pondělí 21. června 2010

Mnohá setkání v Londýně

Sun is in the sky
oh why oh why would I wanna be anywhere else?

When you look with your eyes
Everything seems nice
But if you look twice
You can see it's all lies


Další česká parťačka Hana "Alice". Fotka jak od šestnáctiletejch na Libku, ale po zážitku s Kiwim si musim srovnat sebevědomí

Pátek večer
Moje laxní cestování bylo opět veselé a vydařené.
Se Skippym sem byla domluvená, že teda od pátku do pondělí ok, ovšem jedinou instrukci, kterou sem z něj byla schopná dostat, byla :“dostaň se do Londýna a napiš mi“. Takže první věc, co si zasluhuje poznámku, je, že letiště Luton je několik desítek kiláků od Londýna a musí se z něho jet vlakem. Což je dost blbý, když ani nevíte kam, že jo...Nevim proč mi v zahraničí nejdou posílat sms z mobilu, takže sem Skippimu musela volat. Těsně předtim, než se mu vybila baterka mi stihnul říct, ať jedu na Water...že by Waterloo station??

Skippy, jak si ho pamatuju z Kanady
Tak sem nejdřív pobíhala sem tam po letišti a zjišťovala, jak se NĚKAM dostat. Porovnala sem ceny busů a vlaků v poměru k rychlosti a rozhodla se pro vlak. (Kam sem musela dojet busem:) Na zastávku sem se nějak doplácala a čekala na platformě na vlak. Když přijel, nefungovaly dveře a musela sem jinejma prolízt první třídou, kde ale byly úzký uličky a můj kufr se tam nevešel. Kufr sem odstavila, dobrý. Ale pořád sem nevěděla, kam jedu. Naštěstí vedle mě seděl sympaťák, co mi prozradil, že nejlepší to bude na Victoria station a odtud metrem na Waterloo.
Potom náseldovala snaha koupit si metro jízdenku a nastoupit správně, prtotože zrovna Waterloo Line se na dvou místech rozdvojuje. Pomineme, že sem samozřejmě zrovna jela špatně.
Fuj, znáte londýnský metro? Chci zpátky Tokio prosím!!! Londýnský metro je humus na humus. Úzký, strašidelný, místy opuštěný a hrozně dlouhý transfery, žádný výtahy pro kufry a nikdo, kdo by dal radu. Už na Victoria st. sem se snažila Skippymu dovolat, co teda jako (bylo deset večer) a ten pablb měl vypnutej mobil. Napad mě spásnej nápad. Matt se sice už vůbec neozval, jestli v pátek může se mnou a Skippym (oba byli vlekaři a kamarádi) na pivo, ale já byla fakt trochu zoufalá. Takže sem zavolala Mattovi...
Asi že neznal moje číslo, tak hovor přijal.
Vtipný bylo, že sem mu do mailu den předtím psala, že nepotřebuju v Londýně babysitting a teď sem ho jako malý dítě prosila, aby pro mě přijel na Waterloo, že Skippy mi to nebere. Souhlasil a za pár desítek minut sme se po dvou měsících potkali tváří v tvář v Londýně.
Já sem si samozřejmě dala dost záležet, abych ve zlatobílejch šatičkách vypadala náležitě krásně, ale čekat snad nějakou jeho reakci bylo naive asi jako čekat luznej tón od vuvuzely. Ale fajn, podali sme si ruce, mně se rozklepaly nohy a vydali sme se směrem k London Eye.

Ani ho nenapadlo vzít mi dvacetikilovej kufr, což mi přišlo roztomile povědomý. Ale ze schodů mi s nim pomoh, to zas jo. Pod kolem sme se posadili, já vytáhla ferneta a popíjeli sme, povídali si a pokoušeli se volat Skippymu. Ach jo. S žádnym klukem se mi nikdy nepovídalo tak lehce jako s nim. Bylo toho tolik, co si říct, že sme neudělali pauzu ani na deset sekund, jedno téma střídalo druhý, i přesto, že sme se oba uctivě vyhýbali jakýmkoliv narážkám na naší minulost. Já vyzvídala, jestli nakonec vyhrál nebo prohrál ve Veagas, poslouchla, jak vypráví o Coachelle (festivalu v Californii) a smála se jeho přízvuku, on mi říkal „babe“ a „you reckon?“ jako za good old days. Bylo by tak lehký se znova zamilovat.
Naštěstí se asi po hodině Skippymu rozsvítilo a řekli sme mu, kam přijet. Vidět Skippyho, mýho ToyBoye, bylo báječný a skočila sem mu hned kolem krku. Potom ještě přišel Jack, Skippiho kámoš, kterej pracuje v pubu na druhý straně řeky a zásahem shora sme zjistili, že kluci a Matt bydlej na stejný stanici metra. Chápete?!? Z celýho několikamilionovýho Londýna, zrovna oni bydlej na úplným okraji a k tomu na Willesden Green?!? Oni se totiž do tý doby ještě nepotkali, Matt dorazil jenom 4 dny přede mnou. Takže sme se shodli, že Ausíci znaj blízko od baráku levnou hospodu. Jubilee Line sme dojeli do hospody, která se jmenovala „U Vrány“. Psáno tak, jak to vidíte. Byla to česká hospoda... Blázinec, fakt:) dvě hodiny sme poseděli a při loučení sme si řekli, že teda catch up on weekend a rozešli se. Já, Alex-Skippy a Jack jedním směrem, Matt druhým.
To bylo naposled, kdy sem ho viděla.

