Železný Pas, Lórien a místo meče puška

Podle vašich komentářů usuzuju, že z Pána Prstenů šílíte, takže budu pokračovat :D

Je fakt super, že tady máme pár kamarádů s autama, takže nemusíme sedět doma a někam se podíváme. My si auto zatim dovolit nemůžem (i když slintáme nad každym karavanem na prodej, okolo kterýho projdem), ale za měsíc už to bude třeba jinak.

S Chrisem sme se dohodli, že když zaplatim benzín, tak mi bude dělat řidiče a vezme mě, kam budu chtít. Prst (ten) sem na mapě zabodla do kouzelné hornaté oblasti Glenorchy a že pojedeme najít Železnej Pas. Loz se na to moc netvářil a podle jeho slov nechápal, proč chci zrovna na TU mýtinu padesát kiláků odtud, když se můžu postavit doprostřed rugby hřiště v Queenstown a pořád to tam bude vypadat jako v Železnym Pase. Smířila sem se s celodenním výsměchem obou chlapců a jejich uchechtávání za mýmy zády a nakázala jet podél jezera Wakatipu do Glenorchy, odkud vede krásná vyhlídková silnice jménem Paradise Road, potom Roteuburn Kinlock Road a cíl cesty je most na Dart River, ze kterýho můžete krásně pohlédnout na Železnej Pas. Bez věže ovšem :((( Tenhle obrázek je z prvního mostu. Pro přesnej popis cesty a pár užitečnejch informací, můžete klikat semka.

Po cestě se nám otevřely krásný výhledy na hory a řeky, takže klukům naštěstí trochu sklaplo. Přesto ze mě měli legraci a pokaždý, když sme jeli kolem nějaký louky nebo mýtiny, tak se mě ptali, jestli to není ono. Pfff! Jeden z nejlepších výhledů dostanete na posledním ze tří jednosměrnejch mostů, který cestou přejedete. Pak se cesta stáčí zase zpátky na jih. Kousek za třetim mostem se dá ale uhnout do prava a autem můžete dojet až na začátek turistickejch tras, který vedou v okolních horách. Pro fanoušky PP je nejpříhodnější Routeburn Track, kterej je asi na tři dny a hlavně vede kolem lesíka, kde bydlej elfové!!! My bohužel tři dny neměli (nebo měli, ale neměli žádný vybavení jako třeba pasti na medvědy), takže sme fotku z Lorienu simulovali v lese poblíž silnice, kterej vypadá ale úplně stejně.

Neměli sme pasti, ale zato sme měli nějakou náhodou brokovnici, takže další zastávka byla přímo na velký louce, kde digitálně vzniknul Sarumanův Orthank a Gandalf tam rejdí na koni. A že tam v podstatě nic nebylo, stříleli sme. Kluci by určitě rádi tvrdili, že sme stříleli na něco, pravda je ovšem taková, že sme stříleli zcela na nic. Vlastně ano, trochu sme stříleli na Loze. Naštěstí Loz dopad o dost líp než kamarádka Kylie, co to od Chrise schytala do nohy minulej měsíc.

Coco loví králíka

A konečně, podařilo se mi ulovit celkem pěknou fotku Železnýho pasu. Je z trošičku jinýho úhlu, ale je prostě vidět, že sem si zase jednou něco podiktovala. Tuhle fotku bych ráda věnovala Lukášovi T. On ví proč :)

vs.

No, dneska to je spíš takovej fotoblog. Musim počkat na nějakou akční historku. Teď se jedu na pár dní vytratit z dosahu internetu, tak doufám, že to nějak přežiju. Jenda, jaho kamarád Michal, Coco, Sam, Kylie, Loz a já máme alternativní plán jak rychle ještě

před sezónou vydělat nějakej cash, abysme mohli zimu strávit na prkně a ne v práci, tak držte prosim palce.

