Ahoj parto.
Už sem tady ve Skotksu skoro měsíc a přitom sem se v blogování ještě nedostala ani za Derby?! Kadence mých příspěvků překvapuje i mě, ale za chvíli přece jenom převládne šeď všedních dnů a určitě se zas odlmčim. Pokud teda nebudu psát ódy na Boha. Ti, kterejma se nechávám dobrovolneě stalkovat už rok, budou vědět, kdo to je a jakou roli hrál v mým životě vloni. Křesťanům se omlouvám za rouhání, ale on je opravdu božskej. Ale o tom vlastně až pozdějc.
Tak teď ten zeměpis.
Pro začátek sem si připravila malou pomůcku, aby se vám to nepletlo:
Najděte deset rozdílů mezi Jamiem a Jamie
Úterý
V Derby u Jamieho a Johna sem zůstala dva dny. Derby je moc hezký město s příjemnou pěší zónou (ne jako v Pardubicích) a druhou nejvyšší katedrálovou věží v zemi. Ta věž je mimochodem od Jamieho okna vzdálená asi dvacet metrů, takže mu hodiny odbíjej přímo do okna, což je opravdu milý. V Derby žijou hluchý lidi. Fakt. Víc jich na jedný kupě žije už jenom v Londýně. Taky tam maj Toyotu, pro případ, že bych tam chtěla dělat kariéru. To by tak bylo o Derby. Zas sme všichni o něco chytřejší...
Středa
Ve středu pršelo, takže sem klukům vyžehlila košile (aniž bych do nich vypálila díry), uvařila a umyla nádobí a když skočili v práci, oba mě doprovodili na nádraží a Jay (ale já vlastně říkám Jay i Jamie z Leedsu) mě objal a slíbil, že na konci července dorazí domů, do Inverness. V luxusním buse po mně nikdo nechtěl lístek, tak sem si v klídku dojela do vedlejšího Nottinghamu, sídla IndieBoye Robina Hooda
Konkrétně tohodle (ano ano, o kvalitě bbc seriálu se přít nebudeme. Ráda bych si udržela nějaké čtenáře a uznávám, je to hrozná trapárna)
ale samozřejmě sem hned vyhlížela, kde že ho uvidim.
V Nottinghamu sem se po x-letech setkala se Sarah. Je to zvláštní, jak s ní mám spojený skoro celý dětství, přitom Sarah s náma v Čechách strávila necelej jeden rok.
Až do minulýho měsíce sem vlastně ani neznala příběh o tom, jak se absolventka anglický univerzity sbalila a přijela do čerstvě postkomunistický země vyučovat angličtinu a jak se zrovna mým rodičům podařilo ji lohnout všem ostatním pro sebe, když ani pořádně anglicky neuměli. No, nějakym zázrakem se tenkrát stalo, že ačkoliv u nás Sarah nebydlela, stala se členkou naší rodiny a z dětství mám plno fotek ála sedmiletá já, čtyřletá sestra a Sarah na pramenu Labe. Když o tom tak přemejšlim, možná ona byla ten důvd, že mi angličtina nikdy nepřišla jako moc cizí jazyk. Nepamatuju se sice, že bych s ní někdy mluvila anglicky, ale tak nějak bylo přirozený, že s náma byla a že můj nejoblíbenější seriál byl Muzzy goes to Gondoland. Pamatuje si někdo Dereka a papuška Ringa v kosmický raketě? Já doteď skoro každý slovo.
Potom, co se s náma Sarah rozloučila a vrátila se do rodnýho Bristolu, viděla sem jí ještě dvakrát. Hned následující léto sme s Dyndou pindou, mamkou a taťkou odjeli do Londonu. A i když sem byla celkem mrňavá, tak si přesně pamatuju, jaký památky sme viděli, že Tower Bridge zrovna slavil sto let, vybavim si nádraží, kde nás po celodenní cestě busem vysadili a taky nechutnou pomerančovou marmeládu, kterou tam taťka nepochopitelně pořádal (a kterou já teď jedu po tunách). Taky proběhla návštěva Walesu, Bristolu nebo Bathu. A patom sem Sarah znovu viděla v 15ti, když nás přijela navštívit a vzali sme jí na kola na Šumavu.
