O jaru

Na začátku února u mě došlo k záseku kvůli Ósace a nějak sem zapomněla napsat, že se o nás škola hezky stará a vzali nás na dva výlety.
Takže to napravim.
Ale nejdřív bych chtěla vysvětlit, že nechci, aby to vypadalo, že si z Japonska dělám jenom srandu. Kdepak! Sem neskutečně šťastná a vděčná, že tady můžu bejt. Ještě před rokem by se mi o tom ani nezdálo. Jenže sem teď v týhle praštěný zemi a bohužel mám tu blbou vlastnost, že nedokážu nic brát vážně a některý věci mi připadaj pětkrát srandovnější než jinejm lidem. A není to úplně z cesty, když se říká „zlatý český ručičky“, protože my sme asi fakt extrémně prakticky myslící národ. Jestli vám teď přijde, že přehánim, tak si počkejte na pointu našeho autobusového výletu do prefektury IBARAKI...

2.2.


Vidíte tu nádheru? To není sakura, ale švěstka. Právě obrovským množstvím kvetoucích švestkových stromů je proslavená jedná ze „tří japonských zahrad“ ve městě Mito- Kairaku-en.
Jaro je pro Japonce asi nejoblíbenější roční období. V létě už bývá hrozný dusno, takže jarní vánek je tak akorát a největší sláva nastane, když rozkvetou sakury. To potom rodina nebo parta kamarádů vezme piknikovej košík a vyrazej do parků na HANAMI, doslova sledování květů. Já tohle bohužel už nezažiju, protože až pojedu do Kjóta (který je jižnějc), bude teprve začátek března. Proto sem neváhala a nadšeně se zapsala na výlet, jehož součástí bylo navíc „za 30 minut sněž tolik jahod, kolik můžeš“ (proč pro to taky nemáme jenom jedno slovo jako tady?:)) a pak ještě nějaká aktivita, který sem nerozuměla, protože sem byla trochu líná přeložit si znaky...

Takže sme v pondělí v 8 ráno nasedly do autobusu, udělaly prezenčku (třikrát!!!:)) a vyrazily. Nejely sme jenom my Evropanky, ale i další studentky z Číny a Koreje, co nejsou na výměnným pobytu, ale regulérně tady studujou. Já sem si chtěla ještě trochu zchrupnout, ale to mi nedovolila naše průvodkyně, ženština postaršího věku, co neuvěřitelně pištivým hlasem vykřikovala do mikrofonu různá hesla a ještě pitomější otázky, na které (jak se asi čekalo) sme musely sborově nadšeně odpovídat:
Máte rády jahody tak jako já?
To máme ale krásné počasí, že ano?
Chcete jíst jahody?
A smála se vlastním vtipům!
Ale peklo ještě pokračovalo, protože potom nás donutily jednu po druhý vstát a za jízdy se ostatním představit. Tak sem si 45krát vyslechla, že Ta a Ta je z… a z… a miluje jahůdky a na dnešek se mocinky těšila. Uf…

Pak už sem fakt spát nemohla, protože sem seděla s Jamie(GB), Martou(Pol) a Christine(Ger), bezvadnejma a ukecanejma to kamarádkama. Z mnoha holčičích řečí si pamatuju hlavně to jak sme naplánovaly, že půjdem nakupovat do Dior a Luis Vuitton obchodu a budeme dělat, že sme hvězdy nebo hraběnky a budeme mít na nose brovský sluneční brýle (který si koupíme v sekáči:)) Proud myšlenek nás potom unesl poněkud dál a momentální plán zní tak, že někde ukradnem nákupní vozík a půjdeme do Diora a tam budem nakupovat strojení do košíku a až bude plnej, tak ho tam necháme a utěčeme. A taky, že si půjdem zkoušet svatební šaty:))Ale to už trochu zavání Přátelema.

