sobota 19. prosince 2009

Všechno co ste chtěli vědět o Kanadě (a báli se zeptat)

And...when the snow burries my...my neighbourhood

Ahoj, od teď bude blog, stejně jako kdysi na začátku mýho pobytu v Japonsku, sloužit i mojí rodině, neb moje rodina toho o mě zrovna moc neví. Vlastně nikdo z vás o mně moc neví, protože časovej posun je tak nešťastnej, že když já sem vzhůru, tak vy my všichni spíte. A taky sem prvních čtrnáct dní tady neměla moc přístup na net.
Takže přednostně zdravim Vejsonín, Svídnici, Brozany a Polabiny (sem přeci jenom holka vesnická). Babička Hana po přečtení blogu o Bohovi prohlásila, že u mě už jí nic nepřekvapí, a taktéž sem se dozvěděla, že zatímco sem byla ve Skotsku, tak sestra pravidelně tiskla moje literární pokusy a nahlas je předčítala při rodinných sešlostech po svíčkový, takže si myslim, že budeme hezky pokračovat ve stejnym rázu a kvalitě to snad neuškodí, páč mojí rodinu už taky asi nic moc nepřekvapí.



Co teda děláš Pando v Kanadě? Ptáte se asi…Pro osvěžení paměti- přijela sem sem sbalit Sidnyeho Crosbyho, roztomilý a nejlíp hokej hrající děcko na světě. Po mejch bratráncích.
Kromě toho tady taky poctivě utrácim těžce (haha) vydřený peníze ze Skotska. V létě sem prošla mimořádně obtížným výběrovýmj řízením a byla ohodnocena jako potenciálně úspěšná uklizečka a skončila v Britský Kolumbii. Máme tu Skalistý hory. To samo o sobě zní dost dobře a vypadám hned cool.

Takže dneska to bude přísně zeměpisný, abyste se mi tady nejdřív zorientovali.
Ocitla sem se v městečku Invermere (neplíst s Inverness- zkoušim, co všechno vydržíte), asi tři hodiny jízdy od Calgary.



Průvodce praví, že „město samo je celkem poutavé“ a je to tak! Je to tady jako v nějakym westernu. Jedna ulice, kde se soustředí všechny obchody a kolem nedbale poházený baráčky. A hezkých třicet minut chůze z centra se nachází naše Pštrosí farma. Bez pštrosů.
Ale za to s desetičlennou posádkou složenou ze čtyř Čechů, Skota, Chillana, tří Kanaďanů a Australana. Z mejch novejch kamarádů se mi zatím nejvíc zamlouvaj dva. Maličkej (190cm) osmnáctiltej božíček Alex, kterýho sem přejmenovala na Skippyho (Autralan! A přezdívka se nevídaně chytla), s nejzářivějšim úsměvem v celym Invermere (proč je mu sakra 18?!?:D) a José (nebo, podle toho, co je za den, to může bejt taky Pedro, Frederiko či José-Armando), se kterým se můžeme podle libosti pošťuchovat a říkat si navzájem Shut up! A Fuck of! a neurazíme se ani jeden.


část mejch spolubydlících:Skippy, Simon, Jessie, Tim

A pak ještě jedno zvíře mi tu dělá společnost. ..Je to PES. Nevim, proč si říká pes, ale protože já si taky říkám panda, tak proti gustu žádnej dišputát a seznamte se s dívkou, která, kdyby jí nechybělo písmenko Ž na začátku, měla nejlepčí jméno na světě.



Aneta! Lidi nemůžou uvěřit, že sme se potkaly teprve před třema tejdnama ve Vancouveru na letišti. Tak dobře sme si sedly. Sice nevypadá tak drsňácky jako já (není „pokérovaná :)) a má polofalešný dredy, ale v podstatě o ní můžu prohlásit totéž co o Elišce: Když jedna z nás má náladu dělat něco divnýho, tak ta druhá taky, je pro každou špatnost (krásný klišé, že?) a sme nerozlučný. A naučila sem jí jíst suši. Nejdřív se jí moc nechtělo, ale teď nutí ona mě!!! Jediný, na co si musim chvíli zvykat, je její pronikavý jekot a to, že by furt něco někde pojídala. Jinak super. Už sme tady docela slavný. Žaneta a Aneta.

Bydlíme pod kopcem, na konci městečka a máme nádhernej výhled. Todle je z balkónu.



Opět, netušim, jak se to stalo, ale vyfásla sem naprosto nejluxusnější pokoj v domě. Mám king size bed, která je tak měkká, že se na ní dá skákat, tmavohnědou podlahu, vlastní koupelnu (o druhou koupelnu na patře se dělí pět lidí) a velký zabudovaný skříně se čtyřma zrcadlama přes celou stěnu. Mě asi znali už z dřívějška nebo co :)))))) Chudáci ostatní lidi maj postel a komodu v pokoji o velikosti 2x2 metry.

