pátek 6. května 2011

Mutace

"Panda opět seděla. Na sedačku spolujezdce už začínalo pařit slunce a na rameni jí klimbal spící Loz, unavený po včerejším řízení. Paul spal vzadu, na provizorně zbudované posteli, obklopen svým obvyklým bordelem a chaosem, který už Pandu ani nevzrušoval. Zbývala jedna hodina do poledne a tou dobou podle plánu měli všichni tři projíždět Welcome Home festivalovou branou na Confest. Místo toho úmorně čekali na mechanika, který tu měl být už před hodinou. Když předešlé noci začal karavan vydávat dávivé zvuky a trojice zůstala zaseklá v kopci v odstavném pruhu na noční dálnici kousek za Sydney, situace vypadala beznadějně. S tím, co ale prožívali teď, se to nedalo srovnávat. Love Machine se tenkrát přeci jenom po patnácti minutách startování rozjela a vydržela až k nejbližšímu exitu, kde se Panda, Loz a Paul rozhodli přenocovat a nechat přehřívající se motor vychladnout. Problém byl v tom, že motor přes noc vychladl až moc a v osm ráno bylo auto stále nepojízdné. „To je konec, v autoopravně nám přece řekli, že šance, že se tímhle dostaneme do Melbourne, je minimální, jednou to přijít muselo“, myslela si pro sebe Panda. Na Confest už ani nemyslela, byla to velká zajížďka do země nikoho, a mnohem důležitější teď bylo, jak se vůbec dostat do 800 km vzdáleného Melbourne. Paul byl přesvědčený, že je potřeba jenom počkat, až vysvitne slunce a trochu auto ohřeje, což nemohlo trvat zase tak dlouho. Trojice se proto vydala na několikakilometrový pochod k blízkému městečku doplnit zásoby (což skončilo tím, že si Panda s Lozem koupili jednu plechovku husté dýňové polévky) a Panda se rozveselila, když poprvé zahlédla australskou verzi srnek, klokany skákající po poli. Po návratu ke karavanu, který už byl slunečními paprsky chvilku zalit, došlo k obrovskému zklamání. Love Machina vypadala docela mrtvě a nezbývalo, než znovu zavolat mechanika.

Panda počkala ještě půl hodiny a potom jemně vzbudila Loze a přesvědčila ho, že má zavolat znovu, protože pomoc byla na cestě už příliš dlouho. Ukázalo se, že mechanik nemohl místo, kde parkovali, najít a jakmile mu Loz znovu vysvětlil, kde se nacházejí, byl tu coby dup. Bylo téměř jisté, že se dozvědí nejhorší možnou variantu, totiž, že jim bude řečeno, že auto je odepsané, budou znovu odtaženi za nehorázné peníze a do Melbourne pojedou vlakem s deseti taškami a surf prknem. Panda byla excelentní ve vymýšlení hororových scénářů… Mechanik mezitím zapojil autobaterii, utáhl pár šroubů, něco nalil do motoru a vzduch prořízl ten nejsladší zvuk, jaký si Panda dokázala představit. Nebyly to kytary, byl to zvuk běžícího motoru."

Čau vy skety jarní v Česku, zdravim z podzimnim sluncem zalitého Melbourne.

Dnes povyprávim o tom, jak sme s rozbitym autem bez těsnění (ať to znamená cokoliv) ujeli dva tisíce kilometrů, dvakrát se složili, pili výhradně alkalizovanou vodu, minuli Sydney a Canberru, sprchovali se na benzinkách, pařili v bahně a nakonec se přes veškerá očekávání doplazili do Melbourne.

Život nemůže bejt vždycky takovej, jak si ho naplánujete. Já měla v plánu cestou na alternativní festival Confest uprostřed australský bushe navštívit dvě města, kde mám kamarády, ale všechno dopadlo trochu jinak.
Na cestu sme se vydali ve třech. Snížit náklady na benzín nám pomáhal Skot Paul, legrační a dost nudný mužík (jak sem zjistila za ty tři dny, co sem s nim neplánovaně strávila na dvou metrech čtverečních) se zálibou v alternativní medicíně, fantasmagorických konspiračních teoriích a alkalizovaný vodě, která je kdovíproč MNOHEM lepší a zdravější než normální voda (?).