Za dvě a půl hodiny sme stanuly na parkovišti u vysněného cíle, zahrady Kairakuen. U vstupu sme obdržely mapičky a po zběžném přelétnutí obrázků nám málem vypadly oči z důlků nad tím množstvím jezírek, bambusovejch hájků, svatyň a květinovách záhonů. Zaplesaly sme a vešly hlavní branou dovniř.
Osud, zdá se, má zvláštní smysl pro ironii, protože v zahradě samozřejmě nic nekvetlo:)))



Tak sme chodily v lajně, náš doprovod pokřikoval Nerozcházejte se! a Shlukujte se! a obdivovaly sme zimní pahýly:))
No, abych organizátorům nekřivdila, tak sme nakonec JEDNU nádhernou rozkvetlou švestku našly!! O 14 dní dýl to mohlo bejt v zahradě fakt krásný...
První zastávka při procházce byl čajový pavilon. Nechal ho v 19.století postavit Tokugawa Nariaki a byl moc hezkej, prostornej, dvoupatrovej a po vyzutí sme mohly dovnitř a nadělala sem pár fotek zdobenejch interiérů.



Potom ještě Luana(Rum) projevila vtipnou fobii ze schodů a Marta přidala historku o sestřenici, co trpí fobií z knoflíků (fakt!), a musí si dávat pozor, co si bere na sebe. Vyšly sme z pavilónu a tady přichází ona pointa. Odvedly nás zpátky k autobusu, že jedeme na oběd:) V Kairaku-enu sme byly přesně 15 minut…

A šlo se jíst do Drive-in, kde pro nás měly připravenou dost dobrou hostinu!
V míse můžete vidět sašimi, krevetový knedlíčky, karbanátky, kari kuře (vzala sem si svý nejmíň uhozený tričko, vepředu jenom se dvěma flekama od kari;) ananas, nattó a spoustu dalších věcí, co neumim pojmenovat. A k tomu sme dostaly Miso (čas na reklamu: jestli se dostanete ke knize Rjú Murakamiho V polévce miso, určitě si ji přečtěte. Je to napínavej a skvěle vygradovanej psychotriller, tak, jak to uměj jenom japonci) a přikusovaly sme k tomu rejži (Jitko Šídlová, v životě sem si nemyslela, že tuhle tvojí hlášku budu moct použít v praxi:))) a já si pak nakradla sladkosti od ostatních holek, protože musim šětřit peníze na pivo a nemůžu si dovolit kupovat čokoládu.



Jediný, co sem nedomyslela, bylo, že když to snim všechno, tak nebude místo na jahody. Ve skleníku bylo veselo, hlavně proto, že sme měly štěstí a pustily nás 6 do jednoho oddělenýho bez dozoru. Takže sme si i přes upozornění, ať si jahody nestrkáme do kapes u kalhot, nastrkaly jahody do tašek:)

Poslední zastávka (pro mě do tý doby utajená) byla v jednom vesnico-městě v tradiční barvírně látek. Byly nás dva busy, takže se to rozdělilo na několik skupin a naše skupinka místo čekání vyrazila obhlídnout toto nesmírně zajímavé a historií prodchnuté místo. Průvodcem nám byl starý pan majitel barvírny. Prohlídka vypadala tak, že nás zavedl do parku s prolejzačkama, ukázal na betonovou kašnu a řekl nám, že tam před 800 lety stál hrad...
Barvení už tak zajímavý nebylo, protože se to moc neliší od normálního batikování, tak sem si aspoň neutrhla ostudu a odvezla si domů modrej šátek.

Ale celej den byl skvělej, hlavně díky holkám a zvláště Jamie s neuvěřitelným humorem (ale taky co čekat když pochází ze země Červenýho trpaslíka, Jistě pane ministře a IT Crowd…) a na cestě zpátky mi už ani nevadila nadšeně halekající průvodkyně.
No jo, už na mě taky leze jaro. Takže budu na konec lehce sentimentánní a roznesu romantiku do vašich srdcí pomocí haiku slavného básníka Josy Busona:

Větrný zvonek
Zní líbezně, ač vítr
Ke květům drsný.

A počkejte, až vám povim o bizarním zážitku na sumo zápase:)!