pondělí 26. července 2010

O věrnosti...kamarádské

We'll do some wine and fall about
The sun will shine again tomorrow
For all the friends you've ever met
Some you'll love and some forget
Just hold on for tomorrow


Olla Amigos
už sem tady tak dlouho, že už zas jedu domů. Ale jenom na chvíli. A ještě trochu za chvíli.
Se toho pomatenýho Japíka snad nezbavim nebo co...Shinův roční pobyt v Evropě už začíná bejt nějakej dlouhej a taky myslim, že by si měl najít jiný kamarády než Elišku a mě. Fakt. To přece není normální, že je vídám častějc než vlastní rodiče, a co víc, na dost jeblejch místech, kam za sebou musíme navzájem lítat. Ne, upřímně, fakt nepobírám, kam se naše přátelství dostalo, protože naklonit si Japonce tak, že to přátelství myslí upřímně, není vůbec lehký.
Ha! po dlouhých měsících tady na vás mám trochu toho poučování, jak sem to dělávala, když sem vám přibližovala z Tokia tu jejich kultůru.

Takže nejdřív si předvedeme, proč bylo při našem evrpoským smyslu pro humor těžký sblížit se s LuisVuiton kráskama na Gakushuin University (a obecně s náhodnejma Japoncema):


Japonská společnost funguje tak pěkně proto, že se všichni snaží řídit se heslem HEIWA O MAMORU 平和を守る, což znamená zachovat mír, rovnováhu (ve společnosti) a hádání je pro ně nemilá věc. I když si myslej svoje, pro zachování míru vám radši lezou do zadku a lžou do očí:) (omlouvám se za svůj cynický úhel pohledu, ale my si to fakt zažily. Ony stačí třeba už jenom ty neupřímný kamarádský řeči o tom, jak sme super a rozhodně musíme na karaoke a suši, načež nás ty pipinky druhej den ani nepozdraví). Proto mám z naší japonský školy kamarádku jenom jednu (Jošie mimochodem míří za mnou do Inverness). A další partu tří holek, co sem si je pořídila v Šibuja O-East klubu na koncertech Late od the Pier a The Kooks. Všechny sou na last.fm, dvě jsou DJ a na rozdíl od prestižně vzdělaných holek z Gakushuin jsou normální.

Ale já sem dneska nechtěla nadávat. Chtěla sem se pozastavit nad naším trojlístkem a jak mezi nás Shin krásně zapad. I když má ten trotlík kámoše taky úplně všude a Evropu už projezdil a pronavštěvoval skoro celou, s nikym jinym se neviděl čtyřikrát (počítám i Eliščinu svatbu za tři tejdny), takže budu věřit, že nás má rád. Ale že chudák musí přetrpět hodně...

Neboť on je taková křehká dívenka , co si před focením vždycky upravuje vlasy, nejčastějc se mu smějeme a říkáme mu, že je tlustej (na to je citlivej), že má velkou hlavu (to si myslej všichni) a na Japíka až moc velký oči. Protože od podzimu musí začít s job huntem ve svý rodný zemi, a jakmile si najde práci, bude se muset ostříhat a stát se sararímanem, čili workoholikem s kufříčkem, mým oblíbeným hobby je připomínat mu, že má už život za sebou, páč příští dovolenou dostane až v důchodu chacha.(to je strašlivá pravda).
Taky je na rozdíl od Japonců sprostej. Česky. Blbý je, že nám s Elis už dokonce začíná rozumět, když si spolu povídáme. Eliška taky tvrdí, že od tý doby, co byl ve Španělsku, stalkuje Španěly v zahraničí a snaží se s nima povídat, ale oni to vůbec nepobíraj a koukaj na něj legračně. Shin je prostě spěšl a jakmile zmizí zpátky domů, bude nám dost chybět. Žádnej jinej Japonec nám nikdy neřekne přesně to, co si doopravdy myslí, takže si ho musíme moc vážit.


