pátek 15. ledna 2010

Hajzl růžovej sprej

Wishing I could take you here to feel the same feelings
Understand my thoughts about the sun,
About the lights,
About the way you can try to share my lights and frights,
Walking up the hill



Blog se pomalu ale jistě stává jednoměsíční záležitostí a to se mi nelíbí. Ale když on není čas! 4 dny v týdnu práce a večer pak člověka už jenom zajímá, jak se najíst a jít spát (pokud není neděle, kdy se de do RayRays, nebo pondělí, kdy se večer sportuje, nebo středa, kdy sou house party, nebo pátek, kdy je místní hokej a potom povinná hospoda „na jedno“)

Tak, už ste asi měli nějakej čas na zorientování se po Skalistých horách, takže přejdu k nejfajnovější části- mojí práci.
Když mi v srpnu napsali, že mi gratulujou a „ budete umejvat záchody“, byla sem trochu zaskočená, protože to nebylo zrovna to, co bych si přála, ale konečnej verdikt po necelých dvou měsících zní: každej chce bejt Room Atendant.

V Panorama je asi 450 zaměstnanců. Vtipný je, že Panorama už tomu neříkáme. Teď je to Manorama. Všude sou samí kluci!!! Poměr holek a kluků je dost zajímavej. Je jich tady asi tak šestkrát víc. No prostě horor.

…Pro mě ne :D

V našem HouseKeeping department je nás asi tak 80, takže sme největší grupa. Naše práce spočívá v systematickým vybírání lednic a drhnutí van. Ono je to totiž tak: V celym resortu je asi tak 10 různejch hotelů nebo apartmánů, který soukromě vlastněj boháči, pronajímaj to hostům na prázdniny a platěj Panu za to, že jim to tam udržujem čisťoučký. Jak sem řekla, milulu svojí práci, protože máme šílený výhody oproti všem ostatním. Pracuju sice za minimální mzdu, 8 dolarů za hodinu, ale maj tady vymyšlenej takovej šiblej složitej bodovej systém, takže když makáte pěkně svižně jako já, dá se PREJ vydělávat až 16 za hodinu, což už je i v součtu víc než maj manažeři. Sice nechápu, jak někdo může makat takhle moc, ale i mně se jednou (!) podařilo vydřít to na dvanáct za hoďku.

Ráno se sejdem v devět, všichni vejraj, páč sou unavený, já se zubim, páč sem zjistila, že sem ranní ptáče a po ráno mám super náladu a následuje rozcvička, kdy dvě minuty všichni předstírámě, že se protahujem a že si za zádama dokážeme spojit ruce. V našm HK zázemí máme skvělou vychytávku a sice bar, kde si můžem načepovat zadarmo Kolu, ledovej čaj nebo Canada Dry, takže den je pak ještě sladší. Pak nafasujem kyblíky (to je ta nejtrapnější část ehm…Ale na tom mym je aspoň nálepka Kungfu Pandy, a to sem si o ní ani neříkala) a klíče a modlíme se, abysme neměli Midstaye, což je jenom takovej menší úklid v průběhu pobytu, protože z midstay cleaning toho moc nekouká.

Takže ta lepší varianta je, že mě pošlou do Springs, LookOutu, Peaks, Tayntonu nebo Summitu a ve chvíli, kdy kartou (kartou!sem hustá) odemykáte dveře, přichází vzrušení z nalezenejch věrmlí.
Pravidlo zní: jídlo a pití je tvoje, peníze taky, všechno cennější označ samolepkou, že je tvoje, odevzdej a když se nikdo nepřihlásí, tak je to TVOJE. Takže Pes se teď asi bude každou noc budit úzkostí, že jí praví majitelé vyfouknou tu epes žůžo Sony kameru, co sme našly předevčírem.
Ale radost nemusíte mít jenom z kamery. Já si výskám i z šampónů, klučičích šortek Rip Curl, ponožek (ponožky sou totiž podle mě ta nejzbytečnější věc na světě. Ponožky mě prostě nezajímaj. Mám asi tak dvoje a nehodlám se zabývat koupí PONOŽEK. Taková blbina. Takže tydlecty vyperu a můžu je nosit. Dokud je za tejden neztratim), šminky (to je na rozdíl od ponožek aspoň užitečný na lov) atakdále.

Sem tady skoro dva měsíce a potraviny sme byly se psem kupovat dvakrát:) Protože co je krásnějšího, než když po ránu otevřete cizí lednici a najdete mlíko, jarní cibulku, pět piv, zbytek Smirnoff vodky, nějakej nechutnej česnekovej dipp, půlku nachos, máslo a cereálie.
A nebo: javorovej sirup, 16 piv, suši mořskou řasu, kukuřici a půlku džusu. Stává se ze mě mistr vaření ála „kočička s pejskem“ ( suverénně nejvíc překvapilol když sme s Pejskem dělaly na Vánoce bramborovej salát a ono to druhej den po odležení v lednici vypadalo a chutnalo jako bramborovej salát. To sem teda moc nepochopila, a všem dvaceti hostům, co přišli na naší Christmas party, to chutnalo) Odbočky sou jako sluníčko.


