírala plnou tašku smradlavejch mušlí, ze kterejch měla děsnou radost(!?!) (kterou sem se jí snažila já zkazit) a já se spokojila s vylovenym golfovym míčkem.
Taky bych neměla zapomenout zmínit, že Rick krmil u jednoho jezírka kachny a přiletěli tam racci a holuby a Hitchcock by měl radost a co točit, protože se začali hrozně rojit a dva holubi se drze zahlodli do Ricka a nechtěli se pustit. A chudáci okolosedící lidi, co si dělali klidnou siestu byli napadeni dotěrnou kachnou.



Den před odjezdem Dinga a Marti sme jely na celodenní výlet do Kjóta. Kjóto bylo dloooouhá léta sídlem císaře až do restaurace Meidži, kdy se císař přesídlil do tehdejšího Eda (Tokia). Za vlády šógunů neměl císař fakticky žádnou moc a jeho úkolem (teda i jeho rodiny a dvořanů) bylo věnovat se ušlechtilostem jako poezie, kaligrafie, různý obřady atd.
Kjóto je nejkrásnější místo v Japonsku. Je tu císařský palác, císařova vila, hrad Nidžó s obranou proti nindžům jako sou vrzací schody a tajný skovky (jé, to chci domů), stovky chrámů, svatyň, čtvrť gejš, což NEJSOU PROSTITUTKY a obrovskej dřevěnej chrám Kijomizu. Atakdále. My sme bohužel neměly moc peněž, abysme zůstaly na dva dny, ale i za ten jeden den sme toho trochu stihly.
Z Tokia sme jely nočním autobusem o den pozdějc než byo v plánu, protože Eliška ehm...no nešlo jí trochu koupit lístky přes automat:))
Ráno sme vyskočily z busu. A byla to hrozná haluz, protože tři dny předtím pršelo a den potom taky, ale my měly v Kjótu modrý nebe a já z toho byla tak vydřená, že bych i metala kozelce. Pak sme se vypořádaly s divnejma zaměstnancema místních informací, co byli děsně překvapený, že jich někdo ptá na kjótskou nejkrásnější a nejslavnější památku Kinkakudži, kam denně choděj stovky lidí, a hromadnou dopravou se dostaly k prvnímu bodu naší výpravy.

A rovnou to byl naprostej vrchol dne. Kinkakudži, česky Zlatý pavilon, je, myslim, krásnější stavba na světe. K čertu s Eiffelovkou a Českým Krumlovem:)) Potřebuje tohle komentář?





Zlatý pavilon je obklopenej nádhernou zahradou a my si tam daly čaj. Když Japonci dělaj čaj, má to grády. Ne, že si doma u stolu vylouhujou Lipton. V lesíku tam jsou rozmístěný lavičky pokrytý červenou látkou, což dělá krásnej kontrast s přírodou a k čaji dostanete Wagaši, sladkost.

Další fotka je z císařského paláce. Vstup je zadarmo,ale musíte dostat speciální povolení. trochu netušim, k čemu to je, ale musíte předložit pasy a občanky a jeden ze skupiny se stane bossem (bosse sem si urvala já) a je ostatní jdou na jeho jméno. V paláci se bohužel nemůžete proběhnout všude, protože je to prohlídka s průvodkyní. Takže když si Charlotte, vykračuje po dvoře, císařskýho paláce, nevěřte tomu jako já. Sofia dostala speciální a ojedinělý povolení pro natáčení. Ale stejně je to krásný a náš dojem byl lehce umocněn jedním zajímavým klukem, co byl s náma na prohlídce a doufám, že to nebyl Čech a nerozuměl nám:))



Kromě Kinkakudži sem nejvís chtěla vidět proslulou suchou zenovou zahradu v chrámu Rjóandži. Trochu blbý je, že ať jdeme kamkoliv, je to tam většinou Under construction, takže sem kvůli hluku nemohla meditovat tak jak sem zamýšlela:))
Suchá zahrada je odbélníkový pískoviště obehnaný zdí ze tří stran. Písek je tam uhrabanej speciálně tak, aby evokoval moře a aby vlny kopírovaly ostrovy, který sou znázorněný 15 kamenama nenáhodně rozloženýma v prostoru. Samozřejmě se tam nesmí vstupovat, můžete se kochat jenom očima. Nechci se opakovat, ale je to boží.



Kdyby cestování městskym autobsem nezabralo tolik doby, určitě bysme toho stihly ještě mnohem víc. Takhle už byly tři odpoledne a Šinkansen nám jel v sedm.
Eliščin sen je vidět gejši, takže další zastávkou byla starobylá čtvrť Gion, tvořená užasnýma starýma uličkama mezi dřevenými domy. Místní pán nám ale vysvětlil, že gejši je možné vidět až večer, kdy vycházejí do města bavit zákazníky. Tak sme se alespoň prošly mezi domky se suvenýrama a ochutnávaly, co se dalo. Nevěřili byste, jak je strašně dobrá pasta z fazolí Azuki obalená v čajovém těstě.



Potom se lehce zatáhlo a já začala koumat, jak se dostaneme ke chrámu Kijomizu. Na mapě to vypadalo, že budeme muset trochu přidat do kroku a bude složitější ho najít. Asi o dvě minuty později sme k němu omylem došly:)) Chrám zajímavej, ale nás nejvíc zaujaly 2 kameny, co věštěj lásku. Když od jednoho přejdete ke druhému se zavřenýma očima, budete mít štěstí. Denda ani Marťa se netrefily, Eliška to nezkoušela, protože je celkem spokojená a Adamem:D a já na to nemám nervy vědět, že zas nic:)
Docela mě překvapilo, kolik bylo okolo mladejch lidí. Nejen u kamenů, ale myslim tim, kolik si jich fakt s partou vyrazí do chrámu. To je hrozně sympatický.

Na nádraží sme dojely s velkym předstihem, protože cestou na bus nás zastavil taxikář a chtěl nás svízt, protože sme Bidžin (krásky):))
Tak sme to usmlouvaly na stejnou cenu, jako autobus a udělaly si pohodlí. O cestě domů Šinkansenem už nemí moc co napsat, to může bejt zajímavý leda tak pro někoho, kdo tim ještě nejel:))))Tentokrát sme si den předem koupily speciální pas se slevou na vlak Kodama. Je to ten nejstarší typ, ale i tak sme ušetřily celou noc, co bysme strávily v dálkovým autobusu.

Protože holky už tady nejsou mám teď čas psát, tak to tady useknu a brzo toho napíšu víc.

Třeba co dělám u Sochy svobody