Ještě jedna zajímavost: na Zélandě si můžete legálně koupit v obchodě trávu (technický konopí, co nefunguje, ale nikdo kolem mě si to nenechá vyvrátit) a taky taneční pilulky. Čumim i já. Ale s těma nemám absolutně nic společnýho. Chemie je fuj fuj.

Pozdrav pro Jarečka, mýho nejstaršího (služebně) a oblíbenýho čtenáře, páč ho dost oceňuju (to není žádná asociace, prostě pozdrav).

P.S. Mám propíchlej pupík. Babičkám se to nebude moc líbit O_o

Vaše vskutku Brutální Panda

Řeka Stříberka, brod přes Bruinen a řeka Anduina

řeka Arrow

Sem v euforii. Všude okolo mě sou místa z mýho super oblíbenýho filmu a ještě lepší je, že na některejch těch místech už sem byla. Takže dneska zakládám novej štítek s názvem Honba za LOTR, kde ostatní geeky (třeba jako Cishe) budu děsně deptat božíma povědomýma fotkama. Výklad o Queenstownu a mojí práci a vůbec nechám na příště. Tohle prostě nepočká!!!

Všechno to začalo bejt akční, když asi před dvěma tejdnama kamarádka Petra, kterou sem vloni poznala ve Whistleru, hodila na FB takový pěkný fotky. Že ty hory vypadaly trochu povědomě, klikla sem a ujistila se, že jde o Novej Zélend, konkrétně o Queenstown, kde se nacházim i já. Nadšeně sem se jí ozvala a za tejden sme s Lozem obdrželi pozvání na narozeninovou párty. Ha! Párty se konala v ČESKYM baráku a nenápadně sem se teda vsunula do zdejší český komunity. Druhý překvapení následovalo když kolem mě na párty prošel týpek v boratovskejch plavkách (a šortkách naštěstí!) a jal se vesele vykřikovat "jé, čau!". Byl to Bláža, můj spolužák z první a druhý třídy a společnej kamarád našich kamarádů z Pardubic.

Do Queenstownu sem přijela proto, že je to proslulý centrum lyžování a outdoorovejch a adrenalinovejch sportů na NZ a v dosahu jsou tu dva ski-resorty - Remarkables a Coronet Peak.

Měla bych ale vlastně nejdřív napsat, že NZ se dost liší od kanadskejch hor. Rozdíl je v tom, že na Zélandě se dost krutě chrání příroda a nenajdete tu klasický horský vesnice třeba jako v Alpách. Něco jako moje kanadská Panorama Mountain Village , kdy bydlíte přímo na kopci, tu neexistuje. V lyžařskejch střediscích tady najdete jenom parkoviště, vleky a možná jednu nebo dvě bistra na zahřátí kostí. Staff i hosti bydlej ve městě, v našem případě v Queenstownu, a dojížděj každej den asi půl hodiny.

Můj hon na Pána Prstenů začal v den, kdy nás Honza vzal na jeden úplně sakra nenápadnej vejlet a teprve na kopci sem pochopila, kde že sme se to sakra octli. Tenhle vejlet sme podnikli s Honzou a jeho českou posádkou, dvěma autama právě nahoru na Remarkables (kde to pořád moc nevypadá, že má za chvíli začít sezóna:/) V hledání LOTR lokací mi skvěle pomáhá zélandskej bestseller Iana Brodyho The Lord of the Rings Location Guideook. A co se týče okolí Queenstownu, tahle mapička poslouží krásně pro orientaci. A ještě tihle Češi si to tady dost procestovali. Tak jdem na to!

1. Řeka Stříberka

Scéna, kdy po opuštění Morie a obrečení Gandalfa Aragorn běží kolem jezera a probíhá řekou Stříberkou a pak vyhlíží Lórien.