Co mě tady zatím nejvíc rozdovádělo, sou srny. Sou obří, choděj si, kudy se jim chce, choděj i k nám a ničehož se nebojej, takže já čumim z dvou metrů na ně a ony na mě. Choděj i do města. Když jdu z nákupu. Protože je tady docela zima a nýst 24 plechovek piva Canadian někam za město není moc příjemný, stopuju. Sem teď stopařskej profík. Není čeho se bát. Kanaďani sou dobromyslný.

18 km do kopce se busem pro zaměstnance dostanu do Panorama Ski resortu. Máme malej lyžařskej areál. Teda, nerozumim moc dobře pojmu malej, protože není moc malej. No mrkněte sami.



Za pozornost stojí hlavně černý sjezdovky v Extream Dream Zone (moje oblíbená Top of the World) a dvojitě černá zóna Taynton Bowl, kam jezděj jenom největší extrémisti a zejtra já. Dnešní Snow Report hlásí 84 cm sněhu, já můžu potvrdit půl metru prašanu. Na Top of the Word mě donutili vlízt dva praštěný Kiwiové (=Zélanďani) Matt a Matt. Sice to bylo prudký s prominutim jak sviňa (hej, opravdu nevim, jak to napsat slušně a vidíte že mě trápí být sprostá), ale díky prašanu sem se fakt nemusela bát narvat to do sněhu, protože to samozřejmě vůbec nebolí. Problém je jenom se z toho prašanu pak vyhrabat! Fotky nějaký maj, tak třeba dodaj.

Panorama, nadále Pano, je proslavený horkýma pramenama. V praxi to vypadá tak, že když mám dn volna (tři dny v tejdnu chachá!), do čtyř hodin jezdim, dáme si mezitím obídek v Great Hall, kde máme slevu 40% na jídlo, takže se najim i za 4 dolary, po ježdění vlezem do venkovní vířivky a sauny a navečer zajdem třeba do RayRays, kde se odteď budou celkem často konat staff parties.


Jak vždycky říkám:"život je strašnej"

Šťastnější polovina zaměstnanců totiž bydlí na kopci a pařej každej den, my, loseři na pštrosí farmě, zveme lidi k nám, nejčastěji pak sousedy, britský ukulelisty.
Tohle by dneska pro zorientování docela stačilo, asi z toho budete mít hlavu jako žok. Já taky měla prvních pět dní. A docela depku, že sme tak odříznutý. Jo, je to strašněj opruz muset ráno patnáct minut pochodovat dvacetistupňovym mrazem na autobus, ale něco vám řeknu. Když ráno ještě před rozedněním vylezu z baráku na tu naší, do dáli, rovnou silnici a na ní se blyští čerstvě napadlej sníh, kolem dokola ty nádherný hory a vánočně nazdobený domy, tak v těch chvílích si sama pro sebe mumlám můj Bože, co tady v tý kráse dělám a jakým zázrakem sem se dostala do Kanady...

A ještě k tomu se blýská na lepší. Páč máme tak trochu nevýhodnou polohu, sme první v pořadí na přestěhování se nahoru. Snad to vyjde. Držte palce prosim.

Na konec ještě se chci pochlubit novym prknem. Jezdim na stejnym jako jedna kanadská reprezentantka. Ok, prkno samo o sobě není nijak extrémně úžasný, ale my obě sme se prostě zamilovaly na první pohled.



Mám prkno s králíkama, chápete?! Odmyslete si to šílený vázání :))
Tak, lidičky, všicinky mi moc chybíte a nemůžu věřit, že už sou zase Vánoce a nejsem doma. Ale moc se o mě nebojte, sem vpoho, včera sme našly s Anet vánoční ananas a tak si ho sníme za poslechu Půjdem spolu do Betléma z YouTube. Ať žije internet! Miluju vás všecky! Buďte happy a ať vám napadne nějakej sníh!!! Příště něco o Vancouveru a jak tady makčím i když hm...tenhle víkend vlastně ne :P

P.S. Včera sem se na Christmas Party bavila konečně s klukem, co ho mám vyhlídnutýho už z Vancu z hostelu,a hádejte co? Na břiše má jizvu od toho, jak ho při surfování v Austrálii napad bílej žralok. Neke. Takže je mi rázem úplně volný, že je o hlavu menší než já a Anet se mu směje. Howk

2 komentáře:

Jaroslav řekl(a)...

snih nam napadl ve stredu .. v kromerizi 4 cm .. prvni den samy bouracky, dopravni kolaps, panika v mestecku .. od te doby jsou vsichni zalezli doma a cekaj, az prijde obleva .. rajskej klid

Vaxxxel řekl(a)...

Holka ty máš slastnej život... Pořád cestuješ, asi si tě pověsím nad postel jako svůj vzor :D