O kulturním Londýně a jak sem se sunula na sever

Takže mám za sebou pochod nočním Londýnem s matrací nad hlavou a dvěma Australanama a Kanďanem po boku. Co dál? Matrace byla docela dost pohodlná (znovu upřesňuju, že byla nová, voňavá a ještě v igelitu!:D) a nemuseli sme teda s Jakem spát na pohovkách v kuchyni. Mírná nevýhoda byla, že matrace zaplnila veškerý volný prostor ve Skippyho pokoji a následující dva dny se tam nedalo hnout...

Jedna z kavárniček v Camden Town
Neděle
Dnešní den bude alternativnější, plný umění, exotiky a fanouškovství.
Ráno sme se znovu sešly s Hankou na Waterloo. Dojely sme k St. Paul´s Cathedral, okoukaly sme její krásu zvenčí a kousek od ní se nalodily na Millenium bridge, což je mimochodem ten most, co zničej Smrtijedi v šestým Potterovi. Most hezkej, nejpěknější pohled je skrz něj od Tate muzea umění.

Hanka a warholovský plakáty s krávou
Tate Modern je bejvalá továrna předělaná na ohromnou galerii rozdělenou tušim do čtyř nebo pěti pater s několikama expozicema. Prohlíka celýho muzea by tvala několik hodin, takže sme se s Hankoun shodly na Poetry and dream a vyrazily na Picassa a nějaký další kubisty, futuristy a avantgardu. Jako druhou sme vybraly expozici State of Flux, která byla moc hezky barevná, protože známe Warhola, že? Moje nejoblíbenější dílo bylo ale paradoxně toto:

Potom sem ještě jednou zavýskala, protože moje bystré oko zaostřilo sochu Polibek od Augusta Rodina. Láska k Rodinovi u mě už trochu hraničí. Poprvý si tu sochu pamatuju už z doby, kdy mi bylo 8 a byla sem v Londýně s rodičema. Potom sem se šťastnou náhodou dostala na putovní expozici v Benátkách ve třinácti letech. Když sem byla v 18ti v Paříži, navštívila sem tam jediný muzeum: Augusta Rodina a na vlastní oči viděla Brány Pekla, Balzaca, Myslitele a další, věci, co mě neuvěřitelně fascinovaly od tý doby, co sem v osmý třídě přečetla pětisetstránkovou knihu Nahý jsem přišel na svět od Davida Weisse (v tý době sem byla mimochodem nějaká výkonná, protože ve čtenářským deníku mám z tý doby ještě Řecký poklad o tom, jak Schliemann kopal Tróju a Mykény, Benátčana o malíři Tizzianovi, Íllias(!!!) a Tajemství Velkého Vonta)
Jojo, tohodle libovýho týpka prostě můžu.
Ještě dám jeden malej turistrickej tip: Vstupný do všech londýnských muzeí a galerií je zadarmo.
Od Tate jsme se couraly po pobřeží Temže přes roztomilý přístavní uličky, koukaly na panorama, neb odtud je vidět ten jejich slavnej okurkovej mrakodrap (kterej jim stejně Japončíci obšlehli) a prohlížely si slony, což je nějaká místní obdoba Cow Parade. Na druhou stranu sme se dostaly přes Tower Bridge, přičemž Tower of London a ty davy tam nás vůbec nebraly. My sme totiž hrozně prahly po Subwayi.

Slon Parade
Poté, co sme se nechutně napráskly rádobyzdravým fastfoodem, nemohly sme se moc hejbat, ale bohužel byl čas jít a sejít se s Hančinou kamarádkou Čiharu. Čiharu je naštěstí z těch Japonek, co jsou už poevropštěný nějakým tím rokem žití v Evropě, takže se s ní na rozdíl od slepiček z Gakušuinu dalo mluvit. Co mluvit, Čiharu je skvělá, vtipná, pohotová a inteligentní. A její přítel je Čech. Ve třech sme se teda přesunuly metrem do Camden Town a já se rázem octla zpátky v Tokiu, konkrétně na Haradžuku, konkrétně na Takešita Dóri!! Camden town je čtvrť pro pomatence, punkery, technaře, gotik lolity, no prostě se skládá ze tří obřích tržnic plných obchodů, jaký opravu můžete jinak najít jenom v Tokiu. Bylo tam všechno, všechno a všechno to chci.

Nejvíc nám suverénně spadla čelist v obchodě nazvaném CyberDog. Je to ohromnej podzemní prostorosvětlenej v podstatě jenom neonovejma udělátkama, svítícíma tričkama a dunící techno všude ve vzduchu.