No a teď sme se teda shledaly po nějakejch devíti letech znova. Sem byla celkem šťastná, že sme se vůbec zkontaktovaly, protože naše rodina je prostě hrozná a na Sářino každoroční vánoční přání sme odpověděli asi tak zhruba...jednou a to asi ještě přehánim:/
Pár faktů o Nottinghamu? Nottingham je dost do kopečku, protože stojí na pískovcový skále. Tam bych se asi vyřádila s Lamie ještě víc než v Edinburgh Dungeons, páč je celý město skrz na skorz podkopaný jeskyněma. Ve středověku tam prosím žili lidi! a zakázaný to je až asi od 18. století. Za druhý světový sloužily jeskyně jako kryty a v jedný jeskyni se nachází údajně nejstarší anglická hospoda Ye Olde Trip To Jerusalem, pojmenovaná tak proto, že se tam údajně scházeli rytíři před křížovejma výpravama. Tu moc doporučuju, protože si i vařej vlastní hooďácký pivo.
U hradu maj sochu Robíka, ale bohužel nevypadá tak, jak mi ho malovali v seriálu... Nějak se s tim srovnám.
Super kvalitní fotografie z mobilu. Úplně jako ty fotky z ostrova Skye od Adama...
Dala sem si třetí curry během dvou dni a Sarah mě vzala k sobě do maličkýho domečku na předměstí, kde sama bydlí a kde mi ukázala fotky z Mordoru, když byla na NZ a bylo toho dost, co si vyprávět při anglickym čaji.
Čtvrtek
Následující ráno mě Sára dovezla na autobusák, abych chytla bus do Leedsu za Jamie Lamie, což už sem tradičně podle zkušenosti, věděla, že to s ní bude největší sranda. A taky že byla. viz SOS z Anglie. Do Leedsu sem dorazila v půl dvanáctý aniž bych tam někdy byla a telefon hluchej. Tak sem prostě popadla kufr a naprosto náhodnym směrem sem se odebrala hledat. Nemůžu za to, že většina mejch kamarádů sou skauti, takže sem samozřejmě náhodou došla přímo do centra města a našla veřejnou knihovnu a uprosila je, aby mě pustili na net. A čas sem využila k zoufalýmu výkřiku na blogu. Když se Jamie probudila z opice (neb v noci prodělala hospodskej maraton), hned mi děvenka moje starostlivá volala. Do telefonu zněla Jamie dost zoufale, neustále se mi omlouvala a ve tři sme se šťatsně setkaly, načež ona trvala na tom, že mi bude tahat kufr. Nechtěla se, aby se cejtila blbě, tak sem ji nechala :D
Cestou přes univerzitní kampus k ní na hrad sme šly okolo obrovský školní kašny obklopený kamerama a rozhodly se, že se v ní musíme v noci rozhodně vykoupat. S Jamie je všechno tak jednoduchý! Řeknu "dem se koupat" a jde se, aniž by o tom sekundu přemejšlela. U Jamie na hradě (nekecám) sme si odložily a Jamie mi věnovala super boží šaty z Tokia, který nechce nosit (protože sou moc krátký) a Elis mi je naštěstí nevyfoukla, když je Jamie před měsícem nabízela jí.
Potom sme se vydaly nakupovat do obchodu, co mi chyběl nejvíc. V TK MAxX najdete všechno. Takže sme z věšáků vybraly ty nejhnusnější a nejdivnější kousky a jaly se zkoušet v kabinkách.
Jo, sakra, a taky bílý šaty sme si zkoušely:/
Protože Jamie je na rozdíl od Elišky ucucávající víno a umešu (ok, v Madridu začala pořádně pít pivo) pivařka, nesměla chybět zastávka v super hospodě uvnitř lodě, co stojí uprostřed města. Hospoda se jmenuje Dry Dock a především interiér je dost stylovej.
Z města sme se vracely s Jamieinejma novejma botičkama a nařasenou sukní a pár promilema, takže shodit šaty a v plavkách skočit do vody, nebylo zas tak těžký. Bylo to trochu studený, ale náš hlavní cíl byl vůbec tam z hecu a na truc kamerám vlízt (Jamie se tam prej chtěla vykoupat od prváku, ale nikdy se k tomu neodhodlala), a plavání nebylo třeba. Potom sme bosý běžely k ní a zasvěceně mudrovaly o tom, jakej je to úlet, že se vidíme takhle často. Kdo by si to tenkrát v Tokiu pomyslel, fakt!
A padly sme.
Pátek nebyl moc zajímavej. Jenom sme vstaly, Jay mi udělala snídani a doprovodila na nádraží. Potom mi bylo divný, že jdeme nějakym zvláštnim směrem, ale nechtěla sem jí urazit, tak sem cupkala za ní. Pak Jamie zjistila, že se ztratila, tak sem jí ukázala, kudy se v jejím vlastním městě dostat na nádraží lol.