Auta sme po celkem napínavý jízdě do strmejch zatáček - místama bez svodidel - zaparkovali úplně nahoře u lanovek ve vejšce něco přes 1600 metrů. Odtud sme se vydali nahoru k horní stanici prostřední sedačky a pak se drápali do kopce lehce náhodným směrem. Protože už sme byli ve vejšce asi 1750 metrů, na zemi leželo asi deset cenťáků sněhu. Já a Loz sme si rozhodně neměli zapomenout pořádný boty. No stalo se...takže sme cestu absolvovali štylově v teniskách. Taky podrážky na teniskách nic moc, takže sem se cestou lehce rozbila. Pak sme ale dolezli k jezeru Alta a vypadalo to tam dost povědomě. Někteří členové naší výpravy tvrdili, že je to jezero s Krakenem před Morií, ale to se mi nezdálo a podle maličkýho jezírka vedle sem to správně odhadla na řeku Stříberku, co teče do Lorienu.

Skákala sem jako jatá.

A dost sem litovala, že sem svoji elfskou kápi a šaty (nekecám) nechala doma v Čechách ve skříni.

Bohužel sem nenašla žádnej screenshot Aragorna běžícího přes vodu, kterou mám na fotce, ale původní obrázek můžete najít v mym albu na žandě pandě ve světě a porovnat si je, že nekecám. Alta Lake leží vzadu v mlze.

A pak přišla sněhová vichřice...

2. Brod přes Bruinen

"If you want him, come and claim him!"

Asi 20 kiláků od Queenstownu se nachází bývalé zlatokopecké městěčko Arrowtown ležící na řece Arrow, kam sme se vypravili na krátkej odpolední výlet s Lozem a jeho dobrym kamarádem Chrisem zvaným Coco, abysme si urvali pár fotek nádhernýho kaňonu a pokusili se najít brod, kde Arwen zaháněla Nazgůly. Ten nejslavnější záběr se sice točil v nedostupnym Skippers kaňonu, ale u Arrowtown vzniklo pár záběrů Arwen přijíždějící k řece a je to tam fakt kouzelný. Doporučuju udělat si hodinovou procházku proti proudu řeky, kdy vás úzká stezka zavede do kaňonu a místama se dostanete na úžasný vyhlídky, kdy na jedný straně cesty se tyčí strmá skála a na druhý straně je hluboká propast s modro modrou řekou. Nebo pokud máte offroada, dá se kaňonem projet i autem přes tunu hlubších i mělčích brodů a podle všeho to je dobrá zábava. Já sem bohužel nevěděla, že se místo, kde Nazgůly spláchne voda, natáčelo někde jinde a pořád sem si pro sebe čmuchala a přemejšlela, kde to tak asi bude. Byla sem tak hardcore, že sem se dokonce chvíli i brodila na místo, který se mi pozdávalo, a skoro mi pak za odměnu upadly nohy. Ne blahem. Zimou. A navíc to samozřejmě nebylo TO místo. Na podívání je pěkný i samotný Arrowtown, ma to totiž takovej ten feeling starýho divokýho západu.

3. Velká řeka Anduina

Společenstvo se plaví z Lorienu po největší řece ve Středozemi směrem k Argonathu, pilířům králů. Okolo sou skaliska...

Dalších pár kilometrů od Arrowtown směrem na Cromwell po cestě narazíte na nejslavnější novozélandký bungy jumping a zároveň nejstarší na světě, protože právě tady se v roce 1988 otevřelo skákáno hlavou dolů na gumě veřejnosti. Koho by na rozdíl ode mně lákalo nechat se shodit do 43 metrů hluboký propasti nad řekou Kawarau, nechť si klikne na odkaz. Minimálně pohled na vřeštící odvážlivce ale stojí za vidění. Taky starobylej most, ze kterýho se skáče, je nádhernej a řeka neméně.