Oddysea začíná ve středu, v 8:00, kdy dáváme sbohem Arts factory a Byron Bay a vydáváme se směr Sydney. 450 km šlape Love Machine jako nová. Už se smráká, a jestli chceme stihnout večerní rande se Sami a přespat na okraji Sydney (jinde hrozí, že nás vyženou cajti, spaní v karavanu je z podivných důvodů zakázaný). Bohužel 250 km před Sydney se začíná přehřívat motor a musíme zastavit a dolejvat vodu. Jedeme deset kilometrů a zastavujem znovu. Pak ještě jednou. Plazíme se, načež je motor už fakt dost horkej. Sedíme zasekle a voláme asistenční službu jako před týdnem cestou z Gold Coast. Problém prej není v chladiči, ale v nečem jinym. V čem nevíme a přátelskej řidič z odtahovky nám nabízí super deal: odtáhne nás sedmdesát kiláků zpátky do mestečka Taree za sto dolarů a ráno vyhledáme jeho kamaráda mechanika a odkážeme se na něj. Volám Samantě, že dneska to nevýde, páč sme na parkovišti třista kiláků od Sydney a vypadá to bledě. Vegetarián Paul, který nesnáší MacDonald, si v MacDrive dává rybí hamburger. Já nepohrdám hnusně přesolenýma hranolkama. Lozíček radši ani nemluví.

Čtvrtek: Loz vysvětluje sympatickému majiteli autoopravny domnělou diagnózu. Oprava bude stát asi 1500 dolarů (což je skoro jako cena celýho karavanu) a navíc sou Velikonoce, takže si počkáme čtyři dny. Zoufale prohlašuju, že se ale přece musíme dostat do Melbourne a pán se ďábelsky směje. Prosim ho, ať se tak nesměje. Pán má nápad, nechává auto prohlídnout a prodává nám dvě lahvičky nějaký věci (kluci-mechanici prominou) a že prej to máme nalejt někam a možná ujedem ještě pár kilometrů než totálně kolapsneme. Ten den ujedeme 400 kilometrů a cítíme obrovskou euforii, neb sme se dostali přes vnější Sydney a sme na cestě do Canberry. Šance, že se dostaneme na Confest pořád visí ve vzduchu. Šance, že se dostaneme na Confest, se scvrkává ve chvíli, kdy stojíme v kopci v odstavném pruhu na noční dálnici a nemůžeme nastartovat.

Pátek: Kouzelná sebeléčící Love Machine po mechanikově zásahu míjí Canberru (a Skippyho) a dosahuje města Waga Waga. Už je pozdě na rozmýšlení, sme na cestě do divočiny, na cestě na Confest. We believe! Ve Waga Waga se připojujeme online v Mekáči a dáváme si sprchu na benzince. Taky nějakej ten cheesecake. Sme fresh a ready to party. Paul si vaří nějakej divnej bylinnej čaj, my s Lozem si jako každej den vychutnáváme jointa na dobrou noc.

Sobota: Paul je zbořenej ze včerejšího čaje. HA. Na nákup jdeme jenom ve dvou a pořizujeme spoustu „hrušek“ (kdo zná australskej Woolworths, tuší;). Posledních třista kilometrů jede Love Machine poháněná láskou ( a trochou benzínu) a odpolko dorážíme k festivalový bráně. Vstup stojí 80 dolarů a nechci abyste si pohrdavě odfrkli, takže řekněme, že sem to zaplatila.

Confest je velkej nezávislej festival, kterej se koná asi sto kilometrů od města Denilinquinn, na louce u řeky, kterou google neumí pojmenovat. Stanuje se kdekoliv, my si vybrali boží místo v bushi u řeky. Všude rostou eukalypty a vysoká tráva, řeka je hnědá, člověk by čekal krokodýly. Taky se dost rozhlížim po hadech a pavoucích. Jediný co nás ale v noci děsí, sou šustící vačice vylizující pánvičku.