Ví někdo, co je tohle?!
a daj se tam potkat takovýhle lidi...

a samozřejmě v případě, že se hodláte nechat v brzký době vystřelit do kosmu, si podobnej epesní obleček můžete koupit taky. Pro milovníky techna a rave parties to musí bejt asi úplnej ráj. V nejspodnějším patře byl ještě sexshop, ale nechci nechci hádat, co to bylo za věci...
S ledovým kafíčkem v ruce sme pak procházely ty stovky stánků a já nemohla odolat a koupila si tašku přes rameno. K večeru Čiharu něco měla, takže sme zůstaly s Hankou opět samy a zbývala jediná věc, kterou sem musela v Londýně udělat a to přímo s Hankou, páč s nikym jiným by to nebylo ono.

Další turistickej tip: Vyfotit se na Abbey road je pěkně těžký, protože tam neustále jezděj auta a postávaj skupinky lidí, snažících se pod ty auta vběhnou a pořídit pohodovou fotku.
Na Abbey Road se opět dostanete Jubilee Line, stanice St.John´s Wood, tušim. Tam sme se taky už musely rozloučit a poděkovaly světu za to, že je tak malej.
Večer sem ještě pokecala se Skippym, kterej od osmi pracoval (jako číšník), a pak měla konečně čas si odpočinout.

Ponělí
Loučení se Skippym, Jackem a Rachael. Levnej Coach bus Natioanal Express jede z Victoria Coach Station, což mimochodem není to samý jako Victoria station a musí se mezi oběma přejít asi 15ti minutová vzdálenost. Horko těžko sem to našla, koupila si jízdenku do Derby přes Leicester a ještě těžší bylo najít nástupiště. K obědu sem si do busu koupila krabičku celkem levnýho suši a usadila se vedle mladýho Inda, což sem samosebou ještě nevěděla. Z mladýho Inda se vyklubal Anubhav, stejně starý student produkce na leicesterský univerzitě a celkem zajímavej dokumentární filmař. Anubav natáčí film o prominentních lidech a snaží se najít odpověď na otázku, co tyhle lidi dělá úspěšnýma. Má svoji vlastní stránku na wiki atd.
Jo a nevim, jestli je to kec, ale možná bych tomu i věřila, Anubhav chodil s herečkou Aishvaryou Rai, ale dostal kopačky. Pět hodin v buse rozhodně uteklo příjemně a navíc sem se těšila na Beatlesáčky, Britíky z Panoramy.
Několik dní předem sem si psala s Chrisem a napsala mu, že v ponělí budu projíždět ať sežene kluky na pivo. Že prej jo. V pondělí sem psala hromadnou zprávu, že teda jedu, ale nemám na něj mobil, tak ať mi napíšou na můj. Will hrál mrtvýho brouka, ale Tom odepsal, že sežene kluky. V Leicestru na nádraží nikdo nebyl, opět nebylo možný se připojit na net a mrknout, jestli mi něco neposlali, takže sem z busu vystupovala a strávila tam hodinu a půl úplně zbytečně. No, zas tak hrozný zpožďení to nebylo, jenom že v Derby na mě už netrpělivě čekal Skot Jamie (ten, kterýho sem donutila plavat v noci v Loch Nessu a kterej byl mým nejlepším kamarádem v Inverness), co mě celej den bombardoval smskama, jestli sem našla autobusák, jestli jedu, jestli jsem v pořádku atakdále.
Miláček Jamie si pro mě přišel, byl nadšenej a okamžitě mi vzal kufr. Jak sme tak cestou k němu do bytu brebentili a vítali se, napadlo mě, že takhle asi vypadá, kyž se na vás někdo doopravdy těší. Že vám jako vezme těžkej kufr a tak. A jak sem hrozně independent a poradim si i bez kluků, tak ve srovnání s Mattem, sem si uvědomila, jak je Jamie super a Matt debil a spadl mi kámen obrovskej jako pták kiwi ze srdce a úplně sem se odmilovala. Někdy stačí fakt málo, aby člověk otevřel oči.
Seznámila sem se s Jamieho spolubydlícím Johnem, super Skotem. Kluci jsou spolužáci na Glasgow univerzitě a momentálně už půl roku dělají v Derby praxi. Jamie studoval něco jako konstrukci letadel a pozór, intership dělá u Rolls Royce!
Společně sme si uvařili večeři, po věčeři koukali na film a pili mexickou pěst (tuzemák, kafe turek a cukr). Jamie se u toho hrozně šklebil, ale Johnovi to neobyčejně chutnalo a kdyby k tomu nepil ještě whisky, tak druhej den nemusel jít do práce o čtyři hodiny pozě.
Jamie na rozdíl od Johna v úterý při cestě do práce jenom usnul v buse a přejel svojí zastávku.