Přímo naproti Bungy Jumping Centre se dá najet na úzkou štěrkovou silničku, která vás dovede k místům, ze kterejch je skvělej výhled na řeku Kawarau, toho času Anduinu, kde společenstvo obdivuje obří sochy gondorskejch králů. V tomhle případě bych řekla, že se fotka celkem povedla, protože je na ní vidět přesně ten samej skalnatej záhyb jako ve filmu. A neříkejte mi, že se to nepočítá, když sem nevlezla do vody. Trošku škoda je, že sem měla blbý večerní sluníčko a není vidět barva vody.

A to počkejte až se vytasim se Železnym pasem!!!

P.S. Pozdrav pro Smetáka, kterej má zvláštní nápady a pozdrav pro sestru, která dělá mrtvýho brouka. A pusinku pro Loze za to, jak odvážně trpí moje ptákoviny.

Děkuju, dobrou noc Vám!

Panda s faunou

Skippy, Skippy, věrný je náš kamarád,

Skippy, Skippy, každý má Skippyho rád

Nazdar bazar kamarádi,

Ještě předtim, než se rozepíšu o Zélandě, chci uvíst na pravou míru svoje klokanní dobrodružství. Poslední tejden sem strávila u Loze a jeho rodičů na předměstí Melbourne. Jak sem tuhle psala, že sem ještě nezkusila bejt hopper...Lozův nejlepší kamarád z dětství, už brzo slavný melbournský raper Ollie MC, měl freestyle battle koncert, tak sme ho šli podpořit. Nejlepší na týhle akci bylo, že sem se po víc než roce potkala s Petem, dalším dobrým kámošem z Kanady.

Pete a Loz jeli do Panoramy společně a já se Psem sme se s nima poprvý pořádně daly do řeči na jednodenním staff vejletě do Kicking Horse. Do tý doby sme se vůbec neznali, ale ten den sme celej projezdili v seskupení já, Pejsek, Zack, Loz, Pete a Anthony a odpoledne sme si užili parádní prašan, protože se krásně...prášilo. A předevšim sme se strašně splavili na tyčince Snickers, u příležitosti olympiády přejmenovaný na BELIEVE. A taky na dropu jménem Terminátor. Od té doby sem byla s Lozíčkem a Pítem kamarádka. A teď sem ho teda konečně viděla zase na živo a bylo to moc roztomilý shledání. Tak roztomilý, že sme se rozhodli následujídí den podniknou něco společně a vzali Petovo auto a vyrazili směr Philip Island, vzdálenej dvě hodiny od Melbs. Na Philip Island najdete spoustu suprovejch věcí k dělání. Asi nejslavnější je podívaná Penguin Parade, tedy pochod tučňáků, kterej se koná večer po setmění, kdy už jim nehrozí nebezpečí od racků, že je

sežerou a stovky tučňá(č)ků vylejzaj z moře na břeh a zalejzaj do nor na pobřeží. Nějaký chytrý lidi se toho rozhodli využít a udělali z toho atrakci, načež v jedný zátoce vztyčili obří reflektory a lidi je tam každej den choděj očumovat z tribun, fakt super šou.

Na Philip Island se taky nacházej úžasný pláže. Počasí a podmínky pro surfing jsou tady jedny z nejstabilnějších po celej rok a proto se tu často pořádaj závody, třeba Rip Curl 2005 nebo Roxy Pro Women's Surfing Festival. My sme bohužel nechali prkno v našem karavanu, takže sme se museli zabavit jenom vzdycháním a koukáním na surfaře v dálce a bojem proti obřím vlnám. Na to, že byl podzim, počasí bylo naprosto perfektní (taky sem hare onna, že Juro, tedy žena, co nosí krásný počasí).