(dramatizace!)

Protože v neděli ráno mi na zprávu, jestli chce se mnou a Hankou do Camden Town, napsal, že se zrovna probudil a že probably not. V neděli večer, kdy všichni pracovali a neměla sem co dělat, sem znova skousla svoji hrdost a zeptala se ho o půl desátý večer, jestli nechce na jedno předtim, než v pondělí odjedu. Napsal, že už je v posteli a probably not, ale ať mu napíšu ráno, že mě vyprovodí. Byla sem tak šťastná, že je mi ochoten věnovat deset minut svýho cennýho času, že sem mu napsala, ať si jde –sobecky jako vždy-nasrat a naposled si do deníčku napsala, že už se mám na to vykašlat. Takže z kamarádství sešlo a doufám, že už o něm v životě neuslyšim. Vyloženě happy end.

Tak a teď se můžu věnovat tý nejlepší části- úžasnýmu víkendu v Londýně.

Příchod do Skippyho shared house, kde bydlí 22 lidí!!! Po seznámení se se spolubydlícíma Rachael a Jackem a jejich soužitím se Skippym v jednom pokoji, začínám chápat, proč mu všichni ostatní v Panu říkali Sloppy (=Ufňukánek). Na pštrosí farmě sem si toho nevšimla, ale ten kluk je šílenej. Bordel děsnej, pořád od svejch kamarádů somruje jídlo, pastu, prostě všechno, k tomu mu smrděj boty a zamořujou celej pokoj a opravdu neustále roztomile kňourá:D

Sobota
Au-pairky musej držet spolu, takže na Waterloo (Jason Bourne tam nebyl) sraz s Hankou. Hanka je ve stejný životní fázi jako já. Ale úplně. Byla na Taiwanu jako výměnná studentka, vrátila se domů, kde se nic nedělo a nemohla tam zůstat, takže utekla na čas pryč. Hanka bývala moje spolubydlící v Olomouci a studovaly sme obě japonštinu. Ale to se už zdá jako sto let zpátky. Je to taková lehce svérázná osoba (sakra, ona umí česky!!!) s woodstockovou duší (proto pžedívka Alice z písničky od Jefferson Airplane) a totální láskou k The Beatles a všemu poangličtěnýmu:) Daří se jí přežívat život i přesto, že věří, že jí každou sekundu může zabít padající meteorit. Ráda bych přidala k dobru i její vegetariánskou historku, ale musim ji poprosit o povolení.
Takže s touhle božandou sme se vydaly vstříc památkám a zajímavým místům.

Westminster Cathedr...ne, to je vlastně Hanka s tričkem, co mám chuť ukrást
Tak sme to vzaly krásně po nábřeží Temže kolem Oka směrem k mostu vedoucímu k Parlamenu. U Westminsteru sme si sdly na trávník a já si užívala první slunečnej horkej den, protože sem odjela z Čech dřív, než sem mohla něco takovýho zažít tam. V multikulturním Lodnýně ovšem zrovna probíhal velkej protest proti Izrali, takže nad náma lítal vrtulník a vůbec tam byl pekenj bzukot. Cestou nás napad Darth Vader, ale Hanka vytáhla z tašky světelnej meč a podaly sme si ho.

K Buckinghamu sme to vzaly přes St. James's Park, což nám opět trvalo asi dvě hodiny, protože sme si znova sedly a Hanka se rozpovídala o svym objektu zájmu. V parku sem šáhla na čumák veverce a u paláce si společně s třema stovkama dalších lidí fotily chudáka vojáka na stráži. No jo, první den byl jasně komerčně zaměřenej, takže sme neminuly ani Piccadily Circus a hlavne China Town. Když bych ho měla srovnat s těma, co sem už viděla, tak dostává 65%. Ve Vancouveru to bylo tragický, tak na 9%, Jokohama je Chinatownem pověstná, takže tam byla atmosféra na 90. Londýnskej stojí opravdu zato, už jenom z toho důvodu, že je tam jediná purikura v Evropě!!!. Jo, ale nikde se nedočtete, že je ten automat starej asi třicet let...

Abych se držela japonské terminologie, tak věrní čtenáři vědí, že subeteru.
Tak dobrá věc aspoň byla, že tam nebylo dalších patnáct milionů Japonek okolo a mohly sme se s fotkama vyblbnou ve čtyřiceti minutách. Ale že by to nějak pomohlo...
Potom mi ještě Alis ukázala tu ulici, na který se odbývaj světový premiéry filmů (třeba ehm o Harry Potterovi). Pěkný.

