středa 11. února 2009

Hahaha-byla sem tlumočit.

Taky sem ještě uvažovala o nadpisu: Za průmyslovou krizi můžou Američani a já

Uf, je to za mnou. A vzhledem k tomu, že čtete tenhle příspěvek, asi sem to přežila.
Tak jak to bylo. Ještě v neděli večer sem měla pěknýho nerva. Nějak se mi podařilo natahat si do počítače trojany a jiný virovitý prevíty a totálně si to tady pokonila. jestli někdo víte, co mám dělat s tímhle: Internet Explorer Warning - visiting this web site may harm your computer! prosím poraďte mi, začíná mě to hodně vadit. Například tak, že sem se nemohla dostat to mailový schránky, kde sem měla (všechny) informace o svý služebce (hm..to zní dobře, budu to používat častějc:)) Nakonec mi to ale Eliška z Čech pomohla vyřešit, takže sem mohla obkreslila mapku a pět hodin se v polospánku převalovat v posteli.
V neděli ráno sem si přivstala v šest. Snědla si ranní toast (to si zapamatujte, je to důležitý), do tašky naházela slovníček technických pojmů (páječ, plnění dusíkem, provozní test, čtyřcestní-co-to-jako-má-bejt?-ventil atd…), foťák, kapesní překladač (růžovo bílý) a pár daších věcí a vyrazila do světa. Tlumočení mi začínalo sice až v jednu odpoledne , ale chtěla sem bejt na Tokijským nádraží v 8, neb sem nevěděla, jak často jezdí Šinkansen (jednou za 30-45min.??).

Teda to byla úplně zbytečná obava, protože se záhy ukázalo, že jezdí každejch 7-10 minut!
Na trati Tókaidó jezdí celkem 3 typy. Hikari-paprsek, Kodana-ozvěna a já po zaplacení směšných 1500kč v přepočtu nasedla do Nozomi-naděje. Nozomi je z nich údajně nejrychlejší. 240km/h a ze začátku se mi to teda dost nezdálo. Ale jakmile sme vyjeli z města (teda ono je to dost diskutabilní, Japonsko je jedno velký město. Žádný pole-vesnice-pole-město…), ta rychlost mě pěkně přimáčkla do sedadla. Ze začátku sem byla nadšená, dokud nepřišel první tunel a tma a pak dvacátej tunel…
Během cesty se toho moc zajímavýho neudálo. Však to znáte. Asi jako když jedete Pendolínem, akorát dvakrát rychlejc a v polovině cesty se NEROZBIJE. Trasu Tokio-Ósaka (505km) sem si odbyla za 2 a půl hoďky.
Vlastně jedna zajímavá věc se stala…Asi deset minut před cílem mi přede mnou sedící Japonec podal tenhle lísteček:



Kdybyste to neuměli přečíst, tak je to pro zlatovlasou krásku(To jako já). Nikdy sem neviděl nic tak krásného a jesli jste učitelka Angličtiny, tak chci brát hodiny. A jestli ne, tak stejně prosím o kontakt. Obyčejný sararíman Imai.
Ne, nejsem krásná učitelka Angličtiny. Sem český pako, co se jede ztrapnit do továrny na klimatizace... Asi bych se neměla tolik usmívat, protože lidi si pak myslej, že je balim. Ale zase bych potom nedostávala věci zadarmo (konfety a párátka na Silvestra a zmrzlinu před 4 rokama v Chorvatsku)
Ale náladu mi to zvedlo. Pak sem do sebe hodila laté na nádraží a dojela metrem na konečnou stanici Nakamozu. K hlavní bráně továrny sem dorazila krásně s pětiminutovým předstihem.

Pan Tanaka vypadal mile, ale moc se mnou nevybavoval a chodil hrozně rychle. Pak sem vstoupila do zasedačky a spad mi kámen ze srdce, protože u stolu seděl inženýr z Čech a byl to max. třicetiletej smypaťák Honza. Asi byl dost překvapenej, protože první co z něho vypadlo bylo: E?!? To sem teda nečekal:))) A potykali sme si. Potom ještě přišel pan ing. Mijadžima (asi) a spustili. Jednalo se o to, že přesouvaj výrobu novýho modelu z Belgie k nám a je potřeba MODIFIKOVAT KONTROLNÍ TEST. V tuto chvíli nastává surrealistický šum.