Rozloučily sme se (ale ne na dlouho!) a já se sunula dál, přes Manchester do Inverness.
Cesta trvala asi 12 hodin a dorazila sem v deset večer. V inboxu na mě doma čekala zpráva od Boha. Jestli prej dorazim na Rock Ness.
Tak za prvé- vstupenka stála 70 liber na jeden den a já si mohla dovolit jít jenom na neděli.
Za druhé- víme, jak Bůh pěkně slibuje (haha, jako když sme vloni "šli" na Franz Ferdinand a Bloc Party) a pak bodá do zad:)
Na druhou stranu- line-up vidíte sami...
Páč samozřejmě právě meškám Rock for People, docela sem měla chuť jít. Takže mě čekalo důležitý rozhodnutí: Utratit posledních přesně 70 liber za fesťák a nemít vůbec nic, nebo oplakat, že se s Rossem a Paulem nepotkám, koupit si Conversky (protože se mi rozpadaj starý boty) a mít aspoň nějaký peníze v kapse? V sobotu sem šla zjišťovat, kde se daj koupit lístky a napsala Bohovi na mobil, jestli to jako myslí vážně a jestli se tam najdeme. Protože sem tak nějak nehodlala vyrazit si na fesťák sama, aby mě zas podrazil. Odpověď nepřišla, takže vyhrála varianta bé a odnesla sem si domů epesní Conversky za šest stovek jupí. Ross odpověděl večer, že "samozřejmě zlato, nemůžu se dočkat. Dej nám vědět, až dorazíš", takže sem rázem měla chuť se jít zabít.
Pf...docela štreka to byla.
P.S. Letos tu mám spolubydlící z Namibie. Bianca se jmenuje, já jí říkám Bian a k mýmu překvapení není černá. Je super, máme stejnej vkus na filmy. V praxi to znamená, že teď mám skvělý kámoše, u kterejch můžu přespávat, na všech světadílech kromě Antarktidy:))
Už sem tady ve Skotksu skoro měsíc a přitom sem se v blogování ještě nedostala ani za Derby?! Kadence mých příspěvků překvapuje i mě, ale za chvíli přece jenom převládne šeď všedních dnů a určitě se zas odlmčim. Pokud teda nebudu psát ódy na Boha. Ti, kterejma se nechávám dobrovolneě stalkovat už rok, budou vědět, kdo to je a jakou roli hrál v mým životě vloni. Křesťanům se omlouvám za rouhání, ale on je opravdu božskej. Ale o tom vlastně až pozdějc.
Tak teď ten zeměpis.
Pro začátek sem si připravila malou pomůcku, aby se vám to nepletlo:
Najděte deset rozdílů mezi Jamiem a Jamie
Úterý
V Derby u Jamieho a Johna sem zůstala dva dny. Derby je moc hezký město s příjemnou pěší zónou (ne jako v Pardubicích) a druhou nejvyšší katedrálovou věží v zemi. Ta věž je mimochodem od Jamieho okna vzdálená asi dvacet metrů, takže mu hodiny odbíjej přímo do okna, což je opravdu milý. V Derby žijou hluchý lidi. Fakt. Víc jich na jedný kupě žije už jenom v Londýně. Taky tam maj Toyotu, pro případ, že bych tam chtěla dělat kariéru. To by tak bylo o Derby. Zas sme všichni o něco chytřejší...
Středa
Ve středu pršelo, takže sem klukům vyžehlila košile (aniž bych do nich vypálila díry), uvařila a umyla nádobí a když skočili v práci, oba mě doprovodili na nádraží a Jay (ale já vlastně říkám Jay i Jamie z Leedsu) mě objal a slíbil, že na konci července dorazí domů, do Inverness. V luxusním buse po mně nikdo nechtěl lístek, tak sem si v klídku dojela do vedlejšího Nottinghamu, sídla IndieBoye Robina Hooda
Konkrétně tohodle (ano ano, o kvalitě bbc seriálu se přít nebudeme. Ráda bych si udržela nějaké čtenáře a uznávám, je to hrozná trapárna)
ale samozřejmě sem hned vyhlížela, kde že ho uvidim.
V Nottinghamu sem se po x-letech setkala se Sarah. Je to zvláštní, jak s ní mám spojený skoro celý dětství, přitom Sarah s náma v Čechách strávila necelej jeden rok.