Návštěva v Inverness
Začnu tradičně počasím. Byla středa a už tři dny lilo, takže sem přemejšlela, co tady proboha s nima budu dělat, když:
1)nebydlej u nás, ale v hostelu
2)do hostelu nemůžu já
3)sem jim chtěla ukázat krásy Skotska okolo
Ve čtvrtek naprosto absurdně pršet přestalo a bylo přes 25 stupňů, což je na Skotsko hodně. A začal třídenní šílenej maratón, na jehož konci sem skoro únavou upadla do komatu.
Jakmile sem ve čtvrtek v poledne skončila s prací, popadla sem Jessicu, Catherine, přibrala Bianku a šly sme vítat návštěvu. Prošli sme se po městě, ubytovali je v baťůžkářským hostelu Bazpackers a odpoledne sme strávili na ostrově u řeky, sedíce na dece, dělali piknik, pili Tennents pivo (ew...) a Shin s Eliškou přivezli vlastnoručně dělaný onigiri, což je tradiční japonskej snack do ruky, co vypadá jako trojúhelníkovej bochánek z rýže, převázanej řasou nori a vevnitř směs tuňáka s majonézou. Bylo tam pěkně veselo, protože Donald si přived kamaráda, rybařili sme a všichni potom pošťuchovali exota Shina a děti se snim praly a honily se s nim.

A já skončila omylem ve vodě
Pak sme se opalovali. Všichni kromě Shina, kterýmu byla zima, takže si zapnul mikinu i koženou bundu ke krku. Taky sme pili bahno, který nám dvojčata nutily v plastový lahvi, protože sme nechtěli vypadat vypadat jako strašpytlové (anglicky fearsack, lol). A s Eliškou sme mlely o svatbě a jíkaly a plánovaly.

Cestou zpátky domů sme se stavili na zmrzku v božím Bellfield parku. To samo o sobě tak zajímavý není, ale když ta historka o Elišce zase...No prostě toalety jsou ve stejným přízemním baráčku jako okýnko se zmrzlinout, takže se Elis omluvila, a že hned bude zpátky. Když sme měli zmrzky koupený, usedli sme na lavičku naproti záchodkům a povídali si a čekali. Elis přišla za pět minut zpoza úplně jinýho rohu, uviděla značku ladies, udělala AHA! a šla na záchod. Protože se Shinem známe její smysl pro orientaci dost dobře, úplně nás to složilo.

Večer sme si nakoupili cidery, rum a kolu a svoje miláčky sem dovedla na utajený, ale božský místo. Abyste veděli, na řece Ness se rozkládá velkej park tvořenej několika ostrovama, je to všechno propojený hezkejma mostkama a já je dovedla na úplnej začátek jednoho ostrova, kde je to vybetenovaný to tvaru U, takže se řeka dělí na dvě větve a my seděli na krásnym místě uprostřed a popíjeli.
Eliška tvrdí, že s ní pití nic moc neudělalo, ale pravda je taková, že fotky z onoho večera sou dost zaujímavý a matně si vzpomínám, jak sem zvedala Shina nad hlavu, pak sme se skáceli na kameny, kde sem si lehce přinarazila ruku a Shin se skutálel do rozvodněný řeky, odkud sme ho s Elis tahaly. Cestou domů mně ruka ustrnula v podivný poloze jako pařát a nemohla sem s ní hejbat, což vyvolalo další salvy smíchu. Na místě, kde sme odpoledne seděli s dětma (a kde sem minulej rok plavala s Bohem) sme se rozhodli, že se pudem taky vykoupat, neb Shin prohlásil, že:"when I drink with you guys, it makes me wanna swim". A navíc byl už stejně mokrej. Na to, že voda teče od LochNessu, byla dost teplá.

Ve dvě sem se dostala do postele a usnula spánkem novorozeňat.
Ten trval AŽ! do sedmi, kdy sem musela vstávat a servírovat snídaně. Hned v poledne sem zas vyrazila za těma dvěma, co spali asi tak to jedenácti a ještě se snažili čas setkání usmlouvat na půl jednou, čimž mě dost dožrali a tak sem jim přes skype vynadala a řekla že ani nápad. Nakoupili sme si sendviče a plechovky v Poundlandu a vyrazili k LochNessu neb bylo nádherně (to nádherně si musíte znásobit, protože normálně je tady tak slabejch dvacet, takže slunce a horko je fakt odvaz). Jeli sme taxíkem jako fajnovky. Vesnička, kde se pláž nachází, se jmenuje Dores.

