Jak Panda prožila strašně strašidelnou noc v cizím státě a cizím městě

A dala si šest anglických piv (a platila jenom jedno)

Tyjo, tak Vás normálně zdravim ze Skotska:)))))
Prvně: babičky a dědo, sem živá.
Pro ty, co nechápou, že sem najednou ve Skotsku: Já to taky nechápu

Že to teda čte i rodina, tak pro jednou se nebudu dělat tak cool, jak bych chtěla bejt a přiznám, že vaše obavy o me trochu chápu, protože letět do Birminghamu, tam se dostat z letiště do města, najít stanici Megabusu, pak čekat od sedmi večer do půl třetí ráno v neznámým městě a nasednout do správnýho autobusu směr Glasgow a pak ještě pochopit huhlajícího Skota, že musíte ten autobus v devět ráno opustit a sednout si do jinýho, je celkem fuška.
V Japonsku to teda bylo mnohem lehčí, protože se na mě podívali a hned věděli, že na mě musej mluvit trochu velkoryseji. Tady to musim nejdřív každýmu vysvětlit.

Hm…takže…co tady dělám…blablabla…Lochneska….Bed a Breakfest…6 dětí…Radši rovnou přejdu k těm pivům:D

Páteční noc byla vážně senzační. Do centra Birminghamu sem se dostala asi v osm a jakmile sem vystoupila z busu, začalo samozřejmě pršet. Docela dost. Jo, je mi to trapný, dělat si z Angličanů srandu kvůli počasí, ale todle byla teda vážně ironie. Co to s touhle zemí je???

Takže sem táhla svůj zmoklý dvacetikilový kufříček vzhůru ulicí a ptala se asi 7 lidí, kde je ta autobusová zastávka . Jejich reakce mě ani moc nepřekvapila, páč něco podobnýho sem zažila v Ósace, když sem (hahaha, opět v dešti) hledala svůj hotel a každej mi ukazoval jinej směr. Naštěstí sem narazila na dvě holky, co mi poradily cestu k informacím v nějakym obchoďáku srovnatelym s Paladiem a za chvíli nejenže už sem věděla, kde autobus staví, ale taky sem vyfásla mapičku a když sem vylezla ven, už nepršelo a mně se konečně ukázal Birmingham v celý svý kráse. Měla sem vlastně hrozný štěstí, že sem nemusela trávit noc někde na okraji města, ale přímo v samým centru, na hlavní promenádě a přilehlejch uličkách. Eliščin Adam mě sice s popisem B. pěkně odbyl s tim, že tam nic není, ale já myslim, že je fakt pěknej! (Birmingham;)
Ale taky je možný, že to tam tolik žilo jenom kvůli kriketovýmu zápasu Anglie:Holandsko.

Jak sem se tak tahala s tim kufrem a neschopnou MAPIČKOU a hledala nějakou útulnou hospůdku v podzemí, kam se na 6 hodin zašiju, tak sem potkala kamarády. Teda já sem akorát chtěla vědět, jestli sou místní a znaj to tam, ale oni nebyli a já asi vypadala moc papeticky, takže ukázali na roh ulice a řekli ať jdu s nima, že jdou zapít zápas. Tak sem se octla v mojí první anglický hospodě. (poprvý když sem tady byla, teda v Londýně, tak sem ještě pila sunar…tak ne, ale džusy určitě!)
Prosím vystěhujte tu snobskou restauraci s renesančníma portýrama z Národního domu a místo toho tam doprostřed postavte výčep a okolo dejte stolky na stání a budem mít taky tak super anglickou hospodu, v jaký sem se ocitla. Na hospodách, kde se musí stát, něco je! A není náhoda, že náš nejoblíbenější podnik v Tokiu, byl HUB, že Eli?:)) Takže tady k vám zkrátka servírka nechodí, ale vy si musíte k baru sami a rovnou se tam platí.