Pak se teda přestanete poplacávat po rameni se svým uklízecím partneremn (pokud ho máte, když ne, tak si plácáte jenom po sobě) a jde se na úklid. Každá jednotka má přesně určený, za jak dlouho by měla bejt hotová a podle rychlosti získávám body. Body získávám i když je třeba roztržený prostěradlo a musím do Maids Room pro jiný, což zabere nějakej čas. Taky máme body za to, když nás zdržej hosti a musíme si snima povídat (druhej tejden sem tady zachránila starou paní ze Srbska, co neuměla anglicky a ztratila se v úplně jinym hotelu a ona mě pak pozvala na strašně dobrý pirožky a já nemohla odmítnout, protože nám řekli, že pro hosty máme udělat cokoliv :D)

Mojí parketou v uklízení je jednoznačně kuchyň, na to sem machr. Naopak co se týče nahazování prostěradel na postel, to sem naprosto v Anetině stínu. Pak je tu taky to nešťastný drhnutí vany. To je nejhorší! Máme na to růžovej sprej a hrubou houbičku a musíme to vypucovat, až to hází prasátka. Prasátka sou roztomilý, ale ten sprej ne, a zpočátku, když mi klouby na pravý ruce teprve začínaly krvácet, tak sem se tomu ještě smála. Teď už se ty zatracený spáry ani nestačej zahojit, takže přemejšlim, že si pořídim na zbytek života palčák nebo hák. LEVÁ RUKA STÁLE SEXY….

Když mám (většinou mylnej) pocit, že je všechno eňo ňuňo, vytočim numero 65, čimž si na sebe poštvu Quality Checkera. Ten po mým odchodu nakluše a všechno VŠECHNO ošahá a strhne body za to, co se nepovedlo nebo co chybí.
Krásná věc je, že za každej Perfect Room dostanu dva dolary, který mi vyplatí až budu odjíždět, takže dobrá spořitelna. Taky tady hrajeme hru Poklad pirátského bosse, což znamená, že nám naši nadřízení (většinou děcka o tři roky starší) schovaj něco po pokoji a když to najdem, tak můžem v pondělí točit kolem a vyhrát placenej day off, tričko nebo umytí auta Bradovi.
Ty midstaye, to je vlastně taky dobrý. Když host odjede dom, dostane po nějaký době mail, kde se ho ptaj, jak byl spokojenej se službama. Když host odpoví a odpoví kladně, dostane dotyčný patnáct doláčů na útratu v místní hospůdce, což prostě znamená, že nám zaplatí čtyři pivka, protože kdo by to utrácel za vodu. Takže k penězům se dá dostat nádherně.

V pondělí se hraje dlouhodobej turnaj v Broomballu. To fakt existuje.
Teda hrálo se zatím jednou jednou, ale odteď budem s naším Housekeeping teamem Room Raptors zápasit kaýdej tejden. Protože holky sou většinou pitomoučký a nudný a nevěděj co je sranda a žádný by tam nepřišly, existuje pravidlo, že na hřišti musí bejt vždycky za každej tým aspoň jedna.
Hraje se v pěti včetně gólmana, pro ty, co neklikli na odkaz. Takže se nás samozřejmě zapsalo 52 a na zápas se dostavilo 20 lidí, z toho tři holky. Takže sem měla obrovský štěstí a docela si i zahrála. I když uběhat je to děsná fuška. Čímž děkuju tatíkovi za dlouholetou průpravu ve florballe, fakt se to hodila. I když sem na ledě (hraje se v botách na kluzišti s takovou legrační gumovou věcí nasazenou na rukojeť koštěte) musela vypadat jako strašný pako v porovnání s klukama a tou pitomou blondýnou, co hrála za protivníky a byla tak hustá, že jí chci okamžitě za manželku.

Prohráli sme krásnejch 7:2 a určitě to ještě příště vyladíme.

Další sportík je tady bruslení na jezeře Windermere.

Za deset doláčů na den si půjčíte brusle a na jezeře je prohrnutá dálnice o délce 15 (ale slyšela sem i o 40) km. Na jezeře je taky parkoviště. Led je prej tlustej přes dva metry, ale hej, asi bych si tam naší milovanou oktávku nepostavila…A je to taky ideální místo pro běžky. Je to rovný, takže se nemusíte nikam plahočit stromečkem, ani sjíždět s nohama, rukama a pusou roztaženýma do šířky hrůzou jak když sem jela z Růžohorek v roce 1996.

