Nejen Sumó

Poslední týden byl tááák nabitej.
Začalo to výletem č. 2 směr Sumó.

11.2.
Neb je sumó národní sport, zavedli nás na Národní sumo (budu to psát takhle, nebaví mě dělat tam pořád tu čárku) stadion, usadili do horních pater (která sou levnější- v podstatě se dá sedět i v první řadě u ringu, ale má to 2 nevýhody: a) je to mrtě drahý b) sumista vytlačený/vyhozeny z ringu a skočivší na vás je trochu nepříjemná záležitost:)



Po prostudování pravidel (v japonštině, ale byly u toho aspoň obrázky vzduchem lítajících sumistů) to vypuklo. Vypuklo slavnostní zahájení. To vypadá tak, že se zápasící borci v po kolena dlouhých sukních(spíš zástěrách) postaví do kruhu a jeden po druhým vystoupí doprostřed a něco zazpívá. Nutno uznat, že několik z nich mělo fakt dobrej hlas a někteří zas aspoň zapěli něco vtipnýho- to nemůžu posoudit podle sebe, ale japonstí diváci se smáli. Turnaje se účastnilo 16 zápasníků a hrál se vyřazovací pavouk.
Bylo to docela zajímavý sledovat, a s holkama sme se snažily rozeznat jednotlivý výpady, ale všechny vypadaly stejně. Ale došly sme k překvapivýmu závěru a sice, že na velikosti nezáleží, protože ten tlustší to ve většině případů prohrál.

Potom sem se stala terčem obdivu a závisti okolo přítomných spolužaček, protože na scénu nepředvídatelně nastoupil českej sumista Pavel Bojar ze stáje Naruto Chiba! V programu sem si ho nevšimla proto, že vystupuje pod jménem Takanojama. A protože nebyl ani tlustej a docela hezkej, tak sme mu všechny hlasitě fandily. Držel se dobře a dlouho, ale ten druhej obr byl nakonec trochu silnější. Z ostatních cizích národností tam pak byli myslím Mongolové a Bulhar. To, co pohazujou kolem sebe je sůl. A člověk ve starobylém kroji je rozhodčí a zajímavý je, že u sebe má nůž. Proč? No přece, aby mohl spáchat okamžitě sebevraždu v případě špatného posouzení! Ono to teda takhle už samozřejmě nefunguje, ale před 200 lety mohlo bejt soudcování docela maso. Tak zůstala aspoň tahle milá upomínka. Jestli vás to trochu zajímá, určitě si přečtěte aspoň něco na wikipedii. Třeba o tom, jak je život v klubu pro zápasníky drsnej. Nebo že konečnej vítěž na konci sezóny vyhrává.......český(!!!) křišťálíový pohár.



Po hodině a půl to zničehonic skončilo. Mezi těma jménama sme se trochu ztratily, takže sem tak trochu nepoznala, že už je to finále ehm…
O přestávce sme Luanou šly hledat jídlo. Ukázalo se totiž, že program bude poněkud dělší než sme předpokládaly. A že všichni ostatní kromě nás si přinesli hory jídla. Nic sme nenašly, ale zato sme zabloudily do restaurace a bylo nám blbý, že tam tak očumujeme, tak sme si koupily kafe. Bez cukru a mlíka a bylo pekelně drahý a já navíc kafe nepiju, takže nic moc výhra:(
A když sem si hladová znova sedala do (pohodlné) sedačky, prošly okolo nás Christine a Jamie s naloženejma tácama.

Btw. to video je samozřejmě vtip. Tahkle to nevypadalo. To jenom do ringu vlezli komici:))

Ve druhé třetině se sumo ubíralo trochu jiným směrem. Následující video nepotřebuje moc komentář. Vsadim se, že takový sumo ste ještě neviděli. Pozor! Kvocient roztomilosti se blíží milionu.