Hanka musela ten večer bohužel hlídat dítě, takže se nemohla přidat ke mně a Skippymu na večerní výpravu do města za Kanaďanem Jakem. Kdo je Jake? Historka o tom, jak sem ho potkala je celkem vtipná. Když bylo před třema rokama v Pardubicích MS světa juniorů v hokeji, přijelo nám tam na 6000 Kanadskejch fanoušků a kamarádky Pája s Hermélií u sebe měly přes coach-surfing partičku čtyř K v čele se sympoškou Mell. Po zápase Česko Kanada sme se je jeden večer rozhodly vzít do naší oblíbený hospody, do Nory. Jak sme tak v houfu šli a pokřikovali, začali se k nám nějak přidávat další a další Kanaďani a do Nory nás přišlo zhruba třicet. A není toho moc, co si pamatuju. Akorát to, že jich tam bylo mrtě a já sem pořád pokukovala po super pohlednym týpkovi, kterej se nějakym zvláštnim způsobem ocitl asi ve dvě v noci za barem a čepoval pivo místo slečny O_o

Jake je ten s čepicí!
To byl Jake, jak sem zjistila o něco pozdějc, když sme se už spolu váleli po tamním stole. Přátelskej vztah nám zůstal až do dneška a bylo na čase ho znova potkat. Jakea si totiž vždycky budu pamatovat z toho, jak mi vyprávěl, že už je rok z domova a cestuje si po světě, kam chce a mně to tenkrát přišlo hrozně neuvěřitelný a hipsně sem mu záviděla.

Takže s timhle Jakem sem si dala v Londýně rande a dotáhla na něj i Skipyho a šli sme do Jackovy hospody na břehu Temže. Shledání to bylo celkem nostalgický, když vezmeme v potaz, že mezitim sem stihla navštívit Tokio a jeho rodnou zem a doteď sme spolu online komunikovali hlavně při hokejovejch zápasech. Komunikovali=pošťuchovali. Nejzábavnější část večera byla, jak sme se pěkně zmastili, čekali na Jacka až skončí šichtu, Jakeovi se nechtělo domů, tak sme nastoupili do "náhodnýho" autobusu, kterej nás po hodině vysadil "někde blízko" a pak sme asi půlhodinu šli za Indem, co nám slíbil, že nás zavede ke Skippymu domů. Potom ale Skippy a Jackem našli vyřazenou novou matraci před nějakym barákem a rozhodli se, že jí musíme vzít, takže příštích dvecet minut sme nad hlavou ve tři ráno nesli ve čtyřech matraci velikosti XL. Bizarní zážitek opět.

Příště neděle a bus trip na sever. Mám skluz a už se nemůžu dočkat, až vám napíšu, co sem zažila tady ve Skotsku hned třetí den po příjezdu!!!

P.S. Jaro, už mi odpust, že poslouchám Marinu, prosimte:D :D Moc mi tady chybět tvý komenty!
P.P.S.Léto. Doufám, že si taky všichni někam zajedete! A nečumte a taky berte matrace!

5 komentářů:

jarecek řekl(a)...

ano, je to tak!! prestal jsem psat prave proto, ze poslouchas ten lestenej komercni prd s indie stylizaci. nekomu takovemu proste na blog postovat komenty nemuzu! ne, vazne :) nejak se mi nedari vic a vic, takze uz neni ani elan pro zpetnou vazbu, byt by sis to urcite za tvoji blogovaci pili zaslouzila. no .. pokusim se s tim neco udelat. ale kazdy napsany slovo je jak na sucho polknutej sutr ..

Anonymní řekl(a)...

k ty purikure: ta zaba na pozadi me rozsekala, fakt :D. jo a jiste uz ses ted o neco chytrejsi a vis, ze to neni ZDALEKA jedina v evrope....;)
s tim Tokijskym metrem bych byla zdrzenlivejsi, jestli si vzpominas na to, jak ani na tamejsich informacich se v nem nevyznali :D....
jo a jestli ta historka je ta s nejhlavnejsim vegetarianem, tak si myslim, ze hanka se nema za co stydet - protoze ja bych to nevymyslela, smala sem se uz tehdy...a smeju se i tedka!!XDDD

Eliska

radobyelfka (nebo Panda) řekl(a)...

Jaro, když ono je blbý, že ti nemám kam napsat:( ja bych tady nekde mela mit mail, tak napis a pokecame. O Marine se urcite bavit nemusime lol

Jo a nemuzu si pomoct nepostnout semka komenty Elisky a Hanky, co vedou na FB :D

Anonymní řekl(a)...

Hanka: jezis, dik elisko, ja jsem premyslela co je to za historku. Jak je ale mozne, ze vy si to pamatujete a ja uz ne...
jinak zaba husta co? a to si jeste nevidela ty ostatni...

Anonymní řekl(a)...

Heeej, hned bych si tam zajela, taky chci trapnou zabu!!!8-P
jo a ze vahas, takovy storky se nezapominaji.....ale stejne nic nema na tu, kdy ses udajne doslova zivila brufenama a na Tercinu otazku proc, jsi odpovedela ''me to chutna'' - proste valis, no :D....
Eliska