Nevim, jak vám názorně vysvětlit, že to pro mě bylo těžký. Sem profesionálka, takže zde bohužel nemůžu publikovat schémata, která pan M. kreslil na bílou tabuli, protože by to Toshiba mohla třeba obšlehnout, ale prostě si představte jakékoliv elektrické schéma na světě. Pro mě za mě třeba schéma motoru raketoplánu, protože pro mě to vyjde úplně nastejno.
Lída si bude ťukat na čelo, ale já prostě nevim, co je ROZVADĚČ, SQ, GBS, TERMISTOR, CT ani v Češtině, natož v Angličtině, natož v Japonštině! A taky nevim, že AVR je zkratka ze slova stabilizátor a Šiga není nějakej odbornej termín, ale název jiný japonský továrny. No připadala sem si jako trubka! Pan M. mluvil jenom Japonsky, ale byl docela rotomile potrhlej a pak už na mě mluvil trochu pomalejc:) Ještěže si pamatuju ze školy aspoň rozdíl mezi proudem a napětím, Voltem a Ampérem...

Takže to první den vypadalo tak, že já se to snažila pochopit selským rozumem, pak sem svoji (většinou zcestnou) verzi převykládala jakousi hatmatilkou žáka 4. třídy Honzovi a on mi vysvětlil, co to znamená a pokýval hlavou, jako že pochopil. V těch světlejších chvilkách mi bylo povoleno použít svůj intelekt na přetlumočení Honzových otázek typu: Když „to“ změníme z jednofázovýho na třífázovej, nebude ale na NULCE (?) příliš silnej proud?

V 7 hodin večer- oni sou fakt praštěný workoholici- sme k mý úlevě skončili. Honza šel s naším bossem Tanakou na večeři a já se vymluvila na únavu a jela jinou linkou do hotelu udělat check in. Pršelo a měla sem 13 hodin na nohou kozačky na vysokým podapadku. A hotel Liberty Plaza byl od nádraží 20 minut pěšky. A tři lidi, kterých sem se ptala, mi ukazovali jinej směr. Ale v půl devátý sem to našla. A hotel to byl krásnej. Huňatej koberec a pět zrcadel mě zaujalo asi nejvíc. Ale neměla sem na nic čas, protože ve městě na mě čekali kamarádi, co byli náhodou taky v Ósace. Pak sem strávila další hodinu a půl jízdou do centra a hledáním oné hospody a byla sem unavená a bolely mě nohy. A pak sme zase jeli zpátky, říkám jeli, ale přesedali sme asi 4krát a cesta zahrnovala i půlnoční běh v podpadkách na 500 metrů na poslední noční vlak. A propašovala sem kámoše na hotel a byla párty.

A druhej den v devět ráno znova nástup. Tentokrát to bylo ještě horší, protože přišel na řadu software. No nebudu to rozmazávat- kolem poledne přešel pan T. na angličtinu a s Honzou mě lehce vyřadili ze hry. Já souhlasně pokyvovala hlavou, jakože chápu, o čem se mluví a pan M. kreslil na tabuli ty svoje vzorce a tabulky a věty v hodně zvláštní angličtině, které různě mazal a přepisoval písmenka, aby to dávalo ještě míň smysl...

S vypětím všech sil sem vydržela neusnout a tvářit se ne tolik apaticky. A chvilkama se aspoň trochu chytla a něco přeložila.
To je konec, vzpomínky sou ještě moc čerstvý. Poznatků z téhle akce mám několik.
1) Sem odvážná, ale co mě to proboha popadlo, že sem souhlasila
2) Měla bych se ještě trochu učit japonsky
3) Honza mě podržel
4) Japonci všechno zdržujou, protahujou a okecávaj padesátkrát dokola

Paní z agentury mi v noci ještě poslala mail a uchlácholila mě, že je to velmi těžké na pochopení i pro Japonce a že sem si na začátečníka vedla dobře. Tak sem nakonec ráda, že sem to zkusila. A taky sem dostala pěkný prachy -muhahaha.

P.S. pamatujete na ten toast? Ten a tři kuřecí nugetky velikosti mexického dolaru byly moje jediný jídlo za dva dny. A taky ty kozačky! Jak sem v nich mohla přežít?

A prosim vás! Kupte si tu klimatizaci někdo!

2 komentáře:

Jaroslav řekl(a)...

napisu do adresovyho radku zan, pripravenej do poslednich komentaru napsat "zando pando, my chceme dalsi clanky" .. a misto toho vidim to, co videt chci :)

akorat jsem se tedy tentokrat tolik nesmal. jelikoz na me pres vsechny ty srandicky dychala ta desna zodpovednost (nejspis taky proto, ze vim, co je to si pracovne nalozit na hrane svych schopnosti nebo i za). mas fakt hodne velky koule, ze jsi do toho sla. respekt. ja bych to asi nedal :))

radobyelfka řekl(a)...

Risk je zisk, ne? Život je moc krátkej, aby ho člověk bral vážně. Já už pak druhej den taky trochu rezignovala a bavila se s Honzou na jejich účet, protože ono je těžký překládat, když jednu větu řeknou pětkrát za sebou akorát jinak:))
Co vůbec děláš za práci?
P.S. Animal čím dál lepší!!!