P.S. sms od Beatles sem dostala druhej den. Ptali se, v kolik teda přijedu do Leicesteru. Volové:)

vystavila: KyberPanda

The Inbetweeners

Will, Neil, Jay a Simon jsou trapan, idiot, úchylák a chudáček a taky nejlepší kámoši v předposledmním ročníku střední školy.

Dneska sem dokoukala druhou sérii, což není zas tak složitý, protože každá série má stejně jako IT Crowd jenom šest epizod. A je to opět výkvět toho, co Briti dokážou vymyslet. Pokud ste rodiče, nechtějte si kazit iluze o svých dětech. Pokud ste holky, už nikdy nebudete chtít chodit s klukem. A pokud ste kluci a myslí vám to stejně jako těmhle, tak se jdu zabít.
The Inbetweeners je něco neuvěřitelnýho a nedokážu uvěřit, že něco takovýho vůbec mohlo projít a dostat se do televize (ač po desátý hodině), protože tak chlíváckej humor nikde jen tak nenajdete.
Chlapci jsou panicové a samozřejmě se neustále řeší, jak balit holky, ovšem zvláštním poznávacím znamením tohodle seriálu je fakt, že ty čtyři sou tak neuvěřitelný loseři až to bolí a nikdy!!! jim nic nevyjde. Slovník skoro-mužů je tak vybraný, že se to ani publikovat nedá, jeden z nich je navíc ukecanej vejtaha, co z rukávu sype historky o tom, koho zrovna osouložil (pardon, takovejhle výraz tam fakt nenajdete!), ačkoliv všichni moc dobře vědí, že je to stejný pako jako ti ostatní.
Jak asi může dopanout epizoda, kde se čtyři teenageři jdou jako dobrovolníci starat o důchodce? Popusťte uzdu svý zvrhlý fantazii a pak to vynásobte třema a přidejte nevětší znemožnění hrdinů, jaký si dokážete představit krát deset a máte to!

Takže komu přijde vtipnej tenhle obrázek:


následující ukázka z jednoho dílu první řady:

The Inbetweeners Episode 2 @ Yahoo! Video

a úryvek (pro mě) legendárního dialogu

Neil: Just...who is this Duke of Edinburgh anyway? Does he teach you?
Jay: Of course he doesnt teach him you fucking idiot, The Duke of Edinburgh is princ Charles.
Will: No he isnt..Its his dad!?
Neil: King Philip?
Will: No! I mean...thats is the duke of Edinburgh youre talking about, but hes not a king!
Neil: He fucks the queen tho...
Jay: Probably in the ass

...prosím klikejte a čumte a chci slyšet nějakou odezvu, áno? Třeba i to, že si myslíte, že sem nechutnej magor...nebo nejlepší pandička na světě, co vám prosvětluje už tak světlý léto!
update: JINEJ LINK, DEKUJI JARU ZA UPOZORNĚNÍ

výsledky ankety magor:pandička 1:0

Mnohá setkání v Londýně

Sun is in the sky
oh why oh why would I wanna be anywhere else?

When you look with your eyes
Everything seems nice
But if you look twice
You can see it's all lies

Další česká parťačka Hana "Alice". Fotka jak od šestnáctiletejch na Libku, ale po zážitku s Kiwim si musim srovnat sebevědomí

Pátek večer
Moje laxní cestování bylo opět veselé a vydařené.
Se Skippym sem byla domluvená, že teda od pátku do pondělí ok, ovšem jedinou instrukci, kterou sem z něj byla schopná dostat, byla :“dostaň se do Londýna a napiš mi“. Takže první věc, co si zasluhuje poznámku, je, že letiště Luton je několik desítek kiláků od Londýna a musí se z něho jet vlakem. Což je dost blbý, když ani nevíte kam, že jo...Nevim proč mi v zahraničí nejdou posílat sms z mobilu, takže sem Skippimu musela volat. Těsně předtim, než se mu vybila baterka mi stihnul říct, ať jedu na Water...že by Waterloo station??