No a proč sem sem přijela?!? Přece abych boardila! Takže můžu leeeehce arogantně oznámit, že s Psem vzorně reprezentuje kočky z Čech, páč sme asi tak nejrychlejší holky na sjezdovkách a hochům solidně stíháme(ehm…mimo už ne, já při free rideu sotva vypadám namachrovaně). Ale stejně sem takhle jednoho dne vydala s Damonem na Tayton Bowl.

a


Damon neklečí. Stojí .

Kamarádů tady už máme moc a moc. Smutná zpráva je, že se už 5 lidí odstěhovalo na kopec. Dneska nás opustil José, na kterýho mě to dost mrzí, páč sme si slíbili, že se nepřestěhujem a zůstanem na farmě. A vzhledem k tomu, že to tady byl můj nejlepší kamarád, sem i smutná. Na druhou stranu sme vyfasovali 3 Švédy- Kima, Hampuse a Pera a Švýcara Chrise, takže tu není prázdno. Švédy už sme naučily, co znamená Myš myš.
A pro všechny tady máme přezdívky, aby nezaslechli svoje jméno, jak se před ním a o něm bezostyšně bavíme. Takže tu máme Včelu, což je Chillan, co nosí černožlutou bundu, Broučky-naši sousedi, protože maj roztomilej baráček, Pan Pejsek- důvod této přezdívky snad nemusíme vysvětlovat, Děvku-to je hrozná děvka, ale když ona je na vás pak tak hrozně milá, že pak zapomenete jaká je to děvka. Pučmeloud je náš tlustší spolubydlící. S Anet bojujeme o přezdívku pro Rickyho s jizvou. Mnou prosazovaný Žraločák nedokáže přebýt Psova jizlivého Mrňouska.

Babičku Zdenu by určitě zajímalo, jestli už sem se „od Denisky naučila mrknout na hochy“. Je to tady sranda. Stačilo by si lusknout, protože polovina 18 a 19ti letého osazenstva ze mě doslova šílí. Jeden peče muffiny, druhej jenom tak „kouká“ , třetímu už bylo dvacet, čtvrtej vypadá jako Luke Pritchard!
Starší a trochu normálnější se naopak nijak nesnažej, takže nevim, co je lepší. První tři tejdny mě tady stalkoval jeden Amík z kuchyně. Jezdil za náma, mlčel, šel za náma do vířivky, nebezpečně dokonalým chrupem a hranatou bradou se usmíval a mlčel. Byla s nim švanda. Pak mě jednou vytáhnul na večeři a po třech dnech nám zamyšleně oznámil, že musí domů za mamkou, protože je vážně nemocná a je v nemocnici. Za dva dny Vašek z kuchyňě povídá?“Cože? Toho přece vyrazili“. How sweet.

Jinak něco si tady se mnou začínat, COKOLIV! Je nebezpečný.
Tady toho teda vyhodili, první kluk, co sem s nim mluvila poprvý v RayRays si vykloubil zápěsí, skotskýho „ubožáka“ (Rimmer hadr), kterýho sem nemohla vystát jako spolubydlícího vyhodili, malej bráška Lukea Pritcharda už třikrát zaspal a vyrazej ho příště, Novozélanďan Matt co vypadá prej jako Lennon a co se mi líbil a dostával ode mě zmrzlinový poháry, si zlomil klíční kost. Wow!

Lifťáci sou všichni naši kamarádi, takže je na kopcích veselo, kuchaři a klucí zodpovědný za to, kolik kuřecích prstů a těstovin vám nandaj na talíř, k nám choděj na návštěvy (6 kuřecích kousků dneska!), i s dvěma Quality checkerama sme dobrý kámoši, takže se snažej přihmuřovat oka. Všichni zvou všechny na akce a musíme si pomáhat.

Dneska sem to protáhla. Tak snad mi to nadšení z psaní a že mám dneska trochu čas, vydrží na příště. Děje se toho celkem dost. Příště vám ukážu nový vázání, možná se dostanu k tomu Vancouveru a Whistleru a olympiádě, co si kupuju za suvenýr anebo tak něco…
A nepopřála sem vám šťastnej novej!


Ježišmarja, melíry tady stojej 120 dolarů. Tak zas rejži. Nebo co najdu...

2 komentáře:

Jaroslav řekl(a)...

predstava tebe s hakem misto ruky je naprosto uhranciva .. to dnes v te praci neudelam nic. jo .. a do novyho leda tak hodne zdravi.

radobyelfka řekl(a)...

ha! hrančivá- to se mi líbí!
Ještě o tom háku popřemejšlim. Vrcholem odvahy zatim bylo tetování, háky ještě nejsou tak in.