úterý 29. června 2010

O kulturním Londýně a jak sem se sunula na sever

Takže mám za sebou pochod nočním Londýnem s matrací nad hlavou a dvěma Australanama a Kanďanem po boku. Co dál? Matrace byla docela dost pohodlná (znovu upřesňuju, že byla nová, voňavá a ještě v igelitu!:D) a nemuseli sme teda s Jakem spát na pohovkách v kuchyni. Mírná nevýhoda byla, že matrace zaplnila veškerý volný prostor ve Skippyho pokoji a následující dva dny se tam nedalo hnout...

Jedna z kavárniček v Camden Town
Neděle
Dnešní den bude alternativnější, plný umění, exotiky a fanouškovství.
Ráno sme se znovu sešly s Hankou na Waterloo. Dojely sme k St. Paul´s Cathedral, okoukaly sme její krásu zvenčí a kousek od ní se nalodily na Millenium bridge, což je mimochodem ten most, co zničej Smrtijedi v šestým Potterovi. Most hezkej, nejpěknější pohled je skrz něj od Tate muzea umění.

Hanka a warholovský plakáty s krávou
Tate Modern je bejvalá továrna předělaná na ohromnou galerii rozdělenou tušim do čtyř nebo pěti pater s několikama expozicema. Prohlíka celýho muzea by tvala několik hodin, takže sme se s Hankoun shodly na Poetry and dream a vyrazily na Picassa a nějaký další kubisty, futuristy a avantgardu. Jako druhou sme vybraly expozici State of Flux, která byla moc hezky barevná, protože známe Warhola, že? Moje nejoblíbenější dílo bylo ale paradoxně toto:

Potom sem ještě jednou zavýskala, protože moje bystré oko zaostřilo sochu Polibek od Augusta Rodina. Láska k Rodinovi u mě už trochu hraničí. Poprvý si tu sochu pamatuju už z doby, kdy mi bylo 8 a byla sem v Londýně s rodičema. Potom sem se šťastnou náhodou dostala na putovní expozici v Benátkách ve třinácti letech. Když sem byla v 18ti v Paříži, navštívila sem tam jediný muzeum: Augusta Rodina a na vlastní oči viděla Brány Pekla, Balzaca, Myslitele a další, věci, co mě neuvěřitelně fascinovaly od tý doby, co sem v osmý třídě přečetla pětisetstránkovou knihu Nahý jsem přišel na svět od Davida Weisse (v tý době sem byla mimochodem nějaká výkonná, protože ve čtenářským deníku mám z tý doby ještě Řecký poklad o tom, jak Schliemann kopal Tróju a Mykény, Benátčana o malíři Tizzianovi, Íllias(!!!) a Tajemství Velkého Vonta)
Jojo, tohodle libovýho týpka prostě můžu.
Ještě dám jeden malej turistrickej tip: Vstupný do všech londýnských muzeí a galerií je zadarmo.
Od Tate jsme se couraly po pobřeží Temže přes roztomilý přístavní uličky, koukaly na panorama, neb odtud je vidět ten jejich slavnej okurkovej mrakodrap (kterej jim stejně Japončíci obšlehli) a prohlížely si slony, což je nějaká místní obdoba Cow Parade. Na druhou stranu sme se dostaly přes Tower Bridge, přičemž Tower of London a ty davy tam nás vůbec nebraly. My sme totiž hrozně prahly po Subwayi.

Slon Parade
Poté, co sme se nechutně napráskly rádobyzdravým fastfoodem, nemohly sme se moc hejbat, ale bohužel byl čas jít a sejít se s Hančinou kamarádkou Čiharu. Čiharu je naštěstí z těch Japonek, co jsou už poevropštěný nějakým tím rokem žití v Evropě, takže se s ní na rozdíl od slepiček z Gakušuinu dalo mluvit. Co mluvit, Čiharu je skvělá, vtipná, pohotová a inteligentní. A její přítel je Čech. Ve třech sme se teda přesunuly metrem do Camden Town a já se rázem octla zpátky v Tokiu, konkrétně na Haradžuku, konkrétně na Takešita Dóri!! Camden town je čtvrť pro pomatence, punkery, technaře, gotik lolity, no prostě se skládá ze tří obřích tržnic plných obchodů, jaký opravu můžete jinak najít jenom v Tokiu. Bylo tam všechno, všechno a všechno to chci.

Nejvíc nám suverénně spadla čelist v obchodě nazvaném CyberDog. Je to ohromnej podzemní prostorosvětlenej v podstatě jenom neonovejma udělátkama, svítícíma tričkama a dunící techno všude ve vzduchu.

Ví někdo, co je tohle?!
a daj se tam potkat takovýhle lidi...

a samozřejmě v případě, že se hodláte nechat v brzký době vystřelit do kosmu, si podobnej epesní obleček můžete koupit taky. Pro milovníky techna a rave parties to musí bejt asi úplnej ráj. V nejspodnějším patře byl ještě sexshop, ale nechci nechci hádat, co to bylo za věci...
S ledovým kafíčkem v ruce sme pak procházely ty stovky stánků a já nemohla odolat a koupila si tašku přes rameno. K večeru Čiharu něco měla, takže sme zůstaly s Hankou opět samy a zbývala jediná věc, kterou sem musela v Londýně udělat a to přímo s Hankou, páč s nikym jiným by to nebylo ono.