Skippy, jak si ho pamatuju z Kanady
Tak sem nejdřív pobíhala sem tam po letišti a zjišťovala, jak se NĚKAM dostat. Porovnala sem ceny busů a vlaků v poměru k rychlosti a rozhodla se pro vlak. (Kam sem musela dojet busem:) Na zastávku sem se nějak doplácala a čekala na platformě na vlak. Když přijel, nefungovaly dveře a musela sem jinejma prolízt první třídou, kde ale byly úzký uličky a můj kufr se tam nevešel. Kufr sem odstavila, dobrý. Ale pořád sem nevěděla, kam jedu. Naštěstí vedle mě seděl sympaťák, co mi prozradil, že nejlepší to bude na Victoria station a odtud metrem na Waterloo.
Potom náseldovala snaha koupit si metro jízdenku a nastoupit správně, prtotože zrovna Waterloo Line se na dvou místech rozdvojuje. Pomineme, že sem samozřejmě zrovna jela špatně.
Fuj, znáte londýnský metro? Chci zpátky Tokio prosím!!! Londýnský metro je humus na humus. Úzký, strašidelný, místy opuštěný a hrozně dlouhý transfery, žádný výtahy pro kufry a nikdo, kdo by dal radu. Už na Victoria st. sem se snažila Skippymu dovolat, co teda jako (bylo deset večer) a ten pablb měl vypnutej mobil. Napad mě spásnej nápad. Matt se sice už vůbec neozval, jestli v pátek může se mnou a Skippym (oba byli vlekaři a kamarádi) na pivo, ale já byla fakt trochu zoufalá. Takže sem zavolala Mattovi...
Asi že neznal moje číslo, tak hovor přijal.
Vtipný bylo, že sem mu do mailu den předtím psala, že nepotřebuju v Londýně babysitting a teď sem ho jako malý dítě prosila, aby pro mě přijel na Waterloo, že Skippy mi to nebere. Souhlasil a za pár desítek minut sme se po dvou měsících potkali tváří v tvář v Londýně.
Já sem si samozřejmě dala dost záležet, abych ve zlatobílejch šatičkách vypadala náležitě krásně, ale čekat snad nějakou jeho reakci bylo naive asi jako čekat luznej tón od vuvuzely. Ale fajn, podali sme si ruce, mně se rozklepaly nohy a vydali sme se směrem k London Eye.

Ani ho nenapadlo vzít mi dvacetikilovej kufr, což mi přišlo roztomile povědomý. Ale ze schodů mi s nim pomoh, to zas jo. Pod kolem sme se posadili, já vytáhla ferneta a popíjeli sme, povídali si a pokoušeli se volat Skippymu. Ach jo. S žádnym klukem se mi nikdy nepovídalo tak lehce jako s nim. Bylo toho tolik, co si říct, že sme neudělali pauzu ani na deset sekund, jedno téma střídalo druhý, i přesto, že sme se oba uctivě vyhýbali jakýmkoliv narážkám na naší minulost. Já vyzvídala, jestli nakonec vyhrál nebo prohrál ve Veagas, poslouchla, jak vypráví o Coachelle (festivalu v Californii) a smála se jeho přízvuku, on mi říkal „babe“ a „you reckon?“ jako za good old days. Bylo by tak lehký se znova zamilovat.
Naštěstí se asi po hodině Skippymu rozsvítilo a řekli sme mu, kam přijet. Vidět Skippyho, mýho ToyBoye, bylo báječný a skočila sem mu hned kolem krku. Potom ještě přišel Jack, Skippiho kámoš, kterej pracuje v pubu na druhý straně řeky a zásahem shora sme zjistili, že kluci a Matt bydlej na stejný stanici metra. Chápete?!? Z celýho několikamilionovýho Londýna, zrovna oni bydlej na úplným okraji a k tomu na Willesden Green?!? Oni se totiž do tý doby ještě nepotkali, Matt dorazil jenom 4 dny přede mnou. Takže sme se shodli, že Ausíci znaj blízko od baráku levnou hospodu. Jubilee Line sme dojeli do hospody, která se jmenovala „U Vrány“. Psáno tak, jak to vidíte. Byla to česká hospoda... Blázinec, fakt:) dvě hodiny sme poseděli a při loučení sme si řekli, že teda catch up on weekend a rozešli se. Já, Alex-Skippy a Jack jedním směrem, Matt druhým.
To bylo naposled, kdy sem ho viděla.

(dramatizace!)

Protože v neděli ráno mi na zprávu, jestli chce se mnou a Hankou do Camden Town, napsal, že se zrovna probudil a že probably not. V neděli večer, kdy všichni pracovali a neměla sem co dělat, sem znova skousla svoji hrdost a zeptala se ho o půl desátý večer, jestli nechce na jedno předtim, než v pondělí odjedu. Napsal, že už je v posteli a probably not, ale ať mu napíšu ráno, že mě vyprovodí. Byla sem tak šťastná, že je mi ochoten věnovat deset minut svýho cennýho času, že sem mu napsala, ať si jde –sobecky jako vždy-nasrat a naposled si do deníčku napsala, že už se mám na to vykašlat. Takže z kamarádství sešlo a doufám, že už o něm v životě neuslyšim. Vyloženě happy end.

