O lidech (bez obalu)

Tak, poslední týden mi teda moc do smíchu nebylo a nic moc novýho se tu neděje, tak budu psát o tom, jak se tu žije. Děkuju všem, co mi píšou, ste super, a vy a moje sbírka zpívajících brambor mě udržujete při zdravým rozumu. Předně díky moc Jarečkovi za každej jeho komentář. Nikdy nevyjdu z údivu nad tím, že můj blog vydrží číst dobrovolně i někdo, kdo mě vůbec nezná a to i potom, co se z něho pomalu stává šeď na pokračování…

Totiž, já měla minulej týden blogerskou krizi, víte? Sem se takhle zamyslela, co to vůbec píšu a jestli to je k nějakýmu užitku, neb už to není ani cestopis, ani román ani nedejbože něco s literární hodnotou (i když sem polichocena, že některé mé obraty podnítily lingvisty pídit se, co to znamená „bejt vydřená“, „epes“ , „mrtě“ atd.)
Btw, klíčové slovo dnešního příspěvku bude „věrmle“ (i když ani já sama moc nevim, co to znamená).
Naštěstí mně Smety řek, že to čte protože je to zábavný, takže ok.

Jo, tak ta krize vznikla tak, že ve mně bojovaly dvě věrmle. První byla ta, že sem moc daleko od kamarádů a nemám komu vyslepičit, jak to dopadlo s Bohem (co asi tak na moje fňukání může říct do telefonu Čarodka, když je pár set kilometrů odsud a moc to se mnou nemůže prožívat?) a tudíž bych to ráda vyslepičila aspoň na blog, protože stěžovat si na kluky a mluvit rychle mě baví.
Ta druhá věrmle ale byla, že bych si měla přece jenom zachovat chladnou hlavu a odstup a nic neslepičit, protože už by to bylo moc… A taky, že když o tom teda napíšu, tak to nebude nic hezkýho ani romantickýho a budu muset bejt sprostá J))) a moje vyprávění se tim pádem posune někam do sféry Expanze na Mars (což je mimochodem podle mě hozně povedenej blog a mrtě fandim těm dvěma holkám, že dokázaly psát takhle otevřeně a ještě k tomu super vtipně o svejch životech a dotáhly to tak daleko, že jim to vydali knižně… a že se Alex vdala)
Takže to nechám na vás. Sami si rozhodněte, jestli chcete mít z mojí naivity srandu, neb po pár dnech už nadhled mám a některý moje poučky třeba někomu zachráněj život, nebo jestli mám jakoby zůstat tajemná…

Tak povim vám, že už mně docela začínaj unavovat skotští dospěláci. Jak uplynulo 9 tejdnů od mýho příjezdu, postupně se samozřejmě rozplynul pokus mojí rodiny působit harmonicky či ideálně. Dneska ze mě udělal pán domu F. dobrýho blbce, takže mu to dám sežrat a napíšu vám, jak to tady chodí. Moje rodina jede na tři tejdny do Tuniska a nechávaj mě tady, abych jim hlídala dům. To se jeví jako pěkný projev důvěry vzhledem k tomu, že F. nevěří nikomu a ničemu.
Když chtěla Jane Austenová postavu zesměšnit, neřekla o ní, že je směšná, prostě jí nechala mluvit. Já nejsem Jane a takhle pěkně to zaobalit neumim, tak to řeknu na rovinu, že sem snad ještě nepotkala nikoho tak…tak…tak hrozně jednoduchýho. On by to o sobě samozřejmě nikdy neřekl, protože je to velký hlavoun a všechno ví nejlíp.
Třeba to, že NEBEZPEČÍ ČÍHÁ VŠUDE!
Před dvěma tejdny měla Charlotte za úkol přinýst si do školy jakejkoliv článek z novin a že to budou rozebírat. Takže ráno šla za otcem a poprosila ho o pár pencí na noviny, že si je koupí cestou do školy. Načež si k ní otec sedl, složil prsty k sobě a VYSVĚTLIL jí, že by tam mohlo bejt něco not suitable for children a že je nebezpečný koupit si noviny. Tak šla Charlotte do školy bez novin.
O tři dny později se Matthew (12) zeptal, jestli může jet do školy na kole. F se podíval z okna, složil prsty k sobě a řekl, že je moc zima a mohla by být námraza (bylo to 23.září) a že je to NEBEZPEČNÉ a Matt musel do školy pěšky.