Až do minulýho měsíce sem vlastně ani neznala příběh o tom, jak se absolventka anglický univerzity sbalila a přijela do čerstvě postkomunistický země vyučovat angličtinu a jak se zrovna mým rodičům podařilo ji lohnout všem ostatním pro sebe, když ani pořádně anglicky neuměli. No, nějakym zázrakem se tenkrát stalo, že ačkoliv u nás Sarah nebydlela, stala se členkou naší rodiny a z dětství mám plno fotek ála sedmiletá já, čtyřletá sestra a Sarah na pramenu Labe. Když o tom tak přemejšlim, možná ona byla ten důvd, že mi angličtina nikdy nepřišla jako moc cizí jazyk. Nepamatuju se sice, že bych s ní někdy mluvila anglicky, ale tak nějak bylo přirozený, že s náma byla a že můj nejoblíbenější seriál byl Muzzy goes to Gondoland. Pamatuje si někdo Dereka a papuška Ringa v kosmický raketě? Já doteď skoro každý slovo.
Potom, co se s náma Sarah rozloučila a vrátila se do rodnýho Bristolu, viděla sem jí ještě dvakrát. Hned následující léto sme s Dyndou pindou, mamkou a taťkou odjeli do Londonu. A i když sem byla celkem mrňavá, tak si přesně pamatuju, jaký památky sme viděli, že Tower Bridge zrovna slavil sto let, vybavim si nádraží, kde nás po celodenní cestě busem vysadili a taky nechutnou pomerančovou marmeládu, kterou tam taťka nepochopitelně pořádal (a kterou já teď jedu po tunách). Taky proběhla návštěva Walesu, Bristolu nebo Bathu. A patom sem Sarah znovu viděla v 15ti, když nás přijela navštívit a vzali sme jí na kola na Šumavu.
No a teď sme se teda shledaly po nějakejch devíti letech znova. Sem byla celkem šťastná, že sme se vůbec zkontaktovaly, protože naše rodina je prostě hrozná a na Sářino každoroční vánoční přání sme odpověděli asi tak zhruba...jednou a to asi ještě přehánim:/
Pár faktů o Nottinghamu? Nottingham je dost do kopečku, protože stojí na pískovcový skále. Tam bych se asi vyřádila s Lamie ještě víc než v Edinburgh Dungeons, páč je celý město skrz na skorz podkopaný jeskyněma. Ve středověku tam prosím žili lidi! a zakázaný to je až asi od 18. století. Za druhý světový sloužily jeskyně jako kryty a v jedný jeskyni se nachází údajně nejstarší anglická hospoda Ye Olde Trip To Jerusalem, pojmenovaná tak proto, že se tam údajně scházeli rytíři před křížovejma výpravama. Tu moc doporučuju, protože si i vařej vlastní hooďácký pivo.
U hradu maj sochu Robíka, ale bohužel nevypadá tak, jak mi ho malovali v seriálu... Nějak se s tim srovnám.
Super kvalitní fotografie z mobilu. Úplně jako ty fotky z ostrova Skye od Adama...
Dala sem si třetí curry během dvou dni a Sarah mě vzala k sobě do maličkýho domečku na předměstí, kde sama bydlí a kde mi ukázala fotky z Mordoru, když byla na NZ a bylo toho dost, co si vyprávět při anglickym čaji.
Čtvrtek
Následující ráno mě Sára dovezla na autobusák, abych chytla bus do Leedsu za Jamie Lamie, což už sem tradičně podle zkušenosti, věděla, že to s ní bude největší sranda. A taky že byla. viz SOS z Anglie. Do Leedsu sem dorazila v půl dvanáctý aniž bych tam někdy byla a telefon hluchej. Tak sem prostě popadla kufr a naprosto náhodnym směrem sem se odebrala hledat. Nemůžu za to, že většina mejch kamarádů sou skauti, takže sem samozřejmě náhodou došla přímo do centra města a našla veřejnou knihovnu a uprosila je, aby mě pustili na net. A čas sem využila k zoufalýmu výkřiku na blogu. Když se Jamie probudila z opice (neb v noci prodělala hospodskej maraton), hned mi děvenka moje starostlivá volala. Do telefonu zněla Jamie dost zoufale, neustále se mi omlouvala a ve tři sme se šťatsně setkaly, načež ona trvala na tom, že mi bude tahat kufr. Nechtěla se, aby se cejtila blbě, tak sem ji nechala :D
Cestou přes univerzitní kampus k ní na hrad sme šly okolo obrovský školní kašny obklopený kamerama a rozhodly se, že se v ní musíme v noci rozhodně vykoupat. S Jamie je všechno tak jednoduchý! Řeknu "dem se koupat" a jde se, aniž by o tom sekundu přemejšlela. U Jamie na hradě (nekecám) sme si odložily a Jamie mi věnovala super boží šaty z Tokia, který nechce nosit (protože sou moc krátký) a Elis mi je naštěstí nevyfoukla, když je Jamie před měsícem nabízela jí.