Další turistickej tip: Vyfotit se na Abbey road je pěkně těžký, protože tam neustále jezděj auta a postávaj skupinky lidí, snažících se pod ty auta vběhnou a pořídit pohodovou fotku.
Na Abbey Road se opět dostanete Jubilee Line, stanice St.John´s Wood, tušim. Tam sme se taky už musely rozloučit a poděkovaly světu za to, že je tak malej.
Večer sem ještě pokecala se Skippym, kterej od osmi pracoval (jako číšník), a pak měla konečně čas si odpočinout.

Ponělí
Loučení se Skippym, Jackem a Rachael. Levnej Coach bus Natioanal Express jede z Victoria Coach Station, což mimochodem není to samý jako Victoria station a musí se mezi oběma přejít asi 15ti minutová vzdálenost. Horko těžko sem to našla, koupila si jízdenku do Derby přes Leicester a ještě těžší bylo najít nástupiště. K obědu sem si do busu koupila krabičku celkem levnýho suši a usadila se vedle mladýho Inda, což sem samosebou ještě nevěděla. Z mladýho Inda se vyklubal Anubhav, stejně starý student produkce na leicesterský univerzitě a celkem zajímavej dokumentární filmař. Anubav natáčí film o prominentních lidech a snaží se najít odpověď na otázku, co tyhle lidi dělá úspěšnýma. Má svoji vlastní stránku na wiki atd.
Jo a nevim, jestli je to kec, ale možná bych tomu i věřila, Anubhav chodil s herečkou Aishvaryou Rai, ale dostal kopačky. Pět hodin v buse rozhodně uteklo příjemně a navíc sem se těšila na Beatlesáčky, Britíky z Panoramy.
Několik dní předem sem si psala s Chrisem a napsala mu, že v ponělí budu projíždět ať sežene kluky na pivo. Že prej jo. V pondělí sem psala hromadnou zprávu, že teda jedu, ale nemám na něj mobil, tak ať mi napíšou na můj. Will hrál mrtvýho brouka, ale Tom odepsal, že sežene kluky. V Leicestru na nádraží nikdo nebyl, opět nebylo možný se připojit na net a mrknout, jestli mi něco neposlali, takže sem z busu vystupovala a strávila tam hodinu a půl úplně zbytečně. No, zas tak hrozný zpožďení to nebylo, jenom že v Derby na mě už netrpělivě čekal Skot Jamie (ten, kterýho sem donutila plavat v noci v Loch Nessu a kterej byl mým nejlepším kamarádem v Inverness), co mě celej den bombardoval smskama, jestli sem našla autobusák, jestli jedu, jestli jsem v pořádku atakdále.
Miláček Jamie si pro mě přišel, byl nadšenej a okamžitě mi vzal kufr. Jak sme tak cestou k němu do bytu brebentili a vítali se, napadlo mě, že takhle asi vypadá, kyž se na vás někdo doopravdy těší. Že vám jako vezme těžkej kufr a tak. A jak sem hrozně independent a poradim si i bez kluků, tak ve srovnání s Mattem, sem si uvědomila, jak je Jamie super a Matt debil a spadl mi kámen obrovskej jako pták kiwi ze srdce a úplně sem se odmilovala. Někdy stačí fakt málo, aby člověk otevřel oči.
Seznámila sem se s Jamieho spolubydlícím Johnem, super Skotem. Kluci jsou spolužáci na Glasgow univerzitě a momentálně už půl roku dělají v Derby praxi. Jamie studoval něco jako konstrukci letadel a pozór, intership dělá u Rolls Royce!
Společně sme si uvařili večeři, po věčeři koukali na film a pili mexickou pěst (tuzemák, kafe turek a cukr). Jamie se u toho hrozně šklebil, ale Johnovi to neobyčejně chutnalo a kdyby k tomu nepil ještě whisky, tak druhej den nemusel jít do práce o čtyři hodiny pozě.
Jamie na rozdíl od Johna v úterý při cestě do práce jenom usnul v buse a přejel svojí zastávku.

P.S. sms od Beatles sem dostala druhej den. Ptali se, v kolik teda přijedu do Leicesteru. Volové:)

vystavila: KyberPanda

3 komentáře:

jarecek řekl(a)...

techno, cyberpunk, ocelovy mesto, neony, drogy, dest, mlha a docela prtavi cinane na kolech s kloboukama do rejzovych poli .. MOAR!!!

radobyelfka (nebo Panda) řekl(a)...

lol, co to je? nakej blade runner?

jarecek řekl(a)...

to byla takova volna deklamace asociaci na tvuj clanek. ale blade runner by to mohl byt taky :)