Tak a teď se můžu věnovat tý nejlepší části- úžasnýmu víkendu v Londýně.

Příchod do Skippyho shared house, kde bydlí 22 lidí!!! Po seznámení se se spolubydlícíma Rachael a Jackem a jejich soužitím se Skippym v jednom pokoji, začínám chápat, proč mu všichni ostatní v Panu říkali Sloppy (=Ufňukánek). Na pštrosí farmě sem si toho nevšimla, ale ten kluk je šílenej. Bordel děsnej, pořád od svejch kamarádů somruje jídlo, pastu, prostě všechno, k tomu mu smrděj boty a zamořujou celej pokoj a opravdu neustále roztomile kňourá:D

Sobota
Au-pairky musej držet spolu, takže na Waterloo (Jason Bourne tam nebyl) sraz s Hankou. Hanka je ve stejný životní fázi jako já. Ale úplně. Byla na Taiwanu jako výměnná studentka, vrátila se domů, kde se nic nedělo a nemohla tam zůstat, takže utekla na čas pryč. Hanka bývala moje spolubydlící v Olomouci a studovaly sme obě japonštinu. Ale to se už zdá jako sto let zpátky. Je to taková lehce svérázná osoba (sakra, ona umí česky!!!) s woodstockovou duší (proto pžedívka Alice z písničky od Jefferson Airplane) a totální láskou k The Beatles a všemu poangličtěnýmu:) Daří se jí přežívat život i přesto, že věří, že jí každou sekundu může zabít padající meteorit. Ráda bych přidala k dobru i její vegetariánskou historku, ale musim ji poprosit o povolení.
Takže s touhle božandou sme se vydaly vstříc památkám a zajímavým místům.

Westminster Cathedr...ne, to je vlastně Hanka s tričkem, co mám chuť ukrást
Tak sme to vzaly krásně po nábřeží Temže kolem Oka směrem k mostu vedoucímu k Parlamenu. U Westminsteru sme si sdly na trávník a já si užívala první slunečnej horkej den, protože sem odjela z Čech dřív, než sem mohla něco takovýho zažít tam. V multikulturním Lodnýně ovšem zrovna probíhal velkej protest proti Izrali, takže nad náma lítal vrtulník a vůbec tam byl pekenj bzukot. Cestou nás napad Darth Vader, ale Hanka vytáhla z tašky světelnej meč a podaly sme si ho.

K Buckinghamu sme to vzaly přes St. James's Park, což nám opět trvalo asi dvě hodiny, protože sme si znova sedly a Hanka se rozpovídala o svym objektu zájmu. V parku sem šáhla na čumák veverce a u paláce si společně s třema stovkama dalších lidí fotily chudáka vojáka na stráži. No jo, první den byl jasně komerčně zaměřenej, takže sme neminuly ani Piccadily Circus a hlavne China Town. Když bych ho měla srovnat s těma, co sem už viděla, tak dostává 65%. Ve Vancouveru to bylo tragický, tak na 9%, Jokohama je Chinatownem pověstná, takže tam byla atmosféra na 90. Londýnskej stojí opravdu zato, už jenom z toho důvodu, že je tam jediná purikura v Evropě!!!. Jo, ale nikde se nedočtete, že je ten automat starej asi třicet let...

Abych se držela japonské terminologie, tak věrní čtenáři vědí, že subeteru.
Tak dobrá věc aspoň byla, že tam nebylo dalších patnáct milionů Japonek okolo a mohly sme se s fotkama vyblbnou ve čtyřiceti minutách. Ale že by to nějak pomohlo...
Potom mi ještě Alis ukázala tu ulici, na který se odbývaj světový premiéry filmů (třeba ehm o Harry Potterovi). Pěkný.