Na oběd sme si zajeli na samej západní cíp ostrova, kde se rozkládá nádherný přímořský městečko Cowes a dali si strašně velkou nálož žraločích fish and chips a nakrmili tunu racků (kromě jednoho, kterej byl zlej na všechny ostatní a kousal je) zbytkama. Potom sme se rozhodovali, co dál, Pete chtěl na další pláž, k Pyramid Rock, Loz navrhoval, že bysme se měli jít ztratit do labyrintu a já nevěděla. O plánu se rozhodlo v okamžiku, co sem zahlídla klokánky za plotem a uprosila kluky, ať zastavěj. Zaparkovali sme u Wildlife Park a rozhodovali se, jestli jít dovnitř nebo ne. Načež to rozseknul jeden Číňan vycházející ze dveří s tvrzenim, že to, co vidíme, není všechno, a že si vevnitř můžem klokany i pohladit. Sem fakt happy, že sme se rozhodli zaplatit vstup 17 dolarů, protože realita byla daleko divočejší než co si můžete představit. Klokani a wallabies klokánci a emuové chodili všude kolem volně, dostali sme sáček s krmením a mohli sme drbat zvěřinu za ušima, jak nám bylo libo, protože se vůbec nebáli.

Místo toho sem se pěkně bála já, protože emueové sou děsně velký a maj velký červený voči a šli po našich sáčcích s krmením. Fotka mluví sama za sebe.

Dále sme koukali na dingy, tasmánský čerty - už chápu, proč se jim říká devils, hrozně na sebe ceněj zuby a zuřivě syčej a řvou a fakt respekt.

Sem byla celkem ráda, že byli ve výběhu. Pak wombaty, koaly, kasuáry, který taky nechcete potkat na procházce (jak tady můžou vůbec ti Australani žít, v podstatě na každym rohu číhá smrtelný nebezpečí), taky pelikány a tak. Večer sme se rozhodli vydat se zadarmo na Penguin Parade, zaparkovali sme drze auto na parkovišti, ale místo toho, abysme si zaplatili tribunu, šli sme na procházku k pobřeží oklikou, neb Pít tvrdil, že po setmění se celý kopce zaplněj tučňákama tak jako tak, takže není nutný platit za sezení. Můžu potvrdit, že sme pár tučňáků po cestě viděli a celkově to byl fajn trip. Večer sme ještě v Pítově garáži popili a dali si jointa s jeho tatínkem, strejdama a bratrem a rozloučili se s tim, že nás Pít přijede navštívit a zajezdíme si spolu jako zastara.

To je teda zatim vše z Austrálie, uvidíme, jestli se tam ještě nevydám cestou zpátky. Kapitola je nicméně uzavřená, Lozíčka sem si převezla s sebou a už hezky bydlíme a odteď do vás budu prát geekoidní fakta o Pánu Prstenů horem dolem, tak se na to pěkně předpřipravte.
A jedna nevhodná fotka Píta, mě a Loze na konec.

Peace a jaro všem

V roce 2001

...sem si nechala narůst dlouhý blonďatý vlasy a nevěřícně se dívala na reklamu na Mattoni a chtěla vyhrát cestu do Země Pána Prstenů.

Teď je rok 2011. Deset let a kruh se uzavírá. Jsem tady.

Když sem poprvý uviděla zdejší hory, rozbrečela sem se štěstim.

Pamatujete na tu dobu, kdy ste seděli v kině, byli ochromení nádhernejma záběrama, kdy kamera lítala nad bězícím Aragornem, Legolasem a Gimlim a žrali ste každý slovo? Každej velkohubej proslov? Tak si vzpomeňte. Taky ste měli husí kůži? Filmy můžou lidem měnit život.

Be passionate. Live Your lifes with passion. Live YOUR lifes!!! LIVE!!!!!!!!

Splnila sem si životní sen woe a ať je moje budoucnost jakákoliv a možná nebudu mít v životě moc peněz, protože sem uklizečka, ale zato budu mít pár historek pro svý děti. Si piště :))

Klikněte a vraťte se o sedm let zpátky...