No a dostáváme se k začala děsivé části programu. Nevim proč, ale byla tam televize a objevilo se podium s vizáží Silvestr na nově a kapela začala hrát ENKU. To jsou japonský písničky, ve kterých se pěje o lásce a kdovíčem a je to strašný. A po modře a fialově nasvícenejch schodech přicházeli sumisti v kvádrech s profesionální zpěvačkou po pravici a udělali nám úžasnou estrádu. Mezi jednotlivýma písničkama jim vtipný moderátor pokládal bujaré otázky a já už chtěla odpočítávat půlnoc, protože to BYLO úplně jako Silvestr na nově. Teda já ho naštěstí nikdy neviděla, ale jestli si to nějak představuju, tak asi takhle:



Zvlášť borec s flétnou stojí za pozornost:))
Takhle nás mučili skoro dvě hodiny. My Evropanky sme už nemohly dělat nic jinýho než se blbě gebit a modlit za rychlej konec,a jiní lidé to řešili takhle:



Nebo takhle:



Ale jasně že celkově to byl prima den. Byly sme přítomny rozhovorům pro televizi, krásným písničkám (trénink na Valentýna) a odvážným bojujícím pětiletým prckům v plínkách:))

15.2.
Protože je naše kolej úplně vylidněná, trávim čas s Jamie a Christine. Kdyby tady byla Eliška, každej den bysme na 100% někam vyrazily do terénu, ale bez ní sem ve svym pokoji se stupidní spolubydlící lehce frustrovaná. Takže sem happy, že aspoň po večerech koukáme s holkama na filmy a Scrubs.
Znovu sem viděla Lost in translation. Je to boží pocit říkat si: Jé!Tady to znám! A po stý sem viděla Kouzelnou romanci, ale bohužel v angličtině to není vůbec tak vtipný jako česky (viz. "Morgana je z gruntu přívětivá").
A následující noc sme strávily na celonočním karaoke. Přidala se k nám kamarádka Jošie, daly sme si láhev vína a já se zbláznila do šílenýho japonskýho anime otvíráku. Ta melodie je tak nakažlivá, že si Evangelion pouštim celý dny dokola.

Fuj:)) Vyhodili nás v pět a protože Jošii jel vlak až v šest, vlezly sme do Mekáče, kde si Jamie dala tři hamburgery. JAK se to do těch holek vejde!?!:))



16.2.
Na Haradžuku sem si koupila králičí ouška, udělala roztomilou purikuru se žlutou obludkou jménem RODY (Christinin fetiš) a k narozkám dostala hnědorůžovou plyšovou kabelku ve tvaru pudlíka. Kam se ten svět řítí? (Nepřiznám přece, že se mi to děsně líbí, ne?)

17.2. Se stalo něco něčekanýho. Shin a Tatsuja pro mě uspořádaly tajnou narozeninovou oslavu. Dovedli mě někam na Ikebukuro do baru v sedmém patře, kde už sedělo asi 25 Waseďáků a byla sem fakt dojatá! Bylo tam mrtě jídla a vrcholem večera bylo zapojení mojí mp3 do repráků a pařba na Hives. Sem tak vděčná, že mý nejmilejší tady zvěčnim. Tatsuja a Anne-France.



A todle je Šin. Navíc se mi podařilo udělat jeden obstojnej vtip při děkovačce do mikrofonu.



Hrstka (12) nás potom ještě jela do Round 1, což je herní centrum. Představte si barák, ve kterým máte na gromadě In-line bruslení, basket, fotbal, lovení ryb, video-hry, bowling, karaoke, golf, ping pong a spoustu dalších věcí. Zaplatíte Asi tři stovky a můžete si hrát celou noc až do rozbřesku. Takže sme si hráli do rozbřesku:)

P.S. Sou tady malá roztomilá zemětřesení. Vim, že bych se měla bát, ale když ono je to fakt docela příjemný:)Na tom sem se shodla s Eliškou už při tom prvním.

A druhej poznatek: konečně sem přišla na to, proč japonský holky choděj tak nakřivo v sešmajdanejch botkách. Ona to totiž není vina jejich křivejch nohou. Můžou za to výrobci!!!
Jamie si tady totiž koupila boty a ty podrážky se samy od sebe po třech týdnech propadly a chudák holka teď chodí po vnitřních hranách chodidel s vyvrácenejma nohama do X:))
Eliško, už se jim nebudeme smát.