Hanka musela ten večer bohužel hlídat dítě, takže se nemohla přidat ke mně a Skippymu na večerní výpravu do města za Kanaďanem Jakem. Kdo je Jake? Historka o tom, jak sem ho potkala je celkem vtipná. Když bylo před třema rokama v Pardubicích MS světa juniorů v hokeji, přijelo nám tam na 6000 Kanadskejch fanoušků a kamarádky Pája s Hermélií u sebe měly přes coach-surfing partičku čtyř K v čele se sympoškou Mell. Po zápase Česko Kanada sme se je jeden večer rozhodly vzít do naší oblíbený hospody, do Nory. Jak sme tak v houfu šli a pokřikovali, začali se k nám nějak přidávat další a další Kanaďani a do Nory nás přišlo zhruba třicet. A není toho moc, co si pamatuju. Akorát to, že jich tam bylo mrtě a já sem pořád pokukovala po super pohlednym týpkovi, kterej se nějakym zvláštnim způsobem ocitl asi ve dvě v noci za barem a čepoval pivo místo slečny O_o

Jake je ten s čepicí!
To byl Jake, jak sem zjistila o něco pozdějc, když sme se už spolu váleli po tamním stole. Přátelskej vztah nám zůstal až do dneška a bylo na čase ho znova potkat. Jakea si totiž vždycky budu pamatovat z toho, jak mi vyprávěl, že už je rok z domova a cestuje si po světě, kam chce a mně to tenkrát přišlo hrozně neuvěřitelný a hipsně sem mu záviděla.

Takže s timhle Jakem sem si dala v Londýně rande a dotáhla na něj i Skipyho a šli sme do Jackovy hospody na břehu Temže. Shledání to bylo celkem nostalgický, když vezmeme v potaz, že mezitim sem stihla navštívit Tokio a jeho rodnou zem a doteď sme spolu online komunikovali hlavně při hokejovejch zápasech. Komunikovali=pošťuchovali. Nejzábavnější část večera byla, jak sme se pěkně zmastili, čekali na Jacka až skončí šichtu, Jakeovi se nechtělo domů, tak sme nastoupili do "náhodnýho" autobusu, kterej nás po hodině vysadil "někde blízko" a pak sme asi půlhodinu šli za Indem, co nám slíbil, že nás zavede ke Skippymu domů. Potom ale Skippy a Jackem našli vyřazenou novou matraci před nějakym barákem a rozhodli se, že jí musíme vzít, takže příštích dvecet minut sme nad hlavou ve tři ráno nesli ve čtyřech matraci velikosti XL. Bizarní zážitek opět.

Příště neděle a bus trip na sever. Mám skluz a už se nemůžu dočkat, až vám napíšu, co sem zažila tady ve Skotsku hned třetí den po příjezdu!!!

P.S. Jaro, už mi odpust, že poslouchám Marinu, prosimte:D :D Moc mi tady chybět tvý komenty!
P.P.S.Léto. Doufám, že si taky všichni někam zajedete! A nečumte a taky berte matrace!

O návštěvě Min Young a kde teď sem

There was a time I couldn't see myself growing older
But then I went for a walk when I came back I was so much taller
Maybe try to find something that I could be part of
But I decided to leave, and then I crossed the river
I went coast to coast, and from star to star
But that's how you learn, who you really are

Nebudeme to rozpitvávat, sem v Anglii:))
Konkrétně sedim v bytě Jamieho, kterej i přes děsivej zážitek s nočním plaváním v Loch Nessu, nadále zůstal mým nejlepším kamarádem ze Skotska. Je to zvláštní bejt zase tady, jako by se za ten rok skoro nic nestalo. Všechno při starym. Po emailu od Penelope, ve kterym mi líčila, jak byli na pláži a děcka, nejvíc Šarlotka, prosily rodiče, jestli se k nim nemůžu vrátit, sem přestala hledat na internetu prázdninovou práci v Londýně a sbalila si opět kufr a mapičku:) Jako výplň volnýho času do obhajoby bakalářky je to fakt fajn.

Ale to neznamená, že sem v Londýně nebyla haha!

Čtyři dny před odletem se u mě na návštěvu zastavila dobrá kamarádka, spolubydlící z Tokia, Korejka Min Young, Miňonka (to je přezdívka, co vymyslel Adam). Jak popsat Miňonku?

Ona je takový malý zvířátko, co vypadá děsně nevinně, ale například v Tokiu, když sme se s Elis vydaly na párty na Australský ambasádě (eh, i po letech to zní drsnějc, než to vypadalo), ona byla jediná, kdo se k nám tehdy přidal. Byly sme trošku překvapený, protože přiznejme si, do tý doby sme viděli Korejce tak maximálně dalekohledem. A druhá věc byla, že Miňonka nemluvila anglicky, takže sme byly hned v prvních tejdnech pobytu nucený drnčet japonsky. Naše obavy se rozplynuly, když si dala první pivo a pak o půlnoci hrála kulečník se šedesátiletým Maorem. Od tý doby to bylo jasný, že je jedna z nás (to jako myslim k Jamie, Martě a Christine).
... Jo skončila sem u zvířátka, co si právě našlo zaměstnání v Samsungu a bude pobírat nejvyšší možnej nástupní plat ze všech jejích vrstevníků. Odvrácená strana Koreje je ale taková, že prvních pár let bude pracovat dvanáct hodin tejdně. Myslim, že v Asii by se měli trochu zamyslet a dát si voraz.
Tenhle 150 centimetrovej člověk se na vás furt tiskne, drží vás za ruku, dostává neutišitelný záchvaty smíchu z úplnejch blbostí, vykládá, že je křesťanka, ale do kostela se jí v neděli po kalbách moc nechce a pak se vás klidně ptá na rady o sexu.