Mutace

"Panda opět seděla. Na sedačku spolujezdce už začínalo pařit slunce a na rameni jí klimbal spící Loz, unavený po včerejším řízení. Paul spal vzadu, na provizorně zbudované posteli, obklopen svým obvyklým bordelem a chaosem, který už Pandu ani nevzrušoval. Zbývala jedna hodina do poledne a tou dobou podle plánu měli všichni tři projíždět Welcome Home festivalovou branou na Confest. Místo toho úmorně čekali na mechanika, který tu měl být už před hodinou. Když předešlé noci začal karavan vydávat dávivé zvuky a trojice zůstala zaseklá v kopci v odstavném pruhu na noční dálnici kousek za Sydney, situace vypadala beznadějně. S tím, co ale prožívali teď, se to nedalo srovnávat. Love Machine se tenkrát přeci jenom po patnácti minutách startování rozjela a vydržela až k nejbližšímu exitu, kde se Panda, Loz a Paul rozhodli přenocovat a nechat přehřívající se motor vychladnout. Problém byl v tom, že motor přes noc vychladl až moc a v osm ráno bylo auto stále nepojízdné. „To je konec, v autoopravně nám přece řekli, že šance, že se tímhle dostaneme do Melbourne, je minimální, jednou to přijít muselo“, myslela si pro sebe Panda. Na Confest už ani nemyslela, byla to velká zajížďka do země nikoho, a mnohem důležitější teď bylo, jak se vůbec dostat do 800 km vzdáleného Melbourne. Paul byl přesvědčený, že je potřeba jenom počkat, až vysvitne slunce a trochu auto ohřeje, což nemohlo trvat zase tak dlouho. Trojice se proto vydala na několikakilometrový pochod k blízkému městečku doplnit zásoby (což skončilo tím, že si Panda s Lozem koupili jednu plechovku husté dýňové polévky) a Panda se rozveselila, když poprvé zahlédla australskou verzi srnek, klokany skákající po poli. Po návratu ke karavanu, který už byl slunečními paprsky chvilku zalit, došlo k obrovskému zklamání. Love Machina vypadala docela mrtvě a nezbývalo, než znovu zavolat mechanika.

Panda počkala ještě půl hodiny a potom jemně vzbudila Loze a přesvědčila ho, že má zavolat znovu, protože pomoc byla na cestě už příliš dlouho. Ukázalo se, že mechanik nemohl místo, kde parkovali, najít a jakmile mu Loz znovu vysvětlil, kde se nacházejí, byl tu coby dup. Bylo téměř jisté, že se dozvědí nejhorší možnou variantu, totiž, že jim bude řečeno, že auto je odepsané, budou znovu odtaženi za nehorázné peníze a do Melbourne pojedou vlakem s deseti taškami a surf prknem. Panda byla excelentní ve vymýšlení hororových scénářů… Mechanik mezitím zapojil autobaterii, utáhl pár šroubů, něco nalil do motoru a vzduch prořízl ten nejsladší zvuk, jaký si Panda dokázala představit. Nebyly to kytary, byl to zvuk běžícího motoru."

Čau vy skety jarní v Česku, zdravim z podzimnim sluncem zalitého Melbourne.

Dnes povyprávim o tom, jak sme s rozbitym autem bez těsnění (ať to znamená cokoliv) ujeli dva tisíce kilometrů, dvakrát se složili, pili výhradně alkalizovanou vodu, minuli Sydney a Canberru, sprchovali se na benzinkách, pařili v bahně a nakonec se přes veškerá očekávání doplazili do Melbourne.

Život nemůže bejt vždycky takovej, jak si ho naplánujete. Já měla v plánu cestou na alternativní festival Confest uprostřed australský bushe navštívit dvě města, kde mám kamarády, ale všechno dopadlo trochu jinak.
Na cestu sme se vydali ve třech. Snížit náklady na benzín nám pomáhal Skot Paul, legrační a dost nudný mužík (jak sem zjistila za ty tři dny, co sem s nim neplánovaně strávila na dvou metrech čtverečních) se zálibou v alternativní medicíně, fantasmagorických konspiračních teoriích a alkalizovaný vodě, která je kdovíproč MNOHEM lepší a zdravější než normální voda (?).