Taky je nebezpečný nechávat děti samotný doma. …já sem v sedmi letech chodila na Závodu Míru pro svojí pětiletou sestřičku do školky (hm…je teda pravda, že jednou mi cestou z ničeho nic omdlela a to sem se trochu lekla…) a oni nemůžou jít nakoupit aniž by nevzali s sebou všechny děti… Protože je na obalu DVD napsáno od 12 let, Charlotte se nesmí koukat na Terminátora 3 i když viděla jedničku a dvojku stokrát. Pro mě je nebezpečný chodit do hospody, protože všude kolem sou zlý lidi, co mi chtěj do půlitru hodit drogu a paralyzovat mě. Samozřejmě nesmim znát heslo na jejich počítač, protože tam maj asi strašně důležitý data a někdo by je mohl ukrást. Máte vidět ty pohledy, když si dovolim použít jeho počítač.
Vrcholem pak budiž to, že trvalo měsíc než F schválil dovolenou, páč P měla omezený výběr destinací tím, kde všude už byly teroristický útoky. Což vylučuje Egypt a Španělsko. V Turecku by někdo mohl obtěžovat Matthewa (to si nedělám prdel, to si on fakt myslí) a Američani sou vůbec hrozně nebezpečný, protože chtěj skotkou ropu(což mi tuhle obšírně VYSVĚTLOVAL u snídaně). Prostě rodina je nadevše! Takže pro jistotu nemůžou letět na dovolenou z Londýna, protože tam kdysi málem došlo k teroristickýmu útoku a je to nebezpečný. Nedivim se, že se z toho Penelope málem zvencla. F totiž neumí nic jinýho než radit a poučovat, ale sám je totálně mimo mísu a nedokáže udělat jediný rozhodnutí (Panebože, vybrat tapetu, mlíko a dovolenou je přece taaaaak těžký!) Tak hlavně aby to všechno bylo SUITABLE.

Ještě sem se asi nezmínila, že maj nejstaršího syna Calluma(21), což je F nevlastní syn. Ten pracuje v nějakym hotýlku na západnim pobřeží a nebydlí tady. Ale za tejden mu končí smlouva a letní sezóna a než začne pracovat v Edinburghu, potřebuje bydlet tady. Ale protože Callum je moc zlobivej a „problematickej“ a minulej rok si, když ho rodina nevzala na dovolenou, udělal v baráku párty, je absolutně vyloučeno, aby o tom F věděl. Takže já, P a Callum musíme udržet toto hrozivé tajemství v tajnosti, aby F nebyl upset a nezrušil dovolenou. Fakt, není nic strašnějšího, než když si dítě udělá párty. Výčet začíná bejt trochu moc dlouhej a to sem ještě ani nezmínila, že si sem můžu pozvat Jamie a Adama, ale hádejte kdo o tom nesmí vědět? Tralalá! Freddie. Ups, je po tajemstvíJ))) Hej, jak tak na sebe koukám, F mě rozčiluje čim dál víc.
Když bude rodina pryč, nechávaj vymalovat a tapetovat celej vršek (=9 pokojů) a můj úkol je KAMUFLOVAT, ŽE JE DŮM PRÁZDNEJ. To v praxi znamená roztahovat a zatahovat závěsy, rozsvěcet světla v předsíni a vůbec…hrát si na Kevina MacCallistera a ubránit dům před nájezdem stovek lupičů.

Něco vám povim o MOJÍ rodině a mejch úžasnejch flegmatickejch rodičích. Když sme ještě bydleli v Pardubicích v bytě, pět let nám nefungovat zámek u dveří, takže sme prostě nezamykali XD Normoš sme zabouchli a šli ven. A za celou tu dobu nás nikdo nevykrad. Jenom občas jednou za rok, když sme odjížděli na prázdniny do Chorvatska a auto bylo už nastartovaný, to sem zamžourala na mamku a zeptala se, jestli bysme přece jenom neměli tenhle rok zamknout. Ale páč to prostě zamknout nešlo, tak sme si řekly, že teda příště a odjeli sme na tejden pryč.
A pak po kom mám bejt??? (mimochodem už bylíme jinde a zamykáme, kdyby to někoho zajímalo)

Taky sem byla dneska poučena, jak se vypíná požární alarm. F mi to ukázal a VYSVĚTLIL dvakrát a já mu musela třikrát ukázat, že tomu rozumím. A taky už vim, co sou to pojistky. Fakt. Je moc laskav, že mi ukázal tu krabici na zdi a všechny čudlíky jeden po druhym a že ten čudlík, co bude dole, musim dát nahoru.
Ha! Dneska sme stěhovali stoly z jídelny do obýváku a F přes P hlasité námitky a moje nenápavé koulení očima vymyslel moc důmyslnej způsob, jak to udělat tak, abych z pohovky přes ty věrmle neviděla na televizi a taky jak těma stolama zatarasit dveře. Ne, neudělal to naschvál, on jenom prostě neumí přemejšlet logicky. Fakt, takovýho Einsteina mít doma, to budu radši starej mládenec. Namontovat žárovku, nahodit pojistky a smontovat postel z IKEI ještě umim...