Mocinky se mi hodilo, že se zrovna ten den sestra stěhovala do novýho bytu na Vinohradský a rovnou sem se jí tam napakovala. Min Young přijela v neděli v poledne a opět, jako Christine na letišti v Mnichově, se rozbrečela, že mě vidí. Společně sme dotáhly její kufr do „hotelu“ u Václaváku a dojely 60 cm úzkym vejtahem do pofidérního podkrovního bytu plnýho Korejců. Ale všichni byli hrozně milí, takže sem se ani moc nebála nechat ji tam bydlet. Potom následovalo obvyklý kolečko po starý Praze, to asi nemá cenu vysvětlovat.
Večer byl dost zajímavej, protože sme se měly sejít s kamarádkou Hermélkou a Evčou na pivo. Problém, co mě dost děsil, byla jako obvykle Miňončina ostýchavost mluvit anglicky a holek nestoudná drzost nemluvit japonsky nebo korejsky. Dopadlo to tak, že holky si s sebou přivedly ještě jednu kámošku a MinYoung v hostelu posbírala tři korejský studenty, takže poměr byl nakonec 4:4 a mně osobně se mezinárodní večer dost líbil, protože sem na ně mohla zamachrovat, že vim, jak se řekne: dobrý den, miluju tě a boty. (A to vše samozřejmě díky Tata Bojs!) A pak ještě na zdraví, protože to byla jasně první věc, co nás MinYoung naučila v Tokiu. A kabelka, protože je to úplně stejně japonsky.

Druhej den sme se zničily výletem přes Hrad na Petřín a protože sem tam v zrcadlovym bludišti nebyla tak od deseti, a ona je tak dětsky trhlá, blbly sme jako malý (eh, tuhle větu používám dost často:/) a dostávaly slušný záchvaty smíchu ze zrůdičkovejch fotek.

Taky sem vzala Miňonku do Pardubic na přespání, takže se mamka podivila, jakouže roztomilou kamarádku to mám. Já sem jí totiž česky naučila větu: Dobrý den, já jsem kočička Miňonka. Prostě od Korejky to zní tak trochu jinak:) Tradičně sme udělaly fotky na morovym sloupu, který od ní budu muset vyžumrat. Tentokrát teda pršelo, takže deštníky byly nutný. Přišel čas loučení, a druhej den sem měla odlítat do Londýna, takže sem ten den pro jistotu k radosti svý a mojí mamky ztratila peněženku. Ale jenom na dvě hodiny, páč dobrý člověk ještě žije.

Miňonku sem posadila na vlak do Mnichova za Christine (přijela mimochodem z Waršavy od Marty) a dala se do pakování. Jo a taky sem ještě musela přes noc dopsat bakalářku, aby byla hotová než odjedu. Takže dvě hodiny spánku.