Potom sme se vydaly nakupovat do obchodu, co mi chyběl nejvíc. V TK MAxX najdete všechno. Takže sme z věšáků vybraly ty nejhnusnější a nejdivnější kousky a jaly se zkoušet v kabinkách.
Jo, sakra, a taky bílý šaty sme si zkoušely:/
Protože Jamie je na rozdíl od Elišky ucucávající víno a umešu (ok, v Madridu začala pořádně pít pivo) pivařka, nesměla chybět zastávka v super hospodě uvnitř lodě, co stojí uprostřed města. Hospoda se jmenuje Dry Dock a především interiér je dost stylovej.
Z města sme se vracely s Jamieinejma novejma botičkama a nařasenou sukní a pár promilema, takže shodit šaty a v plavkách skočit do vody, nebylo zas tak těžký. Bylo to trochu studený, ale náš hlavní cíl byl vůbec tam z hecu a na truc kamerám vlízt (Jamie se tam prej chtěla vykoupat od prváku, ale nikdy se k tomu neodhodlala), a plavání nebylo třeba. Potom sme bosý běžely k ní a zasvěceně mudrovaly o tom, jakej je to úlet, že se vidíme takhle často. Kdo by si to tenkrát v Tokiu pomyslel, fakt!
A padly sme.
Pátek nebyl moc zajímavej. Jenom sme vstaly, Jay mi udělala snídani a doprovodila na nádraží. Potom mi bylo divný, že jdeme nějakym zvláštnim směrem, ale nechtěla sem jí urazit, tak sem cupkala za ní. Pak Jamie zjistila, že se ztratila, tak sem jí ukázala, kudy se v jejím vlastním městě dostat na nádraží lol.
Rozloučily sme se (ale ne na dlouho!) a já se sunula dál, přes Manchester do Inverness.
Cesta trvala asi 12 hodin a dorazila sem v deset večer. V inboxu na mě doma čekala zpráva od Boha. Jestli prej dorazim na Rock Ness.
Tak za prvé- vstupenka stála 70 liber na jeden den a já si mohla dovolit jít jenom na neděli.
Za druhé- víme, jak Bůh pěkně slibuje (haha, jako když sme vloni "šli" na Franz Ferdinand a Bloc Party) a pak bodá do zad:)
Na druhou stranu- line-up vidíte sami...
Páč samozřejmě právě meškám Rock for People, docela sem měla chuť jít. Takže mě čekalo důležitý rozhodnutí: Utratit posledních přesně 70 liber za fesťák a nemít vůbec nic, nebo oplakat, že se s Rossem a Paulem nepotkám, koupit si Conversky (protože se mi rozpadaj starý boty) a mít aspoň nějaký peníze v kapse? V sobotu sem šla zjišťovat, kde se daj koupit lístky a napsala Bohovi na mobil, jestli to jako myslí vážně a jestli se tam najdeme. Protože sem tak nějak nehodlala vyrazit si na fesťák sama, aby mě zas podrazil. Odpověď nepřišla, takže vyhrála varianta bé a odnesla sem si domů epesní Conversky za šest stovek jupí. Ross odpověděl večer, že "samozřejmě zlato, nemůžu se dočkat. Dej nám vědět, až dorazíš", takže sem rázem měla chuť se jít zabít.
Pf...docela štreka to byla.
P.S. Letos tu mám spolubydlící z Namibie. Bianca se jmenuje, já jí říkám Bian a k mýmu překvapení není černá. Je super, máme stejnej vkus na filmy. V praxi to znamená, že teď mám skvělý kámoše, u kterejch můžu přespávat, na všech světadílech kromě Antarktidy:))
2 komentáře:
papouska a toho zrzavyho ichtyla si samozrejme pamatuji. ani jsem nemusel klikat na odkaz :) rockness skoda, ale ja to za tebe na balaton soundu dozenu. prave odjizdim. bagl mam plnej vina a koksu, takze to nemuze dopadnout spatne. ackoliv u me je mozny uplne vsechno ..
Jaro, tak jak bylo na Szegedu? A klidne zanech obsahlejsi komentar!!!
Okomentovat