A co je to prosimvás za zemi, kde si lidi sami neuměj uklidit??? Jako chápu, že s pěti dětma je to asi těžký, ale vzhledem k tomu, že oni nemaj na práci nic jinýho než ráno uvařit snídaně, poslat mě nahoru uklízet, „uvařit“ k večeři Fish&Chips, ignorovat děti a hrát hry na počítači (ano! Opravdu), tak já na jejich místě bych se asi trochu styděla poslat někoho uklidit můj svinčík v koupelně.

Protože život (=pivo) je tady celkem drahej a musim šetřit na Kanadu, musim si přivydělávat.
Takže sem takhle nedávno šla jedný Penelopiný kamarádce D. pomoct s úklidem v domácnosti. Při příchodu do domu mě upozornila, že děti sou strašně nepořádný, načež mi ukázala kuchyň a mně spadla čelist, protože takovej bordel nebyl snad ani v Alexově „bytě“ na Šimokitazawě. (no, to zas přehánim) Zkrátka to tam vypadalo jako by tam nikdo neuklízel tak rok, zažraná špína všude, děs běs. ANO, MĚLA VELMI NEPOŘÁDNÉ DĚTI. Dostala sem 10 liber a doufám, že mě zas pozve.
Tyjo, dneska sem se nějak dostala do ráže! Nechtějte mi přijít do cesty :D

Taky teď budu dělat do Babysittingu. V sobotu sem vzala děcka bruslit. Jo, tatíček je samozřejmě tak moc miluje, že jim věnuje každou minutu svého života a děti nikdy v životě nebruslily. Charlotte a Donalda sem vzala už předtim, tak byl tentokrát čas napravit Jessie a Catherine. Akorát se ty děti nakonec nějak nabalily, až jich bylo sedm.



Toho si všimla jedna maminka R., jejiž syn Callum (oblíbený jméno) se kamarádí s Donaldem a byla mnou hrozně dojatá, jak sem držela ty věrmle roztomilý za ruce, a poprosila mě, jestli můžu vzít příště její děcka. Takže nejenže si zadara zabruslim (mamíííí nespadla sem ani jednou!), ale ještě za to dostanu tři stovky. Dan by asi řekl:„to je fér“.

Dneska sem vyřešila dobrej Jessičin hysterák a sem na to fakt pyšná. Končili sme večeři a rodiče museli jet ještě něco zařizovat, tak mi uložili, že Donald, Jess a Catherine MUSEJ dojíst svoje porce. Mám fígl. Kdo jí hezky, je blonďatej elf (ehm…) a kdo ne, ten je ošklivej malej trpaslík s fousama. To většinou na děcka funguje. Nechtěj bejt Gimli. Ale páč se vtom pořád tak nimrali, tak sem nastavila na troubě timer a dala jim dvě minuty jinak nebude zmrzlina. Na to už Donald s Cat. slyšeli, zatimco Jessica začala šíleně vřískat a utekla do svýho pokoje. Ječela tak hrozně, že sme ji všichni začali přemlouvat, ale nic. Tak sem jí tam 10 minut nechala hezky vztekat a následně s ní učinila překvapivou dohodu,a sice, že brekot nestojí za to a když sní svojí porci, tak ta zmrzka ještě určitě nebude rozteklá. NECHTE DĚTI VYVZTEKAT!!!

Jo, málem sem zapomněla. Moji host-rodiče nikdy nikam nechoděj. Za celý dva měsíce si nikdy nezašli třeba na pivo, akorát dvakrát do kina. Jo a choděj k nim jejich „friends“ na čaj, to je teda vzrůšo. Asi tady zůstanu bydlet.

Tak, ale abyste věděli, existujou i cool lidi. Vy třeba.
Nebo Eliška. Sem takhle jednoho dne zavolala Elis, ať se mnou jede do Madridu za Shinem. Chápete?!? Náš waseďák Shin tam už tejden studuje a mně přišlo škoda jet z Inverness rovnou dom…Na mojí výzvu:“Eli, jedem na víkend do Španělska“ odpověděla suše:„Tak jo“ a o hodinu pozdějc sme měly letenky za 1800kaček.
Jojo, život je boj.