Na pláži bylo pár desítek lidí, ale nikdo se nekoupal natož aby se nějak hardcore opaloval. My sme to s Elis rozsekly a následující tři hodiny pobuřovaly Skoty nahoře bez (neřekla bych, že sou na to zvyklý...), což se nesmí dozvědět Shinova přítelka a naše francouzská kamarádka AF, protože jinak by náma nechala prorůst bambus. bojim bojim

Na cachtání v lochu taky došlo, ale Eliška nebyla nějak vytrénovaná, takže po chvíli plavání lezla ven. Jo. Trochu (víc) sme se se Shinem zasmáli jejím tanga kalhotkám v tělové barvě, který- mokrý- nebyly na těle moc vidět, a strávili ve vodě půl hodiny a snažili se ignorovat ošklivé skotské rowdies, co na nás volali, jestli sme mental.
Čekání na autobus sme si zkrátili pitím horký čokolády v Dores Inn na břehu lochu, lepením si marchmallow na ksichty, houpáním se na dětským hřišti a lepením si psích (?) srajd na boty. Dom sem se dostala v šest a za hodinu už sem jela směnu v pětihvězdném Heathmount hotelu jako BARMANKA. Jo, sem totiž nebezpečně drsná s míchátkama:D Shin s Eliškou přišli posedět asi o půl desátý a museli dvě hodiny počkat než skončim. Lehká únava už. Přesto je vedu do Hootananys hospody. Sekuriťák tvrďácky povídá, že bohužel už nikoho dovnitř nepouštěj, protože je půlnoc. HEZKY HO PROSÍM.

Umím prosit moc hezky. V přízemí hraje skotská kapela, v prvním patře odsmdesátková psychedelická diskotéka, nahoře v louge tři děcka na harmoniku, housle a kytaru. Jedno děcko vypadá obstojně. Zůstáváme tam a Eliška se snaží pořídit mi fotku onoho jinocha. Shin a jeho posedlost Španělama. Po třiceti minutách už na sedačce nesedíme tři, ale asi 9. My, tři Španěláci, dvě Francouzky a Skot. Přestože já tančím jenom na Rihanu a Girls Aloud, jde se i do prvního patra.

Dom se dostávám ve tři ráno a vstávám zase v sedm. U snídaně mám celkem podlitý oči (z ospalosti, skoro nic sme nepili). V poledne doráží dvojka do našeho guesthousu a dělám jim profesionální kafíčko v jídelně.

Sem úplně přírodní blondýna
No a hlavně sobě. Chvilkama poprchává, ale vyrážíme na hrad, kde toho nic moc není a pak do Bellfield parku. Čumění na dece. Nostalgický kecy a dívčí focení obličejů. Shin přichází ze záchodu s golfovejma holema a míčkama. Hrajeme golf a přesto, že sem to projela, terčem posměchu je chudák Eliška, která si to ale vůbec nezaslouží.


Autobus jim jede až v sedm, takže k večeru jdeme do Morrisons supermarketu pro jídlo na cestu a cider na večer, protoža až přijedou do Edinburghu, bude všude zavřeno.
V supermarketu sme se stali obětí největší buzerace v historii buzerací. Protože jenom vyprovázim na bus, nemám s sebou peneženku, ale slečna na pokladně chce vidět občanky všech tří, přestože si jablečnej cider (to snad ani není alkohol, panebože) kupujou jenom Eliška se Shinem. Říkám slečně, že je mně dvacet čtyři a že je snad úplně jedno, jestli na ně čekám za rohem nebo jdu do obchodu s nima. Slečna volá ochranku, která mi vysvětluje to jejich dementní pravidlo. No comment, porodnice. Obracim oči v sloup nad IQ toho, kdo to vymyslel a jdeme na kafe. Po 15ti minutách se zvedáme a Shin má v provokativní náladě chuť jít to zkusit znova. Já s Elis jdem teda za roh a Shin se vrací za pár minut se svěma flaškama. To si teda fakt pomohli, no...

Na autobusáku je nádherně. Racci lítaj kolem, povykujou, večení sluníčko svítí přímo na lavičku, kde sedíme a Shin mi strká za krk autobusouvej nafukovací polštářek, protože nemůžu pomalu udržet oči dokořán. Chce se mi hrozně spát, ale ještě přece jenom počkám a zamávám. Objímačka, ale tentokrát není tak dojemná, protože všichni víme, že se za dva tejdny uvidíme znova. A nejen my tři. Eliščina svatba bude velká.


P.S.Den, kdy si Shin ostříhá vlasy, bude tragickej. Beze srandy.

3 komentáře:

jarecek řekl(a)...

den, kdy si ty ostrihas vlasy, bude tragickej. beze srandy.

Eliska řekl(a)...

i just love you, no more needed to say!!!! <3

Lole řekl(a)...

Vypadá to, že se bavíte. :D Váš japonský kamarád je supercute..:D A hlavně to, co o něm píšeš...
Děkuju ti za tvůj komentář, obvykle to nedělám, ale velmi si ho vážím. :)