Mojí společnost tvořila parta ehm…7 mužů kolem pětatřicítky z Londýna, Holandska a Austrálie:))) První pivo sem dostala darem a abych jakože dokázala, že Češi sou hustý a pivo máme dost rádi, tak sem ho pěkně rychle vypila (a taky proto, že u baru stáli takoví hezcí Briti a já si tam mohla jít pro další:/
Bohužel sem tu partu u baru nezaujala asi ani zhruba z jednoho procenta, tak sem se jala ostošest konverzovat s mojí partou a nechala si vysvětlit, co že je cool na kriketu, jestli se líp surfuje v Austrálii nebo v Holandsku a jeden z nich na mě pak vybalil NIHONGO DE HANASEMASU KA?, čímž mě totálně odzbrojil, protože sem nečekala, že si v Birminghamu s někym pokecám japonsky. Díky tomu ke mně pojali ještě větší důvěru (a já k nim taky, protože to evidentně byli velicí vzdělanci, když hovořili japonsky:))) a přesunuli sme se o půl jedenáctý na večeři.

Do indický restaurace.
Teda…kuře Vinaloo už opravdu znova nechceš!!! To je tak děsně pálivá věc, že budu radši do smrti jíst teplou polévku Gaspačo, než tohle. Přinesli nám toho děsnou hromadu a pak si všichni nabírali od všech a byla to super směska (já měla skvělý kuřecí cosi cosi), až do tý doby, než sem zkusila právě to zatracený Vindaloo.
Takže sem to samozřejmě musela zapít. A gentlemani mi následně zakázali zaplatit…
Po jídle sme se rozloučili, já jim poděkovala, oni naskákali do taxíku a byla už půlnoc a zbývaly jenom dvě a půl hodiny.
Teda…teď mi to připadá, jakoby se to ani nikdy nestalo. Takovej ujetej přízračnej večer.

Tak sem zas vytáhla mapičku a o 48 vteřin pozdějc našla další kamarády. Až se budete někdy cítit osaměle, tak vytáhněte mapičku, fakt to pomáhá!!!
Ti už byli ve stejnym věku jako já a bylo jich pět. Zase ukázali na roh a tam sme šli. Takže sem dostala darem další pivo ( tady musim poukázat na to, že oni ode mě nic nechtěli!) a pokecala si s nima o hudbě (jeden byl velkej fanda Kings of Leon) a na jednoho sem pro zpestření převrhla skleničku s vodou.
Potom sem chtěla pomalu jít hledat nástupiště, ale ten nejmilejší mi řekl, že je to pro holku s kufrem v noci nebezpečný a asi podplatil i zdejšího číšníka, protože ten tvrdil totéž a oba mi zakázali jít a ve dvě pro mě přijel taxík, na kterej sem i přes vzpouzení se dostala pět liber:) Tak sem se rozloučila a nasedla. Za deset minut sem zase vysedla a mrtě šťastná se zeptala sedící dvojice if it was a busstop for the Meagabuss heading for Glasgow. Oni řekli, že yes a já se s nima dala do řeči, protože to byli Češi.

Když autobus přijel, tak sem ukázala vytištěnej papír s mým číslem, kterýmu sem moc nevěřila, ale řidič kývnul, vzal mi kufr a hodem rozdrtil 6 perníkoých koníčků, co sem vezla dětem jako dárek do Inverness.
A pak už sem vesele trávila cestu spánkem až do Inverness s přestávkou. Jediná zajímavá událost asi byla, že když sem se ráno v osm probudila někde před Glasgow, tak bylo venku tak hnusně, že sem si nejdřív myslela, že mám na hlavě mikrotenovej sáček a proto je všude kolem taková mlha a všechno tak rozmazaný.
No poteš…

P.S. Nějak sem se nedostala k tomu, co tady vlastně dělám, že?
P.S.S. Ráda bych vás pro oživení pravidelněji informovala o výpravě do Etiopie. (akorát že o nich nikdo nic neví:))
P.S.S.S. Pozdrav pro Ondru, co vymyslel, že mám psát blog. Koukej mi poslat link na přišpendli, ať ti můžu přišpendlit Birmingham;)
P.S.S.S.S. Luke Pritchard bydlí v Brightonu, což je přesně na druhym konci Velký Británie.

Poznámka: je čtvrt na jedenáct večer a je světlo jako v poledne. Nejsem někde u polárního kruhu? Zjistit!