Teď následovalo dilema.
Nastínim situaci.
Rozchod s Mattem vypadal tak, že dva dny před mym odjezdem z Kanady nejevil nějak moc známky něčeho jako lítosti, nebo nedej bože smutku! To se přiznám, že od někoho, koho sem měla fakt dost ráda a považovala ho po x letech mýho bytí single za speciálního, trošku zabolelo. Oči sem otevřela, když mi předposlední noc oznámil, ať nechodim, že poslední dobou dost kalil s kámošema a „je unavenej“.
Tak sem začala přemejšlet. O tom, že on sám od sebe za mnou během dvou měsíců vztahu přišel jednou. Že já sem kvůli němu chytala dvakrát až třikrát tejdně noční bus do Invermere. Jak sem mu vařila a nosila mu těstoviny a zmrzlinu, když pracoval 100 metrů ode mě na gondole a zmínil se, že má hlad. Taky, jak sem si na něj vždycky vzpomněla, když sem měla volno a vezla mu na snowboardu na svah muffiny. Potom sem vzpomínala na Whistler a jak mě nechal spát na zemi a já to přešla s tim, že sme oba pohodáři a žádný přehnaný pečování není třeba. A s hrůzou si uvědomila, že to možná nebude proto, že on je pohodář, ale proto, že sem mu prostě úplně fuk. Když sem na něj uhodila, co teda jako, oznámil mi, že to přece byla fun a že každej chceme něco jinýho. Ale nepamatuju se, že by se mě ptal, co chci.
Jistý bylo jenom to, že se hodlal od listopadu nastěhovat do Londýna a zůstat tam pár let, přičemž mi furt opakoval, že se v Londýně přece určitě potkáme, protože je to tak blízko. Já si samo kreslila obrázek, jak na něj půl roku počkám, najdu si v Londýně práci nebo rodinu a...no nevim co sem si představovala.
Pěkně sme se v dobrym rozloučili, já odjela do Čech, on do Kalifornie. Korespondence z mý strany jednou tějdně update o tom, co dělám a vyzvídání, jak se má. Z jeho strany vždycky roztomilý dva řádky. Tak sem to utla, že to nemá cenu a snažila sem se na něj nemyslet. Občas sem to proložila čuměnim na zeď na jeho fotku a utírání nudlí do trička, který mi po něm zbylo.
Pak přišla euforie z MS titulu a při vzpomínce na to, jak sme spolu koukali na hokej v Kanadě a on fandil ČR, sem mu napsala. Ukázalo se totiž, že se vykašlal na hledání práce v Kanadě a přesunuje se v pondělí do Londýna, kam mám o čtyři dny pozdějc přijet na víkend i já. On že teda jo, a „TIXT ME“.

Celá natěšená, že teda přece jenom budem moct bejt kámoši, sem si naplánovala exkluzivní trip.
Pátek: Přílet do Londýna za Skippym a bydlení u něho a jeho spolubydlících Jacka a Rahael.
Sobota: Sightseeing s Hankou „Alice“ Vranou po Londýně. Pivo s Jakem, Kanaďanem, co sem ho před třema rokama nabaliola v Pardubicích na mistrovství světa juniorů v hokeji.
Neděle: Opět s Hankou a její kamarádkou Čiharu. Pivo s Mattem.
Pondělí: Cesta do Derby za Jamiem, ale přes Leicester, kde se na 2 hodinky potkám s Beatles Tomem, Willem a Chrisem. Večer setkání s Jamiem.
Úterý: Stále u Jamieho
Středa: Přesun do blízkýho Nottinghamu za Sarah, naší starou rodinnou kamarádkou.
Čtvrtek: Další přesun don Leedsu za naší oblíbenou Jamie Lamie, Skotkou, co sem si pořídila v Tokiu.
Pátek: Cesta do Inverness za rodinou.
Kromě toho jedna vtipná poznámka: na scénu nastupuje opět Bůh a oznamuje, že se na mě těší a musim na Rock Ness, kde spolu zapaříme na The Strokes...
Jakpak tohle dopadne???

P.S. Je to zajímavé a musim se podělit. Můj blog najdete i pokud do googlu zadáte takové věci jako:
Erotické priváty v okolí Velkého Meziříčí
Maska na spaní panda a podobně...O_o

SOS z Anglie

...

Trocha adrenalinu:
Sem v Leedsu (UK) uz tri hodiny.
Pred trema hodinama me tady totiz mela vyzvednout Jamie.
Nevyzvedla.
Nebere mobil.
Zoufale heldam wi-fi po meste.
Neni
Internet cafe
Neni
Nasla sem verejnou knihovnu v jiny casti mesta nez je autobusak. Uprosila je, aby me nechali jit na net.
Jamie neni online na FB.
Posilam ji treti sms.
Eliscin Adam online je. Eliska s Adamem byli Jamie navstivit v Leedsu pred dvema mesicema. Adam diktuje pribliznou polohu jejiho sidla.
Jmenuje se to Springfiled Mount a je to hrad. Nebo kostel? Z Eliscinych fotek se dozvidam, jak to priblizne vypada...


todle je obyvak, takze asi chapete, ze bych to rada nasla:


Od vratnyho mam mapicku. A kufr. Ten je muj. Vubec se nam neopakuje zazitek z lonskyho Birminghamu!!!
Sem trosicku nervozni.
GooleMaps
Opisuju si do mobilu cestu.
Adam se louci a preje hodne stesti.
Jamie stale nezvestna.
Uz budu muset jit.
Pokud se dozijete novyho postu, kterej uz mam skoro dopsanej, tak sem se dozila taky. Ale to se jeste nevi...
Rodino, nebojte se niceho nic!
Londyn byl krasny!


Jeste nekdo bude tvrdit, ze Facebook je blbost, kdyz zachranuje zivoty???

pip pip pip :D :D :D