Hudbu tu jaksi výjimečně nenajdete, pokud nepočítáte bubny. Myšlenka je postavená na tom, že v prstoru sou postavený velký otevřený stany a kdokoliv kdykoliv může uspořádat workshop. Centrem všecho je info stan s klasickou zelenou tabulí, kam si svůj workshop napíšete do rozvrhu, aby vám tam pokud možno někdo přišel. Workshop může bejt opravdu o všem možnym, posuďte z fotky. Já si mezi jinejma vybrala Laughing Yoga, což byl opravdu nevšední zážitek, nějakou tu Tantru, masáže a How to be more awesome, což byla pěkná ptákovina. Atmosféra na Confestu je moc přátelská, lidi se předháněj, kdo bude vypadat ujetějc. Některý sou nahý. Velmi se mi zalíbil nápad s mud pit neboli jámou s bahnem. Krásnym šedym bahýnkem, do kterýho se ponoříte, pak uschnete a oloupete se zhruba ze sedmi vrstev kůže a cejtíte se zdravě. Loz říkal, ze dřív se pořádaly v mud pit party. Původně se tam lidi jenom líbali. Postupem času se z toho vždycky poslední čtvrtej den ovšem staly orgie a zábava byla zatrhnuta. Škoda. Chtěla sem jít aspoň na líbačku. Tak sme místo tphp chodili večer do Ohnivýho kruhu, kde 24 hodin denně drnčej bubny a lidi předváděj show s ohnivejma tyčema, vějiřema nebo mečema. Loz je s ohnivou tyčí sexy... Jak sem děsně nešikovná na cokoliv na světě, tak u ohně s bubnama sem se nechala pěkně unýst a v rauši tam protančila asi dvě hodiny v kuse. Sem to pořád ještě já?!?

Jasně největšim lákadlem byly stánky s jídlem (takojaki) a pak jedna šílená paní, co vázala do vlasů umělý dredy, provázky a péra. Takže očekujte moje nový nesundatelný pera a umělou fialovorůžovou dredu a bílý šaty za deset dolarů. Pak už jenom stačilo sundat conversky a přeměna byla dokonána. I do toho bahna sem vlezla (i když se tam nedělo nic trestného). Mutace jak říkám...
Cestou do Melbourne s náma už Paul nejel (já se nedivim, taky sem Love Machine nevěřila), tak sme přibrali jednoho íránsko/ americkýho stopaře a podělili se o benzín. Neuvěřitelný se nakonec stalo pravdou a náš kouzelenj vůz nás dovez až do Melbourne. Doteď to nechápeme.

P.S. Páč sou už venku na fb fotky z Austrálie, je evidentní, jak to se mnou a Lozem dopadlo. Říká mi "Honey, why do you make me hit you!" popřípadě Shut up bitch! Já na něj řvu:"You never listen! I give you everything, EVERYTHING" a každej den se mrtě nasmějem. Taky mi každej den řekne, že mi to moc sluší a sem hezká, což člověka s mejma zkušenostma (gauč a tak...) dojme. Tak sme teďka na půl roku víc než kamarádi. Sem velmi šťastná. Loz se mnou totiž jede i na Zéland a nejsem v tom teda úplně sama. Dneska bych chtěla pozdravit všechny svý úplně nejvíc nejlepší kamarádky a na pořadí nezáleží: Čarodku, Dingo, Hermélii, Páju, Cho, Psa, Elišku, Terku, Hanku. Povídat si s Váma online je pro mě děsná radost.

P.P.S. Jubilejni stý záznam, boucháme šampáňa všichni šup šup!

2 komentáře:

jarecek řekl(a)...

"a pán se ďábelsky směje" .. proc jsem si jenom vzpomnel na stoneuv u-turn ..

František Fuka řekl(a)...

Zajimave je, ze Skippy je v originale klokanka. Jenom u nas z ni pri prekladu udelali klokana...