Oddysea začíná ve středu, v 8:00, kdy dáváme sbohem Arts factory a Byron Bay a vydáváme se směr Sydney. 450 km šlape Love Machine jako nová. Už se smráká, a jestli chceme stihnout večerní rande se Sami a přespat na okraji Sydney (jinde hrozí, že nás vyženou cajti, spaní v karavanu je z podivných důvodů zakázaný). Bohužel 250 km před Sydney se začíná přehřívat motor a musíme zastavit a dolejvat vodu. Jedeme deset kilometrů a zastavujem znovu. Pak ještě jednou. Plazíme se, načež je motor už fakt dost horkej. Sedíme zasekle a voláme asistenční službu jako před týdnem cestou z Gold Coast. Problém prej není v chladiči, ale v nečem jinym. V čem nevíme a přátelskej řidič z odtahovky nám nabízí super deal: odtáhne nás sedmdesát kiláků zpátky do mestečka Taree za sto dolarů a ráno vyhledáme jeho kamaráda mechanika a odkážeme se na něj. Volám Samantě, že dneska to nevýde, páč sme na parkovišti třista kiláků od Sydney a vypadá to bledě. Vegetarián Paul, který nesnáší MacDonald, si v MacDrive dává rybí hamburger. Já nepohrdám hnusně přesolenýma hranolkama. Lozíček radši ani nemluví.

Čtvrtek: Loz vysvětluje sympatickému majiteli autoopravny domnělou diagnózu. Oprava bude stát asi 1500 dolarů (což je skoro jako cena celýho karavanu) a navíc sou Velikonoce, takže si počkáme čtyři dny. Zoufale prohlašuju, že se ale přece musíme dostat do Melbourne a pán se ďábelsky směje. Prosim ho, ať se tak nesměje. Pán má nápad, nechává auto prohlídnout a prodává nám dvě lahvičky nějaký věci (kluci-mechanici prominou) a že prej to máme nalejt někam a možná ujedem ještě pár kilometrů než totálně kolapsneme. Ten den ujedeme 400 kilometrů a cítíme obrovskou euforii, neb sme se dostali přes vnější Sydney a sme na cestě do Canberry. Šance, že se dostaneme na Confest pořád visí ve vzduchu. Šance, že se dostaneme na Confest, se scvrkává ve chvíli, kdy stojíme v kopci v odstavném pruhu na noční dálnici a nemůžeme nastartovat.

Pátek: Kouzelná sebeléčící Love Machine po mechanikově zásahu míjí Canberru (a Skippyho) a dosahuje města Waga Waga. Už je pozdě na rozmýšlení, sme na cestě do divočiny, na cestě na Confest. We believe! Ve Waga Waga se připojujeme online v Mekáči a dáváme si sprchu na benzince. Taky nějakej ten cheesecake. Sme fresh a ready to party. Paul si vaří nějakej divnej bylinnej čaj, my s Lozem si jako každej den vychutnáváme jointa na dobrou noc.

Sobota: Paul je zbořenej ze včerejšího čaje. HA. Na nákup jdeme jenom ve dvou a pořizujeme spoustu „hrušek“ (kdo zná australskej Woolworths, tuší;). Posledních třista kilometrů jede Love Machine poháněná láskou ( a trochou benzínu) a odpolko dorážíme k festivalový bráně. Vstup stojí 80 dolarů a nechci abyste si pohrdavě odfrkli, takže řekněme, že sem to zaplatila.

Confest je velkej nezávislej festival, kterej se koná asi sto kilometrů od města Denilinquinn, na louce u řeky, kterou google neumí pojmenovat. Stanuje se kdekoliv, my si vybrali boží místo v bushi u řeky. Všude rostou eukalypty a vysoká tráva, řeka je hnědá, člověk by čekal krokodýly. Taky se dost rozhlížim po hadech a pavoucích. Jediný co nás ale v noci děsí, sou šustící vačice vylizující pánvičku.

Hudbu tu jaksi výjimečně nenajdete, pokud nepočítáte bubny. Myšlenka je postavená na tom, že v prstoru sou postavený velký otevřený stany a kdokoliv kdykoliv může uspořádat workshop. Centrem všecho je info stan s klasickou zelenou tabulí, kam si svůj workshop napíšete do rozvrhu, aby vám tam pokud možno někdo přišel. Workshop může bejt opravdu o všem možnym, posuďte z fotky. Já si mezi jinejma vybrala Laughing Yoga, což byl opravdu nevšední zážitek, nějakou tu Tantru, masáže a How to be more awesome, což byla pěkná ptákovina. Atmosféra na Confestu je moc přátelská, lidi se předháněj, kdo bude vypadat ujetějc. Některý sou nahý. Velmi se mi zalíbil nápad s mud pit neboli jámou s bahnem. Krásnym šedym bahýnkem, do kterýho se ponoříte, pak uschnete a oloupete se zhruba ze sedmi vrstev kůže a cejtíte se zdravě. Loz říkal, ze dřív se pořádaly v mud pit party. Původně se tam lidi jenom líbali. Postupem času se z toho vždycky poslední čtvrtej den ovšem staly orgie a zábava byla zatrhnuta. Škoda. Chtěla sem jít aspoň na líbačku. Tak sme místo tphp chodili večer do Ohnivýho kruhu, kde 24 hodin denně drnčej bubny a lidi předváděj show s ohnivejma tyčema, vějiřema nebo mečema. Loz je s ohnivou tyčí sexy... Jak sem děsně nešikovná na cokoliv na světě, tak u ohně s bubnama sem se nechala pěkně unýst a v rauši tam protančila asi dvě hodiny v kuse. Sem to pořád ještě já?!?

Jasně největšim lákadlem byly stánky s jídlem (takojaki) a pak jedna šílená paní, co vázala do vlasů umělý dredy, provázky a péra. Takže očekujte moje nový nesundatelný pera a umělou fialovorůžovou dredu a bílý šaty za deset dolarů. Pak už jenom stačilo sundat conversky a přeměna byla dokonána. I do toho bahna sem vlezla (i když se tam nedělo nic trestného). Mutace jak říkám...
Cestou do Melbourne s náma už Paul nejel (já se nedivim, taky sem Love Machine nevěřila), tak sme přibrali jednoho íránsko/ americkýho stopaře a podělili se o benzín. Neuvěřitelný se nakonec stalo pravdou a náš kouzelenj vůz nás dovez až do Melbourne. Doteď to nechápeme.

P.S. Páč sou už venku na fb fotky z Austrálie, je evidentní, jak to se mnou a Lozem dopadlo. Říká mi "Honey, why do you make me hit you!" popřípadě Shut up bitch! Já na něj řvu:"You never listen! I give you everything, EVERYTHING" a každej den se mrtě nasmějem. Taky mi každej den řekne, že mi to moc sluší a sem hezká, což člověka s mejma zkušenostma (gauč a tak...) dojme. Tak sme teďka na půl roku víc než kamarádi. Sem velmi šťastná. Loz se mnou totiž jede i na Zéland a nejsem v tom teda úplně sama. Dneska bych chtěla pozdravit všechny svý úplně nejvíc nejlepší kamarádky a na pořadí nezáleží: Čarodku, Dingo, Hermélii, Páju, Cho, Psa, Elišku, Terku, Hanku. Povídat si s Váma online je pro mě děsná radost.

P.P.S. Jubilejni stý záznam, boucháme šampáňa všichni šup šup!